Vývoj psychiky

 

*      vše, co existuje, podléhá změnám

*      změny v rámci organismů postihuje nauka o evoluci živých bytostí – Ch. Darwin (1859, 1871)

o       „Složité organismy se vyvinuly z organismů jednoduchých a tyto ze zárodečné živé hmoty; člověk se vyvinul z pračlověka, ten z opočlověka a ten zase z určitého druhu opic.“

*      vše­obecný princip vývoje se uplatňuje též v oblasti psychiky a má dva základní aspekty:

o       1. fylogeneze, tj. vývoj živočišných druhů

o       2. ontogeneze, tj. vývoj jedince

§         tento vývoj je procesem adaptace na podmínky životní­ho prostředí

§         probíhá jako interakce vnitřních vloh a vnějších vlivů

§         přičemž se uplatňuje dědičný přenos vlastností

 

Pojem vývoje v psychologii.  Vývojovou myšlenku lze najít již v řecké filozofii. Se vznikem vývojové psychologie byly vypraco­vány různé teorie vývoje, jejichž dva krajní póly tvoří názory, že se vývoj uskutečňuje na ontogenetické úrovni jako proces učení (empi­rismus), anebo že je vnitřně naprogramován (evolucionismus) a vnější podmínky umožňu­jí jen větší či menší rozvinutí těchto vnitřních vývojových dispozic. Podle R. Oertera (1987) byl vývoj psychiky v ontogenetické rovině chápán jako růst ve smyslu kvantitativního přírůstku (L. Carmichael, 1960), nebo jako kvalitativní změny, které probíhají v určitých fázích (K. Bůhler, 1929) a spirálovitě vedou k vývojově vyšším formám (A. Gesell, 1960). W. Stern (1928) formuloval vývojový princip konvergence: vývoj je dán interakcí vroze­ných vloh a vlivů prostředí, které mohou tyto vlohy rozvíjet k daným limitům. V ontogene­tické psychologii bylo diskutováno o otázce, zda rozhodujícím činitelem je dědičnost (nativismus), nebo prostředí (environmentalismus). A. R. Lurija (1950) soudil, že s přibývajícím věkem se stále více uplatňuje zkušenost indu­kovaná prostředím, zejména sociálními podněty, zatímco v raném  dětství se výrazně uplatňuje dědičnost, zejména v oblasti temperamentu. Podle J. Piageta (1929, 1933 aj.) je podstatou vývoje biologická tendence k adap­taci a vývoj probíhá jako aktivní zvládání pro­středí pomocí inteligence (myšlení), přičemž se uplatňují dvě komplementární tendence: 1. asimilace, tj. uspořádávání vnějších podnětů do určitých daných vnitřních struktur, a 2. akomodace, tj. přizpůsobování daných struktur   vnějšímu prostředí,   což   probíhá v rámci činnosti jako „progresivní vyrovnává­ní se organismu" s úkoly v životním prostředí. L. S. Vygotskij (1927) kritizoval Piagetovy názory jako biologistické a zdůraznil - a po něm i jeho žáci, zejména A. N. Leonťjev (1959) - historickospolečenský aspekt ve vývoji tzv. vyšších psychických funkcí a roz­hodující roli sociální zkušenosti. V marxistic­ké psychologii je kladen důraz na dialektickou povahu vývoje jako interakce vrozených vloh a učení s rozhodující účastí sociokulturního prostředí (T. Nowogrodski, 1955, A. R. Luri­ja, 1976, H. D. Schmidt, 1978 aj.). Zdá se ale, že podstatu psychického vývoje formuloval výstižně již W. Stern (1914) ve svém principu konvergence: „Duševní vývoj není pouhé vy­stupování vrozených vlastností, ale také niko­li pouhé přijímání vnějších vlivů, nýbrž konvergence vnitřních vloh s vnějšími podmínka­mi vývoje." To je dobře patrné na případech dětí s vrozenou slabomyslností: vnější vlivy mohou rozvinout jen určitou vrozenou kapaci­tu intelektových a jiných vloh. Ontogenetický vývoj lze charakterizovat určitými dialektic­kými momenty, např. jako postupnou diferen­ciaci a současně integraci psychických funkcí, avšak vývoj přitom neznamená stálý pokrok, stálé zdokonalování, nýbrž má fázi evoluční (dětství, mládí) a fázi involuční (stáří). Obec­ně lze proto vývoj charakterizovat, jak již by­lo naznačeno, řadou změn. V tomto smyslu vymezuje pojem vývoje H. Thomae (1959) takto: „Vývoj se jeví jako řada vzájemně sou­visejících změn, které jsou přiřazovány urči­tým místům časového kontinua individuálního průběhu života." Znamená to, že se vývoj vy­značuje určitými kvalitativními změnami psy­chiky, které zákonitě vystupují v určitých ča­sových obdobích za spolupůsobení vnitřních a vnějších činitelů, přičemž vnitřními činiteli nejsou jen vrozené vlohy, nýbrž již nabytá zkušenost; k vnějším činitelům patří kromě sociálních podnětů i výživa, podnebí a další faktory. S etapovitou (rázovitou) povahou psychického vývoje souvisí problém klasifi­kace psychické ontogeneze.

 

*      v psychologii se rozlišují tři třídy změn:

o       1. fylogeneze

o       2. ontogeneze

o       3. aktuální geneze

§         za aktuální genezi se považují změny „ve zcela krátkých časových úsecích prožívání a chová­ní", jako je např. geneze „výstavby vnímání", řešení problémů apod. (H. D. Schmidt, 1978)

*      z časového hlediska lze tedy rozlišit:

o       dlouho­dobou fylogenezi

o       kratší ontogenezi

o       velmi krátkou aktuální genezi

*      v průběhu ontogene­ze dochází zejména ke dvěma druhům změn:

o       1. některé vrozené formy reagování během ur­čité doby mizí (např. Babinského reflex: při podráždění chodidla je vyvolána dorzální flexe palce u nohy, která je u novorozenců fyziologická, u starších jedinců patologická)

o       2. vyvstávají stále nové a nové formy chová­ní (např. lokomoce, žvatlání atd.)

Fylogeneze

*      = evoluce

*      je chápána jako „transformace organismů ve tvaru a ve způsobu života" (W. Zimmermann, 1953)

*      je před­mětem studia tzv. srovnávací psychologie

*      způsob života postupně určoval výbavu pro život, která se týkala orientace v životních podmínkách a jim přiměřeného účelného chování

*      v tomto smyslu má každý živočišný druh svůj zvláštní svět, který podle biologa J. von Uexkulla (1934) je tvořen dvěma komplementárními složkami, resp.:

o       světem záznamů („Merkwelt")

o       světem působení („Wirkwelt")

*      jde tu o obraz životního pro­středí a o akci vůči němu

Antropogeneze

*      = tj. vznik a vývoj člověka (předchůdci člověka - homo sapiens)

*      je důležitým aspektem:

o       evoluce

o       vývoje fo­rem sociálního soužití mezi lidmi

o       základ­ních forem jejich činnosti

o       specificky lidských forem komunikace

 

*      ze studia chování zvířat v jejich přiroze­ném životním prostředí se vyvinula - etologie (K. Lorenz, N. Tinbergen)

*      ze srovnávání chování člověka a zvířat se vyvinula sociobiologie (E. O. Wilson, D. P. Barash)

*      z vědeckého studia vývoje chování u zvířat i u člověka se vyvinula teorie evoluce (evolucionismus), jejíž základy položil Ch. Darwin (1859, 1871) svou teorií o původu druhů a vzniku člověka

o       mnozí pova­žují teorii evoluce za pouhou hypotézu a teo­logové ji, jako jediný možný výklad vývoje člověka ze zvířecích předků, potírají ideou o stvoření člověka bohem (kreacionismus) nebo sejí pokoušejí s touto ideou smířit tím, že tvrdí, že „bůh tvo­řil prostřednictvím evoluce" a evolucionismus prohlašují za „vědeckou mytologii" (L. Eiseley 1957 a další)

*      sociobiologie

o       chápe i kulturu jako pokračování evo­luce

o       a chování člověka, např. agresivní, sexu­ální a další, chápe jen jako specifické vari­anty evolučního programování, společného přinejmenším všem savcům

*      u člověka jsou tendence, které má společné se zvířaty a které jsou vrozené (předprogramované), modifikovány kulturními vlivy hlavně ve svých proje­vech (např. „námluvy" u zvířecích samců a u mužů, „boj o teritorium" atd.)

*      naopak zvířata vykazují takové druhy chování, jako je např. prostituce, považovaná často za produkt kul­tury, lze u nich pozorovat hierarchizaci sociál­ních vztahů, resp. pozic, jakousi obdobu vý­chovy v péči o mláďata, ritualizované chování a další

 

*      teorie antropogeneze

o       = sekvence následujících druhů: primáti - opice - lidoopičlověk

§         jsou určováni „předchůdci člověka" (homo neanderthalensis a homo habilis, jakož i homo erectus, + další formy „opočlověka"

o       ukazuje se, že člověk neandertálský a člověk kromaňonský byli současníky sou­časného člověka, že reprezentují spíše tzv. „regresivní evoluci", tj. degeneraci, než vývo­jový předstupeň (zploštělé čelo atd.), že tedy jde o „bestializovaného předka člověka"

o       a že tedy onen „chybějící článek" nebyl dosud, přes velké úsilí, které bylo spojeno i s podvrhy (E. Dubois 1984, 1921), nalezen

Psychogeneze

*      = “paleontologická duše"

*      odpověď na otázky kdy a za jakých podmínek došlo v průběhu evoluce k transformaci fyzického v psychické (psychofylogeneze)

o       je velmi složitá, existuje několik teorií, např.:

§         K. R. Popper (1977) – považuje psychiku za novou skutečnost je to prostě vývojově nová kvalita, která je v interakci s fyzickým světem

§         H. von Ditfurth (1970) – soudí, že v průběhu evoluce se psychika vyvíjela z vegetativních funkcí

§         V. Schurig (1978) – popisuje vznik vědomí jako speci­ficky lidskou formu psychiky a uvádí vývojo­vou sekvenci: fyzické – psychické – vědomé

·        hovoří o „humanizaci psychického" spojené s ekonomizací přírodních vztahů

·        humanizace psychického tedy v tomto smyslu souvisí se vznikem a vývojem lidské řeči

Fylogeneze lidské psychiky

*      probíhala, obecně vzato, jako vývoj od instinktu k inte­lektu, resp. od magického myšlení k pojmově logickému myšlení

*      vývoj jako cestu k doko­nalejším formám poznávání chápou H. Wallon (1945), G. Viaud (1946), J. P. Frolov (1953), S. A. Barnett (1967) a další

o       je však sporné, v čem je intelekt dokonalejší než instinkt

*      H. Bergson (1919) soudil, že jde o dvě nesrov­natelné schopnosti, z nichž každá je určena pro něco jiného

*      dobré srovnání instink­tivních a inteligentních aktivit podal G. Viaud (1946):

o       inteligentní aktivity se liší od instinktivních především tím, že se vyznačují dokonalejší adaptací na změněné podmínky prostředí, na „nenavyklé situace" a na „nové požadavky"

o       inteligentní akt se vyznačuje no­vým jednáním v nové situaci a veškeré akty in­teligence jsou tak charakterizovány „porozu­měním vztahů mezi elementy toho, co je dáno, a invencí toho, co je třeba učinit"

*      aby se živočich choval inteligentně, je nutné, aby:

o       1. porozuměl situaci

o       2. vyvinul řešení

o       3. vykázal úspěšné výsledky

*      E. Kretschmer však poukazuje na to, že se v určitých životních situacích, zvláště v těch, které znamenají ohrožení života, ujímá řízení činnosti instinkt, když intelekt zklamal

o       proto je výše uvedená charakteristika jen rela­tivní stejně jako vymezení inteligence, které podává S. A. Barnett (1967): „Inteligence je schopnost přizpůsobit chování okolnostem."

*      instinkty obsahují zkuše­nosti druhu, zvyky zkušenosti individua: jedi­nec disponuje oběma druhy těchto zkušeností

*      projevem učení je tzv. habituace, přivykání (některé druhy zvířat se např. naučí nereagovat na přítomnost lidí, jestliže jimi nejsou ohrožovány)

Ontogeneze lidské psychiky

*      psychický vývoj na úrovni ontogeneze se uskutečňuje ja­ko důsledek interakce zrání (zdokonalení vedení nervových vzruchů) a učení

 

*      rozlišují se fylogenetické a ontogenetické činnosti

o       f. č. – např. vstávání, stání a chůze u dítěte, činnosti, které se objevují až v určité fázi jeho vývoje, v urči­tém věkovém období a nemohou být cvičením navozeny dříve, protože tomu neodpovídá funkční zralost příslušných nervových, resp. i orgánových struktur

o       o. č. – např. jízda na kole nebo určité hry s míčem, jsou produktem cvičení v podmínkách zralosti příslušných neuromotorických struktur.

 

*      kritická vývojová období

o       existují určité fáze pro fixaci zkušenosti, získané v těchto obdobích = vtiskání (angl. imprinting) (K. Lorenz)

§         rané dět­ství; v této fázi se určité zkušenosti, např. cito­vá deprivace, mohou stát osudné pro vznik určitého typu osobnosti, resp. určitého syndro­mu reagování (agresivita, emoční labilita, tzv. bazální úzkost atd.)

§         období dospívání, v době pohlavní zralosti, mohou vznikat různá psychosexuální zaměření, vyvolaná třeba i ná­hodnými asociacemi sexuálního vzrušení s urči­tými objekty nebo činnostmi. Kritickým ob­dobím pro hledání identity je dospívání, pro změny v sebepojetí a sebeoceňování pak ob­dobí ženského a mužského klimakteria.

o       klasifikace vývojových období, která není zcela jednotná, ale ustálila se v pod­statě na následujícím schématu:

§         A. Prenatální období:

·        od 3. týdne po oplození: embryo,

·        od 5. týdne po oplození: plod (foetus).

§         B. Postnatální období:

·        od narození do konce 1. měsíce: novorozenec,

·        od konce 1. roku: nemluvně (kojenec),

·        do konce 3. roku: batole,

·        do konce 6. roku: předškolní věk,

·        od 7. do 11. - 12. roku: mladší školní věk,

·        od 11. - 12. do 14. - 15. roku: starší školní věk

·        (pubescence), od 16. do 18. roku: adolescence,

·        dospělost

o       od 19. do 30. roku: mladší dospělost,

o       do 45. roku: střední dospělost,

o       do 60. roku: starší dospělost,

o       do 71. roku: počáteční stáří,

o       od 75. roku: pokročilé stáří.

 

*      obecně se rozlišují tři etapy vývoje:

o       Dětství

o       Dospělost

o       Stáří

 

*      z hlediska sociálního učení probíhá vývoj jedince jako socializace, tj. jako postupná pře­měna biologického individua druhu „homo sapiens" ve společenskou bytost. Tzv. primár­ní socializace se uskutečňuje jako rodinná vý­chova

 

*      Za základní faktory psychického vývoje se pokládají:

o       Zrání

o       Učení

o       Dědičnost

o       Výchova

o       Vrozené tendence

*      přičemž rozhodu­jící význam se přisuzuje učení

 

Tato stránka WWW je 2

webzdarma.cz