Francouzská osvícenská filozofie

 

 

 

 

Denis Diderot

Jean Baptiste le Rond d’Alembert

Encyklopedie

Julien Offroy des La Mettrie

 

IV. Encyklopedisté a s ní související filozofie

1.     Encyklopedie a encyklopedisté

2.     Denis Diderot a Jean Baptiste le Rond d’Alembert

3.     Francouzští materialisté

 

1. Encyklopedie a encyklopedisté

 

Encyklopedie

*      Encyklopedie vycházela od roku 1751 do roku 1780

o       celý název: Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel

o       v úvodu E. stojí: Věk náboženství a filozofie ustoupil století vědy

*      encyklopedie:

o       řec. enkyklios = v kruhu + paideia = vzdělání

*      měla shrnout a uspořádat veškeré vědění té doby

*      na Encyklopedii jako celku se především podíleli:

o       Denis Diderot a Jean Baptiste le Rond d‘Alembert

 

*      slovníková definice

Encyklopedie

o       racionální slovník věd, umění a řemesel, francouzsky Encyclopédie, ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers – francouzský naučný slovník vydávaný 1751 – 72 D. Diderotem a J. B. d'Alambertem

o       vycházel z principů osvícenského racionalismu

o       cílem bylo shrnout dosavadní lidské vědění a podat celkový obraz úsilí lidského ducha

 

Encyklopedisté

*      slovníková definice

encyklopedisté

o       filozofové a vědci spjatí spoluprací na významném 28svazkovém díle Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, které podávalo systematický přehled tehdejších poznatků a sehrálo mimo jiné významnou světonázorovou úlohu v přípravě Velké francouzské revoluce 1789

o       hlavními organizátory byli J. B. d'Alembert (prvních 7 svazků) a D. Diderot (redaktor a autor asi 1 000 hesel). Z dalších spolupracovníků: E. B. de Condillac, C. A. Helvétius, P. H. D. von Holbach, J. O. de La Mettrie, Ch.-L. Montesquieu, J. J. Rousseau, A. R. J. Turgot, F. M. Voltaire

o       přes jistou různorodost názorů sjednoceni v odmítnutí principu autority ve vědě, v důvěře v racionalismus a kritičnost a v odstupu vůči náboženství

o       zabývali se nejen teoretickými problémy, ale i praktickými otázkami (řemesla ap.)

o       do centra pozornosti postaven člověk a jeho zájmy

§         Encyklopedisté (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) slují v literární historii francouzští učenci a filosofové, kteří se zúčastnili svými pracemi velké encyklopedie francouzské (l'Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences etc., Paříž 1751 – 1765). Z velké řady spolupracovníků nejpřednější jsou: d'Alembert, Diderot, Dumarsais, Daubenton, Grimm, Rousseau (psal čl. Hudba), Buffen (čl. Příroda), de Jaucourt (čl. přírodoslovné), d'Holbach, La Condamine, Marmontel, Duclos, Voltaire, Montesquieu, Quesnay, Necker, Turgot, abbé Mallet (psal o theologii), abbé Yvon (o metafysice, logice, morálce) a j. Jest pravda. že e. byli vedeni bojovnou myšlénkou proti stávajícím řádům časovým (proto také z rozhodujících kruhův vládních a jmenovitě klerikálních až k samému konci jejich podniku tak velké překážky činěny). Než výklady jejich třeba sebe řízněji a neohroženěji pronášené, jmenovitě tam, kde se dotýkaly otázek pro francouzské poměry na ten čas velmi choulostivých (jako na př. bylo svobodomyslné hájení Diderotovo práv lidu proti moci královské), zůstávaly vždy jen výklady theoretickými a neměly nikdy tolik podvratné síly, aby se jim mohlo přičítati přímé spoluspůsobení francouzské revoluce. Pak nesmí býti zapomínáno, že tendence e-stův, ač v díle jejich všechny jednotlivé odbory věd, umění, průmyslu, obchodu atd. zastoupeny byly, přece byla čistě filosofická a spekulativní, vedena jsouc zcela historicky v duchu francouzské filosofie, a spekulace filosofická s násilnostmi života politického nikdy neměla nic společného. Historická souvislost jest ta, že Descartesem v popředí postavená vnitrnost a intellektuálnost končila zde úplnou emancipací rozumu: neobmezená jeho moc a vláda měly býti hájeny a dokazovány. Všude volné užívání rozumu – toť jest »osvěta ve smyslu francouzských e-stův. Směr tento určili d'Alembert a Diderot, vzali zodpovědnost za celé dílo na sebe, dovedli pro ně získati nejschopnější muže své doby a ovládli celý podnik svým duchem tak, že platí za podnik jejich a pod jejich jménem také bývá uváděn. Zb.¨

 

2. Denis Diderot a Jean Baptiste le Rond d’Alembert

 

Denis Diderot

*      * 5. 10. 1713 Langres, † 31. 7. 1784 Paříž

o       francouzský osvícenský filozof, spisovatel, teoretik umění a výtvarný kritik; přední encyklopedista

o       rozsahem své práce a znalostmi je srovnatelný s Voltairem

*      původně věřící křesťan, později zastánce deismu

*      oproti ostatním francouzským osvícencům-materialistům chápal přírodu dynamicky

o       v jejích proměnách viděl zejm. pohyb mechanický (přemístění, oddělení, zhušťování ap.), ale hledal i jiné příčiny vývoje

o       ve snaze vysvětlit původ vědomí vyslovil předpoklad o všeobecné citlivosti hmoty

*      odmítal despotismus

*      hájil osvícenou konstituční monarchii

*      břitký stylista a kritik společenských a náboženských konvencí, jak lze vidět i z jeho próz (Jakub fatalista, Jeptiška)

 

práce na Encyklopedii:

*      pod tlakem církve d‘Alambert přestal pracovat na E.

*      Diderot zůstal sám

o       sám napsal přes tisíc hesel

o       přes opakované výhrůžky Encyklopedie dál šířila

o       brzy byla přeložena do několika cizích jazyků

*      stala se nejpoužívanějším slovníkem evropských vzdělanců a měla značný vliv na obecný způsob myšlení

o       je považována spolu s Voltairovým a Rosseaovým dílem za intelektuální základ pozdější revoluce ve Francii (1789)

 

postoj Encyklopedie k náboženství:

*      Voltaire

o       útočil na křesťanství a církev, !!!ale!!! odmítal i ateizmus

o       propagoval pravé rozumové náboženství

*      Encyklopedie

o       není úplně nepřátelská vůči každému druhu náboženství a víře v boha

o       staví se k náboženství a víře spíše ze strany skepticismu

o       před vydáním nakladatel upravil, bez vědomí Diderota, některá hesla, která by mohla způsobit ostrou kritiku a velké cenzurní zásahy

o       ale i sám Diderot byl ze stejných důvodů opatrný

§         vyhnul se otevřenému názoru v určitých heslech – Duše, Svoboda

§         v heslech méně cenzuře nápadných pak svůj názor plně projevil

*      prakticky byl ale Diderot ve svých náboženských  otázkách skeptický a zdrženlivý

o       Vyklad přírody: „Vyšel jsem od přírody a nakonec přicházím k Tobě, jehož jménem na zemi je Bůh. Nevím, zda jsi; ale budu myslet tak, jako bys hleděl do mé duše; budu jednat, jako bych žil před Tvým zrakem. V tomto světě na Tobě nic nežádám; nejsi-li, ubírá se svět svou cestou sám od sebe, a jsi-li, je jeho běh nutný z Tvého příkazu ... Viz, to jsem já, nutně uspořádaná částečka věčné a nutné hmoty a snad Tvůj tvor ..."

 

*      slovníková definice

o       Diderot [-ró] Denis, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) franc. filosof a spisovatel (* 1713 v Langres – † 1784 v Paříži). Pocházeje z rodiny řemeslnické vstoupil ve věku desíti let do jesuitské kolleje v rodném městě, ve studiích pak pokračoval na Collège d'Harcourt (nyní lycée St. Louis) v Paříži. Záhy zdráhal se proti úmyslu svých vychovatelů a vlastního otce vstoupiti do stavu kněžského, usadil se v Paříži a zde za poměrů velmi nuzných věnoval se oblíbeným studiím literárním a mathematickým. Tento život plný útrap a nesnází trval deset let. V té době živil se hlavně mathematickými hodinami nebo – skládáním kázání. R. 1743 pojal za manželku dívku nemajetnou (Anne Antoinette Champion) proti vůli vlastního otce. Téhož roku vydal Stonyanovy řecké dějiny v překladě francouzském. Nakladatelům svým učinil návrh, by vydali velkou franc. encyklopaedii, dílo původní a samostatné, jehož potřeba té doby ve franc. veřejnosti byla pociťována, tak že pokusy již se činily, přeložiti dílo cizojazyčné, Chambersovu Cyclopaedii. Návrh D-ův byl přijat a redaktory jmenováni on a d'Alembert. Vláda k podniku tomu měla velikou nedůvěru, a zvláště některé menší spisy, obsahu choulostivého, jež D. mezi tím uveřejnil (Pensées philosophiques, Bijoux indiscrets, Lettre sur les aveugles), způsobily, že r. 1749 byl jat a přes čtvrt roku vězněn ve Vincennech u Paříže. První sešit slovníku vyšel r. 1751, a v několika měsících rozprodány ho dva tisíce svazků. Po té rozvinul D. činnost zimničnou v různých oborech spisovatelských a zaujal vynikající místo v tehdejším literárním ruchu franc. Po vyjití 7. svazku Encyklopédie zdvihla se pravá bouře odporu v kruzích klerikálních, a velké to dílo mělo jako kacířské státi se obětí plamenů. Dvůr, parlament, Sorbonna vystoupily proti podniku. Obhájců ubývalo, sám d'Alembert dal se zastrašiti a zřekl se účastenství. D. jediný vytrval a neohrožeností svou dokázal za účinné podpory šlechtice Ludvíka de Jaucourt, že v díle po krátké přestávce mohlo býti pokračováno. R. 1765 konečně za různých bezpečnostních úzkostlivých opatření se strany vlády vydána celá Encyklopédie (Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, 28 sv., doplněk o 5 sv. vyšel v Amsterdamě r. 1776–77 a Table analytique ve 2 sv. v Paříži r. 1780). Hmotné poměry D-ovy v této době byly neutěšeny. Chtěje pojistiti dospělé dceři své věno, zamýšlel prodati knihovnu svou. O tom se dověděla císařovna ruská Kateřina II., i kázala vyplatiti D-ovi za knihy jeho 15.000 fr. Mimo to vykázána mu roční renta 1000 fr. a vyhrazeno doživotní užívání knihovny; později renta byla nahrazena darem 50.000 fr. R. 1773 podnikl D. cestu ke dvoru císařskému do Petrohradu a pobyl tam od září 1773 do února 1774. Sychravé počasí severní málo mu svědčilo, a proto vrátil se přes Hollandsko do Paříže. kde věnoval se výhradně činnosti literární. Napsal zvláště dva pozoruhodné romány Jacques le fataliste et son maître a La religieuse, r. 1778 pak uveřejnil Essai sur les règnes de Claude et de Néron, práci pozoruhodnou, jež původně měla býti toliko úvodem k Lagrangeovu překladu děl Senekových, ale vzrostla ve studii samostatnou. D. zemřel raněn byv mrtvicí. V názorech svých vědeckých a filosofických jeví se nám D. povahou velmi nestálou, těkavou. – V povšechném vývoji jeho názoru možno rozeznávati trojí období: Nejprve jeví se nám věřícím křesťanem ve spise Principes de la philosophie morale ou essai sur ta verité et sur la vertu (1745). Opíraje se tu hlavně o názory Shaftesburvho ukazuje, že ctnosť nezbytně je sloučena s vírou v boha, sama pak je jedinou podmínkou pravého blaha. Hájí ve spise tomto oprávněnost theismu naproti deismu, nesmrtelnost i samostatnost duše lidské a svobodu vůle. Dvě léta na to změnil již názory své a vydal r. 1747 malý spis Promenade d'un sceptique, který hned po vyjití byl konfiskován a teprve r. 1821 v sebraných spisech D-ových uveřejněn. Je to parodie na sv. písmo Starého i Nového zákona i na všechny školy filosofické s výsledným názorem, ze neexistuje ni dobro ni ctnosť ve světě, a že slasť i sobectví jsou jedině platná hesla. Skepticismus tento byl přechodem ke druhému období života D-ova, v němž hlásí se otevřeně k deismu. Děje se tak v Pensées philosophiques (1748). Spis ten, jenž nejprve byl na rozkaz parlamentu spálen a teprve později v novém otisku vyšel, je namířen proti Pascalovi a tvrdí, že rozum nesmí se podvoliti zjevení. Metafysika rovněž nepodává nic dokázaného, v přírodní vědě však, jak Newton ji odhalil, lze nalézti nepopěrné důkazy o jsoucnosti boží a pevnou oporu deismu. Náboženství třeba zvoliti to, které nejvíce ve článcích svých s požadavky zdravého rozumu se shoduje. Přechod ke třetímu období označují spisy Lettre sur les aveugles (1749, fysiologie smyslů) a Lettres sur les sourds et muets (1751, o původu řeči): víra v boha není mu nutností. nýbrž pouhou věcí náhody a shody lidí mezi sebou. Určitě pak konečné názory D-ovy jsou vyjádřeny ve spise Pensées sur ľinterpretation de la nature, vydaném r. 1754. Opírá se tu o Leibnize tvrdě, že duše skládá se z atomů citlivostí opatřených. Není tvůrce nebo boha mimo svět, nýbrž hmota veškera jest živa, oduševněna, obdařena jsouc všeobecnou sensibilitou. Na nižších stupních oduševněnost tato jest jakoby spoutána, čím výše, tím více nabývá převahy a nadvlády nad hmotností. Podobné názory vykládá i ve spisech: Sur la matière et le mouvement (1770) a Entretien entre d'Alembert et Diderot ou le rêve de ďAlembert (napsáno r. 1769, vydáno r. 1821). Konečným slovem vývoje D-ova jest jakýsi naturalistický pantheismus. »Vesmír jest veliký celek, individua jsou živly jeho, bůh pak jednotná duše vše pronikající a oživující.« – D. byl duch plný síly a tvořivosti, činnost jeho byla velmi rozsáhlá, ale příliš rozptýlena; byl veliký člověk i znamenitý myslitel, fysiolog, romanopisec, dramaturg i kritik. Úplné vydání jeho spisů pořídil Naigeon r. 1798 v 15 svazcích, byla v něm však ještě některá díla vynechána; druhé vydání obstarali Brière a Walferdin (1821–22 v 21 sv.). Nové vydání (Oeuvres complètes) vyšlo v Paříži r. 1875. Srv. E. Bersot, D. (1851); Ph. Damiron, Mémoire sur D. (1852); K. Rosenkranz, D’s Leben u. Werke (Lipsko, 1866, 2 sv.); A. Collignon, D., sa vie et ses oeuvres (1875); E. Scherer, D., étude (1880); John Morley, D. and the encyclopaedists (Londýn, 1878 a 1886, 2 sv.). Dna. á definice

 

Jean Baptiste le Rond d‘Alembert

*      * 17. 11. 1717 Paříž, † 29. 10. 1783 Paříž

*      francouzský matematik, fyzik, osvícenský filozof, všestranně vzdělaný

*      druhý vydavatel Encyklopedie – do roku 1759 spoluvydavatel Encyklopedie

o       napsal úvod k celému dílu, v němž je vyloženo stanovisko a cíl Encyklopedie

o       načrtl dějiny vzniku a vývoje poznání a klasifikaci věd

*      zabýval se mechanikou (zejména její matematizací), diferenciálním počtem, pohybem nebeských těles a teorií gravitace

*      ve filozofii a estetice se přikláněl k senzualizmu a racionalismu

*      zdůrazňoval roli rozumu a pokroku, !!!ale!!! měl pochybnosti o možnosti poznání skutečné podstaty světa

 

*      slovníková definice

o       d' Alembert [alanbér] Jean Le Rond, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) proslulý filos., mathem. a spis. franc., jeden z předních encyklopaedistů (*v Paříži 16. list. 1717 – †1783). Byl syn Mme de Tencin a provinciálního kommissaře dělostřelectva Destouchesa. Bezcitní rodičové pohodili jej u kostela Saint Jean le Rond, odkudž byl nazván Jean le Rond; jméno A. dal si teprve později. Místo do nalezince svěřen byl slabý chlapec péči ženy jakéhosi sklenáře, která na něm lpěla s upřímnou láskou, a tu jí A. po celý život oplácel. Otec sice ho neuznal, pojistil mu však roční důchod, tak že mohl býti dán do kolleje Mazarinovy, kde již záhy se vyznamenal pílí a důvtipem. Jansenisté, kteří kollej tu vedli, chtěli sice A-a získati pro theologii, než A. oddal se studiu mathematiky, v níž tak prospíval, že již r. 1739 mohl akademii věd podati 2 pamětní spisy: jeden o pohybu pevných těles v tekutinách, druhý o počtu integrálním. Za to jmenován 1741 členem této akademie. R. 1746 získal pojednáním o theorii větrů (Réflexions sur la cause générale des vents) cenu berlínské akademie věd, za jejíhož člena byl rovněž zvolen. Než vedlé studií mathematických sledoval A. též všeobecné otázky filosofické, politické a literární, které tehdejší společnost živě zajímaly, a jako ostatní vrstevníci a přátelé z tábora filosofického pracoval o emancipaci lidského ducha. Pomník postavil si v tomto směru svým proslulým úvodem k velké francouzské Encyklopédii Discours préliminaire de l'Encyclopédie (I. sv. Enc. 1751). Dílo toto způsobilo nesmírné vzrušení, A. nabyl jím slavného jména a získal si vstup do Akademie francouzské (1754). Pobídnut tímto úspěchem napsal četné práce v tomto směru, tak Essais sur les gens de lettres, L'art de traduire, Réfleions sur le style a j. V rozumové, chladné. reflektující době tehdejší těšila se tato pojednání A-ova velikému účastenství, avšak pro nás jest v nich příliš mnoho mudrování a sloh jeho, jakkoli duchaplný a jasný, ano někdy i do jistého stupně výmluvný, postrádá pravé životnosti.

o       U Encyclopédie setrval A. až do r. 1759 pořizuje hlavně články mathematické; když však po vyjití 7. dílu další publikace byla zakázána, přenechal redakci zcela Diderotovi. Ačkoli důchody jeho byly skrovné, přece zamítl vyzvání carevny Kateřiny II., aby převzal vychování jejího syna za roční plat 100. 000 fr., rovněž nepřijal místa presidenta berlínské akademie, které mu Bedřich II. nabízel, ale roční důchod od něho přijal. V pozdějších létech přestěhoval se A. ke své přítelkyni Mlle de l'Espinasse, v jejímž saloně soustředoval se všechen tehdejší intelligentní svět pařížský i cizinský; zde mohl A. jenž po smrti Voltaireově stal se hlavou tábora filosofického, své výtečné vlastnosti, svůj vtip a vědomosti přivésti k platnosti. V tom souhlasí všecky věrohodné zprávy, že A. byl povahy ušlechtilé. dobrý společník, věrný přítel. útrpný, milosrdný a mírný; než nelze zapříti, že při tom byl až příliš opatrný a nerozhodný, ano přímo slabý. Vyčítá se mu často, že ve svých soukromých dopisech, zvláště Voltaireovi a Bedřichovi II. jest rozhodnějším, že, o čem ve svých spisech pomlčel aneb o čem pojednal s přílišnou reservou a dvojsmyslně, v důvěrné korrespondenci pověděl bez obalu. Avšak ani ve svých dopisech A. nejeví se rozhodným stoupencem určitého názoru, nýbrž netaje svých pochybností konečně dochází ke skepticismu.

o       Celkem A. stojí na společné půdě encyklopaedistické, totiž na stanovisku ideologickém a materialisticko-atheistickém; než odpovědmi, které tento názor světový podává, nespokojuje se hloubající a nepokojný duch jeho; ve mnohém uznává, aspoň někdy, oprávněnost stanoviska druhého a neznaje východiska z bludiště toho prohlašuje za jedině rozumné: skepticismus. Ve vlastním slova smyslu filosofem A. nebyl, jako vůbec jeho přátelé a stranníci, ačkoli sami sebe a svůj věk prohlašovali za filosofické par excellence. Kde pojednává o vlastních, základních otázkách filosofických, činí tak povrchně, na rychlo, nikdy nejda do hloubky, ano vlastního významu určitých záhad vůbec netuše. Než kde jde o filosofii jednotlivých věd, zvláště exaktních, tam jest A. ve svém živlu, označuje s jemným taktem hra. nice jednotlivých věd a oborů. Zvláště jeho úsudky o hodnotě a významu příslušné vědy a discipliny překvapují často svou správností.

o       Ve své psychologii a noétice jest A. úplným ideologem, t. j. sensacionistou, jenž kromě smyslového poznání a na něm budované reflexe a abstrakce nezná jiného pramene vědění. Než proto nestotožňuje ducha s hmotou, nýbrž vyslovuje zcela rozhodně, že vlastnosti pozorované na hmotě nemají nic společného se schopností chtíti a mysliti. (Disc. prél. str. 13). V Discours uznává A. jsoucnost boží a připouští přirozené i zjevené náboženství jakožto doplněk kusého poznání našeho a normu našeho jednání, ale v Essai sur les éléments de philosophie ou sur les principes des connaissances humaines o otázkách těch nepojednává a ve svých dopisech vyslovuje otevřeně svou zášť k církvi, avšak neví, kterak se rozhodnouti, zdali pro jsoucnost Boha nebo proti ní. Jindy zase pochybuje o jsoucnosti reálného světa vůbec mimo náš svět představový, kloně se tak k naprostému sensacionistickému illusionismu. (Dopis k Voltaireovi ze dne 29. srpna 1769.) Bytí hmoty jest mu právě tak nepochopitelno jako bytí vůbec. A. tedy nemůže býti nikdy stotožňován s úplně přesvědčenými pantheisty, atheisty a materialisty, jakými byli jeho přátelé Diderot, Holbach a j.; časem dovede hlouběji prohlédnouti k jistým problémům, nedostává se mu však tvůrčí originálnosti a síly povahové, aby se dodělal positivního výsledku, jako na př. nejhlubší myslitel celého hnutí, Rousseau.

o       Roztřídění poznatků lidských, které podal A. v Discours a které vzbudilo tehdáž všeobecné nadšení, nemůže ovšem dnešního dne dělati nejmenší nároky na uznání; třídilť dle Bacona poznatky dle schopností: paměti, rozumu a immaginace a rozeznával dle toho historii (učenost), filosofii a belles lettres. Než dlužno poznamenati, že snaha sama o sobě zasluhuje všeho uznání; zvláště pak si získal platného místa svým pokusem, ve velikých rysech načrtnouti vývoj lidského ducha za posledních století od učenosti k filosofii a belles lettres. Povšimnutí zasluhuje doposud jeho pokus roztříditi naše poznatky také dle toho, jak stringentně na ducha našeho působí, při čemž rozeznává samozřejmost. jistotu, pravděpodobnost, cit a vkus. Závažnou jest též A-ova snaha, všecky zákony přírodní uvésti na několik základních, prvotních a neproměnných, pokládati celý vesmír za jediné faktum a za jedinou pravdu; v tom jest A. dobře předchůdcem přírodovědeckého, mechanického a monistického názoru světového našeho století. Méně šťastně počínal si A. v oboru duchových a mravních věd; stoje na stanovisku ne příliš povzneseného utilitarismu a egoismu, jeví se hned v počátcích neschopným, vlastní smysl a povahu pojednaných předmětů pochopiti a oceniti; duchaplným a nic více jest jeho odvozování idee nespravedlnosti a tím vůbec celého právního a ethického světa z fakta násilnické převahy v počátcích vývoje člověčenstva, a rovněž důmyslná, ale nesprávná jest jeho theorie v příčině nadvlády uměn liberálních nad uměními mechanickými a nadvlády duchové převahy, genia vůbec (Disc. str. 12. a 46.). Nezůstala bez ohlasu v století našem jeho myšlénka, že, ježto existují jediné konkretní bytosti, také jen vědy o nich mají vlastní význam, vědy abstraktní pak že jsou jen cestou k nim (Disc. str. 70.). Přes vytčenou výše historickou perspektivu vězí A. úplně v předsudcích své doby, zavrhuje scholastiku naprosto, neuznávaje vůbec nic mimo anglický empirism a francouzskou ideologii; zavrhuje při tom a omlouvaje Descartesa a Leibnize dosvědčuje tím jen svou neschopnost vlastní, pojmouti záhady filosofie a genetický její vývoj. Věren zásadám své školy a taktice Voltaireově pracuje o to, aby pod rouškou zdánlivé nestrannosti a objektivnosti obětoval jesuity jansenistům i naopak, a tím oba zničil a v jejich pád zamotal také církev a náboženství; toť smysl jeho spisu De la destruction des Jésuites.

o       Souhrnný úsudek o A-ovi jest, že patřil k nejpamátnějším mužům svého věku, že svou mathematickou autoritou a svým akademickým vlivem jako svými publicistickými výkony velice podporoval stranu, jíž náležel, a že tudíž u veliké míře jest zodpověden jak za dobro tak za zlo, které hnutí encyklopaedistické přineslo Francii a Evropě vůbec. Z mathematických spisův A-ových nejdůležitějším jest Traité de dynamique (1743), kde vysloven princip A-ův, dále: Traité de l'équilibre et du mouvement des fluides (1740 – 70); Récherches sur la précession des équinoxes et sur la nutation de l. axe de la terre (1749); Essai d'une nouv. théorie sur la résistance des fluides (1752); Réch. sur différents points importants du systéme du monde (1754 – 1756); Opuscules mathémat. 8 sv. (1761 – 80). Ve spise Éléments de musique théor. et pratique (1752) postavil Rameauův hudební systém na vědecký základ. Mimo to napsal Melanges de littérature, d'histoire et de philosophie (Paříž 1752 v 5 sv., tamt. 1770). Velikou slávu přinesly mu jeho Éloges na jednotlivé vynikající vrstevníky, které mu bylo míti jako akademikovi. Jeho vlastní élogi napsali Condorcet a Marmontel. Spisy jeho sebral Bastien (Oeuvres philosophiques. historiques et littéraires v Paříži 1805 v 18 sv.), nejúplněji Belin (v Paříži 1821 – 22, 16 dílů v 5 sv.) a j. Srov. mimo uvedené korrespondenci A-ovu a Grimmovu; pak J. Bertrandovu studii v »Revue des deux Mondes« (1865, sv. 59); Hettner,. Literaturgesch. des XVIlI. Jahrh., 1860, díl II.; Danairon v XXVII. sv. Compte rendu des séances de l'Académie dessciences morales et politiques; Dantonův článek ve Frankově »Dict. des sciences philos.«. S – r.

 

2. Francouzští materialisté

 

*      byli velmi radikální až fanatičtí pokud šlo o potírání náboženství a církví

Julien Offroy des La Mettrie

*      * 25. 12. 1709, † 11. 11. 1751, lékař a filozof přírody

*      byl pro své radikální spisy vypovězen nejprve z Francie a pak i ze svého nizozemského exilu

*      určitou dobu jako Voltair pobýval na dvoře Friedricha Velikého, jenž se snažil kolem sebe shromažďovat všechny svobodné duchy

*      základní La Mettrieho myšlenka

o       popsal ji v díle Člověk – stroj

§         je nesprávné rozkládat jsoucno na dvě substancerozlehlou  hmotu + myslícího ducha (Descartes)

§         neexistuje mrtvá hmota

§         hmotu známe pouze v pohybu a v určitých formách

§         hmota chová princip svého pohybu v sobě samé

§         z toho plynou dva důsledky

·        není nutné předpokládat boha jako princip světového pohybu

-         svět se pohybuje sám ze sebe, sám od sebe

-         hypotéza boha by byla jen na překážku vědeckému poznávání přírody

·        není také třeba předpokládat zvláštní myslící substanci, ducha či duši v člověku

-         myšlení je pouze přirozená funkce těla vedle jiných

*      náboženství je pro něj rušivým elementem v životě jednotlivce i celých národů

o       horší než všechny neřesti

o       svět nebude šťastný dříve, dokud se nestane skutkem stát ateistů

*      etika

o       základní náboženské skuteč­nosti, jako je pocit viny nebo lítost, jako nepotřebné sebetrýznění

o       doporučuje nebránit touze po vezdejším „štěstí", to jest po smyslovém požitku

 

*      slovníková definice

o       La Mettrie [lametri] Julien Orffray de, * 25. 12. 1709, † 11. 11. 1751, francouzský osvícenský filozof, přírodovědec a lékař

o       na lidskou bytost nahlížel jako na mechanismus

o       Descartův a Newtonův mechanicismus spolu s Lockovým senzualismem uplatnil v oblasti fyziologie (Člověk-stroj), psychologie (Pojednání o duši) a etiky (Epikurův systém)

o       byl programový materialista a ateista

o       víra v Boha překáží vědeckému poznávání přírody

o       byl pronásledován církví i úřady

o       vše, co existuje, je stejnorodá hmota, projevující se kvantitativně různými formami a pohybem

o       duši chápal jako materiální princip, který živočichům umožňuje cítit, poznávat, pamatovat si a podobně

o       i myšlení je jen jednou z přirozených funkcí těla

 

Paul Heinrich Dietrich von Holbach

*      * leden 1723 Heidelsheim, † 21. 1. 1789 Paříž

*      pocházel z Falce a žil ze svého jmění v Paříži

*      rozpracovává La Mettrieho

*      jde o materialistickou nauku propracovánou v Systému přírody z roku 1770

o       stalo se „biblí francouzského materialismu"

 

*      slovníková definice

o       Holbach [olbak] Paul Heinrich Dietrich von, * leden 1723, † 21. 1. 1789, francouzský osvícenský filozof německého původu

o       encyklopedista, kritik náboženství

o       v díle Systém přírody nejuceleněji vyjádřen mechanicismus 18. stol.

o       celý neživý i živý svět včetně člověka vzniká kombinací částic čtyř základních elementů: vzduchu, země, vody a ohně

o       vše, co působí na naše smysly, se skládá z atomů

o       v pojetí společnosti a člověka stoupenec utilitarismu

o       za hlavní pružinu jednání pokládal pud sebezáchovy a z něho pramenící egoismus atd.

o       společnost vzniká na základě společenské smlouvy

o       cestu k nápravě společnosti vidí v osvíceném panovníkovi, ve změně zákonů a v osvětě

§         d'Holbach [dolbak] Paul Thiry, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) baron, filosof franc. (*1723 v Heidelsheimu v Badensku – †1789 v Paříži), záhy přišel do Paříže, kde z bohatých prostředků jmění svého mohl žíti jedině studiím a filosofickým společnostem. Diderot, d'Alembert, Helvetius, Buffon, Grimm a j bývali v domě jeho pravidelnými hosty. H. byl materialista bezohledný, ale opravdový v přesvědčení, výrazu nepokrytého, ač jinak díla svá uveřejňoval pseudonymně a o pravém jich původci ani filosofičtí jeho přátelé tušení nemívali. Průpravou k materialismu byly mu první jeho práce literární, překlady to německých děl o chemii, geologii a mineralogii. Nájezdy na náboženství a církev a nevěra v Boha u něho jsou v popředí postaveny jako theoretické úvahy, jež, vrcholíce v čistě mechanickém názoru světovém, zavedly jej k popření účelnosti a k atheismu, duchem pak času tehdejšího i u něho vysvětluje se záliba v pohrdání všemi institucemi náboženskými jako předsudky staré, přežilé doby. Ve smyslu tomto, kde dokazuje zbytečnost náboženství vůbec a christianismu upírá význam jeho mravouky, psána jest celá řada prací, z nichž uvádíme: Le Christianisme dévoilé ou Examen des principes et des effets de la religion chrétienne (1767); De l' Imposture sacerdotale ou Recueil de pièces sur le clergé (1767); L'Essai sur les préjugés ou de l'Influence des opinions sur les moeurs et le bonheur des hommes (1770), pomíjejíce ostatních, jichž celkem všech bylo přes dvacet. Za nejujednocenější a nejprohloubenější výraz franc. materialismu minulého století platí jeho Système de la nature ou des lois du monde physique et moral (vyd. pod pseud. Mirabaud, 1770). Rozpadá se ve dva díly. První jedná o přírodě a jejích zákonech, o člověku, duši a duševních schopnostech, druhý o Bohu. Rozdíl obou světů, hmotného i duchovního, jest zde setřen. Nejsou než jen atomy a jich zákonný pohyb, Bůh jest smyšlénkou zbytečnou, ale i děsivou. Zásady ty populárně rozvedl ve spise Bon sens ou Idées naturelles opposées aux idées surnaturelles (1772). Morálku přirozenou, nezávislou na systémech náboženských obhajuje v Système social ou Principes naturels de la morale et de la politique (1773). Životem svým byl H. muž povahy čestné a blahovolné. Zb.

 

*      La Mettrie, Holbach i ve stejné době píšící, méně původní Adrien Helvétius (1715—1771) shodně nahrazují Descartův dualismus dvou substancí materialistickým monismem

*      existuje pouze hmota

*      stačí poznat hmotu a můžeme vyložit vše

*      vše co hledá duchovní princip je klam, omyl a smyšlenka

o       klam je i každé náboženství, ale to je klam vědomý, záměrný: je to kněžský výmysl a podvod

§         „První ničema, který potkal prvního blázna, byl první kněz."

o       úkolem vědy je bořit všechny tyto klamy, jimž lidé podléhají a jimiž trpí

*      všem těmto materialistům je vlastní přesvědčení, že stačí správnéosvícení", aby se lidé osvobodili od předsudků

 

*      slovníková definice

o       Helvétius [elvésijis] Claude Adrien, * 26. 1. 1715, † 26. 12. 1771, francouzský filozof sociálně politického zaměření

o       vycházel ze senzualismu J. Locka a chápal člověka jako stroj poháněný smyslovým vnímáním, které vyvolává slast i bolest, vášně i potřeby (O duchu, O člověku)

o       na senzualistické koncepci člověka zbudoval utilitaristickou a sociálně politicky zaměřenou etiku, která ovlivnila sociálně utopické i revoluční ideje ve Francii

§         Helvetius [elveciys] Claude Adrien, filosof franc. (*1715 v Paříži.–.†1771 t.), pocházel z bohaté rodiny pařížské a chráněn mocnými vlivy dvorskými. obdržel, maje 25 roků, místo generálního pachtýře, jež mu ročně vynášelo 300.000 franků; držel je až do r. 1751. V jeho domě soustřeďovala se stkvělá společnost filosofů a literátů, na jejíž hostění H. nešetřil nákladu. Ctižádosti jeho podařilo se proniknouti knihou de ľ Esprit (1758), jejíž objevení způsobilo veliký rozruch. Na naléhání nejen strany klerikální, ale i kruhů politických, byla kniha z rozkazu parlamentu spálena a H. musil odebrati se do ciziny. Pobyl v Anglii a potom v Německu, kde od Bedřicha II. s velkou poctou byl přijat. Vrátiv se do Paříže, shledal mínění o svém spisu i mezi encyklopaedisty samými valně ochladlé. Aby názory své obhájil a kritiku oslabil, psal de l’ Homme, de ses facultés et de son éducation (vyd. až 1772, do něm. přel. G. A. Lindner, Víd., 1877), kde celkem tytéž názory pronáší jako ve spisu prvém. H. byl sensualistou po módě tehdejší doby. Člověk jest podle jeho názorů bytost čistě smyslná, všechno vědění jeho jen ze smyslů pochodí. Mezi ním a ostatními tvory není rozdílu než stupňového; čím jsou smyslové dokonalejší, tím výše bytost stojí. Přirozený rozvoj smyslné podlohy lidské jsou vášně. Ty mají býti buzeny, nebo v nich jest založena velikost člověka, jen souměrný jich rozvoj má býti řízen. Co vůlí zoveme, nejsou než vášně, pokud v nich vidíme zdroj svých činů. Příčinou všeho konání jest sebeláska (Mme Deffandová charakterisovala jádro spisu H-tiova řkouc. jím že prozrazeno tajemství světa). Vyhledáváme blaho a vyhýbáme se utrpení. A i tam, kde konáním svým oběť přinášíme, činíme tak, poněvadž nás to více blaží než opak. Jest tedy H-iovi vypočítavostí, co jiným ctností a ideálem. Sloužíce sobě samým, můžeme osobní tento prospěch uvésti ve shodu i s prospěchem jiných, a pak dospíváme ctnosti. Z nedbání shody té vzniká nespravedlnost. V řádu společenském horlí H. tudíž jmenovitě proti vykořisťování sil dělných, žádaje osmihodinné doby pracovní a pod., a vznáší na zákonodárství povinnost takých oprav. Tyto zásady jsou též vůdčí myšlénkou jeho básně le Bonheur (Paříž, 1772), že štěstí zavítá mezi lidstvo, až vyrovnán bude prospěch jednotlivcův s prospěchem celku. Mimo uvedené psal ještě: Le vrai sens du syst. de la nature (Londýn, 1774); Le progres de la raison dans la recherche du vrai (t., 1775). Úplné vydání jeho děl vyšlo v Paříži, 1795, 14 sv.; t., 1818, 3 sv..–.Srv. ArezacLavigne, Diderot et la société du baron Holbach (Paříž, 1875). Zb.

 

Tato stránka WWW je 44