Německá filozofie 19. století

 

 

 

 

 

 

 

II. Johann Gottlieb Fichte

1.    Život a dílo

2.    Fichtova filozofie

3.    Etika a stát

 

1. Život a dílo

 

*      19. 5. 1762 v hornolu­žickém Rammenau, † 29. 1. 1814 v Berlíně

v     pocházel z chudé rodiny – podporován šlechtickým mecenášem jako nadané dítě

Ø      školní docházka ve Schulpfortě, první studium v Jeně a Lipsku

Ø      po smrti mecenáše působil jako domácí učitel

Ø      existenčně strádal – odhodlával se k sebevraždě

Ø      odešel pěšky do Curychu za novou prací

Ø      dva roky po tom se vrátil do Lipska, kde se poprvé setkal s Kantovými spisy

§         rozhodl se ihned za Kantem jet do Královce

§         aby zaujal Kanta, napsal ještě v Lipsku spis Pokus o kritiku všeho zjevení

§         Kant pomohl spisu vydat

·        vyšel anonymně – všichni kolem Kanta jej považovali za jeho dílo o náboženství

·        po té, co Kant uvedl jméno autora, stal se Fichte ihned, takřka přes noc, slavným a byl povolán na jenskou univerzitu

§         po té napsal další spis – O důvodu naší víry v boží vládu ve světě – vynesl mu pověst ateisty – tzv. „spor o ateismus“

·        proto musel odejít z Lipska a Jeny

·        odešel do Berlína a oddaně sloužil pruskému státu

*      F. výrok: „Filozofii si volíme takovou, jací sami jsme."

*      byl „posedlý šílenou vírou v tvůrčí moc vůle"

v     podle F. je vůle hnacím motorem tvořivosti

v     hovoří o potřebě jednat a působit mimo sebe

*      F. byl jedním z nejskvělejších řečníků všech dob

v     jeho přednášky v Berlíně navštěvoval i tehdejší rakouský vyslanec kníže Metternich

v     r. 1806 – po pruské porážce – odešel F. s králem do Královce, odtud do Kodaně

v     r. 1807 se vrátil nazpět do Francouzi obsazeného Berlína

Ø      následující zimu zde proslovil své slavné Řeči k německému národu

§         vyzval v nich celý německý národ bez ohledu na rozdíly původu či stavu k mravní obrodě

*      F. přijal Francouzskou revoluci zprvu s velkým nadšením

v     spis z roku 1793 Požadavek, aby evropští panovníci vrátili svobodu myšlení, kterou dosud potlačovali

v     Napoleon se nechává korunovat za císaře – F. jej považuje ztělesnění všeho zla v dějinách

Ø      ve svých přednáškách vyzýval k rozhodnému odporu proti němu

§         „Byl by se stal dobrodincem a osvoboditelem lidstva, jen kdyby do jeho ducha padlo tušení o jeho mravním určení. Ale stal se metlou v rukou božích; té ovšem nemáme nastavovat nahá záda, abychom přinášeli oběť bohu a volali: Pane, Pane, jen víc! nýbrž máme ji zlomit."

*      podílel se na založení berlínské univerzity v roce 1810

*      zemřel roku 1814 na tyfus, jímž se nakazil od své ženy, ošetřovatelky raněných v lazaretu

 

2. Fichtova filozofie

*      Obecný výklad Fichtova systému obsahují spisy O pojmu vědosloví neboli takzvané filozofie a Základ veškerého vědosloví (oba z roku 1794). Výraz „vědosloví" znamená zhruba totéž co Kantova „transcendentální filozofie", o níž se ostatně Fichte vždy s úctou zmiňoval jako o epochálním Kantově činu. Zatímco všechny speciální vědy se zabývají předměty, filozofie zkoumá samo vědění. Proto je vědou o ostatních vědách a před nimi, je tedy vědoslovím.

*      Podle Fichta mohou existovat pouze dva důsledné filozofické systémy. Filozofie má vykládat pouze zkušenost, to znamená naši představu věcí. Představu o věci lze odvozovat z věci. Pak se dostáváme k sensualismu anebo materialismu, tedy vždy k dogmatismu. Anebo lze věc odvozovat z představy. Pak dospějeme k idealismu. Pro kterou cestu se rozhodneme, to závisí podle již uvedeného Fichtova výroku na nejvnitrnějším charakteru člověka. Idealismus zvolí ten, kdo prahne po samostatnosti a činnosti, pasivnější povahy se obrátí k „dogmatismu". Nemůže být tedy žádných pochyb o tom, jakou cestu volí Fichte.

*      Avšak i teoreticky je pro něho idealismus jediný důsledný systém. Vyjdeme--li totiž z bytí věcí, nebudeme z něho moci nikdy vyložit, jak je možné jejich vědomí. (Materialisté ovšem soudí jinak.) Vycházíme-li však z myšlení, lze z něho vyvodit — ne sice vyložit věci samé, nebot ty nám nikdy nejsou dány — ale naše představy o věcech, tedy naši zkušenost.

*      Co tedy musíbýt počátkem filozofie? Myslící subjekt! Myslící subjekt „klade sebe sama ". To je počátek všeho, východisko Fichtova vědosloví a jeho první princip: Já klade své vlastní bytí. Na počátku je tedy čin, jak říká Fichte. Mysli sebe sama! Tento požadavek tvoří počátek filozofie. Jím je zplozen rozum. Rozum je sebevytvářející čin. Na počátku byl čin!

*      Podívejme se na celou věc blíže. Fichte není spokojen s tím, že Kant postavil vedle sebe teoretický a praktický rozum. Kant sice naznačil — už tím, že obojí nazývá rozum (Vernunft) —, že rozum je něco jednotného, že teoretický i praktický rozum musí mít společný kořen. Zvláště v Kritice soudnosti se jednoznačně vyslovil i v tom smyslu, že praktický rozum má přednost před teoretickým. Ani to však Fichtovi nestačí. I teoretický rozum je čin. Jeho filozofie je tedy idealismus ve výše naznačeném smyslu, aleje to idealismus veskrze praktický. Nadindividuální rozum, v němž jsou podle Kanta obsaženy apriorní formy, je čin myslícího vědomí.

*      Odkud ale pochází zkušenost? Fichte musí samozřejmě bezpodmínečně odmítnout Kantův předpoklad věci o sobě, která na nás působí. Jeho odpověd je důsledně vyvozena z jeho východiska: Zkušenost má svůj pramen v Já. Ale jak je to možné? Vždyt pro počitek je charakteristické právě to, že se při něm cítíme jakoby dotýkáni čímsi cizím (což Kanta i jiné vedlo právě k věci o sobě). Původní vytváření tohoto „cizího", vnějšího, tohoto „ne-Já", jak je Fichte nazývá, není vytváření vědomé (nebot pak bychom nemohli mít onen pocit doteku zvnějšku), nýbrž je to nevědomý či lépe řečeno předvědomý, svobodný a bezdůvodný (tj. kauzálně neurčený) děj. Takto plodí Já ne-Já, cosi cizího v sobě samém. Ale proč? Proč nezůstane samo? Na to nelze dát odpověd teoretickou, nýbrž pouze praktickou, odpověd mravním vědomím. Já je ve své nejhlubší podstatě čistou, nekonečnou činností. Ale tomuto svému určení může dostát jen tehdy, naráží-li na nějakou mez, odpor, na němž může osvědčovat svou činnost. A protože vně něho není nic, musí si samo vytvářet materiál, materiál své povin­nosti. Já klade sobě samému meze, aby je mohlo překonávat. Ne-Já je kladeno proto, aby byla možná práce a boj.

 

3. Etika a stát

*      al Etika

*      „Svět" jako souhrn našich představ, pocitů a pudů pochází sice z Já, avšak z předvědomého aktu, takže nezávisí na mém vědomí, mém vědomém chtění. Potud je pro mne skutečnou mezí. Ale na mně záleží, jak se k této mezi zachovám. Mohu před ní kapitulovat a nechat se určovat a pohánět „věcmi" — tato lenost je Fichtovi „radikálním zlem v člověku" — anebo mohu usilovat o to, abych se stal vnitřně nezávislým na všech vnějších vlivech — a jednal tak v souladu s nejhlubší podstatou svého Já, které je nekonečnou činností. Já je „síla nadaná okem". Taková svoboda vůči všemu vnějšímu je ve své dokonalosti sice spíše cílem, který leží v nekonečnu, avšak zdokonalování je určením člověka. Lidský život je tedy postupný proces očištování od cizích příměsí, které jsou sice nepostradatelné k naplňování jeho určení, ale úkolem života je osvobozovat se od nich. Jen takto se člověk může přibližovat onomu stavu, kdy bude moci zvolat do nezměrného veškerenstva: „Tyjsi proměnlivý, nejá, abudu se nedotčen stále vznášet nad troskami tvých tvarů." — „Až nejmladší z miliónů sluncí, jež září nad mou hlavou, bude už dávno vyhaslé, já budu nedotčen a nezměněn, budu tím, kým jsem nyní."

*      bl Stát

*      Fichtova mravouka, jak ji z právě vyloženého principu odvodil jako indivi­duální a společenskou nauku o povinnostech (mimo jiné) ve spisu Mravouka (1798) a populární formou v Přednáškách o pojmu člověka (1800), se jako jeho teoretická filozofie liší od Kanta hlavně tím, že Fichte mnohem silněji zdůrazňuje praktické úkoly člověka, tedy jeho povinnosti jako člena společnosti.

*      Patrné je to zvláště v jeho státovědě (Základy přirozeného práva podle principů vědosloví, 1796; Uzavřený obchodní stát, 1800). V posledně uvedeném spise postupuje důsledně naznačeným směrem a dospívá jako první na německé půdě k myšlence socialistického uspořádání státu. „Pouze zaručí-li stát každému občanu cele jeho základní mravní právo žít z práce, kterou je v rámci společenství ochoten vykonávat, pouze tehdy je možné, aby mou svobodu nepopírala svoboda jiných a aby ústava státu měla plnou právní platnost."4 Toho je však stát schopen pouze tehdy, nepřenechává-li rozdělování společenského produktu svobodnému mechanismu konkurence, nýbrž sám se chopí organizace společenské práce a každému občanu dává tu část národního zisku, kteráje přiměřenájeho práci. Ale ktomu je také třeba, aby stát reguloval vývoz a dovoz, proto Fichtovo pojmenování „uzavřený obchodní stát".

*      Výsadní místo, které stát takto zaujímá v hospodářském životě národa, mu podle Fichta náleží i v oblasti kultury a výchovy. Stát musí vládnout i nad výchovou. Jako v hospodářském životě má nahradit chaos plánovitou organizací, musí i na místo „pedagogického chaosu" nastolit výchovu mládeže v člověka a občana státu, kterou budou podle jednotného plánu provádět státní vychovatelé.

*      Koho snad udivuje, že Fichte, jenž zcela vycházel ze subjektu a hlásal neome­zenou svobodu Já, dospívá ve společenské praxi k požadavkům, jež jsou na jeho dobu mimořádně radikální, ten necht uváží, že i nanejvýš individualistický Rousseau žádá ve své konstrukci státního uspořádání nemálo státnické moudrosti. A cosi podobného platí i pro mnohé jiné filozofy i pro mnohá politická hnutí — je to jev historicky i psychologicky velmi poučný.

*      c/Náboženství

*      Obrovský krok za Kanta činí Fichte i ve své filozofii náboženství, které kromě spisu, o němž jsme se již zmiňovali a pro který musel opustit Jenu, věnoval i svůj Návod k blaženému životu (1806). Kant žádal plnění povinnosti bez ohledu na pozemskou blaženost. Přesto se však tázal: Več smím doufat? Ze svého pojmu „být hoden štěstí" a z nevyhladitelné touhy rozumu po vyrovná­vající spravedlnosti pak ale přece jen usuzoval na jistotu spravedlivého vyrovnání na onom světě z rukou nejvyššího soudce. Schopenhauer se vysmíval tomu, že „Kantova ctnost, která nejprve tak hrdě odmítá blaženost, potom přece jen nastavuje ruku, aby dostala spropitné"5.

*      To Fichte překonal. Poctivé usilování o dokonalost ve smyslu mravního zákona y'e blaženost. „Blaženost" je stav štěstí po vykonané povinnosti. Kdo ji hledá jinde, nepřiblíží sejí ani v nekonečnu příštího života.

*      A jako neexistuje nějaká zvláštní nadsvětná blaženost mimo štěstí, které zakoušíme již zde na zemi v plnění povinností, neexistuje ani nějaký bůh mimo mravní řád světa Jenž záleží právě v usilování našeho Já o dokonalost a v blaže­nosti, která z něho plyne. „Onen živoucí a působící mravní řád je sám bůh; jiného nepotřebujeme a jiného ani nemůžeme pochopit." — „Pojem boha jako zvláštní substance je nemožný a rozporný: Je správné to upřímně vyslovit a umlčet školské tlachy, aby povstalo pravé náboženství radostného konání dobra."6

*      To Fichtovi pochopitelně vyneslo výtku ateismu.

 

*      slovníková definice

Fichte Johann Gottlieb

·        19. 5. 1762, † 29. 1. 1814, německý filozof

·        představitel německé klasické filozofie, pokračovatel Kantův, předchůdce F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela

·        stojí na začátku romanticko-idealistické filozofie činné stránky, čili aktivního Já

·        podle Fichteho má filozofie tvořit základ všech věd, tj. být vědoslovím; avšak nikoli věc, substance, nýbrž vědomí musí být principem, z něhož lze odvodit celý svět

·        fichte obdivoval Kantovu transcendentální (mimozkušenostní) filozofii, nesdílel však jeho představu o vztahu mezi aposteriorním (odvozeným) a apriorním (předem daným) poznáním

·        soudil, že buď pasívní povaha odvozuje své představy od věci (senzualismus, materialismus), nebo Já aktivně klade před sebe předmět poznání a tak aktivně vytváří svět v ideji a obrazotvornosti (idealismus)

·        navázal na Kantovo vyzdvižení praktického rozumu nad rozumem teoretickým i na jeho myšlenku autonomie člověka jako morální bytosti vyčleněné z vnější nutnosti

·        za podstatu lidského vědomí pokládal čin

·        teoretik národního státu

·        z díla: Wissenschaftslehre (Vědosloví,1974), Pojem vzdělance

o       Fichte: F. Johann Gottlieb, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) filosof německý (*19. května 1762 ve vsi Rammenavě v Horní Lužici – †27. ledna 1814 v Berlíně). Jakožto syn nemajetného řemeslníka studoval, podporován jsa šlechticem z Miltitz, vyšší školy, stal se po té vychovatelem ve Švýcarsku, osvojil si soustavu Spinozovu a později teprv obeznámil se s naukou Kantovou, navštívil r. 1791 starého Kanta v Královci a dosáhl r. 1792 slovutné pověsti spisem svým o kritice všeho zjevení, tak že 1794 hlavně na základě této pověsti povolán za mimoř. professora do Jeny, kdež však r. 1799, udán a vyšetřován jsa pro atheismus, zadal za propuštěnou. Z Jeny přesídlil se do Berlína, kdež se mu větší obor činnosti otevřel; nejen obcováním se širšími kruhy tříbil a rozšiřoval náhledy své, nýbrž přednášky veřejné míval s úspěchem znamenitým. Po krátkém pobytě na universitě v Erlankách (kterouž tehdy Prusko vydržovalo) a v Královci promluvil opět v Berlíně (v zimě r. 1807 až 1808) své známé »Řeči k německému národų. V čase nejhlubší politické skleslosti povznesl svůj prorocký hlas, barvami černými vylíčil neblahý stav tehdejší, ale povzbudil naději na lepší budoucnost a vydatně přispěl k uvědomění a vzmužení lidu svého; zejména celou silou ohnivého ducha ukázal na vychování mládeže i celého národa. R. 1809 stal se opět professorem na berlínské tehdy zřízené universitě. F. v nauce své připíná ku Kantovi. Ten, jak známo, učí, že zjevy (faenomeny) jsou naše představy (idealismus) a rozeznává látku a formu zjevu, z nichžto tato námi zjednána, onano však nám dána jest. Zjevy skládají náš vezdejší svět, jejž poznávati můžeme, věci o sobě jsou našemu poznání nepřístupny. Spolu známo, že určiti poměr, v jakém k sobě stojí zjevy a věci o sobě, Kantovi nesnadno bylo. F. jedním rázem zbavil se rozpakův odtud vznikajících, pokládaje, že forma i látka zjevu pochodí ze subjekta a že věcí o sobě žádných není, ana »věc o sobě« jest prostě kategorií rozumu vedle jiných kategorií. Tím dovršil idealismus Kantův; pojem Já v popředí se pošinul, však i spory v něm obsažené vynikly, tak že týž pojem vlastně od F-ta stává se záhadou vedle jiných dávných záhad filosofických, jako jsou proměna, příčinnost, podstata, hmota, duch a pod. Mimo to F., jsa puzen touhou po jednotě, přisvědčoval jiným myslitelům, že celý obsah filosofie musí býti odvozen z jediného principu, a jal se úsilně podnikati smělou úlohu, aby všechno vědění vyvinul z jednoho zdroje a tak zbudoval důslednou jednotnou soustavu. Požadavek jediné čelné zásady pro filosofii takořka se ustálil, aspoň v Německu, a větvi idealistické po Kantovi zjednal jeden z hlavních rysův jejích. Konečně nejen vyvoditi z jediného principu, nýbrž i způsob, kterak vyvoditi, stal se důležitou záhadou: methoda, jížto lze postupovati od poznatku základního k ostatním, vyskytuje se též u F-ta jasněji naznačena a dále přivedena z jádra, které položil Kant ve krátké poznámce za svou deskou kategorií a jež konečně u Hegela vyspělo v absolutní methodu dialektickou. Cokoli vnímám a za věc mimo sebe pokládám, čehokoli se stanu vědom, co zírám, čiji, představuji, jest můj stav. Zjevy mimo mne jsou výsledky mého představování i nemohu si ani nic mysliti, při čem by myšlení mé nebylo. Při každém poznání musí býti někdo, kdo poznává, čili subjekt poznávající, jemuž F. říká »to Já« (das Ich). Ono jest princip poznavací (ideální), ale ježto je princip jediný, je spolu principem věcným (reálním). Úlohu, jak z tohoto jediného vyvoditi soustavu všeho, podniká F. ve svých spisech o vědosloví jednajících. Tam vymezuje vědu jakožto soustavu jistých a nutných poznatkův; »soustavæ znamená, že poznatky ty veskrze souvisí, že jsou spořádány a nějaké hlavní, čelné větě podřaděny. Tato jest nejjistější, jistota pak ostatních plyne z ní. Čelná věta sama však jistotu svou neshledává teprve v průběhu celé soustavy; počínámeť jí co větou jistou. proto nemůže pochoditi z téže věty, která z ní vyvozena jest. Mysleme si nyní několik takých soustav; při jedné bude čelná věta A1, při druhé A2, při třetí A3 atd. Máme právě tolik čelných vět (zásad), kolik jednotlivých věd. Tyto zásady samy čerpají svou jistotu odjinud. Původ této jistoty vyšetřiti, zásady ony v souvislost a v soustavu přivésti a jistotu jich v jedné, zase jim všem nadřaděné, nejčelnější větě sezírati, jest úlohou jiné vědy, která ovšem ode všech dříve uvedených speciálních se různí. Věda ta jest filosofie, věda věd, vědověda čili vědosloví (Wissenschaftslehre). I hledá F. onu nejčelnější větu, která by byla všem zásadám tím, čím ony jsou vědám speciálním. Poněvadž důkaz o ní nemůže čerpán býti z vět po ní následujících, patrno, že nejvyšší zásada filosofie jest zároveň prazásadou, zásadou nejzazší, ku které vůbec dojíti můžeme. Co do obsahu prazásady nutno, aby se tento při všech větách ostatních ohlašoval jako nejzazší důvod jejich jistoty; forma její pak musí býti otevřena všem ostatním možným formám. Jestliže tak jest, vysvítá, že celek filosofie jest zahrnut a implicite dán v dotčené prazásadě A, z níž proudí a do níž ústí. Zásada, ze které vycházíme, jest spolu výtěžek, jehož docházíme, tak že věda jako dokonaný kruh v sebe se vrací, s obohaceným věděním před větou A stane a v ní vědomě všechno drží. Prazásada, sama sebou úplně jistá, jest čin ducha beze všeho obmezení provedený, čin volný, kdež výkon a vykonané, činnost a učiněné jedno jest, ona do sebe se vracející činnost, kterou můj intellekt se rozeznává ode všeho ostatního; jest to výkon, jímž Já samo sebe klade (potaká); jest to průjev svobody, nikoli pouze skutek jakožto něco hotového (faktum, Thatsache), nýbrž něco se konajícího, tvoření, čin. Věta, jež vyslovuje prvotný onen čin ducha, vyslovuje nejjistější skutek i poznatek, ona zní: »Já jsem já« (F. užívá zde slova Thathandlung). Ona stojí na počátku; i věta »a jest æ (zásada identity) jest pozdější, ana předpokládá ducha, jsouc jeho činem, a duch dříve se klade činem »Já jsem já«, sebevědomím. »Já« klade sebe a jest též tím, čím sebe klade; totě prvotná, odnikudž nevývodná samočinnost (spontaneita), jež v sebevědomí se hlásí (subjekt a objekt tu jedno jest) a vzorcem »Já jsem já« (Subject-Object) se znamená. Kdo pochopil jej, pochopil vše. Jím počíná filosofie jakožto větou samozřejmou, pravdou nejjistější. Avšak tuto pravdu duch nehledá, nýbrž koná. Vědění počíná ne zprávou, nýbrž činem. Vědosloví má za úlohu uvědomiti tento čin. Poznati jej sluje vykonati jej. Kdo ho nevykonal, nepoznal ho. Chce-li filosofie učiniti se pochopitelnou, musí vyzvati člověka, aby vykonal onen čin. Filosofie počíná výzvem: Vznikni (rozuměj co Já), učiň se sebevědomým, vzpamatuj se, že jsi duch! Dokud filosofie počínala zprávou, byla zavázána dokázati ji; však nemohła toho, neboť důkaz jest převedení na větu vyšší, prvotnější, dřevnější, a takové věty zde není. Teď filosofie počíná výzvem, požadavkem: »Učiň sebe, staň se!« Tu nelze nic dokazovati, anť postulat se nedokazuje. Na něj se může snad odvětit: »neučiním tohœ; ale kdo tak odvětil, ten již onen čin ducha provedl. Sebevědomí jest čin, jejž nikdo jiný za mne učiniti nemůže, čin, jenž člověka z toho, co jest za empirických okolností, učiní tím, co jest sám sebou, uchopení původního nepodmíněného jádra bytosti lidské. Činem počíná svět i poznání. Na počátku jest čin. Filosofie F-tova žádá na člověku, aby v základě svém uchopil sebe, aby sám teprve počal býti. Čin ten vztahuje se k nejvnitřnějšímu jádru člověka; proto marno zevnějšími doklady objasňovati jej tomu, kdo ho v nitře svém nepochopil. Zní k člověku: Buď svým, samostatným, učiň se svobodným; samým sebou jsi potud, pokud činíš sama sebe. Svobodným býti, praví F., jest nic; svobodným se učiniti jest nebe. Jeho celá filosofie jest jakýsi rozbor samoděčnosti, svobody a sebevědomí. První poučka ve vědosloví jest: Já klad sebe (»Já klade Já«, totožnost podmětu a předmětu). V tomto Já znamenáme rozličné stavy, různíme a třídíme je, kladouce je proti Já. F. k naznačení jich užívá slova Ne – Já. Ono není jakousi samostatnou věcí beze vztahu ke mně, nýbrž soúhrn představ, které nejsou Já. Tento svit, na příklad, není Já a přece mou činností vzniká; jest částkou toho Nejá, ale povstal mnou. Bez mého zraku nebylo by svitu, bez mého sluchu nebylo by zvuku; bez mého Já nebylo by vůbec představovaného světa. Takž jest Nejá souhrn představ, které Já nazývá svým světem. Druhá poučka ve vědosloví zní: Já klade Nejá. V sebevědomí položeno jest Já i Nejá. Ale Já a Nejá jakožto protivy nesnášejí se, měly by se tedy rušiti asi jako + 10 a – 10 se ruší vydávajíce nullu. Takového rušení však nemožno připustiti, neboť by obé zmizelo, pochod by ustal. I nelze ono rušení jinak pojímati, než jako vzájemné obmezování. Já obmezuje se tím Nejá, klade si hranici, a naopak Nejá obmezeno tím Já. Rušení tedy jest pouze částečné, čásť pak ukazuje k veličině (quantu), tudíž Já i Nejá schopno jest státi se veličinou. Tím způsobem F. postup svých pojmů vetkává určení kvantitativní. Mysleme si Já dělitelným a vyslovíme ihned: Já jakožto dělitelné klade sebe proti dělitelnému Nejá – třetí to poučka ve vědosloví. Z ní rozborem vyplývají dvě protivěty: 1) Já klade Nejá jakožto obmezené tím Já. 2) Já klade sebe samo jakožto obmezené tím Nejá. V prvním zřeteli vystupuje Já činné, jednajíc (Já konavé) – a věta dává princip filosofii praktické. V druhém zřeteli nadchází Já jakožto trpné, určované něčím jiným než ono samo jest, Já představující (vnímavé), rozumnost (intellekt), poznání, princip to filosofie theoretické. Nemůžeme dále sledovati postup ten; vyvinování děje se opět klady a protiklady, větami více méně srozumitelnými a paradoxy, které ovšem záblesk nějaké pravdy obsahují, jest někdy násilné, nucené a zabíhává v umělůstky a neobvyklé útvary mluvní. Zde dostačiž ukázka onoho význačného způsobu a výtěžek, totiž ono dvojí východisko pro filosofii praktickou a theoretickou. Mravouka F-tova teď se objasní. Hlavní její jádro již prokmitá svrchu. Jednání plynoucí ze samoděčného určení jest mravní; každé jiné, vodítko eudaemonismu na příklad, pochodí z nedostatku rozumového přemítání. To však jest práce obtížná; proto se jí lidé štítí, jsouce líní, a tak nedostatek v činění konečně odhaluje se co zdroj všeho zla. Lenost jest praneřest člověka, zahálka již dle všedního přísloví matka hříchu. Lenost jest vlastní radikální zlo naše, z něhož dále se rodí zbabělost, faleš, lež a lest. I neustává F. velebiti činnost, energii, sílu vůle v každé podobě, snažení všeho druhu. Slovo »Čiň se!« ve svém lidovém zvuku obsahuje věru nejhlubší smysl nauky F-tovy. Jakož lenost jest hlavní neřestí (Laster člověka, tak snažení upřímné, chtění a konání neunavné, dělnost, energie klíčem všeho zdaru, tajemstvím všeho žití a bytí. Vědění počíná činem, k moudrosti jest potřebí odvahy a silné vůle. Osměl se zmoudřeti! volá F. ve svých paraenétických spisech opět a opět, k nejvyššímu cíli se vzchopiti a své určení, účet svého vezdejšího života shledávati nad jeho hranicemi. Hodnota, důstojnost a cíl života spočívají v mravnosti. K tomu potřebí jest, aby Já dostalo se ve styk s jiným Já; neboť ethický poměr vzniknouti může jen mezi volnými bytostmi. Že takové bytosti jsou, že vůbec mimo nás jakýsi skutečný svět, dovídáme se z nutnosti té, že jednati musíme, totiž působiti na ně i se své strany. Smyslný svět má pro mne jen hodnotu jakožto materiál povinností mých. Jen co dle svých maxim konám, má pro mne věcnost (realitu); maximy ty temení z mého čistého Já, čím úplněji pak si mohu empirické znaky jeho odmysliti, tím více blížím se čistému Já. Onoť sice svrchované, nepodmíněné, ale také samo si dává hranice. Ty zase jemu dávají určité místo ve světě mravním, skládajíce svět náš, zesmyslněný materiál povinnosti, aby ono mohlo osvědčiti svou mravní povahu. Teď se nám důvod a smysl hranic oněch vyjasnil. Mravní energie jest nejdůtklivější ponětí v soustavě F-tově; k tomu účelu, aby ji mohl pojímati co nejmocněji, učinil Já tak svrchovaným Pevná přesvědčenost, že každé dobré činění se zdaří, že dobro vzniká dobrem, jest jádrem veškeré víry, jest vědomí o mravním řádu světa. Tento živý, stále působící mravní řád jest Bůh, cíl svobody, ideál tedy, jenž býti má, mocnost vyšší než to, co jest. Jest tedy mocnost nejvyšší, všudy přítomná, tajemství světa. Do očí bije rozdíl mezi tímto a Kantovým pojímáním otázky theologické; F. zde přidržuje se Spinozy; odtud jeho pantheismus, jenž určuje též jako jeden z hlavních rysů celou větev idealistické filosofie (po Kantovi); odtud vysvětlí se i obžaloba stran atheismu F. svou nauku vzdělával a předělával dále, až vyvinula se konečně změněná podoba její. Počátek obratu sluší položiti asi v rok 1804. Nejdříve počíná klásti vůli nad vědění a tím víru připouštěti. Na vůli konečně všechno záleží, přesvědčení, smýšlení, vědění. Jakou člověk vůli má, takovým jest, a jaký člověk, taková bude i jeho filosofie. Chtění jest tedy tajemstvím člověka i světa. A tak vzniká i pomysl o věčném prachtění, pásce v říši duchů. Pojem Boha na základě tom stává se jiným, blíží se k náboženství, k theosofii, k novoplatonismu. Znenáhla upouští F. od přísnosti požadavků svých. Mravní řád světa mu více nestačí Bohem býti; »Bůh jest láskæ spíše naznačuje jeho tajemství. Rovnoběžně s proměnou hlavního principu mění se i mluva jeho; stává se populárnější, jemnější, přístupnější a také mystickou. Jestliže nutno stanoviti ve filosofování F-tově dvě doby patrně rozdílné, mohou přívrženci jeho ovšem věci tak líčiti, jako by přece byla nauka jediná, ale rozdíl záležel prý jen v jinačím vypodobení nauky té. Opravdovost a hloubka mravouky F-tovy osvědčila se v jeho ponětí o vlastenectví. Toto nemůže nikdy tak zazářiti jako v dobách poroby a zbědovanosti národa; neboť pak má láska, síla i čin nejvíce příležitosti ukázati se. Co F. žádal od jednotlivce, rozestírá na celek; žádá nadšenost, povznešení, a ježto bídný stav přišel na národ ne bez viny národa, žádá dále polepšení všech jeho vrstev, obrat, znovuzrození. Pád hluboký budiž podnětem k mravnímu povznesení, jež jinak nemůže býti uskutečněno, než vychováním všestranným, školami a všemi prostředky osvěty. Proto F. výchovu mládeže z důvodů patriotismu krajanům svým tak důtklivě na srdce vložil. Jen mravní obrození bude míti v zápětí polepšení stavu zevnějšího, tak že venkoncem sbírka jeho »Řeči k německému národų jest vlastně spis velkopaedagogický, líčící pružinu a průběh nového vychovacího umění (Erziehungskurst). Dd. V právu a v národním hospodářství F. má nemalý význam jako prvý německy řešitel sociální otázky. Zvláštním jest úkazem, že v právu vycházel ze zcela jiného stanoviska, než ve své soustavě filosofické. Bylť rozhodným antiindividualistou a státu přiděloval vůči jednotlivcům rozsáhlou činnost donucovací. Svoboda, která měla pro něho ve filosofické soustavě tak velikou cenu, ustupovala v jeho nauce národohospodářské daleko do pozadí. Uvedené jeho učení vysvětluje se neblahými následky, jež měla v zápětí volná soutěž v životě hospodářském, a mělo vésti k žádoucí nápravě. Ve své Grundlage des Naturrechts (1796) vyslovil F. myšlénku, že absolutní nezcizitelné vlastnictví člověka spočívá v tom, aby mohl žíti ze své činnosti. Úkolem státu jest, aby jednotlivci toto vlastnické právo zaručil. Proto má stát pečovati o to, aby občanstvo rozděleno bylo dle jednotlivých oborů živnosti a povolání atd. Názory své provádí dále ve spise Der geschlossene Handelsstaat (1800). V prvé části kritisuje dosavadní poměry národohospodářské a vytýká škodné následky volné soutěže. Ve druhé části podává obraz svého ideálního státu, o němž ví sice, že se hned v konkretním případě provésti nedá, avšak staví jej přece státníkům před oči, aby se snažili ho dosíci. Stát má dle F-ta nejen chrániti své příslušníky ve vlastnictví již nabytém, nýbrž má jim k vlastnictví již dopomáhati, opatřovati jim totiž záruku, že dojdou práce a tím i výživy. Stát má pečovati o to, aby producenti rozděleni byli dle jistých odvětví výroby, tím způsobem, že by jistý počet osob výhradně se směl věnovati určité činnosti, tak že ostatní producenti, kteří by byli přebyteční, musili by si zvoliti jiné zaměstnání. Naproti všem pravidlům o utváření se cen v životě národohospodářském má F. za to, že stát by se měl chopiti upravování cen všech výrobků. Vrchol poblouzení F-tova pozorovati jest v požadavku, aby stát od ciziny úplně se odloučil. Nynější peníze chtěl F. v ideálním svém státě odstraniti a nahraditi je cennými známkami atd. -dlc. F. žil po Kantovi. Nadšen naukou Kantovou stal se kazatelem, věstcem, agitátorem velkého slohu, politikem. Mravní energie, opravdovost, důslednost, však i drsnost a přepjatost, vyznačují jej. Nejen že myšlénku Kantovu v jednu stranu dovršil, on se stal kantovštějším než Kant sám, tak že tento proti takému výkladu svých zásad protestovati musil. Nicméně spekulace jeho působila řízně a překvapujíc otevřela bránu k soustavám následujícím a nejen idealismus v dalším vývoji svém i ostatní větve filosofické měly bedlivý zřetel k ní, kořistíce z jeho odvážných zvěstí. Nazývá-li se soustava F-ova idealismem subjektu (subjektivním), může rovněž nazývati se idealismem ethologickým. Nejdůležitější spisy jeho kromě již uvedených jsou: Versuch einer Kritik aller Offenbarung (1792); Über den Begriff der Wissenschaftslehre oder der sogen. Philosophie (1794); Grundlage der gesammten Wissenschaftslehr (1794); Einige Vorlesungen über die Bestimmuug des Gelehrten (1794); Grundriss des Eigenthümtichen in der Wissenschaftslehre (1795); System der Sittenlehre (1798); Die Bestimmung des Menschen (1800); Anweisung zum seligen Leben (1806); Reden an die deutsche Nation (1808); System der Rechtslehre (1812); Die Staatslehre oder über das Verhältnis des Urstaats zum Vernunftreiche (1813). Spisův konečně jednajících o F-ovi, o nauce jeho i působení politickém, jest v literatuře německé ovšem hojnost. Dd.

 

 

Tato stránka WWW je 49