Anglická filozofie 19. století – pozitivizmus

 

 

 

Charles Robert Darwin

 

 

Herbert Spencer

Ernst Haeckel

 

 

II. Herbert Spencer

1.     Darwinova evoluce a její následování

2.     Život a dílo Herberta Spencera

3.     Spenserovo pojetí evoluce

4.     Spenserovo pojetí společnosti

 

1. Darwinova evoluce a její následování

 

*      pol. 19. století

*      modelem filozofického myšlení se stává biologie

*      předtím:

§         anglický empirizmus – modelem je psychologie

§         Descartes, Leibniz – modelem je matematika

 

Charles Darwin (*12. 2. 1809 Shrewsbury – †19. 4. 1882 v Down)

*      hlavní díla:

§         O původu druhů (1859)

§         Původ člověka a pohlavní výběr (1874).

*      D. evoluční nauka vychází z biologických fakt proměnlivosti živých bytostí (variabilita), dědičnosti a nadprodukce potomstva

§         následkem této nadprodukce se mezi živými bytostmi rozpoutává „boj o život"

§         ty, které pro své nepříznivé vlastnosti v tomto boji neobstojí, se nemohou dále rozmnožovat a vymírají

§         lépe „přizpůsobení" přežívají a udržují svou rasu, když předávají své vlastnosti potomstvu

§         během nesmírného časového období vede tento proces výběru (selekce) ke vzniku druhů, rodů, čeledí atd.

§         tak mohly vyšší formy živých bytostí vzniknout z nižších

§         člověk jako dosud nejlépe organizovaná živá bytost vyrostl z animálních forem

*      je v příkrém protikladu k náboženskému učení o božském stvoření živých bytostí z ničeho

*      filozofický význam D. evoluce:

§         evoluční nauka slibuje vyložit kauzálně mechanicky i účelnost přírody

§         účelné je na organismech to, co je v nich nejlépe přizpůsobeno životním podmínkám a co se uchovalo, rozmnožilo a dalším výběrem vystupňovalo, zatímco hůře přizpůsobené, tj. „neúčelné", zaniká.

*      vytvoření a rozšíření evoluční nauky je nejdůležitější událost duchovních dějin druhé poloviny 19. století

*      rozdíl mezi anglickou a hegelovskou naukou a vývoji:

§         u Hegela probíhá vývoj dialektickými skoky, napřed od jednoho pólu k druhému, pak z nižší na vyšší rovinu atd., tedy jeho průběh je do jisté míry revoluční a velice dynamický

§         u anglických myslitelů je důraz na zcela pozvolné proměně, jež probíhá téměř nepozorovaně přes mnoho mezičlánků (paralela k historickému vývoji a situaci Anglie)

 

*      slovníková definice

Darwin Charles Robert

o       12. 2. 1809, † 19. 4. 1882, anglický přírodovědec

o       jeho teorie evoluce organismů přírodním výběrem se stala mezníkem ve vývoji biologie (viz též darwinismus)

o       zabýval se i studiem geologie a paleontologie

o       významným podnětem pro jeho pojetí evoluce byla pozorování z cesty kolem světa v letech 1831 – 36 na lodi Bengle

o       hlavní díla O vzniku druhů přírodním výběrem, Proměnlivost živočichů a rostlin vlivem domestikace a Původ člověka a pohlavní výběr se stala základem moderní biologie

o       autor řady studií z biologie rostlin a živočichů i z geologie

o       svou cestu kolem světa popsal v podrobném cestopisu

§         Darwin: [dáruin] D. Charles Robert, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) vnuk před. a syn lékaře Roberta Waringa D-a (*12. ún. 1809 ve Shrewsbury – †19. dub. 1882 v Downu). Záhy přilnul vřelou láskou ku přírodě a byl pilným sběratelem; r. 1825 vstoupil na universitu v Edinburce, nemoha však obcovati sekcím lidského těla, obrátil se od studia mediciny r. 1827 do Cambridge ku přírodním vědám a pěstoval hlavně botaniku vedením prof. Henslowa. Četbou Humboldtových cestopisů vzrušen přijal r. 1831 nabídnutí kapitána Fitzroye, aby se súčastnil na lodi »Beaglų plavby kolem země, nabyv krátce před tím akademické hodnosti Bachelor of Arts. Průběh této pětileté cesty (trvala od 27. pros. 1831 do 22. řij. 1836) popsal způsobem velmi zajímavým r. 1845 ve spise Voyage of a naturalist round the world; cesta jej vedla nejprve podél Brazilie a Patagonie, úžinou Magelhãsovou, podél západního břehu Jižní Ameriky, po četných ostrovech tichomořských a kolem Afriky zase zpět do Evropy. V nejblíže následujících létech pracoval o srovnání nasbíraného materiálu, o němž četná pojednání a větší díla sám uveřejnil. R. 1839 zasnoubil se se svou sestřenicí Emmou Wedgwoodovou, vnučkou slavného keramika a zakladatele anglického průmyslu keramického Josia Wedgwooda, načež se roku 1842 uchýlil z Londýna do Downa u Farnborougha v Kentu, kdež na svém statku v zátiší žil výlučně vědě a své rodině, zastávaje jedině úřad »magistrate for the County«. Uveřejniv několik geologických pojednání vydal r. 1839 souborné denníky a zápisky cestovní (Journal of researches in natural history and geology) jakožto 3. svazek díla o výpravě, vydaného kapitánem R. Fitzroyem. Zoologickou čásť výsledků spracovali vynikající odborníci: R. Owen (vymřelé ssavce), G. R. Waterhouse (žijící ssavce), J. Gould (ptáky), L. Jenyns (ryby) a Jhos. Bell (plazy) pod názvem »Zoology of the voyage of H. M. S. Beagle« (1840 – 48, 5 sv.). Geologická pozorování uveřejnil D. tou dobou troje: »O složení a rozšíření korálových útesů« (1842), kde podává první výklad o podivuhodných stavbách korálových, jehož správnost se dosud všeobecně uznává; »Geologická pozorování o sopečných ostrovech« (1844) a »Geologická pozorování o Jižní Americe« (1846), kterážto tři pojednání vydána byla též pod souborným názvem Geological observations (Londýn, 1846). Zvláštní píli a péči věnoval vývojeslovnému prozkoumání svijonožců, tehdy ještě velmi málo známých; jeho dílo Monograph of pedunculated and sessile Cirripedia (t., 1851 a 1853, Ray Society) jest dosud základním spisem o tomto zvířecím řádu, o němž také ve spisech Palaeontological Society četná pojednání uložil. Všestrannost D-ova jest podivuhodna; neboť vedle odborných prací zoologických a geologických neméně jest četná řada spisů botanických. Zde to byla hlavně biologická stránka, kterou svému studiu podrobil; psalť o pnivých pohybech rostlin, o dvojtvárnosti a trojtvárnosti četných rostlin, o poprašování rostlin hmyzem a j. Avšak vedle těchto prací zanášel se D. od svého návratu do vlasti zkoumáním o proměnlivosti druhů. Podnět k tomuto studiu přinesl si již ze své cesty; pravíť o tom: »Když jsem byl na palubě »Beaglų, věřil jsem ještě ve stálost druhův, avšak již tehdy měl jsem některé pochybnosti. Když jsem vstoupil na pevninu americkou, byl jsem překvapen některými zjevy v zeměpisném rozšíření obyvatelstva a geologickými vztahy zvířectva nynějšího k vyhynulému. Zdálo se mi, že tyto poměry poskytují poněkud světla o vzniku druhů, o tomto tajemství všech tajemství, jak je zove jeden z největších našich filosofů. Navrátiv se pak domů domníval jsem se, že se o této důležité otázce mnohé dá vyšetřiti trpělivým sbíráním a uvažováním všech fakt, jež by se tím směrem nesla. Založil jsem tudíž v čci 1837 zvláštní zápisník, do něhož jsem vpisoval vše, cokoli se té stránky dotýkalo. Ale přes to uplynuly dva nebo tři roky, nežli jsem sám nabyl nezvratného přesvědčení o proměnlivosti druhů. Když jsem konečně po pět let byl materiál sbíral, troufal jsem si, sepsati o té záhadě několik stručných poznámek, které jsem později (1844) obšírněji rozvedl, připojiv k nim své úsudky, k nimž jsem tehdy byl dospěl. Od té doby jsem se nepřetržitě zabýval souvislým studiem této otázky.« Avšak teprve r. 1859 vyšel D-ův základní spis o vzniku druhův (On the origin of species by means of natural selection); ve své skromnosti D. stále se obával, že ještě nenahromadil dosti důkazův o své domněnce. Když však Alfred Russel Wallace, angl. sběratel přírodnin, té doby na moluckém ostrově Ternatě, v únoru 1858 zaslal D-ovi rukopis »O snaze odrůd, odchylovati se neobmezeně od původního typų se žádostí za posouzení jeho, tu teprve D., donucen svými přátely, současně předložil rukopis Wallaceův a své poznámky z r. 1844 na veřejnost v Linnean Society. Nové D-ovo dílo stalo se epochálním zjevem nejen pro přírodovědecké názory, nýbrž i pro methody a směry pracovní; ano o zásadách v něm vyřčených rozpředl se živý boj, jehož se vedle přírodozpytcův účastnili také filosofové, jazykozpytci, anthropologové i theologové. Spis ten, jenž překladem vyšel také ve mnohých cizích řečech a několikerým vydáním, vzbudil na jedné straně nadšený souhlas, na straně druhé zase urputný odpor. A není divu; vždyť se tu jednalo o zásadu, která se brala za samozřejmou, již předem za nepochybnou a dokázanou, že totiž každý druh rostlinný a zvířecí od počátku (od stvoření svého) byl a jest nezměnitelným. Tomu zdánlivě nasvědčovala ostatně i denní zkušenost, anobrž i doklady historické, pokud se totiž týkaly obrazů zvířecích a zbytků zvířat i rostlin samotných. Naproti této denní zkušenosti a obvyklé nauce tvrdil D. a dovozoval svoje náhledy přečetným pozorováním a důvtipnými pokusy na domácích zvířatech, že druh zvířecí a rostlinný není stálým, nýbrž měnivým, že i v přírodě vládnou podobné síly, vedoucí ke tvorbě odrůd, jako to při domácích zvířatech za výběru plemenného pozorujeme. Byla-li D-ova nauka pravá, padl s neměnitelností druhů také nadpřirozený původ jejich (stvoření), a nynější přírodniny znamenají toliko fasi (okamžitý stav) v odvěkém vývoji ústrojné přírody. A právě pro dalekosáhlé důsledky D-ovy nauky dostávalo se jí zejména z kruhů theologických mnoho nepřízně, neboť právem bylo k tomu poukazováno, že také člověk týmž zákonům podroben býti musí, jako ostatní ústrojné tvorstvo. Ovšem řídil se boj hlavně proti oněm zastancům D-ovy theorie, kteří odvozovali původ člověka přímo od opic. D. zatím neunaveně hromadil materiál pozorováním, pokusem i přemýšlením; r. 1868 vyšel veliký dvojsvazkový spis Varia. tion of animals and plants under domestication, jemuž r. 1871 následovalo dílo o původu člověka The descendent of man and on selection in relation to sex, a na dovršení této theorie r. 1872 spis o výrazu tváře u člověka i zvířat (Expression of the emotions in men and animals). Založiv a doloživ řadou obsáhlých děl svoji nauku o měnivosti starých a vzniku nových druhů, obrátil se zase k oblíbenému svému předmětu, k biologii rostlin. Již r. 1875 zahájil »Masožravými rostlinamį (Insectivorus plants) nový směr experimentální fysiologie rostlin na poli do té doby téměř neznámém; dokázaltě nezvratně masitou výživu mnohých rostlin. Rovné důležitosti jest dílo, následující již r. 1876, o vlastním a cizím opelení květů (Cross-and self fertilisation of plants), ve kterémž provedl důkaz o výhodách poprášení blizen cizím pelem, a dovršil rozsáhlé své studie o vzájemnosti hmyzu s rostlinami. Poslední botanické dílo D-ovo »O pohybech rostli (The power of movement in plants, 1880) vzbudilo v kruzích fysiologů botanických namnoze prudký odpor, ale právě tím zavdalo podnět k rozsáhlým a důkladným studiím v tomto směru. Na sklonku svého žití vrátil se D. zase k thematu, jemuž i první jeho spis byl věnován; vypsaltě »Tvorbu ornice působením červů« (The formation of vegetable mould through the action of worms, 1881). Při četných zamýšlených pracích, jichž ovšem již nedokončil, zastihla jej smrť. Pochován jest v opatství Westminsterském. Názory D-ovy, ačkoli se s mnoha stran setkaly s nejprudším odporem, způsobily nejen v přírodovědě úplný převrat co do názorův i method pozorovacích, nýbrž daly podnět k novým srovnávacím studiím také v četných jiných oborech vědeckých, při nichž bylo lze s prospěchem užiti zkoumacích method moderní přírodovědy. D-ovi dostalo se vzácného zadostiučinění, že se dožil úplného souhlasu téměř všech přírodopisců, že se kolem jeho nauky soustředila veškera vědecká práce přírodopisná a že jeho method opatrného zkoumání a pozorování užívá se nyní ve všech vědách empirických. Pro veliké převraty, jež v přírodovědě způsobil, zove se Koperníkem ústrojné přírody. D. uvedl ve všeobecné užívání genetickou methodu, stopující postupný vývoj tvora, – reklamoval člověka za člena ústrojného tvorstva a připojil tím tělovědu a celou anthropologii těsně ku přírodovědě, kdežto dříve za čásť zeměpisu bývala brána, – jeho pracemi stala se zoologie vůdkyní všech věd přírodních, obohacena byvši o celé odvětví embryologické či ontogenetické. Povahy byl D. velmi skromné, až k úzkostlivosti. Jakkoli sám mnoho vyzkoumal, veliký kus světa a mnoho lidí shlédl, jakkoli nauka jeho netušené svity rozbřeskla po mnohých oborech: přece ji sám nepovažoval za definitivní rozřešení všech záhad, nýbrž byl si mezer a neshod jejich lépe vědom než sami protivníci jeho. Jeho skromnost zračí se nejlépe průpovědí, která D-a řadí vedle Sokrata, Newtona nebo Kanta, když praví: »Ani nevíme, jak jsme nevědomí« (We do not know, how ignorant we are). D-ovy spisy převedeny byly na mnohé jazyky jiné, ale v českém překladu nemáme ani jediného jeho díla. Životopisy připojeny bývají ke spisům, jež pojednávají o jeho theorii; obšírnou biografii vydal jeho syn Francis D. K poznání poměru mezi D-em a A. R. Wallacem důležit je spisek A. B. Meyerův, Charles D. und Alfred Russel Wallace (1870). Pro seznání sympathické osobnosti D-ovy dobře poslouží článek J. Durdíka, Návštěva u D-a (Osvěta, 1876).

 

Darwinismus

*      slovníková definice

o       1. biologie v současnosti obecně přijímaný názor na evoluci, tj. na historický vývoj organismů na Zemi, a způsob, jak probíhala, vyslovený v základním díle Ch. R. Darwina O vzniku druhů přírodním výběrem

o       princip darwinismu vychází z pozorování, že se jedinci v populaci určitého biologického druhu liší drobnými odchylkami, které předávají svému potomstvu. V každé generaci vzniká rozmnožováním množství individuí, z nichž však jen málo přežívá a ještě méně dosahuje dospělosti a zanechává potomstvo; obrovská většina jedinců je eliminována přirozeným výběrem

o       přežívají jen ti, kteří jsou nejlépe přizpůsobeni měnícím se podmínkám prostředí

o       odchylky v jejich individuální výbavě jsou náhodné, na zevních vlivech nezávislé a jako dědičné jsou předávány potomkům

o       tak dochází v průběhu mnoha milónů let geologického času k evoluci, k postupné proměně určitých forem v jiné, lépe přizpůsobené (adaptované) na vnější prostředí

o       dochází k adaptivní radiaci výchozího druhu, zejm. když se jeho jednotlivé populace dostávají do odlišných životních podmínek a jsou postupně vzájemně izolovány

o       znovuobjevení zákonů dědičnosti J. G. Mendela, vedoucí k rozvoji genetiky, a zejm. objev mutací jako náhodných dědičných změn (které objasnily původní darwinovské náhodné, dědičné variace) potvrdily správnost principu darwinismu

o       teorii podpořil i současný rozvoj molekulární genetiky zabývající se úlohou DNA jako nositele dědičnosti v podobě genů

o       potvrdila se také nemožnost dědit vlastnosti získané za života jedince vlivem prostředí nebo v důsledku používání či nepoužívání orgánů, jak ve své evoluční teorii předpokládal J.-B. P. A. Lamarck

o       ne všechny mutace jsou podrobovány selekci, mnohé jsou neutrální a jen podporují rozrůznění organismů, aniž by měly adaptační význam

o       paleontologický výzkum doložil, že v některých obdobích probíhá evoluce relativně rychle, provázená velkými změnami, zatímco v jiných jako by stagnovala

o       i tyto jevy jsou dnes vysvětlitelné na molekulární genetické úrovni a nijak nezpochybňují obrovský význam darwinismu pro rozvoj biologické vědy

o       2. sociologie darwinismus sociální, vnitřně diferencovaný myšlenkový směr, který se snaží aplikovat ve zjednodušené podobě některé zákonitosti Darwinovy přírodovědecké teorie na život společnosti

o       sociální život chápe jako oblast nesmiřitelného boje mezi jedinci i skupinami

o       vznikl a rozvinul se ve 2. pol. 19. stol. Hlavní představitelé: W. Bagehot, L. Gumplowicz, G. Ratzenhofer.

§         Darwinova nauka (Darwinismus) (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) podává o povstání ústrojného tvorstva a ponenáhlých jeho proměnách jediný induktivní výklad na základě pozorování a pokusů přírodovědeckých. Ačkoliv již dříve proslovena byla častěji domněnka, že druhy zvířat a rostlin nejsou neproměnlivými, nýbrž že se ponenáhlu mění (Erasmus Darwin, Goethe, Lamarck, Geoffroy St. Hilaire, Treviranus, Wells, Buch, Carus, G. Jäger a j. v.), přece podařilo se teprve Karlu Darwinovi podati toho četné a nezvratné doklady vědecké, kdežto jeho předchůdcové pro nedostatek zkušebného materiálu omezovali se toliko na proslovení domněnek. Hlavními zástupci této descendenční theorie před Darwinem byli francouzští zoologové Jean Lamarck (1744 – 1829), jenž ovšem příčinu vývoje a proměny druhů vedle různosti vnějších podmínek životních hlavně dovodil pouhým užíváním nebo neužíváním některých ústrojů, z čehož prý následoval buď nenáhlý jejich rozvoj, nebo jejich zakrnění, a Geoffroy St. Hilaire, jenž zase hledal jedinou příčinu všeho odrozování ve vlivu okolní přírody na tvorstvo. Darwin založil svoji nauku jednak na proměnlivosti ústrojného tvorstva, jednak zase na dědičnosti znaků při potomcích. Přihlížeje pak dále k veliké nadprodukci tvorův ústrojných dospěl ke známému principu boje o život. Pozorováním a četnými pokusy na domácích zvířatech provedl Darwin důkaz. že každý druh rostlin i zvířat jest proměnlivým, že z četného potomstva ani jediný člen nerovná se ve všem svému předku, nýbrž hned většími, hned menšími rozdíly se od něho liší. Jednotlivci, jež jménem jednoho druhu označujeme, bývají zejména u domácích zvířat (psů, holubů) velmi rozdílni; ale také při zvířatech divokých bývá tolik a tak velkých rozdílů, že je za místní nebo klimatické odrůdy zvIáště uvádíme. Dřívější přírodopisci (Linné, Cuvier) brali každý druh za původně stvořený a neproměnlivý; odrůdy sice též uznávali, ale jen v mezích nejužších, nepátrajíce po příčinách a původu jejich. Doklady proti neproměnlivosti druhů nahromaděny byly hlavně pěstováním rostlin a zvířat, křížením jich při plemenění a přizpůsobováním nových odrůd různým okolnostem životním. Darwin béře odrůdu za nastávající druh, jemuž pro odštěpení neschází, než aby se dosti značně od původního druhu odrůznil. Princip dědičnosti byl již dávno znám všem přírodopiscům, kteří jen v tom chybovali, že brali dědičnost za stálou, kdežto Darwin dokázal, že právě nové vlastnosti, měnivostí povstalé, přenášejí se dědičností na potomky rovněž, jako vlastnosti zděděné. Každý pěstitel zvířat i rostlin jest o tom z vlastní zkušenosti přesvědčen, vždyť se na tom zakládá povstávání a vypěstění nových odrůd. Nejlépe se podaří vypěstění nové odrůdy, užije-li se k plemenění rodičů, kteří novou vlastností zvláště vynikají; tím se vlastnosti nové odrůdy nejen upevňují, nýbrž i stupňují. Tak povstávají plemena čistokrevná. Křížením různých plemen seslabují se zvláštní vlastnosti všech, pročež potomstvo stává se podobným původnímu tvaru. Měnivost a dědičnost jsou všeobecné funkce ústrojné hmoty; účinek jejich ve všem jest opačný. Měnivostí oddalují se potomci dle tvaru i dle zvykův od svých předků, kdežto dědičností se vlastnosti předků na potomky přenášejí, a tím se měnivost druhu obmezuje. Dědičností zachovává se mnohá vhodná přizpůsobenina a přenáší se na potomky, přizpůsobivostí však se dědičnost částečně ruší, tak že se dědičností nevybavují nikdy ani shodné tvary, ani nezměněné řady funkcí životních, nýbrž obé vždy poněkud pozměněné. Proto mládě nikdy není shodno, nýbrž toliko podobno svému roditeli. Nejznamenitější vliv má boj obou těchto přírodních sil na postup embryonálního vývoje. Dědičností by se postup vývoje opakoval beze změny, přizpůsobivostí se však co možno zkracuje. Tak se posléze celý vývoj druhu zkrátil u každého tvora na stručné opakování toho postupu, jímž se původně každý druh zvířecí a rostlinný z nižších tvorů byl vyvinul. Tento postup jest zachován tím dokonaleji, čím věrněji byl dědičností přenášen, a tím více jest změněn, čím více a častěji se musil přizpůsobovati novým okolnostem. Měnivost a přizpůsobivost tvorstva jeví se nejnápadnějším způsobem při účinku zevnějších vlivů na živočichy a rostliny. A tyto vlivy můžeme rozeznávati asi takto: 1. okolní prostředí, 2. podnebí, 3. potrava, 4. nepřátelé, 5. styky pohlavní při rozplemeňování a péče o potomstvo. – Podle prostředí vyvinulo se tvorstvo vodní a zemské, žijící na vzduchu; tím ovšem podmíněno jest veškeré dýchání, utváření vodního cevstva (u zvířat), způsob pohybu a rozličné přístroje hydrostatické u tvorstva plovoucího, – tím však i zrůzněn tvar a výkon čidel, hlavně ucha a oka, podle toho, šíří-li se zvuk a světlo vodou či vzduchem; prostředí působí přímo na povrch těla a to nejen mechanicky, nýbrž i tepelně a chemicky. Sem spadá při zemních zvířatech také vliv bydlišť, hlavně podzemních. – Klimatické poměry mají na tvorstvo rovněž hluboký účinek, čehož doklady pozorujeme při studiu zeměpisného rozšíření tvorstva. Periodičnost tepelná, vlhkostní a světelná podmiňuje veliký počet zvláštních přizpůsobenin u rostlin i zvířat; sem hledí zimní spánek a stěhování zvířat v krajinách studených, letní spánek rostlin na stepech a v horkých krajinách se suchým létem, noční spánek citlivek a četných rostlin, hustá srsť polárních zvířat, noční život zvířecí v horkých krajinách a j. v. – Potrava vyžaduje na zvířeti jednak bystrých čidel, přiměřené pohyblivosti, někdy také zvláštní rychlosti a vynikající síly, vždy pak nástrojů k jejímu spracování a strávení. Vliv potravy vidíme v chrupu ssavců, v délce zaživadel, v loveckých pudech dravců a hmyzožravců, zvláště jednostranný pak vývoj všech těchto okolností při larvách hmyzu, které se výlučně živí jedinou rostlinou; sem hledí též útočné zbraně šelem, příživníků, jedovatých hadů atd. Nejrozmanitějším přizpůsobeninám uvykly larvy oněch hmyzů, které ještě před úplnou dospělostí jsou nuceny hledati sobě potravu; z této vznikla při nich proměna, často velmi složitá (hmyz, žáby, ostnokožci, hlístové, prokel u cevnatých rostlin výtrusných a p. v.). Jako každý tvor jest vyzbrojen k lovení potravy, bývá zároveň zase chráněn proti svým nepřátelům, kteří ho za potravu užiti chtějí; tak vznikly u pronásledovaných zvířat zkušenosti, strach a ochranné pudy, vytvořilo se ochranné zbarvení a napodobení zvířat chráněných, anobrž i předmětů neživých (mimikry), vyvinuly se ochranné zbraně a pokryvky (želvy, ježek, chlupaté housenky, pecky a tvrdá semena, lastury, ulity a p.). – Přizpůsobeniny rozplemeňovací jsou rovněž četny a podivuhodny; jmenujeme jen vzájemnost hmyzu a květů, nálevníků a pelatek řasových, ochranná a rozsévací opatření plodův a semen, pohlavní zbraně (parohy jelenů, kusadla roháče), snubní okrasy (bažanti, kohout) a snubní barvy (perloočky). zpěv samečků ptačích, a konečně nesčetná opatření na prospěch potomstva (hnízda ptačí, mléko ssavců, vak u vačnatců, hřbet u pipy a mn. j.). Každý tvor jest svým životním poměrům co nejdokonaleji přizpůsoben, čímž podmíněna jest rovnováha přírody. Jakmile však nastane porušení této rovnováhy, mění se tím již i životní podmínky každého tvora; i nastane mu nutnost, buď přizpůsobiti se novým okolnostem, nebo zhynouti (u zvířat jest ovšem i možnost vystěhování). Že prvý případ jest možným, dá se četným pozorováním dokázati (akklimatace); takové osvojené změny (ovšem vedle nich také vrozené či nahodilé) bývají přenášeny na celé potomstvo, a jestliže se při obou rodičích vyskytovaly, bývají pak i stupňovány. Tak povstává odrůda, která se od původního druhu rozeznává podřízenými sice, ale přece stálými znaky (dědičnými). Avšak ani měnivost, ani dědičnost nestačily by na výklad povstání nových druhů, kdyby nebylo lze vyzkoumati příčinu, pro kterou se nové znaky na odrůdách stupňují do té míry, až se utvoří nový druh. A v tom leží právě vědecká cena Darwinovy theorie, že takovou příčinu nalezla a její účinek do. kázala. – Když Darwin seznal spis Malthusův »An essay on the principle of population, or a wiew of its past and present effects on human happiness« (Londýn, 1806), jednající o geometrickém vzrůstání obyvatelstva, užil téže zásady také pro poměry ve zvířectvu a rostlinstvu. Tím byl přiveden k nauce o boji životním (struggle for life), v němž se utkává každý živok se sobě rovným jakožto s konkurrentem o potravu, bydliště, místo, pohodlí, a vůbec o všechny společné zájmy. Ježto pak ani zvířat ani rostlin valně nepřibývá, nelze jinak, než míti za to, že za každého tvora vyhynulého nastoupí zase jen jeden exemplář téhož druhu. Poněvadž pak počet zárodkův a mláďat u všech tvorů jest značný, u mnohých dokonce úžasný, poznáváme z toho, že všechny ostatní zárodky musí zhynouti dříve, než dosáhnou úplné dospělosti. Čáku největší, státi se nástupcem svých předků, má mezi svými sourozenci zajisté ten živok, jenž některou výhodnou vlastností nad ostatní předčí, která jej činí způsobilým, aby si buď snáze potravu zaopatřoval, nebo nepřátelům lépe unikal, neb jinak nad svými konkurrenty vítězil. Takovýto vynikající jednotlivec nejen že svoje zvláštnosti také přenese na svoje potomky, nýbrž on zajisté také zanechá potomků největší počet, a tím podstatně přispěje k odrozování jejich od vlastností původního druhu. Tento zjev, jenž ve volné přírodě účinkuje podobně jako při domácích tvorech umělé a účelné plemenění, nazývá Darwin přirozeným výběrem, natural selection. Tohoto úkazu doplňkem a přirozeným následkem jest mítění nezpůsobilých tvorů, a to jest zároveň nezbytnou podmínkou rovnováhy v přírodě. Převalná většina zárodků hyne velmi záhy nedostatkem místa a světla (u rostlin), nedostatkem tepla, vlhka a potravy, hlavně pak nepřátely. A proto jen ti tvorové dovedou vzdorovati nejlépe všem pohromám, kteří daným okolnostem životním nejlépe jsou přizpůs obeni. Dokonalá přizpůsobenost, kterou při každém tvoru seznáváme, jest tudíž výsledkem přirozeného výběru. Neboť veškero tvorstvo, které by nebylo biologickým poměrům co nejlépe akkommodováno, hynulo by buď vlivem přírody neústrojné, buď nedostatkem potravy, buď konečně nepřátely. A kdyby tvor, výhodnými vlastnostmi vynikající, přežil jen o několik týdnů nebo měsíců své nedokonaleji přizpůsobené spolubratry, přenese přece své vynikající vlastnosti na větší počet potomkův, a těmi se znova v podobném poměru výhodné vlastnosti týmž směrem zvýší a rozmnoží. A takovým postupem upevní se přizpůsobenina osobní na vlastnost dědičnou, stálou, rodovou. Toto odrozování podporuje se isolací nové odrůdy od starého druhu; proto vznikají hlavně odrůdy místní (lokální) na vystěhovalcích, kteří se více nesměšují s obyvatelstvem starého domova. Klada hlavní důraz na tuto okolnost sestrojil Moric Wagner zvláštní theorii migrační, kterou sice nelze uznati ani za hlavní, tím méně za jedinou příčinu odrozování, která však přece poskytla některé pomůcky k utvoření moderního názoru o zeměpisném rozšíření rostlin a zvířat. Dřívější teleologický názor světový pohlížel na ústrojí zvířat a rostlin se stanoviska účelnosti, Darwin zavedl do přírodovědy princip příčinnosti. Krtek má své hrabavé nohy nikoli proto, aby jimi mohl vydatně hrabati, nýbrž proto, poněvadž po dávné věky jen ti krtci v konkurrenci podzemního živobytí mohli obstáti a vítěziti, kteří tak dokonalým hrabavým přístrojem byli opatřeni; každý krtek, jenž by se narodil bez tohoto ústrojí, nebyl by života schopen a musil by býti hladem vymítěn Čemu se dříve obdivovali pro nápadnou účelnost, to nyní vykládáme jakožto mechanickou nutnost, vyplývající z boje o život, jenž po tisíce a milliony generací neustále pracuje o zdokonalení a přizpůsobení každého tvora k daným okolnostem životním. Nekonečná rozmanitost tvorstva se tím zcela přirozeně vykládá; vždyť právě různě organisovaní tvorové mohou mnohem snáze vedle sebe obstáti, aniž by si navzájem překáželi, nežli tvorové podobní, sobě konkurrující. Z této různoměrné přizpůsobivosti dále vykládá se též úkaz dělení práce, jejž na těle každého tvora stopovati můžeme. Jenom nejjednodušší tvorové jednobuněční postrádají tohoto zařízení, ač i každá buňka již jest zrůzněna v jádro, obsah, blánu atd. Čím pak složitějším se který tvor stává, tím jednostranněji pracují jeho tkaniva a jeho údy nebo články, tím dokonaleji pak jest každá čásť přizpůsobena svému výkonu, ponechávajíc práce ostatní zase ústrojům jiným. Touto cestou zrůzňuje se tělo a specialisuje se výkon. Zvláštní pozornosti zasluhuje, že nové výkony nevládnou hned předem samostatnými údy nebo ústroji; na př. plovací měchýř ryb přejímá při dvojdyšných i novou funkci dýchání vzduchu; kůže, která původně jest jenom čidlem hmatu, stává se na určitých místech vidomou nebo pro dojmy zvukové citlivou, ale teprve na mnohem vyšším stupni setkáváme se se zvláštním okem neb uchem. Avšak nesmíme za to míti, že každý pokrok v dělení práce a v přizpůsobení jest i pokrokem tvaroslovným, jenž podmiňuje vyšší organisaci vnitřní nebo dokonalejší článkování vnější a tudíž i vřadění tvora do vyššího oddílu v soustavě. Jsou to jmenovitě hlístové a příživníci, kteří, pohlavně dospívajíce, stávají se dokonce tvory i mnohem nedokonalejšími než za doby své mladosti (příživné buchanky, rybí vši), a přece nabývají velmi dokonalé přizpůsobenosti k životu parasitickému (zpětná, regressivní proměna). Z téže příčiny bývají hmyzi na ostrovech buď úplně bezkřídlí, nebo mají křídla velmi malá, tak že větrem na moře zanášeni býti nemohou. Podobným zjevem, jenž se stanoviska teleologického se vůbec nikterak ani vyložiti nedá, jsou ústroje zakrnělé rudimentární.Theorií Darwinovou docházejí výkladu zcela srozumitelného a nenuceného. Jsoutě to ústroje po předcích zděděné, ale neužíváním ponenáhlu zmenšené a zakrsalé. Takovým zjevem jsou pahýly tyčinek v pestíkových květech u různopohlavých rostlin oční bulvy slepých zvířat jeskynních, zuby zárodků velrybích, kostrč a její svaly u člověka a veleopic, slepé střívko a brzlík člověka a mn. j. Takovéto zbytky, v ničem užitečné, ale často dokonce škodlivé a nebezpečné, porážejí přímo názor teleologický; jsou to ústroje, v pravdě dysteleologické. – S účelností nelze též srovnati ony znaky, které se týkají barevné krásy a nádhery, zvuku, zápachu a chuti, vůbec všechny ty znaky, jež bychom mohli nazvati aesthetickými. Též o výklad těchto znaků Darwin se zdarem se pokusil. Poukazuje k tomu, že samečkové ptáků vynikají krásným zpěvem, barevností a nápadným peřím, dokládá četným pozorováním, že samice dávají přednost samečkům nejkrásnějším, zpěvákům nejlepším. A tím se stává, že právě tito vynikající samci zanechávají po sobě nejvíce potomkův a na ně svoje znaky přenášejí. Poněvadž pak i mladí samci nejdříve se podobají samicím a teprve dospívajíce nabývají oněch samčích ozdob, soudí Darwin, že v samici věrněji zachována jest podoba původního druhu, od níž se samci teprve později odrodili Týž výklad platí pro parohy jelenů, kly kanců, hřívu lví a pro všechny ony znaky, jimiž samci mezi sebou nebo se samicemi zápasí o přednost při plemenění. – Velezajímavý jest dále výklad o vzájemnosti hmyzu a květin, jímž dochází vysvětlení vůně a lepotvárnost i barevnost květů. Hmyz nejen ve květech nalézá potravu na pylu a medových šťavách, on prostředkuje zároveň poprašování blizny cizím pylem a při mnohých květech teprve jedině on umožňuje oplozování, k němuž by pro zvláštní postavení tyčinek a blizny nebo pro nesoudobné jejich dozrávání vůbec dojíti ani nemohlo. Ježto pak do určitých květů vždy tytéž druhy hmyzu zalétají, vyvinula se na květech četná lákadla (libovůně, barva, medové šťávy, plátky korunní, květenství s neplodnými květy paprskovými) pro vítané navštěvovatele, ale vedle toho i nemálo překážek pro ty druhy, které rostlině nemohou platných služeb prokazovati (med v ostruhách, kryté medníky, hluboké a úzké trubice korunní, věnce v ústí korun, šklebivé květy a pod.), Nejpodivnějším zařízením honosí se ovšem ty květy, které se dokonce vyvinuly na hmyzolapky, z nichž buď vůbec ani vyváznutí není, nebo teprve tehdy, když hmyz svému úkolu dostál (podražec a j.). Avšak i hmyz jest pro své poprašovací povolání náležitě a velmi rozmanitě vyzbrojen (kartáčky na nohách, sosáky a j. v.). Proti nepovolaným hostům chrání se rostliny vůbec žahavými chloupky, trny, pryskyřičnými výměšky, jedy a silicemi, ba mnoho jest i rostlin, které se spolčují s mravenci a tím docházejí ochrany před škůdci. O těchto velezajímavých poměrech psali též Bedřich a Heřman Müllerové, Delpino, Kerner a j. Darwinismus, jenž hlásá odrozování tvorstva a ponenáhlé vznikání nových druhů, důsledně béře za nejpůvodnější tvory jednoduché buňky a beztvárnou hmotu živoucí, protoplasma. Z takovýchto prapočátků života vyvinovaly se jednak rostliny, jednak se tvořila zvířata. Darwinismus béře všechny tvory za členy téže rodiny, ovšem nekonečně četné a rozvětvené. Soustava stává se rodokmenem tvorstva. Žijící tvorové jsou posledními, zelenými ratolestmi dvojitého stromu, obou to říší ústrojných; uschlými větvemi jsou tvorové vyhynulí, – a v tom smyslu má ústrojná říše již velmi četné kmeny uschlé. Vzory a třídy tvorstva lze přirovnati ke kmenům, řády a čeledi k větvím obou stromů. Takovýmto názorem soustava nabývá teprve vědeckého podkladu a logického zdůvodnění. Pokrevenské příbuzenstvo jeví se homologiemi anatomickými a embryologickými, zevnější přizpůsobeniny pak analogiemi biologickými. Tak na př. jsou okončiny všech obratlovců homologicky stejnými útvary, nechť slouží výkonům jakýmkoli, jejich vnitřní podobnost jest po společném předku zděděna; naproti tomu červovitá podoba žížaly, hadův a červorů povstala týmiž podmínkami životními u zvířat velmi málo příbuzných. Pro rozeznání homologií a analogií jest vývoj tvora nejdůležitějším měřítkem; homologické shody objevují se při vývoji dvou tvorů již velmi záhy, třeba se později seslabovaly a zastíraly, kdežto analogické podobnosti se vyskytují z pravidla až na samotném konci vývoje. Rodokmen tvorstva té doby ovšem nelze ještě bezpečně sestrojiti, poněvadž se nám nedostává známosti o přechodních tvarech vymřelých. Dosud jest mezer příliš mnoho; ale co den jich ubývá, a každý nový nález doplňuje obraz tvorstva. Palaeotherium a kůň jsou nyní spojeny nepřetržitou řadou fossilních kopytnatců, Archaeopteryx jest pojidlem mezi ptáky a ještěry a j. v. Ačkoli pak od prvního pronesení této myšlénky nalezen byl velký počet nových zkamenělin, není mezi nimi jediné, která by se s genealogickým názorem soustavy nesnášela. za to jest hojně těch, které lze bráti za, přímé potvrzení D-vy n-ky. Avšak i na poli embryologickém téměř každý nález stal se sloupem D-vy n-ky. Již Karel z Baerů ve svých četných pracích embryologických poukázal k naprosté shodě mladých zárodkův u příbuzných zvířat; ale Bedřich Müller r. 1864 ve svém spise »Für Darwi◁ vyslovil nejprve zásadu, kterou pak Arnošt Häckel dále rozšířil u velikou nauku a nazval ji základním zákonem životního rozvoje (biogenetisches Grundgesetz). Stopujeme-li jednotlivé stupně, jimiž se ve svém vývoji probírá každý tvor, snadno poznáme, že následují za sebou v určitém pořádku, že mají nejprve shodu se tvory nižšími, čím dále pak se blíží vývoj svému konci, že nám připomínají tvory vždy vyšší a dokonalejší. Na př. ssavci na nižším stupni vývoje podobají se rybám, poněvadž mají žaberní otvory. Valná většina všech zvířat po stadiu jednobuněčného vajíčka mění se na zárodek láčkovcovitý (gastrula) a později teprve na tvar vícevrstevný. Ano, když Kowalewski dokázal, že nejnižší obratlovec (Amphioxus, kopinatec) ve svém vývoji nápadně souhlasí se sumkami (Ascidia), brána jest tato shoda za platný důkaz společného původu jejich od týchž vymřelých předkův. Ba souběžnost postupu embryologického s řadou domnělých předků téhož tvora stala se důležitou pomůckou k vyhledávání genealogických stykův a systematické příbuznosti tvorstva vůbec. Postup embryologický vykládá se za stručné opakování celého vývoje rodového, jež se dědičností zachovalo, ale přizpůsobením tak značně přikrátilo. Ontogenie vyvinula se z fylogenie hlavně zkráceným děděním; ze životního průběhu předkův opakují se při každém tvoru nejvěrněji a nejobšírněji děje nejnovější, kdežto staré děje embryologické se vybavují tím neúplněji a zkráceněji, čím delší doba uplynula od oné doby, kdy předkové doživotně stanuli na tom či onom stupni vývoje. V paměti zvířecí hmoty zachovaly se tedy pouze hlavní osudy předkův, a ty zhusta ještě pozměněné, když se totiž mládě musí přizpůsobiti okolnostem cizím, zevnějším; někdy musí záhy samo potravu vyhledávati (larvy žab, hmyzu), někdy dlouhé a nebezpečné cesty podnikati, nežli se mu podaří nalézti konečný útulek životní (larvy hlístův) atd. Za tou příčinou bývá podoba mláděte velmi často pozměněna, zcela rozdílna od zvířete dospělého, ano setkáváme se tu často s ústroji provisorními, larvovými. Takový vývoj zoveme proměnou, mládě samo pak larvou. Stav larvy jest tudíž poměrně pozdní přizpůsobeninou mláďat, nikoli původním stavem zděděným. Někdy bývá do vývoje vloženo ještě stadium pupy, čímž se řada výpomocných stadií stává velmi rozmanitou (majka, puchýřníci, svijonožci). Bojem o život u mláďat mění se prostý vývoj v proměnu. Poslední forma vývoje jest u každého tvora konečným výsledkem zápasu mezi dědičností po předcích a přizpůsobováním k zevnějším okolnostem životním. U jedněch druhů převládá dědičnost: to jsou druhy konservativní, u jiných působí zase vnější okolnosti příliš mocně, že měnivost nabývá nadvlády: to jsou druhy progressivní. K těmto náležejí všechny tvary vyšší, vyvinutější, k oněm pak tvorové nižší, jednodušší. Avšak často naskytují se ve zděděném postupu embryonálním výjimky a nepravidelnosti; a to hlavně toho způsobu, že se vybaví některý dávno zapomenutý stav dřívějšího předka (atavismus). Takovým zjevem jest trojkopytnost koně, srstnatost člověka, lichozpeřené listy kalichové na růži, prorůstání lodyhy květem, plné květy a j. v. Na základě shody ontogenické lze dobře souditi na příbuznost pokrevenskou, a tudíž i na blízkost systematickou. Vědecká důležitost a filosofický význam Darwinismu neleží však jen v tom, že podává mechanický výklad ústrojné přírody, že na místo názoru o úmyslné účelnosti klade nový názor výhodné přizpůsobenosti – jeho účinek sahá daleko do všech věd příbuzných, ano i do mnohých, které na zdání s přírodovědou ani souvislosti nemají. Srovnávací anatomie kořistila z Darwinova názoru velmi podstatně; vždyť jím teprve byl podán výklad o příčině, proč někteří tvorové mají sestrojení souhlasné, kdežto jiní sotva že v nejhlavnějších částech a ve tkanivech s nimi přirovnávati se dají. Jmenovitě Gegenbaur, Huxley a Kowalewski získali sobě na tomto poli zásluhy. Teprve nyní učiněn pokus zjistiti přírodovědecké postavení člověka; souhlasně všickni darwinisté berou veleopice a člověka za potomky společného předka, o jehož domnělých vlastnostech Darwin ve svém spise »O výrazu tváře« podal podrobnou studii. Palaeontologie, jednak hlavní podpora Darwinismu, sama též učinila ve svých názorech veliký pokrok přispěním jeho. Postupný pořad, v němž se tvorové na zemi objevovali, stal se srozumitelným teprve nyní, když dokázáno, že to následovali po sobě potomci čím dále, tím dokonalejší. V rostlinstvu po řasách následovaly mechy, kapradiny, přesličky a plavuně, vesměs to rostliny výtrusné bez květův a semen, pak teprve přišly rostliny nahosemenné, k nimž počítáme jehličnaté a cykasovité stromy, načež konečně povstaly rostliny krytosemenné, a to zase postupem od bezkorunných k prostoplátečným a k nejmladším srostloplátečným rostlinám. Podobně vznikali také živočichové, počínajíce od bezpáteřnatcův a postupujíce k rybám, obojživelníkům, plazům a ssavcům i ptákům. I v jednotlivých třídách a řádech bylo lze do podrobna stopovati tento vzestupný pořad. Mezi ssavci byli nejstaršími vačnatci, nejmladšími pak opice s člověkem. Ano, při mnohých čeledích podařilo se sestaviti úplné řady fylogenetické, tak že ani mezer nezůstalo; zvláště dokonalé jsou rodokmeny Ammonitů, Trilobitů, odrůd okružáka mnohotvárného (Planorbis multiformis) ze sladkovodního vápence Steinheimského. Největší však rozruch způsoben byl četnými nálezy lichokopytníků v Evropě a v Americe. Jimi rozšířena byla řada předků našeho koně na více než 50 členů pokračujíc od rodu Eohippus, Orohippus, Mesohippus, Miohippus, Pliohippus, Protohippus a Hipparion k rodu Equus; tím vyvozen původ koně od malého pětikopytníka, asi velikosti naší lišky, až k našemu velikému jednokopytníku dosud žijícímu. Všechny ponenáhlé změny tu lze stopovati: zakrňování postranních prstů, přeměna kostí předloketních a podkolenních, změna chrupu a lebky, tak že si nelze dokladu ráznějšího pro descendenční theorii ani mysliti. A podobně vyšetřeny rodokmeny dravců, velbloudův a mn. j. Geologie již dříve byla přijala princip nenáhlého vývoje, zavrhnuvši kataklasmovou theorii Cuvierovu. Darwinismem nabyla v tom nového posílení. – V astronomii poznáno také mítění slabších těles působením těžné síly těl větších. – Medicina v nauce chirurgické a hlavně při nemocech nákažlivých stojí úplně na půdě Darwinismu. Tím směrem braly se také práce Nägeliovy a Pasteurovy. – V lučbě dá se dokázati vespolný boj prvků mezi sebou. Avšak nejrozhodnějším okázal se býti vliv darwinismu ve všech odvětvích anthropologie. Člověk stal se tu sám nejvděčnějším předmětem zkoumacím. Stránku psychologickou spracovali vedle Darwina hlavně Wundt a Preyer a založili nauku o vývoji pudův a ducha (psychogenesis). – Jazyk jakožto dědičnou i přizpůsobivou funkci lidskou probrali Schleicher, Pictet, Whitney a j. a okázali, že se formy a kmeny slovné vyvinuly po způsobu rodokmenovém, že se ponenáhlu mění, že vyhynují a po novu se zase tvoří; a týmž poměrem povstávají také celé řeči, mění se a mizejí. – Fysiologie doznala spracování směrem Darwinovým pokud se smyslů týče Helmholtzem, po stránce paměti Heringem, po stránce fysikální Meynertem, Bainem a Maudsleyem, po stránce pak psychologické Wundtem, Horwiczem a Spencerem. – Kulturní historii spracovali Hellwald,Caspari,Twesten, Strausz; sociologii Bagehot, Spencer a Lilienfeld, právnictví Post a Fick, medicinu Kühne atd. Proti Darwinismu vyslovili se buď rozhodně nebo částečně mezi jinými zvláště přírodozpytci L. Agassiz, Wigand, Bastian, Naegeli, Virchow. Není téměř oboru lidského vědění, jenž by byl nekořistil z Darwinismu, z onoho vznešeného názoru, že příroda i člověk, a cokoliv on myslí a činí, že nic není předem hotově stvořeno, nýbrž se ponenáhlu vyvinulo. Vedle jmenovaných již spisů Darwinových jsou tato díla nejdůležitější: Wallace, Contribution to the theory of natural selection (Londýn, 1870, něm. Erlanky. 1870); B. Müller, Für Darwin (Lipsko, 1864); Häckel, Generelle Morphologie der Organismen (Berlín, 1866); Weismann, Studien zur Descendenztheorie (Lipsko, 1875 – 76); Seidlitz, Die Darwinsche Theorie (t.. 2. vyd. 1875); Häckel, Natürliche Schöpfungsgeschichte (Berlín, 7. vyd. 1879); týž, Anthropogenie (Lipsko, 3 vyd. 1877); týž, Naturanschauung v. Darwin, Göthe, Lamarck (Jena, 1882); Spencer, Principles of Biology (Londýn, 1876, něm. Štutg, 1876); Huxley, Evidence as to man's place in nature (t., 1863, něm. Brunšv. 1863); Lyell, The geological evidences of the antiquity of man (t., 1863, něm. 2. vyd. 1874); G. Jäger, Die Darwinsche Theorie (Vídeň, 1869); O. Schmidt, Descendenzlehre und Darwinismus (Lipsko, 3. vyd., 1884);Büchner, Sechs Vorlesungen über die Darwinsche Theorie (tamt, 4. vyd., 1876); Carus Sterne, Werden u. Vergehen (Berl., 3. vyd, 1885); Spitzer, Beiträge zur Descendenztheorie und zur Methodologie der Naturwiss. (Lipsko, 1886); Eimer, Die Entstehung der Arten (Kassel, 1887); Lang, Mittel u. Wege phylogenetischer Erkenntnis (Jena, 1887); Weismann, Die Bedeutung der sexuellen Fortpflanzung für die Selektionstheorie (t., 1886); Hamann, Entwicklungslehre u. Darwinismus (Jena, 1892); Canestrini, La teoria di Darwin critica mente esposta (Milán, 1880); Romanes, Physiological Selection, an additional suggestion on the origin of the species (Journ. of Linnean Soc., Zool., vol. XIX., 1887); Wallace, Darwinism on exposition of the theory of natural selection (Lond., 1889, něm. Brunšvik, 1891). – Ostatně spočívá veškera moderní literatura zoologická a botanická na základech Darwinismu, a že dosud ani jediné faktum se neobjevilo, které by se pomocí jeho nedalo vyložiti, jest spolu nejpádnější jeho podporou. U nás psali: J. Durdík, O učení Darwinově (Osvěta, 1871); L. Čelakovský, Úvahy přírodovědecké o Darwinově theorii (Osvěta, 1877 a 79). Kz. D. n. vzbudila také v zemědělství neobyčejný rozruch, poněvadž záhy poznáno, že základy, na nichž spočívá D. n., mohou se státi mocnými činiteli u veškeré výrobě rostlinné i živočišné. Jmenovitě pěstitelé rostlin oddali se cele novému učení, jelikož ve krátké době se mohli přesvědčiti o správnosti střízlivých vývodů z theorie Darwinovy. Kterak zmohutněly od toho času cenníky našich zahradníků, až tito byli přinuceni obmeziti se pěstováním toliko málo rodů rostlinných (ale s četnými odrůdami) a vybírati z jejich odrůd jen takové, jež by požadavkům nové doby vyhovovaly. Kterak zvelebilo se promyšleným výběrem naše semenářství, kterak pokročilo řepařství, bramborářství, ovocnictví! A jako v pěstování rostlin D. n. ukázala se býti veleplodnou, rovněž v chovu zvířat máme jí děkovati za mnohý pokrok, třeba bychom nikdy nedospěli k těm cílům, o nichž snili horkokrevní stoupenci D-vy n-ky. Dnes většina hospodářů a chovatelů zvířat vůbec s rozvahou přikročuje k plemenitbě: vybírá plemenivo, poněvadž známý jeho původ jest mu zárukou, že pozorované rodinné a kmenové vlastnosti budou na potomstvo přeneseny; všímá si individuálných vlastností (stavby těla, zdravotního stavu, věku) plemenníka i plemenice, nehledě jen k tomu, hodí-li se obě zvířata k páření a rozplozování, nýbrž dbá také o to, aby jejich útvary a výkonnost připovídaly stejné užitkování potomstva; a konečně jest zkušeností poučen, že tvary a výkonnost domácích zvířat jsou jen potud stálé, dokud se nemění podmínky. za nichž byly vznikly, a že se mohou změniti buď v jeho prospěch, buď v jeho neprospěch. – Vědomé, zdůvodněné počínání pěstitelů rostlin a zvířat jest praktickým výsledkem D-vy n-ky. Fý

 

Ernst Haeckel (1843 až 1919)

*      Darwinův žák

*      populárně filozofická kniha Záhady světa

*      polemizuje s „dualistickým" křestanským nározem na svět (odděluje přírodu a ducha, hmotu a duši)

*      prosazuje monismus

§         člověk není nadřazen přírodě ani není jejím protějškem

§         člověk je její součástí

§         bůh a svět jsou jedno a totéž

*      původcem dodnes běžné formulace tzv. biogenetického zákona:

§         ontogeneze je rekapitulací fylogeneze, tzn. vývoj individuální živé bytosti od buňky až k plné dokonalosti je zkráceným (určitými vlivy ovšem poněkud pozměněným) opakováním té řady forem, kterou prošli její předkové od prvních počátků vývoje až do přítomnosti

 

*      slovníková definice

Haeckel [hekl] Ernst Heinrich

o       16. 2. 1834, † 9. 8. 1919, německý přírodovědec, zoolog a filozof; profesor zoologie v Jeně, kde založil katedru fylogenetické zoologie

o       významný propagátor darwinismu a přírodovědného materialismu; zabýval se kmenovým vývojem organismů

o       autor teorie gastrey a biogenetického zákona

o       veškerou skutečnost považoval za projev jediné substance-energie

o       hlavní díla: Všeobecná morfologie organismů, Systematická fylogenie, Světové záhady

§         Haeckel Ernst, přírodozpytec něm. (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) (*1834 v Postupimi), studoval na gymnasiu meziborském, jevě tu zálibu hlavně v botanice, později v Berlíně poslouchal vědy přírodní a lékařství, pak ve Vircpurku, kde byl assistentem Virchowovým. Zájem pro zvířenu mořskou vedl ho na nějaký čas na Helgoland a k moři Středozemnímu. V Berlíně studia dokončiv, byl praktickým lékařem, avšak záhy vrátil se k vědám přírodním, podnikl cestu do Italie, dlel v Neapoli a Messině při studiu prvoků mořských, r. 1861 habilitoval se na universitě v Jeně a jest tu od r. 1865 řádným prof. zoologie. Konal opětovně další cesty studijní, hlavně na poloostrov Pyrenejský, na Madeiru, ostrovy Kapské, do Norska, k Jaderskému moři, na koralové ostrovy Rudého moře, na Korsiku a Sicilii, posléze na Ceylon. Jsa žákem Joh. Müllera a Alex. Brauna, stoupenec přírodovědeckých myšlének Darwina, Lamarcka a Goetha, stal se záhy nejvíce nadšeným a smělým šiřitelem nauky descendenční v Německu. V díle Generelle Morphologie der Organismen (Berl., 1866, 2 d.), jevícím bohaté nadání spekulativní i obsáhlé vědění, pokusil se ze základních myšlének učení Darwinova o původu druhů soustavně vytvořiti vědu o vývoji veškerého ústrojenstva. Stručně a ve formě populárně vědecké uložil myšlénky své v knize Natürliche Schöpfungsgeschichte, jež opětovně byla vydávána (Berlín, 1. vyd. 1868, 8. oprav. a rozmn. vyd. 1889). Náhledy své o původu člověka, doplňující předešlá díla, uveřejnil v knize Anthropogenie oder Entwicklungsgesch. des Menschen (Lips., 1. vyd. 1874, 4. vyd. 1891). V novější době dovršil tento směr svého badání třísvazkovým dílem o soustavné fylogenii ústrojenstva (Systematische Phylogenie, Berlín, 1894 – 95), nesoucím se v duchu prvního díla jeho, doplněným však důsledky nových badání v palaeontologii, ontogenii a morfologii. Učení H-ovo vzbudilo mnohé i prudké polemiky se strany četných i vynikajících odpůrců (Du Bois-Reymond, Virchow), avšak získalo i přečetné přívržence z různých kruhů, zvláště mezi nadšenými žáky jeho, a mezi nimi též získán fond na podporu pěstění vědy vývojezpytné. H. sám doznává, že první pokus jeho ve mnohém ohledu byl pochybeny a předčasný, mnohé náhledy jeho pozdějším badáním vyvráceny neb opraveny, nicméně učení jeho dalo ve mnohém směru mocný podnět k rozvoji vědy vývojezpytné. H. vychází od monér (cytoda, bezjaderní plastidi), povstalých praplozením (archegonií) a složených z pouhé plasmy (plasson). Z nich povstali vytvořením se jádra v plasmě jednobuněční ústrojenci (plastidi s jádrem) živočišní i rostlinní a z těchto seskupením se, dělením práce a dalším rozlišovaním ústrojenci vícebuněční. Vedle ontogenie (vývoje jedince) stanoví fylogenii (vývoj druhu) a spojuje obé v obecný zákon vývojezpytný, zákon biogenetický (ve vývoji jedince jeví se zkráceně vývoj druhu), druží k tomu pojem palingenie (vývoj zachovaný dědičností) i coenogenie (vývoj pozměněný přizpůsobením) a sestavuje namnoze jako programmy dalšího badání vývojezpytného hypothetické rodokmeny veškerého ústrojenstva. Jest původcem theorie gastraeové (Studien zur Gastraea-Theorie, Jena, 1874). Na základě studií o prvocích a vápenitých houbách i vývojezpytných prací, zvláště Kovalevského, stanoví hypothetický tvar Gastraea, předchůdce zvířat mnohobuněčných, i shledává obdobu jeho v gastrulovém stadiu vývoje těchto zvířat. V mechanickém výkladu elementárních dějů vývojových liší se H. od Darwina.Vykládá jej periodickým vlnivým pohybem plastidul (základních, nedělitelných, avšak reproduktivních součástek plasmy), modifikovaným přizpůsobením a přenášeným dále dědičností (Perigenesis der Plastidule, oder die Wellenzeugung der Lebenstheilchen, Berlín, 1876). V díle Monismus, als Band zwischen Religion und Wissenschaft (5 vyd., Bonn, 1893) vyjádřil H. své přírodovědecké vyznání víry, zastávaje učení, jehož základní myšlénkou jest kosmická jednota, nerozlučitelná souvislost síly a hmoty, ducha a materie. V dílech svých jest H. jasný, soustavný až do přílišné terminologie, v populárních pracích vzletným výkladem a smělostí závěrků jímá čtenáře, v polemikách bývá ostrý, bezohledný. Účastní se i konkretně vynikající měrou na rozvoji zoologie četnými a rozsáhlými pracemi soustavnými a morfologickými. Sem sluší zvláště řaditi velká díla soustavná o radiolariích Monographie der Radiolarien (Berlín, 1862 – 1888, 4 d., 141 tab.) a Report on the Radiolaria (»Voyage of H. M. S. Challenger«, 1887, 140 tab.), dílo o houbách vápenitých, jež mělo býti zkušebným kamenem vývojezpytné nauky (Monographie der Kalkschwämme, Berl., 1872), soustavná díla o medusách Monographie der Medusen (Jena, 1879 až 1881, 72 tab.) a Report on the Deep-Sea-Medusae (»Voyage of H. M. S. Chall.«, 1881, 32 tab), vývojezpytné a soustavné práce o trubejších, Entwickelungsgeschichte der Siphonophoren (Utrecht, 1869) a Report on the Siphonophorae (»Voyage of H. M. S. Chall.«, 1888, 50 tab.). Nověji uveřejnil srovnavací výklady o složení a významu zvířeny a květeny mořské (Plankton-Studien, Jena, 1890). Z ostatních prací jeho ještě jmenujeme: Monographie der Geryoniden (Lipsko, 1865); Studien über Moneren u. and. Protisten (t., 1870); Arabische Korallen (Berl., 1876); Protistenreich (Lipsko., 1878); Gesammelte popul. Vorträge aus d. Gebiete der Entwickelungslehre (Bonn, 1878 – 79, 2 d.); Naturanschauung von Darwin, Goethe und Lamarck (Jena, 1878); Ursprung u. Entwickelung der thierischen Gewebe (t., 1884); Report on the Deep-Sea-Keratosa (»Voyage of H. M. S. Chall.«, 1889); Indische Reisebriefe (Berlín, 1893, 3. vyd.). Šc. Dodatky Značný rozruch, veliké nadšení i odpor vzbudily dva jeho spisy přírodně-filosofické, přimykající se k dřívějšímu dílu jeho o monismu: Die Welträtsel. Gemeinverständliche Studien über monistische Philosophie (Bonn, 1899; 8. vyd. t., 1902; lidové vyd. t., 1903; český překlad od K. Malíře, Záhady světa, 1905) a Die Lebenswunder. Gemeinverständliche Studien über Philosophie (Štutg., 1904; 10. vyd. t., 1906; lidové vyd. t., 1906). Vedle nových vydání důležitějších spisů jeho sluší ještě upozorniti na tyto jeho další práce: Ueber unsere gegenwärtige Kenntnis vom Ursprung des Menschen (Bonn, 1898; 3. – 7. vyd. t., 1899); Kunstformen in der Natur (Lip., 1899 – 1904, se 100 tab.), Aus Insulinde. Malaiische Reisebriefe (zprávy o cestě na Malajské souostroví r. 1900 podniknuté; v »Deutsche Rundschaų, 1901; samost. vyd. Bonn, 1901); Wanderbilder (Gera, 1905 – 7. 40 tab. podle vlastních aquarellů a olejomaleb). R. 1908 H. vzdal se učitelské své činnosti na universitě v Jeně, ku poctě jeho zřízeno tu museum fylogenetické, jež má shromaždovati doklady pro nauku vývojovou. Z jeho životopisů sluší zvláště uvésti: Bölsche, Ernst H. (3 vyd, Drážď, 1906; lidové vyd. Berl., 1907).

 

2. Život a dílo Herberta Spencera

 

*      * 20. 4.1820 Derby – † 8. 12. 1903 Brighton

*      nejvlivnější anglický filozof 19. století

*      nepřišel do svých třiceti let s filozofií téměř do styku

§         zabýval se konstruováním hodin, pracoval jako inženýr a inspektor při stavbě železnic a mostů, podal množství vynálezů

§         činný jako novinář

§         redigoval časopis „Economist

*      eseje:

§         Teorie populace

§         Vývojová hypotéza

*      formuloval – před prvním Darwinovým veřejným vystoupením – myšlenku vývoje a razil výrazy:

§         boj o existenci", „přežití nejzdatnějších"

*      Principy psychologie (vyšly roku 1855, také ještě dříve, než Darwin v roce 1858 poprvé předložil výsledky své práce v Linnéově společnosti)

§         aplikoval evoluční princip na vývoj ducha

*      seznámil se s Darwinovými myšlenkami

§         uvědomil si jednotný ráz Darwinových a jeho principů

§         proto se rozhodl napsat celou řadu děl, v nichž by myšlenku evoluce uplatnil ve všech oblastech jevů – v biologii, astronomii, geologii, sociální a politické historii, morálce a estetice

*      první svazky však vyvolaly takovou bouři odporu

§         nabídku pomoci Johna Stuarta Milla nejprve odmítl, přijal však nakonec pomoc amerických přátel

§         znovu se dal do práce a pokračoval v ní, dokud nebylo hotovo jeho desetisvazkové hlavní dílo Systém syntetické filozofie (1862—1896)

·          brzy se dostavil i úspěch

§         knihy byly překládány do cizích jazyků

 

*      slovníková definice

Spencer [spensr] Herbert

o       27. 4. 1820, † 8. 12. 1903, anglický filozof a sociolog

o       spolutvůrce pozitivismu, spoluzakladatel sociologie, kterou budoval na principech naturalismu, evolucionismu a organicismu

o       vytvořil klasifikaci společností (jednoduché, složité, podvojně složité a trojitě složité) a typologii společností (vojenské a průmyslové)

o       jako první se systematicky zabýval společenskými institucemi, které rozdělil na domácí, obřadní, politické, církevní, profesionální a průmyslové

o       politický stoupenec liberalismu

o       hlavní dílo: A System of Synthetic Philosophy (Systém syntetické filozofie)

§         Spencer [spens'r] Herbert, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) slavný filosof a sociolog angl. (* 20. dub.1820 v Derby – † 8. pros. 1903 v Brightoně). Rodiče jeho byli methodisté, otec povoláním učitel. Tento jsa sám nepřítelem obvyklého tehdy mechanismu školského, neobtěžoval hošíka, tělesně dost slabého, školským učením a raději podporoval v něm samočinnost myšlení vzděláním mimoškolským, hlavně praktickým. Po 16. roce svém měl býti poslán na universitu. Tomuto úmyslu však S. se vzepřel a absolvovav jen průpravný kurs vrátil se do domu otcovského, načež uchopil se v 17. roce na žádost otcovu výpomocného učitelování v jeho škole. Avšak po 3 měsících přijal (1837) místo při stavbě dráhy londýnsko-birminghamské. Od r. 1838 zastával práce inženýrské při dráze birminghamsko-gloucesterské, pokračoval při tom v studiích mathematických a psal články do »Civil Engineer Journal«. Vynašel v té době také velocimetr na zkoušení rychlosti lokomotiv. Povolání jeho inženýrské nebylo však stálé. Překotné spekulace stavební vedly ke krisím, v nichž S. několikrát pozbyl svého postavení. Ač nerad, S. vzdal se nadobro dráhy praktického inženýra, obrátil se k činnosti literární a vědecké. Stal se spolupracovníkem a r. 1848 spoluredaktorem finančního a národohospod. týdeníku »The Economist«. Po 2 letech vydal prvé obsáhlejší dílo The Social Statics. Větší pozornosti došlo několik jeho essayí, jež publikoval (anonymně) v násl. letech a jež mu umožnily vzdáti se r. 1852 žurnalistské činnosti při »Economistų a oddati se zcela vybudování filosofické soustavy, k níž vyzrávaly jeho plány v desítiletí od r. 1848 do r. 1858. Již r. 1853 uveřejnil proslulé dílo The principles of psychology, jež tvoří jeden článek oné soustavy. Při spisování »Psychologie« nabýval S. určitějšího a určitějšího přesvědčení, že vývojový zákon, jejž stanovil pro duševní život člověkův, jest jen projevem všeobecného světového zákona vývojového a že tento universální zákon může býti přirozeným základem celé soustavy světového názoru. A takovou soustavu vybudovati stalo se nyní životním heslem S-ovým, jehož uskutečnění věnoval nadále všechny své síly duševní i prostředky hmotné, ač s velikými ztrátami. Celé dílo bylo rozpočteno nejprve na 7, pak na 10 svazkův. V říjnu 1860 počalo dílo vskutku vycházeti (po částech) a r. 1862 byl prvý svazek, jenž zahajoval soustavu – The first principles – v rukou veřejnosti. Avšak finanční nezdar díla vyčerpal S-ovo dědictví po matce a byl by hned v počátku překazil další vydávání, kdyby S. nebyl dědil po strýci právě v nejhorší čas, tak že mohl se odhodlati k vydávání spisu The principles of biology; ale než dílo toto skončeno, S. pozbyl nanovo přes 28.000 K a ohlásil předplatitelům, že je nucen další vydávání zastaviti. Přátelé jeho Mill, Huxley a Lubbock nabídli mu pomoc, ale S. nechtěl jejich škody a proto nepřijal oněch obětí. Dědictví po otci (1867) umožnilo pokračovati dále v díle. Zároveň byl mu nápomocen americký prof. Youmans, jenž S-a poznal r. 1862 a od té doby byl horlivým jeho přívržencem. Již dříve získal novoyorkského nakladatele Appletona k vydávání S-ových spisů také v Americe, a nyní zaslechnuv o obtížích S-ových opatřil mu sbírkou 7000 dollarův. Ještě jednou postihla S-a veliká ztráta, a to při vydávání Descriptive sociology, jež pohltilo na 48.000 K. Avšak význam S-ův té doby také již značně stoupal a spisy jeho počaly těšiti se širší pozornosti, tak že r. 1875 ztráty již se kryly a odtud dále dílo bylo publikováno se ziskem. V dobách těch sepsané Principles of sociology (1876 – 86) vyšly v brzku v 3. vydání. Obávaje se, že pro churavost díla svého nedokončí, vynechal zbývající části sociologie a obrátil se ke zpracování mravouky, jíž chtěl zavrcholiti celé své dílo. Sotva však dokončil r. 1879 průpravný spis The data of ethics, začal chřadnouti a r. 1886 dostavilo se takové poklesnutí všech sil, že byl nucen na 4 roky ustati od veškeré práce. Na štěstí organismus jeho krisi přece překonal a tak bylo mu dopřáno spisem The principles of ethics (1891) dílo své korunovati. V posledních letech života věnoval se pořádání autobiografie. Vliv filosofie S-ovy, zprvu více jen v Americe uznávané, šíří se nyní po všech zemích západoevropských, v Rusku, ano i v Japansku. Hlavní význam její tkví v tom, že se pokusil stanoviti vědecky všeobecný zákon vývojový, platný pro všechna dějstva světa vnějšího i vnitřního; proto se filosofie jeho nazývá evolucionismem katexochén. S. pokusil se indukovati tento zákon z veškeré známé zkušenosti a prokázati jeho platnost ve všech oborech jevův a ve všech odvětvích vědních. Již před ním sice byl pojem zákonitosti dějstva a pojem vývoje znám, ale právě v stanovení všeobecného zákona vývojového je zásluha S-ova. Soustava učení S-ova – filosofie synthetická – obsažená v 10 objemných svazcích, zahájena je spisem The first principles, jež obsahují vymezení toho, co je lidskému poznání přístupno a co tudíž může býti předmětem vědecké filosofie a dále obecný výklad o zákonech vývojových. Přirozeno, že při pátrání o poznatelném a nepoznatelném bylo nutno stanoviti také poměr náboženství a vědy. Mezi náboženstvím a vědou, ač obě dvě vyplývají ze snahy poznati záhadu světa, jest odvěký spor, jejž dlužno odstraniti tím, že se každému oboru vymezí vlastní jeho úkol. Základní pojmy náboženské jsou sice samy sebou sporné a domysliti jich nelze; ať pojímáme svět atheisticky nebo pantheisticky nebo theisticky (jako stvořený silou vnější), vždy narážíme na myšlenkové nemožnosti. Sám pojem první příčiny, absolutna, boha je pln sporův. Avšak přes to všeliké náboženství – i sebe nedokonalejší – obsahuje jiskru pravdy, udržuje vědomí něčeho zásvětného, nepoznatelného, něčeho všudypřítomného, nevystihlého, jehož projevem jsou všecky zjevy. Zároveň věda dospívá poznání, že realita (věcnota) za všemi jevy se skrývající musí vždy zůstati neznáma. Náboženství a věda shodují se v nejvyšší pravdě, že lidský rozum schopen jest jenom poznání relativního, podstata absolutna jest však nepoznatelna. Tím není řečeno, že by byla nepoznatelna existence nositele relativna a fénomenálna. Nemáme sice žádného určitého, ale máme alespoň neurčité vědomí o nepoznatelném jako o neznámé příčině, universální síle, na čemž zakládá se naše víra v objektivní věcnotu. Náboženství náleží zásluha, že svou pravdou o existenci něčeho vyššího, absolutního, jehož podstata zůstává rozumu nepoznatelna, uchránilo lidstvo, aby nezakrslo v domněnce, že věci relativní jsou celou skutečností. Ale náboženství si osobovalo, že má určité vědění o věcech, jež přesahují schopnost poznávací. Náboženství tudíž nechť se spokojí poznatkem o nevyzpytatelnosti absolutna, a věda, která rovněž se domnívala míti poznání, kde jest to nemožno, nechť si uvědomí, že poznání její jest relativní. Všechno vědění jest omezeno na relativno. Nejde jen o jednotlivé vědění, ale o soustavu sjednoceného a jednotného vědění, a to má podávati filosofie, ujednocujíc výtěžky jednotlivých věd v celkový názor. Tento celkový názor lze sjednotiti pojmem všeobecně platného vývoje, jenž odpovídá nejvšeobecnějšímu faktu, záležejícímu ve dvojím pochodu: vývoji a rozkladu (evolution and dissolution). Tento vývoj a rozklad uskutečňuje se dvojím způsobem: 1. integrací (shrnováním, zcelováním), jež záleží v tom, že každý jev, cokoli existuje, vzniká tím, že součástky jeho, které byly před tím rozptýleny, spojují se v celek, hmota se soustřeďuje a části nového celku pozbývají samostatného pohybu; 2. disintegrací (rozpojování), jež záleží v tom, že každý jev zaniká tím způsobem, že jeho součástky opět se rozpadají a nabývají samostatného pohybu. Taková integrace jeví se na př. při vzniku těles nebeských, při vzrůstu organismu, vznikajícího hromaděním látek dříve odloučených, podobně děje se při vzniku společností z rodin, kmenův a p. – Pochody tyto jsou zároveň provázeny speciálnějšími pochody průvodnými, zejména differenciací, t. j. přechodem od stejnorodějšího k různorodějšímu. Zatím co se hmota zceluje (integruje), rozrůzňují se její části. Tak na př. země se rozrůznila z původní stejnorodé žhavé hmoty v nekonečnou rozmanitost různých jevů povrchových, při tom dělo se zároveň postupné zrůzňování podnebí. Při organismu jeví se rozrůznění od jednoduchého zárodku v rozmanité orgány; dnešní rostliny a zvířata mají různorodější složbu nežli rostliny a zvířata starodávná, při pokolení lidském dálo se rozštěpení v raçy a národy. V životě sociálním nastalo dělbou práce rozlišení v rozmanité stavy. Podobné rozrůzňování vidíme také ve vývoji mluvy, písma, umění, vědy, jako vůbec ve všech projevech lidského života. Zároveň s tímto přechodem od stejnorodějšího k různorodějšímu jde postup od neurčitého k určitému čili individuace, místo směsice nastupuje řád. Na př. národ je mnohem určitější co do vzájemného poměru svých částí než potulný kmen divošský. A tak vývoj se jeví jako zcelování látky, spojené se ztrátou samostatného pohybu; při tomto pochodu látka přechází z neurčité, nesouvislé jednorodosti v určitou souvislou různorodost, při čemž zbylý pohyb souběžně se obměňuje. Vývoj spěje k rovnováze, nejprv k rovnováze pohyblivé (aequilibrium mobile), jaká se na př. jeví v nynější soustavě slunečné. Když pochod přeměn dostoupí takového stupně, že nemůže předati žádného pohybu, nastává absolutní rovnováha, jež však značí počátek rozkladu, neboť skupina (aggregát) nemá pak dosti sil, aby vzdorovala silám vnějším, vlivem těchto pak nastává – zmnožením vnitřního pohybu v aggregátu – pochod rozpojování, disintegrace, částice nabudou samostatnosti, a pochod nastává znova, po rozkladu a smrti přijde nový pozměněný život. Tak nabýváme i představy o minulosti světa, v níž dál se vývoj za vývojem, obdobný s tím, který nyní se děje, a o jeho budoucnosti, kdy po sobě jiné takové evoluce se budou díti, vždy tytéž v zásadě, nikdy tytéž co do konkrétního výsledku. Všechny tyto jevy jsou nutnými důsledky trvání síly. Z této nejvšeobecnější pravdy lze vyvoditi další zásady o nezrušitelnosti hmoty, trvání pohybu, o rovnoměrnosti přírody, o vzájemné přeměnitelnosti sil, jakož i zákony o směru a rhythmu pohybu. Ve smyslu základních zásad ve First principles vyjádřených byl by měl následovati výklad o přírodě neústrojné. Ale pro přílišnou rozsáhlost takového podniku S. obrátil se hned k výkladu přírody ústrojné. V základech biologie – The principles of biology – podává se výměr života jako ustavičné přizpůsobování vnitřních vztahů ke vztahům zevnějším. Na tom, do jaké míry je souvislost ta uskutečněna, závisí dokonalost života. Každý pokrok nutně bude záležeti v tom, že k dřívějším, již přizpůsobeným vztahům, v nichž organismus již jest, přistoupí nějaký další vztah, jenž odpovídá novému vztahu v okolí. Větší souvislost, která tak nastane, bude se jeviti – ceteris paribus – i větší složitostí života i delším trváním jeho. O tom nás přesvědčuje jednak ohromná úmrtnost, která vládne mezi tvory nízce organisovanými, jednak postupné přibývání délky života i ubývání plodnosti, jež se nám naskýtá u tvorů jsoucích na vyšším stupni rozvoje. Toto přizpůsobování a spodobování, na němž se zakládá vyšší vývoj organismů, jest buď přímé nebo nepřímé. Nepřímé převládá u organismů nižších a děje se t. zv. přirozeným výběrem čili přetrváním zdatnějšího. U vyšších organismů k zachování života musí spolupůsobiti množství různých činností pro větší spletitost podmínek vnějších; těmto příčinám odpovídá přizpůsobování bezprostředné, jež záleží v tom, že změna úkonu způsobuje změnu struktury, a tato změna se dědí. S. s Darwinem věří v dědičnost vlastností získaných a zamítá učení, jako je Weismannovo, o výběru přírodním jako jediném činiteli vývojovém. V jednotlivých partiích biologie S. hledí uplatniti obecné zásady evoluční z First principles, tak při vývoji morfologickém, pak při rozmnožování pohlavním a nepohlavním, při variaci a j. Kritický rozbor biologického učení S-ova na př. u Yvesa Delage, L'hérédité et les grands problèmes de la biologie générale, časť třetí. Psychologie S-ova staví se i proti racionalismu Kantovu i proti jednostranému empirismu individualistickému. Vedle zkušenosti individuální a místo ní klade zkušenost raçy. Již zde viděti základy psychologické pro S-ovu éthiku. S. ukazuje, že pravdy racionální pocházejí sice ze zkušenosti, ale nevysvětlují se zkušeností individuální: jsou zkušenostmi raçy, jež se staly organickými a automatickými. Život duševní právě jako život tělesný jest neustálým přizpůsobováním vztahů vnitřních k vnějším. Měnící se stavy vědomí jsou rozmanitými projevy jednotné duševní substance, jejíž podstata však jest nepoznatelná. V základech sociologie S. sleduje řád a vývoj společnosti. Zásady, jimiž společnost se spravuje, jsou ve shodě s obecnými zákony evoluční theorie a částečně přímo dedukcí z nich, kterou S. ovšem illustruje a pověřuje množstvím fakt indukce. Evoluce sociální jako organická děje se také integrací a differenciací, postupuje od stejnorodosti a neurčitosti stavu nezorganisovaného k různorodosti a určitosti stavu zorganisovaného. Vývoj ten S. nazývá nadorganickým, ale společnost sama není mu něčím umělým, nýbrž přirozeným organismem, jenž má s organismem živočišným velmi těsné podobnosti; pozorujeme na ní přibývání hmoty, složitost struktury, souvislost částí a nezávislost celku na životě prvkův. Složení společnosti jeví (podobně jako organismus) soustavu udržující, složenou se skupin průmyslových, soustavu rozdělující, složenou z činností obchodních, a soustavu řídící, složenou z činitelův politických a náboženských. Ale jsou ovšem i značné rozdíly mezi oběma; na př. v organismu živočišném jenom orgány ústřední jsou nadány celkovým vědomím, nikoli jednotlivé části; ve společnosti naopak celek nemá vědomí, nýbrž každá jednotka: Z toho dedukuje S., že jednotlivec nesmí býti obětován blahu celku, život korporativný musí sloužiti životu jednotlivcův a nikoli naopak. Přizpůsobování se podmínkám vnějším i vnitřním vedlo nejprve k rozvoji militarismu a vzniklé z něho moci politické; tento typus společnosti bude však víc a více zatlačován typem společnosti industriální. Kdežto v společnosti vojenské zájem celku jde nad zájem jednotlivcův a nejpřednější povinností jest poslušnost, ve společnosti průmyslové jde o zabezpečení míru a práv jednotlivcových, funkce státu a vlády přejímají jednak dobrovolná sdružení, jednak připadají samovolné spolučinnosti jednotlivcův. Rozvojem industrialismu evoluce společenská směřuje k politické svobodě, evoluce oekonomická k svobodě obchodu a práce, evoluce náboženská k svobodě svědomí, evoluce rodinná k uznání práv ženy a dítek. Další vývoj povede – po přechodním stadiu socialismu – k novému typu společnosti, v němž převahu budou míti činnosti, jež jsou samy sobě účelem, vyšší činnosti duševní. V základech éthiky zase ve shodě s celou soustavou ukazuje, že zákon mravní jest jen pokračováním zákona přirozeného, ježto i pro mravní svět platí podobně zásada vývoje jako pro přírodu. Původem mravního jednání jest pud sebezáchovy. Jednání jest dobré, zvyšuje-li život jednotlivce, jeho potomkův a bližních. Od empirických utilitaristů liší se S. tím, že nezamítá všechno mravní a priori, svědomí jest pro jednotlivce sice původní, ale s hlediska evolučního znamená to organisovanou zkušenost celého rodu o prospěšnu. Až se průběhem vývoje mravnost vžije a stane se organickou, odpadne vědomí povinnosti. Ideálem lidí budoucnosti bude, aby se každý nezištně třebas sebe menší částí přičiňoval o to, aby »z bližního činil člověkæ, rozumí se, lepšího člověka, a tím přispěl k povznesení plemene a pokolení. Vedle své desítisvazkové soustavy synthetické filosofie S. v době asi 40 let napsal 47 úvah, které r. 1891 byly sebrány ve 3 svazky Essays a obsahují jednak průpravné úvahy k soustavě, jednak úvahy doplňující a vysvětlující. Vedle toho věnoval pozornost oboru paedagogickému. Výsledek té snahy shrnut ve spise Education intellectual, moral and physical. Výtah ze synthetické filosofie S-ovy pořídil F. H. Collins v 1 svazku (do češt. přel. dr. E. Peroutka, Praha, 1901). Zevrubnější poučení o životě a vědecké činnosti S-ově v monografiích: W. H. Hudson, An Introduction to the Philosophy of H. S. (Lond., 1895); Hector Macpherson, H. S., the Man and his Work (t., 1900); Otto Gaupp, H. S. (ve Frommannových »Klassiker der Philosophie«, sv. V., 1897). Zajímavé rysy ze života obsahuje jeho autobiografie, po smrti vydaná (1904, 2 sv.). Srv. dále: H. Höffding, Einleitung in das Studium der englischen Philosophie (1889); Ribot, La psychologie anglaise contemporaine (1875); A. Lalande, L'Idée directrice de dissolution opposée à celle de l'évolution (1898); R. Falckenberg, Dějiny novověké filosofie (česky přel. F. Procházka, Praha, 1899). O filosofii jeho u nás napsal stať prof. F. Krejčí ve spise O filosofii přítomnosti (1903), str. 184 – 216. Ze spisů S-ových do češtiny přeloženy The Study of Sociology (O studiu sociologie, přel. Pelcl), pak Education atd. (přel. Úlehla) a The Data of Ethics (Dané pravdy mravoučné, přel. Úlehla, 1895). BFka.

 

3. Spencerovo pojetí evoluce

 

*      jak náboženské, tak metafyzické vysvětlení světa vede k neřešitelným rozporům

*      ???jak vznikl svět???

*      ateista:

§         svět existuje bez příčiny a bez počátku

*      věřící člověk:

§         svět je boží stvoření

*      pro S. jsou obě teorie nepřijatelné

§         podobně se ptá na podstatu hmoty, předmětu, jevu, myšlení apod.

*      S. navrhuje řešení:

§         ptá se:

·      ???co je v našich silách???

§         odpovídá:

·      vnést řád do nám daných jevů

·      úkolem filozofie je vyčerpávajícím způsobem

§         tímto řešením si proti sobě poštval církev

*      podle S. filozofie potřebuje jednotící princip

§         existuje všeobecný princip statický – tj. všeobecné fyzikální zákony – neboli všeobecný princip zachování síly

·      nevysvětluje věčné střídání vzniku a zániku v přírodě

§         proto musí existovat dynamický princip skutečnosti – tím je zákon vývoje

·      „Vývoj je integrace hmoty provázená vynaložením pohybu; během tohoto procesu přechází hmota z neurčité, nesouvislé stejnorodosti do určité, souvislé nestejnorodosti a tatáž proměna se zároveň děje s vynakládaným pohybem."

*      vedle tohoto procesu integrace však probíhá i proces opačný, směřující od intergrace k rozptylování, od složeného k jednoduchému

*      integrace a rozptylování jsou důkazem všeobecné a věčné harmonie, nastoluje se obecná rovnováha všech složek

 

4. Spenserovo pojetí společnosti

 

*      S. je považován vedle A. Comta za zakladatele nového vědního oboru – sociologie

*      považuje společnost za nejsložitější útvar

*      proto nejdříve shromáždil rozsáhlý faktický materiál, který pak sepsal do osmi samostatných svazků

*      tvrdil, že vývoj společnosti je určován působením obecného evolučního principu

*      nejdříve definuje vývoj náboženství

*      používá zákon integrace - náboženské představy podle zákona integrace dospívají postupně z primitivní víry v duchy k jednotnému a ústřednímu pojmu boha

*      ???ale??? náboženství má smysl tehdy:

§         pokud jsou životní podmínky nebezpečné a člověkem

§         pokud je primitivní společnost válečnická a vojenská

§         pokud lidé žijí z loupeží a dobyvačnosti místo z organizované práce

§         pokud vládne veřejnému životu militarismus

·          formy militaristické společnosti

-         tresty

-         absolutní panství státu

-         příkré třídní rozdíly

-         patriarchální moc hlavy rodiny

-         podřízené postavení ženy

*      rozhodující změnu společenského vývoje nepřináší střídání různých státních forem – monarchie, aristokracie, demokracie

*      ke změně dochází postupným nahrazováním primitivní společenské formy formou mírovou a průmyslovou

§         zaniká státní absolu­tismus a nadvláda vojska

§         stírají se sociální rozdíly

§         vlády se ujímá individuální svoboda a demokracie

§         žena se emancipuje

*      přechodem k industriální společnosti se i lidský zájem obrací od náboženství k materiálnímu světu

*      vůdčí silou této změny v Evropě je Anglie

§         Francie a Německo vězí podle něho ještě v militarismu a absolutismu – vynakládají větší část svých veřejných prostředků na zbrojení, místo aby podporovaly průmysl a obchod

*      socialismus patří podle Spencera mezi staré absolutistické formy společ­nosti

§         jako příklad uvádí Bismarckovy tendence ke státnímu socia­lismu

*      princip sociální spravedlnosti v sobě skrývá podle S. dvojí nebezpečí:

§         1. rozdělování podle potřeb a nikoli podle schopností a vykonané práce brzdí přirozenou soutěživost, podmínku všeho rozvoje

·          to by způsobilo za několik generací by způsobilo úpadek celé společnosti

§         2. pokud se stát pokouší řídit komplikovaný hospodářský organismus (hospodářství), vedlo by to k ochromující vládě totální byrokracie

-         S. sám považuje tržní automatickou seberegulaci pomocí nabídky a poptávky za nepříliš ideální, ale alespoň tento systém funguje

·          tím by hospodářský růst ustrnul na místě

 

individuálně-společenské nebezpečí státního socialismu

*      vůdcové sledují své osobní zájmy a jejich moc nesmírně vzroste

*      vůdcové řídí pracující

*      vůdcové nemusejí čelit jednotnému odporu všech dělníků, protože by ji neome­zoval požadavek pracovat pouze za dohodnutých podmínek

*      tak vzniká nová aristokracie

§         ta by se nechala vydržovat prací lidí

§         ta by měla ve svých rukou víc moci než kterákoli jiná šlechta minulosti

§         v konečném důsledku by došlo ke ztrátě individuální svobody jednotlivce

 

*      na druhé straně i v Anglii existují „křiklavé společenské zlořády

*      proto S. hledá řešení:

§         řešením je: spojení zájmů svobody a nutné plánovité organizace společnosti v dobrovolném spojení na družstevním základě

*      takové spojení by se mělo odehrát na základě společné vůle všech

*      tím nastane přechod od nucené spolupráce do stavu, kdy:

§         1. jedinec by nebyl pro stát, nýbrž stát pro jednotlivce

§         2. lidé by nežili proto, aby pracovali, nýbrž by pracovali, aby žili

 

Spencerův etický systém

*      dokazuje, že:

§         mravní hodnoty / pojmy jsou proměnlivé

§         mravní hodnoty / pojmy jsou různé v různých dobách a u různých národů

*      př.:

vojenská ctnost

§         preferována v militaristické společnosti

§         zavrženíhodná v průmyslovém věku, v němž blaho národů nezávisí na loupeži a dobývání, nýbrž na výrobních silách

·          pozůstatky válečnické morálky germánských dobyvatelů jsou v Evropě nejvážnější překážkou budování svobodné a mírové společnosti

*      v mírové a svobodné společnosti bude stát hájit spravedlnost

*      S. hájí právo na svobodu (i své)

§         každý nový státní zákon cítil jako pobuřující útok na svou svobodu

§         státním institucím nedůvě­řoval do té míry, že ani jednou nesvěřil své rukopisy státní poště a raději je k tiskaři odnášel sám

*      po etické stránce jednotlivci přiznává právo na „sacro egoismo"

§         osobní štěstí má být omezovaném pouze požadavky společnosti, tj. stejným právem všech ostatních jejích členů

§         osobní štěstí je též nejvyšší podmínkou štěstí všech

 

Tato stránka WWW je 54