Vývoj psychiky
vše, co existuje, podléhá změnám
změny v rámci organismů postihuje nauka
o evoluci živých bytostí – Ch. Darwin (1859, 1871)
o „Složité organismy se vyvinuly z organismů jednoduchých a tyto ze zárodečné živé hmoty; člověk se vyvinul z pračlověka, ten z opočlověka a ten zase z určitého druhu opic.“
všeobecný princip vývoje se uplatňuje též v
oblasti psychiky a má dva základní
aspekty:
o 1. fylogeneze, tj. vývoj živočišných druhů
o 2. ontogeneze, tj. vývoj jedince
§ tento vývoj je procesem adaptace na podmínky životního prostředí
§ probíhá jako interakce vnitřních vloh a vnějších vlivů
§ přičemž se uplatňuje dědičný přenos vlastností
Pojem vývoje v psychologii. Vývojovou myšlenku lze najít již v řecké
filozofii. Se vznikem vývojové psychologie byly vypracovány různé teorie
vývoje, jejichž dva krajní póly tvoří názory, že se vývoj uskutečňuje na
ontogenetické úrovni jako proces učení (empirismus), anebo že je vnitřně
naprogramován (evolucionismus) a vnější podmínky umožňují jen větší či menší
rozvinutí těchto vnitřních vývojových dispozic. Podle R. Oertera (1987) byl
vývoj psychiky v ontogenetické rovině chápán jako růst ve smyslu
kvantitativního přírůstku (L. Carmichael, 1960), nebo jako kvalitativní změny,
které probíhají v určitých fázích (K. Bůhler, 1929) a spirálovitě vedou k
vývojově vyšším formám (A. Gesell, 1960). W. Stern (1928) formuloval vývojový
princip konvergence: vývoj je dán interakcí vrozených vloh a vlivů prostředí,
které mohou tyto vlohy rozvíjet k daným limitům. V ontogenetické psychologii
bylo diskutováno o otázce, zda rozhodujícím činitelem je dědičnost
(nativismus), nebo prostředí (environmentalismus). A. R. Lurija (1950) soudil,
že s přibývajícím věkem se stále více uplatňuje zkušenost indukovaná
prostředím, zejména sociálními podněty, zatímco v raném dětství se výrazně uplatňuje dědičnost,
zejména v oblasti temperamentu. Podle J. Piageta (1929, 1933 aj.) je podstatou
vývoje biologická tendence k adaptaci a vývoj probíhá jako aktivní zvládání
prostředí pomocí inteligence (myšlení), přičemž se uplatňují dvě
komplementární tendence: 1. asimilace, tj. uspořádávání vnějších podnětů do
určitých daných vnitřních struktur, a 2. akomodace, tj. přizpůsobování daných
struktur vnějšímu prostředí, což
probíhá v rámci činnosti jako „progresivní vyrovnávání se
organismu" s úkoly v životním prostředí. L. S. Vygotskij (1927) kritizoval
Piagetovy názory jako biologistické a zdůraznil - a po něm i jeho žáci, zejména
A. N. Leonťjev (1959) - historickospolečenský aspekt ve vývoji tzv. vyšších
psychických funkcí a rozhodující roli sociální zkušenosti. V marxistické
psychologii je kladen důraz na dialektickou povahu vývoje jako interakce
vrozených vloh a učení s rozhodující účastí sociokulturního prostředí (T.
Nowogrodski,
v psychologii se rozlišují tři třídy změn:
o
1. fylogeneze
o
2. ontogeneze
o
3. aktuální geneze
§ za aktuální genezi se považují změny „ve zcela krátkých časových úsecích prožívání a chování", jako je např. geneze „výstavby vnímání", řešení problémů apod. (H. D. Schmidt, 1978)
z časového hlediska lze tedy rozlišit:
o dlouhodobou fylogenezi
o kratší ontogenezi
o velmi krátkou aktuální genezi
v průběhu ontogeneze dochází zejména ke dvěma druhům změn:
o 1. některé vrozené formy reagování během určité doby mizí (např. Babinského reflex: při podráždění chodidla je vyvolána dorzální flexe palce u nohy, která je u novorozenců fyziologická, u starších jedinců patologická)
o 2. vyvstávají stále nové a nové formy chování (např. lokomoce, žvatlání atd.)
Fylogeneze
= evoluce
je chápána jako „transformace organismů ve tvaru
a ve způsobu života" (W. Zimmermann, 1953)
je předmětem studia tzv. srovnávací psychologie
způsob života postupně určoval výbavu pro život,
která se týkala orientace v životních podmínkách a jim přiměřeného účelného
chování
v tomto smyslu má každý živočišný druh svůj
zvláštní svět, který podle biologa J. von Uexkulla (1934) je tvořen dvěma
komplementárními složkami, resp.:
o světem záznamů („Merkwelt")
o světem působení („Wirkwelt")
jde tu o obraz životního prostředí a o akci
vůči němu
Antropogeneze
= tj. vznik a vývoj člověka (předchůdci člověka
- homo sapiens)
je důležitým aspektem:
o
evoluce
o
vývoje forem sociálního soužití mezi
lidmi
o
základních forem jejich činnosti
o
specificky lidských forem komunikace
ze studia chování zvířat v jejich přirozeném
životním prostředí se vyvinula - etologie
(K. Lorenz, N. Tinbergen)
ze srovnávání chování člověka a zvířat se
vyvinula sociobiologie (E. O.
Wilson, D. P. Barash)
z vědeckého studia vývoje chování u zvířat i u
člověka se vyvinula teorie evoluce (evolucionismus), jejíž základy položil
Ch. Darwin (1859, 1871) svou teorií o původu druhů a vzniku člověka
o
mnozí považují teorii evoluce za pouhou
hypotézu a teologové ji, jako jediný možný výklad vývoje člověka ze zvířecích
předků, potírají ideou o stvoření člověka bohem (kreacionismus) nebo sejí pokoušejí s touto ideou smířit tím, že
tvrdí, že „bůh tvořil prostřednictvím evoluce" a evolucionismus
prohlašují za „vědeckou mytologii" (L. Eiseley
sociobiologie
o chápe i kulturu jako pokračování evoluce
o a chování člověka, např. agresivní, sexuální a další, chápe jen jako specifické varianty evolučního programování, společného přinejmenším všem savcům
u člověka jsou tendence, které má společné se
zvířaty a které jsou vrozené (předprogramované), modifikovány kulturními vlivy
hlavně ve svých projevech (např. „námluvy" u zvířecích samců a u mužů,
„boj o teritorium" atd.)
naopak zvířata vykazují takové druhy chování,
jako je např. prostituce, považovaná často za produkt kultury, lze u nich
pozorovat hierarchizaci sociálních vztahů, resp. pozic, jakousi obdobu výchovy
v péči o mláďata, ritualizované chování a další
teorie
antropogeneze
o = sekvence následujících druhů: primáti - opice - lidoopi – člověk
§ jsou určováni „předchůdci člověka" (homo neanderthalensis a homo habilis, jakož i homo erectus, + další formy „opočlověka"
o ukazuje se, že člověk neandertálský a člověk kromaňonský byli současníky současného člověka, že reprezentují spíše tzv. „regresivní evoluci", tj. degeneraci, než vývojový předstupeň (zploštělé čelo atd.), že tedy jde o „bestializovaného předka člověka"
o a že tedy onen „chybějící článek" nebyl dosud, přes velké úsilí, které bylo spojeno i s podvrhy (E. Dubois 1984, 1921), nalezen
Psychogeneze
= “paleontologická duše"
odpověď na otázky kdy a za jakých podmínek došlo
v průběhu evoluce k transformaci fyzického v psychické (psychofylogeneze)
o je velmi složitá, existuje několik teorií, např.:
§ K. R. Popper (1977) – považuje psychiku za novou skutečnost je to prostě vývojově nová kvalita, která je v interakci s fyzickým světem
§ H. von Ditfurth (1970) – soudí, že v průběhu evoluce se psychika vyvíjela z vegetativních funkcí
§ V. Schurig (1978) – popisuje vznik vědomí jako specificky lidskou formu psychiky a uvádí vývojovou sekvenci: fyzické – psychické – vědomé
· hovoří o „humanizaci psychického" spojené s ekonomizací přírodních vztahů
· humanizace psychického tedy v tomto smyslu souvisí se vznikem a vývojem lidské řeči
Fylogeneze lidské psychiky
probíhala,
obecně vzato, jako vývoj od instinktu k
intelektu, resp. od magického myšlení k pojmově logickému myšlení
vývoj jako cestu k dokonalejším formám
poznávání chápou H. Wallon (1945), G. Viaud (1946), J. P. Frolov (1953), S. A.
Barnett (1967) a další
o je však sporné, v čem je intelekt dokonalejší než instinkt
H. Bergson (1919) soudil, že jde o dvě nesrovnatelné
schopnosti, z nichž každá je určena pro něco jiného
dobré srovnání instinktivních a inteligentních
aktivit podal G. Viaud (1946):
o inteligentní aktivity se liší od instinktivních především tím, že se vyznačují dokonalejší adaptací na změněné podmínky prostředí, na „nenavyklé situace" a na „nové požadavky"
o inteligentní akt se vyznačuje novým jednáním v nové situaci a veškeré akty inteligence jsou tak charakterizovány „porozuměním vztahů mezi elementy toho, co je dáno, a invencí toho, co je třeba učinit"
aby se
živočich choval inteligentně, je nutné, aby:
o
1. porozuměl situaci
o
2. vyvinul řešení
o
3. vykázal úspěšné výsledky
E. Kretschmer však poukazuje na to, že se v
určitých životních situacích, zvláště v těch, které znamenají ohrožení života,
ujímá řízení činnosti instinkt, když intelekt zklamal
o proto je výše uvedená charakteristika jen relativní stejně jako vymezení inteligence, které podává S. A. Barnett (1967): „Inteligence je schopnost přizpůsobit chování okolnostem."
instinkty obsahují zkušenosti druhu, zvyky
zkušenosti individua: jedinec disponuje oběma druhy těchto zkušeností
projevem učení je tzv. habituace, přivykání
(některé druhy zvířat se např. naučí nereagovat na přítomnost lidí, jestliže
jimi nejsou ohrožovány)
Ontogeneze lidské psychiky
psychický vývoj na úrovni ontogeneze se
uskutečňuje jako důsledek interakce zrání (zdokonalení vedení nervových
vzruchů) a učení
rozlišují
se fylogenetické a ontogenetické činnosti
o f. č. – např. vstávání, stání a chůze u dítěte, činnosti, které se objevují až v určité fázi jeho vývoje, v určitém věkovém období a nemohou být cvičením navozeny dříve, protože tomu neodpovídá funkční zralost příslušných nervových, resp. i orgánových struktur
o o. č. – např. jízda na kole nebo určité hry s míčem, jsou produktem cvičení v podmínkách zralosti příslušných neuromotorických struktur.
kritická
vývojová období
o existují určité fáze pro fixaci zkušenosti, získané v těchto obdobích = vtiskání (angl. imprinting) (K. Lorenz)
§ rané dětství; v této fázi se určité zkušenosti, např. citová deprivace, mohou stát osudné pro vznik určitého typu osobnosti, resp. určitého syndromu reagování (agresivita, emoční labilita, tzv. bazální úzkost atd.)
§ období dospívání, v době pohlavní zralosti, mohou vznikat různá psychosexuální zaměření, vyvolaná třeba i náhodnými asociacemi sexuálního vzrušení s určitými objekty nebo činnostmi. Kritickým obdobím pro hledání identity je dospívání, pro změny v sebepojetí a sebeoceňování pak období ženského a mužského klimakteria.
o klasifikace vývojových období, která není zcela jednotná, ale ustálila se v podstatě na následujícím schématu:
§ A. Prenatální období:
· od 3. týdne po oplození: embryo,
· od 5. týdne po oplození: plod (foetus).
§ B. Postnatální období:
· od narození do konce 1. měsíce: novorozenec,
· od konce 1. roku: nemluvně (kojenec),
· do konce 3. roku: batole,
· do konce 6. roku: předškolní věk,
· od 7. do 11. - 12. roku: mladší školní věk,
· od 11. - 12. do 14. - 15. roku: starší školní věk
· (pubescence), od 16. do 18. roku: adolescence,
· dospělost
o od 19. do 30. roku: mladší dospělost,
o do 45. roku: střední dospělost,
o do 60. roku: starší dospělost,
o do 71. roku: počáteční stáří,
o od 75. roku: pokročilé stáří.
obecně se rozlišují tři etapy vývoje:
o
Dětství
o
Dospělost
o
Stáří
z hlediska sociálního učení probíhá vývoj
jedince jako socializace, tj. jako postupná přeměna biologického individua
druhu „homo sapiens" ve společenskou bytost. Tzv. primární socializace se
uskutečňuje jako rodinná výchova
Za základní faktory psychického vývoje se
pokládají:
o
Zrání
o
Učení
o
Dědičnost
o
Výchova
o
Vrozené
tendence
přičemž rozhodující význam se přisuzuje učení
Tato stránka WWW je 2
|
|
