Francouzská osvícenská filozofie

 

 

Voltair

 

 

III. Voltaire

 

Úryvek textu z knihy: Hans Joachim Störing - Malé dějiny filozofie. 1991

 

Díla Francois Marie Aroueta, jenž psal pod literárním pseudonymem Voltaire, zaplňují 99 svazků. Přistupujeme-li k nim s otázkou, jakými novými a původními myšlenkami obohatil Voltaire filozofii, sotva v nich nalezneme něco, co by před ním již neřekli jiní. Ale nenajdeme jiného myslitele, který by to byl vyslovil alespoň tak dobře jako Voltaire, a především nikoho, kdo to vyslo­voval tak vášnivě, tak vytrvale a s tak pronikavým úspěchem. Proto mu patří čestné místo v dějinách filozofie.

Voltaire, který se narodil v roce 1694 jako syn zámožného notáře, přišel v jedenadvaceti letech do Paříže, kde si záhy získal pověst stejně duchaplného jako lehkomyslného posměváčka. Když regent, vládnoucí Francii po smrti Ludvíka XIV, prodal z úsporných důvodů polovici koní z královských stájí, koloval po Paříži výrok připisovaný Voltairovi, že by bylo bývalo lepší odstranit místo toho polovinu oslů, jimiž se hemží královský dvůr. Tento i mnohé jiné vtipy právem či neprávem připisované Voltairovi způsobily jeho první střetnutí s vládnoucí mocí. Regent jej dal uvěznit v Bastile, avšak brzy ho zase propustil.

Svou první tragédií Oidipus, která byla krátce nato uvedena, položil Voltaire základ ke svému jmění, které dokázal po celý svůj život udržovat s pozoruhodnou obratností. Ale s bohatstvím rostla i jeho štědrost.

K druhému střetnutí, jehož důsledky byly tentokrát osudnější, došlo až po osmi letech, která Voltaire jako mladý krasoduch a literát, oslavovaný ve vznešených salónech, strávil v Paříži. Při společenské konverzaci odpověděl Voltaire jistému šlechtici ne přímo urážlivou, ale podle tehdejších měřítek velmi smělou replikou. Šlechtic dal Voltaira v noci přepadnout několika najatými ničemy a zbít. Voltaire jej vyzval na souboj. Místo souboje však byl na příkaz policejního ministra, který byl příbuzným jeho protivníka, znovu uvržen do Baštily a propuštěn pouze pod podmínkou, že odejde ze země, do Anglie. Voltaire odešel, ještě jednou se v přestrojení vrátil, aby se pomstil, ale nakonec se nechal přáteli přesvědčit, aby v Anglii zůstal.

Do roka se nejen naučil anglicky, ale obeznámil se i s nejvýznamnější anglickou literaturou té doby. Duchovní svoboda, samozřejmost, s níž angličtí spisovatelé a filozofové psali a veřejně hájili to, co pokládali za správné, mu imponovala neméně než svoboda politická. Tady nebyla žádná Bastila, kam by bylo možné uvrhnout řádného občana jen podle přání anebo rozmaru nějakého šlechtice. Ve svých Filozofických listech o Angličanech, které nejprve kolovaly v netištěné podobě, postavil Voltaire tuto svobodu velmi ostře proti zkorum­pované vládě šlechty a s ní spojeného duchovenstva ve své vlasti. Je třeba brát v úvahu, že Anglie tehdy již měla za sebou svou „měštanskou revoluci". Třetí stav, měštanstvo, si v Anglii již vybojoval to postavení ve státě, které mu podle jeho skutečného společenského významu náleželo. Francii zbývalo k její revoluci ještě víc než půl století. Muselo tedy toto srovnání ve Francii působit jako revoluční třaskavina, i když Voltaire sám si to plně neuvědomoval. — A Voltaire svými Základy Newtonovy filozofie z roku 1738 jako první Francouzům přiblížil dílo Newtonovo.

Filozofické listy o Angličanech způsobily, že Voltaire po několika letech pobytu ve Francii musel znovu uprchnout. Kdosi je dal bez jeho vědomí vytisknout a rozšiřovat. Znovu hrozila Bastila. Voltaire se uchýlil na zámek Cirey. Patřil jisté markýze, velice vzdělané dámě, kterou Voltaire miloval. Voltairova přítomnost učinila ze zámku centrum duchovního i společenského života. Zde začal psát vedle řady svých dramat — Zaira, Mohamed, Semiramis aj. — své úspěšné romány. Nejsou to ale romány v běžném slova smyslu. Slouží, ovšem velice zábavnou formou, zápasu, který Voltaire zahájil už svými dramaty a v němž bude i později pokračovat s celou svou vášnivou opravdovostí: zápasu proti náboženskému fanatismu a pověrám — pověrami ovšem rozuměl z větší části to, co pro jeho současníky bylo náboženstvím. V jednom z těchto románů líčí, jak do Francie přichází Indián, má být obrácen na křestanství, čte Nový zákon, ale stále se pozastavuje nad církevními naukami a požadavky, o nichž v evangeliích nic nečetl. V jiném románu (Mikromegas), psaném po způsobu „Gulliverových cest", přichází na Zemi obyvatel Síria, vysoký mnoho tisíc stop, a rozpráví s pozemským filozofem. Když se dozvídá, že od nepaměti vládnou mezi lidmi vraždy a války, že právě v této chvíli „sto tisíc bláznů, kteří mají na hlavě klobouky, pobíjí sto tisíc jiných živočichů s turbanem na hlavě anebo je jimi vražděno", volá Sírijec opovržlivě: „Ach, neštastníci ... Dostávám chut udělat tři kroky a troj ím kopnutím zničit celé toto mraveniště směšných vrahů." — „Nenamáhejte se," odpověděl mu filozof, „oni sami pracují na své zkáze. Vězte, že po deseti letech nezbude nikdy ani desetina těch ubožáků." V další filozofově odpovědi zřetelně slyšíme Voltairův hlas: „Ostatně trest nezaslouží oni, nýbrž ti barbaři, doma dřepící, kteří ze svých kabinetů v době svého zažívání nařizují vraždu miliónů mužů a potom za to dávají děkovat bohu."

Korespondence, kterou Voltaire vedl již déle než deset let s pruským králem Friedrichem II., nejednou obsahovala Friedrichovo pozvání. Když zemřela markýza a Friedrich opakovaně naléhal, Voltaire konečeně přivolil. Po dvě léta (1750—1752) byl stálým a váženým hostem Friedrichovy družiny, které kromě Voltaira dodávali lesku i jiní význační duchové Francie. Friedrich a Voltaire se navzájem obdivovali. O svých prvních dojmech v Postupimi píše Voltaire nadšeně: „150 000 vojáků..., opera, divadlo, filozofie, básnictví, vznešenost a úcta, granátníci a múzy, trumpety a housle, Platónovy hostiny, družnost a volnost..."! Přesto ale došlo k roztržce. Její příčinou byly ne zcela nezávadné peněžní podniky, do kterých se Voltaire pouštěl, a donášení mezi ním a králem. Voltaire nakvap odcestoval z Berlína a týden byl z Friedrichova příkazu zadržován ve Frankfurtu. Na francouzské hranici pak zjistil, že cestu do vlasti mu uzavírá nové odsouzení do vyhnanství. Uchýlil se do Švýcarska a ve Ferney konečně nalezl trvalé sídlo. Důvodem nového vypovězení z Francie byl Esej o mravech a duchu národů, který publikoval v Berlíně. Na tomto díle začal pracovat už v Cirey a chtěl je věnovat markýze, která byla stejně jako on přesvědčena o tom, že historie ve své dosavadní podobě podávala sotva něco jiného než „chaos, spoustu nicotných událostí bez souvislosti a následnosti, tisíce bitev, které o ničem nerozhodly".

Místo Voltairova vyhnanství, Ferney, se stalo jakýmsi duchovním hlavním městem Evropy. Knížata i učenci ze všech zemí sem přicházeli osobně či písemně složit svou poklonu. Úctu mu vzdávali švédský a dánský král, ruská carevna Kateřina II. a smířlivým listem znovu navázal přerušené styky i Friedrich Veliký. Na Voltaira se však obraceli i nespočetní lidé všech stavů. Málokomu odepřel svou radu a pomoc.

Pod tíhou prožitých zklamání a pronásledování a především pod dojmem zničujícího zemětřesení v Lisabonu, jemuž roku 1755 padlo za oběť na 30 000 lidí, a krátce nato vzplanuvší sedmileté války propadl uprostřed úspěchu i obdivu hlubokému pesimismu.

 

*      * 21. 11. 1694 Paříž, † 30. 5. 1778 Paříž; vl. jm. François Marie Arouet

*      nechtěl hromadit jednotlivá data

o       chtěl věci zkoumat z obsáhlejší perspektivy

*      hledal jednotící princip, který by dal celku teprve smysl

o       soustředil pozornost na společenská hnutí a síly, na kulturu a pokrok ducha

*      byl jedním prvních, kdo pochopili velikost a bohatství vzdálených světů, Persie, Indie a Číny

o       Evropa už není svět, nýbrž jeden duchovní svět vedle rovnocenných jiných, židovství a křestanství jsou náboženství jako každé jiné – tím ovšem ztrácejí svou absolutní platnost

*      zaměřil na vnitřní hnací síly dějin

o       podal tak první filozofii dějin napsanou v duchu moderní vědy.

*      zásadní místo mají ve Voltairově celoživotním díle jeho příspěvky pro Encyklopedii

o       Voltaire dlouhou dobu patřil k hlavním spolu­pracovníkům a na tuto práci navázal i vytvořením vlastního Filozofického slovníku

*      v 65 letech „zahájil válkuproti křesťanskému náboženství i církvi, vedenou po léta velmi rozhořčeně a všemi propagandistickými prostředky

§         důvodem byl případ proti jistému protestantskému občanu přísně katolického města Toulouse bylo vzneseno neoprávněné obvinění, že zavraždil svého syna, aby mu zabránil přestoupit na katolickou víru. Otec byl zatčen, mučen a brzy potom zemřel. Pronásledovaná rodina se obrátila na Voltaira

o       proto napsal Pojednání o snášenlivosti

o       po Pojednání následovala skutečná záplava letáků a polemických spisů všeho druhu, napsaných – „nejstrašnější  ze zbraní ducha, kterou kdy člověk vládl, je Voltairův posměch"

*      není ale ateistou

§         útočí na „temné náboženství“

§         útočí i proti ateismu

o       je přesvědčen o bezpodmínečné nutnosti rozumového náboženství – „Kdyby  bůh neexistoval, bylo by třeba jej vymyslet; ale celá příroda nám říká, že jest."

*      přísně také rozlišuje mezi pověrou a náboženstvím

o       postava Ježíše

§         chválí Ježíše a učení horského kázání

§         líčí ho, jak prolévá slzy nad zločiny spáchanými jeho jménem

*      zavedl heslo „teista“ do svého Filozofického slovníku takto:

o       „Teista" (výraz odpovídá dnešnímu „deista") je člověk:

§         pevně přesvědčený o existenci právě tak dobré jako mocné vyšší bytosti, která stvořila veškerý svět

§         nepřipojuje se k žádné ze sekt

§         který soudí, že náboženství tkví v uctívání boha a ve spravedlnosti

§         jeho náboženskou praxí je činit dobro

 

*      slovníková definice

o       Voltaire [voltér], vl. jm. François Marie Arouet, * 21. 11. 1694, † 30. 5. 1778, francouzský spisovatel, dramatik, filozof a historik; encyklopedista

o       vlivná osobnost francouzského a evropského osvícenství, břitký a ironický stylista

o       při pobytu v Anglii přijal Lockův senzualismus a po návratu zpopularizoval fyzikální obraz světa I. Newtona (Filozofické listy, Filozofický slovník aj.)

o       věřil, že osvícenství je určeno především aristokracii a že změny vyjdou od panovníka

o       reprezentoval proud, který požadoval reformu absolutismu (nebyl stoupencem lidu jako J. J. Rousseau)

o       dějiny nechápal jako sled bitev a střídání králů, nýbrž jako proměny kultury, ducha a vzdělání; zavedl pojem a obor filozofie dějin (Pojednání o mravech a duchu národů)

o       z jeho historických spisů je nejzávažnější Le Siècle de Louis XIV. (Století Ludvíka XIV.), které je pokládáno za první dílo kulturní historie

o       náboženství různých civilizací a epoch, včetně křesťanství, viděl jako historicky odvozené

o       nepopíral však zcela existenci Boha, byl stoupencem deismu

o       prosazoval princip tolerance (Rozprava o snášenlivosti)

o       v duchaplném románu Candide podal kritiku náboženské a filozofické metafyziky zejména leibnizovského typu

§         de Voltaire [voltér], (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) vlastním jménem François-Marie Arouet, slavný spisov. franc. (*21. list. 1694 v Paříži ve farnosti St. André-des-Arcs – † 30. kv. 1778 t.), byl po otci i po matce původu ryze měšťanského: otec někdejší notář, který čítal ke svým klientům Saint-Simony a Richelieua, stal se, když bylo V-ovi 7 let, příjemcem pokut při komoře účetní; v témže roce zemřela V-ovi matka rozená Daumardová. V 10. roce V. dán byl k jesuitům do kolleje Ludvíka Velikého – výchova tato zanechala hluboké stopy v duchu V-ově od některých rysů jeho charakteru až do literárního vkusu, kterým zůstal poplaten jesuitům, i když se byl osvobodil v jiných směrech. V. byl dítě časně zralé, plné zvědavosti, smělosti a opovážlivosti; úžasný byl zejména jeho talent veršovnický, na nějž již r. 1710 upozornili Jeana Baptista Rousseaua. R. 1711 uvedl V-a v život světský i světácký kmotr jeho, abbé de Châteauneuf; V-a okouzlila společnost v Templu, epikurejci a libertini, Chaulieu, Courtin, p. de Sully: touha po rozkoši, touha po galantních dobrodružstvích, duch frivolní duchaplnosti zmocňuje se V-a a ovládá jej úplně. Aby jej obrátil na vážnější dráhy, dal jej jeho otec za páže k markýzi de Châteauneuf, který odcházel jako vyslanec do Hollandska (září 1713); ale skandalosní láska V-ova k Olympii Dunoyerové, provdané za hraběte Winterfelda, byla příčinou, že vyslanec poslal jej do Paříže již v pros. 1713. Otec dal V-a pak za písaře k advokátovi Alainovi, kde seznámil se s Thiériotem, lenošným a sobeckým hochem, jemuž zachoval příchylnost po celý život. R. 1716 postihlo V-a první vyhnanství za satiry, které obíhaly pod jeho jménem, vyhnanství jinak zcela příjemné v Sully sur Loire, a od květ. 1717 do dubna 1718 byl uvězněn v Bastille za verše J'ai vu, kterých nenapsal, a za Puero regnante, které byly od něho. Brzy potom dostal se až ke dvoru a získal si důvěru kr. Marie Leszczyńské. V. žil v těchto letech ve vysokém světě šlechtickém, ve světě světáků, hereček, bohatých finančníkův a platil v něm svým duchem, svými nápady, pointami, epigrammy, satirami, epištolami, tisícerou drobnou mincí svého ducha. Od r. 1715 pracoval o Oedipovi, chtěje přebíti Sofoklea a Corneillea; vedl si revolučně: napsal »Oedipæ bez milostné zápletky, ale herci přinutili jej, že se vrátil k tradici a dal vzdychati Filoktétovi po Jokastě; obratná a brillantní tragédie V-ova byla sehrána v listop. 1718 s velikým úspěchem; při této příležitosti V. odložil rodinné jméno své a nahradil je pseudonymem, pod nímž stal se světovým spisovatelem. »Oedipem« V. navázal styky s nejlepším světem, kam posud nevnikl, tak s Villarsy, s Richelieuem, s vévodkyni de Maine, tak styky s finančníky, bankéřem Hoggnerem a bratry Parisy, které měly pro něho veliký význam praktický. V. položil již tu základy ke svému budoucímu velikému jmění, největšímu, jakým vládl kdy spisovatel: účastnil se různých finančních a bursovních spekulací, poučen byv finančníky, s nimiž se stýkal; ve V-ovi procitl duch obchodní, který ho neopustí po celé život a který jej svádí často ke lstivému chytráctví, které se špatně srovnává se šlechtickými allurami, jež si jinak přivlastňuje. Z r. 1722 pochází pověstná Épître à Julie, která poděsila svým »černým bezbožectvím« zbožného Rousseaua a jež se obyčejně ztotožňuje s Épître à Uranie (tištěnou teprve 1738); závěr její, v němž autor obrací se k Bohu, pravě: Nejsem křesťan, ale jen proto, abych tě mohl lépe milovati, – ukazuje útočnou formu deismu V-ova. R. 1723 V. vydal tajně v Rouenu svoji báseň La Ligue (první titul Henriady), epos moderní a národní, v němž chtěl vyvrátiti mínění Ronsardovo a Chapelainovo, že Francouzi nemají epického talentu. Zde po prvé odhalila se širšímu obecenstvu filosofie V-ova v řadě veršů smělých, maxim, tirad proti nesnášelivé církvi, proti válkám a pronásledováním náboženským, proti neužitečným nebo lstivým mnichům, proti špatným králům a dobyvatelům; kralovražda byla tu vpočtena na vrub náboženství; jinde útočilo se proti nemírným daním, proti prodajnosti stolic soudních a úřadů vojenských. V pros. 1725 velmož chevalier de Rohan, s nímž měl V. slovní potyčku v Comédie française, dal jej zavolati před dům vévody de Sully, kde obědval, a dal jej zbíti svými lokaji. V. trpěl tím více, když viděl, že událost budila jen smích jeho přátel, vévod a markýzův; aby zachránil své postavení ve velikém světě, V. chtěl se bíti s Rohanem; ale rodina Rohanova a dvůr jej zaštítili a V. byl uvězněn v dubnu 1726 v Bastille, jsa tentokrát do opravdy obětí nespravedlnosti a despotismu. Za měsíc vyšel odtamtud, ale musil slíbiti, že se odebéře do Anglie, což také ihned splnil – -obrat veliké důležitosti v životě V-ově přes to, že byl některými autory přeceňován. V. pobyl v Anglii půltřetího roku a poznal za tu dobu velmi důkladně jazyk, literaturu i veřejné poměry anglické; stýkal se mimo jiné s lordem Bolingbrokem, Robertem Walpolem, lordem a lady Harvey, vévodou de Newcastle, Edwardem Youngem, Congrevem, Gayem, Berkeleyem, Clarkem, Popem, Swiftem, s tory i s whigy, projevuje všude velikou zvídavost a učelivost; naučil se i psáti dobrou běžnou angličtinou, v níž napsal dvojí Essai o poesii epické a O občanských válkách ve Francii. V únoru 1729 obdržel od Maurepasa dovolení, vrátiti se do Paříže, kde nalezl v hraběnce de Fontaine-Martel oddanou a myslivou přítelkyni i filosofku. Vliv anglický projevil se nejprve ve V-ově Histoire de Charles XII (1731); zde V. ukazuje se historikem přesným, nestranným, stejně vzdáleným lichotnictví i satiry; V. nezanedbal ničeho, aby nenapsal vážné dílo historické (užíval i ústních svědectví); dílo jest ovšem dnes ceny spíše aesthetické než vědecké; jest to živé a barvité vypravování o tom, jak veliký muž, lačný slávy, uvede svou zemi na pokraj zhouby. Anglický vliv, Shakespearův, jest patrný i v dramatickém díle V-ově z této doby, tak v republikánském Brutovi (hraném r. 1730), tak ve Smrti Caesarově, jíž neodvážil se tehdy dáti na scénu, tak v Ériphylovi, který propadl r. 1732, a prokmitá i zjemnělou Zaire, triumfující r. 1732. Z téže doby jest Le Temple du goût, velmi charakteristická ukázka literárního kriticismu V-ova, a jedno z nejvýznačnějších děl V-ových Les lettres philosophiques (vydány tajně 1754; angl. překlad vyšel skoro o rok dříve; proti autorovi byl vydán zatykač a V. skrýval se pak v Champagni), která značí velikou událost v duševním životě XVIII. stol. francouzského. V »Listech filosofických« představila se po prvé Francii a Evropě prosa voltairovská, jasná, bystrá, stručná, šumící duchem a hrající vtipem; zde vystupuje na kulturní jeviště s otevřeným hledím filosofie, která se ukrývala pod narážkami posud u Bayla, Fontenella, Montesquieua, a zde bojuje novou svojí zbraní, zbraní otravné ironie. Celý revoluční programm byl v těchto listech, které sjely jako blesk do zatuchlého ovzduší doby; V. žádal a hlásal tu svobodu politickou, svobodu náboženskou, svobodu filosofickou, poměrnost daní, odluku víry od rozumu, svobodu literatury, zlepšení života lidského, suverénnost methody experimentálné; hrozivý poznatek vědy, jediné ve svém druhu a v methodě, vyvstává z knihy V-ovy. Prvních sedm listů věnováno jest naboženskému životu anglickému; list VIII – X charakterisuje politickou správu anglickou; list XI věnován očkování; list XII – XVII Baconovi, Lockemu a Newtonovi, listy XVIII – XXII literatuře (vidí zde u básníkův anglických nedostatek vkusu, nepravidelnosti, ale i sílu geniálnou, vzlet obraznosti a energii často vznešenou); list XXIII – XXIV jednal o společenském postavení literátů; list XXV obsahoval 57 poznámek k »Myšlenkám« Pascalovým, vlastně polemiku s tímto geniálním obráncem náboženství zjeveného, kterou si V. zavděčil jesuity. – R. 1733 stala se milenkou V-ovou »krásná Emilie«, markýza du Châtelet, a na zámku jejím i manžela jejího, v Cirey sur Blaise, V. jako uznávaný její milenec prožil deset let práce, v níž jest patrný vliv Emilie, která krotila šílenou touhu V-ovu po hlučné literární a žurnalistické veřejnosti a obracela jeho ducha od poesie a historie v klidnější dráhy badání fysického a přírodnicky filosofického. Básnická a literární verva V-ova nedala se ovšem potlačiti; V. rýmuje stance, ódy, epištoly, slavící často málo zastřeně krásu Emiliinu; píše tragédie Alzire (1736), Mahomet (1742), Mérope (1743) a j.; pracuje o Pucelle a o Siècle de Louis XIV, polemisuje zuřivě a nevybraně s J. B. Rousseauem a abbém Desfontainem (Le Préservatif). Z ohromné řady prací, jež napsal V. v Cirey, pro toto období jeho života nejcharakterističtější jsou práce metafysické a vědecké. Z r. 1734 pochází Traité de métaphysique, jakási filosofická konfesse V-ova. V. věří v Boha – Bůh jest mu nutnou hypothesou, první příčinou pohybu; jest fysickou pravděpodobností; jinak všecky spory o Prozřetelnosti a boží spravedlnosti jsou mu nesmyslem; V. obrací se tu proti optimismu Leibnizovu; jediná morálka, kterou zná, jest: přijmouti život takým, jakým jest, a život není tak bídný, jak jej viděl Pascal, ani tak dobrý, jakým jej pojímal Leibniz. V úvahách o duši, hmotě, duchu, svobodě vůle sleduje Lockea, Collinsa, Chubba, kloně se často ke kompromissům z důvodů společenské užitečnosti a konvenienčnosti. Myslitelská rozhodnost a charakternost není právě silnou stránkou V-ovou. Důležitější jest jeho pozdější úvaha La métaphysique de Newton; V. vykládá zde volně Newtona a Clarkea, potírá Descartesa, Malebranche, Leibnize; obmezuje tu na minimum spekulaci metafysickou ve prospěch vědy a sleduje tím časový proud, kterým pokračuje všecka společnost. V. sám snaží se pracovati positivně v přírodních vědách (Mémoire sur la nature du feu; Dissertation sur les forces motrices; Sur les changements arrivés dans notre globe et sur les pétrifications qu'on prétend en étre les témoignages a j.), ale práce ty nemají valné ceny; jsou to ne mnohem víc než hračky ducha bohatě nadaného, kterému schází vlastní vědecké myšlení. Jediné Éléments de la philosophie de Newton (1738) stojí za zmínku jako dobrá ve své době kniha popularisující. Typickou ukázkou V-ova přesvědčení a charakteru jest Le mondain z r. 1736; zde vyslovil s velikou jasností a rozhodností ideu pokroku, jak mu rozuměl po celý život. V. jest v jádře optimista; dobře žije se mu ve své době »v železném věkų; ryze hmotný pokrok civilisace naplňuje jej podivem a nadšením; V. jest v podstatě utilitarista, člověk rozumu, který jest úplně spokojen s jeho dílem. Kolem r. 1739 V. unavil se zátiším Cireyským i láskou Emiliinou; touží po hlučnějším světě a po úspěších v něm. Již před tím dopisuje si s korunním princem pruským, potomním králem Bedřichem II.; v Haagu dozírá na tisk jeho knihy proti Macchiavellimu a brzy potom navštíví jej v Kleve, v Rheinsberce a r. 1740 v Berlíně po prvé, r. 1743 po druhé s diplomatickým posláním. Styky s milenkami královými, Mme de Châteauroux a Mme de Pompadour, uskutečnily dávný sen V-ův, státi se dvořanem. V. jest jednu chvíli dodavatelem officiálních poesií (komédie-ballet La princesse de Navarre, 1745; Poème de Fontenoy), dvorním historiografem, politickým redaktorem, diplomatickým agentem; aby usmířil starou nechut, píše triviální pochlebnosti jesuitům i italským kardinálům a věnuje »Mahometæ papeži Benediktovi XIV. R. 1745 byl jmenován historiografem francouzským, r. 1746 komorníkem královským a t. r. zvolen do Académie francouzské. Ale brzy V. ztrácí půdu u dvora; krále nenaklonil si lichocením; královna byla k němu lhostejna; Mme Pompadour byla nemile dotčena jeho jízlivým slovem a podporovala ostentativně jeho rivála v tragédii, starého Crébillona; dvořané nenáviděli ho jako vetřelce. R. 1747 V. obrátil se k vévodkyni du Maine, a z té doby datují se první povídky V-ovygenre, jejž V. velmi šťastně obrodil a si přizpůsobil – , tak: Le monde comme il va; Cosi Sancta; Zadig; Micromégas. Z r. 1748 jest tragédie Sémiramis, poslední skoro významnější tragédie V-ova. R.1749 zemřela Mme du Châtelet následkem těhotenství, jehož původcem byl mladý důstojník, Saint-Lambert; V. odstěhoval svůj nábytek z Cirey do Paříže, do ulice Traversière-Saint-Honoré, kde Mme Denis vedla mu domácnost a kde v druhém patře zřídil divadlo a hrál svoji tragédii Rome sauvée; za osm měsíců potom přijal skvělé pozvání svého královského přítele Bedřicha II. a odcestoval 18. čna 1750 z Paříže; 10. čce t. r. přijel do Postupimě. S počátku V. byl okouzlen Bedřichem a jeho mladou říší, ale brzy ukázalo se, že tu narazily na sebe dvě povahy egoistické, neschopné svobodného soužití vedle sebe. Král byl brutální despota, který urážel a pokořoval své přátele – V. marnivý žárlivec a nároků plný svárlivec, i impertinentní posměvač. V. chtěl zničiti předsedu akademie, Maupertuisa, ale nedovedl toho, a jeho polemika s ním a La diatribe du docteur Akakia, již dal Bedřich katem veřejně spáliti, ačkoliv soukromě se jí znamenitě pobavil, dala propuknouti roztržce dlouho živé a živené. 1. led. 1753 V. vrátil králi klíč komořího i řád, ale teprve 26. břez. dosáhl dovolení k odjezdu. Přes Lipsko, Gothu, Kassel dojel do Frankfurtu n. M., kde byl zadržen pět týdnů baronem Freytagem, residentem a válečným radou Bedřichovým, který měl uloženo, odejmouti V-ovi exemplář básní Bedřichových, jenž by byl skandalisoval většinu dvorů evropských. Vysvobodiv se z brutálních rukou Freytagových, V. bloudil Elsaskem, Lotrinskem, pobyl v opatství Senones, kde pracoval po šest týdnů o »Histoire universelle«, a v Plombières hledaje marně místa k bezpečnému pobytu: Paříž byla mu zavřena, ve Francii nebyl bezpečen, z Německa prchal. Přes Lyon dostal se do Genevy (12. pros. 1754) a usadil se brzy trvale v jejím okolí: zkušebná léta V-ova se skončila; z illusí dvořenínských jest nadobro vyléčen; následek pobytu jeho v Berlíně a jeho důvěrného styku s Bedřichem jest jedinečnost literárního postavení V-ova: V. jest odtud hotovou kulturní mocností, mistrem literatury evropské. – Od r. 1751 do r. 1756 objevují se výsledky historických prací V-ových, jimž se věnuje od dvacíti let a které znamenají ve svojí době vážný pokrok historického spisovatelství. Opravdu velikým dílem historickým jest V-ův Le siècle de Louis XIV (první vydání z r. 1751 v Berlíně; retoušován r. 1756, doveden k definitivní formě 1768); dílo toto bylo kritisováno a attakováno La Beaumellem a Hénaultem, ale nikdo v XVIII. stol. nestačil je podvrátiti – teprve romantičtí historikové XIX. stol. překonají V-a. V. projevuje v historii jeden z prvních nezávislost, smysl pro pravdu a smysl kritický, ovšem porušovaný často filosofickým apriorismem a politickým stranictvím. V. čte všecky paměti uveřejněné o Ludvíkovi XIV. a papíry nevydané, ano opatří si i vstup do archivu; ale zvláště jeho methoda, třebas nevyhovovala dnešní vědě, znamená veliký pokrok nad jeho předchůdce. V. má neumdlévající zvědavost a opravdovou širokou kritiku. Jeho kniha při všem filosofickém osvětářství jest oslavou francouzského ducha, francouzské civilisace v XVII. stol., která pronikla Evropu svým jazykem, svojí kulturou, svojí literaturou i svými způsoby, i krále, který jest jejím výrazem. Nedostatkem knihy jest, jak první upozornil Gibbon, plán, který rozdrobuje námět a ničí sepětí faktů. V. jest prvním historikem civilisace, prvním historikem kulturním: nepíše dějiny výbojův a válečné slávy královy, nýbrž pomalou práci rozumu tvořícího obecné blaho – V-ova filosofie štěstí, filosofie »užitečna a příjemnæ jest zorným úhlem knihy. V. má i zvláštní stanovisko ve filosofii dějin; opouští staré pojetí Prozřetelnosti; události jsou podle něho nutným následkem obecných zákonů; vedle toho náhoda určuje mu často osudy národů – V. není důsledný ve své koncepci dějin. Historie stává se v rukou V-ových výpravnou: V. chce býti jasný, stručný, zábavný, chce, aby jeho vypravování mělo zájem tragédie; vylučuje fakta, která se mu zdají býti neužitečná nebo nevděčná; pracuje často prostředky literárního umění místo methodou vědeckou. Vedle toho filosofický apriorismus poškozuje historickou cenu díla V-ova: V. necítí různosti epoch, kritisuje je abstraktním kriteriem aktuálního zájmu; historie V-ova jest protkána neustálou reflexí, epigrammy, polemikou; V. nevyvolává minulých dob, V. raisonnuje neustále o nich; všude přichází ke slovu obhájce beznáboženskosti, míru, tolerance, člověk milující luxus, pyšný měšťák, kosmopolita, bojovník za dobro obecné. Dojem »Století Ludvíka XIV.« na vrstevníky byl mohutný: odpovídal podivuhodně nejlepším potřebám doby; lord Chesterfield vyjádřil obecný soud slovy: »Jest to historie ducha lidského napsaná geniálním člověkem pro lidi ducha.« Silnějším dojmem snad ještě působil V-ův Essai sur les moeurs et l'esprit des nations (úplný text po prvé r. 1756 u Cramerů v Genevě, text definitivný r. 1769). V. měl tu účelem pokračovati v Bossuetovi a pokračuje v něm, zničiti jeho filosofii dějin a nahraditi ji filosofií svojí; vyšel od Karla Velikého a sestoupil až k Ludvíkovi XIV. V-ův Essai jest kompilací, ale kompilací z dobrých pramenů a s kritickým duchem podniknutou. Vlastní význam jest však v její filosofii; třemi ideami jest nesen Essai V-ův: V. chce psáti historii ducha lidského, civilisace, ne pouze dějiny králů; V. chce vypravovati revoluce obchodu, mravů a umění a ne jen války a míry; V. chce psáti dějiny světa a ne jen Evropy; dějiny nesmějí se omezovati na civilisaci západní a její řecko-židovský původ; idea kosmopolitická, která ustupovala do pozadí ve »Věku Ludvíka XIV.«, dostává se zde do popředí. V. vylučuje Prozřetelnost a všecky causae finales, chce podati racionální pojetí historie. Lidstvo utvořilo se samo, náhodou, zvolna, pod tlakem okolností, potřeb, pudů, které vyvolaly zákony, průmysl, vědu i idee spravedlnosti a svobody. Podmínkami zla, pokud pochází od člověka, jsou válka a fanatismus; milliony lidí zahynuly od úsvitu civilisace ctižádosti králů a absurdností dogmat. V. chce otevříti oči národům, učiniti je rozumnějšími, aby nepodporovali sami svou bídu; Essai jest dílem humanitářského proselytismu. Ačkoliv V. snaží se býti spravedliv i ke mnichům i k papežům, přece často bezděky falšuje historii; promítá neustále do minulosti ideje přítomnosti, vykládá všecko svým úzkým racionalistickým schematem; pro jevy náboženské nemá pochopení a smyslu, vykládaje je všecky jako podvod a šalbu. Přes všecky tyto nedostatky znamená však V. historik veliký pokrok nad své předchůdce; překonají jej teprve historikové romantičtí, Herder a Michelet, Thierry a Guizot, ale překonají jej z jeho principů; »celá moderní koncepce dějin vychází z »Essaį V-ovæ (Hettner). V pozdějších historických dílech V-ových nedostatky převažují; z historie stává se polemika, tak v Histoire du parlement (1769). R. 1755 získal V. u Genevy v Saint-Jeanu statek, jemuž přezděl Les Délices; když po několika měsících vyšla jeho pohoršlivá Pucelle, kterou zavírala úzkostlivě paní du Châtelet, V očekával nebezpečí z Francie, ale bouřka přišla z Genevy, z kalvinistického města puritanských mravů, které bylo pohoršeno tím, že V., vášnivý divadelník, sváděl občany genevské, aby hráli na jeho divadle. Spory tyto přiměly V-a, aby se ohradil proti všem stranám co nejpečlivěji, neboť, jak řekl, »filosofové mají míti dvě nebo tři díry pod zemí proti psům, kteří je pronásledují«. Koupil v krajině Gex půl hodiny od Genevy statek Ferney a najal doživotně hrabství Tournay; od r. 1760 bydlí tu pravidelně a žije životem knížecím hostě občas šedesát až osmdesát lidí kromě domácího služebnictva a vítaje u sebe členy evropské šlechty rodové i duchové: V. jest evropskou pamětihodností, Ferney Mekkou svobodných duchů a citlivých duší; »patriarcha Ferneyský« stává se předmětem kultu a středem legendy. – Z r. 1756 jest báseň Le Désastre de Lisbonne, namířená proti idei Prozřetelnosti a Leibnizovu optimismu; Rousseau odpovídal V-ovi v »La lettre sur Providence«. Jinak však krásná literatura v díle V-ově ustupuje nyní do pozadí; dvě tragédie, Ľ orphelin de Chine (1755) a Tancrède (1760), tvrdý kommentář ke Corneilleovi, prudká obžaloba Shakespeara, toť celý podíl poesie v tvorbě posledního období života V-ova. V. stává se skoro výlučně filosofem, filosofickým popularisátorem, humanitářským agitátorem, žurnalistou ve vysokém smyslu slova. Po třiadvacet let V. udržuje v napětí celou Evropu, zaměstnává ji tisícerým způsobem, malicherným i vážným, osobním i věcným, vtipem, gracií, nečistou anekdotou i hlubokou myšlenkou a získává ji pro svou při: pro boj o pokrok, o osvětu, o reformy, o zlepšení společenského řádu. Od r. 1760 do své smrti nenapsal stránky, která by nebyla kritikou nějakého zlořádu veřejného a návrhem na zlepšení nebo doporučením reformy. Nejmalichernější sebeláska prostupuje se v této činnosti jeho s opravdovostí, nezištností, obětovností a vytrvalostí až heroickou; V. měl proti sobě strašné mocnosti konservativismu, dvůr i církev, Sorbonnu i Parlament pařížský, a musil bojovati každou zbraní, poctivou i nepoctivou, chtěl-li míti úspěchu; v boji tomto ukázal se velikým taktikem a politikem, znatelem lidí i poměrů, objevil i úžasnou paratnost svého ducha, stále jiskřivého a šumivého i v nejvyšším stáří. V osmdesátém roce jest stejně výbojný a křepký jako v šedesátém. V. stane se vůdcem strany filosofické, patronem »Encyclopédie«, ačkoliv byl rozpor mezi stanoviskem této skupiny a stanoviskem V-ovým: V. nesrovnával se s atheismem d'Holbachovým a polemisoval s ním velmi vášnivě (Lettres de Memmius à Ciceron, 1771; Histoire de Jenny, ou le sage et l’athée, 1775), ano v poslední době života svého V-ův deismus obrací se mnohem více proti atheismu encyklopedistů než proti Sorbonně. V-ovi jsou zbraně Encyklopédie příliš těžkopádné: »Nikdy dvacet svazků in folio nevyvolá revoluci, vzbudí ji malé kapesní knížky po třiceti sous, těch jest se báti. Kdyby evangelium bylo stálo 1200 sestercí, nikdy by nebylo založeno křesťanství«. V. píše tedy spoustu kapesních knížek, brošurek, »rogatons«, »petits pâtés«, v nichž užívá všech forem literárních, satiry, humoru, fikce, pohádky, dialogu, rozpravy, slovníku, fantasie, allegorie, anekdoty, aby získal pro voltairianismus obecenstvo co nejširší. V. objevuje se v této lehké literatuře v poslední době svého života, mezi 60. až 80. rokem, velikým rozkošným umělcem, mnohem více než v ostatních větších genrech. Nic není ve V-ovi rozkošnějšího než většina tohoto lehkého zboží; jest to jedinečná směs bláznovství a rozumu, pravdy a fantasie, rozmaru a odvahy, jemnosti i síly. Umění dobré, živě jasné a stručné prósy dostupuje tu vrcholu; touto prósou jest V. i dnešku živým mistrem; na ní učil se jeden z nejlepších prosaterů dnešní Francie, Anatole France; ona nebyla bez vlivu na Friedricha Nietzsche. Nejdůležitější z nich mají formu slovníkovou, tak Le dictionnaire philosophique portatif (1764), obsahující v 73 článcích tresť voltairianismu, tak Questions sur ľEncyclopédie (1770 – 72, 9 sv.), v nichž se popularisuje mnohé, co v těžkopádných článcích Encyclopédie bylo ukryto. Veliká jest řada povídek V-ových, filosofických, sociálnich, satirických, v nichž se prostupuje nejrůznější tradice, klassická, domácí, anglická, arabská, perská, čínská, vliv Swiftův s vlivem Cyrana de Bergerac a Fontenellea, Ariostův i Boccacciův a tvoří rozkošné pot-pourri vtipu, fantasie, gracie, hry i pravdy. (Zadig; Micromégas; Scarmentado; l'Ingénu; La princesse de Babylon; L'histoire de Jenny; Jeannot et Colin a m. j.). Nejvýznamnější z nich umělecky i myšlenkovitě jest Candide (1759); sem vlil V. celou svou znalost života i světa, filosofie i historie, své zkušenosti i své přesvědčení. Cílem bylo zničiti optimismus, víru v Prozřetelnost; proto jest předváděna ve zkarikované formě jargonem německé metafysiky leibnizovské. Závěrem není však pessimismus, nýbrž víra ve společenskou práci, v pozvolný pokrok, který zlepšuje život, ve společenskou solidaritu. Život není dobrý, ale není také zoufalý; jest prostřední a snesitelný a jest třeba činiti jej pokud možno ještě snesitelnějším; voltairianismus ukazuje zde svou positivnou stránku. Zvláštní místo zaujímá v jeho díle skupina dialogův a žertů (facéties), které vstupují do jeho díla kolem r. 1750. V. zná Fontenellea a Lukiana, ale neobmezuje se na dialogy mrtvých: Tullia, dcera Ciceronova, objevuje se u toiletty Mme de Pompadour a j. Addison a Swift byli mistry humoristické facétie a V. je důkladně studoval. V. oceňuje nyní i kypivý humor Rabelaisův, ale přes to jest ve svých facétiích tak původní, jako nikde jinde. Jsou to většinou humoristické karrikatury jedinečné vervy a fantasie, jako Questions sur les miracles, hotové album zábavných karikatur genevských, Pot-pourri, La rélation de la maladie et de la mort du Père Berthier (1759), Pièces rélatifs à Belisaire (1769) a j. Z dialogů největší zájem kulturně-historický má L'intendant des Menus en exersice avec l' abbé Grizel o divadle a nesnášelivosti církve k hercům. Ještě větší literární cenu než V-ovy dialogy, povídky a facétie má jeho nesmírně obsáhlá korrespondence; obsahuje tresť celého díla V-ova, celý jeho charakter, filosofii, humanitářské snahy, ducha, vkus i literární idee, rozmar i nervy, ale všecko zušlechtěno, zjemněno, bez posy, přirozené a pravdivé; dnes jest V-ova korrespondence nejčtenější z jeho díla duchy literární kultury. Řada dopisovatelů jeho jest ohromná; objímá krále pruského, ruskou císařovnu Kateřinu, knížata německá, šlechtice ruské i italské, myslitele anglické, ministry, dvořany, úředníky, abbé, literáty, advokáty, obchodníky, finančníky, ženy velkého světa, herce. Filosofická činnost V-ova v době ferneyské jest věnována hlavně boji proti křesťanství, ale boj ten vede nyní V. mnohem principielněji, důsledněji, odvážněji. V. neútočí již na kněze a věřící, na instituce náboženské a církevní, nýbrž na náboženství samo, na bibli, na evangelia, na jejich authentičnost, hodnověrnost, přesnost orthodoxních vulgat; přenáší kritiku historickou, filologickou na pole náboženské; provádí i kritiku filosofickou na dogmatech a ukazuje, že, kdyby nebyly svaté knihy ani apokryfní, ani zfalšované a prolhané, musily by býti zavrženy jako nemravné a absurdní. V. ponejprv tuší a klade otázky, které neznepokojovaly ani dost málo jeho vrstevníků, jako: jak vznikla, jak se utvořila Bible? komposice a data knih, z nichž jest složena? Relativná hodnota a autorita různých redakcí? – otázky, které jsou předmětem náboženské kritiky historické v XIX. stol. V-ova kritika náboženská jest dnes zastaralá a překonaná úplně vědeckou kritikou XIX. stol.; V. měl jen povrchní vzdělání, které nijak nestačilo na zodpovědění těchto nesnadných otázek; k tomu přistupovaly ještě jeho předsudky a stranictví, nedbalost a povrchnost práce příliš kvapné; v díle V-ově není nic pitvornějšího a odpornějšího, než co napsal o Židech a o počátcích křesťanství, a Renan odsoudil naprosto tuto čásť jeho práce. Z prací jeho sem hledících stůjte zde: Le Sermon des Cinquante (1762); Saül (1763); Examen important de milord Bolingbroke (1767); Collection d'anciens évangiles (1769); Dieu et les hommes (1769); La Bible enfin expliquée (1776); Un chrétien contre six Juifs (1776) a j. Zvláštní skupinu v této literatuře V-ově tvoří spisy a spisky bojující proti náboženské nesnášelivosti, tak: Traité sur la tolérance (1763); Questions de Zapata (1767); Les trois empereurs en Sorbonne (1768); Les Guèbres, ou la tolérance (1769); Le cri da sang innocent (1775). V. pronásleduje nesnášelivost v minulosti, když ukazuje absurdnost dogmatu, jež odsuzuje nejlepší z pohanů, i v přítomnosti, když ukazuje na blbé ukrutnosti, páchané jménem náboženství; i tragédie (Olympie, 1763) jest mu nástrojem boje proti nesnášelivosti. Filosofie V-ova v době ferneyské jest zcela praktická; chce hlásati pravdy užitečné lidstvu. Nestará se o vědu, nestará se o metafysiku, nestará se o svobodu jednání: pravý filosof jest podle něho le philosophe ignorant; jde mu výlučně skoro o praktickou morálku společenskou. Drží formuli Boha odměnitele a trestatele ne pro sebe, ale jako populární víru, která není absurdní a nedá se vyvrátiti. Mravnost jest podle V-a božská, to neznamená mu zjevená, nýbrž rozumná; tato mravnost jest pod směšnými nebo nelidskými dogmaty základem všech církví, jest jediným pravým náboženstvím, náboženstvím přirozeným. Mravnost podle V-a jest jen dobře pochopený egoismus, který společenskou akcí zabezpečuje obecné dobro, množí možnosti štěstí a požitku pro každého. (Dialogues d'Evhémère; Profession de foi des théistes; Les adorateurs; Histoire de Jenny.) Politika V-ova jest kompromissní, počítající se skutečnostmi a neusilující o radikální převraty, o změnu samých základů tehdejší společnosti; i absolutní království i společenská nerovnost snášejí se mu s pokrokem; jest pro náboženskou snášelivost, ale uznává katolicismus za státní náboženství a nechce odluky církve od státu. Jako měšťan povýšený ve stav šlechtický, jako majetník a kapitalista jest konservativný; jde mu pouze o svobodu lidskou, osobní a občanskou, do jisté míry i hospodářskou, ale ne o společenskou nebo dokonce hospodářskou rovnost. V. chce dáti Francii do rukou osvíceného měšťáctva, do něhož by umožnil přistup některým vrstvám lidu vzděláním. Poslední období života V-ova jest charakterisováno snahou, zasahovati přímo, slovem i skutkem, ve veřejné míněni, napravovati určité zlořády, pomáhati obětem soudní nespravedlnosti. V. zasahuje do veřejných affair, působí ve veřejné mínění svým slovem, vynucuje spravedlnost. Proslulá jest zejména jeho rehabilitace kalvinského obchodníka z Toulousu, Jeana Calasa, nespravedlivě obviněného z vraždy svého syna, odsouzeného předpojatými soudci a popraveného v březnu 1762, kterou provedl po tříletém neúmorném a obětavém boji (Recueil de pièces originales concernant la mort des sieurs Calas, 1762). Jiný protestant, Sirven, byl podobně obžalován z vraždy své dcery, která se vrhla do studně, a odsouzen k smrti (1764); i toho ujal se vřele V. a prokázal jeho nevinu. Tyto zlořády soudní objevily mu celé zubožené trestní soudnictví, ukrutné zneužívání útrpného práva; to vedlo jej k tomu, že žádal reformu trestního řízení a r. 1766 napsal kommentář k Beccariovu spisu »O zločinech a trestech«. Jiná affaira, do níž V. zasáhl, byla affaira rytíře de la Barre z Abbeville, upáleného proto, že zpíval bezbožné písničky a urazil krucifix; V. ujal se d'Étallondea, podezřelého z téže viny, a zaopatřil jej ve službě pruské. Jiná výprava jeho proti soudcovské nespravedlnosti a lehkomyslnosti byl boj o rehabilitaci hraběte de Lally, sťatého r. 1766; V. provedl nedlouho před smrtí uznání jeho neviny. R. 1769 dokázal nevinu Martina, lámaného kolem za vraždu, a o podobné affairy porušené spravedlnosti staral se v l. 1770 a 1772; r. 1770 bojoval za osvobození 12.000 nevolníků 20 kanovníků Saint-Claudeských, marně, ačkoliv s velikou vytrvalostí. Vášnivý způsob, kterým pronásledoval V. zločiny soudní, přispěly více než co jiného k reformě trestního řízení. K staré jeho nechuti jansenistických parlementů přidružila se nenávist humanitářská pro jejich lehkomyslnost, domýšlivost a sobectví, a proto V. tleskal státnímu převratu Maupeouovu, zřízení nových rad, které slibovaly rychlejší, bezpečnější a lidštější spravedlnost. Z motivu toho jest sepsána tragédie V-ova Les lois de Minos (1773). Podporoval reformy Turgotovy, volný obchod obilím; r. 1776 vymohl zrušení cel, které poškozovaly zemi Gex. – Vedle těchto velkodušných a obětavých stránek v povaze V-ově jest nutno upozorniti i na jeho malichernictví a zaslepené nepřátelství, kterým pronásledoval i některé z nejlepších svých vrstevníků, tak Montesquieua, Buffona, Jeana Jacquesa Rousseaua. (Vulgární polemické spisy V-ovy: Les anecdotes sur Fréron, 1761; Les lettres sur la Nouvelle Héloise, 1761; Éloge de Crébillon, 1762; La rélation du voyage de Pompignac, 1763.) Tato veřejná úloha obránce spravedlnosti a propagátora reformy společenské zjednala na konec V-ovi jedinečný význam v soudobém světě vzdělaneckém; patriarcha Ferneyský stává se předmětem vášnivého kultu, světcem humanitářským. R. 1770 Mme Necker zahájila sbírku, aby mu byla postavena za živa socha. Mlle Clairon ověnčila r. 1772 doma za přítomnosti přátel bustu básníkovu. V. toužil po Paříži, po jejím holdu; smrtí Ludvíka XV. r. 1778 padal pro něho zákaz, který jej odlučoval od Paříže. Královna plakala čtouc V-ova »Tankredæ a projevila touhu, obejmouti básníka (devotní král nedovolil jí však později ani spatřiti V-a); d'Argental, markýz de Villette zvali V-a naléhavě do Paříže. 5. ún. 1778 vypravil se tam V. a dospěl do ní 10. ún.; ubytoval se u markýze de Villette: deputace Akademie, Comédie, řada šlechticův i princů, zednářská lóže »Devíti sester«, Franklin přišli se mu poklonit; 16. . byla premiera jeho tragédie Irène za přítomnosti královniny a hraběte d'Artois. Zotaviv se z třínedělní nemoci, vyjížděl ve voze, pozdravován zástupy jako »homme aux Calas«. 30. . odebral se do Akademie a odtud ve veliké paruce a v kožichu, který byl darem Kateřiny carevny, do Comédie k 6. provozování »Irény«, kde mu bylo na jevišti holdováno. Prostřed všech slavností a všeho hluku pracoval; v sedění 7. kv. Akademie přijala jeho plán historického slovníku. Ale nezvyklé rozčilení a námaha podlomily zdraví starcovo; pil 25 šálků kávy denně, zneužíval opia, aby překonal únavu; 25. kv. byl ztracen; trpěl nesmírné bolesti a v jasných chvílích obával se, že církev odepře mu pohřeb a místo na hřbitově. Kněží se hýbali; farář ze St. Sulpice dal mu podepsat vyznání víry a odvolání a vymáhal odvolání ještě důkladnější, které však V. odmítl slovy: »Nechte mne zemříti v pokoji.« – Arcibiskup pařížský a farář ze St. Sulpice odepřeli tělu V-ovu pohřeb; abbé Mignot odvezl je do opatství de Scellières v Champagni, kde bylo pohřbeno; v čci 1791 byl převezen slavnostně do Pantheonu. – Souborně byla vydána díla V-ova několikrát, kritické vydání úplné jest vydání Louis Molandovo, Oeuvres de V., nouvelle édition (Pař., Garnier frères, 1885, 52 sv. in 8°, z nichž 2 sv. Obsahů); dobré jest také starší vydání Beuchotovo, Oeuvres de V. avec préfaces, avertissements, notes etc. (1828 sl., 70 sv. in 8°, tables 1840, 2 sv.). Literatura. G. Desnoireterres, V. et la Société française au XVIIIe siècle (2. vyd., 8 sv., 1871 – 76); G. Bengesco, Bibliographie des oeuvres de V. (1882 – 90, 4 sv.); John Morley, V. (Londýn, 1874); J. F. Strauss, V., 6 přednášek; Condorcet, Vie de V. (Genève, 1787); Lonchamps et Wagnière, Mémoires sur V. et ses ouvrages (1825, 2 sv.); Colini, Mon séjour auprès de V. (1807); A. Pierron, V. et ses maîtres (1866); G. Maugras, V. et J. J. Rousseau (1886); Perey et Maugras, V. aux Délices et à Ferney; E. Asse, Lettres de Mme de Graffigny etc. sur leur séjour près de V. (1879); Vinet, Histoire de la littérature française au XVIIIe siècle (1853); E. Campardon, Documents inédits sur V. (1880 a 1893); L'abbé Maynard, V. sa vie et ses oeuvres (1862, 2 sv.); C. Rabaud, Sirven, Pétude historique sur l'avènement de la tolérance (1892); E. Champion, V., études critiques (1892); Emile Faguet, Le XVIIIe siècle (1890); F. Brunetière, Etudes critiques, první, třetí a čtvrtá řada; týž, Époques du théâtre français, 11 conf.; H. Lion, Les tragédies et les théories dramatiques de V. (1896); Crouslé, La vie et les oeuvres de V. (1899, 2 sv.); G. Lanson, V. ve sbírce Les grands écrivains français (1906). Šld.

 

Tato stránka WWW je 43