Německá filozofie 19.
století
II. Johann Gottlieb Fichte
1.
Život a dílo
2.
Fichtova filozofie
3.
Etika a stát
1. Život a dílo
19. 5. 1762 v
hornolužickém Rammenau, † 29. 1. 1814 v Berlíně
v
pocházel
z chudé rodiny – podporován šlechtickým mecenášem jako nadané dítě
Ø
školní docházka
ve Schulpfortě, první studium v Jeně
a Lipsku
Ø
po smrti
mecenáše působil jako domácí učitel
Ø
existenčně
strádal – odhodlával se k sebevraždě
Ø
odešel pěšky do
Curychu za novou prací
Ø
dva roky po tom
se vrátil do Lipska, kde se poprvé setkal s Kantovými spisy
§
rozhodl se ihned
za Kantem jet do Královce
§
aby zaujal
Kanta, napsal ještě v Lipsku spis Pokus o kritiku všeho zjevení
§
Kant pomohl
spisu vydat
·
vyšel anonymně –
všichni kolem Kanta jej považovali za jeho dílo o náboženství
·
po té, co Kant
uvedl jméno autora, stal se Fichte ihned, takřka přes noc, slavným a byl
povolán na jenskou univerzitu
§
po té napsal
další spis – O důvodu naší víry v boží vládu ve světě – vynesl mu pověst
ateisty – tzv. „spor o ateismus“
·
proto musel
odejít z Lipska a Jeny
·
odešel do
Berlína a oddaně sloužil pruskému státu
F. výrok:
„Filozofii si volíme takovou, jací sami jsme."
byl „posedlý
šílenou vírou v tvůrčí moc vůle"
v
podle F. je vůle
hnacím motorem tvořivosti
v
hovoří o potřebě
jednat a působit mimo sebe
F. byl jedním z
nejskvělejších řečníků všech dob
v
jeho přednášky
v Berlíně navštěvoval i tehdejší rakouský vyslanec kníže Metternich
v
r. 1806 – po
pruské porážce – odešel F. s králem do Královce, odtud do Kodaně
v
r. 1807 se
vrátil nazpět do Francouzi obsazeného Berlína
Ø
následující zimu
zde proslovil své slavné Řeči k německému národu
§
vyzval v nich
celý německý národ bez ohledu na rozdíly původu či stavu k mravní obrodě
F. přijal
Francouzskou revoluci zprvu s velkým nadšením
v
spis z roku 1793
Požadavek, aby evropští panovníci vrátili svobodu myšlení, kterou dosud
potlačovali
v
Napoleon se
nechává korunovat za císaře – F. jej považuje ztělesnění všeho zla
v dějinách
Ø
ve svých
přednáškách vyzýval k rozhodnému odporu proti němu
§
„Byl by se stal
dobrodincem a osvoboditelem lidstva, jen kdyby do jeho ducha padlo tušení o
jeho mravním určení. Ale stal se metlou v rukou božích; té ovšem nemáme
nastavovat nahá záda, abychom přinášeli oběť bohu a volali: Pane, Pane, jen
víc! nýbrž máme ji zlomit."
podílel se na
založení berlínské univerzity v roce 1810
zemřel roku 1814
na tyfus, jímž se nakazil od své ženy, ošetřovatelky raněných v lazaretu
2. Fichtova filozofie
Obecný výklad Fichtova systému obsahují spisy O pojmu vědosloví neboli
takzvané filozofie a Základ veškerého vědosloví (oba z roku 1794). Výraz
„vědosloví" znamená zhruba totéž co Kantova „transcendentální
filozofie", o níž se ostatně Fichte vždy s úctou zmiňoval jako o epochálním
Kantově činu. Zatímco všechny speciální vědy se zabývají předměty, filozofie
zkoumá samo vědění. Proto je vědou o ostatních vědách a před nimi, je tedy
vědoslovím.
Podle Fichta mohou existovat pouze dva důsledné filozofické
systémy. Filozofie má vykládat pouze zkušenost, to znamená naši představu věcí.
Představu o věci lze odvozovat z věci. Pak se dostáváme k sensualismu anebo
materialismu, tedy vždy k dogmatismu. Anebo lze věc odvozovat z představy. Pak
dospějeme k idealismu. Pro kterou cestu se rozhodneme, to závisí podle již
uvedeného Fichtova výroku na nejvnitrnějším
charakteru člověka. Idealismus zvolí ten, kdo prahne po samostatnosti a
činnosti, pasivnější povahy se obrátí k „dogmatismu". Nemůže být tedy
žádných pochyb o tom, jakou cestu volí Fichte.
Avšak i
teoreticky je pro něho idealismus jediný důsledný systém. Vyjdeme--li totiž z
bytí věcí, nebudeme z něho moci nikdy vyložit, jak je možné jejich vědomí.
(Materialisté ovšem soudí jinak.) Vycházíme-li však z myšlení, lze z něho
vyvodit — ne sice vyložit věci samé, nebot ty nám
nikdy nejsou dány — ale naše představy o věcech, tedy naši zkušenost.
Co tedy musíbýt počátkem filozofie? Myslící subjekt! Myslící
subjekt „klade sebe sama ". To je počátek všeho, východisko Fichtova vědosloví a jeho první princip: Já klade své
vlastní bytí. Na počátku je tedy čin, jak říká Fichte. Mysli sebe sama! Tento
požadavek tvoří počátek filozofie. Jím je zplozen rozum. Rozum je sebevytvářející čin. Na počátku byl čin!
Podívejme se na
celou věc blíže. Fichte není spokojen s tím, že Kant postavil vedle sebe
teoretický a praktický rozum. Kant sice naznačil — už tím, že obojí nazývá
rozum (Vernunft) —, že rozum je něco jednotného, že
teoretický i praktický rozum musí mít společný kořen. Zvláště v Kritice
soudnosti se jednoznačně vyslovil i v tom smyslu, že praktický rozum má
přednost před teoretickým. Ani to však Fichtovi
nestačí. I teoretický rozum je čin. Jeho filozofie je tedy idealismus ve výše
naznačeném smyslu, aleje to idealismus veskrze praktický. Nadindividuální rozum,
v němž jsou podle Kanta obsaženy apriorní formy, je čin myslícího vědomí.
Odkud ale
pochází zkušenost? Fichte musí samozřejmě bezpodmínečně odmítnout Kantův
předpoklad věci o sobě, která na nás působí. Jeho odpověd
je důsledně vyvozena z jeho východiska: Zkušenost má svůj pramen v Já. Ale jak
je to možné? Vždyt pro počitek je charakteristické
právě to, že se při něm cítíme jakoby dotýkáni čímsi cizím (což Kanta i jiné
vedlo právě k věci o sobě). Původní vytváření tohoto „cizího", vnějšího,
tohoto „ne-Já", jak je Fichte nazývá, není vytváření vědomé (nebot pak bychom nemohli mít onen pocit doteku zvnějšku),
nýbrž je to nevědomý či lépe řečeno předvědomý, svobodný a bezdůvodný (tj.
kauzálně neurčený) děj. Takto plodí Já ne-Já, cosi cizího v sobě samém. Ale
proč? Proč nezůstane samo? Na to nelze dát odpověd
teoretickou, nýbrž pouze praktickou, odpověd mravním
vědomím. Já je ve své nejhlubší podstatě čistou, nekonečnou činností. Ale
tomuto svému určení může dostát jen tehdy, naráží-li na nějakou mez, odpor, na
němž může osvědčovat svou činnost. A protože vně něho není nic, musí si samo
vytvářet materiál, materiál své povinnosti. Já klade sobě samému meze, aby je
mohlo překonávat. Ne-Já je kladeno proto, aby byla možná práce a boj.
3. Etika a stát
al Etika
„Svět" jako
souhrn našich představ, pocitů a pudů pochází sice z Já, avšak z předvědomého
aktu, takže nezávisí na mém vědomí, mém vědomém chtění. Potud je pro mne
skutečnou mezí. Ale na mně záleží, jak se k této mezi zachovám. Mohu před ní
kapitulovat a nechat se určovat a pohánět „věcmi" — tato lenost je Fichtovi „radikálním zlem v člověku" — anebo mohu
usilovat o to, abych se stal vnitřně nezávislým na všech vnějších vlivech — a
jednal tak v souladu s nejhlubší podstatou svého Já, které je nekonečnou činností.
Já je „síla nadaná okem". Taková svoboda vůči všemu vnějšímu je ve své
dokonalosti sice spíše cílem, který leží v nekonečnu, avšak zdokonalování je
určením člověka. Lidský život je tedy postupný proces očištování
od cizích příměsí, které jsou sice nepostradatelné k naplňování jeho určení,
ale úkolem života je osvobozovat se od nich. Jen takto se člověk může
přibližovat onomu stavu, kdy bude moci zvolat do nezměrného veškerenstva: „Tyjsi proměnlivý, nejá, abudu se nedotčen stále vznášet nad troskami tvých
tvarů." — „Až nejmladší z miliónů sluncí, jež září nad mou hlavou, bude už
dávno vyhaslé, já budu nedotčen a nezměněn, budu tím, kým jsem nyní."
bl Stát
Fichtova mravouka, jak ji
z právě vyloženého principu odvodil jako individuální a společenskou nauku o
povinnostech (mimo jiné) ve spisu Mravouka (1798) a populární formou v
Přednáškách o pojmu člověka (1800), se jako jeho teoretická filozofie liší od
Kanta hlavně tím, že Fichte mnohem silněji zdůrazňuje praktické úkoly člověka,
tedy jeho povinnosti jako člena společnosti.
Patrné je to
zvláště v jeho státovědě (Základy přirozeného práva podle principů vědosloví,
1796; Uzavřený obchodní stát, 1800). V posledně uvedeném spise postupuje
důsledně naznačeným směrem a dospívá jako první na německé půdě k myšlence
socialistického uspořádání státu. „Pouze zaručí-li stát každému občanu cele
jeho základní mravní právo žít z práce, kterou je v rámci společenství ochoten
vykonávat, pouze tehdy je možné, aby mou svobodu nepopírala svoboda jiných a
aby ústava státu měla plnou právní platnost."4 Toho je však stát schopen
pouze tehdy, nepřenechává-li rozdělování společenského produktu svobodnému
mechanismu konkurence, nýbrž sám se chopí organizace společenské práce a
každému občanu dává tu část národního zisku, kteráje přiměřenájeho práci. Ale ktomu je
také třeba, aby stát reguloval vývoz a dovoz, proto Fichtovo
pojmenování „uzavřený obchodní stát".
Výsadní místo,
které stát takto zaujímá v hospodářském životě národa, mu podle Fichta náleží i v oblasti kultury a výchovy. Stát musí
vládnout i nad výchovou. Jako v hospodářském životě má nahradit chaos
plánovitou organizací, musí i na místo „pedagogického chaosu" nastolit
výchovu mládeže v člověka a občana státu, kterou budou podle jednotného plánu
provádět státní vychovatelé.
Koho snad
udivuje, že Fichte, jenž zcela vycházel ze subjektu a hlásal neomezenou
svobodu Já, dospívá ve společenské praxi k požadavkům, jež jsou na jeho dobu
mimořádně radikální, ten necht uváží, že i nanejvýš
individualistický Rousseau žádá ve své konstrukci státního uspořádání nemálo
státnické moudrosti. A cosi podobného platí i pro mnohé jiné filozofy i pro
mnohá politická hnutí — je to jev historicky i psychologicky velmi poučný.
c/Náboženství
Obrovský krok za
Kanta činí Fichte i ve své filozofii náboženství, které kromě spisu, o němž
jsme se již zmiňovali a pro který musel opustit Jenu, věnoval i svůj Návod k
blaženému životu (1806). Kant žádal plnění povinnosti bez ohledu na pozemskou
blaženost. Přesto se však tázal: Več smím doufat? Ze
svého pojmu „být hoden štěstí" a z nevyhladitelné touhy rozumu po vyrovnávající
spravedlnosti pak ale přece jen usuzoval na jistotu spravedlivého vyrovnání na
onom světě z rukou nejvyššího soudce. Schopenhauer se
vysmíval tomu, že „Kantova ctnost, která nejprve tak hrdě odmítá blaženost,
potom přece jen nastavuje ruku, aby dostala spropitné"5.
To Fichte
překonal. Poctivé usilování o dokonalost ve smyslu mravního zákona y'e
blaženost. „Blaženost" je stav štěstí po vykonané povinnosti. Kdo ji hledá
jinde, nepřiblíží sejí ani v nekonečnu příštího života.
A jako
neexistuje nějaká zvláštní nadsvětná blaženost mimo
štěstí, které zakoušíme již zde na zemi v plnění povinností, neexistuje ani
nějaký bůh mimo mravní řád světa Jenž záleží právě v usilování našeho Já o
dokonalost a v blaženosti, která z něho plyne. „Onen živoucí a působící mravní
řád je sám bůh; jiného nepotřebujeme a jiného ani nemůžeme pochopit." —
„Pojem boha jako zvláštní substance je nemožný a rozporný: Je správné to
upřímně vyslovit a umlčet školské tlachy, aby povstalo pravé náboženství
radostného konání dobra."6
To Fichtovi pochopitelně vyneslo výtku ateismu.
slovníková
definice
Fichte Johann Gottlieb
·
19. 5. 1762,
† 29. 1. 1814, německý filozof
·
představitel
německé klasické filozofie, pokračovatel Kantův, předchůdce F. W. J. Schellinga a G. W.
F. Hegela
·
stojí na začátku
romanticko-idealistické filozofie činné stránky, čili aktivního Já
·
podle Fichteho má filozofie tvořit základ všech věd, tj. být
vědoslovím; avšak nikoli věc, substance, nýbrž vědomí musí být principem, z
něhož lze odvodit celý svět
·
fichte obdivoval
Kantovu transcendentální (mimozkušenostní) filozofii,
nesdílel však jeho představu o vztahu mezi aposteriorním (odvozeným) a
apriorním (předem daným) poznáním
·
soudil, že buď pasívní povaha odvozuje své představy od věci (senzualismus, materialismus), nebo Já aktivně klade před
sebe předmět poznání a tak aktivně vytváří svět v ideji a obrazotvornosti
(idealismus)
·
navázal na
Kantovo vyzdvižení praktického rozumu nad rozumem teoretickým i na jeho
myšlenku autonomie člověka jako morální bytosti vyčleněné z vnější nutnosti
·
za podstatu
lidského vědomí pokládal čin
·
teoretik
národního státu
·
z díla: Wissenschaftslehre (Vědosloví,1974), Pojem vzdělance
o
Fichte: F. Johann Gottlieb, (slovníková definice podle
Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) filosof
německý (*19.
května 1762 ve vsi Rammenavě v Horní
Lužici – †27. ledna
1814 v Berlíně). Jakožto syn nemajetného řemeslníka studoval,
podporován jsa šlechticem z Miltitz, vyšší školy,
stal se po té vychovatelem ve Švýcarsku, osvojil si soustavu Spinozovu a později teprv
obeznámil se s naukou Kantovou, navštívil r. 1791 starého Kanta v Královci a
dosáhl r. 1792 slovutné pověsti spisem svým o kritice všeho zjevení, tak že
1794 hlavně na základě této pověsti povolán za mimoř.
professora do Jeny, kdež však r. 1799, udán a
vyšetřován jsa pro atheismus, zadal za propuštěnou. Z Jeny přesídlil se do
Berlína, kdež se mu větší obor činnosti otevřel; nejen obcováním se širšími
kruhy tříbil a rozšiřoval náhledy své, nýbrž přednášky veřejné míval s úspěchem
znamenitým. Po krátkém pobytě na universitě v Erlankách (kterouž tehdy Prusko vydržovalo) a v Královci
promluvil opět v Berlíně (v zimě r. 1807 až 1808) své známé »Řeči k německému národų. V čase nejhlubší politické skleslosti povznesl
svůj prorocký hlas, barvami černými vylíčil neblahý stav tehdejší, ale
povzbudil naději na lepší budoucnost a vydatně přispěl k uvědomění a vzmužení
lidu svého; zejména celou silou ohnivého ducha ukázal na vychování mládeže i
celého národa. R. 1809 stal se opět professorem na
berlínské tehdy zřízené universitě. F. v nauce své připíná ku Kantovi.
Ten, jak známo, učí, že zjevy (faenomeny) jsou naše
představy (idealismus) a rozeznává látku a formu zjevu, z nichžto
tato námi zjednána, onano však nám dána jest. Zjevy
skládají náš vezdejší svět, jejž poznávati můžeme,
věci o sobě jsou našemu poznání nepřístupny. Spolu známo, že určiti poměr, v jakém k sobě stojí zjevy a věci o sobě,
Kantovi nesnadno bylo. F. jedním rázem zbavil se rozpakův
odtud vznikajících, pokládaje, že forma i látka zjevu pochodí ze subjekta a že věcí o sobě žádných není, ana
»věc o sobě« jest prostě kategorií rozumu vedle jiných kategorií. Tím dovršil
idealismus Kantův; pojem Já v popředí se pošinul, však i spory v něm obsažené
vynikly, tak že týž pojem vlastně od F-ta stává se záhadou vedle jiných
dávných záhad filosofických, jako jsou proměna, příčinnost, podstata, hmota,
duch a pod. Mimo to F., jsa puzen touhou po jednotě, přisvědčoval jiným myslitelům,
že celý obsah filosofie musí býti odvozen z jediného
principu, a jal se úsilně podnikati smělou úlohu, aby
všechno vědění vyvinul z jednoho zdroje a tak zbudoval důslednou jednotnou
soustavu. Požadavek jediné čelné zásady pro filosofii takořka
se ustálil, aspoň v Německu, a větvi idealistické po Kantovi zjednal jeden z
hlavních rysův jejích. Konečně nejen vyvoditi z
jediného principu, nýbrž i způsob, kterak vyvoditi,
stal se důležitou záhadou: methoda, jížto lze postupovati od poznatku
základního k ostatním, vyskytuje se též u F-ta jasněji naznačena a dále
přivedena z jádra, které položil Kant ve krátké poznámce za svou deskou
kategorií a jež konečně u Hegela vyspělo v absolutní methodu
dialektickou. Cokoli vnímám a za věc mimo sebe pokládám, čehokoli se stanu
vědom, co zírám, čiji, představuji, jest můj stav. Zjevy mimo mne jsou výsledky
mého představování i nemohu si ani nic mysliti, při
čem by myšlení mé nebylo. Při každém poznání musí býti
někdo, kdo poznává, čili subjekt poznávající, jemuž F. říká »to Já« (das Ich). Ono jest
princip poznavací (ideální), ale ježto je princip
jediný, je spolu principem věcným (reálním). Úlohu, jak z tohoto jediného vyvoditi soustavu všeho, podniká F. ve svých spisech
o vědosloví jednajících. Tam vymezuje vědu jakožto soustavu jistých a nutných poznatkův; »soustavæ
znamená, že poznatky ty veskrze souvisí, že jsou spořádány a nějaké hlavní,
čelné větě podřaděny. Tato jest nejjistější, jistota
pak ostatních plyne z ní. Čelná věta sama však jistotu svou neshledává teprve v
průběhu celé soustavy; počínámeť jí co větou jistou.
proto nemůže pochoditi z téže věty, která z ní
vyvozena jest. Mysleme si nyní několik takých soustav; při jedné bude čelná
věta A1, při druhé A2, při třetí A3 atd. Máme právě
tolik čelných vět (zásad), kolik jednotlivých věd. Tyto zásady samy čerpají
svou jistotu odjinud. Původ této jistoty vyšetřiti,
zásady ony v souvislost a v soustavu přivésti a
jistotu jich v jedné, zase jim všem nadřaděné, nejčelnější větě sezírati, jest úlohou jiné vědy, která ovšem ode všech
dříve uvedených speciálních se různí. Věda ta jest filosofie, věda věd, vědověda čili vědosloví (Wissenschaftslehre).
I hledá F. onu nejčelnější větu, která by byla všem zásadám tím, čím ony
jsou vědám speciálním. Poněvadž důkaz o ní nemůže čerpán býti
z vět po ní následujících, patrno, že nejvyšší zásada filosofie jest zároveň prazásadou, zásadou nejzazší, ku které vůbec dojíti můžeme. Co do obsahu prazásady
nutno, aby se tento při všech větách ostatních ohlašoval jako nejzazší důvod
jejich jistoty; forma její pak musí býti otevřena
všem ostatním možným formám. Jestliže tak jest, vysvítá, že celek filosofie
jest zahrnut a implicite dán v dotčené prazásadě A, z
níž proudí a do níž ústí. Zásada, ze které vycházíme, jest spolu výtěžek, jehož
docházíme, tak že věda jako dokonaný kruh v sebe se vrací, s obohaceným věděním
před větou A stane a v ní vědomě všechno drží. Prazásada,
sama sebou úplně jistá, jest čin ducha beze všeho obmezení provedený, čin
volný, kdež výkon a vykonané, činnost a učiněné jedno jest, ona do sebe se
vracející činnost, kterou můj intellekt se rozeznává
ode všeho ostatního; jest to výkon, jímž Já samo sebe klade (potaká); jest to
průjev svobody, nikoli pouze skutek jakožto něco hotového (faktum, Thatsache), nýbrž něco se konajícího, tvoření, čin.
Věta, jež vyslovuje prvotný onen čin ducha, vyslovuje nejjistější skutek i
poznatek, ona zní: »Já jsem já« (F. užívá zde slova Thathandlung).
Ona stojí na počátku; i věta »a jest æ (zásada identity) jest pozdější, ana předpokládá ducha, jsouc jeho činem, a duch dříve se
klade činem »Já jsem já«, sebevědomím. »Já« klade sebe a jest též tím, čím sebe
klade; totě prvotná, odnikudž
nevývodná samočinnost (spontaneita), jež v sebevědomí
se hlásí (subjekt a objekt tu jedno jest) a vzorcem »Já jsem já« (Subject-Object) se
znamená. Kdo pochopil jej, pochopil vše. Jím počíná filosofie jakožto větou
samozřejmou, pravdou nejjistější. Avšak tuto pravdu duch nehledá, nýbrž koná.
Vědění počíná ne zprávou, nýbrž činem. Vědosloví má za úlohu uvědomiti tento čin. Poznati jej
sluje vykonati jej. Kdo ho nevykonal, nepoznal ho.
Chce-li filosofie učiniti se pochopitelnou, musí vyzvati člověka, aby vykonal onen čin. Filosofie počíná výzvem: Vznikni (rozuměj co Já), učiň se sebevědomým,
vzpamatuj se, že jsi duch! Dokud filosofie počínala zprávou, byla zavázána dokázati ji; však nemohła toho,
neboť důkaz jest převedení na větu vyšší, prvotnější, dřevnější, a takové věty
zde není. Teď filosofie počíná výzvem, požadavkem:
»Učiň sebe, staň se!« Tu nelze nic dokazovati, anť postulat se nedokazuje. Na
něj se může snad odvětit: »neučiním tohœ; ale
kdo tak odvětil, ten již onen čin ducha provedl. Sebevědomí jest čin, jejž
nikdo jiný za mne učiniti nemůže, čin, jenž člověka z
toho, co jest za empirických okolností, učiní tím, co jest sám sebou, uchopení
původního nepodmíněného jádra bytosti lidské. Činem počíná svět i poznání. Na
počátku jest čin. Filosofie F-tova žádá na
člověku, aby v základě svém uchopil sebe, aby sám teprve počal býti. Čin ten vztahuje se k nejvnitřnějšímu jádru člověka;
proto marno zevnějšími doklady objasňovati
jej tomu, kdo ho v nitře svém nepochopil. Zní k člověku: Buď svým, samostatným,
učiň se svobodným; samým sebou jsi potud, pokud činíš sama sebe. Svobodným býti, praví F., jest nic; svobodným se učiniti jest nebe. Jeho celá filosofie jest jakýsi rozbor
samoděčnosti, svobody a sebevědomí. První poučka ve vědosloví jest: Já klad
sebe (»Já klade Já«, totožnost podmětu a předmětu). V tomto Já znamenáme
rozličné stavy, různíme a třídíme je, kladouce je proti Já. F. k
naznačení jich užívá slova Ne – Já. Ono není jakousi samostatnou věcí beze
vztahu ke mně, nýbrž soúhrn představ, které nejsou
Já. Tento svit, na příklad, není Já a přece mou činností vzniká; jest částkou
toho Nejá, ale povstal mnou. Bez mého zraku nebylo by
svitu, bez mého sluchu nebylo by zvuku; bez mého Já nebylo by vůbec
představovaného světa. Takž jest Nejá souhrn
představ, které Já nazývá svým světem. Druhá poučka ve vědosloví zní: Já klade Nejá. V sebevědomí položeno jest Já i Nejá.
Ale Já a Nejá jakožto protivy nesnášejí se, měly by
se tedy rušiti asi jako + 10 a – 10 se ruší vydávajíce nullu. Takového rušení však nemožno připustiti,
neboť by obé zmizelo, pochod by ustal. I nelze ono rušení jinak pojímati, než jako vzájemné obmezování. Já obmezuje se tím Nejá, klade si hranici, a naopak Nejá
obmezeno tím Já. Rušení tedy jest pouze částečné, čásť
pak ukazuje k veličině (quantu), tudíž Já i Nejá schopno jest státi se
veličinou. Tím způsobem F. postup svých pojmů vetkává určení
kvantitativní. Mysleme si Já dělitelným a vyslovíme ihned: Já jakožto dělitelné
klade sebe proti dělitelnému Nejá – třetí to poučka
ve vědosloví. Z ní rozborem vyplývají dvě protivěty:
1) Já klade Nejá jakožto obmezené tím Já. 2) Já klade
sebe samo jakožto obmezené tím Nejá. V prvním zřeteli
vystupuje Já činné, jednajíc (Já konavé) – a věta
dává princip filosofii praktické. V druhém zřeteli nadchází Já jakožto trpné,
určované něčím jiným než ono samo jest, Já představující (vnímavé), rozumnost (intellekt), poznání, princip to filosofie theoretické. Nemůžeme dále sledovati
postup ten; vyvinování děje se opět klady a protiklady, větami více méně
srozumitelnými a paradoxy, které ovšem záblesk nějaké pravdy obsahují, jest
někdy násilné, nucené a zabíhává v umělůstky a neobvyklé útvary mluvní. Zde dostačiž ukázka onoho význačného způsobu a výtěžek, totiž
ono dvojí východisko pro filosofii praktickou a theoretickou.
Mravouka F-tova teď se objasní. Hlavní její
jádro již prokmitá svrchu. Jednání plynoucí ze samoděčného určení jest mravní;
každé jiné, vodítko eudaemonismu na příklad, pochodí
z nedostatku rozumového přemítání. To však jest práce obtížná; proto se jí lidé
štítí, jsouce líní, a tak nedostatek v činění konečně odhaluje se co zdroj
všeho zla. Lenost jest praneřest člověka, zahálka již
dle všedního přísloví matka hříchu. Lenost jest vlastní radikální zlo naše, z
něhož dále se rodí zbabělost, faleš, lež a lest. I neustává F. velebiti činnost, energii, sílu vůle v každé podobě,
snažení všeho druhu. Slovo »Čiň se!« ve svém lidovém zvuku obsahuje věru
nejhlubší smysl nauky F-tovy. Jakož lenost
jest hlavní neřestí (Laster člověka, tak
snažení upřímné, chtění a konání neunavné, dělnost,
energie klíčem všeho zdaru, tajemstvím všeho žití a bytí. Vědění počíná činem,
k moudrosti jest potřebí odvahy a silné vůle. Osměl se zmoudřeti!
volá F. ve svých paraenétických spisech opět a
opět, k nejvyššímu cíli se vzchopiti a své určení,
účet svého vezdejšího života shledávati nad jeho
hranicemi. Hodnota, důstojnost a cíl života spočívají v mravnosti. K tomu
potřebí jest, aby Já dostalo se ve styk s jiným Já; neboť ethický
poměr vzniknouti může jen mezi volnými bytostmi. Že
takové bytosti jsou, že vůbec mimo nás jakýsi skutečný svět, dovídáme se z
nutnosti té, že jednati musíme, totiž působiti na ně i se své strany. Smyslný svět má pro mne jen
hodnotu jakožto materiál povinností mých. Jen co dle svých maxim konám, má pro
mne věcnost (realitu); maximy ty temení z mého
čistého Já, čím úplněji pak si mohu empirické znaky jeho odmysliti,
tím více blížím se čistému Já. Onoť sice svrchované,
nepodmíněné, ale také samo si dává hranice. Ty zase jemu dávají určité místo ve
světě mravním, skládajíce svět náš, zesmyslněný materiál povinnosti, aby ono
mohlo osvědčiti svou mravní povahu. Teď se nám důvod
a smysl hranic oněch vyjasnil. Mravní energie jest nejdůtklivější ponětí v
soustavě F-tově; k tomu účelu, aby ji mohl pojímati co nejmocněji, učinil Já tak svrchovaným Pevná
přesvědčenost, že každé dobré činění se zdaří, že dobro vzniká dobrem, jest
jádrem veškeré víry, jest vědomí o mravním řádu světa. Tento živý, stále
působící mravní řád jest Bůh, cíl svobody, ideál tedy, jenž býti
má, mocnost vyšší než to, co jest. Jest tedy mocnost nejvyšší, všudy přítomná,
tajemství světa. Do očí bije rozdíl mezi tímto a Kantovým pojímáním otázky
theologické; F. zde přidržuje se Spinozy;
odtud jeho pantheismus, jenž určuje též jako jeden z hlavních rysů celou větev
idealistické filosofie (po Kantovi); odtud vysvětlí se i obžaloba stran atheismu
F. svou nauku vzdělával a předělával dále, až vyvinula se konečně
změněná podoba její. Počátek obratu sluší položiti
asi v rok 1804. Nejdříve počíná klásti vůli nad
vědění a tím víru připouštěti. Na vůli konečně
všechno záleží, přesvědčení, smýšlení, vědění. Jakou člověk vůli má, takovým
jest, a jaký člověk, taková bude i jeho filosofie. Chtění jest tedy tajemstvím
člověka i světa. A tak vzniká i pomysl o věčném prachtění,
pásce v říši duchů. Pojem Boha na základě tom stává se jiným, blíží se k náboženství,
k theosofii, k novoplatonismu. Znenáhla upouští F. od přísnosti
požadavků svých. Mravní řád světa mu více nestačí Bohem býti;
»Bůh jest láskæ spíše naznačuje jeho tajemství.
Rovnoběžně s proměnou hlavního principu mění se i mluva jeho; stává se populárnější,
jemnější, přístupnější a také mystickou. Jestliže nutno stanoviti
ve filosofování F-tově dvě doby patrně
rozdílné, mohou přívrženci jeho ovšem věci tak líčiti,
jako by přece byla nauka jediná, ale rozdíl záležel prý jen v jinačím
vypodobení nauky té. Opravdovost a hloubka mravouky F-tovy osvědčila se v jeho ponětí o vlastenectví. Toto nemůže
nikdy tak zazářiti jako v dobách poroby a
zbědovanosti národa; neboť pak má láska, síla i čin nejvíce příležitosti ukázati se. Co F. žádal od jednotlivce, rozestírá na
celek; žádá nadšenost, povznešení, a ježto bídný stav přišel na národ ne bez
viny národa, žádá dále polepšení všech jeho vrstev, obrat, znovuzrození. Pád
hluboký budiž podnětem k mravnímu povznesení, jež jinak nemůže býti uskutečněno, než vychováním všestranným, školami a
všemi prostředky osvěty. Proto F. výchovu mládeže z důvodů patriotismu
krajanům svým tak důtklivě na srdce vložil. Jen mravní obrození bude míti v zápětí polepšení stavu zevnějšího, tak že venkoncem
sbírka jeho »Řeči k německému národų jest
vlastně spis velkopaedagogický, líčící pružinu a
průběh nového vychovacího umění (Erziehungskurst).
Dd. V právu a v národním hospodářství F.
má nemalý význam jako prvý německy řešitel sociální otázky. Zvláštním jest
úkazem, že v právu vycházel ze zcela jiného stanoviska, než ve své soustavě
filosofické. Bylť rozhodným antiindividualistou
a státu přiděloval vůči jednotlivcům rozsáhlou činnost donucovací. Svoboda,
která měla pro něho ve filosofické soustavě tak velikou cenu, ustupovala v jeho
nauce národohospodářské daleko do pozadí. Uvedené jeho učení vysvětluje se
neblahými následky, jež měla v zápětí volná soutěž v životě hospodářském, a
mělo vésti k žádoucí nápravě. Ve své Grundlage des Naturrechts (1796) vyslovil F. myšlénku, že
absolutní nezcizitelné vlastnictví člověka spočívá v tom, aby mohl žíti ze své činnosti. Úkolem státu jest, aby jednotlivci
toto vlastnické právo zaručil. Proto má stát pečovati
o to, aby občanstvo rozděleno bylo dle jednotlivých oborů živnosti a povolání
atd. Názory své provádí dále ve spise Der geschlossene
Handelsstaat (1800). V prvé části kritisuje dosavadní poměry národohospodářské a vytýká
škodné následky volné soutěže. Ve druhé části podává obraz svého ideálního
státu, o němž ví sice, že se hned v konkretním případě
provésti nedá, avšak staví jej přece státníkům před
oči, aby se snažili ho dosíci. Stát má dle F-ta
nejen chrániti své příslušníky ve vlastnictví již
nabytém, nýbrž má jim k vlastnictví již dopomáhati, opatřovati jim totiž záruku, že dojdou práce a tím i
výživy. Stát má pečovati o to, aby producenti
rozděleni byli dle jistých odvětví výroby, tím způsobem, že by jistý počet osob
výhradně se směl věnovati určité činnosti, tak že
ostatní producenti, kteří by byli přebyteční, musili by si zvoliti
jiné zaměstnání. Naproti všem pravidlům o utváření se cen v životě
národohospodářském má F. za to, že stát by se měl chopiti
upravování cen všech výrobků. Vrchol poblouzení F-tova
pozorovati jest v požadavku, aby stát od ciziny úplně
se odloučil. Nynější peníze chtěl F. v ideálním svém státě odstraniti a nahraditi je cennými
známkami atd. -dlc. F. žil po Kantovi.
Nadšen naukou Kantovou stal se kazatelem, věstcem, agitátorem velkého slohu,
politikem. Mravní energie, opravdovost, důslednost, však i drsnost a
přepjatost, vyznačují jej. Nejen že myšlénku Kantovu v jednu stranu dovršil, on
se stal kantovštějším než Kant sám, tak že tento
proti takému výkladu svých zásad protestovati musil.
Nicméně spekulace jeho působila řízně a překvapujíc otevřela bránu k soustavám
následujícím a nejen idealismus v dalším vývoji svém i ostatní větve
filosofické měly bedlivý zřetel k ní, kořistíce z jeho odvážných zvěstí.
Nazývá-li se soustava F-ova idealismem
subjektu (subjektivním), může rovněž nazývati se
idealismem ethologickým. Nejdůležitější spisy jeho
kromě již uvedených jsou: Versuch einer Kritik aller Offenbarung (1792); Über
den Begriff der Wissenschaftslehre
oder der sogen. Philosophie (1794); Grundlage der gesammten
Wissenschaftslehr (1794); Einige
Vorlesungen über die Bestimmuug des Gelehrten (1794); Grundriss des Eigenthümtichen in der Wissenschaftslehre
(1795); System der Sittenlehre
(1798); Die Bestimmung des
Menschen (1800); Anweisung
zum seligen Leben (1806); Reden an die deutsche
Nation (1808); System der Rechtslehre (1812); Die Staatslehre
oder über das Verhältnis des Urstaats zum Vernunftreiche
(1813). Spisův konečně jednajících o F-ovi, o nauce jeho i působení politickém, jest v literatuře
německé ovšem hojnost. Dd.
Tato stránka WWW je 49