Francouzská osvícenská filozofie
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Denis Diderot |
Jean Baptiste le Rond
d’Alembert |
Encyklopedie |
Julien Offroy des La
Mettrie |
IV. Encyklopedisté a s ní související
filozofie
1.
Encyklopedie a encyklopedisté
2.
Denis Diderot a Jean Baptiste le Rond d’Alembert
3.
Francouzští materialisté
1. Encyklopedie a encyklopedisté
Encyklopedie
Encyklopedie
vycházela od roku 1751 do roku 1780
o celý název: Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a
řemesel
o v úvodu E. stojí: Věk náboženství a filozofie
ustoupil století vědy
encyklopedie:
o řec. enkyklios = v kruhu + paideia = vzdělání
měla shrnout a
uspořádat veškeré vědění té doby
na Encyklopedii
jako celku se především podíleli:
o Denis
Diderot a Jean Baptiste le Rond d‘Alembert
slovníková
definice
Encyklopedie
o racionální slovník věd, umění a řemesel, francouzsky
Encyclopédie, ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers –
francouzský naučný slovník vydávaný 1751 – 72 D. Diderotem a J. B. d'Alambertem
o vycházel z principů osvícenského racionalismu
o cílem bylo
shrnout dosavadní lidské vědění a podat celkový obraz úsilí lidského ducha
Encyklopedisté
slovníková
definice
encyklopedisté
o filozofové a vědci spjatí spoluprací na významném 28svazkovém
díle Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, které podávalo
systematický přehled tehdejších poznatků a sehrálo mimo jiné významnou
světonázorovou úlohu v přípravě Velké francouzské revoluce 1789
o hlavními organizátory byli J. B. d'Alembert (prvních
7 svazků) a D. Diderot (redaktor a autor asi 1 000 hesel). Z dalších
spolupracovníků: E. B. de Condillac, C. A. Helvétius, P. H. D. von Holbach, J.
O. de La Mettrie, Ch.-L. Montesquieu, J. J. Rousseau, A. R. J. Turgot, F. M.
Voltaire
o přes jistou různorodost názorů sjednoceni v odmítnutí
principu autority ve vědě, v důvěře v racionalismus a kritičnost a v odstupu
vůči náboženství
o zabývali se nejen teoretickými problémy, ale i
praktickými otázkami (řemesla ap.)
o do centra pozornosti postaven člověk a jeho zájmy
§
Encyklopedisté (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech
1888 – 1909 ve 28 svazcích) slují v literární historii francouzští učenci a
filosofové, kteří se zúčastnili svými pracemi velké encyklopedie francouzské
(l'Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences etc., Paříž 1751 – 1765).
Z velké řady spolupracovníků nejpřednější jsou: d'Alembert, Diderot, Dumarsais,
Daubenton, Grimm, Rousseau (psal čl. Hudba), Buffen (čl. Příroda), de Jaucourt
(čl. přírodoslovné), d'Holbach, La Condamine, Marmontel, Duclos, Voltaire,
Montesquieu, Quesnay, Necker, Turgot, abbé Mallet (psal o theologii), abbé Yvon
(o metafysice, logice, morálce) a j. Jest pravda. že e. byli vedeni bojovnou
myšlénkou proti stávajícím řádům časovým (proto také z rozhodujících kruhův
vládních a jmenovitě klerikálních až k samému konci jejich podniku tak velké
překážky činěny). Než výklady jejich třeba sebe řízněji a neohroženěji
pronášené, jmenovitě tam, kde se dotýkaly otázek pro francouzské poměry na ten
čas velmi choulostivých (jako na př. bylo svobodomyslné hájení Diderotovo práv
lidu proti moci královské), zůstávaly vždy jen výklady theoretickými a neměly
nikdy tolik podvratné síly, aby se jim mohlo přičítati přímé spoluspůsobení
francouzské revoluce. Pak nesmí býti zapomínáno, že tendence e-stův, ač v díle
jejich všechny jednotlivé odbory věd, umění, průmyslu, obchodu atd. zastoupeny
byly, přece byla čistě filosofická a spekulativní, vedena jsouc zcela
historicky v duchu francouzské filosofie, a spekulace filosofická s násilnostmi
života politického nikdy neměla nic společného. Historická souvislost jest ta,
že Descartesem v popředí postavená vnitrnost a intellektuálnost končila zde
úplnou emancipací rozumu: neobmezená jeho moc a vláda měly býti hájeny a
dokazovány. Všude volné užívání rozumu – toť jest »osvěta ve smyslu
francouzských e-stův. Směr tento určili d'Alembert a Diderot, vzali
zodpovědnost za celé dílo na sebe, dovedli pro ně získati nejschopnější muže
své doby a ovládli celý podnik svým duchem tak, že platí za podnik jejich a pod
jejich jménem také bývá uváděn. Zb.¨
2. Denis Diderot a Jean Baptiste le Rond d’Alembert
Denis Diderot
* 5. 10.
1713 Langres, † 31. 7. 1784 Paříž
o francouzský osvícenský filozof, spisovatel, teoretik
umění a výtvarný kritik; přední encyklopedista
o rozsahem své práce a znalostmi je srovnatelný
s Voltairem
původně
věřící křesťan, později zastánce deismu
oproti ostatním
francouzským osvícencům-materialistům chápal
přírodu dynamicky
o v jejích proměnách viděl zejm. pohyb mechanický
(přemístění, oddělení, zhušťování ap.), ale hledal i jiné příčiny vývoje
o ve snaze vysvětlit původ vědomí vyslovil předpoklad o
všeobecné citlivosti hmoty
odmítal despotismus
hájil osvícenou konstituční monarchii
břitký stylista
a kritik společenských a náboženských konvencí, jak lze vidět i z jeho próz
(Jakub fatalista, Jeptiška)
práce
na Encyklopedii:
pod tlakem
církve d‘Alambert přestal pracovat na E.
Diderot zůstal sám
o sám napsal přes tisíc hesel
o přes opakované výhrůžky Encyklopedie dál šířila
o brzy byla přeložena do několika cizích jazyků
stala se nejpoužívanějším slovníkem evropských
vzdělanců a měla značný vliv na obecný způsob myšlení
o je považována spolu s Voltairovým a Rosseaovým
dílem za intelektuální základ pozdější revoluce ve Francii (1789)
postoj
Encyklopedie k náboženství:
Voltaire
o útočil na křesťanství a církev, !!!ale!!! odmítal i
ateizmus
o propagoval pravé rozumové náboženství
Encyklopedie
o není úplně nepřátelská vůči každému druhu náboženství
a víře v boha
o staví se k náboženství a víře spíše ze strany skepticismu
o před vydáním nakladatel upravil, bez vědomí Diderota,
některá hesla, která by mohla způsobit ostrou kritiku a velké cenzurní zásahy
o ale i sám Diderot byl ze stejných důvodů opatrný
§
vyhnul se
otevřenému názoru v určitých heslech – Duše, Svoboda
§
v heslech
méně cenzuře nápadných pak svůj názor plně projevil
prakticky byl ale Diderot ve svých náboženských otázkách skeptický a zdrženlivý
o Vyklad přírody: „Vyšel jsem od přírody a nakonec
přicházím k Tobě, jehož jménem na zemi je Bůh. Nevím, zda jsi; ale budu myslet
tak, jako bys hleděl do mé duše; budu jednat, jako bych žil před Tvým zrakem. V
tomto světě na Tobě nic nežádám; nejsi-li, ubírá se svět svou cestou sám od
sebe, a jsi-li, je jeho běh nutný z Tvého příkazu ... Viz, to jsem já, nutně
uspořádaná částečka věčné a nutné hmoty a snad Tvůj tvor ..."
slovníková
definice
o Diderot [-ró] Denis, (slovníková definice podle Ottova
slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) franc. filosof
a spisovatel (* 1713 v Langres – † 1784 v Paříži). Pocházeje z rodiny
řemeslnické vstoupil ve věku desíti let do jesuitské kolleje v rodném městě, ve
studiích pak pokračoval na Collège d'Harcourt (nyní lycée St. Louis) v
Paříži. Záhy zdráhal se proti úmyslu svých vychovatelů a vlastního otce
vstoupiti do stavu kněžského, usadil se v Paříži a zde za poměrů velmi nuzných
věnoval se oblíbeným studiím literárním a mathematickým. Tento život plný útrap
a nesnází trval deset let. V té době živil se hlavně mathematickými hodinami
nebo – skládáním kázání. R. 1743 pojal za manželku dívku nemajetnou (Anne
Antoinette Champion) proti vůli vlastního otce. Téhož roku vydal Stonyanovy
řecké dějiny v překladě francouzském. Nakladatelům svým učinil návrh, by vydali
velkou franc. encyklopaedii, dílo původní a samostatné, jehož potřeba té doby
ve franc. veřejnosti byla pociťována, tak že pokusy již se činily, přeložiti
dílo cizojazyčné, Chambersovu Cyclopaedii. Návrh D-ův byl přijat a redaktory
jmenováni on a d'Alembert. Vláda k podniku tomu měla velikou nedůvěru, a
zvláště některé menší spisy, obsahu choulostivého, jež D. mezi tím uveřejnil
(Pensées philosophiques, Bijoux indiscrets, Lettre sur les aveugles), způsobily,
že r. 1749 byl jat a přes čtvrt roku vězněn ve Vincennech u Paříže. První sešit
slovníku vyšel r.
Jean Baptiste le Rond d‘Alembert
* 17. 11.
1717 Paříž, † 29. 10. 1783 Paříž
francouzský
matematik, fyzik, osvícenský filozof, všestranně vzdělaný
druhý vydavatel
Encyklopedie – do roku 1759 spoluvydavatel Encyklopedie
o napsal úvod k celému dílu, v němž je vyloženo
stanovisko a cíl Encyklopedie
o načrtl dějiny vzniku a vývoje poznání a klasifikaci
věd
zabýval se
mechanikou (zejména její matematizací), diferenciálním počtem, pohybem
nebeských těles a teorií gravitace
ve filozofii a
estetice se přikláněl k senzualizmu a racionalismu
zdůrazňoval roli
rozumu a pokroku, !!!ale!!! měl pochybnosti o možnosti poznání skutečné
podstaty světa
slovníková
definice
o d' Alembert [alanbér] Jean Le Rond,
(slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 –
1909 ve 28 svazcích) proslulý filos., mathem. a spis. franc., jeden z předních encyklopaedistů (*v Paříži 16. list. 1717 – †1783). Byl syn
Mme de Tencin a
provinciálního kommissaře dělostřelectva Destouchesa. Bezcitní rodičové pohodili jej u kostela Saint Jean le Rond, odkudž byl
nazván Jean le Rond; jméno A. dal si teprve později. Místo do nalezince svěřen
byl slabý chlapec péči ženy jakéhosi sklenáře, která na něm lpěla s upřímnou
láskou, a tu jí A. po celý život oplácel. Otec sice ho neuznal, pojistil mu
však roční důchod, tak že mohl býti dán do kolleje Mazarinovy, kde již záhy se vyznamenal pílí a důvtipem.
Jansenisté, kteří kollej tu vedli, chtěli sice A-a
získati pro theologii, než A. oddal se studiu mathematiky,
v níž tak prospíval, že již r. 1739 mohl akademii věd podati
2 pamětní spisy: jeden o pohybu pevných těles v tekutinách, druhý o počtu
integrálním. Za to jmenován 1741 členem této akademie. R. 1746 získal
pojednáním o theorii větrů (Réflexions
sur la cause générale des vents)
cenu berlínské akademie věd, za jejíhož člena byl rovněž zvolen. Než vedlé studií mathematických
sledoval A. též všeobecné otázky filosofické, politické a literární, které
tehdejší společnost živě zajímaly, a jako ostatní vrstevníci a přátelé z tábora
filosofického pracoval o emancipaci lidského ducha. Pomník postavil si v tomto
směru svým proslulým úvodem k velké francouzské Encyklopédii
Discours préliminaire de
l'Encyclopédie (I. sv. Enc. 1751). Dílo toto
způsobilo nesmírné vzrušení, A. nabyl jím slavného jména a získal si vstup do
Akademie francouzské (1754). Pobídnut tímto úspěchem napsal četné práce v tomto
směru, tak Essais sur les gens
de lettres, L'art de traduire,
Réfleions sur le style a j. V rozumové, chladné.
reflektující době tehdejší těšila se tato pojednání A-ova
velikému účastenství, avšak pro nás jest v nich příliš mnoho mudrování a sloh
jeho, jakkoli duchaplný a jasný, ano někdy i do jistého stupně výmluvný,
postrádá pravé životnosti.
o U Encyclopédie setrval A. až do r. 1759 pořizuje
hlavně články mathematické; když však po vyjití 7.
dílu další publikace byla zakázána, přenechal redakci zcela Diderotovi. Ačkoli
důchody jeho byly skrovné, přece zamítl vyzvání carevny Kateřiny II., aby
převzal vychování jejího syna za roční plat 100. 000 fr.,
rovněž nepřijal místa presidenta berlínské akademie, které mu Bedřich II.
nabízel, ale roční důchod od něho přijal. V pozdějších létech přestěhoval se A.
ke své přítelkyni Mlle de l'Espinasse,
v jejímž saloně soustředoval se všechen tehdejší intelligentní svět pařížský i cizinský; zde mohl A. jenž po
smrti Voltaireově stal se hlavou tábora
filosofického, své výtečné vlastnosti, svůj vtip a vědomosti přivésti k platnosti. V tom souhlasí všecky věrohodné
zprávy, že A. byl povahy ušlechtilé. dobrý společník, věrný přítel. útrpný,
milosrdný a mírný; než nelze zapříti, že při tom byl
až příliš opatrný a nerozhodný, ano přímo slabý. Vyčítá se mu často, že ve
svých soukromých dopisech, zvláště Voltaireovi a
Bedřichovi II. jest rozhodnějším, že, o čem ve svých spisech pomlčel aneb o čem
pojednal s přílišnou reservou a dvojsmyslně, v důvěrné korrespondenci
pověděl bez obalu. Avšak ani ve svých dopisech A. nejeví se rozhodným
stoupencem určitého názoru, nýbrž netaje svých pochybností konečně dochází ke
skepticismu.
o Celkem A. stojí na společné půdě encyklopaedistické,
totiž na stanovisku ideologickém a materialisticko-atheistickém; než odpovědmi, které tento názor světový podává, nespokojuje se
hloubající a nepokojný duch jeho; ve mnohém uznává, aspoň někdy, oprávněnost
stanoviska druhého a neznaje východiska z bludiště toho prohlašuje za jedině
rozumné: skepticismus. Ve vlastním slova smyslu filosofem A. nebyl, jako vůbec
jeho přátelé a stranníci, ačkoli sami sebe a svůj věk
prohlašovali za filosofické par excellence. Kde pojednává o vlastních,
základních otázkách filosofických, činí tak povrchně, na rychlo,
nikdy nejda do hloubky, ano vlastního významu určitých záhad vůbec netuše. Než
kde jde o filosofii jednotlivých věd, zvláště exaktních, tam jest A. ve svém
živlu, označuje s jemným taktem hra. nice jednotlivých věd a oborů. Zvláště
jeho úsudky o hodnotě a významu příslušné vědy a discipliny překvapují často
svou správností.
o Ve své psychologii a noétice
jest A. úplným ideologem, t. j. sensacionistou, jenž
kromě smyslového poznání a na něm budované reflexe a abstrakce nezná jiného
pramene vědění. Než proto nestotožňuje ducha s
hmotou, nýbrž vyslovuje zcela rozhodně, že vlastnosti pozorované na hmotě
nemají nic společného se schopností chtíti a mysliti. (Disc. prél. str. 13). V Discours uznává
A. jsoucnost boží a připouští přirozené i zjevené náboženství jakožto doplněk
kusého poznání našeho a normu našeho jednání, ale v Essai
sur les éléments de philosophie
ou sur les principes des connaissances
humaines o otázkách těch nepojednává a ve svých
dopisech vyslovuje otevřeně svou zášť k církvi, avšak neví, kterak se rozhodnouti, zdali pro jsoucnost Boha nebo proti ní. Jindy
zase pochybuje o jsoucnosti reálného světa vůbec mimo náš svět představový,
kloně se tak k naprostému sensacionistickému illusionismu. (Dopis k Voltaireovi
ze dne 29. srpna 1769.) Bytí hmoty jest mu právě tak nepochopitelno
jako bytí vůbec. A. tedy nemůže býti nikdy stotožňován
s úplně přesvědčenými pantheisty, atheisty a materialisty, jakými byli jeho
přátelé Diderot, Holbach a j.; časem dovede hlouběji prohlédnouti
k jistým problémům, nedostává se mu však tvůrčí originálnosti a síly povahové,
aby se dodělal positivního výsledku, jako na př. nejhlubší myslitel celého
hnutí, Rousseau.
o Roztřídění poznatků lidských, které podal A. v Discours a které vzbudilo tehdáž
všeobecné nadšení, nemůže ovšem dnešního dne dělati
nejmenší nároky na uznání; třídilť dle Bacona poznatky dle schopností: paměti, rozumu a immaginace a rozeznával dle toho historii (učenost),
filosofii a belles lettres.
Než dlužno poznamenati, že snaha sama o sobě
zasluhuje všeho uznání; zvláště pak si získal platného místa svým pokusem, ve
velikých rysech načrtnouti vývoj lidského ducha za
posledních století od učenosti k filosofii a belles lettres. Povšimnutí zasluhuje doposud jeho pokus roztříditi naše poznatky také dle toho, jak stringentně na ducha našeho působí, při čemž rozeznává
samozřejmost. jistotu, pravděpodobnost, cit a vkus. Závažnou jest též A-ova snaha, všecky zákony přírodní uvésti
na několik základních, prvotních a neproměnných, pokládati
celý vesmír za jediné faktum a za jedinou pravdu; v tom jest A. dobře
předchůdcem přírodovědeckého, mechanického a monistického názoru světového
našeho století. Méně šťastně počínal si A. v oboru duchových a mravních věd;
stoje na stanovisku ne příliš povzneseného utilitarismu a egoismu, jeví se hned
v počátcích neschopným, vlastní smysl a povahu pojednaných předmětů pochopiti a oceniti; duchaplným a
nic více jest jeho odvozování idee nespravedlnosti a
tím vůbec celého právního a ethického světa z fakta
násilnické převahy v počátcích vývoje člověčenstva, a rovněž důmyslná, ale
nesprávná jest jeho theorie v příčině nadvlády uměn
liberálních nad uměními mechanickými a nadvlády duchové převahy, genia vůbec (Disc. str.
o Souhrnný úsudek o A-ovi
jest, že patřil k nejpamátnějším mužům svého věku, že svou mathematickou
autoritou a svým akademickým vlivem jako svými publicistickými výkony velice
podporoval stranu, jíž náležel, a že tudíž u veliké míře jest zodpověden jak za dobro tak za zlo, které hnutí encyklopaedistické přineslo Francii a Evropě vůbec. Z mathematických spisův A-ových nejdůležitějším jest Traité
de dynamique (1743), kde vysloven princip A-ův, dále: Traité de l'équilibre et du mouvement des fluides (1740 –
70); Récherches sur la précession
des équinoxes et sur la nutation
de l. axe de la terre
(1749); Essai d'une nouv. théorie sur la résistance des fluides (1752); Réch. sur différents points importants du systéme du monde
(1754 – 1756); Opuscules mathémat.
8 sv. (1761 – 80). Ve spise Éléments de musique théor. et pratique (1752) postavil Rameauův
hudební systém na vědecký základ. Mimo to napsal Melanges
de littérature, d'histoire
et de philosophie (Paříž 1752 v 5 sv., tamt. 1770). Velikou slávu přinesly mu jeho Éloges na jednotlivé vynikající vrstevníky, které mu bylo míti jako akademikovi. Jeho vlastní élogi
napsali Condorcet a Marmontel. Spisy jeho sebral Bastien (Oeuvres philosophiques. historiques et littéraires v Paříži 1805 v 18 sv.), nejúplněji Belin (v
Paříži 1821 – 22, 16 dílů v 5 sv.) a j. Srov. mimo uvedené korrespondenci
A-ovu a Grimmovu; pak J. Bertrandovu studii v »Revue des deux
Mondes« (1865, sv. 59); Hettner,.
Literaturgesch. des XVIlI. Jahrh., 1860, díl II.; Danairon v
XXVII. sv. Compte rendu des
séances de l'Académie dessciences morales et politiques; Dantonův článek ve
Frankově »Dict. des sciences philos.«.
S – r.
2. Francouzští materialisté
byli velmi
radikální až fanatičtí pokud šlo o potírání náboženství a církví
Julien Offroy des La Mettrie
* 25. 12.
1709, † 11. 11. 1751, lékař a filozof přírody
byl pro své
radikální spisy vypovězen nejprve z Francie a pak i ze svého nizozemského exilu
určitou dobu
jako Voltair pobýval na dvoře Friedricha Velikého, jenž se snažil kolem sebe
shromažďovat všechny svobodné duchy
základní La
Mettrieho myšlenka
o popsal ji v díle Člověk – stroj
§
je nesprávné rozkládat jsoucno na dvě substance – rozlehlou
hmotu + myslícího ducha (Descartes)
§
neexistuje
mrtvá hmota
§
hmotu známe
pouze v pohybu a v určitých formách
§
hmota chová
princip svého pohybu v sobě samé
§
z toho plynou dva důsledky
·
není nutné předpokládat boha jako princip světového pohybu
-
svět se pohybuje
sám ze sebe, sám od sebe
-
hypotéza boha by
byla jen na překážku vědeckému poznávání přírody
·
není také třeba předpokládat zvláštní myslící
substanci, ducha či duši
v člověku
-
myšlení je pouze
přirozená funkce těla vedle jiných
náboženství je pro něj rušivým elementem v životě jednotlivce i celých národů
o horší než všechny neřesti
o svět nebude šťastný dříve, dokud se nestane skutkem
stát ateistů
etika
o základní náboženské skutečnosti, jako je pocit viny
nebo lítost, jako nepotřebné sebetrýznění
o doporučuje nebránit touze po vezdejším „štěstí",
to jest po smyslovém požitku
slovníková
definice
o La Mettrie [lametri] Julien Orffray de, * 25. 12. 1709,
† 11. 11. 1751, francouzský osvícenský filozof, přírodovědec a lékař
o na lidskou bytost nahlížel jako na mechanismus
o Descartův a Newtonův mechanicismus spolu s Lockovým
senzualismem uplatnil v oblasti fyziologie (Člověk-stroj), psychologie
(Pojednání o duši) a etiky (Epikurův systém)
o byl programový materialista a ateista
o víra v Boha překáží vědeckému poznávání přírody
o byl pronásledován církví i úřady
o vše, co existuje, je stejnorodá hmota, projevující se
kvantitativně různými formami a pohybem
o duši chápal jako materiální princip, který živočichům
umožňuje cítit, poznávat, pamatovat si a podobně
o i myšlení je jen jednou z přirozených funkcí těla
Paul Heinrich Dietrich von Holbach
* leden
1723 Heidelsheim, † 21. 1. 1789 Paříž
pocházel z Falce
a žil ze svého jmění v Paříži
rozpracovává La
Mettrieho
jde o
materialistickou nauku propracovánou v Systému přírody z roku 1770
o stalo se „biblí francouzského materialismu"
slovníková
definice
o Holbach [olbak] Paul Heinrich Dietrich von, * leden
1723, † 21. 1. 1789, francouzský osvícenský filozof německého původu
o encyklopedista, kritik náboženství
o v díle Systém přírody nejuceleněji vyjádřen
mechanicismus 18. stol.
o celý neživý i živý svět včetně člověka vzniká
kombinací částic čtyř základních elementů: vzduchu, země, vody a ohně
o vše, co působí na naše smysly, se skládá z atomů
o v pojetí společnosti a člověka stoupenec utilitarismu
o za hlavní pružinu jednání pokládal pud sebezáchovy a
z něho pramenící egoismus atd.
o společnost vzniká na základě společenské smlouvy
o cestu k nápravě společnosti vidí v osvíceném
panovníkovi, ve změně zákonů a v osvětě
§
d'Holbach [dolbak] Paul Thiry, (slovníková definice podle Ottova
slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) baron, filosof
franc. (*1723 v Heidelsheimu v Badensku – †1789 v Paříži), záhy přišel do
Paříže, kde z bohatých prostředků jmění svého mohl žíti
jedině studiím a filosofickým společnostem. Diderot, d'Alembert, Helvetius, Buffon, Grimm a j bývali v domě jeho pravidelnými hosty. H.
byl materialista bezohledný, ale opravdový v přesvědčení, výrazu nepokrytého,
ač jinak díla svá uveřejňoval pseudonymně a o pravém jich původci ani
filosofičtí jeho přátelé tušení nemívali. Průpravou k materialismu byly mu
první jeho práce literární, překlady to německých děl o chemii, geologii a
mineralogii. Nájezdy na náboženství a církev a nevěra v Boha u něho jsou v
popředí postaveny jako theoretické úvahy, jež,
vrcholíce v čistě mechanickém názoru světovém, zavedly jej k popření účelnosti
a k atheismu, duchem pak času tehdejšího i u něho vysvětluje se záliba v
pohrdání všemi institucemi náboženskými jako předsudky staré, přežilé doby. Ve
smyslu tomto, kde dokazuje zbytečnost náboženství vůbec a christianismu upírá
význam jeho mravouky, psána jest celá řada prací, z nichž uvádíme: Le
Christianisme dévoilé ou Examen des principes et des effets de la
religion chrétienne (1767); De l' Imposture sacerdotale ou Recueil de pièces sur le clergé (1767); L'Essai sur
les préjugés ou de l'Influence
des opinions sur les moeurs et le bonheur des hommes (1770), pomíjejíce ostatních, jichž celkem všech
bylo přes dvacet. Za nejujednocenější a
nejprohloubenější výraz franc. materialismu minulého století platí jeho Système de la nature
ou des lois du monde physique et moral (vyd. pod pseud. Mirabaud, 1770). Rozpadá
se ve dva díly. První jedná o přírodě a jejích zákonech, o člověku, duši a
duševních schopnostech, druhý o Bohu. Rozdíl obou světů, hmotného i duchovního,
jest zde setřen. Nejsou než jen atomy a jich zákonný pohyb, Bůh jest smyšlénkou zbytečnou, ale i děsivou. Zásady ty populárně
rozvedl ve spise Bon sens ou Idées
naturelles opposées aux idées surnaturelles (1772). Morálku přirozenou, nezávislou na
systémech náboženských obhajuje v Système
social ou Principes naturels de la morale et
de la politique (1773). Životem svým byl H.
muž povahy čestné a blahovolné. Zb.
La Mettrie,
Holbach i ve stejné době píšící,
méně původní Adrien Helvétius
(1715—1771) shodně nahrazují Descartův dualismus dvou substancí
materialistickým monismem
existuje pouze hmota
stačí poznat hmotu a můžeme vyložit vše
vše co hledá duchovní princip je klam, omyl a smyšlenka
o klam je i každé náboženství, ale to je klam vědomý,
záměrný: je to kněžský výmysl a podvod
§
„První ničema,
který potkal prvního blázna, byl první kněz."
o úkolem vědy je bořit všechny tyto klamy, jimž lidé
podléhají a jimiž trpí
všem těmto
materialistům je vlastní přesvědčení,
že stačí správné „osvícení",
aby se lidé osvobodili od předsudků
slovníková
definice
o Helvétius [elvésijis] Claude Adrien, * 26. 1. 1715,
† 26. 12. 1771, francouzský filozof sociálně politického zaměření
o vycházel ze senzualismu J. Locka a chápal člověka
jako stroj poháněný smyslovým vnímáním, které vyvolává slast i bolest, vášně i
potřeby (O duchu, O člověku)
o na senzualistické koncepci člověka zbudoval
utilitaristickou a sociálně politicky zaměřenou etiku, která ovlivnila sociálně
utopické i revoluční ideje ve Francii
§
Helvetius [elveciys] Claude Adrien, filosof franc. (*1715 v
Paříži.–.†1771 t.), pocházel z bohaté rodiny pařížské a chráněn mocnými vlivy
dvorskými. obdržel, maje 25 roků, místo generálního pachtýře, jež mu ročně
vynášelo 300.000 franků; držel je až do r. 1751. V jeho domě soustřeďovala se stkvělá společnost filosofů a literátů, na jejíž hostění H. nešetřil nákladu. Ctižádosti jeho
podařilo se proniknouti knihou de ľ Esprit
(1758), jejíž objevení způsobilo veliký rozruch. Na naléhání nejen strany
klerikální, ale i kruhů politických, byla kniha z rozkazu parlamentu spálena a H.
musil odebrati se do ciziny. Pobyl v Anglii a potom v
Německu, kde od Bedřicha II. s velkou poctou byl přijat. Vrátiv se do Paříže,
shledal mínění o svém spisu i mezi encyklopaedisty
samými valně ochladlé. Aby názory své obhájil a kritiku oslabil, psal de l’ Homme, de ses facultés et de son éducation (vyd. až 1772, do
něm. přel. G. A. Lindner, Víd.,
1877), kde celkem tytéž názory pronáší jako ve spisu prvém. H. byl
sensualistou po módě tehdejší doby. Člověk jest podle jeho názorů bytost čistě
smyslná, všechno vědění jeho jen ze smyslů pochodí. Mezi ním a ostatními tvory
není rozdílu než stupňového; čím jsou smyslové dokonalejší, tím výše bytost
stojí. Přirozený rozvoj smyslné podlohy lidské jsou vášně. Ty mají býti buzeny,
nebo v nich jest založena velikost člověka, jen souměrný jich rozvoj má býti
řízen. Co vůlí zoveme, nejsou než vášně, pokud v nich
vidíme zdroj svých činů. Příčinou všeho konání jest sebeláska (Mme Deffandová charakterisovala jádro spisu H-tiova
řkouc. jím že prozrazeno tajemství světa). Vyhledáváme blaho a vyhýbáme se
utrpení. A i tam, kde konáním svým oběť přinášíme, činíme tak, poněvadž nás to
více blaží než opak. Jest tedy H-iovi
vypočítavostí, co jiným ctností a ideálem. Sloužíce sobě samým, můžeme osobní
tento prospěch uvésti ve shodu i s prospěchem jiných,
a pak dospíváme ctnosti. Z nedbání shody té vzniká nespravedlnost. V řádu
společenském horlí H. tudíž jmenovitě proti vykořisťování sil dělných,
žádaje osmihodinné doby pracovní a pod., a vznáší na zákonodárství povinnost
takých oprav. Tyto zásady jsou též vůdčí myšlénkou jeho básně le Bonheur (Paříž, 1772), že štěstí zavítá mezi lidstvo,
až vyrovnán bude prospěch jednotlivcův s prospěchem celku. Mimo uvedené psal
ještě: Le vrai sens du syst. de la nature (Londýn, 1774); Le progres de la raison dans la recherche du vrai (t., 1775). Úplné vydání jeho děl vyšlo v Paříži,
1795, 14 sv.; t., 1818, 3 sv..–.Srv. ArezacLavigne, Diderot et la société
du baron Holbach (Paříž, 1875). Zb.
Tato stránka WWW je 44