Německá filozofie 19. století

 

 

 

 

Johann Christoph Friedrich von Schiller

Johann Wolfgang von Goethe

Wilhelm von Humboldt

Friedrich Schlegel

Johann Georg Hamann

Friedrich Heinrich Jacobi

Johann Gottfried Herder

Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher

 

 

 

 

Evropa r. 1815

 

 

 

 

 

 

 

I. Dějinné východisko

a) Romantismus, romantikové a filozofie

b) Friedrich Daniel Ernst Schleier­macher

 

1. Romantismus, romantikové a filozofie

 

*      romantické myšlenky byly rozvíjeny spíše umělci než filozofy

*      ti nevědomky ve svých dílech prosazovaly své filozofické myšlenky, které se opíraly o Kantovu filozofii

*      Kantovu filozofii rozvíjeli:

 

Ö  Friedrich Schiller (10. 11. 1759, † 9. 5. 1805) – Kantův žák

Ø      více než o filozofii se zajímal o básnickou tvorbu

Ø      jeho filozofické myšlenky plně vplynuly do jeho básnické tvorby

Ø      filozofické spisy: Filozofické listy, O půvabu a důstojnosti, Listy o estetické výchově lidského rodu, O naivním a sentimentálním básnictví

Ø      S. rozpracovává především Kantovu etiku a estetiku

·        v etice se snaží zrušit Kantův protiklad povinnosti a sklonu ideálem „krásné duše"

·        umění a kráse přisuzuje důležitou úlohu ve výchově celého lidského rodu

 

Ö  Johann Wolfgang Goethe (28. 8. 1749, † 22. 3. 1832) – Kantův ctitel

Ø      s Kantem se v názoru na život rozchází více než Schiller

Ø      v Goethově pojetí světa a přírody se hmota a duch (tělo a duše, rozloha a myšlenka, apd.) jeví zcela spinozovsky jako aspekty jednotné a věčné přírody-boha, která si v člověku uvědomuje sebe samu

 

*      pro vývoj německé filozofie 19. století jsou však daleko důležitější Kantovy odpůrci

Ö  ti věcně souhlasí s Kantovými předpoklady, ale pak s nimi polemizují

*      patří mezi ně:

Ö  Gottlob Ernst Schulze

Ö  Johann Georg Hamann

Ö  Friedrich Heinrich Jakobi

Ö  Johann Gottfried Herder

Ø      poslední tři jmenovaní jsou označováni jako „filozofové víry“ – ve své filozofii se dovolávají víry

Ø      Hamann a Jakobi pocházejí z východního Pruska jako Kant

 

Johann Georg Hamann

*      * 27. 8. 1730, † 21. 6. 1788

*      nazývaný „mágem Severu" = mystik severu

*      odmítá osvícenský racionalismus – Kantovi vytýká že se uzavřel v racionalismu

*      odmítá rozdělení poznávacích schopností na smyslové a rozumové

*      rozpor mez smyslovým a rozumovým poznáním lze podle H. překonat pomocí jazyka

Ö  v jazyce je rozum nadán smyslovou existencí

Ö  jazyku připadá podle H. významná úloha

Ø      19. století – rozmach jazykovědy a historie jazyka, zahájený dílem Wilhelma von Humboldta (* 22. 6. 1767, † 8. 4. 1835)

Ö  H. vidí v jazyce pojítko mezi idealismem a realismem

Ö  jazyk je H. univerzálním řešením všeho; je i tím, co vykládá dějiny

Ø      „Proto si téměř myslím, že veškerá naše filozofie je spíše plodem jazyka než rozumu ... Stále se nám však nedostává gramatiky rozumu."

Ö  jazyk může i postihnout dějiny – může je vyložit lépe než rozum – k rozumu s H. staví velmi skepticky

Ø      „Náš rozum je jako onen slepý věštec z Théb, jemuž musela jeho dcera popisovat let ptáků; on pak prorokoval podle jejího líčení."

Ö  H. se více spoléhá na „subjektivní“ jistotu víry

Ø      křesťanství je náboženství, jehož obsahem jsou tajemství

·        ta lze pouze zakoušet pomocí víry

·        dokazovat tajemství nebo je popírat je nesmysl = mystické hledisko

§          H. se tak stává mystikem

 

*      slovníková definice

Hamann Johann Georg

o       27. 8. 1730, † 21. 6. 1788, německý filozof

o       stoupenec pietismu

o       kritik osvícenství a Kantova pojetí rozumu

§         Hamann Joh. Georg (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích), filosofický spis. něm. (*1730 v Královci – †1788 v Münsteru), sešed s theologie obíral se studiemi filosofickými, básnictvím a kritikou. Po nějakou dobu byl vychovatelem v šlechtických rodinách, na to věnoval se obchodu. V zastoupení obchodního svého domu poslán byl do Londýna, kde výstředně žil a jen četbou bible vytržen byl z poblouzení toho. Vrátiv se, oddal se znova studiím (filosofii, theologii a řečem) a r. 1767 stal se celním úředníkem v Královci, byl však pro chorobu propuštěn (1787) a žil na to střídavě v Düsseldorfu a Münsteru, kde zemřel a pochován je v zahradě kněžny Golizynové, své příznivkyně. H. byl dosti duchaplným, aby aspoň formou svých spisů stal se zajímavým, když ne filosofickým jich obsahem. Jest theistou a mysticismus, jakým názory své pronáší, dostatečně ospravedlňuje jméno Magus aus Norden, jež s oblibou si přikládal. Goethe nazývá spisy jeho knihami Sibyllinskými. Neustálenost a rozptýlenost jeho duševní povahy zračí se i v tom, že psal mnoho, ale nic obsažného. Práce jeho jsou příležitostné, samé brožury a malé spisky (nejznámější Sokratische Denkwürdigkeiten a Kreuzzüge des Philologen), plné časových narážek na poměry a osobnosti, což jest druhou příčinou jeho nesrozumitelnosti. Stál v protivě k soudobé filosofii osvětné svou vroucností pro otázky náboženské, jichž však nedovedl s jasností spekulativnou rozebírati. Jeho Sämmtl. Schriften vydal Roth (Berlín, 1821 – 43); jeho Schriften u. Briefe vydal Petri (Hannover, 1872 – 74). Srv. Gildemeister, J. G. H-s Leben u Schriften (Gotha, 1857 – 74); J. Minor, J. G. H. in seiner Bedeutung für die Sturm- und Drangperiode (Frankfurt n. M., 1881).

 

Humboldt [humbolt] Karl Wilhelm Freiherr von, (svobodný pán von)

o       22. 6. 1767, † 8. 4. 1835, německý filolog, filozof, teoretik umění a diplomat

o       bratr Alexandra von Humboldta

o       stoupenec minimálního státu, který vyvozuje z účelu člověka (rozvoj individuálních schopností)

o       zakladatel filozofie jazyka jako samostatné disciplíny

o       kladl důraz na svébytnost myšlení a kulturu jednotlivých národů

o       filozoficky byl ovlivněn I. Kantem

o       v roce 1810 založil v Berlíně univerzitu

o       tvůrce nové koncepce gymnaziálního a univerzitního vzdělání

§         von Humboldt: Karl Wilhelm (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích), svob. pán, slavný státník a jazykozpytec něm. (* 22. čna 1767 v Postupimi – † 8. dub. 1835 na zámku Tegelu u Berlína). Záhy osiřev, nabyl s bratrem Alexandrem pečlivého vychování v Tegelu a v Berlíně, studoval ve Frankfurtě n. O. a v Gotinkách práva, filologii a filosofii, r. 1789 a 1790 cestoval s býv. svým vychovatelem Campem do Paříže a Výmaru, kde seznámil se se Schillerem, r. 1790 stal se legačním radou a assessorem při komorním soudě v Berlíně, ale již r. 1791 vzdal se úřadu a žil na svých statcích, v Erfurtě a v Jeně, obíraje se studiemi filologickými, aesthetickými a politickými. Zejména v Jeně (od r. 1794) obcoval se Schillerem a jinými svobodomyslnými vrstevníky. Později konal rozličné cesty; v l. 1797–99 žil v Paříži, potom déle ve Španělích, kde horlivě obíral se studiem jazyka baskického. R. 1801 jmenován residujícím a 1806 splnomocněným ministrem v Římě, kde pobyl do r. 1808, obíraje se mimo státnické poslání studiemi vědeckými. R. 1809 svěřena mu správa pruského ministerstva vyučování; tu zvláště postaral se o založení university berlínské, již opatřil znamenitými učiteli. R. 1810 stal se tajným státním ministrem a měl vynikající podíl při rozličných státnických pracích tehdejší pohnuté doby: řídil v Praze jednání, jež vedlo ku připojení Rakouska ke spojencům, r. 1814 účastnil se kongressu Châtillonského a v Paříži jednání o první mír, r. 1814 – 15 s kancléřem Hardenbergem kongressu Vídeňského, kde marně usiloval o jednotnou ústavu a svobodná zřízení pro Německo, r. 1815 druhého jednání o mír v Paříži; při zakládání Něm. spolku byl rovněž činný. R. 1817 stal se členem nově zřízené státní rady pruské i výboru pro zřízení ústavy a předsedou kommisse k vypracování berní předlohy; r. 1817 byl mimoř. vyslancem v Londýně, 1818 v Cáchách, 1819 svěřena mu v minist. vnitřních zálež. správa věcí obecních a stavovských, ale pro nesnáze, jež mu působilo jeho rozhodně svobodomyslné smýšlení, musil odstoupiti koncem r. 1819 a teprv r. 1830 zase byl povolán do státní rady. Od svého odstoupení žil skoro stále na Tegelu studiím jazykozpytným a aesthetickým, jsa ve stálém styku s nejznamenitějšími učenci své doby. Ve vývoji jazykozpytu zajímá H. jedno z nejčelnějších míst, zejména badáním věnovaným filosofické stránce jazykozpytné. Základem jeho názorů o jazyce je mínění dnes vůbec běžné, že jazyk není hotovým dílem (ergon), nýbrž sám činností (energeia). Za zásluhy o stát bylo mu r. 1817 darováno panství Otmachov ve Slezsku. R. 1884 zřízen jemu i bratru jeho před univ. berlínskou pomník. Spisy politické: Ideen über Staatsverfassungen, durch die französische Revotution veranlasst (»Berl Monatschr.«, 1792); Ideen zu einem Versuch die Grenzen der Wirksamkeit eines Staates zu bestimmen (Vratislav, 1851, před tím pro odpor censury jen v částech roztroušeno po časopisech); Abhandlungen über Geschichte u. Politik (Berlín, 1870); – kritické stati zvláště v Ästhetische Versuche (Brunšvik, 1799); – filologické práce: překlad Aischylova Agamemnona (Lipsko, 1816, 1857) a jiné překlady řeckých básní; Berichtigungen und Zusätze zu Adelungs Mithridates über die Kantabrische oder Baskische Sprache (Berlín, 1817); Prüfung der Untersuchungen über die Urbewohner Hispaniens vermittelst der baskischen Sprache (t., 1821); Über die unter dem Namen Bhagavad-Ghita bekannte Episode der Maha-Bharata (t., Akad., 1826); Über den Dualis (t., 1828); Über die Verwandtschaft der Ortsadverbien mit dem Pronomen in einigen Sprachen (t., 1830); největší dílo H-ovo Über die Kawisprache auf der Insel Java (Berlín, 1836 – 40) se slavným úvodem Über die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaues und ihren Einfluss auf die geistige Entwickelung des Menschengeschlechts, vydaným o sobě r. 1836 (a znovu od Potta, t., 1883, s úvodem); Humboldts sprachphilosophische Werke, vyd. Steinthal s komm. (tam., 1884); Gesammelte Werke, 7 sv. (t., 1841 – 52, i s některými básněmi). – Korrespondence a pod.: Briefwechsel zwischen Schiller u. W. H. (Štutgart, 1830 a 1876); Briefe an eine Freundin (Lipsko, 1847, 12. vyd. 1891); dopisy s Goethem vyd. Bratranek (tam., 1876); k Schweighäuserovi (ve franc. překladě vydal Laquiant, Paříž.Nancy, 1893); k Welckerovi (vyd. Haym, Berlín, 1859); k Ch. G. Körnerovi (vyd. Jonas, tam., 1879: Ansichten über Ästhetik und Litteratur); k J. R. Forsterovi (vyd. Leitzmann, Halle, 1892); Lichtstrahlen aus W. H-s Briefen (vyd. E. Maierová, 6. vyd., Lipsko, 1881); Tagebuch W. H-s von seiner Reise nach Norddeutschland i. J. 1796 (vyd. Leitzmann, Výmar, 1894). – Srv. Steinthal, Die Sprachwissenschaft W. H-s und die Hegelsche Philosophie (Berl., 1848); Haym, W. H., Lebensbild und Charakteristik (t., 1856). Ztý.

 

Friedrich Heinrich Jacobi

*      * 25. 1. 1743, † 10. 3. 1819

*      byl mnoho­stranně vzdělaný, literát (jeho spisy studoval v Ženevě Rousseau)

*      J. znal Spinozovu i Kantovu filozofii

Ø      stýkal se Hamanem, Herderem, Goethem a Mendelssohnem

*      přikládá také jazyku zcela zvláštní důležitost

Ø      „Stačilo jen podat kritiku jazyka, která by byla metakritikou rozumu, a rázem by v otázce metafyziky panovala jednomyslnost."

*      na Jacobiho navazoval Fichte (Johann Gottlieb Fichte, * 19. 5. 1762, † 29. 1. 1814)

 

*      slovníková definice

Jacobi [jakóbi] Friedrich Heinrich

o       25. 1. 1743, † 10. 3. 1819, německý raně romantický spisovatel a filozof

o       představitel iracionalistického proudu v rámci německé osvícenské filozofie

o       nejprve proslul v tak zv. boji o B. Spinou

o       odmítl racionalismus a sepětí přírody a poznání

o       formuloval předpoklad nadsmyslového poznání založeného na citu a víře

o       jeho idea bezprostředního poznání a snaha odvozovat filozofii z lidského jednání zapůsobily na romantismus a předjaly pozdější filozofii života a existencialismus

§         Jacobi: Friedrich Heinrich (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích), filosof něm., bratr 1) (*1743 v Düsseldorfě–†1819 v Mnichově), pocházel z bohaté rodiny obchodnické a po smrti svého otce stal se chefem firmy, přešel však ve služby státní a stal se radou při dvorní komoře jülich-bergské. Letní jeho sídlo v Pempelfortu nedaleko Düsseldorfu bylo střediskem vybraného literárního světa německého. Blízké byly jeho styky s Lessingem, Herderem a jmenovitě s Goethem. R. 1804 povolán byl do Mnichova jako člen nově založené akademie věd, jejíž předsedou se stal r. 1807, zemřel zabývaje se revisí svých děl. J. jest duch vroucí, který hleděl býti přede vším práv citovým potřebám člověka, pokud tyto vzbuzovány bývají filosofickým myšlením. Víra v Boha osobního a osobní nesmrtelnost jsou stežejnými pomysly jeho filosofie. Ale poněvadž rozum nestačí podati záruky ve věcech transcendentních vůbec a tedy také nedovede upokojiti zřetelem otázek tak úzce s mravní podstatou člověka souvisících, jako jsou Bůh, věčnost. osobní nesmrtelnost, uchyluje se J. k citu a víře a tou rozum hradí a jí filosofuje. Cit měl jej utvrditi v tom, o čem jej rozum nepřesvědčil; později uchyluje se k umu (Vernunft) jako nově objevenému orgánu ideovému, který podává bezprostřední vnímání nadsmyslna. Marno jest rozumem zjednávati přesvědčení náboženské. Rozum diskursivní, od případu k případu jdoucí, soudy a pojmy tvořící, cestou demonstrující vede vždy jen k podmíněnému–dokazované jest podmíněno svými důvody, Bůh však jest nepodmíněno samo. Měl-li by Bůh býti dokázán, sklesl by na něco podmíněného. J. proslul svým posudkem o Kantově kriticismu, ukázav na příkrou vnitřní jeho neshodu: nebo platí-li podle Kanta zásada kausality jen v oboru zkušenosti, nemůže přenášena býti na věci samy o sobě, ale pak též nemůže Kant zodpověděti otázku po látce v představách našich. Poznávání zevnějška bral J. za prosté faktum, za pravdu smyslně vnímanou, ale podobnou bezdůkazou pravdou byl mu i Bůh, krása, dobro, vznešenost jako předměty bezprostředního vnímání vnitřního. Pokud empirie zevnější sáhá, platí důkaz rozumový, z tohoto však se vymykají ony blažící idee. Tím se vysvětluje výrok J-ho, v němž o sobě dí, že jest pohan rozumem, křesťan srdcem. Spisy jeho postrádají systematické úpravy dlouhých, učených pojednání; jsou psány aforisticky nebo formou listovou, dialogickou, též románovou, odkudž jejich půvab a jich dovoláváním se citovosti i rozšíření se vysvětluje zejména v kruzích žen, ač zas na druhé straně kolísavá dikce a nedostatek logické přesnosti vynesl mu výtku filosofického dilettantismu. Ku směru jeho náleží Jak. Salat, Weiller, Köppen, Christ. Weiss, Lichtenfels, Bouterwek a j. Nejdůležitější z jeho spisů jsou: filosofický román Woldemar (poprvé pod titulem Freundschaft u. Liebe, 1777, posl. vyd. 1826); Über die Lehre des Spinoza, in Briefen an Moses Mendelssohn (1789); Wider Mendelssohns Beschuldigungen, betreffend die Lehr des Spinoza (1786); David Hume über den Glauben, oder Idealismus und Realismus, ein Gespräch (1787); Eduard Altwill's Briefsammlung (1792); Uiber das Unternehmen des Kriticismus, die Vernunft zu Verstande zu bringen u. der Philos. überhaupt eine Absicht zu geben (1801); Von den göttlichen Dingen u. ihrer Offenbarung, hlavně proti Schellingovi (1811). Souborné vyd. spisů jeho vyšlo r. 1812–24 6 sv. v Lipsku. Zb.

 

Johann Gottfried Herder

*      *25. 8. 1744, † 18. 12. 1803

*      pocházející z východního Pruska stal se na Goethovu přímluvu superinten­dantem (vyšší duchovní hodnostář v některých evangelických církvích) ve Výmaru

*      zpočátku básníkem, ale filozofické myšlenky vyjádřil v samostatných filozofických dílech, později pouze filozof

*      díla:

Ö  Ideje k filozofii dějin lidstva

Ø      pojednává:

·        o vesmíru – Země je pouze jednou z hvězd

·        o zvláštním postavení, o místu života na této planetě a člověka v oblasti života

·        dějiny jsou podle něj přírodní proces

Ö  Dopisy na podporu lidskosti

Ö  Rozvažování a skutečnost, rozum a jazyk, metakritika ke kritice čistého rozumu

Ø      zasloužil se jimi o rozvoj filozofického zkoumání dějin a jazyka

*      sbíral a překládal lidovou poezii Řeků a Římanů, orientálních i evropských národů

Ö  postihl v nich indiviuální odlišnosti a ducha národa

Ö  jeho práce měly velký význam pro obrození národů východní Evropy

*      H. myšlenka – v dějinách má každé historické údobí a každý národ svůj účel sám v sobě

Ö  „vývoj" všechno se rodí přímo z boha

Ø      bůh:

·        je pramenem věčného a nekonečného

·        je pramenem všech věcí

·        je mu všechno stejně blízko

·        všechno zrcadlí boží bytost svým vlastním způsobem

*      H. polemika s Kantem

Ö  útočí na Kantovo dualistické rozlišování:

·        smyslovosti a rozvažování

·        povinnosti a sklonu

·        formy a obsahu myšlení

·        a zvláště na rozlišování teoretického rozumu, ukazujícího ideu boha jako nedokazatelnou hypotézu, a praktického rozumu, který vypově­zeného boha znovu vrací zpět

*      H. Kantovo dualistické vidění označuje jako „kejklířství rozumu"

Ø      to nemůže vést ani k pravdivému přesvědčení, ani k opravdové mravnosti

*      H. požaduje filozofii těsně spjatou s jazykem a se zkoumáním jeho forem

 

*      slovníková definice

Herder [herdr] Johann Gottfried von

o       *25. 8. 1744, † 18. 12. 1803, německý osvícenský filozof a literární vědec; protestantský kazatel

o       v centru jeho filozofického zájmu je filozofie dějin (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menscheit – Myšlenky k filozofii dějin lidstva)

o       dějiny (jako součást pozitivního vývoje přírody) směřují k vytvoření harmonické společnosti

o       lidstvo zákonitě dospívá k humanitě, tzn. k soběstačnému užívání svých sil a k rozumové a mravní dokonalosti

o       dějiny směřují k maximu prostřednictvím jednotlivých epoch, jejichž nositeli jsou významné národy (Egypt, Persie, Řecko, Řím, evropské národy)

o       dílčí maxima jednotlivých epoch se spojí v konečném, ještě nedosaženém výsledku dějin lidstva

o       vyslovil se pro jednotný německý stát a žádal zlepšení životních podmínek pro nejširší vrstvy

o       významné místo přiřkl i Slovanům („Řekům nového věku“), kteří podle Herdera vystřídají ve vedoucím postavení Germány

o       velkou pozornost věnoval estetickým otázkám

o       poukázal na historické souvislosti literatury; vznik jazyka vyvozoval z vývoje rozumu (O původu řeči)

o       důrazem na význam národního jazyka a obhajobou nezadatelného práva každého národa na rozvoj ovlivnil obrozenecké hnutí slovanských národů

§         Herder Johann Gottfried, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích), filosof něm., bratr 1) básník a spisovatel něm. (*1744 Morągu [Mohrungen] ve Vých. Prusku – †1803 ve Výmaru), syn učitele a kostelníka, někdejšího tkalce, muže vážného, a zbožné, rozumné matky. Vyrostl v chudobě, ale nikoli v nuzotě, v ovzduší pietistickém, při zbožných zpěvech rodinných. Ve škole zkoušel velmi pedantstvím rektora a vzdělával se četbou. R. 1762 napsaI ódu na cara ruského, jež ihned v Královci byla vytištěna. Téhož roku vzal ho ranhojič ruského pluku, přezimovavšího v Morągu, s sebou do Královce, aby se učil ranlékařství; ale H., seznav slabost svých čivů, dal se z nenadání zapsati na fakultu theologickou. Byv pak přijat do Collegium Fridericianum a zaměstnán na škole ústavu, okázal brzy své paedagogické nadání. Z učitelů nejvíce naň působil Kant, jehož vliv jeví četné filosofické články H-ovy; na jeho tehdejším filosofickém stanovisku H. i utkvěl, nepokročiv ke kritice čistého rozumu. Zde seznal zajímavého J. G. Hamanna , »maga severų. Již r. 1764 odebral se H. do Rigy, kamž ho Hamann doporučil za kollaboratora na škole kathedrální, a tam zažil nejšťastnější dobu svého života, jsa oblíben jako učitel i jako kazatel, tak že obec zřídila pro něho nové místo předměstského kazatele, když měl býti povolán do Petrohradu. Tehdáž napsal k zasvěcení nové radnice slavnostní spis Haben wir noch jetzt das Publicum und Vaterland der Alten (1765), kde na první otázku odpovídá záporně, na druhou kladně, projevuje vlastenectví ruské (pro pruské se nikdy nenadchnul). Petr Veliký byl a zůstal mu ideálem knížete a Kateřina důstojnou jeho následovnicí. Zde vůbec čerpal H. vědomosti své o Slovanech doufaje, že z požehnaných krajin maloruských bude někdy nová Jónie. Také kruté postavení lotyšských nevolníků zde poznal vlastním názorem. Napsav řadu příležitostných a náboženských básní, vystoupil anonymně svými důležitými zlomky. Na základě kritického časopisu »Literaturbriefe«, Lessingem založeného, napsal Über die neuere deutsche Liter tur. Erste (2. 3.) Sammlung von Fragmenten (1767). Oproti kritice tohoto listu, vycházející často od pojmu absolutní dokonalosti díla a pojímající básníka jen jako vědomě tvořícího rozumem, H. je zakladatelem kritiky nové, která hledí k nevědomým silám tu působícím a k historické a psychologické podmíněnosti, ba jemu tanou na mysli již dějiny lidstva na základě poesie. Poprvé zde na posuzování umění obrácena věta Hamannova, že poesie není hříčkou vzdělanců, nýbrž mateřským jazykem lidstva, že je starší prósy. Zlomky měly veliký úspěch; učinily H-a, ač nebyl jmenován, slavným spisovatelem; Nicolai získal ho za recensenta pro svou »Bibliothe, kterýžto úřad zapletl ho však záhy v polemiku s pověstným Klotzem a jeho klikou. H., jenž rovněž anonymně vydal »torsœ pomníku Abbtova (1768) a Kritische Wälder (1769), rozepisující se o Lessingově »Laokoonų a o spisech Klotzových, potlačil úplně 2. vydání »Fragmentů«, které Klotz předčasně kritisoval, zároveň však nemoudře a nemužně zapřel veřejně autorství »Lesů«. Tato polemika znechutila H-ovi pobyt v Rize, tak že v květnu 1769 náhle složil své úřady a vydal se na cestu do Kodaně a Německa. Místo toho zajel z Kodaně s přítelem Berensem až do Francie, kde strávil půl roku studiem franc. literatury, chtěje se pořád ještě státi Lykurgem Livonska, seznámil se s Diderotem a d'Alembertem v Paříži a přijal z touhy po delší cestě návrh knížete-biskupa lubeckého, aby syna jeho provázel jako cestovní kazatel. Seznámiv se v Hamburku s Lessingem a Claudiusem, nastoupil r. 1770 cestu; v Darmstadtě zasnoubil se s Karolinou Flachslandovou, ale již ve Štrasburku rozešel se s princem a přijal místo kazatele v Bückeburku. Než je nastoupil, podrobil se marně bolestné operaci, aby se zbavil slzení; při tom seznámil se s Goethem, na jehož celý život a hlavně na mladistvou poesii měla tato známost vliv nezměrný. Zde na rychlo sepsal Über den Ursprung der Sprache, dokazuje tu lidský původ jazyka, a získal tím cenu berlínské akademie (vyd. 1772). Další plod styků s Goethem byla knížka Von deutscher Art u. Kunst (1773), společně vydaná, v níž jednal o lidové poesii, o Shakespearovi a Ossianovi. S Goethem také uvázal se v úřad referenta ve »Frankfurter Gelehrte Anzeige roku 1772. V Bückeburku, kam ho povolal hrabě Lippe-Schaumburský, znamenitý vojen. organisator, cítil se H. jako ve vyhnanství a teprve když r. 1775 po dlouhém váhání pojal Karolinu za ženu a nalezl štěstí v domácnosti, zahájil dobu velmi plodnou řadou děl charakterisovaných geniálním slohem, opovrhujícím všemi pravidly škol. Byla to předně Älteste Urkunde des Menschengeschlechtes (1774 – 1776, 2 sv.), vyrostlá ze starších začátků, výklad »písně biblické« o stvoření světa, kterou zároveň hájí jako skutečnou listinu, doloženou i jinými orientálními prameny. Toto úplné odvrácení od rationalismu bylo také způsobeno přátelstvím s Lavaterem, k jehož fysiognomice H. přispíval. Téhož ducha je Auch eine Philosophie der Geschichte zur Bildung der Menschheit (1774), hájící i kaceřovaný středověk proti nové době, a hlavně An Prediger. Fünfzehn Provinzialblätter (1774), útočící ostře na osvětářskou theologii, hlavně na Spaldinga. Také r. 1773 obdržel H. cenu berlín. akademie za Ursachen des gesunkenen Geschmacks bei den ver ch. Völkern, da er geblühet (1775). Zde vznikly i práce později vydané o Huttenovi, o podobnosti starší anglické (balladové) poesie s německou, Lieder der Liebe (1778), překlady z básní východních, a Plastik (1778), definující sochařství jako umění hmatu a doplňující rozdělení Lessingovo. Při těchto pracích měl H. stále také na zřeteli, aby se zbavil bückeburského vyhnanství, a namáhal se velmi dosíci professury v Gotinkách; ale fakulta netroufala si rozhodnouti, je-li skutečně pravověrný. Za to Goethe, dostav se do Výmaru, vymohl mu, že byl r. 1776 povolán za vrchního faráře, konsistoriálního radu a školdozorce do Výmaru. Zde cítil se H. nějaký čas šťastným, s chutí ujal se škol, měl řadu pěkných řečí školních, napsal slabikář a katechismus; ale tíže prací administračních záhy se mu zprotivila a nejasností ve smlouvě na dlouho zkalil se poměr jeho ku Goethovi. Přese všechny práce vydal H. epochální sbírku Volkslieder (1778), od pořadatele pohrobního 2. vydání Stimmen der Völker in Liedern nazvanou a obsahující nejen skutečně lidové, nýbrž národně charakteristické písně vůbec. Své překlady H. uspořádal zeměpisně, ne ethnograficky; proto i české rhapsodie o Libušině soudu a Horymíru (tato s mnohými jinými příspěvky je psána pro rukopisný týdenník výmarské společnosti »Journal von Tiefurt«, 1781), volně básněné dle Hájkovy kroniky, položil mezi písně německé, podobně jako v listech humanitních nazývá Komenského mužem svého národa. Opět dosáhl cen akademických: bavorské prací Ueber die Wirkung der Dichtkunst auf die Sitten der Völker (1781) a třetí berl. prací Vom Einfluss der Regierung auf die Wissenschaften u. d. Wissenschaften auf die Regierung (1786). K svým theolog. pracím vrátil se H., opustiv příkré stanovisko protirationalistické, paedagogickými Briefe, das Studium der Theologie betreffend (1780 až 1781), v nichž smír mezi kritikou bible a vírou není uzavřen bez osudných kompromissů. Tento spis je památníkem přátelství H-ova s mladým J. G. Müllerem, které život přetrvalo, přetrhl však na dobro svazky poutavší H-a k Lavaterovi. Smrt Lessingova zavdala H-ovi příčinu vysloviti se o něm krásným způsobem a navázati styky s Mendelssohnem, ale s třetím ve spolku, s Nicolaiem, utkal se ne zcela šťastně polemikou o templářích. Roku 1782 – 83 vydal H. první (jediné) dva svazky dlouho připravované epochální práce Vom Geist d. Ebräisch. Poesie. R. 1783 udál se obrat v jeho poměru ku Goethovi a vřelé, šlechetné přátelství pojilo oba odtud na dlouhou dobu, která znamená pro H-a vrchol činnosti. Domácnost H-ova stala se domovem Goethovi, jehož přírodovědecké studie oplodily zase myšlénkový svět H-ův. Výsledkem této doby jest H-ovo nejpůsobivější a nejdůležitější dílo Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit (1784 – 87 a 1791, 4 díly). V nich vrcholí jeho snaha po jednotném vodítku v proudu rozmanitých událostí dějin politických a duševních. Vycházeje od kosmických a geologických theorií, provádí nás dvaceti knihami říší přírody a společností. Z přímé postavy člověka vyvozuje základní větu, že člověk je zrozen k lidskosti, k humanitě. V páté knize odbočuje k rozhledům do života budoucího (o tomto thematě, naznačeném v poslední práci Lessingově, přemýšlel tenkráte H. mnoho, jak ukazují jeho dialogy o stěhování duší). Ihned se však vrací k základům mesologie, mluvě o tom, kterak podnebí a jiné podmínky přírodní pozměňují lidi stejného původu. Speciálním prostředkem ku vzdělání lidstva jest jazyk, kterého dostalo se lidstvu zasáhnutím božstva, jak H. nyní tvrdí. Rozebrav tradice o prvních dějinách lidstva, stopuje H. pozdější dějiny dle kmenů od Mongolů a Indů k Semitům a Egypťanům, k Řekům a Římanům a vykládá opět, že humanita jest účelem lidstva. V posledních knihách charakterisuje národy severní (s nebývalou láskou a nepředpojatostí kreslí tu Slovany), vykládá vznik křesťanství s malou jen dávkou zázračnosti a běh dějin u národů germanských. Stručně charakterisuje přechod k době nové, době vynálezů. První sbírky ideí vedly k polemice s Kantem, která na sbírky pozdější měla vliv příznivý. Své drobné články sebral H. v Zerstreute Blätter (6 sbírek, 1785 – 97) s četnými básnickými překlady z řecké anthologie a literatur orientálních. Sem pojaty i Persepolis (1787) a Tithon und Aurora (1792), se smělými myšlénkami o stárnutí a obrození všeho lidského. Polemika o spinozism mezi Jacobim a Mendelssohnem dala vznik úvaze Gott. Einige Gespräche (1787), v nichž Spinozovy názory přeměněny v herderovské. R. 1788 překvapil kanovník Dalberg H-a návrhem, aby ho doprovázel na cestě do Italie. Radostně přijal H.; avšak k Dalbergovi přidala se paní von Seckendorf, jež znepříjemnila H-ovi celou cestu, tak že konečně s kanovníkem se rozešel. V Italii nezažil obrození jako Goethe, jemuž se od cesty té začínal odcizovati; přece však získal mnoho pohledem na díla sochařská, v nichž shledal jeden z výrazů humanity. Poměr ku Goethovi ochladl docela, když tento přiměl H-a, aby nepřijal povolání do Gotink; ale nemohl toho dosíci, aby sliby s tím souvisící byly tak vyplněny, jak H. doufal. Přistoupil k tomu i Schillerův spolek s Goethem, spolek, s jehož čistě aesthetickými zásadami H. nemohl již dávno souhlasiti. S počátku ovšem přispíval i on do Schillerových »Hore, mezi jiným článkem Homer, ein Günstling der Zeit, kterým vyvolal prudkou repliku Wolffovu. Francouzská revoluce dala podnět k Briefe zur Beförderung der Humanität (1793 – 97), v jejichž deseti sbírkách volnější formou vyloženy zásady »Ideí«. V původním znění první sbírky čelily proti koaliční válce, hájily právo Francouzů, v tisku byly ovšem velmi mírněny z ohledů na zeměpána a hlavně následkem pozdější hrůzovlády. Zde čteme i pozoruhodny hovor po smrti cís. Josefa II., v němž důrazně poukázáno na křivdu učiněnou potlačováním národních jazyků. Seznámiv se s lat.-něm. basníkem, jezovitou Jak. Baldem, přeložil H. mnoho z jeho básní a uveřejnil ve sbírce Terpsichore (1795 – 1796) s překlady jiných lat. básníků, mezi nimi i Sarbievského. Řadu theologických spisů uzavřel H. polokritickými Vom Erlöser der Menschen. Nach unsern drei ersten Evangelien (1796) a Von Gottes Sohn, der Welt Heiland. Nach Johannes Evangelium (1797), pojatými též ve sbírku Christliche Schriften (1794 – 1799, 5 sv.). Polemika s Kantem, začatá »Ideamį a vedená i v »Listech«, vedla po dlouhém váhání k Metakritice velmi osobní a prudké ve 2 dílech: Verstand und Erfahrung a Vernunft und Sprache (1797). Ale ani tímto dílem nebyl boj proti bývalému učiteli ukončen; také proti »Kritice soudnostį vystoupil H. svou Kalligone (1800, 3 d.). Zde uložil všechen hněv, který vzbudil v něm směr a úspěchy dioskurů výmarských. K vůli synu svému Adelbertu, jenž byl hospodářským správcem v Bavorsku a koupil tu velkostatek, ucházel se H. o šlechtictví nejdříve ve Vídni, pak v Bavorsku i dosáhl posledního. Vévoda však povýšení toho neuznal a vymohl Schillerovi okázale šlechtictví říšské. H. vydával r. 1801 – 03 kritický časopis »Adrasteæ v 6 sv. a chystal nové vydání svých lidových písní; při tom dle franc. překladu a dle chatrných textů původních přeložil španělské romance Der Cid, nejpopulárnější to báseň svou. Na poslední své cestě do českých lázní básnil drama Admetus Haus, památník manželského štěstí svého. Navrátiv se do Výmaru, zemřel za krátko. – H-ův význam pro německý duševní život jest ohromný; on uvedl do poesie, kritiky, historie, theologie, do jazykozpytu důrazně idee, které nejen dobu jeho, nýbrž i romantiku ovládaly a touto působily daleko i na ostatní národy.Zvláště co se poesie týče, dal H. svým působením zejména na Goetha vznik oné škole mladých revolučních básníků, kterou nazývají »Sturm und Drang«. Vycházeje hlavně od Rousseaua, obměnil myšlénky značně pod vlivem četných jiných myslitelů a hlavně smyslu dějinného, kterým oproti uniformujícímu osvětářství uznával oprávněnost každého jevu na svém místě a ve své době. Poukázal na nevědomé působení básníka a umělce a na poklady písně lidové. Na základě pak poesie lidové vnikal i v ostatní život různých národů a naučil se spravedlnosti k jejich snahám a tužbám. Několika stránkami v 16. knize svých »Ideí«, kde nakreslil idealisovaný obraz původních Slovanů, dal H. historický a filosofický základ k názoru o dějinách, povaze, úloze Slovanů u těchto samých. Na H-ových ideách, nahrazuje pojem člověka pojmem Slovan, což mu bylo totožné, zbudoval Kollár svou slovanskou vzájemnost, pod vlivem H-ovým Čelakovský sbíral národní písně, H-ovy idee přejímali Dobrovský, Šafařík, Jungmann, Čelakovský, Palacký a ještě Štúr; u Poláků je vliv H-ův patrný na Surowieckém a obzvláště na Budzinském, polském hlasateli idey čisté lidskosti. Na Rusi dobře znali H-a Karamzin, Naděždin a slavjanofilský Ševyrev ve svých literárněhistorických pracích má mnoho od něho. Sběratelé lidových písní Maksimovič a Metlinskij taktéž učili se od H-a a neméně Vuk Stefanović Karadžić, který v H-ových sbírkách nalezl již mnoho písní srbských. Byltě tedy H. hlavním slovanským učitelem v době obrození (Masaryk, Naše doba, I, 822). Sebraná díla jeho vydala vdova s podporou synů svých Wilhelma Gottfrieda a Emila Gottfrieda, pak hlavně J. G. Müllera v 45 sv. r. 1805 – 1820; nejrozšířenější je vydání kapesní z r. 1852 až 1854 o 40 sv. Nové kritické vydání, u mnohých spisů první, jest neskončené posud Suphanovo o 31 sv. U Hempla vyšly pouze vybrané spisy, což na titulu naznačeno není; pěkné jest vydání výboru v Kürschnerově sbírce, které pořádá hlavně Hans Lambel. Základem biografie H-ovy jsou vzpomínky Karolininy (1820) a J. G. v. Herders Lebensbild od syna Emila Gottfr. (výtisky jeho korrespondence atd. do r. 1771, vvd. 1846). Obšírná a úplná jest biografie R. Haymova H. nach seinem Leben u. s. Werken dargestellt (1880 – 85), stručná biografie Kühnemannova z r. 1895. Literatura o jednotlivostech je dosti značná. Srv. Soběstianskij, Učenija o nacionalnych osobennosťach charaktera i juridičeskago bita drevnich Slavjan, 1892; Masaryk, Slovanské studie, II; Jana Kollára Slovanská vzájemnost. Ks.

 

Friedrich Daniel Ernst Schleier­macher

*      *21. 11. 1768, † 12. 2. 1834

*      v Berlíně byl S. kazatelem a později profesorem teologie na nově založené univerzitě

*      v úzkém styku s romantiky – např. s Friedrichem Schlegelem

*      nejslavnější spis:

Ö  Řeči o náboženství ke vzdělancům mezi jeho opovrhovateli

Ø      vznikly mezi léty 1798 a 1800 v Berlíně

Ö  náboženství podle S.

Ö  není myšlením či jednáním

Ö  !!!ale!!! je nazíráním a citem

Ö  je smysl pro nekonečno

*      zbožnost je pocit naprosté závislosti na něčem vyšším

Ø      tím vyšším je jistota boží existence – nekonečno

Ø      z toho plyne, že jediné, na čem záleží  na čem záleží, je „citový dotek s nekonečnem“

Ø      všechno ostatní jsou dogmata = Písmo i víra v osobní nesmrtelnost bez významu

*      i v jednání vše také spočívá na náboženském cítění

Ø      i kdyby se člověk kvůli náboženskému citu mýlil je S. milejší než ten, kdo se podle Kanta podrobuje tuhé sebekázni

*      zastával se důsledného oddělování vědění a víry

Ø      víra by neměla být na překážku bádání a bádání aby nepřekáželo víře

 

*      slovníková definice

Schleiermacher [šlajermachr] Friedrich Daniel Ernst

o       *21. 11. 1768, † 12. 2. 1834, německý protestantský filozof a filolog

o       snažil se teologii přizpůsobit duchu německé klasické filozofie

o       vycházel z principu jednoty bytí a myšlení (tzv. princip identity) a spojoval ideje Kantovy, Fichtovy, Schellingovy a Jacobiho do romantické filozofie náboženství, zdůrazňující senzualistické a citové prožitky

o       pokračoval v kritice bible, započaté B. Spinozou; názorem, že původní smysl textů lze rekonstruovat cestou vhledu do okolností jejich vzniku, ovlivnil další vývoj hermeneutiky

o       značně zapůsobil na teologické myšlení 19. a zač. 20. stol. (R. Otto, E. Rádl)

§         Schleiermacher Friedrich Ernst Daniel, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích), filosof něm., bratr 1) protest. theolog a filosof něm. (* 1768 ve Vratislavi – † 1834), byl syn reformovaného voj. kazatele. Studoval theologii v Halle, potom v Berlíně. Zde stal se r. 1796 kazatelem v nemocnici Charité a r. 1802 dvorním kazatelem ve Stolpe. R. 1804 povolán byl za prof. filosofie a theologie do Halle. Nucen však r. 1806 opustiti místo vlivem událostí válečných, odebral se do Berlína, kdež byl literárně činným a nemálo tehda působil ke vzpružení ducha národního. Když pak r. 1810 založena universita v Berlíně, jmenován na ní professorem theologie, leč přednášel též o různých doktrinách filosofických. Významné jest vystoupení jeho jako předsedy synody v Berlíně r. 1817, kde usiloval o unii lutherské a reformované církve, ovšem s volnějším zřízením církevním, které by vyhovovalo individuálnosti náboženské, narazil však na odpor vládních kruhů ministerských a i theologův samých. S. náleží mezi nejznamenitější theology protestantské. Jsa příliš filosofem nemohl zůstati uspokojen dogmatismem víry, ale přece zase jako člověk citový zbožností proniknut, trval na ideálu náboženství, kterýž rozváděl směrem svobodomyslným. Theologii nechával při jejích právech, však s vyhrazením zvláštního oboru pro filosofii, kamž oné zasahati nepřináleží. Náboženství jest jiný pojem než filosofie. Soubor všeho existujícího jest svět, reální jednota celku toho, v němž veškery části mezi sebou vzájemně spiaty jsou, jest božství. Již v první době svého tvoření, kdy se ještě cítil váben směrem romantismu, kterýž dodával zabarvení i jeho studiím theologickým, usiloval svým filosofickým pojetím náboženství raziti dráhu reformním názorům, a to spisem Ueber die Religion. Reden an die Gebildeten unter ihren Verächtern, původně anonymně r. 1799 (krit. vyd. obstaral Pünjer, Brunšvik, 1879), v němž stejně se obrací proti dogmatismu jako rozumové střízlivosti. Náboženství jest mu vědomím věčného a neskončeného v bytostech miznoucích a konečných. Veřejnost, která v tomto vystihla pantheistický nádech, přiřkla S-ovi název »spinozistického kazatele«. Jiné dílo, daleko významnější svou theologisující tendencí, jest Der christl. Glaube nach den Grundsätzen der evang. Kirche im Zusammenhange dargestellt (Berl.,1821 – 22, 2 sv., 4. vyd. Gotha, 1889). Zde postavil se S. již na historické stanovisko vůči křesťanství a pouští se do kritiky dogmat; náboženství vyvozuje tu z citu odvislosti, kterýž cit v člověku podnítila historická osobnost Kristova. Jiné spisy theologické jsou: Die Einleitung in das Neue testament (1846); Die Hermeneutik u. Kritik mit besonderer Beziehung auf das Neue Testament (1838); Christliche Sitte (1837); Die praktische Theologie (1850); Das Leben Jesu (1864). Co se tkne jeho filosofie, hlavně v Dialektice obsažené, jest z ní vidno, jak nejen vlivy soudobé, jako učení Kantovo, Fichtovo, Schellingovo, ale i starší vlivy, jmenovitě Spinozův a Platonův na něho působily. Soustavu svou založil směrem ideálně-realistickým. Odmítl Kantovu domněnku, že čas, prostor a příčinnost jsou jen formy intellektuální, nýbrž přiříká jim reálnost pro věci samy, přijímá však spontaneitu jako apriorný poznávací živel. Seřazené a semknuté naše vědění nemá hodnotu toliko subjektivní, nýbrž vystihuje se jím objektivní skutečnost, tak že se stává výrazem reálné jednoty, v níž ztotožněn subjekt i objekt. Toto ztotožňování ideálního s reálním, ducha s přírodou, myslí si S. uskutečňováno po způsobu Schellingově.Jeho závislost na Schellingovi vidná je i z toho, že vyvození éthiky přizpůsobil podle filosofie identity, tak že ona na sobě nese plný ráz tohoto svého základu. Jest jen dvé hlavních věd: fysika a éthika. Prvá jest vědou o součinnosti přirody s duchem, druhá o součinnosti ducha s přírodou. Éthika má poznávati, jak všerozum ve skutečnosti tvoří, t. j. jí náleží, aby hleděla určiti, jakými úkony rozum ten přírodě víc a více se blíží čili stává se přírodou. Imperativ Kantův pro tuto éthiku neplatí, poněvadž by se pak vztahovala k něčemu, co teprve státi se má, a neměla by vztah k jsoucnu. Také otázka individuální vůle, při tomto názoru deterministickém, že zákon mravní jest vlastně zákon přírody, zůstává stranou, třeba že S. sám klade důraz na význam individua a jeho osobní se vyžití. Éthika S-ova jest široce a směle koncipována. Úkony rozumu mají býti v celém jich rozsahu vystiženy, při čemž nesejde na tom, aby zlomky tohoto všeobecného processu (chtění jednotlivá) byly zkoumány, ježto bez ideje celkové nemají smyslu nejsouce pochopitelné leč skrze ni. Jde tu tedy o jakousi éthiku rodovou, jen s nejvšeobecnějšími pojmy rozumového jednání, ježto úkolem éthiky jest dolíčiti, jak všerozum se projevuje v rodu lidském. Cenný jest jeho překlad Platonových spisů (Berl., 1804 – 10, 5 sv.; 2. vyd. 1817 – 28, 6 sv.). Z děl filosofických uvádíme: Dialektik (1839); Entwurf eines Systems der Sittenlehre (1835); Die Lehre vom Staat (1849); Geschichte der Philosophie (1839). Sebrané spisy vydány ve třech oddílech (Berl., 1836 – 65), z nichž první obsahuje spisy theologické (11 sv.), druhý kázání (10 sv., vyd. Sydon 1836 – 56), třetí filosofické (9 sv.). Zvlášť vydány spisy paedagogické (2. vyd. 1876) a Rätsel u. Charaden (3. vyd. 1883). Nejznamenitější ze stoupencův S-ových jsou historikové filosofie Chr. Aug. Brandis, Heinr. Ritter, spekulativní theolog Röthe, Braniss a j. Životopis jeho psali Schenkel (1868) a Dilthey (1870). Srv. Bender, S-s Theologie mit ihren philosoph. Grundlagen (1876 – 78, 2 sv.); J. Bohatec, S-ův pojem náboženství (»Česká Mysl«, 1904). Zb.

 

Tato stránka WWW je 48