Německá filozofie 19.
století
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Johann Christoph Friedrich
von Schiller |
Johann Wolfgang von Goethe |
Wilhelm von Humboldt |
Friedrich Schlegel |
|
|
|
|
|
|
Johann Georg Hamann |
Friedrich Heinrich Jacobi |
Johann Gottfried Herder |
Friedrich Daniel Ernst
Schleiermacher |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
I. Dějinné východisko
a) Romantismus,
romantikové a filozofie
b) Friedrich Daniel
Ernst Schleiermacher
1. Romantismus, romantikové a filozofie
romantické
myšlenky byly rozvíjeny spíše umělci než filozofy
ti nevědomky ve
svých dílech prosazovaly své filozofické myšlenky, které se opíraly o Kantovu
filozofii
Kantovu
filozofii rozvíjeli:
Ö Friedrich Schiller (10. 11. 1759, † 9. 5. 1805) – Kantův žák
Ø
více než o
filozofii se zajímal o básnickou tvorbu
Ø
jeho filozofické
myšlenky plně vplynuly do jeho básnické tvorby
Ø
filozofické
spisy: Filozofické listy, O půvabu a důstojnosti, Listy o estetické výchově
lidského rodu, O naivním a sentimentálním básnictví
Ø
S. rozpracovává
především Kantovu etiku a estetiku
·
v etice se snaží
zrušit Kantův protiklad povinnosti a sklonu ideálem „krásné duše"
·
umění a kráse
přisuzuje důležitou úlohu ve výchově celého lidského rodu
Ö Johann Wolfgang Goethe (28. 8. 1749, † 22. 3.
1832) – Kantův ctitel
Ø
s Kantem se
v názoru na život rozchází více než Schiller
Ø
v Goethově
pojetí světa a přírody se hmota a duch (tělo a duše, rozloha a myšlenka, apd.)
jeví zcela spinozovsky jako aspekty jednotné a věčné přírody-boha, která si v
člověku uvědomuje sebe samu
pro vývoj
německé filozofie 19. století jsou však daleko důležitější Kantovy odpůrci
Ö ti věcně souhlasí s Kantovými předpoklady, ale
pak s nimi polemizují
patří mezi ně:
Ö
Ö Johann Georg Hamann
Ö Friedrich Heinrich Jakobi
Ö Johann Gottfried Herder
Ø
poslední tři
jmenovaní jsou označováni jako „filozofové víry“ – ve své filozofii se
dovolávají víry
Ø
Hamann a Jakobi
pocházejí z východního Pruska jako Kant
Johann Georg Hamann
* 27. 8.
1730, † 21. 6. 1788
nazývaný „mágem
Severu" = mystik severu
odmítá
osvícenský racionalismus – Kantovi vytýká že se uzavřel v racionalismu
odmítá rozdělení
poznávacích schopností na smyslové a rozumové
rozpor mez smyslovým
a rozumovým poznáním lze podle H. překonat pomocí jazyka
Ö v jazyce je rozum nadán smyslovou existencí
Ö jazyku připadá podle H. významná úloha
Ø
19. století –
rozmach jazykovědy a historie jazyka, zahájený dílem Wilhelma von Humboldta
(* 22. 6. 1767, † 8. 4. 1835)
Ö H. vidí v jazyce pojítko mezi idealismem a realismem
Ö jazyk je H. univerzálním řešením všeho; je i tím, co
vykládá dějiny
Ø
„Proto si téměř
myslím, že veškerá naše filozofie je spíše plodem jazyka než rozumu ... Stále
se nám však nedostává gramatiky rozumu."
Ö jazyk může i postihnout dějiny – může je vyložit lépe
než rozum – k rozumu s H. staví velmi skepticky
Ø
„Náš rozum je
jako onen slepý věštec z Théb, jemuž musela jeho dcera popisovat let ptáků; on
pak prorokoval podle jejího líčení."
Ö H. se více spoléhá na „subjektivní“ jistotu víry
Ø
křesťanství je
náboženství, jehož obsahem jsou tajemství
·
ta lze pouze
zakoušet pomocí víry
·
dokazovat
tajemství nebo je popírat je nesmysl = mystické hledisko
§
H. se tak stává mystikem
slovníková
definice
Hamann Johann Georg
o 27. 8. 1730, † 21. 6. 1788, německý filozof
o stoupenec pietismu
o kritik osvícenství a Kantova pojetí rozumu
§
Hamann Joh. Georg (slovníková definice podle Ottova slovníku
naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích), filosofický spis. něm.
(*1730 v Královci – †1788 v Münsteru), sešed s theologie obíral se
studiemi filosofickými, básnictvím a kritikou. Po nějakou dobu byl vychovatelem
v šlechtických rodinách, na to věnoval se obchodu. V zastoupení obchodního
svého domu poslán byl do Londýna, kde výstředně žil a jen četbou bible vytržen
byl z poblouzení toho. Vrátiv se, oddal se znova studiím (filosofii, theologii
a řečem) a r. 1767 stal se celním úředníkem v Královci, byl však pro chorobu
propuštěn (1787) a žil na to střídavě v Düsseldorfu a Münsteru, kde zemřel a
pochován je v zahradě kněžny Golizynové, své příznivkyně. H. byl dosti
duchaplným, aby aspoň formou svých spisů stal se zajímavým, když ne
filosofickým jich obsahem. Jest theistou a mysticismus, jakým názory své
pronáší, dostatečně ospravedlňuje jméno Magus aus Norden, jež s oblibou si
přikládal. Goethe nazývá spisy jeho knihami Sibyllinskými. Neustálenost a
rozptýlenost jeho duševní povahy zračí se i v tom, že psal mnoho, ale nic
obsažného. Práce jeho jsou příležitostné, samé brožury a malé spisky
(nejznámější Sokratische Denkwürdigkeiten a Kreuzzüge des Philologen),
plné časových narážek na poměry a osobnosti, což jest druhou příčinou jeho
nesrozumitelnosti. Stál v protivě k soudobé filosofii osvětné svou vroucností
pro otázky náboženské, jichž však nedovedl s jasností spekulativnou rozebírati.
Jeho Sämmtl. Schriften vydal Roth (Berlín, 1821 – 43); jeho Schriften
u. Briefe vydal Petri (Hannover, 1872 – 74). Srv. Gildemeister, J. G. H-s
Leben u Schriften (Gotha, 1857 – 74); J. Minor, J. G. H. in seiner
Bedeutung für die Sturm- und Drangperiode (Frankfurt n. M., 1881).
Humboldt [humbolt]
Karl Wilhelm Freiherr von, (svobodný pán von)
o
22. 6. 1767,
† 8. 4. 1835, německý filolog,
filozof, teoretik umění a diplomat
o bratr Alexandra von Humboldta
o stoupenec minimálního státu, který vyvozuje z účelu
člověka (rozvoj individuálních schopností)
o zakladatel filozofie jazyka jako samostatné
disciplíny
o kladl důraz na svébytnost myšlení a kulturu
jednotlivých národů
o filozoficky byl ovlivněn I. Kantem
o v roce 1810 založil v Berlíně univerzitu
o tvůrce nové koncepce gymnaziálního a univerzitního
vzdělání
§
von Humboldt:
Karl Wilhelm (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v
letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích), svob. pán, slavný státník a jazykozpytec
něm. (* 22. čna 1767 v Postupimi – † 8. dub. 1835 na zámku Tegelu u Berlína).
Záhy osiřev, nabyl s bratrem Alexandrem pečlivého vychování v Tegelu a v
Berlíně, studoval ve Frankfurtě n. O. a v Gotinkách práva, filologii a
filosofii, r.
Friedrich Heinrich Jacobi
* 25. 1.
1743, † 10. 3. 1819
byl mnohostranně
vzdělaný, literát (jeho spisy studoval v Ženevě Rousseau)
J. znal
Spinozovu i Kantovu filozofii
Ø
stýkal se
Hamanem, Herderem, Goethem a Mendelssohnem
přikládá také
jazyku zcela zvláštní důležitost
Ø
„Stačilo jen
podat kritiku jazyka, která by byla metakritikou rozumu, a rázem by v otázce
metafyziky panovala jednomyslnost."
na Jacobiho
navazoval Fichte (Johann Gottlieb Fichte, * 19. 5. 1762, † 29. 1.
1814)
slovníková
definice
Jacobi [jakóbi] Friedrich Heinrich
o 25. 1. 1743, † 10. 3. 1819, německý raně
romantický spisovatel a filozof
o představitel iracionalistického proudu v rámci
německé osvícenské filozofie
o nejprve proslul v tak zv. boji o B. Spinou
o odmítl racionalismus a sepětí přírody a poznání
o formuloval předpoklad nadsmyslového poznání
založeného na citu a víře
o jeho idea bezprostředního poznání a snaha odvozovat filozofii
z lidského jednání zapůsobily na romantismus a předjaly pozdější filozofii
života a existencialismus
§
Jacobi: Friedrich Heinrich (slovníková definice podle
Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích), filosof
něm., bratr 1) (*1743 v Düsseldorfě–†1819 v Mnichově), pocházel z bohaté
rodiny obchodnické a po smrti svého otce stal se chefem firmy, přešel však ve
služby státní a stal se radou při dvorní komoře jülich-bergské. Letní jeho
sídlo v Pempelfortu nedaleko Düsseldorfu bylo střediskem vybraného literárního
světa německého. Blízké byly jeho styky s Lessingem, Herderem a jmenovitě s
Goethem. R. 1804 povolán byl do Mnichova jako člen nově založené akademie věd,
jejíž předsedou se stal r. 1807, zemřel zabývaje se revisí svých děl. J.
jest duch vroucí, který hleděl býti přede vším práv citovým potřebám člověka,
pokud tyto vzbuzovány bývají filosofickým myšlením. Víra v Boha osobního a
osobní nesmrtelnost jsou stežejnými pomysly jeho filosofie. Ale poněvadž rozum
nestačí podati záruky ve věcech transcendentních vůbec a tedy také nedovede
upokojiti zřetelem otázek tak úzce s mravní podstatou člověka souvisících, jako
jsou Bůh, věčnost. osobní nesmrtelnost, uchyluje se J. k citu a víře a
tou rozum hradí a jí filosofuje. Cit měl jej utvrditi v tom, o čem jej rozum
nepřesvědčil; později uchyluje se k umu (Vernunft) jako nově objevenému
orgánu ideovému, který podává bezprostřední vnímání nadsmyslna. Marno jest
rozumem zjednávati přesvědčení náboženské. Rozum diskursivní, od případu k
případu jdoucí, soudy a pojmy tvořící, cestou demonstrující vede vždy jen
k podmíněnému–dokazované jest podmíněno svými důvody, Bůh však jest
nepodmíněno samo. Měl-li by Bůh býti dokázán, sklesl by na něco podmíněného. J.
proslul svým posudkem o Kantově kriticismu, ukázav na příkrou vnitřní jeho
neshodu: nebo platí-li podle Kanta zásada kausality jen v oboru zkušenosti,
nemůže přenášena býti na věci samy o sobě, ale pak též nemůže Kant zodpověděti
otázku po látce v představách našich. Poznávání zevnějška bral J. za
prosté faktum, za pravdu smyslně vnímanou, ale podobnou bezdůkazou pravdou byl
mu i Bůh, krása, dobro, vznešenost jako předměty bezprostředního vnímání
vnitřního. Pokud empirie zevnější sáhá, platí důkaz rozumový, z tohoto však se
vymykají ony blažící idee. Tím se vysvětluje výrok J-ho, v němž o sobě
dí, že jest pohan rozumem, křesťan srdcem. Spisy jeho postrádají systematické
úpravy dlouhých, učených pojednání; jsou psány aforisticky nebo formou
listovou, dialogickou, též románovou, odkudž jejich půvab a jich dovoláváním se
citovosti i rozšíření se vysvětluje zejména v kruzích žen, ač zas na druhé
straně kolísavá dikce a nedostatek logické přesnosti vynesl mu výtku
filosofického dilettantismu. Ku směru jeho náleží Jak. Salat, Weiller, Köppen,
Christ. Weiss, Lichtenfels, Bouterwek a j. Nejdůležitější z jeho spisů jsou:
filosofický román Woldemar (poprvé pod titulem Freundschaft u. Liebe,
1777, posl. vyd. 1826); Über die Lehre des Spinoza, in Briefen an Moses
Mendelssohn (1789); Wider Mendelssohns Beschuldigungen, betreffend die
Lehr des Spinoza (1786); David Hume über den Glauben, oder Idealismus
und Realismus, ein Gespräch (1787); Eduard Altwill's Briefsammlung
(1792); Uiber das Unternehmen des Kriticismus, die Vernunft zu Verstande zu
bringen u. der Philos. überhaupt eine Absicht zu geben (1801); Von den
göttlichen Dingen u. ihrer Offenbarung, hlavně proti Schellingovi (1811).
Souborné vyd. spisů jeho vyšlo r. 1812–24 6 sv. v Lipsku. Zb.
Johann Gottfried Herder
*25. 8. 1744,
† 18. 12. 1803
pocházející z
východního Pruska stal se na Goethovu přímluvu superintendantem (vyšší
duchovní hodnostář v některých evangelických církvích) ve Výmaru
zpočátku
básníkem, ale filozofické myšlenky vyjádřil v samostatných filozofických
dílech, později pouze filozof
díla:
Ö Ideje k filozofii dějin lidstva
Ø
pojednává:
·
o vesmíru – Země
je pouze jednou z hvězd
·
o zvláštním
postavení, o místu života na této planetě a člověka v oblasti života
·
dějiny jsou
podle něj přírodní proces
Ö Dopisy na podporu lidskosti
Ö Rozvažování a skutečnost, rozum a jazyk, metakritika
ke kritice čistého rozumu
Ø
zasloužil se
jimi o rozvoj filozofického zkoumání dějin a jazyka
sbíral a
překládal lidovou poezii Řeků a Římanů, orientálních i evropských národů
Ö postihl v nich indiviuální odlišnosti a ducha národa
Ö jeho práce měly velký význam pro obrození národů
východní Evropy
H. myšlenka – v
dějinách má každé historické údobí a každý národ svůj účel sám v sobě
Ö „vývoj" všechno se rodí přímo z boha
Ø
bůh:
·
je pramenem
věčného a nekonečného
·
je pramenem
všech věcí
·
je mu všechno
stejně blízko
·
všechno zrcadlí
boží bytost svým vlastním způsobem
H. polemika
s Kantem
Ö útočí na Kantovo dualistické rozlišování:
·
smyslovosti a
rozvažování
·
povinnosti a
sklonu
·
formy a obsahu
myšlení
·
a zvláště na
rozlišování teoretického rozumu, ukazujícího ideu boha jako nedokazatelnou
hypotézu, a praktického rozumu, který vypovězeného boha znovu vrací zpět
H. Kantovo
dualistické vidění označuje jako „kejklířství rozumu"
Ø
to nemůže vést
ani k pravdivému přesvědčení, ani k opravdové mravnosti
H. požaduje
filozofii těsně spjatou s jazykem a se zkoumáním jeho forem
slovníková
definice
Herder [herdr] Johann Gottfried von
o *25. 8. 1744, † 18. 12. 1803, německý osvícenský
filozof a literární vědec; protestantský kazatel
o v centru jeho filozofického zájmu je filozofie dějin
(Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menscheit – Myšlenky k filozofii
dějin lidstva)
o dějiny (jako součást pozitivního vývoje přírody)
směřují k vytvoření harmonické společnosti
o lidstvo zákonitě dospívá k humanitě, tzn. k
soběstačnému užívání svých sil a k rozumové a mravní dokonalosti
o dějiny směřují k maximu prostřednictvím jednotlivých
epoch, jejichž nositeli jsou významné národy (Egypt, Persie, Řecko, Řím,
evropské národy)
o dílčí maxima jednotlivých epoch se spojí v konečném,
ještě nedosaženém výsledku dějin lidstva
o vyslovil se pro jednotný německý stát a žádal
zlepšení životních podmínek pro nejširší vrstvy
o významné místo přiřkl i Slovanům („Řekům nového
věku“), kteří podle Herdera vystřídají ve vedoucím postavení Germány
o velkou pozornost věnoval estetickým otázkám
o poukázal na historické souvislosti literatury; vznik
jazyka vyvozoval z vývoje rozumu (O původu řeči)
o důrazem na význam národního jazyka a obhajobou
nezadatelného práva každého národa na rozvoj ovlivnil obrozenecké hnutí
slovanských národů
§
Herder Johann Gottfried, (slovníková definice podle Ottova
slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích), filosof něm.,
bratr 1) básník a spisovatel něm. (*1744 Morągu [Mohrungen] ve Vých. Prusku –
†1803 ve Výmaru), syn učitele a kostelníka, někdejšího tkalce, muže vážného, a
zbožné, rozumné matky. Vyrostl v chudobě, ale nikoli v nuzotě, v ovzduší
pietistickém, při zbožných zpěvech rodinných. Ve škole zkoušel velmi pedantstvím
rektora a vzdělával se četbou. R. 1762 napsaI ódu na cara ruského, jež ihned v
Královci byla vytištěna. Téhož roku vzal ho ranhojič ruského pluku,
přezimovavšího v Morągu, s sebou do Královce, aby se učil ranlékařství; ale H.,
seznav slabost svých čivů, dal se z nenadání zapsati na fakultu theologickou.
Byv pak přijat do Collegium Fridericianum a zaměstnán na škole ústavu, okázal
brzy své paedagogické nadání. Z učitelů nejvíce naň působil Kant, jehož vliv
jeví četné filosofické články H-ovy; na jeho tehdejším filosofickém
stanovisku H. i utkvěl, nepokročiv ke kritice čistého rozumu. Zde seznal
zajímavého J. G. Hamanna , »maga severų. Již r. 1764 odebral se H.
do Rigy, kamž ho Hamann doporučil za kollaboratora na škole kathedrální, a tam
zažil nejšťastnější dobu svého života, jsa oblíben jako učitel i jako kazatel,
tak že obec zřídila pro něho nové místo předměstského kazatele, když měl býti
povolán do Petrohradu. Tehdáž napsal k zasvěcení nové radnice slavnostní spis Haben
wir noch jetzt das Publicum und Vaterland der Alten (1765), kde na
první otázku odpovídá záporně, na druhou kladně, projevuje vlastenectví ruské
(pro pruské se nikdy nenadchnul). Petr Veliký byl a zůstal mu ideálem knížete a
Kateřina důstojnou jeho následovnicí. Zde vůbec čerpal H. vědomosti své
o Slovanech doufaje, že z požehnaných krajin maloruských bude někdy nová Jónie.
Také kruté postavení lotyšských nevolníků zde poznal vlastním názorem. Napsav
řadu příležitostných a náboženských básní, vystoupil anonymně svými důležitými
zlomky. Na základě kritického časopisu »Literaturbriefe«, Lessingem založeného,
napsal Über die neuere deutsche Liter tur. Erste (2. 3.) Sammlung von
Fragmenten (1767). Oproti kritice tohoto listu, vycházející často od pojmu
absolutní dokonalosti díla a pojímající básníka jen jako vědomě tvořícího
rozumem, H. je zakladatelem kritiky nové, která hledí k nevědomým silám
tu působícím a k historické a psychologické podmíněnosti, ba jemu tanou na
mysli již dějiny lidstva na základě poesie. Poprvé zde na posuzování umění obrácena
věta Hamannova, že poesie není hříčkou vzdělanců, nýbrž mateřským jazykem
lidstva, že je starší prósy. Zlomky měly veliký úspěch; učinily H-a, ač
nebyl jmenován, slavným spisovatelem; Nicolai získal ho za recensenta pro svou
»Bibliothe▽, kterýžto úřad zapletl
ho však záhy v polemiku s pověstným Klotzem a jeho klikou. H., jenž
rovněž anonymně vydal »torsœ pomníku Abbtova (1768) a Kritische Wälder
(1769), rozepisující se o Lessingově »Laokoonų a o spisech Klotzových,
potlačil úplně 2. vydání »Fragmentů«, které Klotz předčasně kritisoval, zároveň
však nemoudře a nemužně zapřel veřejně autorství »Lesů«. Tato polemika
znechutila H-ovi pobyt v Rize, tak že v květnu 1769 náhle složil své
úřady a vydal se na cestu do Kodaně a Německa. Místo toho zajel z Kodaně s
přítelem Berensem až do Francie, kde strávil půl roku studiem franc.
literatury, chtěje se pořád ještě státi Lykurgem Livonska, seznámil se s
Diderotem a d'Alembertem v Paříži a přijal z touhy po delší cestě návrh
knížete-biskupa lubeckého, aby syna jeho provázel jako cestovní kazatel.
Seznámiv se v Hamburku s Lessingem a Claudiusem, nastoupil r. 1770 cestu; v
Darmstadtě zasnoubil se s Karolinou Flachslandovou, ale již ve Štrasburku
rozešel se s princem a přijal místo kazatele v Bückeburku. Než je nastoupil,
podrobil se marně bolestné operaci, aby se zbavil slzení; při tom seznámil se s
Goethem, na jehož celý život a hlavně na mladistvou poesii měla tato známost
vliv nezměrný. Zde na rychlo sepsal Über den Ursprung der Sprache,
dokazuje tu lidský původ jazyka, a získal tím cenu berlínské akademie (vyd.
1772). Další plod styků s Goethem byla knížka Von deutscher Art u. Kunst
(1773), společně vydaná, v níž jednal o lidové poesii, o Shakespearovi a
Ossianovi. S Goethem také uvázal se v úřad referenta ve »Frankfurter Gelehrte
Anzeige◁ roku 1772. V Bückeburku,
kam ho povolal hrabě Lippe-Schaumburský, znamenitý vojen. organisator, cítil se
H. jako ve vyhnanství a teprve když r. 1775 po dlouhém váhání pojal
Karolinu za ženu a nalezl štěstí v domácnosti, zahájil dobu velmi plodnou řadou
děl charakterisovaných geniálním slohem, opovrhujícím všemi pravidly škol. Byla
to předně Älteste Urkunde des Menschengeschlechtes (1774 – 1776, 2 sv.),
vyrostlá ze starších začátků, výklad »písně biblické« o stvoření světa, kterou zároveň
hájí jako skutečnou listinu, doloženou i jinými orientálními prameny. Toto
úplné odvrácení od rationalismu bylo také způsobeno přátelstvím s Lavaterem, k
jehož fysiognomice H. přispíval. Téhož ducha je Auch eine Philosophie
der Geschichte zur Bildung der Menschheit (1774), hájící i kaceřovaný
středověk proti nové době, a hlavně An Prediger. Fünfzehn Provinzialblätter
(1774), útočící ostře na osvětářskou theologii, hlavně na Spaldinga. Také r.
1773 obdržel H. cenu berlín. akademie za Ursachen des gesunkenen
Geschmacks bei den ver ch. Völkern, da er geblühet (1775).
Zde vznikly i práce později vydané o Huttenovi, o podobnosti starší anglické
(balladové) poesie s německou, Lieder der Liebe (1778), překlady z básní
východních, a Plastik (1778), definující sochařství jako umění hmatu a
doplňující rozdělení Lessingovo. Při těchto pracích měl H. stále také na
zřeteli, aby se zbavil bückeburského vyhnanství, a namáhal se velmi dosíci
professury v Gotinkách; ale fakulta netroufala si rozhodnouti, je-li skutečně
pravověrný. Za to Goethe, dostav se do Výmaru, vymohl mu, že byl r. 1776
povolán za vrchního faráře, konsistoriálního radu a školdozorce do Výmaru. Zde
cítil se H. nějaký čas šťastným, s chutí ujal se škol, měl řadu pěkných
řečí školních, napsal slabikář a katechismus; ale tíže prací administračních
záhy se mu zprotivila a nejasností ve smlouvě na dlouho zkalil se poměr jeho ku
Goethovi. Přese všechny práce vydal H. epochální sbírku Volkslieder
(1778), od pořadatele pohrobního 2. vydání Stimmen der Völker in
Liedern nazvanou a obsahující nejen skutečně lidové, nýbrž národně
charakteristické písně vůbec. Své překlady H. uspořádal zeměpisně, ne
ethnograficky; proto i české rhapsodie o Libušině soudu a Horymíru (tato s
mnohými jinými příspěvky je psána pro rukopisný týdenník výmarské společnosti
»Journal von Tiefurt«, 1781), volně básněné dle Hájkovy kroniky, položil mezi
písně německé, podobně jako v listech humanitních nazývá Komenského mužem svého
národa. Opět dosáhl cen akademických: bavorské prací Ueber die
Wirkung der Dichtkunst auf die Sitten der Völker (1781) a třetí berl. prací
Vom Einfluss der Regierung auf die Wissenschaften u. d.
Wissenschaften auf die Regierung (1786). K svým theolog. pracím vrátil se H.,
opustiv příkré stanovisko protirationalistické, paedagogickými Briefe, das
Studium der Theologie betreffend (1780 až 1781), v nichž smír mezi kritikou
bible a vírou není uzavřen bez osudných kompromissů. Tento spis je památníkem
přátelství H-ova s mladým J. G. Müllerem, které život přetrvalo, přetrhl
však na dobro svazky poutavší H-a k Lavaterovi. Smrt Lessingova zavdala H-ovi
příčinu vysloviti se o něm krásným způsobem a navázati styky s Mendelssohnem,
ale s třetím ve spolku, s Nicolaiem, utkal se ne zcela šťastně polemikou o
templářích. Roku 1782 – 83 vydal H. první (jediné) dva svazky dlouho
připravované epochální práce Vom Geist d. Ebräisch. Poesie. R. 1783 udál
se obrat v jeho poměru ku Goethovi a vřelé, šlechetné přátelství pojilo oba
odtud na dlouhou dobu, která znamená pro H-a vrchol činnosti. Domácnost H-ova
stala se domovem Goethovi, jehož přírodovědecké studie oplodily zase myšlénkový
svět H-ův. Výsledkem této doby jest H-ovo nejpůsobivější a
nejdůležitější dílo Ideen zur Philosophie der Geschichte der
Menschheit (1784 –
Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher
*21. 11. 1768,
† 12. 2. 1834
v Berlíně byl S.
kazatelem a později profesorem teologie na nově založené univerzitě
v úzkém styku s romantiky
– např. s Friedrichem Schlegelem
nejslavnější
spis:
Ö Řeči o náboženství ke vzdělancům mezi jeho
opovrhovateli
Ø
vznikly mezi
léty
Ö náboženství podle S.
Ö není myšlením či jednáním
Ö !!!ale!!! je nazíráním a citem
Ö je smysl pro nekonečno
zbožnost je
pocit naprosté závislosti na něčem vyšším
Ø
tím vyšším je
jistota boží existence – nekonečno
Ø
z toho plyne,
že jediné, na čem záleží na čem záleží,
je „citový dotek s nekonečnem“
Ø
všechno ostatní jsou
dogmata = Písmo i víra v osobní nesmrtelnost bez významu
i v jednání vše také
spočívá na náboženském cítění
Ø
i kdyby se
člověk kvůli náboženskému citu mýlil je S. milejší než ten, kdo se podle Kanta podrobuje
tuhé sebekázni
zastával se důsledného
oddělování vědění a víry
Ø
víra by neměla
být na překážku bádání a bádání aby nepřekáželo víře
slovníková
definice
Schleiermacher [šlajermachr] Friedrich Daniel Ernst
o *21. 11. 1768, † 12. 2. 1834, německý
protestantský filozof a filolog
o snažil se teologii přizpůsobit duchu německé klasické
filozofie
o vycházel z principu jednoty bytí a myšlení (tzv.
princip identity) a spojoval ideje Kantovy, Fichtovy, Schellingovy a Jacobiho
do romantické filozofie náboženství, zdůrazňující senzualistické a citové
prožitky
o pokračoval v kritice bible, započaté B. Spinozou;
názorem, že původní smysl textů lze rekonstruovat cestou vhledu do okolností
jejich vzniku, ovlivnil další vývoj hermeneutiky
o značně zapůsobil na teologické myšlení
§
Schleiermacher
Friedrich Ernst Daniel, (slovníková
definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28
svazcích), filosof něm., bratr 1) protest. theolog a filosof něm. (* 1768 ve
Vratislavi – † 1834), byl syn reformovaného voj. kazatele. Studoval theologii v
Halle, potom v Berlíně. Zde stal se r. 1796 kazatelem v nemocnici Charité a r.
1802 dvorním kazatelem ve Stolpe. R. 1804 povolán byl za prof. filosofie a
theologie do Halle. Nucen však r. 1806 opustiti místo vlivem událostí
válečných, odebral se do Berlína, kdež byl literárně činným a nemálo tehda
působil ke vzpružení ducha národního. Když pak r. 1810 založena universita v
Berlíně, jmenován na ní professorem theologie, leč přednášel též o různých
doktrinách filosofických. Významné jest vystoupení jeho jako předsedy synody v
Berlíně r. 1817, kde usiloval o unii lutherské a reformované církve, ovšem s
volnějším zřízením církevním, které by vyhovovalo individuálnosti náboženské,
narazil však na odpor vládních kruhů ministerských a i theologův samých. S.
náleží mezi nejznamenitější theology protestantské. Jsa příliš filosofem nemohl
zůstati uspokojen dogmatismem víry, ale přece zase jako člověk citový zbožností
proniknut, trval na ideálu náboženství, kterýž rozváděl směrem svobodomyslným.
Theologii nechával při jejích právech, však s vyhrazením zvláštního oboru pro filosofii,
kamž oné zasahati nepřináleží. Náboženství jest jiný pojem než filosofie.
Soubor všeho existujícího jest svět, reální jednota celku toho, v němž veškery
části mezi sebou vzájemně spiaty jsou, jest božství. Již v první době svého
tvoření, kdy se ještě cítil váben směrem romantismu, kterýž dodával zabarvení i
jeho studiím theologickým, usiloval svým filosofickým pojetím náboženství
raziti dráhu reformním názorům, a to spisem Ueber die Religion. Reden an die
Gebildeten unter ihren Verächtern, původně anonymně r. 1799 (krit. vyd.
obstaral Pünjer, Brunšvik, 1879), v němž stejně se obrací proti dogmatismu jako
rozumové střízlivosti. Náboženství jest mu vědomím věčného a neskončeného v
bytostech miznoucích a konečných. Veřejnost, která v tomto vystihla pantheistický
nádech, přiřkla S-ovi název »spinozistického kazatele«. Jiné dílo,
daleko významnější svou theologisující tendencí, jest Der christl. Glaube
nach den Grundsätzen der evang. Kirche im Zusammenhange dargestellt (Berl.,1821
– 22, 2 sv., 4. vyd. Gotha, 1889). Zde postavil se S. již na historické
stanovisko vůči křesťanství a pouští se do kritiky dogmat; náboženství vyvozuje
tu z citu odvislosti, kterýž cit v člověku podnítila historická osobnost
Kristova. Jiné spisy theologické jsou: Die Einleitung in das Neue testament (1846);
Die Hermeneutik u. Kritik mit besonderer Beziehung auf das Neue Testament (1838);
Christliche Sitte (1837); Die praktische Theologie (1850); Das
Leben Jesu (1864). Co se tkne jeho filosofie, hlavně v Dialektice obsažené,
jest z ní vidno, jak nejen vlivy soudobé, jako učení Kantovo, Fichtovo,
Schellingovo, ale i starší vlivy, jmenovitě Spinozův a Platonův na něho
působily. Soustavu svou založil směrem ideálně-realistickým. Odmítl Kantovu
domněnku, že čas, prostor a příčinnost jsou jen formy intellektuální, nýbrž
přiříká jim reálnost pro věci samy, přijímá však spontaneitu jako apriorný
poznávací živel. Seřazené a semknuté naše vědění nemá hodnotu toliko
subjektivní, nýbrž vystihuje se jím objektivní skutečnost, tak že se stává
výrazem reálné jednoty, v níž ztotožněn subjekt i objekt. Toto ztotožňování
ideálního s reálním, ducha s přírodou, myslí si S. uskutečňováno po
způsobu Schellingově.Jeho závislost na Schellingovi vidná je i z toho, že vyvození
éthiky přizpůsobil podle filosofie identity, tak že ona na sobě nese plný ráz
tohoto svého základu. Jest jen dvé hlavních věd: fysika a éthika. Prvá jest
vědou o součinnosti přirody s duchem, druhá o součinnosti ducha s přírodou.
Éthika má poznávati, jak všerozum ve skutečnosti tvoří, t. j. jí náleží, aby
hleděla určiti, jakými úkony rozum ten přírodě víc a více se blíží čili stává
se přírodou. Imperativ Kantův pro tuto éthiku neplatí, poněvadž by se pak
vztahovala k něčemu, co teprve státi se má, a neměla by vztah k jsoucnu. Také
otázka individuální vůle, při tomto názoru deterministickém, že zákon mravní
jest vlastně zákon přírody, zůstává stranou, třeba že S. sám klade důraz
na význam individua a jeho osobní se vyžití. Éthika S-ova jest široce a
směle koncipována. Úkony rozumu mají býti v celém jich rozsahu vystiženy, při
čemž nesejde na tom, aby zlomky tohoto všeobecného processu (chtění jednotlivá)
byly zkoumány, ježto bez ideje celkové nemají smyslu nejsouce pochopitelné leč
skrze ni. Jde tu tedy o jakousi éthiku rodovou, jen s nejvšeobecnějšími pojmy
rozumového jednání, ježto úkolem éthiky jest dolíčiti, jak všerozum se
projevuje v rodu lidském. Cenný jest jeho překlad Platonových spisů (Berl.,
1804 – 10, 5 sv.; 2. vyd. 1817 – 28, 6 sv.). Z děl filosofických uvádíme: Dialektik
(1839); Entwurf eines Systems der Sittenlehre (1835); Die Lehre vom
Staat (1849); Geschichte der Philosophie (1839). Sebrané spisy
vydány ve třech oddílech (Berl., 1836 – 65), z nichž první obsahuje spisy
theologické (11 sv.), druhý kázání (10 sv., vyd. Sydon 1836 – 56), třetí
filosofické (9 sv.). Zvlášť vydány spisy paedagogické (2. vyd. 1876) a Rätsel
u. Charaden (3. vyd. 1883). Nejznamenitější ze stoupencův S-ových
jsou historikové filosofie Chr. Aug. Brandis, Heinr. Ritter, spekulativní
theolog Röthe, Braniss a j. Životopis jeho psali Schenkel (1868) a Dilthey
(1870). Srv. Bender, S-s Theologie mit ihren philosoph. Grundlagen (1876
– 78, 2 sv.); J. Bohatec, S-ův pojem náboženství (»Česká Mysl«, 1904). Zb.
Tato stránka WWW je 48