Další filozofické proudy 19. století

 

 

Johann Wolfgang von Goethe

Richard Wagner

I. Artur Schopenhauer

1.     Život a dílo

2.     Pojetí světa

a)    Svět jako představa

b)    Svět jako vůle

3.     Pojetí utrpení a vykoupení

a)    Život jako utrpení

b)    Vykoupení – estetická cesta, génius a umění

c)    Vykoupení – etická cesta, popření vůle

4.     Kritika Schopenhauera

 

1. Život a dílo

 

*      * 22. 2. 1788 Gdaňsk, † 21. 9. 1860 Frankfurt nad Mohanem

*      své hlavní dílo napsal již jako třicetiletý.

*      Sch. filozofické dílo charakterizuje několik zvláštností

1.      jeho myšlenky začaly působit až po roce 1850 – předtím bylo jeho filozofické dílo neznámé

2.      Sch. dílo se stranilo jakékoliv politické a společenské tendenci X romatici a Hegel + materialisté

3.      znalec staré indické filozofie

4.      zvláštní charakter Sch. osobnosti

 

*      pro pochopení jeho filozofie je důležité pochopit jeho osobnost:

o        byl synem gdaňského velkoobchodníka

o        v roce 1793, tedy pět let po synově narození, přesídlil otec do Hamburku

o        devátý až jedenáctý rok svého života trávil mladý Schopenhauer u otcova obchodního přítele v Le Havru

·         zde se dokonale naučil francouzsky a na přechodnou dobu téměř zapomněl svou mateřštinu

o        také později brali s sebou rodiče chlapce na své dlouhé cesty Belgií, Francií, Švýcarskem a Německem

o        za svého šestiměsíčního pobytu v Anglii se důkladně obeznámil s anglickým jazykem a literaturou

·         do konce života čítal každodenně „Times"

o        jako šestnáctiletý vstoupil na přání svého otce do učení u hamburského obchodníka, ovšem v rozporu se svými bytostnými sklony, které již tehdy směřovaly k vědecké práci

·         otec zemřel nedlouho na to

·         matka Johanna Schopenhauerová (o dvacet let mladší manžela a později se proslavivší svými romány), aby přesídlila do Výmaru

§         její dům se stal tamním duchovním i společenským centrem

§         navštěvovali jej Goethe, Wieland, oba Schlegelové i mnoho jiných významných lidí

·         syn se ovšem obchodního povolání vzdal

·         v krátké době si prostřednictvím soukromé výuky v Gothě a ve Výmaru osvojil vzdělání potřebné k tomu, aby se mohl zapsat na univerzitu

o        dva roky studoval v Góttingenu, pak stejně dlouho v Berlíně

·         jeho záznamy z přednášek ukazují, že kromě filozofických a filologichých oborů se zajímal též o chemii, fyziku, botaniku, anatomii, fyziologii, geografii a astronomii

·         poznámky na okraji jeho sešitů svědčí o výsměšné přezíravosti, s jakou oponoval učitelům tehdejší filozofie, zejména Fichtovi

§         k Fichtovu Vědosloví (Wissenschaftslehre) si poznamenal, že správněji by se mělo nazývat Vědooslovství (Wissenschaftsleere) a připojil citát ze Shakespeara: „Je to šílené, ale je v tom metoda."

o        r. 1813 promoval prací O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu.

o        po návratu do Výmaru se stýkal s Goethem – rozebírali G. nauku o barvách

·         zde se také prostřednictvím jistého orientalisty blíže seznámil s indickým starověkem + filozofií

o        horšily se jeho vtahy s matkou – vedla volnější život

·         nakonec se s ní rozešel a nikdy ji už nespatřil

o        z Výmaru odešel a žil nejprve čtyři léta v Drážďanech – pojednání O vidění a barvách (1816) a hlavní dílo Svět jako vůle a představa (1819)

o        dvě cesty do Říma, Neapole a Benátek

·         Sch. žil ze svého podílu zdědictví po otci

§         dokázal toto dědictví po celý svůj život nejen udržet, ale dokonce i zvětšit - nemusel tedy nikdy pracovat

o        ucházel se o profesuru – 1829 se habilitoval v Berlíně – docent

·         ohlásil své přednášky tak, aby časově kolidovaly s přednáškami slavného Hegela, v naději, že posluchači přejdou k němu

§         stal se však pravý opak

§         popuzený Sch. se po prvním semestru stáhl do ústraní

o        příštích deset let strávil v Itálii, Dráždanech a znovu v Berlíně, ale již nepřednášel

·         r. 1831 vypukla v Berlíně cholera – podlehl jí Hegel

§         Sch. utekl do Frankfurtu nad Mohanem – zde žil až do své smrti

o        20 let zůstalo hlavní Sch. dílo zcela nepovšimnuto

·         šestnáct let po jeho vydání mu nakladatel oznámil, že větší část prvního vydání prodal jako starý papír, přesto se Sch. odhodlal publikovat nové vydání, rozšířené o druhý svazek, které vyšlo v roce 1844

§         další díla: O vůli v přírodě (1836), Dva základní problémy etiky (1841), které obsahují pojednání O svobodě vůle a O základu mravnosti, a konečně dvousvazková Parerga a paralipomena (Drobné spisy a dodatky, 1851)

o        Sch. výrok: „Charakter dědíme po otci a inteli­genci po matce.“

·         otec byl muž přísného, poněkud umíněného charakteru, hrdý a neoblomný, republikán, který se přes privilegia nabízená Friedrichem Velkým odmítl usadit v Prusku a být poddaným krále. Proto když Gdaňsk připadl Prusku, přesídlil do svobodného říšského města Hamburku

·         matka byla duchaplná, živé, trochu lehkomyslné a nepříliš hluboké povahy, neštastná v manželství, po mužově smrti otevřela svůj výmarský dům společenskému životu

§         dojmy, které si Schopenhauer odnesl ze svých sporů s ní, rozhodující měrou určily jeho pozdější hodnocení ženy

·         Sch. charakteristika

§         1. výrazná pudovost a nezkrotná vůle na straně jedné

§         2. bystrý intelekt ve spojení se smyslem pro přírodní krásu i pro utrpení tvorstva na straně druhé

·         tyto charakteristiky se objevují v Sch. filozofii

§         svět je jednak vůle, slepý pud

§         jednak představa – nazírání a poznání

o        Sch. je považován za génia – sám to o sobě veřejně a okázale prohlašoval

·         podle něj není žádná filozofie – pouze Kant a on byli schopni přinést do filozofie něco nového

·         nakladateli ve svém hlavním díle napsal třicetiletý Schopenhauer o své knize toto:

§         „Mé dílo je tedy nový filozofický systém, nový v celém významu tohoto slova ... naprosto důsledně rozvíjí myšlenky, které doposud ještě nikoho nenapadly. Tato kniha, v níž jsem se podjal obtížné práce sdělit tyto myšlenky jiným, bude podle mého pevného přesvědčení jednou z těch, které se po svém vydání stanou pramenem i podnětem pro stovky jiných knih."

·         ke stáru se přece jen dožil znání za to, co vytvořil

§         okolo roku 1850 se konečně prolomila hradba mlčení kolem jeho díla

§         příznačné pro jeho dílo je pesimismus

§         prosazení tzv. společenského pesimismu bylo dáno rozčarováním, které v Německu i jinde násle­dovalo po nezdařené revoluci z roku 1848

§         vlna pesimismu prošla i evropskou literaturou – skončila „nadvláda“ hegelovské školy

§         Sch. ovlivnil hudbu Richarda Wagnera – Prsten Nibelungů

·         Sch. navštěvovali učenci a ctitelé ze všech zemí a korespondovali s ním

·         r. 1860 náhle podlehl srdeční mrtvici

§         celý svůj majetek odkázal dobročinným organizacím

§         na černé mramorové desce na jeho hrobě je pouze jeho jméno

 

2. Pojetí světa

 

Ve svém hlavním díle podal Schopenhauer jako mladý muž geniálním rozmachem celou svou filozofii. Všechno, co jinak napsal, je jenom komen­tářem k tomuto dílu a jeho rozpracováním v jednotlivostech. Kniha obsahuje, jak řekl sám Schopenhauer, jen jedinou myšlenku. „Přesto abych ji sdělil, nemohl jsem najít, nedbaje námahy, žádnou jinou cestu, než tuto knihu." Tato myšlenka je podle Schopenhauera to, co lidé ve všech dobách dosud marně hledali pod jménem filozofie. Podle toho, z které strany se na tuto myšlenku díváme, je to metafyzika (v prvních dvou knihách), etika (ve třetí knize) a estetika (ve čtvrté knize). Je to však jediný organický celek. Tuto myšlenku vystihuje už titul knihy: Svět jako vůle a představa. Pokusíme se — na to se také naše úvaha omezí — tuto jedinou myšlenku osvětlit.

 

a) Svět jako představa

 

„Svět jako představa" — touto větou počíná Schopenhauerova kniha. Lze-li vyslovit nějakou větu a priori, je to tato věta. Tuto první část Schopenhauerovy teze ovšem již známe, nebot to není nic jiného než Kantovo učení, podle kterého jsou nám všechny věci dány pouze jako jevy. Schopenhauer tu vskutku velmi těsně navazuje na Kanta. Kantovu nauku sám označuje za vstupní bránu ke své vlastní filozofii. Kantovo dílo působí na ducha uvažujícího čtenáře jako opera­tivní odstranění očního zákalu na slepce. Největší Kantovou zásluhou je rozlišení jevu a věci o sobě. V zásadě je to táž pravda, kterou již Platón vysvětlil tak, že svět, jaký se jeví smyslům, nemá opravdové bytí; táž pravda, kterou Platón znázornil svým příměrem o jeskyni.8 A je to také táž pravda, kterou indické vědy formulují tak, že viditelný svět je zdání, závoj, iluze, krátce mája.

Ale i když Schopenhauer vyzdvihuje tuto Kantovu zásluhu, přesto lze podle něho jeho nauce v jednotlivostech mnohé vytknout. Své námitky shrnuje v Kritice kantovskéfilozofie, která tvoří závěr prvního svazku jeho hlavního díla. Kritika se zaměřuje především proti Kantově tendenci k symetrické výstavbě všech myšlenek a děl. Ta Kanta velmi často svádí zasazovat kvůli symetrii „slepá okna", a (např. v tabulce kategorií a forem soudu) napínat danost na Prokrustovo lože. Tyto detaily, jimiž se Schopenhauerova nauka liší od Kantovy, však pomineme a soustředíme se pouze na zásadní bod, v němž se oba zásadně rozcházejí a který je zároveň přechodem k druhé části Schopenhauerovy teze.

Tímto bodem j e „věc o sobě ". Schopenhauer přej ímá velmi závažnou námitku G. E. Schulzeho, o níž jsme se již zmiňovali9 a podle níž Kant dospívá k věci o sobě kauzálním úsudkem, tedy pomocí kategorie, která podle něho — i podle Schopenhauera — platí pouze v oblasti jevů. Zde ovšem, i pro Schopenhauera, platí nepodmíněně. Pro Schopenhaueraje vedle forem času a prostoru kauzalita dokonce onou základní formou, z níž lze odvodit všechny ostatní Kantovy „kategorie". Ale od světa jako představy nevede žádná cesta dále za představu k věci o sobě.

Je sice nezvratné, že svět je představa, ale chápat jej pouze takto je přesto jednostranné. Naznačuje to již bezděčný protest, který se ozývá v každém, má-li uvěřit, že veškerý svět je pouhá představa.

Podle Kanta metafyzika neexistuje. Kant přitom chápe metafyziku ve smyslu předcházej ící dogmatické filozofie j ako vědu o tom, co je za hranicemi možností vší zkušenosti. Ale co když je zcela chybné vycházet z toho, že pramen metafyziky zásadně nesmí být empirický, že její zásady v žádném případě nesmí pocházet z vnější či vnitřní zkušenosti? Proč bychom měli hledat řešení hádanky, kterou je nám svět a naše vlastní existence, nikoli v důkladném porozumění tomuto světu, nýbrž v něčem jiném, co je dáno a priori? Vždyt to by znamenalo, že řešení hádanky světa naprosto nelze najít ve světě samém. Nemáme žádný důvod, proč při této nejdůležitější a nejobtížnější otázce umlčovat náš hlavní pramen poznání, vnější a vnitřní zkušenost. Řešení musí naopak vyplynout z důkladného porozumění světu. Jen je nutno navázat na vnější a vnitřní zkušenost na prvém místě. To je cesta Schopenhauerovy filozofie. Není to cesta predkantovského dogmatismu, ale ani cesta Kantova popření metafyziky. Je uprostřed mezi oběma. Jaké je ale ono „pravé místo", na něž je třeba navázat?

 

b) Svět jako vůle

 

Zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. At jakkoli usilovně zkoumáme, výsledkem jsou vždy pouhé obrazy ajména. Jsme v situaci člověka, který stále obchází kolem domu, ale nenalézá vchod a nevidí nic než fasádu. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je v nás samých, v individuu. Jednot­livci je jeho vlastní tělo dáno dvěma zcela rozdílnými způsoby: jednak jako představa v rozumovém nazírání, tedy jako objekt mezi objekty, zapojený do kauzální souvislosti všech jevů, „a zároveň naprosto odlišným způsobem, totiž jako to, co každý dobře zná a co se označuje slovem vůle"10.

Volní akt a tělesná akce nejsou dvě různé věci, spojené kauzálně. Jsou jedno a totéž. Tělesné jednání je objektivovaný akt vůle, tj. akt vůle, který je přístupný názoru. Tělo je vůle objektivovaná v čase a prostoru.

Tento poznatek je tak bezprostřední, jak je to jen možné; nelze jej odvodit z jiného. Je to vlastní filozofická pravda.

Tato pravda platí v prvé řadě pro člověka. Podstata člověka nezáleží v myšlení, vědomí, rozumu. Tento prastarý omyl, vlastní všem filozofům, je třeba vymýtit. Vědomíje pouze povrch našíbytosti. Jen ten ovšem známe jasně, tak jako z celé zeměkoule pouze zevní povrch. Naše vědomé myšlenky jsou jen hladina hluboké tůně. Naše soudy obvykle nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů — ačkoli o tom rádi přesvědčujeme sebe i jiné. Vznikají v temné hlubině, aleje to téměř tak neuvědomělý děj Jako trávení. Ke svému vlastnímu překvapení dostáváme nápady a rozhodujeme se, ale o vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme vydat žádné svědectví. Vznikají působením vůle, která v našem tajuplném nitru pohání svého služebníka, intelekt. Vůle je jako statný slepec, který nese na svých ramenou vidoucího, ale chromého člověka. Pouze zdánlivě jsou lidé přitahováni něčím, cojepřednimi, ve skuteč­nosti jsou poháněni zezadu. Žene je nevědomá vůle k životu. Pouze tato vůle je neproměnná aje základem všech našich představ jako nepřetržitý generální bas. I pamět je pouze služkou naší vůle.

Vůle určuje i to, co nazýváme charakterem. Vůle formuje charakter stejně jako lidské tělo. — Proto všechna náboženství slibují odměnu na onom světě za přednosti srdce, za dobrou vůli, a nikoli za přednosti hlavy, za dobrý rozum.

Všechny vědomé funkce člověka podléhají únavě a potřebují spánek. Jediná vůle nikdy neochabuje. Co se děje bez našeho vědomí, např. srdeční činnost nebo dýchání, to nikdy neumdlévá. Náš vědomý život je pouze vyrván spánku. Spánekje část smrti, jež je nám dána předem. Ale nejen člověkje svou podstatou vůle. Podstatu všech jevů, které nás v čase a prostoru obklopují, je nutno v analogii k člověku vyložit jako objektivaci vůle. Zejména jevy organického života. Ale vůle se skrývá také za jevy neživé přírody. Síla pohybující planetami, síla působící chemickou přitažlivost a odpudivost látek, to vseje nevědomá světová vůle.

V říši života je nejsilnějším projevem vůle k životu rozmnožovací pud. Ten dokonce překonává i (individuální) smrt. Sotva se živá bytost postarala o zachování sebe sama, už usiluje o rozmnožování, o zachování rodu. Vůle se tu projevuje jako téměř naprosto nezávislá na poznání. A má-li u člověka poznání své sídlo v mozku, jsou pohlavní orgány, místo pohlavního pudu, vlastním ohniskem vůle a protipólem mozku.

Schopenhauerovy výklady o „metafyzice pohlavní lásky" patří k nejproslu­lejším partiím jeho díla. Toto téma má u něho stejně důležitou úlohu jako u básníků všech národů i dob, kteří o něm neúnavně pěli. Co k sobě tak neodo­latelnou silou přitahuje dva jedince různého pohlaví, je rodově se projevující vůle k životu. Láskaje iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. To se Schopenhauer pokouší blíže ukázat na hlediscích, která u lidí rozhodují při volbě objektu lásky. Vždy při tom usilují o záchovu rodového typu. Každý miluje to, co jemu samému chybí. Vždy jde o to korigovat volbou správného partnera odchylky od rodového typu. Sexualita je jednostrannost. Protože existují určité stupně mužskosti a ženskosti, budou spolu dva lidé harmonovat nejlépe tehdy, odpovídá-li stupeň mužskosti muže stupni ženskosti ženy. Nejmužštější muž bude hledat nejženštější ženu a naopak. „Individuum zde jedná nevědomky z příkazu něčeho vyššího, rodu: proto těmto věcem přikládá takovou váhu..."11.

Ale jakmile je dosaženo cíle rodu, může a musí se iluze rozplynout, nebot vášeň záleží v zaslepenosti, v níž se to, co je výhodné pro celý druh, jednotlivci jeví jako cenné pro něho samotného. Vždyt příroda nechává po rozmnožení rychle uvadnout také ženskou krásu, tento svůj nejdůležitější uskok, který slouží jejím záměrům. Individuum shledává, že bylo obelstěno vůlí rodu. „Kdyby byla Petrarkova vášeň ukoj ena, byl by jeho zpěv hned potom umlkl Jako umlká pták, jakmile jsou snesena vejce."12 Vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky.

A jako v pohlavní lásce vychází najevo, že jednotlivec je pouhým nástrojem druhu, tak platí i obecně, že nejen každá jednotlivá bytost, nýbrž vůbec každý jev v prostoru a čase je objektivací neprostorové, bezčasé a bezdůvodné vůle, jež ovšem jako taková je možná pouze v individuu. Individuum je pouze ustavičné střídání látky v téže formě. Věc o sobě je vůle.

Totéž můžeme pozorovat i v dějinách. Jako se za vším skrývá neměnná světová vůle, tak i filozofické zkoumání dějin učí, že za rozmanitostí národů, dob, oděvů i mravů všude vidíme totéž lidství. Stále totéž, ale pokaždé jinak — taková je devíza dějin. Pokrok neexistuje. Symbolem dění je všude kruh. Mudrcové všech dob říkali totéž a hlupci dělali rovněž totéž, totiž pravý opak.

Je vůle svobodná? Svobodná je světová vůle jako celek, nebot kromě ní tu není nic, co by ji omezovalo. Vůle jednotlivce je však nesvobodná, neboí je vždy určována nadřazenou vůlí celku.

Zde se na chvíli zastavme a srovnejme Schopenhauerovu metafyziku s metafyzikou německého idealismu, jehož hlavní představitele Schopenhauer ustavičně pranýřoval jako „tlučhuby" a „šarlatány". Mnohdy však není Fichtově a Schellingově nauce vzdálen tak, jak sám tvrdí.

Společný rys je v tom, že Schopenhauer i idealisté se nezastavují na hranici vytyčené Kantem. I Schopenhauer předkládá metafyziku. I on hledá, stejně jako Fichte, Schelling a všichni mystici, přístup k tajemství světa ve vlastním já. Také Fichte vymezil podstatu já jako „vůli" a také Schelling shledal v přírodě a duchu působení téže nevědomě tvořivé síly. Je pozoruhodné, že Schopenhauer tyto shody tak rozhodně popírá. Stejně jako jiní myslitelé haní právě ty, jimžje zavázán, v rozhodujícím bodě však se vůči nim vymezuje právem. Nebot zatímco pro idealisty je poslední a absolutní skutečností duch, idea, rozum rozvíjející se v procesu, jenž směřuje k určitému cíli, pro Schopen-hauera je tímto absolutnem slepá vůle, rozumu se vzpírající iracionální základ světa. Svět není ani logický ani nelogický, nýbrž alogický. Rozum je pouze nástrojem nerozumné vůle. Tím ale Schopenhauer skoncoval s důležitým předpokladem, který byl od dob renesance, at výslovně či mlčky, základem veškerého západního myšlení: s předpokladem harmonie světa jako celku. Od optimismu přechází k pesimismu. To se však zcela jasně ukáže teprve tehdy, přihlédneme-li k tomu, jak posuzuje existenci a jaké z toho vyvozuje důsledky pro lidské chování.

 

3. Pojetí utrpení a vykoupení

 

a) Život jako utrpení

 

Stejně jako v mládí Buddha i mladý Schopenhauer, podle vlastního svědectví, hluboce prožíval strast všeho žití.

Vůle je nekonečná, naplnění omezené. Zmítáni pudy a tužbami, nikdy nenalezneme trvalé štěstí ani klid. Z každé uspokojené žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest a my uvěříme, že se můžeme volně nadechnout, přichází nové zlo. Bolest je vlastní realitou života. Slastaštěstí, tojepouzeněco negativního, totiž nepřítomnost bolesti.

Co máme, toho si nedovedeme vážit. Teprve ztratíme-li to, uvědomíme si jeho hodnotu. Nelze zde v plné šíři reprodukovat Schopenhauerovo působivé líčení lidského utrpení, proto jen heslovitě:

Metlou většiny lidíje nouze. Avšak ti nemnozí, kdo jíbyli ušetřeni, propadají vzápětí jiné strasti: nudě. Týden s šesti dny plahočení a sedmým dnem nudy je věrným obrazem našeho života.

Nevyhnutelným údělem člověka je dále osamění. Nakonec je každý jen sám se sebou.

Zápas, válka a děsivé ničení, pohlcovat a být pohlcován — to je život. A takovým se ukazuje jak v říši zvířat, tak v lidské existenci. Nic jiného neumějí předvádět ani dramatičtí básníci. Po lživém happy endu nechávají rychle spadnout oponu. Optimismus je hořkým výsměchem bezejmennému utrpení lidstva. Schopenhauer nás provádí špitály, lazarety, chirurgickými sály strastí, provádí nás vězeními, mučírnami, brlohy otroků a přes bojiště a soudní síně nás vede do všech temných sídel lidské bídy. „Odkud odjinud vzal Dante látku ke svému Peklu než právě z tohoto našeho skutečného světa? A přesto vylíčil skutečné peklo. Když však stál před úkolem vylíčit nebe a jeho radosti, musel čelit nepřekonatelným obtížím, nebot látku k něčemu takovému náš svět už nedává."13 Život ani nestojí za to, aby byl žit. Je to podnik, který nekryje ani své náklady. A nadto náš život nezadržitelně spěje vstříc smrti. V mládí to nepozo­rujeme. Ještě vystupujeme na horu, najejíž druhé straně číhá smrt. Jakmilevšak překročíme střed života, jsme jako rentiéři, kteří již nežijí z úroků, ale z kapitálu. A jako je naše chůze stále jen zadržovaný pád, je i náš život jen ustavičně zpomalované umírání.

Existuje nějaké východisko z tohoto údolí strastí? Poznání jím není. Naopak. Čím vyšší jevová forma života, tím větší a zjevnější je utrpení. Od rostliny přes červa a hmyz až k obratlovcům s jejich dokonalejší nervovou soustavou neustále roste citlivost pro bolest. A člověk trpí tím více, čím jasněji poznává; nejvíce ovšem trpí génius.

Spíše je tu východiskem blahodárné šílenství, k němuž sahá příroda tehdy, když utrpení překračuje meze snesitelnosti.

Ani sebevražda není východiskem. Zahlazuje sice indiviuální jev vůle, ale nikoli vůli samu. (Tady se ukazuje, jak tento Schopenhauerův názor, příbuzný indickému pojímání existence, vlastně nutně vede k indické myšlence znovuz­rození, ba tuto myšlenku mlčky již obsahuje, nebot Schopenhauerova slova znamenají: sebevražda je zbytečná, poněvadž vůle si vzápětí vytváří nové ztělesnění.)

A přece existuje východisko. Schopenhauer ukazuje dokonce dvě cesty. Jedna přináší přechodné, druhá trvalé vykoupení. Ta je také shodná s Buddhovou cestou.

 

b) Vykoupení – estetická cesta, génius a umění

 

Podle Kanta je za jevy cosi, co temně, ale jasnozřivě nazval věcí o sobě. Podle Platóna jsou za pomíjivými viditelnými věcmi jejich nepomíjivé pravzory, ideje. Obě tyto myšlenky Schopenhauer přejímá. Ve věci o sobě poznává vůli, v platónských idejích věčné formy, v nichž se zjevuje nekonečná vůle.

Můžeme se povznést k poznání toho, co se skrývá za jevy? Nikoli, pokud intelekt pouze slouží vůli. Museli bychom se tedy osvobodit z pout vůle, tedy též z vázanosti na individuum projevující svou vůli — což je nutná jevová forma vůle v prostoru a čase. Je to možné? Zvířeti ne, ale člověku ano, třebaže jen výjimečně. Naznačuje to již jeho tělesná stavba. Hlava převyšuje trup; třebaže z něho vyrůstá a třebaže na něm spočívá, není mu zcela podrobena.

Člověk se může stát čistým poznávajícím subjektem oproštěným od vůle. Poznáním, v němž je mu to umožněno, je umění, dílo génia. Umění je pozorování věcí nezávisle na kauzalitě a nezávisle na vůli. (Připomeňme si Kantovo „nezaujaté zalíbení".) A protože ideje lze uchopit pouze v čisté, z objektu vycházejícíkontemplacijepodstatou génia právě schopnost takového pozorování. Genialita je dokonalá objektivita, schopnost chovat se čistě nazíravě, být „jasným okem světa", a to nejen na okamžik, nýbrž tak dlouho, aby bylo lze nazřené opětovně zformovat.

Obyčejný člověk, tento „hromadný produkt přírody", toho schopen není. Již ve výrazu jeho obličeje převažuje stránka vůle a žádosti, zatímco ve tváři génia se zračí poznání.

Svým příklonem k obecnému génius ovšem často zanedbává to, co je nejblíže. Dívá se na hvězdy, a klopýtne o první kámen. Za to všechno je však přebohatě • odškodněn útěchou, kterou poskytuje sebe zapomínající entuziasmus, oddanost dílu.

V této souvislosti Schopenhauer také mluví o těsném spříznění geniality se šílenstvím. Obojí dělí pouze tenká stěna. Tento názor pak v dalším průběhu století nabyl značný vliv dílem Itala Césara Lombrosa (1836—1909), zvláště jeho knihou Génius a šílenství (1864).

Je-li pouze génius schopen povznést se k nazírání idejí, nemůže tato schopnost chybět v menší míře ani ostatním. Jak by jinak byli schopni vnímat geniální umělecká díla?

Jestliže se při vnímání umění vytrhujeme z otrocké služby vůli, dostavuje se pojednou onen bolesti zbavený, nadzemský stav mysli, který Epikúros vyhla­šoval za božský. Pakjsme „pro tuto chvíli zbaveni nízkého puzení vůle, slavíme sabat po robotní službě vůli a Ixíonovo kolo se zastavuje"14.

Na to navazují Schopenhauerovy úvahy a kráse a vznešenosti a o jednotlivých uměních. Jsou to myšlenky člověka, který má velice hluboký cit pro krásu a vznešenost v přírodě i umění.

Jedno umění se zcela odlišuje od ostatních: hudba. V ní na rozdíl od jiných umění nepocitujeme žádné napodobování ideje. Jak to, že přece působí tak mocně na lidské nitro? Hudba je nejbezprostřednějším obrazem vůle samé, a tedy i podstaty světa. V ní promlouvá nejhlubší podstata člověka i všech věcí. Naše vůle se k něčemu vzpíná, je uspokojena a spěchá dále. Tak se melodie ustavičně vzdaluje od základního tónu, jak to odpovídá mnohotvárnému usilování vůle, a neustále se k němu vrací, k harmonii, k uspokojení.

Přírodu a hudbu nemůžeme tedy chápat jako dvě jevové formy téže věci, jediné nekonečné vůle světa. V hudbě potkáváme všechna skrytá hnutí naší bytosti jako důvěrně známý, a přece věčně vzdálený ráj. Ale vždy jen na okamžik. Hudba není vykoupením ze života, nýbrž pouze krásnou útěchou v něm. Máme-li dosáhnout konečného vykoupení, musíme přejít od hry, kterou představuje umění, k něčemu vážnějšímu, co není hrou.

 

c) Vykoupení – etická cesta, popření vůle

 

K objasnění druhé, vlastní cesty k vykoupení, kterou Schopenhauer ukazuje, nebude třeba mnoho slov. Je to táž cesta, k níž vede i myšlení starých Indů.

Schopenhauer si to uvědomuje. Jeho filozofie chce pouze převést do abstraktního vědění a jasného poznání to, co mnozí lidé vědí intuitivně a co v naukách velkých náboženství i v životech jejich světců máme před očima všichni. Nejbližšíje nám křestanství. Kde je zachováno ve své ryzí podobě, tam je prodchnuto tímto duchem popírání světa. Vezmi na sebe svůj kříž! Odříkej se! Nikde není tento duch vysloven lépe než u německých mystiků. Avšak to, čemu se říká popření vůle k životu, je ještě více rozvinuto v prastarých dílech indického myšlení. Zavádět v Indii křestanství je právě tak marné, jako střílet proti skále. Spíše bude indické myšlení stále více pronikat do Evropy a působit na základní proměnu západního myšlení.

Prostředkem je askeze jako záměrné překonávání vůle; cílem je stav, jejž světci, kteří dospěli k úplnému umrtvení vůle, označovali jako „extázi", „vytržení" a „rozplynutí já v bohu". Tento cíl však vlastně lze popisovat pouze negativně, jak je tomu i v případě buddhistické nirvány.

„Odvrátíme-li však zrak od naší vlastní bídy a naší zajatosti k těm, kdo překonali svět ..., pak místo ustavičného puzení a snažení ... místo nikdy neuspokojených a nikdy neumdlévajících nadějí, o kterých ve svém životě sní člověk vůle, spatříme mír, který stojí nad veškerým rozumem, naprostou tišinu mysli, hluboký pokoj, neotřesitelnou naději a radost, jejichž pouhý odlesk v tváři, jak jej zpodobili např. Rafael nebo Correggio, je celým a spolehlivým evangeliem..."1*.

 

4. Kritika Schopenhauera

 

„Do nitra přírody nevnike stvořený duch."

Těmito slovy výstižně formuloval Albrecht von Haller Kantovo stanovisko k záhadě, která se skrývá za jevy. Goethe odpověděl verši:

,Do nitra přírody' — ó sosáku milý! -'nevnikne stvořený duch?' Já nepoznal chvíli, v níž věřit lze takovým slovům, ani mí druzi, neb víme, že všude a znovu v tom nitru už dlíme.

Svému hlavnímu dílu předeslal Schopenhauer tato Goethova slova:

„Zdalipak se příroda posléze neodkryje?"

Cesta, po níž Schopenhauer vniká do nitra přírody, je cesta mystiky, především indické. Bráhma, duše světa, světová vůle, a átman, lidská duše, lidská vůle, jsou jedno. Co nám brání poznat tuto jednotu, je závoj mája, svět představ. Co nás vykupuje, je únik z pozemského vězení, z „prahnutí", a vstup do brahmanu, do nirvány.

Připojujeme-li na závěr některé kritické poznámky, chceme — jako ostatně i jinde v této knize — pouze upozornit čtenáře na ty body, které by měl při vlastním a hlubším studiu Schopenhauerovy filozofie uvážit. Je Schopenhaue-rovou trvalou zásluhou, že otevřel filozofii oči pro temné hloubky, které se v člověku skrývají pod povrchem vědomí. Velcí básnící všech dob je znali či alespoň tušili, ale cestu k filozofii a psychologii nevědomív západní vědě otevřel teprve Schopenhauer.

Z námitek, ne něž již mohl čtenář připadnout sám, je zřejmé, že Schopenhau­erovy myšlenky vyrůstají ze zvláštního charakteru jeho osobnosti i jeho doby. Což není např. vše, co říká o ženě, lásce, dětech a manželství, poznamenáno tím, že takto uvažoval muž, který po celý svůj život nikdy nepoznal vlastní domov, péči mateřské ženy ani rodičovské štěstí a zrovna tak ani štěstí plynoucí z pravidelné praktické Činnosti, ze začlenění do aktivního společenství? Třebaže viděl mnohý detail správně a ledacos formuluje s ohromující výstižností, postihuje pouze jednu stránku, pouze jeden typ ženy, a proto to není celá pravda, nýbrž pouze její polovina, a tedy polopravda. Což v jeho nauce, podle které v životě jde jen o to být prost bolesti a těšit se nerušenému životnímu klidu, není trochu malicherné úzkostlivosti a egoismu podivínského poustevníka, který se vyhýbá družnosti i jakékoli odpovědnosti? Je všechno štěstí pouze negativní? Neztrácí i smrt mnoho ze své hrůzy, přichází-li k člověku po životě plném práce a usilování ve prospěch ostatních?

Na závěr ještě otázku, která se týká filozofické důslednosti. Jak může ve světě, jehož jedinou podstatou je slepá vůle, triumfovat intelekt nad vůlí? Odkud se bere v člověku síla k přemožení této vůle? Nesvědčí to o tom, že kromě slepé vůle musí ještě existovat i jiná síla?

 

*      slovníková definice

Schopenhauer [šopenhauer] Artur

o       22. 2. 1788, † 21. 9. 1860, německý filozof; metafyzický idealista, voluntarista a iracionalista, hlasatel pesimismu

o       vyšel z Kantovy filozofie, ovlivněn Platónem a indickou náboženskou filozofií (zejm. upanišadami a buddhismem)

o       hlavní zásada jeho filozofie je plně naznačena v jeho nejvýznamnějším díle Svět jako vůle a představa: to, co každodenní a vědeckou zkušenost uchopuje jako svět, je jen „jev“ (svět jako představa), který pravou povahu světa neprojevuje, nýbrž zakrývá

o       skrytým metafyzickým základem světa, vševládnou podstatou, je vůle – temné absurdní a slepé puzení (vůle k životu), jež je posledním důvodem absurdity

o       vůli má člověk danou v sobě bezprostředně jako klíč k vlastnímu „já“

o       jedinou cestou, kterou se může osvobodit od starosti, je oproštění se od této vůle k životu buď kontemplací platónských „čistých“ idejí v umění (umění přetváří předmět nenaplněné touhy v předmět nepředpojaté estetické kontemplace), nebo asketismem, který radikálně ruší naše životní zaujetí, popírá důsledně naši individualitu a končí rozplynutím se v nicotě

§         Schopenhauer Arthur, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) něm. filosof pessimismu, syn před. (* 1788 v Gdaňsku – † 1860 ve Frankfurtě n. M.). Otec jeho, zámožný bankéř a nepřítel učenosti, vzal jej 9letého s sebou do Francie a ponechal ho tam 2 roky u přítele v Havru na vychování. Ve 14 letech S. vydal se na cestu po Evropě, která trvala 2 roky. Pak vstoupil do učení u velkoobchodníka. Práce uložená byla mu tam útrapou, neboť toužil po studiích. Za několik měsíců otec zemřel a matka dovolila mu, aby zanechal kupectví. Rychle učil se nyní Arthur starým jazykům, studoval na universitě v Gotinkách a v Berlíně, kdež začal pracovati svou dissertaci, která vyšla r. 1813: Ueber die vierfache Wurzel des Satzes vom Grunde. V Jeně dosáhl hodnosti doktora a odebral se k matce do Výmaru, kdež seznámil se s Goethem a u Fr. Mayera poznal filosofii indickou. Tam vzniklo hlavní jeho dílo Die Welt als Wille und Vorstellung (1819, nové vyd. rozmn. 1844). V díle tom jest celá filosofie jeho již obsažena, co později psal, byly jen doplňky a širší rozvádění. Za docenta filosofie habilitoval se v Berlíně r. 1820, ale vykládal jenom jeden semestr, nemoha udržeti se vedle Hegla. Od r. 1831 žil ve Frankfurtě n. M. jako soukromý učenec. Napsal zde spisy: Ueber den Willen in der Natur (1836), Ueber die Freiheit des menschl. Willens a Ueber das Fundament der Moral. Dohromady vydal oba poslední jako spis Die beiden Grundprobleme der Ethik (1841). Sbírka drobných spisů Parerga und Paralipomena (1851) tvoří 2 svazky. Pessimistická nálada jevila se u S-a již v mládí a jeho filosofie resignace i utlumení vůle k životu jest věrným otiskem a zrcadlem jeho osobnosti. Vychází od Kanta a přirovnává filosofii jeho k operaci bělma, kterou slepec nabývá zraku. Poznávám věci jenom, jak se mi jeví, svět jest má představa. Všeobecný výraz spojení představ shledává v kategorii příčinnosti. Zákon kausality platí však jenom pro zjevy, nikoli pro věci o sobě. Všeobecné formy všech předmětů: prostor, čas a kausalita tvoří závoj mezi námi a věcmi o sobě, nepřipouštějí poznati pravou podstatu světa. Jenom ve vědomí sebe sama poznávám více než pouhý zjev, sami na sobě nazíráme bezprostředně vlastní podstatu zjevu. Moje vůle jest něco původního, skutečná věc o sobě, jejímž zjevem jest moje tělo. Ve vůli se poznávám. Není to představa, vůle jest to bezprostředné v našem vědomí. Podle analogie jest vůle, kterou jsem poznal jako jádro a podstatu své bytosti, i jádrem a podstatou všech ostatních bytostí a věci. Slovo »vůle« má u S-a ovšem větší rozsah, než obyčejně slovem tím se označuje. Nejen chtění člověka a zvířete, i síla, která budí v rostlině život, kterou magnet přitahuje kovy, kterou krystally se tvoří, i chemická příbuznost, tíže a gravitace nebeských těl jest podstatou svojí totéž, co v sobě jsme poznali jako vůli. Vůle znamená vůbec vnitřní, domyslnou podstatu všech věcí. Svět jest tedy jednak má představa jako zjev, jednak vůle, jako věc o sobě. Poznání naší vlastní bytnosti jest klíčem k poznání bytnosti světa. Od vůle musíme odloučiti zákon kausálný, čas i prostor, ani vědomí není s vůlí nutně spojeno, ani rozum. Jest to slepé puzení, bezvědomý pud k životu. Mezi vůli a zjevy klade S. ideje! Idea jest neproměnná, na časové existenci nezávislá objektivace (zpředmětnění) vůle, jednotlivý zjev jest objektivace zprostředkovaná ideou. S-ova idea jest Platónův vzorný obraz, který nevzniká, nemění se, nezaniká a vyjadřuje se v nesčetných zjevech jednotlivin, jest to rodová forma. Vůli běží jen o ideu a nikoli o jednotlivce, které svým účelům bezohledně obětuje. Tím S. vysvětluje netečnost přírody k životu. Mezi četné nedůslednosti S-ovy filosofie náleží ta, že slepá vůle řídí se účelem. A rozum ze služebníka vůle povznáší se v jednotlivci tak, že může proti ní podniknouti boj a umrtviti vůli. K otázce, jak jest to možno, odpovídá S., že jest to skutečný zázrak. S-ovou metafysikou vůle dán jest jeho pessimismus. Vůle jest snažení bez cíle. Nemá-li cíle, nemůže dojíti klidu a není žádného uspokojení. Vůle jest tedy něco, co by býti nemělo, co by nebylo, kdyby všepodstata byla si od počátku vědoma marnosti svého snažení. Odůvodniti pessimismus obšírnými a mnohostranými úvahami S. pokládá za hlavní věc své filosofie. Jest výborný stilista. Často poukazuje k tomu, jak člověk se zmítá mezi Scyllou bolesti a Charybdou dlouhé chvíle. Všecka slasť jest zdánlivá, klam, chiméra – libost není nic positivního. Positivní jsou jen překážky vůle, bolest. Upokojení bolesti jest negativní, nepociťujeme ho přímo. Vyskytuje se jenom jako konec utrpení. Nejvyšší blaho naše jest stav bezbolestný. Všechen život jest v podstatě utrpení, strasť. Tímto učením S. zavádí u nás názory buddhismu. Z utrpení není vykoupení, leč když vůle odvrátí se od života v dobrovolném odříkání, resignaci. Nebýti jest lepší než býti. Kdo to pochopí, umrtví vůli, stane se askétou, vzdává se veškeru. Bezvolnost, resignace jest svatost i blaženost. Smrť jest vykoupením, protože nás zbaví vědomí, v němž tolik utrpení nám bylo snášeti. Jen umění povznáší člověka k stanovisku, jež překonává útrapy žádání, k stanovisku klidného nazírání věčných vzorů, ideí. Aesthetickému nazírání jest umělecké dílo vtělení ideje. Dokonaleji než výtvarné umění vyjadřuje ideu lidstva poesie, hlavně v tragédii. Nejvýše stojí hudba, bezvědomá to metafysika, ta nezobrazuje jako ostatní umění jednotlivé ideje, nýbrž vůli samu. S-ova aesthetika vyznačuje se tím, že přiděluje umění účel vykoupiti člověka. K tomu třeba zapomenouti na individuální existenci a povznésti se k stavu kontemplace. Aesthetiku S-ovu učinil základem své theorie hudby Richard Wagner. Podmínkou mravouky jest S-ovi jako Kantoví svoboda vůle. V empirickém životě však a v říši zjevů svoboda ta k platnosti nepřichází, tu vládne kausalita bez podmínky. Z charakteru člověka a motivů následuje každý čin nutně. Svoboda vůle jest jen v říši věcí o sobě. Výrazem a projevem svobodné vůle jest jenom empirický charakter člověka. Vůle rozhodne se jednou aktem mimočasovým pro určitý směr a tím vznikne charakter jako její zjev. Jest tedy S-ova svoboda vůle metafysická, jest to něco jiného než to, co obyčejně svobodou vůle nazýváme. Vina i zásluha není v jednání (operari), nýbrž v jsoucnosti (esse) empirického charakteru. Ctnosti i nepravosti každému jsou již vrozeny. Člověk se nemění, jak jednou jednal, bude vždycky jednati za stejných okolností. Důsledným není S. v éthice zrovna tak jako v metafysice, ale právě těmi nedůslednostmi jeho filosofie přibližuje se skutečnému životu. Tak učí S., zapomínaje na metafysické rozhodnutí vůle, že člověk dědí své vlastnosti volní po otci, intelligenci po matce. Láska jest bezprostředný cit metafysické jednoty všech lidí a všech tvorů. Lásku myslí si S. jako soustrast, ta jest jedinou pohnutkou mravní. Cílem jejím jest odstranění neb zmírnění bolu. I soustrast se zvířaty odůvodněna jest metafysicky. Důvodem jest vše-jediná vůle světa. S-ova éthika vyznačuje se protirozumovou, citovou povahou proti éthice Kantově. S-ova filosofie povstala ze sloučení subjektivismu Kantova a Spinozova i Schellingova učení o Vše-jednom. Přizpůsobil pantheismus fenomenalismu Kantovu. Filosofie jeho jest oboje: i bezohledný pessimismus i odvážná víra ve vykoupení. S-ova filosofie byla po 40 roků nejúčinnějším kvasem německé literatury a vůbec života duševního. – Obšírně o S-ovi psal Kuno Fischer, Gesch. d. n. Philos. (8. sv.), a J. Volkelt, S., 1900, Klassiker der Philosophie. U nás Fr. Krejčí, O filosofii přítomnosti (1904, str. 237), Jos. Durdík, Dějiny filosofie nejnovější (1887, str. 192). Ostatní literatura jest v Dějinách novověké filosofie od Falckenberga, v českém překladu (1899, str. 672). Pro.

 

Wagner [vágner] Richard

o       * 22. 5. 1813, † 13. 2. 1883, německý skladatel a dirigent; byl reformátorem opery

o       v letech 1848 – 49 se účastnil revolučních událostí, pak žil převážně ve Švýcarsku (Curych, Luzern, Tribschen), ale i v Itálii (Benátky) a Francii (Paříž)

o       v roce 1872 se usadil v Bayreuthu, kde dal v letech 1872 – 76 za podpory svých příznivců vybudovat operní divadlo Festspielhaus, v němž se dodnes pořádají festivaly jeho děl (Bayreuther Festspiele)

o       vytvořil koncepci hudebního dramatu (Gesamtkunstwerk), které má být vyváženou syntézou všech zúčastněných složek

o       rozvinul melodickou složku (užití příznačných motivů, tak zv. „nekonečné melodie“), přinesl nové prvky v harmonii (zejména v opeře Tristan a Isolda), v instrumentaci (mohutný provozovací aparát, uplatnění dechových nástrojů, zejména lesních rohů a tub, tak zv. Wagnerovy tuby), nově řešil vztah hudby a slova

o       libreta ke svým operám si psal sám; náměty čerpal zejména z mytologie a ze středověkých eposů. Opery: Víly, Zákaz lásky, Rienzi, Bludný Holanďan, Tannhäuser, Lohengrin, tetralogie Prsten Nibelungův (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried, Soumrak bohů), Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Parsifal

o       do ostatních oblastí hudební tvorby zasáhl výjimečně (Faustovská předehra, Siegfriedova idyla)

o       je autorem teoretických spisů (Umění a revoluce, Umělecké dílo budoucnosti, Opera a drama)

o       několikrát navštívil Čechy (Teplice, Mariánské Lázně, Praha aj.).

 

Tato stránka WWW je 59