Vrcholné období řecké filozofie
|
|
|
II.
Sókratés
1. Sókratův život
2. Sókratova nauka
1. Sókratův život
Sokrates se narodil okolo r. 470 jako syn sochaře a
porodní báby v Athénách. Své rodné město opouštěl jen tehdy, když se zúčastnil
polních tažení, při nichž vynikal statečností a schopností snášet námahu. Jeho
zevnějšek, soudě podle jedné dochované busty, neodpovídá ani obvyklému obrazu
Řeka, ani obrazu filozofa. Mohutná zavalitá postava, široká hlava, kulatý
obličej s tupým nosem, celý jeho postoj — to vše připomíná spíše řemeslníka,
jímž svým původem také byl. Povolání svého otce, kterému se vyučil, však brzy
opustil a právě tak zanedbával svou rodinu — příslovečnými se staly výčitky
jeho ženy Xantipy — aby se mohl zcela věnovat novému způsobu vyučování, k němuž
se cítil povolán.
Prostě, téměř nuzně oblečen se den co den procházel
po athénských ulicích a náměstích. Obklopoval ho pestrý průvod žáků, mezi nimi
mnoho mladíků z předních rodin města. Vyučoval bezplatně a živ byl z
pohostinnosti svých žáků a přátel. Vyučování tvořil pouze rozhovor, hra otázek
a odpovědí. Sokrates se neobracel jen na své žáky, ale rád oslovoval i nahodilé
kolemjdoucí, příslušníky všech vrstev. Začínal zpravidla nevinnými otázkami,
které stále prohluboval, a nepolevil, dokud nepřivedl rozhovor k obecným
filozofickým otázkám jako: Co je zdatnost? Jak se dobereme pravdy? Která
ustávaje nejlepší? Přitom svého partnera zaháněl stále více do úzkých tak
dlouho, dokud vyčerpán nepřiznal své nevědění — to však byl výsledek, kterého
chtěl Sokrates dosáhnout.
Pro pochopení jeho dalších osudů je nezbytná znalost
politické situace v tehdejších Athénách. Ústava tohoto města byla velmi
demokratická. Ovšem když mluvíme o řecké demokracii, nesmíme nikdy ztratit ze
zřetele, že masa obyvatelstva, v Athénách např. více než polovina počtu
obyvatel, byli bezprávní otroci. Z výnosu jejich práce vyrůstal blahobyt
ostatního obyvatelstva. Všechno, co u řeckých spisovatelů čteme o různých
formách ústavy, se vždy - vztahuje na tuto menšinu svobodných občanů. Nikoho
nenapadlo pochybovat o spravedlnosti otroctví. Předešleme-li toto omezení, lze
říci: Demokracie byla v Athénách provedena s takovou důsledností, že její
zásady byly až přepjaté. A jako přepjatá, ba jako principiálně nesprávná se
tato státní forma také jevila jejím protivníkům, straně aristokratické. Zvláště
v době téměř třicet let trvající války peloponéské (431 - 404 př. n. l.), kdy
šlo o to, aby se všechny síly Athén spojily proti spartskému nepříteli, zuřil v
Athénách rozhořčený stranický boj mezi vládnoucími demokraty a těmi, kteří
vskrytu považovali aristokratickou ústavu Sparty za lepší. Sokrates, přestože
se aktivně na politice nepodílel, platil za mluvčího aristokratické strany,
přesněji za toho, kdo této straně poskytoval duchovní výzbroj.
Když Athény nakonec podlehly, došlo k dočasnému
svržení demokratické vlády. Když ale po novém převratu demokracie nakonec přece
j en nabyla vrchu, byl Sokratův osud zpečetěn. Byl postaven před soud kvůli
bezbožnosti, což byla žaloba naprosto neoprávněná. Jeho smělá obhajoba se nám
zachovala v Platónově podání! Sokrates byl odsouzen k smrti a musel vypít pohár
jedu, podle tehdy obvyklého způsobu popravování. Odmítl prosit o milost. Odmítl
i útěk, k němuž mu byla poskytnuta příležitost. Bylo mu 70 roků. Zdálo se mu
nesmyslné opustit Athény a žít v exilu. Ani nechtěl uprchnout svému osudu.
Jímavé vylíčení jeho smrti čteme v Platónově „Faidónu":
„Čekali jsme tedy a rozmlouvali sami mezi sebou o
tom, co se mluvilo, a zkoumali to; hned zase jsme rozjímali, jak veliké
neštěstí nás stihlo, soudíce, že zrovna tak, jako bychom pozbyli otce, budeme
od té doby žít osiřelí. Když pak se umyl, byly k němu přivedeny jeho děti — měl
dva malé chlapce a jednoho velkého — a také přišly příbuzné ženy; promluvil s
nimi před Kritónem a uložil jim, co chtěl, potom kázal ženám a dětem odejíti a
sám přišel k nám. A bylo již blízko západu slunce, neboť strávil dlouhý čas tam
uvnitř.
Když přišel, posadil se umyt a potom již mnoho s námi
nemluvil: A přišel zřízenec jedenácti, a stanuv vedle něho, pravil: Sokrate, od
tebe se mi nestane, co se mi stává od jiných, že se na mne zlobí a proklínají
mě, když je na rozkaz úřadu vybídnu vypít jed. Ale tebe jsem já i jinak poznal
v tomto čase jako nejhodnějšího a nejvlídnějšího a nejlepšího muže ze všech, co
sem kdy přišli, a také nyní dobře vím, že se nehněváš na mne, nýbrž na ty —
vždyť znáš, kdo tím jsou vinni. Nyní tedy — vždyť víš, co jsem ti přišel říci —
měj se dobře a pokoušej se co nejsnáze nésti, co je nutné. A přitom zaslzel a obrátiv
se odcházel.
A Sokrates, pohleděv na něj, řekl: I ty se měj dobře
a já to udělám. A zároveň řekl nám: Jak slušný je ten člověk! Po celý ten čas
ke mně přicházel a leckdy se mnou hovořil a byl velmi milý; a nyní jak
ušlechtile pro mne pláče! Nuže tedy, Kritóne, poslechněme ho a ať někdo přinese
ten jed, je-li utřen; pakli ne, ať jej ten člověk utře. — A Kritón řekl: Ale
Sokrate, já myslím, že na norách je ještě slunce a že ještě nezapadlo. A také
vím, že i jiní pijí velmi pozdě potom, co dostanou rozkaz; napřed se ještě
dobře najedí a napijí a někteří si i dopřejí styku s tím, po kom právě touží.
Jen nic nespěchej, neboť ještě je čas! — A Sokrates řekl: Přirozeně, Kritóne,
dělají tyhle věci ti, o kterých mluvíš — myslí totiž, že z toho mají zisk, když
to udělají — a já to přirozeně neudělám; neboť myslím, že když vypiji jed o
něco později, nebudu z toho mít nic jiného, než že se stanu směšným sám u sebe,
že lpím na životě a šetřím ho, když už žádný nezbývá. Než jdi, poslechni, jak
já pravím. —
A Kritón po těch slovech pokynul sluhovi stojícímu
nablízku. A sluha vyšel ven, a dlouhý čas se tam zdržev, přišel spolu s tím,
který měl dáti jed, a ten jej nesl utřený v číši. Sokrates, spatřiv toho
člověka, řekl: Nuže, příteli, ty jsi přece znalec těchhle věcí, co se má dělat?
— Nic jiného, odpověděl, než vypít to a pak se procházet, až se ti dostane do
nohou těžkost, potom si lehnout; a tak to bude už samo působit. A zároveň podal
číši Sokratovi. A ten ji vzal, nic se nezachvěl a nezměnil ani barvy, ani rysů
obličeje, nýbrž jak měl ve zvyku, upřel své velké oči na toho člověka a docela
klidně se zeptal: Co říkáš, jak je to s tímhle nápojem, když se chce někomu
ulít za oběť? Smí se to nebo ne? — Jen tolik, Sokrate, třeme, kolik si myslíme,
že náleží vypít. Rozumím, řekl Sokrates; ale pomodlit se k_ bohům, to smím i
musím, aby to přestěhování odsud na onen svět bylo štastné; za to se také
modlím a nechť se tak stane!
A zároveň s těmito slovy dal číši k ústům a zcela
lehce i klidně ji vypil. A z nás mnozí až potud dost dobře dovedli se zdržovat,
aby neslzeli, ale jak jsme uviděli, že pije a vypil, již to nebylo možno;
přemohlo mě to a mně samému proudem tekly slzy, takže, zahaliv si obličej,
plakal j sem sám nad sebou — nad ním jistě ne, nýbrž nad svým vlastním osudem,
jakého přítele to jsem zbaven. Kritón ještě přede mnou, když nemohl zadržet
slzy, vstal a odešel. Apollodoros již dříve bez ustání slzel, tehdy však se dal
do takového nářku z hoře a rozčilení, že nebylo mezi přítomnými nikoho, komu by
nebylo pukalo srdce, kromě samého Sokrata. A ten řekl: Co to děláte, bláhoví!
Vždyť jsem hlavně právě proto poslal ženy pryč, aby nedělaly takové zbytečné
věci; vždyť jsem slýchal, že se má umírat v tichu. Nuže zachovejte klid a buďte
silni!
A my jsme se po těch slovech zastyděli a zdrželi jsme
se pláče. On pak se procházel, a když, jak řekl, cítil tíhu v nohou, lehl si
naznak — tak totiž mu poručil ten člověk — a tento, který mu podal jed,
dotýkaje se ho po chvílích, zkoušel mu nohy dole i nahoře a pak, stisknuv mu
silně chodidlo, ptal se, zdali to cítí; on řekl, že ne. A potom zase lýtka; a
takto postupuje vzhůru, ukazoval nám, že chladne a tuhne. A sám se ho dotýkal a
řekl, že až se mu to dostane k srdci, tehdy že skoná. Tu mu již chladlo tělo
tak asi kolem života; on se odkryl — ležel totiž přikryt — a řekl — to byla
jeho poslední slova: Kritóne, Asklépiovi jsme dlužni kohouta; dejte mu ho a
nezapomeňte! — Ano, stane se tak, řekl Kritón, ale hleď, zdali chceš říci ještě
něco jiného. — Na tuto Kritónovu otázku již nic neodpověděl, ale po krátké
chvíli sebou škubl a ten člověk ho odkryl a on měl oči obráceny v sloup;
spatřiv to Kritón, zavřel mu ústa i oči. Takto nám skonal náš přítel, muž,
mohli bychom říci, ze všech lidí své doby, které jsme poznali, nejlepší a vůbec
nejrozumnější a nejspravedlivější."
2. Sokratova nauka
v
* asi 469
př. n. l., † 399 př. n. l.
v
Sokrates nezanechává
po sobě žádné písemné záznamy
v
tradičně
považován za ideál myslitele, který svým mravním zásadám a touze po pravdě plně
podřídil a nakonec i obětoval svůj život
v
první filozof athénského
původu
v
nenapsal žádný
spis, filozofii rozvíjel především v besedách se svými přáteli a žáky
v
v politickém
životě se omezoval na plnění běžných občanských povinností, ale neváhal
projevit svůj nesouhlas s názory a příkazy, které nepokládal za správné
Ø
kritikou běžné
morálky, některých politických institucí i vad athénské demokracie, která
procházela v poslední čtvrtině 5. stol. př. n. l. krizí, si znepřátelil řadu
spoluobčanů
Ø
v roce 399 př.
n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a
neoprávněně odsouzen k trestu smrti
Ø
protože byl
přesvědčen, že občan musí plně respektovat zákony státu, odmítl využít možnosti
útěku z vězení a podrobil se rozsudku
Ø
jeho filozofii
se dovídáme ze zachovaných zpráv - především Platónových, Xenofóntových a
Aristotelových
§
každý z nichž vylíčil
svého učitele poněkud odlišně
·
Platón ve svých dialozích
Sókrata idealizoval a jeho ústy často vyjadřoval
vlastní názory
·
v Xenofóntově podání je Sókratés
nejen filozofem, ale i praktickým mužem, který svou radou pomohl mnoha
spoluobčanům v nesnadných situacích
v
svou
myslitelskou orientací se Sókratés výrazně odklonil
od tradice řecké přírodní filozofie
Ø
rozmlouval o tom, co se týkalo člověka, a zkoumal, co
je:
§
zbožné a
bezbožné
§
krásné a ošklivé
§
spravedlivé a
nespravedlivé
§
rozumnost a
šílenství
§
statečnost a
zbabělost
§
stát a státník
§
vláda nad lidmi
a vládce
Ø
Sokrates je tím,
kdo se táže - sokratovská metoda
§
svou úlohu
srovnával s uměním babickým, povoláním své matky, a říkal, že jeho úlohou není
moudrost rodit, nýbrž pouze pomáhat při zrození myšlenek druhým
Ø
do své metody
pojal mnohé z dialektiky sofistů
Ø
se sofisty má
společné také to, že jeho zájem se obrací výhradně k člověku a
pomíjí spekulaci o přírodě
§
„Vím, že nic nevím", se podobá
jejich učené skepsi sofistů
Ø
cítil, že v sobě
má vnitřní hlas, který ho vedl a zdržoval od nesprávného jednání - „daimonion",
svědomí (doslova „božské")
§
člověk může
poznat dobro a tím i získat základ pro naučení se ctnosti, která je předpokladem
štěstí (tzv. etický intelektualismus - vyvozující správné jednání ze
správného vědění)
§
cestou k tomu je
především poznání sebe sama a ujasnění si základů etických pojmů (jejich přesné
definování), zejména pojmu ctnosti
Ø
ryze racionální
pojetí etické problematiky výrazně ovlivnilo názory jeho žáků, později i celých
filozofických škol (Platón, malé sókratovské školy)
§
sókratovské školy
·
filozofické
školy, které založili Sókratovi žáci
·
patří k nim tzv.
velká
sókratovská škola Akadémie
(založená Platónem) a čtyři malé sókratovské školy: megarská škola, élidská škola, kyrénská škola a kynická škola
v
jeho nauka je
rozdvojena
Ø
1.
§
byl hluboce náboženským
člověkem
§
považoval povinnosti
vůči bohům za základní povinnosti člověka
§
ale hlas svědomí
nedovedl dále odůvodnit
Ø
2.
§
zdatnost
(ctnost) je totožná s rozumovým nahlédnutím – logos
§
stačí lidi o
pravé zdatnosti (ctnosti) poučit, aby se zdatnými stali
§
spojení
zdatnosti s věděním je to, co Sokratova nauka přináší nového
Ø
Sokratův význam spočívá
v jeho jedinečné osobnosti
Ø
sama v sobě
neotřesitelně založená, autonomní osobnost
Ø
vnitřně svobodný
člověk, který koná dobro kvůli němu samému
Tato stránka WWW je 9