III. Friedrich Nietzsche
1. Život a hlavní spisy
Lze-li o Schopenhauerovi
říci, že je Kantovým žákem a pokračovatelem, třebaže jeho filozofie nakonec
míří docela jinam a je dokonce protikladem filozofie Kantovy, platí totéž o
Nietzschově vztahu k Schopenhauerovi. Přesto je však oprávněné, řadíme-li
Nietzschovu filozofii vedle Schopenhauerovy a za ni, nebot — odhlédneme-li od
velkého Schopenhauerova vlivu na Nietzscheho — oběma je společné něco, čím se
svorně odlišují od filozofie rozumu: i Nietz-schova filozofie je totiž
filozofií vůle.
Nietzschův život je jednou z
velkých tragédií lidského ducha. „Jen zřídka někdo zaplatil tak vysokou cenu za
svého génia"16.
Friedrich Wilhelm Nietzsche
se narodil roku 1844 v Róckenu u Lutzenu jako syn místního evangelického
pastora. Podle ústního podání prý rodina pocházela z polského hraběcího rodu. V
pěti letech ztratil Nietzsche otce a dospíval vychováván výlučně ženami a v
duchu protestantské zbožnosti. Stal se z něho senzi-bilní a poněkud slabý
chlapec, čemuž se však už tenkrát pokoušel čelit otazováním a železnou
sebekázní. Zde již vidíme dva základní rysy jeho charakteru. „Čím nejsem, tím
je pro mne bůh a ctnost!"
Proslulý internát v
Schulpfortě položil základy k Nietzschově nikdy nevyhaslé lásce k řeckému
starověku. Poté studoval klasickou filologii v Bonnu a Lipsku. V Lipsku se
spřátelil se známým filologem Erwinem Rohdem (1845—1898, autor slavného díla
Psýché. Kult duše a víra v nesmrtelnost uŘeků).
V Lipsku Nietzsche podlehl
vlivu třetí duchovní síly, která naň — vedle rodného domu a klasického
starověku — rozhodující měrou spolupůsobila. V antikvariátu se mu dostalo do
rukou hlavní Schopenhauerovo dílo, jedním dechem j e přečetl a naprosto tomuto
chmurnému géniu propadl. Ale již předtím se obeznámil s dílem Richarda Wagnera,
které žilo Schopenhauerovým duchem. „Wagneriánem jsem byl od chvíle, kdy bylo
možné opatřit si klavírní výtah Tristana." Nietzsche hudbu miloval. „Bez
hudby by pro mne byl život omylem." Celé hodiny dokázal hluboce dojímat
své posluchače klavírními fantaziemi. V Lipsku se s Wagnerem setkal osobně a
stal se jedním z jeho nadšených ctitelů.
Předtím byl Nietzsche
povolán do vojenské služby, ale brzy byl propuštěn pro zranění, které si
způsobil při jízdě na koni.
Ještě před ukončením studií
Nietzsche uveřejnil několik drobných filologických prací. Vynesly svému
čtyřiadvacetiletému autorovi na doporučení jeho učitele Ritschla mimořádnou profesuru
klasické filologie na basilejské univerzitě. Do tohoto švýcarského období spadá
i Nietzschovo setkáni s historikem Jacobem Burckhardtem (1818—1897), s teologem
Franzem Overbeckem (1837—1905) a obnovený styk s Richardem Wagnerem, který
tehdy žil v Triebschenu u Vierwaldstattského jezera. Úspěšné působení v
Basileji přerušila v roce 1870 válka. Nietzsche se jí zúčastnil jako dobrovolný
ošetřovatel, ale brzy vážně onemocněl úplavicí a musel se vrátit. Od té doby se
zdravotních obtíží nikdy úplně nezbavil.
Roku 1871 vyšel Nietzschův
spis Zrození tragédie z ducha hudby. V řeckém životě i umělecké tvorbě
Nietzsche shledává působení dvou protikladných živlů, dionýského a
apollinského. Dionýský element, který bychom mohli nejlépe vysvětlit jako
analogii opojení, je beztvará pravůle, jejímž bezprostředním výrazem je hudba.
Apollinský živel představuje sílu míry a harmonie.
Mocenský vzestup Německa po
roce 1870 vzbuzoval Nietzscheho nedůvěru a kritiku. Jeho kritické myšlenky jsou
obsaženy v Nečasových úvahách (1873—1876). První úvaha se vyrovnává s Davidem
Friedrichem Straussem jako typem německého „vzdělaného šosáka". Proslulá
druhá úvaha O užitečnosti a škodlivosti historie pro život se obrací proti
nemírnému šíření historických poznatků, jež hrozí zadusit skutečný život. Třetí
úvahou Schopenhauer jako vychovatel a čtvrtou Richard Wagner v Bayreuthu
oslavuje Nietzsche své učitele jako vychovatele k nové, zušlechtěné kultuře.
Brzy po této oslavě Wagnera,
během bayreuthských slavností, jichž se Nietzsche účastil jako host,
následovala Nietzschova roztržka s ním. Nietzsche Wagnerovi vytýkal hlavně to,
že se svým Parsifalem pokořil před křestanským ideálem popírání života.
Rozchod s Wagnerem zároveň
vyznačuje přechod od prvního období Nietzschova vnitřního vývoje k druhému.
Odvrátil se ted od svých ideálů a mistrů, jež dosud uctíval. Zaujal kritický
postoj k umění i k metafyzice. Spásu nyní hledal ve vědě a přiblížil se tak
jakémusi naturalistickému pozitivismu. Svědčí o tom jeho kniha Lidské, příliš
lidské (1878—1880), věnovaná Voltairovi. V této době se Nietzsche poprvé
fyzicky zhroutil. Už v roce 1876 musel požádat o jednoroční zdravotní dovolenou
a brzy poté i o své penzionování. Město Basilej mu až do jeho skonu vyplácelo 3
000 franků. Roku 1879 byl blízek smrti. Po uzdravení napsal Ranní červánky
(1881) a Radostnou vědu (1822).
V Zarathustrovi Nietzsche
sám vylíčil tři stupně, jimiž prochází vyvíjející se člověk: závislost na
autoritách a mistrech — oproštění od nich a dobytí svobody (negativní svoboda,
„osvobození od něčeho") — obrat k vlastním hodnotám a definitivním cílům
(pozitivní svoboda, „osvobození pro něco"). Pro Nietzsche samého počíná
toto třetí období v roce 1882 dílem Tak pravil Zarat-hustra. Poté, co opustil
Basilej, žil Nietzsche většinou v severní Itálii, v Janově, Benátkách, Turínu,
ale také na francouzské Riviéře a v létě ponejvíce v Sils Maria ve švýcarském
Engadinu, kde pobýval nejraději. Zimu 1882/83 strávil u rappalského zálivu. Zde
na procházkách kolem zátoky a v horách tyčících se vysoko nad mořem dozrávalo
jeho hlavní dílo. Zarathustra ho „přepadl"17.
Už během práce na
Zarathustrovi, který měl být básnickým ztvárněním jeho filozofických myšlenek,
pojal Nietzsche plán podat v čtyřsvazkovém díle tyto myšlenky též systematicky.
Kniha se měla jmenovat Vůle k moci. Pokus o přehodnocení všech hodnot (a možná
i jinak — v Nietzschově pozůstalosti se našly různé varianty). Tots dílo však
Nietzsche nikdy nedokončil. Po jeho smrti bylo vydáno podle plánů, které spolu
s poznámkami obsahovala jeho pozůstalost. Proto má fragmentární charakter,
nejen pokud jde o literární formu, ale i co do myšlenkového obsahu. (Z literárního
hlediska jsou všechna pozdní Nietzschova díla pouze soubory jednotlivých
myšlenek a aforismů.)
Úvodem k tomuto dílu měl být
spis publikovaný roku 1886: Mimo dobro a zlo. Předehra k filozofii budoucnosti.
Práci na hlavním díle přerušilo ještě nové vydání raných spisů a Genealogie
morálky napsaná v roce 1887.
V těchto letech stále
vzrůstala Nietzschova osamělost. Jen málokdo z jeho dřívějších přátel byl
schopen sledovat jej na jeho nových cestách. Také jeho knihy vycházely téměř
bez povšimnutí. Od posledního dílu Zarathustry už ani nenašel nakladatele a
všechna díla musel nechat tisknout vlastním nákladem. V tomto mrtvém tichu, jež
jej obklopovalo, se stupňovalo Nietzschovo sebevědomí. Jeho hlas byl stále
vášnivější a zvučnější.
Rok 1888 byl novým vrcholem
jeho tvorby, ale horečná produkce již ohlašovala nadcházející katastrofu.
Nietzsche napsal Případ Wagner, v němž stejně jako ve spise Nietzsche kontra
Wagner. Dokumenty psychologa rozhořčeně zúčtoval s Wagnerem. Vydal Soumrak
model a Antikrista — dva divoké útoky proti křestanství. A konečně v posledních
měsících tohoto roku napsal autobiografii Ecce homo. Dánskému učenci
Brandesovi, který jako první začal o Nietzschovi přednášet — což byl první
náznak počínaj ícího Nietzschova působení — o tomto díle napsal: „Vylíčil jsem
ted sám sebe s cynismem, který bude světodějný. Kniha.. .je bezohledný atentát
na Ukřižovaného; končí hromy a blesky proti všemu, co je křestanské... Přísahám
vám, že do dvou let se před námi zem bude zmítat v křečích. Já jsem osud."18
Lze se ptát, zda by byl Nietzsche uchráněn před přepjatostí svých pozdních
spisů, kdyby se mu bylo dostalo uznání dříve. Toto uznání však přišlo pozdě a
kromě toho se zhoršovala i jeho nemoc. Dlouholetý a osamocený Nietzschův zápas
o přehodnocení všech hodnot vyčerpal jeho tělesné i duševní síly. Nietzsche
téměř oslepl. Na počátku roku 1889 utrpěl v Turinu páraly tický záchvat, snad
následkem dřívější luetické infekce. Když se po dvou dnech probral z mdlob,
rozeslal různým přátelům i vysoce postaveným osobnostem dopisy tak zmateného a
fantastického obsahu, že mu okamžitě přispěchal na pomoc jeho přítel Overbeck.
O svém setkání s ním a o Nietzschově otřesném stavu podal dojímavé svědectví.19
Nietzsche byl převezen do
Basileje a pak na jenskou kliniku. Poté se ho ujala jeho matka. Zajejí obětavé
péče, později i své sestry Elisabeth Fórestové-Nietz-schové, žil ještě dvanáct
let se zastřeným vědomím, dokud jej roku 1900 nevysvobodila smrt.
2. Jednota a charakter
Nietzschovy filozofie
Není vůbec snadné odhalit v
Nietzschově filozofii jednotu a celkovou souvislost. Na první pohled mohou jeho
spisy vypadat jako sbírky geniálních aforismů (po stránce formální) či postřehů
(po stránce obsahové), a to i díla z vrcholu jeho tvorby, nikoliv jen spisy z
posledního roku (1888), na které již dopadá stín budoucího šílenství. Novější
nietzschovské bádání však nicméně v jeho myšlení odhaluje souvislost, řád,
jednotu, ba celoživotní zápas o jediné ústřední filozofické téma. To je ovšem
tvrzení, které zde sice můžeme uvést, nikoli však dostatečně doložit.20
Poznamenejme jen, že už dvacátá a třicátá léta přinesla velký počet děl
věnovaných Nietzschovi. Současná filozofie se zabývá Nietzschem ve velkém
rozsahu a stále jasněji si uvědomuje jeho obrovský význam pro dějiny myšlení;
Vlastní výklad podal např. Karl Jaspers v díle nazvaném Nietzsche — Úvod do
pochopení jeho filozofie; v četných přednáškách a pojednáních se Nietzschem
zabýval i Martin Heidegger a v roce 1960 o něm vydal dvousvazkové dílo.
Pokusme se k Nietzschovu dílu
přistoupit alespoň z jedné strany. Nemůžeme přitom doufat, že takovým pohledem
obsáhneme celou stavbu. Začněme citátem, který je zároveň ukázkou Nietzschova
vášnivého, výrazného jazyka, jeho stylové virtuozity. Je to citát ze závěru
Vůle k moci, vydané z pozůstalosti.21
„A víte také, čímjemně
'svěť? Mám vámjej předvést ve svém zrcadle? Tento svět: nesmírná síla, jíž
nepřibývá ani neubývá, která se nespotřebovává, leč pouze přetváří, ve svém
celku stále stejně velká, hospodařící bez vydání a ztrát, ale právě tak bez
příjmů a zisků, obemknutá 'ničím' jako svou mezí, nic, co by se vytrácelo,
zmarňovalo, nic nekonečně rozlehlého, nýbrž určitá síla vtěsnaná do určitého
prostoru, ale nikoli do prostoru, který by byl někde 'prázdný', nýbrž síla
všudypřítomná, hra sil a vzdouvání sil a zároveň jedno i mnohé, zde se
hromadící a tam zároveň ubývající, moře v sobě se vzpínajících a převalujících
sil, jeho věčná proměna a věčný ústup, jeho navracení po spoustě let, příliv a
odliv jeho podob, kvapící od nejjednodušších k ejmnohotvárnějším, od
nejtišších, nejnehybnějších a nejmrazivějších k nejžhavějším, nejdivočejším a v
sobě rozporným a vzápětí z plnosti se navracejících k prostotě, z hry protiv k
rozkoši souznění, sám sobě přitakávající i v této stejnosti svých drah a let,
sám sobě žehnají jako tomu, co věčně se musí navracet, jako dění neznalému
nasycení, omrzelosti a mdloby: tento můj dionýský svět věčného sebetvoření,
věčného sebeničení, tento tajemný svět dvojí rozkoše, toto mé 'mimo dobro a
zlo', bez cíle, nektví-li cíl v blaženosti kruhu, bez vůle, není-Ji dobrou vůlí
kroužení sám kruh, — chcete jméno tohoto světa? Chcete řešení všech jeho
hádanek? Světlo, jež by svítilo vám, vám nejskrytějším, nejmocnějším, nejsmělejším,
vám z hlubin plůnoci? — Tento svět je vůle k moci — a jinak nic. Avšak právě
tak i vy jste vůle k moci — a jinak nic!"
Pokusme se nejprve orietovat
touto otázkou: Kterého myslitele, který směr z nám dosud známých děj in
filozofie připomíná toto Nietzschovo poj etí „ světa", kde se ozývá
příbuzný hlas? Chceme-li najít odpověd, musíme se vrátit hodně nazpět, k
filozofovi, k němuž se (jako jedinému) Nietzsche sám hlásí a s nímž cítí
spřízněnost — k Hérakleitovi. U obou je svět pojat jako nekonečný proces
vznikání a zanikání, tvoření a ničení—j ako moře, v němž se vše konečné tvoří,
formuje a zaniká a v němž přetrvává jediná prasíla.
Tedy Hérakleitos? Musíme se
opravdu vracet až tak daleko? Má to znamenat, že Nietzsche pomíjí vše, co se
udalo v dějinách myšlení mezi Hérakleitem a pqkřestanským 19. stoletím, že
přechází Sokrata, Platóna, Aristotela, křestanství a západní filozofii? To vše
Nietzsche neopomíjí, ale distancuje a vymezuje se vůči tomu. Všechno, co se
dělo od té doby, vskutku pokládá za zcestí a nedůvěřuje tomu. Snaží se rozbít
veškerou tradici a začít znovu tak radikálně jako nikdo před ním. A pak
přirozeně nemůže používat pojmového jazyka, který tato tradice vytvořila —
vždyt ji potírá! To je jeden z důvodů Nietzschova „obrazného" myšlení a
jazyka.
Podstatou světa, praví
Nietzsche, je vůle, přesněji vůle k moci. „A jinak nic!" dodává. Co to
znamená? V těchto slovech je jeho odmítnutí veškeré meta-fyziky — všech
filozofických i náboženských pokusů klást či myslet vedle tohoto „světa",
za ním či nad ním ještě nějaký jiný, „ideální" svět. Ve zkratce tuto
myšlenku vyslovuje jeho Zarathustra výrokem „bůh je mrtev". „Věčné
ideje", „věc o sobě", „zásvětí", to vše jsou smyšlenky, šalebná
zdání, iluze. A nikoli prospěšné iluze! Odkud se však berou? „Choří to byli a
odumírající, ti pohrdli tělem i zemí a vynalezli věci nebeské a spasné krůpěje
krve...," praví Zarathustra.22
V tomto citátu se objevuje
cosi nového: hodnocení, hodnotový soud, a sice podle pojmových dvojic jako
chorobný — zdravý, dekadentní — zdatný. Pro Nietzscheho je příznačné, že
všechny problémy bytí nazírá jako problémy hodnoty anebo je na ně převádí;
nejsme mu však nikterak právi, chápeme-li takové pojmové dvojice v pouze
povrchně biologickém smyslu. Je jisté, že tato stránka Nietzschova myšlení, v
níž se jeví jako velký bořitel tradičních hodnot a jako tvůrce nových, jako
„přehodnocovatel všech hodnoty je relativně snadno — až příliš snadno —
pochopitelná. Příliš snadno — nebot svádí k tomu, abychom zapomínali na jiné
stránky jeho filozofie. Podívejme se ted — s touto výhradou — na Nietzschovu
stupnici hodnot.
3. Filozof s kladivem
Nietzsche „filozofuje
kladivem". Bezohledně rozbíjí staré hodnoty, které demaskuje jako hodnoty
falešné, ale vzápětí vytyčuje hodnoty a ideály nové. „Kdo musí být tvůrcem
dobrého a zlého, ten musí být napřed zhoubcem a bořit hodnoty." Obratme se
nejprve k této stránce Nietzschova působení, která slouží boření a kritice.
Bývá někdy charakterizována23 sedmerým „anti- ".
Nietzsche je
antimoralistický. Existuje morálka pánů a morálka otroků. Slovo „dobrý" má
dva zcela různé významy. U vládců označuje vznešené a hrdé stavy duše.
Protikladem „dobrý" je tu „špatný". „Spatný" ve smyslu vládců
znamená: obyčejný, obvyklý, sprostý, bezcenný. Ale pro člověka stáda znamená
„dobrý": mírný, pokojný, dobrotivý, soucitný a protikladem je v tomto
případě „zlý"..Zlo je vše, co povyšuje člověka nad stádo: neobyvklé,
smělé, nevypočitatelné, nebezpečné — zkrátka téměř všechno to, co je pro vládce
„dobré".24
Židé zahajují v dějinách
otrockou vzpouru morálky. Jejich prorokům se podařilo spojit pojmy
„bohatý", „bezbožný", „zlý", „násilnický" a „smyslný"
a slovu „svět" dát negativní hodnotu. Toto radikální převrácení všech
přirozených hodnotových a hierarchických vztahů je aktem duchovní msty nízkých
a ponížených. Ubozí, chudí, bezmocní, trpící, nemocní a ohyzdní se ted jeví
jako „dobří" a aristokratické hodnocení dobrého jako vznešeného, krásného,
mocného a štastného přestává platit.25 Silné a zdravé instinkty, které se pod
vládou otrocké morálky nemohou projevit navenek, musí hledat nové, skryté
uvolnění. Obracejí se tedy do nitra. To je původ „špatného svědomí". Silný
člověk se stává zvířetem, které uvězněno v kleci mravů, rozdírá a týrá sebe
sama. To byl začátek nejtrapnější nemoci lidstva — člověk trpící sám sebou. Za
všemi slovy, jimiž toto náboženství, jež se stalo dědicem židovské otrocké
morálky, hlásá soucit, slyšíme chraplavý hlas méněcenných, kteří sami sebou
pohrdají.27
Nietzsche je
antidemokratický. Veškerá evropská morálka je morálkou stádní zvěře. Jejím
očividným výrazem je demokratické hnutí v politických a společenských
institucích.28 Vidět smysl lidského života po způsobu anglických kramářských
duší v největším štěstí co možná největšího počtu lidí je směšné.
Nietzsche je
antisocialistický'. Socialistický ideál znamená naprosté zvrhnutí člověka ve
stádní zvíře.29 V čem spočívá zánik každé kultury? „Řekněme to bez obalu...
Lidé s dosud přirozenou povahou, barbaři..., kořistníci s dosud neporušenou
silou vůle a touhou po moci se vrhli na slabší, vzdělanější, pokojnější rasy, které
se věnují třeba obchodu či chovu dobytka, anebo zaútočili na staré, zpuchřelé
kultury, v nichž už v nádherných ohňostrojích ducha a zkázy plápolala poslední
životní síla."30
Podstatou všeho života je
přisvojování si, zraňování a přemáhání slabého, potlačování, tvrdost, vnucování
vlastních forem, podrobování anebo přinejmenším vykořistování. „Všude se Jed
horuje o budoucím uspořádání společnosti, jež má být zbavena
'vykořistovatelského rázu': — mým uším to zní tak, jako by někdo sliboval
vynalézt život, který nezná organické funkce."31
Nietzsche je
antifeministický. Úměrně tomu, jak muži ztrácejí pravou mužnost, degeneruje i
žena a vzdává se svých ženských instinktů. Usilování ženy o hospodářskou a
právní samostatnost, emancipace, je příznakem úpadku.32
Nietzsche je
antiintelektualistický. Pro něj stejně jako pro Schopenhauera je vědomí, rozum,
intelekt pouhý povrch, pouhý služebník vůle. Náš poznávací aparát vlastně vůbec
není zaměřen k „poznávání". Je to nástroj abstrakce a zjednodušování,
jehož účelem je ovládání věcí ve službě životu.33 Úlohu vědomí nesmíme
přeceňovat. Více se toho děje bez našeho vědomí. Instinkt je „ze všech druhů
inteligence, které byly dosud objeveny, nejinteligentnější". Větší část
vědomého myšlení spadá pod instinktivní činnost včetně myšlení filozofického.
Filozofové předstírají, jako by svých pravd nabývali chladnou logikou, ale v
pozadí jsou vždy hodnotové postoje, požadavky instinktu.34
Bylo by zbloudilé pohrdat
tělem a zacházet s ním j ako s nepřítelem; zbloudilé myslet si, že „lze nosit
krásnou duši ve zpotvořeném těle"35.
Nietzsche je
antipesimistický. Soudili-li všichni mudrcové až do Schopenhauera o životě, že
„k ničemu není", co to dokazuje? Dokazuje snad toto shodné přesvědčení, že
mají pravdu? Nepoukazuje tato shoda spíše na to, že s těmito mudrci nebylo po
fyziologické stránce všechno v pořádku? „Nebyli spíše vesměs už nepevní, vratcí
a u konce života? ... Cožpak se moudrost objevuje na zemi jako krkavec, kterého
vzruší pouhý zápach mršiny?"36 Tito mudrcové představují úpadkové typy
života. Nikde to není zřejmé tak jako na Sokratovi. Sokrates byl již svým
původem člověk luzy. Jeho ironie byla výrazem revolty, resentimentu chátry37.
Kdo říká, že život nestojí za nic, říká: Já nestojím za nic.
Z toho všeho pak vyplývá antikřestanský
charakter Nietzschovy filozofie. Křestanství je souhrn všeho převrácení
přirozených hodnot. Křestanská je negace všeho přirozeného, snižování
přirozenosti, protipřirozenost. Křestanství bylo od počátku úhlavním nepřítelem
smyslovosti. „Křestanský pojem boha — buhjako bůh nemocných..., buhjako duch
—je nejperverznější pojem boha... Bůh zdegenerovaný na rozpor života, místo aby
byl jeho oslavou a věcným přijímáním: 3*
Křestanská je nenávist vůči
panství a vznešenosti, vůči duchu, hrdosti, zmužilosti, vůči smyslům a každé
radosti. Křestanství proměnilo tento svět — jediný, který je člověku dán — v
slzavé údolí a těžiště položilo do nedosažitelného „onoho světa". Místo
aby se křestané tázali, jak vášně zduchovnit a vtisknout jim božský ráz, podryli
kořeny vášně a tím i kořeny života.
„Tím končím a vynáším svůj
ortel: Soudím křestanství, vznáším proti křestanství nejstrašnější obžalobu,
kterou kdy pronesla žalobcova ústa ... Křestanská církev všechno poznamenala
svou hnilobou, každou hodnotu učinila bezcennou, z každé pravdy udělala lež a z
každé čestnosti podlost... At se mi už nikdo neodvažuje říkat něco o jejím
požehnání pro lidstvo."38
4. Nové hodnoty
„Ale praví filozofové jsou
ti, kdo dávají rozkazy a zákony. Říkají: 'Tak se staň!' Určují lidské 'kam' a
'proč' ..."40 Nietzsche, tento bezohledný zhoubce hodnot, jenž učí, že
„bůh je mrtev", zároveň učí člověka novému cíli:
„Mrtvi jsou všichni bozi:
Chtějme tedy, aby žil nadčlověk." „Hledte, hlásám vám nadčlověka.
Nadčlověk je smysl země ... Zapřisahám vás, bratři moji, zůstaňte věrni zemi a
nevěřte těm, kdož vám mluví o nadpozemských nadějích! Travičové to jsou, at to
vědí či ne. Povrhovatelé životem to jsou, odumírající a sami otráveni, jichž
země je sytá; necht tedy zahynou!"41
Takto promlouvá Nietzschův
Zarathustra, překypující moudrostí, když sestupuje z horské samoty k lidem, aby
jim daroval svou nauku. „Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a
nadčlověkem — provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze,
nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka.
Co je velkého na člověku,
jest, zeje mostem, a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že je
přechodem a zánikem.
Miluji ty, kdož nedovedou
žíti, leda když zanikají, neboí jejich zánik je přechodem.
Miluji velké povrhovatelé,
nebot jsou to velcí zbožňovatelé, jsou to šípy touhy po druhém břehu.
Miluji ty, kdož nehledají až
za hvězdami, proč by zanikli a byli obětmi, nýbrž ty, kdož se obětují zemi, aby
byla jednou zemí nadčlověka."42
Nadčlověk je člověk vědoucí
o smrti boha. Člověk, který ví, že všechno idealistické zásvětí je pouhý
přelud, člověk, který se vydává s radostným přitakáním zemi a životu. Který
ví, že svět je „dionýský" svět, věčně znovu se rodící z tryskajícího
pramene bytí, že všechny lidské snahy zachytit se nějak v tomto světě poznáním,
tvorbou a postulováním hodnot jsou v proudu všemocného času odsouzeny ke
ztroskotání; který také ví, že sám je součástí tohoto světa, kusem „vůle k
moci" a jinak nic, který si chce být vědom sebe jako této vůle — a který
dokáže čelit tomuto hlubokému a neřešitelnému rozporu, jenž je rozporem samého
života. Takové vědění nazývá Nietzsche na rozdíl od planého, povrchního a
zdánlivého vědění „tragickou moudrostí".
A nadčlověk je konečně
člověk, který dokáže čelit i poslední, nejobtížnější a nejtíže přijatelné
Nietzschově myšlence, myšlence věčného návratu. Tato myšlenka zaznívá i z
aforismu z Vůle k moci, který jsme citovali na počátku. Nietzsche ji vyslovoval
vždy jen náznakem a podobenstvím, především ve třetím díle Zarathustry. Chce
myslet věčnost a čas zároveň. „Všechno přichází, všechno se vrací, věčně běží
kolo jsoucna." Svět si třeba mysletjako sílu určité velikosti. Rozmanitého
jsoucna je sice nepřehledné množství, avšak není ho nekonečně mnoho. Nekonečný
je ale čas. Proto již muselo být kdysi dosaženo všech možných kombinací věcí,
ba muselo jich být dosaženo již bezpočtukrát. Myslet a potvrdit tuto myšlenku,
že všechno se vrací, že všechno se věčně opakuje, to je nejvyšší formule
přitakání, kterou lze vůbec myslet. „Toto — to že byl život?" chci říci
smrti. „Nuže dobrá. Ještě jednou!"43
„Ó duše, spíš?
Půlnoci ducha neslyšíš?
Já spal, já spal —
já z hlubokého snu jsem
vstal —
Hluboký svět —!
Je hlubší, než jak den jej
znal.
V něm propast běd —
Slast — hlubší nad všech
srdcí žal:
Žal: zahyň! dí,
leč každá slast: chci
věčnost! dí —
— chci věčnost, věčnost
nejhlubší!"44
5. K hodnocení Nietzscheho
Nietzsche osamělec. —
Nietzsche byl člověk, který „chce tvořit až přes sebe sama a takto hyne" —
jak říká Zarathustra. Strašlivé osamocení i tíže zápasu, který tento samotář
sváděl proti starým hodnotám, vládnoucím po tisíciletí, vyčerpalyjeho síly
anakonec jej uvrhly do osvobozující noci šílenství. Dva roky před tím Nietzsche
v jednom dopise napsal: „Kdybych ti alespoň nějak mohl přiblížit svůj pocit
samoty! Mezi živými ani mezi mrtvými nemám nikoho, s kým bych se cítil
spřízněn. Nepopsatelná hrůza.. ."45 „Ó já vím, čím jsem tak vznícen!
Jako plamen nenasycen
žhnu a stravuji se jím.
Co uchopím, v zář se mění,
v uhel vše, co se mnou není,
plamen jsem a já to
vím!"46
Nietzsche básník. —
Nietzsche byl jedním z největších básníků německého jazyka. Zarathustra je
mistrovské básnické dílo. A Nietzsche dokázal napsat i tak dokonalé básně, jako
je např. tato:
„Na mostě stál jsem
mlád v hnědavé noci.
A zdálky zazněl zpěv:
zlatých kapek šum
nad tetelivou hladinou.
Gondoly, světla, hudby —
vše vnořilo se, vplulo do
soumraku ...
A moje duše, nástroj plný
strun,
se rozezvučela nezřeným
dotekem
v tichou píseň gondol,
předivným blahem rozechvělá.
— Zdali jí někdo
naslouchal?"47
Nietzsche nebyl střízlivě
kritický filozof. Nedokazuje, nýbrž hlásá a zvěstuje novou víru. Uměřenost,
harmonie a zdrženlivost v umění, kterou tak obdivoval u Francouzů, tedy živel
apollinský, nebyl jeho živlem. Od autora požadoval, „aby mlčel, dokud mluví
jeho dílo", ale jeho hlas je slyšet z každé řádky. Nietzsche psycholog. —
Nietzsche byl nadán geniálním psychologickým bystrozrakem. Byl především
psychologem skrytých pohnutek, všeho zastíraného, nevědomého (předjal nejedno
zjištění moderní hlubinné psychologie), kdokonalému mistrovství rozvinul umění
odhalovat přetvářku i umění poznávat za lidskými ideály a idoly, za „věčnými
pravdami" filozofie, metafyziky, náboženství a mravnosti skrývané a
podezřelé motivy — lidský sebeklam, pudy ažádosti, poblouzení a vášeň, zkrátka
ono „lidské, příliš lidské". To platí zvláště pro střední,
„osvěcovatelské" období jeho tvorby, do kterého patří i takto nazvaná
kniha.
Nietzsche Němec. — Tak
hlubokou, mnohostrannou, mnohotvarou a mnohoznačnou povahu, jako byla
Nietzschova, nelze bez zkreslení postihnout v několika větách či pouhých
heslech. Je nutné dýchat vzduch, ducha jeho spisů. Nietzsche lze
charakterizovat jako romantika právě tak jako anti-romantika, jako Němce právě
tak jako odpůrce němectví, jako křestana právě tak jako nepřítele křestanství —
nebot sám sváděl boj ve vlastním nitru, bratrovražedný svár mezi dvěma stejně
silnými stránkami své bytosti. Což platí dvojnásob pro jeho poměr k němectví.
Mnoho jeho myšlenek se točí kolem německého bytí a osudu. A kde se od němectví
zdánlivě co nejvíce distancuje, právě tam je ve svém protiněmectví a
nadněmectví nejvíce Němcem. Nietzsche křestan — Muselo dojít k tomu, že
„Nietzschových psychologických objevů" (název knihy Ludwiga Klagese),
zvláště jeho umění odhalovat skryté rozpory, konflikty a motivy, bylo užito i
na samého Nietzsche — a tedy i na jeho postoj ke křestanství. Podle vlastních
slov si Nietzsche pokládal za čest, že pocházel z rodu, který bral křestanství
vážně,^ že „ve svém srdci" proti křestanství „nikdy nebyl zaujat".
Dokonalého křestana označoval za nejvznešenější formu člověka, s níž se
vskutku setkal. O sobě se vyslovil: „Nebot odhlédneme-li od toho, že jsem
dekadent, jsem také opakem dekadenta."
„Kdo se kdy v nitru
,vypořádaP s křestanstvím méně než tento neochvějný a nejneohroženější popirač
boha mezi Němci...? 'Křestan chce uniknout sobě samému,' napsal v Případu Wagner
— kdo tedy byl kdy vášnivějším, hrdinsky asketičtějším a beznadějnějším
křestanem, ne-li právě Nietzsche? Až do okamžiku jeho duchovní smrti můžeme
sledovat stopy tohoto ustavičného zápasu s křestanem ve vlastním nitru"49.
Rozhořčené Nietzschovo antikřestanství
se tedy jeví jako projev jeho vášnivého vnitřního zápasu, s nímž se bránil
proti křestanství, j ehož sílu v sobě cítil. „Několik dní před svým zhroucením
už jednou vyvolal v nervovém záchvatu pouliční výtržnost. Utahaná drožkářská
kobyla, která stála před jeho kočárem, vzbudila tak mocný soucit tohoto
zapřísáhlého nepřítele všeho soucítění, zejí padl kolem krku a usedavě se
rozplakal."50 Nietzsche prorok. — Patrně žádný myslitel posledních století
nemá tak vyvinutý smysl pro budoucnost jako Nietzsche. Vidí, jak se začínají
hroutit vyzrálé kultury, a vidí též, jak se stále intenzivněji stýkají a
propojují; vidí, jak se tím relativizuj í názory na svět, společenské řády a
mravní zákony, a vidí a prorokuj e příchod evropského nihilismu, rozpad veškerého
závazného hodnotového i životního řádu. Vidí, že před člověkem stojí úkol vzít
po zhroucení starých řádů do svých rukou formování vlastního života a vytvoření
vlastních hodnot, nyní však j iž podle měřítka obj ímaj ícího a obsahuj ícího
celý svět a pro celý svět platného. „Zde tkví nesmírná úloha velkých duchů
příštího století." Nietzsche a potomstvo. — Skutečnost, že Nietzsche byl
vynikající, dokonce geniální spisovatel a stylista, ale i velice jemný
psycholog, sžíravý kritik a pamfletista a posléze i fascinující osobnost,
znesnadňuje proniknout za tento povrch a masku k jádru jeho filozofování.
Přesto však dnes, sedm desetiletí po jeho smrti, je už po různých vlnách a
omylech nietzschovského bádání jasné, že je v něm třeba vidět především
myslitele a zvažovat především jeho myšlenky. A pokusíme-li se o to, jeví se
většina dosud podaných interpretací v nejlepším případě pouze jako
pravděpodobné či zčásti správné, a je-li vykladač sám samostatným a vynikajícím
myslitelem, je takový výklad pak nezřídka jen odrazem či projekcí vlastních
pojetí do Nietzschova díla. Je pravda, že spolu se Schopenhauerem a (do jisté
míry) s Hamannem, Herderem a Goethem stojí Nietzsche na straně citu, instinktu,
vůle, „života", že jej tedy lze řadit k „filozofii života" a k jejím
průkopníkům. Je pravda, že „tento filozof ze Sils Maria dal první slovu život
čarovně zvonivý zvuk zlata"51. Je pravda, že ve srovnání se
Schopenhauerem má Nietzschovo
učení spíše heroicky optimistický charakter. Je pravda,
že Nietzsche je diagnostik a kritik kultury s prorockým darem a že z jeho
předpovědí se již mnohé vyplnilo. Je pravda mnohé, co o něm bylo řečeno, a
přece se zdá, jak by teprve v našem století mělo dojít k plné konfrontaci s
propastí, kterou Nietzschova filozofie otevírá, ke střetnutí s Nietzschovým
myšlením.
Tato stránka WWW je 61