III. Friedrich Nietzsche

 

1. Život a hlavní spisy

 

Lze-li o Schopenhauerovi říci, že je Kantovým žákem a pokračovatelem, třebaže jeho filozofie nakonec míří docela jinam a je dokonce protikladem filozofie Kantovy, platí totéž o Nietzschově vztahu k Schopenhauerovi. Přesto je však oprávněné, řadíme-li Nietzschovu filozofii vedle Schopenhauerovy a za ni, nebot — odhlédneme-li od velkého Schopenhauerova vlivu na Nietzscheho — oběma je společné něco, čím se svorně odlišují od filozofie rozumu: i Nietz-schova filozofie je totiž filozofií vůle.

Nietzschův život je jednou z velkých tragédií lidského ducha. „Jen zřídka někdo zaplatil tak vysokou cenu za svého génia"16.

Friedrich Wilhelm Nietzsche se narodil roku 1844 v Róckenu u Lutzenu jako syn místního evangelického pastora. Podle ústního podání prý rodina pocházela z polského hraběcího rodu. V pěti letech ztratil Nietzsche otce a dospíval vycho­váván výlučně ženami a v duchu protestantské zbožnosti. Stal se z něho senzi-bilní a poněkud slabý chlapec, čemuž se však už tenkrát pokoušel čelit otazo­váním a železnou sebekázní. Zde již vidíme dva základní rysy jeho charakteru. „Čím nejsem, tím je pro mne bůh a ctnost!"

Proslulý internát v Schulpfortě položil základy k Nietzschově nikdy nevyhaslé lásce k řeckému starověku. Poté studoval klasickou filologii v Bonnu a Lipsku. V Lipsku se spřátelil se známým filologem Erwinem Rohdem (1845—1898, autor slavného díla Psýché. Kult duše a víra v nesmrtelnost uŘeků).

V Lipsku Nietzsche podlehl vlivu třetí duchovní síly, která naň — vedle rodného domu a klasického starověku — rozhodující měrou spolupůsobila. V antikvariátu se mu dostalo do rukou hlavní Schopenhauerovo dílo, jedním dechem j e přečetl a naprosto tomuto chmurnému géniu propadl. Ale již předtím se obeznámil s dílem Richarda Wagnera, které žilo Schopenhauerovým duchem. „Wagneriánem jsem byl od chvíle, kdy bylo možné opatřit si klavírní výtah Tristana." Nietzsche hudbu miloval. „Bez hudby by pro mne byl život omylem." Celé hodiny dokázal hluboce dojímat své posluchače klavírními fantaziemi. V Lipsku se s Wagnerem setkal osobně a stal se jedním z jeho nadšených ctitelů.

Předtím byl Nietzsche povolán do vojenské služby, ale brzy byl propuštěn pro zranění, které si způsobil při jízdě na koni.

Ještě před ukončením studií Nietzsche uveřejnil několik drobných filologických prací. Vynesly svému čtyřiadvacetiletému autorovi na doporučení jeho učitele Ritschla mimořádnou profesuru klasické filologie na basilejské univerzitě. Do tohoto švýcarského období spadá i Nietzschovo setkáni s historikem Jacobem Burckhardtem (1818—1897), s teologem Franzem Overbeckem (1837—1905) a obnovený styk s Richardem Wagnerem, který tehdy žil v Triebschenu u Vierwaldstattského jezera. Úspěšné působení v Basileji přerušila v roce 1870 válka. Nietzsche se jí zúčastnil jako dobrovolný ošetřovatel, ale brzy vážně onemocněl úplavicí a musel se vrátit. Od té doby se zdravotních obtíží nikdy úplně nezbavil.

Roku 1871 vyšel Nietzschův spis Zrození tragédie z ducha hudby. V řeckém životě i umělecké tvorbě Nietzsche shledává působení dvou protikladných živlů, dionýského a apollinského. Dionýský element, který bychom mohli nejlépe vysvětlit jako analogii opojení, je beztvará pravůle, jejímž bezpro­středním výrazem je hudba. Apollinský živel představuje sílu míry a harmonie.

Mocenský vzestup Německa po roce 1870 vzbuzoval Nietzscheho nedůvěru a kritiku. Jeho kritické myšlenky jsou obsaženy v Nečasových úvahách (1873—1876). První úvaha se vyrovnává s Davidem Friedrichem Straussem jako typem německého „vzdělaného šosáka". Proslulá druhá úvaha O užitečnosti a škodlivosti historie pro život se obrací proti nemírnému šíření historických poznatků, jež hrozí zadusit skutečný život. Třetí úvahou Schopenhauer jako vychovatel a čtvrtou Richard Wagner v Bayreuthu oslavuje Nietzsche své učitele jako vychovatele k nové, zušlechtěné kultuře.

Brzy po této oslavě Wagnera, během bayreuthských slavností, jichž se Nietzsche účastil jako host, následovala Nietzschova roztržka s ním. Nietzsche Wagnerovi vytýkal hlavně to, že se svým Parsifalem pokořil před křestanským ideálem popírání života.

Rozchod s Wagnerem zároveň vyznačuje přechod od prvního období Nietz­schova vnitřního vývoje k druhému. Odvrátil se ted od svých ideálů a mistrů, jež dosud uctíval. Zaujal kritický postoj k umění i k metafyzice. Spásu nyní hledal ve vědě a přiblížil se tak jakémusi naturalistickému pozitivismu. Svědčí o tom jeho kniha Lidské, příliš lidské (1878—1880), věnovaná Voltairovi. V této době se Nietzsche poprvé fyzicky zhroutil. Už v roce 1876 musel požádat o jednoroční zdravotní dovolenou a brzy poté i o své penzionování. Město Basilej mu až do jeho skonu vyplácelo 3 000 franků. Roku 1879 byl blízek smrti. Po uzdravení napsal Ranní červánky (1881) a Radostnou vědu (1822).

V Zarathustrovi Nietzsche sám vylíčil tři stupně, jimiž prochází vyvíjející se člověk: závislost na autoritách a mistrech — oproštění od nich a dobytí svobody (negativní svoboda, „osvobození od něčeho") — obrat k vlastním hodnotám a definitivním cílům (pozitivní svoboda, „osvobození pro něco"). Pro Nietzsche samého počíná toto třetí období v roce 1882 dílem Tak pravil Zarat-hustra. Poté, co opustil Basilej, žil Nietzsche většinou v severní Itálii, v Janově, Benátkách, Turínu, ale také na francouzské Riviéře a v létě ponejvíce v Sils Maria ve švýcarském Engadinu, kde pobýval nejraději. Zimu 1882/83 strávil u rappalského zálivu. Zde na procházkách kolem zátoky a v horách tyčících se vysoko nad mořem dozrávalo jeho hlavní dílo. Zarathustra ho „přepadl"17.

Už během práce na Zarathustrovi, který měl být básnickým ztvárněním jeho filozofických myšlenek, pojal Nietzsche plán podat v čtyřsvazkovém díle tyto myšlenky též systematicky. Kniha se měla jmenovat Vůle k moci. Pokus o přehodnocení všech hodnot (a možná i jinak — v Nietzschově pozůstalosti se našly různé varianty). Tots dílo však Nietzsche nikdy nedokončil. Po jeho smrti bylo vydáno podle plánů, které spolu s poznámkami obsahovala jeho pozůstalost. Proto má fragmentární charakter, nejen pokud jde o literární formu, ale i co do myšlenkového obsahu. (Z literárního hlediska jsou všechna pozdní Nietzschova díla pouze soubory jednotlivých myšlenek a aforismů.)

Úvodem k tomuto dílu měl být spis publikovaný roku 1886: Mimo dobro a zlo. Předehra k filozofii budoucnosti. Práci na hlavním díle přerušilo ještě nové vydání raných spisů a Genealogie morálky napsaná v roce 1887.

V těchto letech stále vzrůstala Nietzschova osamělost. Jen málokdo z jeho dřívějších přátel byl schopen sledovat jej na jeho nových cestách. Také jeho knihy vycházely téměř bez povšimnutí. Od posledního dílu Zarathustry už ani nenašel nakladatele a všechna díla musel nechat tisknout vlastním nákladem. V tomto mrtvém tichu, jež jej obklopovalo, se stupňovalo Nietzschovo sebevědomí. Jeho hlas byl stále vášnivější a zvučnější.

Rok 1888 byl novým vrcholem jeho tvorby, ale horečná produkce již ohlašovala nadcházející katastrofu. Nietzsche napsal Případ Wagner, v němž stejně jako ve spise Nietzsche kontra Wagner. Dokumenty psychologa rozhořčeně zúčtoval s Wagnerem. Vydal Soumrak model a Antikrista — dva divoké útoky proti křestanství. A konečně v posledních měsících tohoto roku napsal autobiografii Ecce homo. Dánskému učenci Brandesovi, který jako první začal o Nietzschovi přednášet — což byl první náznak počínaj ícího Nietzschova působení — o tomto díle napsal: „Vylíčil jsem ted sám sebe s cynismem, který bude světodějný. Kniha.. .je bezohledný atentát na Ukřižovaného; končí hromy a blesky proti všemu, co je křestanské... Přísahám vám, že do dvou let se před námi zem bude zmítat v křečích. Já jsem osud."18 Lze se ptát, zda by byl Nietzsche uchráněn před přepjatostí svých pozdních spisů, kdyby se mu bylo dostalo uznání dříve. Toto uznání však přišlo pozdě a kromě toho se zhoršovala i jeho nemoc. Dlouholetý a osamocený Nietzschův zápas o přehodnocení všech hodnot vyčerpal jeho tělesné i duševní síly. Nietzsche téměř oslepl. Na počátku roku 1889 utrpěl v Turinu páraly tický záchvat, snad následkem dřívější luetické infekce. Když se po dvou dnech probral z mdlob, rozeslal různým přátelům i vysoce postaveným osobnostem dopisy tak zmateného a fanta­stického obsahu, že mu okamžitě přispěchal na pomoc jeho přítel Overbeck. O svém setkání s ním a o Nietzschově otřesném stavu podal dojímavé svědectví.19

Nietzsche byl převezen do Basileje a pak na jenskou kliniku. Poté se ho ujala jeho matka. Zajejí obětavé péče, později i své sestry Elisabeth Fórestové-Nietz-schové, žil ještě dvanáct let se zastřeným vědomím, dokud jej roku 1900 nevy­svobodila smrt.

 

2. Jednota a charakter Nietzschovy filozofie

 

Není vůbec snadné odhalit v Nietzschově filozofii jednotu a celkovou souvislost. Na první pohled mohou jeho spisy vypadat jako sbírky geniálních aforismů (po stránce formální) či postřehů (po stránce obsahové), a to i díla z vrcholu jeho tvorby, nikoliv jen spisy z posledního roku (1888), na které již dopadá stín budoucího šílenství. Novější nietzschovské bádání však nicméně v jeho myšlení odhaluje souvislost, řád, jednotu, ba celoživotní zápas o jediné ústřední filozofické téma. To je ovšem tvrzení, které zde sice můžeme uvést, nikoli však dostatečně doložit.20 Poznamenejme jen, že už dvacátá a třicátá léta přinesla velký počet děl věnovaných Nietzschovi. Současná filozofie se zabývá Nietzschem ve velkém rozsahu a stále jasněji si uvědomuje jeho obrovský význam pro dějiny myšlení; Vlastní výklad podal např. Karl Jaspers v díle nazvaném Nietzsche — Úvod do pochopení jeho filozofie; v četných přednáškách a pojednáních se Nietzschem zabýval i Martin Heidegger a v roce 1960 o něm vydal dvousvazkové dílo.

Pokusme se k Nietzschovu dílu přistoupit alespoň z jedné strany. Nemůžeme přitom doufat, že takovým pohledem obsáhneme celou stavbu. Začněme citátem, který je zároveň ukázkou Nietzschova vášnivého, výrazného jazyka, jeho stylové virtuozity. Je to citát ze závěru Vůle k moci, vydané z pozůstalosti.21

„A víte také, čímjemně 'svěť? Mám vámjej předvést ve svém zrcadle? Tento svět: nesmírná síla, jíž nepřibývá ani neubývá, která se nespotřebovává, leč pouze přetváří, ve svém celku stále stejně velká, hospodařící bez vydání a ztrát, ale právě tak bez příjmů a zisků, obemknutá 'ničím' jako svou mezí, nic, co by se vytrácelo, zmarňovalo, nic nekonečně rozlehlého, nýbrž určitá síla vtěsnaná do určitého prostoru, ale nikoli do prostoru, který by byl někde 'prázdný', nýbrž síla všudypřítomná, hra sil a vzdouvání sil a zároveň jedno i mnohé, zde se hromadící a tam zároveň ubývající, moře v sobě se vzpínajících a převalujících sil, jeho věčná proměna a věčný ústup, jeho navracení po spoustě let, příliv a odliv jeho podob, kvapící od nejjednodušších k ejmnohotvárnějším, od nejtišších, nejnehybnějších a nejmrazivějších k nejžhavějším, nejdivočejším a v sobě rozporným a vzápětí z plnosti se navracejících k prostotě, z hry protiv k rozkoši souznění, sám sobě přitakávající i v této stejnosti svých drah a let, sám sobě žehnají jako tomu, co věčně se musí navracet, jako dění neznalému nasycení, omrzelosti a mdloby: tento můj dionýský svět věčného sebetvoření, věčného sebeničení, tento tajemný svět dvojí rozkoše, toto mé 'mimo dobro a zlo', bez cíle, nektví-li cíl v blaženosti kruhu, bez vůle, není-Ji dobrou vůlí kroužení sám kruh, — chcete jméno tohoto světa? Chcete řešení všech jeho hádanek? Světlo, jež by svítilo vám, vám nejskrytějším, nejmocnějším, nejsmě­lejším, vám z hlubin plůnoci? — Tento svět je vůle k moci — a jinak nic. Avšak právě tak i vy jste vůle k moci — a jinak nic!"

Pokusme se nejprve orietovat touto otázkou: Kterého myslitele, který směr z nám dosud známých děj in filozofie připomíná toto Nietzschovo poj etí „ světa", kde se ozývá příbuzný hlas? Chceme-li najít odpověd, musíme se vrátit hodně nazpět, k filozofovi, k němuž se (jako jedinému) Nietzsche sám hlásí a s nímž cítí spřízněnost — k Hérakleitovi. U obou je svět pojat jako nekonečný proces vznikání a zanikání, tvoření a ničení—j ako moře, v němž se vše konečné tvoří, formuje a zaniká a v němž přetrvává jediná prasíla.

Tedy Hérakleitos? Musíme se opravdu vracet až tak daleko? Má to znamenat, že Nietzsche pomíjí vše, co se udalo v dějinách myšlení mezi Hérakleitem a pqkřestanským 19. stoletím, že přechází Sokrata, Platóna, Aristotela, křestanství a západní filozofii? To vše Nietzsche neopomíjí, ale distancuje a vymezuje se vůči tomu. Všechno, co se dělo od té doby, vskutku pokládá za zcestí a nedůvěřuje tomu. Snaží se rozbít veškerou tradici a začít znovu tak radikálně jako nikdo před ním. A pak přirozeně nemůže používat pojmového jazyka, který tato tradice vytvořila — vždyt ji potírá! To je jeden z důvodů Nietzschova „obrazného" myšlení a jazyka.

Podstatou světa, praví Nietzsche, je vůle, přesněji vůle k moci. „A jinak nic!" dodává. Co to znamená? V těchto slovech je jeho odmítnutí veškeré meta-fyziky — všech filozofických i náboženských pokusů klást či myslet vedle tohoto „světa", za ním či nad ním ještě nějaký jiný, „ideální" svět. Ve zkratce tuto myšlenku vyslovuje jeho Zarathustra výrokem „bůh je mrtev". „Věčné ideje", „věc o sobě", „zásvětí", to vše jsou smyšlenky, šalebná zdání, iluze. A nikoli prospěšné iluze! Odkud se však berou? „Choří to byli a odumírající, ti pohrdli tělem i zemí a vynalezli věci nebeské a spasné krůpěje krve...," praví Zarathustra.22

V tomto citátu se objevuje cosi nového: hodnocení, hodnotový soud, a sice podle pojmových dvojic jako chorobný — zdravý, dekadentní — zdatný. Pro Nietzscheho je příznačné, že všechny problémy bytí nazírá jako problémy hodnoty anebo je na ně převádí; nejsme mu však nikterak právi, chápeme-li takové pojmové dvojice v pouze povrchně biologickém smyslu. Je jisté, že tato stránka Nietzschova myšlení, v níž se jeví jako velký bořitel tradičních hodnot a jako tvůrce nových, jako „přehodnocovatel všech hodnoty je relativně snadno — až příliš snadno — pochopitelná. Příliš snadno — nebot svádí k tomu, abychom zapomínali na jiné stránky jeho filozofie. Podívejme se ted — s touto výhradou — na Nietzschovu stupnici hodnot.

 

3. Filozof s kladivem

 

Nietzsche „filozofuje kladivem". Bezohledně rozbíjí staré hodnoty, které demaskuje jako hodnoty falešné, ale vzápětí vytyčuje hodnoty a ideály nové. „Kdo musí být tvůrcem dobrého a zlého, ten musí být napřed zhoubcem a bořit hodnoty." Obratme se nejprve k této stránce Nietzschova působení, která slouží boření a kritice. Bývá někdy charakterizována23 sedmerým „anti- ".

Nietzsche je antimoralistický. Existuje morálka pánů a morálka otroků. Slovo „dobrý" má dva zcela různé významy. U vládců označuje vznešené a hrdé stavy duše. Protikladem „dobrý" je tu „špatný". „Spatný" ve smyslu vládců znamená: obyčejný, obvyklý, sprostý, bezcenný. Ale pro člověka stáda znamená „dobrý": mírný, pokojný, dobrotivý, soucitný a protikladem je v tomto případě „zlý"..Zlo je vše, co povyšuje člověka nad stádo: neobyvklé, smělé, nevypočitatelné, nebezpečné — zkrátka téměř všechno to, co je pro vládce „dobré".24

Židé zahajují v dějinách otrockou vzpouru morálky. Jejich prorokům se podařilo spojit pojmy „bohatý", „bezbožný", „zlý", „násilnický" a „smyslný" a slovu „svět" dát negativní hodnotu. Toto radikální převrácení všech přirozených hodnotových a hierarchických vztahů je aktem duchovní msty nízkých a ponížených. Ubozí, chudí, bezmocní, trpící, nemocní a ohyzdní se ted jeví jako „dobří" a aristokratické hodnocení dobrého jako vznešeného, krásného, mocného a štastného přestává platit.25 Silné a zdravé instinkty, které se pod vládou otrocké morálky nemohou projevit navenek, musí hledat nové, skryté uvolnění. Obracejí se tedy do nitra. To je původ „špatného svědomí". Silný člověk se stává zvířetem, které uvězněno v kleci mravů, rozdírá a týrá sebe sama. To byl začátek nejtrapnější nemoci lidstva — člověk trpící sám sebou. Za všemi slovy, jimiž toto náboženství, jež se stalo dědicem židovské otrocké morálky, hlásá soucit, slyšíme chraplavý hlas méněcenných, kteří sami sebou pohrdají.27

Nietzsche je antidemokratický. Veškerá evropská morálka je morálkou stádní zvěře. Jejím očividným výrazem je demokratické hnutí v politických a společenských institucích.28 Vidět smysl lidského života po způsobu anglických kramářských duší v největším štěstí co možná největšího počtu lidí je směšné.

Nietzsche je antisocialistický'. Socialistický ideál znamená naprosté zvrhnutí člověka ve stádní zvíře.29 V čem spočívá zánik každé kultury? „Řekněme to bez obalu... Lidé s dosud přirozenou povahou, barbaři..., kořistníci s dosud neporušenou silou vůle a touhou po moci se vrhli na slabší, vzdělanější, pokoj­nější rasy, které se věnují třeba obchodu či chovu dobytka, anebo zaútočili na staré, zpuchřelé kultury, v nichž už v nádherných ohňostrojích ducha a zkázy plápolala poslední životní síla."30

Podstatou všeho života je přisvojování si, zraňování a přemáhání slabého, potlačování, tvrdost, vnucování vlastních forem, podrobování anebo přinej­menším vykořistování. „Všude se Jed horuje o budoucím uspořádání společ­nosti, jež má být zbavena 'vykořistovatelského rázu': — mým uším to zní tak, jako by někdo sliboval vynalézt život, který nezná organické funkce."31

Nietzsche je antifeministický. Úměrně tomu, jak muži ztrácejí pravou mužnost, degeneruje i žena a vzdává se svých ženských instinktů. Usilování ženy o hospodářskou a právní samostatnost, emancipace, je příznakem úpadku.32

Nietzsche je antiintelektualistický. Pro něj stejně jako pro Schopenhauera je vědomí, rozum, intelekt pouhý povrch, pouhý služebník vůle. Náš poznávací aparát vlastně vůbec není zaměřen k „poznávání". Je to nástroj abstrakce a zjednodušování, jehož účelem je ovládání věcí ve službě životu.33 Úlohu vědomí nesmíme přeceňovat. Více se toho děje bez našeho vědomí. Instinkt je „ze všech druhů inteligence, které byly dosud objeveny, nejinteligentnější". Větší část vědomého myšlení spadá pod instinktivní činnost včetně myšlení filozofického. Filozofové předstírají, jako by svých pravd nabývali chladnou logikou, ale v pozadí jsou vždy hodnotové postoje, požadavky instinktu.34

Bylo by zbloudilé pohrdat tělem a zacházet s ním j ako s nepřítelem; zbloudilé myslet si, že „lze nosit krásnou duši ve zpotvořeném těle"35.

Nietzsche je antipesimistický. Soudili-li všichni mudrcové až do Schopen­hauera o životě, že „k ničemu není", co to dokazuje? Dokazuje snad toto shodné přesvědčení, že mají pravdu? Nepoukazuje tato shoda spíše na to, že s těmito mudrci nebylo po fyziologické stránce všechno v pořádku? „Nebyli spíše vesměs už nepevní, vratcí a u konce života? ... Cožpak se moudrost objevuje na zemi jako krkavec, kterého vzruší pouhý zápach mršiny?"36 Tito mudrcové představují úpadkové typy života. Nikde to není zřejmé tak jako na Sokratovi. Sokrates byl již svým původem člověk luzy. Jeho ironie byla výrazem revolty, resentimentu chátry37. Kdo říká, že život nestojí za nic, říká: Já nestojím za nic.

Z toho všeho pak vyplývá antikřestanský charakter Nietzschovy filozofie. Křestanství je souhrn všeho převrácení přirozených hodnot. Křestanská je negace všeho přirozeného, snižování přirozenosti, protipřirozenost. Křestanství bylo od počátku úhlavním nepřítelem smyslovosti. „Křestanský pojem boha — buhjako bůh nemocných..., buhjako duch —je nejperverznější pojem boha... Bůh zdegenerovaný na rozpor života, místo aby byl jeho oslavou a věcným přijímáním: 3*

Křestanská je nenávist vůči panství a vznešenosti, vůči duchu, hrdosti, zmužilosti, vůči smyslům a každé radosti. Křestanství proměnilo tento svět — jediný, který je člověku dán — v slzavé údolí a těžiště položilo do nedosaži­telného „onoho světa". Místo aby se křestané tázali, jak vášně zduchovnit a vtisknout jim božský ráz, podryli kořeny vášně a tím i kořeny života.

„Tím končím a vynáším svůj ortel: Soudím křestanství, vznáším proti křestanství nejstrašnější obžalobu, kterou kdy pronesla žalobcova ústa ... Křestanská církev všechno poznamenala svou hnilobou, každou hodnotu učinila bezcennou, z každé pravdy udělala lež a z každé čestnosti podlost... At se mi už nikdo neodvažuje říkat něco o jejím požehnání pro lidstvo."38

 

4. Nové hodnoty

 

„Ale praví filozofové jsou ti, kdo dávají rozkazy a zákony. Říkají: 'Tak se staň!' Určují lidské 'kam' a 'proč' ..."40 Nietzsche, tento bezohledný zhoubce hodnot, jenž učí, že „bůh je mrtev", zároveň učí člověka novému cíli:

„Mrtvi jsou všichni bozi: Chtějme tedy, aby žil nadčlověk." „Hledte, hlásám vám nadčlověka. Nadčlověk je smysl země ... Zapřisahám vás, bratři moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdož vám mluví o nadpozemských nadějích! Travičové to jsou, at to vědí či ne. Povrhovatelé životem to jsou, odumírající a sami otráveni, jichž země je sytá; necht tedy zahynou!"41

Takto promlouvá Nietzschův Zarathustra, překypující moudrostí, když sestupuje z horské samoty k lidem, aby jim daroval svou nauku. „Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem — provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebez­pečné zachvění, nebezpečná zastávka.

Co je velkého na člověku, jest, zeje mostem, a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem.

Miluji ty, kdož nedovedou žíti, leda když zanikají, neboí jejich zánik je přechodem.

Miluji velké povrhovatelé, nebot jsou to velcí zbožňovatelé, jsou to šípy touhy po druhém břehu.

Miluji ty, kdož nehledají až za hvězdami, proč by zanikli a byli obětmi, nýbrž ty, kdož se obětují zemi, aby byla jednou zemí nadčlověka."42

Nadčlověk je člověk vědoucí o smrti boha. Člověk, který ví, že všechno idealistické zásvětí je pouhý přelud, člověk, který se vydává s radostným přita­káním zemi a životu. Který ví, že svět je „dionýský" svět, věčně znovu se rodící z tryskajícího pramene bytí, že všechny lidské snahy zachytit se nějak v tomto světě poznáním, tvorbou a postulováním hodnot jsou v proudu všemocného času odsouzeny ke ztroskotání; který také ví, že sám je součástí tohoto světa, kusem „vůle k moci" a jinak nic, který si chce být vědom sebe jako této vůle — a který dokáže čelit tomuto hlubokému a neřešitelnému rozporu, jenž je rozporem samého života. Takové vědění nazývá Nietzsche na rozdíl od planého, povrchního a zdánlivého vědění „tragickou moudrostí".

A nadčlověk je konečně člověk, který dokáže čelit i poslední, nejobtížnější a nejtíže přijatelné Nietzschově myšlence, myšlence věčného návratu. Tato myšlenka zaznívá i z aforismu z Vůle k moci, který jsme citovali na počátku. Nietzsche ji vyslovoval vždy jen náznakem a podobenstvím, především ve třetím díle Zarathustry. Chce myslet věčnost a čas zároveň. „Všechno přichází, všechno se vrací, věčně běží kolo jsoucna." Svět si třeba mysletjako sílu určité velikosti. Rozmanitého jsoucna je sice nepřehledné množství, avšak není ho nekonečně mnoho. Nekonečný je ale čas. Proto již muselo být kdysi dosaženo všech možných kombinací věcí, ba muselo jich být dosaženo již bezpočtukrát. Myslet a potvrdit tuto myšlenku, že všechno se vrací, že všechno se věčně opakuje, to je nejvyšší formule přitakání, kterou lze vůbec myslet. „Toto — to že byl život?" chci říci smrti. „Nuže dobrá. Ještě jednou!"43

„Ó duše, spíš?

Půlnoci ducha neslyšíš?

Já spal, já spal —

já z hlubokého snu jsem vstal —

Hluboký svět —!

Je hlubší, než jak den jej znal.

V něm propast běd —

Slast — hlubší nad všech srdcí žal:

Žal: zahyň! dí,

leč každá slast: chci věčnost! dí —

— chci věčnost, věčnost nejhlubší!"44

 

5. K hodnocení Nietzscheho

 

Nietzsche osamělec. — Nietzsche byl člověk, který „chce tvořit až přes sebe sama a takto hyne" — jak říká Zarathustra. Strašlivé osamocení i tíže zápasu, který tento samotář sváděl proti starým hodnotám, vládnoucím po tisíciletí, vyčerpalyjeho síly anakonec jej uvrhly do osvobozující noci šílenství. Dva roky před tím Nietzsche v jednom dopise napsal: „Kdybych ti alespoň nějak mohl přiblížit svůj pocit samoty! Mezi živými ani mezi mrtvými nemám nikoho, s kým bych se cítil spřízněn. Nepopsatelná hrůza.. ."45 „Ó já vím, čím jsem tak vznícen!

Jako plamen nenasycen

žhnu a stravuji se jím.

Co uchopím, v zář se mění,

v uhel vše, co se mnou není,

plamen jsem a já to vím!"46

Nietzsche básník. — Nietzsche byl jedním z největších básníků německého jazyka. Zarathustra je mistrovské básnické dílo. A Nietzsche dokázal napsat i tak dokonalé básně, jako je např. tato:

„Na mostě stál jsem

mlád v hnědavé noci.

A zdálky zazněl zpěv:

zlatých kapek šum

nad tetelivou hladinou.

Gondoly, světla, hudby —

vše vnořilo se, vplulo do soumraku ...

A moje duše, nástroj plný strun,

se rozezvučela nezřeným dotekem

v tichou píseň gondol,

předivným blahem rozechvělá.

— Zdali jí někdo naslouchal?"47

Nietzsche nebyl střízlivě kritický filozof. Nedokazuje, nýbrž hlásá a zvěstuje novou víru. Uměřenost, harmonie a zdrženlivost v umění, kterou tak obdivoval u Francouzů, tedy živel apollinský, nebyl jeho živlem. Od autora požadoval, „aby mlčel, dokud mluví jeho dílo", ale jeho hlas je slyšet z každé řádky. Nietzsche psycholog. — Nietzsche byl nadán geniálním psychologickým bystrozrakem. Byl především psychologem skrytých pohnutek, všeho zastí­raného, nevědomého (předjal nejedno zjištění moderní hlubinné psychologie), kdokonalému mistrovství rozvinul umění odhalovat přetvářku i umění poznávat za lidskými ideály a idoly, za „věčnými pravdami" filozofie, metafyziky, náboženství a mravnosti skrývané a podezřelé motivy — lidský sebeklam, pudy ažádosti, poblouzení a vášeň, zkrátka ono „lidské, příliš lidské". To platí zvláště pro střední, „osvěcovatelské" období jeho tvorby, do kterého patří i takto nazvaná kniha.

Nietzsche Němec. — Tak hlubokou, mnohostrannou, mnohotvarou a mnoho­značnou povahu, jako byla Nietzschova, nelze bez zkreslení postihnout v několika větách či pouhých heslech. Je nutné dýchat vzduch, ducha jeho spisů. Nietzsche lze charakterizovat jako romantika právě tak jako anti-romantika, jako Němce právě tak jako odpůrce němectví, jako křestana právě tak jako nepřítele křestanství — nebot sám sváděl boj ve vlastním nitru, bratrovražedný svár mezi dvěma stejně silnými stránkami své bytosti. Což platí dvojnásob pro jeho poměr k němectví. Mnoho jeho myšlenek se točí kolem německého bytí a osudu. A kde se od němectví zdánlivě co nejvíce distancuje, právě tam je ve svém protiněmectví a nadněmectví nejvíce Němcem. Nietzsche křestan — Muselo dojít k tomu, že „Nietzschových psychologických objevů" (název knihy Ludwiga Klagese), zvláště jeho umění odhalovat skryté rozpory, konflikty a motivy, bylo užito i na samého Nietzsche — a tedy i na jeho postoj ke křestanství. Podle vlastních slov si Nietzsche pokládal za čest, že pocházel z rodu, který bral křestanství vážně,^ že „ve svém srdci" proti křestanství „nikdy nebyl zaujat". Dokonalého křestana označoval za nejvzneše­nější formu člověka, s níž se vskutku setkal. O sobě se vyslovil: „Nebot odhlédneme-li od toho, že jsem dekadent, jsem také opakem dekadenta."48 A stejně by mohl říci: „Odhlédneme-li od toho, že jsem křestan, jsem také opakem křestana."

„Kdo se kdy v nitru ,vypořádaP s křestanstvím méně než tento neochvějný a nejneohroženější popirač boha mezi Němci...? 'Křestan chce uniknout sobě samému,' napsal v Případu Wagner — kdo tedy byl kdy vášnivějším, hrdinsky asketičtějším a beznadějnějším křestanem, ne-li právě Nietzsche? Až do okamžiku jeho duchovní smrti můžeme sledovat stopy tohoto ustavičného zápasu s křestanem ve vlastním nitru"49.

Rozhořčené Nietzschovo antikřestanství se tedy jeví jako projev jeho vášnivého vnitřního zápasu, s nímž se bránil proti křestanství, j ehož sílu v sobě cítil. „Několik dní před svým zhroucením už jednou vyvolal v nervovém záchvatu pouliční výtržnost. Utahaná drožkářská kobyla, která stála před jeho kočárem, vzbudila tak mocný soucit tohoto zapřísáhlého nepřítele všeho soucítění, zejí padl kolem krku a usedavě se rozplakal."50 Nietzsche prorok. — Patrně žádný myslitel posledních století nemá tak vyvinutý smysl pro budoucnost jako Nietzsche. Vidí, jak se začínají hroutit vyzrálé kultury, a vidí též, jak se stále intenzivněji stýkají a propojují; vidí, jak se tím relativizuj í názory na svět, společenské řády a mravní zákony, a vidí a prorokuj e příchod evropského nihilismu, rozpad veškerého závazného hodnotového i životního řádu. Vidí, že před člověkem stojí úkol vzít po zhroucení starých řádů do svých rukou formování vlastního života a vytvoření vlastních hodnot, nyní však j iž podle měřítka obj ímaj ícího a obsahuj ícího celý svět a pro celý svět platného. „Zde tkví nesmírná úloha velkých duchů příštího století." Nietzsche a potomstvo. — Skutečnost, že Nietzsche byl vynikající, dokonce geniální spisovatel a stylista, ale i velice jemný psycholog, sžíravý kritik a pamfletista a posléze i fascinující osobnost, znesnadňuje proniknout za tento povrch a masku k jádru jeho filozofování. Přesto však dnes, sedm desetiletí po jeho smrti, je už po různých vlnách a omylech nietzschovského bádání jasné, že je v něm třeba vidět především myslitele a zvažovat především jeho myšlenky. A pokusíme-li se o to, jeví se většina dosud podaných interpretací v nejlepším případě pouze jako pravděpodobné či zčásti správné, a je-li vykladač sám samostatným a vynikajícím myslitelem, je takový výklad pak nezřídka jen odrazem či projekcí vlastních pojetí do Nietzschova díla. Je pravda, že spolu se Schopenhauerem a (do jisté míry) s Hamannem, Herderem a Goethem stojí Nietzsche na straně citu, instinktu, vůle, „života", že jej tedy lze řadit k „filozofii života" a k jejím průkopníkům. Je pravda, že „tento filozof ze Sils Maria dal první slovu život čarovně zvonivý zvuk zlata"51. Je pravda, že ve srovnání   se   Schopenhauerem      Nietzschovo   učení   spíše   heroicky optimistický charakter. Je pravda, že Nietzsche je diagnostik a kritik kultury s prorockým darem a že z jeho předpovědí se již mnohé vyplnilo. Je pravda mnohé, co o něm bylo řečeno, a přece se zdá, jak by teprve v našem století mělo dojít k plné konfrontaci s propastí, kterou Nietzschova filozofie otevírá, ke střetnutí s Nietzschovým myšlením.

 

Tato stránka WWW je 61