Francouzská osvícenská filozofie
|
|

|

|
Voltair
|
|
III. Voltaire
Úryvek textu z knihy: Hans
Joachim Störing - Malé
dějiny filozofie. 1991
Díla Francois Marie Aroueta, jenž psal pod literárním pseudonymem Voltaire, zaplňují 99 svazků. Přistupujeme-li k nim s
otázkou, jakými novými a původními myšlenkami obohatil Voltaire
filozofii, sotva v nich nalezneme něco, co by před ním již neřekli jiní. Ale
nenajdeme jiného myslitele, který by to byl vyslovil alespoň tak dobře jako Voltaire, a především nikoho, kdo to vyslovoval tak
vášnivě, tak vytrvale a s tak pronikavým úspěchem. Proto mu patří čestné místo
v dějinách filozofie.
Voltaire, který se narodil v roce 1694 jako syn zámožného
notáře, přišel v jedenadvaceti letech do Paříže, kde si záhy získal pověst
stejně duchaplného jako lehkomyslného posměváčka. Když regent, vládnoucí
Francii po smrti Ludvíka XIV, prodal z úsporných důvodů polovici koní z
královských stájí, koloval po Paříži výrok připisovaný Voltairovi,
že by bylo bývalo lepší odstranit místo toho polovinu oslů, jimiž se hemží
královský dvůr. Tento i mnohé jiné vtipy právem či neprávem připisované Voltairovi způsobily jeho první střetnutí s vládnoucí mocí.
Regent jej dal uvěznit v Bastile, avšak brzy ho zase propustil.
Svou první tragédií Oidipus,
která byla krátce nato uvedena, položil Voltaire
základ ke svému jmění, které dokázal po celý svůj život udržovat s pozoruhodnou
obratností. Ale s bohatstvím rostla i jeho štědrost.
K druhému střetnutí, jehož
důsledky byly tentokrát osudnější, došlo až po osmi letech, která Voltaire jako mladý krasoduch a literát, oslavovaný ve
vznešených salónech, strávil v Paříži. Při společenské konverzaci odpověděl Voltaire jistému šlechtici ne přímo urážlivou, ale podle
tehdejších měřítek velmi smělou replikou. Šlechtic dal Voltaira
v noci přepadnout několika najatými ničemy a zbít. Voltaire
jej vyzval na souboj. Místo souboje však byl na příkaz policejního ministra,
který byl příbuzným jeho protivníka, znovu uvržen do Baštily a propuštěn pouze
pod podmínkou, že odejde ze země, do Anglie. Voltaire
odešel, ještě jednou se v přestrojení vrátil, aby se pomstil, ale nakonec se
nechal přáteli přesvědčit, aby v Anglii zůstal.
Do roka se nejen naučil
anglicky, ale obeznámil se i s nejvýznamnější anglickou literaturou té doby.
Duchovní svoboda, samozřejmost, s níž angličtí spisovatelé a filozofové psali a
veřejně hájili to, co pokládali za správné, mu imponovala neméně než svoboda
politická. Tady nebyla žádná Bastila, kam by bylo možné uvrhnout řádného občana
jen podle přání anebo rozmaru nějakého šlechtice. Ve svých Filozofických
listech o Angličanech, které nejprve kolovaly v netištěné podobě, postavil Voltaire tuto svobodu velmi ostře proti zkorumpované vládě
šlechty a s ní spojeného duchovenstva ve své vlasti. Je třeba brát v úvahu, že
Anglie tehdy již měla za sebou svou „měštanskou
revoluci". Třetí stav, měštanstvo, si v Anglii
již vybojoval to postavení ve státě, které mu podle jeho skutečného
společenského významu náleželo. Francii zbývalo k její revoluci ještě víc než
půl století. Muselo tedy toto srovnání ve Francii působit jako revoluční
třaskavina, i když Voltaire sám si to plně
neuvědomoval. — A Voltaire svými Základy Newtonovy
filozofie z roku 1738 jako první Francouzům přiblížil dílo Newtonovo.
Filozofické listy o
Angličanech způsobily, že Voltaire po několika letech
pobytu ve Francii musel znovu uprchnout. Kdosi je dal bez jeho vědomí
vytisknout a rozšiřovat. Znovu hrozila Bastila. Voltaire
se uchýlil na zámek Cirey. Patřil jisté markýze,
velice vzdělané dámě, kterou Voltaire miloval. Voltairova přítomnost učinila ze zámku centrum duchovního i
společenského života. Zde začal psát vedle řady svých dramat — Zaira, Mohamed, Semiramis aj. — své úspěšné romány. Nejsou
to ale romány v běžném slova smyslu. Slouží, ovšem velice zábavnou formou,
zápasu, který Voltaire zahájil už svými dramaty a v
němž bude i později pokračovat s celou svou vášnivou opravdovostí: zápasu proti
náboženskému fanatismu a pověrám — pověrami ovšem rozuměl z větší části to, co
pro jeho současníky bylo náboženstvím. V jednom z těchto románů líčí, jak do
Francie přichází Indián, má být obrácen na křestanství,
čte Nový zákon, ale stále se pozastavuje nad církevními naukami a požadavky, o
nichž v evangeliích nic nečetl. V jiném románu (Mikromegas),
psaném po způsobu „Gulliverových cest", přichází
na Zemi obyvatel Síria, vysoký mnoho tisíc stop, a rozpráví s pozemským
filozofem. Když se dozvídá, že od nepaměti vládnou
mezi lidmi vraždy a války, že právě v této chvíli „sto tisíc bláznů, kteří mají
na hlavě klobouky, pobíjí sto tisíc jiných živočichů s turbanem na hlavě anebo
je jimi vražděno", volá Sírijec opovržlivě:
„Ach, neštastníci ... Dostávám chut
udělat tři kroky a troj ím kopnutím zničit celé toto
mraveniště směšných vrahů." — „Nenamáhejte se," odpověděl mu filozof,
„oni sami pracují na své zkáze. Vězte, že po deseti letech nezbude nikdy ani
desetina těch ubožáků." V další filozofově odpovědi zřetelně slyšíme Voltairův hlas: „Ostatně trest nezaslouží oni, nýbrž ti
barbaři, doma dřepící, kteří ze svých kabinetů v době
svého zažívání nařizují vraždu miliónů mužů a potom za to dávají děkovat
bohu."
Korespondence, kterou Voltaire vedl již déle než deset let s pruským králem
Friedrichem II., nejednou obsahovala Friedrichovo pozvání. Když zemřela markýza
a Friedrich opakovaně naléhal, Voltaire konečeně přivolil. Po dvě léta (1750—1752) byl stálým a
váženým hostem Friedrichovy družiny, které kromě Voltaira
dodávali lesku i jiní význační duchové Francie. Friedrich a Voltaire
se navzájem obdivovali. O svých prvních dojmech v Postupimi píše Voltaire nadšeně: „150 000 vojáků..., opera, divadlo,
filozofie, básnictví, vznešenost a úcta, granátníci a múzy, trumpety a housle,
Platónovy hostiny, družnost a volnost..."! Přesto ale došlo k roztržce.
Její příčinou byly ne zcela nezávadné peněžní podniky, do kterých se Voltaire pouštěl, a donášení mezi ním a králem. Voltaire nakvap odcestoval z Berlína a týden byl z
Friedrichova příkazu zadržován ve Frankfurtu. Na francouzské hranici pak
zjistil, že cestu do vlasti mu uzavírá nové odsouzení do vyhnanství. Uchýlil se
do Švýcarska a ve Ferney konečně nalezl trvalé sídlo.
Důvodem nového vypovězení z Francie byl Esej o mravech a duchu národů, který
publikoval v Berlíně. Na tomto díle začal pracovat už v Cirey
a chtěl je věnovat markýze, která byla stejně jako on přesvědčena o tom, že
historie ve své dosavadní podobě podávala sotva něco jiného než „chaos, spoustu
nicotných událostí bez souvislosti a následnosti, tisíce bitev, které o ničem
nerozhodly".
Místo Voltairova
vyhnanství, Ferney, se stalo jakýmsi duchovním
hlavním městem Evropy. Knížata i učenci ze všech zemí sem přicházeli osobně či
písemně složit svou poklonu. Úctu mu vzdávali švédský a dánský král, ruská
carevna Kateřina II. a smířlivým listem znovu navázal přerušené styky i
Friedrich Veliký. Na Voltaira se však obraceli i
nespočetní lidé všech stavů. Málokomu odepřel svou radu a pomoc.
Pod tíhou prožitých zklamání
a pronásledování a především pod dojmem zničujícího zemětřesení v Lisabonu,
jemuž roku 1755 padlo za oběť na 30 000 lidí, a krátce nato vzplanuvší
sedmileté války propadl uprostřed úspěchu i obdivu hlubokému pesimismu.
* 21. 11.
1694 Paříž, † 30. 5. 1778 Paříž; vl. jm. François Marie Arouet
nechtěl
hromadit jednotlivá data
o chtěl věci zkoumat z obsáhlejší perspektivy
hledal jednotící princip, který by dal celku teprve smysl
o soustředil pozornost na společenská hnutí a síly, na
kulturu a pokrok ducha
byl jedním
prvních, kdo pochopili velikost a bohatství vzdálených světů, Persie, Indie a Číny
o Evropa už není svět, nýbrž jeden duchovní svět vedle rovnocenných jiných, židovství
a křestanství
jsou náboženství jako každé jiné – tím ovšem ztrácejí svou absolutní platnost
zaměřil na vnitřní hnací síly dějin
o podal tak první filozofii
dějin napsanou v duchu moderní vědy.
zásadní místo
mají ve Voltairově celoživotním díle jeho příspěvky pro Encyklopedii
o Voltaire dlouhou dobu patřil k hlavním spolupracovníkům a na
tuto práci navázal i vytvořením vlastního Filozofického
slovníku
v 65 letech „zahájil válku“ proti křesťanskému náboženství i církvi,
vedenou po léta velmi rozhořčeně a všemi propagandistickými prostředky
§
důvodem byl
případ proti jistému protestantskému občanu přísně katolického města Toulouse
bylo vzneseno neoprávněné obvinění, že zavraždil svého syna, aby mu zabránil
přestoupit na katolickou víru. Otec byl zatčen, mučen a brzy potom zemřel.
Pronásledovaná rodina se obrátila na Voltaira
o proto napsal Pojednání
o snášenlivosti
o po Pojednání následovala skutečná záplava letáků a
polemických spisů všeho druhu, napsaných – „nejstrašnější ze zbraní ducha, kterou kdy člověk vládl, je Voltairův posměch"
není ale ateistou
§
útočí na „temné
náboženství“
§
útočí i proti ateismu
o je přesvědčen o bezpodmínečné nutnosti rozumového náboženství – „Kdyby bůh neexistoval, bylo by třeba jej vymyslet;
ale celá příroda nám říká, že jest."
přísně také rozlišuje mezi pověrou a náboženstvím
o postava Ježíše
§
chválí
Ježíše a učení horského kázání
§
líčí ho, jak
prolévá slzy nad zločiny spáchanými
jeho jménem
zavedl heslo „teista“ do svého Filozofického slovníku
takto:
o „Teista" (výraz odpovídá dnešnímu „deista")
je člověk:
§
pevně
přesvědčený o existenci právě tak dobré jako mocné vyšší bytosti, která
stvořila veškerý svět
§
nepřipojuje se k
žádné ze sekt
§
který soudí, že
náboženství tkví v uctívání boha a ve spravedlnosti
§
jeho náboženskou
praxí je činit dobro
slovníková
definice
o
Voltaire [voltér], vl. jm.
François Marie Arouet,
* 21. 11. 1694, † 30. 5. 1778, francouzský spisovatel, dramatik,
filozof a historik; encyklopedista
o vlivná osobnost francouzského a evropského osvícenství,
břitký a ironický stylista
o při pobytu v Anglii přijal Lockův
senzualismus a po návratu zpopularizoval fyzikální
obraz světa I. Newtona (Filozofické listy, Filozofický slovník aj.)
o věřil, že osvícenství je určeno především aristokracii
a že změny vyjdou od panovníka
o reprezentoval proud, který požadoval reformu absolutismu
(nebyl stoupencem lidu jako J. J. Rousseau)
o dějiny nechápal jako sled bitev a střídání králů,
nýbrž jako proměny kultury, ducha a vzdělání; zavedl pojem a obor filozofie
dějin (Pojednání o mravech a duchu národů)
o z jeho historických spisů je nejzávažnější Le Siècle de Louis XIV. (Století
Ludvíka XIV.), které je pokládáno za první dílo kulturní historie
o náboženství různých civilizací a epoch, včetně
křesťanství, viděl jako historicky odvozené
o nepopíral však zcela existenci Boha, byl stoupencem deismu
o prosazoval princip tolerance (Rozprava o
snášenlivosti)
o v duchaplném románu Candide
podal kritiku náboženské a filozofické metafyziky zejména leibnizovského
typu
§
de Voltaire [voltér], (slovníková
definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28
svazcích) vlastním jménem François-Marie Arouet, slavný spisov. franc. (*21. list. 1694 v Paříži ve farnosti St. André-des-Arcs – † 30. kv. 1778 t.), byl po otci i po
matce původu ryze měšťanského: otec někdejší notář, který čítal ke svým klientům
Saint-Simony a Richelieua,
stal se, když bylo V-ovi 7 let, příjemcem
pokut při komoře účetní; v témže roce zemřela V-ovi
matka rozená Daumardová. V 10. roce V. dán byl
k jesuitům do kolleje Ludvíka Velikého – výchova tato
zanechala hluboké stopy v duchu V-ově od
některých rysů jeho charakteru až do literárního vkusu, kterým zůstal poplaten jesuitům, i když se byl osvobodil v jiných
směrech. V. byl dítě časně zralé, plné zvědavosti, smělosti a
opovážlivosti; úžasný byl zejména jeho talent veršovnický, na nějž již r. 1710
upozornili Jeana Baptista Rousseaua. R. 1711 uvedl V-a v život světský i
světácký kmotr jeho, abbé de Châteauneuf; V-a
okouzlila společnost v Templu, epikurejci a libertini, Chaulieu,
Courtin, p. de Sully: touha
po rozkoši, touha po galantních dobrodružstvích, duch frivolní duchaplnosti
zmocňuje se V-a a ovládá jej úplně. Aby jej obrátil na vážnější dráhy,
dal jej jeho otec za páže k markýzi de Châteauneuf,
který odcházel jako vyslanec do Hollandska (září
1713); ale skandalosní láska V-ova k Olympii Dunoyerové, provdané za hraběte Winterfelda,
byla příčinou, že vyslanec poslal jej do Paříže již v pros. 1713. Otec dal V-a
pak za písaře k advokátovi Alainovi, kde seznámil se
s Thiériotem, lenošným a sobeckým hochem, jemuž
zachoval příchylnost po celý život. R. 1716 postihlo V-a první
vyhnanství za satiry, které obíhaly pod jeho jménem, vyhnanství jinak zcela
příjemné v Sully sur Loire, a od květ. 1717 do dubna 1718 byl uvězněn v Bastille za verše J'ai vu, kterých nenapsal, a za Puero
regnante, které byly od něho. Brzy potom dostal
se až ke dvoru a získal si důvěru kr. Marie Leszczyńské. V. žil v těchto letech ve vysokém světě
šlechtickém, ve světě světáků, hereček, bohatých finančníkův a platil v něm
svým duchem, svými nápady, pointami, epigrammy,
satirami, epištolami, tisícerou drobnou mincí svého ducha. Od r. 1715 pracoval
o Oedipovi, chtěje přebíti
Sofoklea a Corneillea; vedl
si revolučně: napsal »Oedipæ bez milostné
zápletky, ale herci přinutili jej, že se vrátil k tradici a dal vzdychati Filoktétovi po Jokastě; obratná a brillantní
tragédie V-ova byla sehrána v listop. 1718 s velikým úspěchem; při této příležitosti V.
odložil rodinné jméno své a nahradil je pseudonymem, pod nímž stal se světovým
spisovatelem. »Oedipem« V. navázal styky s nejlepším
světem, kam posud nevnikl, tak s Villarsy, s Richelieuem, s vévodkyni de Maine,
tak styky s finančníky, bankéřem Hoggnerem a bratry Parisy, které měly pro něho veliký význam praktický. V.
položil již tu základy ke svému budoucímu velikému jmění, největšímu, jakým
vládl kdy spisovatel: účastnil se různých finančních a bursovních spekulací,
poučen byv finančníky, s nimiž se stýkal; ve V-ovi
procitl duch obchodní, který ho neopustí po celé život a který jej svádí často
ke lstivému chytráctví, které se špatně srovnává se šlechtickými allurami, jež si jinak přivlastňuje. Z r. 1722 pochází
pověstná Épître à Julie, která
poděsila svým »černým bezbožectvím« zbožného Rousseaua a jež se obyčejně
ztotožňuje s Épître à Uranie (tištěnou teprve 1738); závěr její, v němž autor
obrací se k Bohu, pravě: Nejsem křesťan, ale jen proto, abych tě mohl lépe milovati, – ukazuje útočnou formu deismu V-ova. R. 1723 V. vydal tajně v Rouenu
svoji báseň La Ligue (první titul Henriady), epos moderní a národní, v němž chtěl vyvrátiti mínění Ronsardovo a Chapelainovo, že Francouzi nemají epického talentu. Zde po
prvé odhalila se širšímu obecenstvu filosofie V-ova
v řadě veršů smělých, maxim, tirad proti nesnášelivé
církvi, proti válkám a pronásledováním náboženským, proti neužitečným nebo
lstivým mnichům, proti špatným králům a dobyvatelům; kralovražda
byla tu vpočtena na vrub náboženství; jinde útočilo se proti nemírným daním,
proti prodajnosti stolic soudních a úřadů vojenských. V pros. 1725 velmož
chevalier de Rohan, s nímž měl V. slovní potyčku v Comédie
française, dal jej zavolati
před dům vévody de Sully, kde obědval, a dal jej zbíti svými lokaji. V. trpěl tím více, když viděl,
že událost budila jen smích jeho přátel, vévod a
markýzův; aby zachránil své postavení ve velikém světě, V. chtěl se bíti s Rohanem; ale rodina Rohanova a dvůr jej zaštítili a V.
byl uvězněn v dubnu 1726 v Bastille, jsa tentokrát do
opravdy obětí nespravedlnosti a despotismu. Za měsíc
vyšel odtamtud, ale musil slíbiti, že se odebéře do Anglie, což také ihned splnil – -obrat veliké
důležitosti v životě V-ově přes to, že byl
některými autory přeceňován. V. pobyl v Anglii půltřetího
roku a poznal za tu dobu velmi důkladně jazyk, literaturu i veřejné poměry
anglické; stýkal se mimo jiné s lordem Bolingbrokem,
Robertem Walpolem, lordem a lady Harvey,
vévodou de Newcastle, Edwardem Youngem,
Congrevem, Gayem, Berkeleyem, Clarkem, Popem, Swiftem, s tory i s whigy,
projevuje všude velikou zvídavost a učelivost; naučil se i psáti
dobrou běžnou angličtinou, v níž napsal dvojí Essai
o poesii epické a O občanských válkách ve Francii. V únoru 1729
obdržel od Maurepasa dovolení, vrátiti
se do Paříže, kde nalezl v hraběnce de Fontaine-Martel
oddanou a myslivou přítelkyni i filosofku. Vliv anglický projevil se nejprve ve
V-ově Histoire
de Charles XII (1731); zde V. ukazuje se historikem přesným,
nestranným, stejně vzdáleným lichotnictví i satiry; V. nezanedbal
ničeho, aby nenapsal vážné dílo historické (užíval i ústních svědectví); dílo
jest ovšem dnes ceny spíše aesthetické než vědecké;
jest to živé a barvité vypravování o tom, jak veliký muž, lačný slávy, uvede
svou zemi na pokraj zhouby. Anglický vliv, Shakespearův, jest patrný i v
dramatickém díle V-ově z této doby, tak v
republikánském Brutovi (hraném r. 1730), tak
ve Smrti Caesarově, jíž neodvážil se tehdy dáti na scénu, tak v Ériphylovi,
který propadl r. 1732, a
prokmitá i zjemnělou Zaire, triumfující r.
1732. Z téže doby jest Le Temple du goût, velmi
charakteristická ukázka literárního kriticismu V-ova,
a jedno z nejvýznačnějších děl V-ových Les lettres philosophiques
(vydány tajně 1754; angl. překlad vyšel skoro o rok
dříve; proti autorovi byl vydán zatykač a V. skrýval se pak v Champagni), která značí velikou událost v duševním životě
XVIII. stol. francouzského. V »Listech filosofických« představila se po prvé
Francii a Evropě prosa voltairovská, jasná, bystrá, stručná, šumící duchem a
hrající vtipem; zde vystupuje na kulturní jeviště s otevřeným hledím filosofie,
která se ukrývala pod narážkami posud u Bayla, Fontenella, Montesquieua, a zde
bojuje novou svojí zbraní, zbraní otravné ironie. Celý revoluční programm byl v těchto listech, které sjely jako blesk do
zatuchlého ovzduší doby; V. žádal a hlásal tu svobodu politickou,
svobodu náboženskou, svobodu filosofickou, poměrnost daní, odluku víry od
rozumu, svobodu literatury, zlepšení života lidského, suverénnost methody experimentálné; hrozivý
poznatek vědy, jediné ve svém druhu a v methodě,
vyvstává z knihy V-ovy. Prvních sedm listů
věnováno jest naboženskému životu anglickému; list
VIII – X charakterisuje politickou správu anglickou;
list XI věnován očkování; list XII – XVII Baconovi, Lockemu a Newtonovi, listy XVIII – XXII literatuře (vidí
zde u básníkův anglických nedostatek vkusu, nepravidelnosti, ale i sílu geniálnou, vzlet obraznosti a energii často vznešenou);
list XXIII – XXIV jednal o společenském postavení literátů; list XXV obsahoval
57 poznámek k »Myšlenkám« Pascalovým, vlastně polemiku s tímto geniálním
obráncem náboženství zjeveného, kterou si V. zavděčil jesuity. – R. 1733
stala se milenkou V-ovou »krásná Emilie«,
markýza du Châtelet, a na
zámku jejím i manžela jejího, v Cirey sur Blaise, V. jako
uznávaný její milenec prožil deset let práce, v níž jest patrný vliv Emilie,
která krotila šílenou touhu V-ovu po hlučné
literární a žurnalistické veřejnosti a obracela jeho ducha od poesie a historie
v klidnější dráhy badání fysického a přírodnicky filosofického. Básnická a
literární verva V-ova nedala se ovšem potlačiti; V. rýmuje stance,
ódy, epištoly, slavící často málo zastřeně krásu Emiliinu; píše tragédie Alzire (1736), Mahomet
(1742), Mérope (1743) a j.;
pracuje o Pucelle a o Siècle
de Louis XIV, polemisuje zuřivě a nevybraně s J.
B. Rousseauem a abbém Desfontainem
(Le Préservatif).
Z ohromné řady prací, jež napsal V. v Cirey,
pro toto období jeho života nejcharakterističtější jsou práce metafysické a
vědecké. Z r. 1734 pochází Traité de métaphysique, jakási filosofická konfesse
V-ova. V. věří v Boha – Bůh jest
mu nutnou hypothesou, první příčinou pohybu; jest fysickou pravděpodobností;
jinak všecky spory o Prozřetelnosti a boží spravedlnosti jsou mu nesmyslem; V.
obrací se tu proti optimismu Leibnizovu; jediná
morálka, kterou zná, jest: přijmouti život takým,
jakým jest, a život není tak bídný, jak jej viděl Pascal, ani tak dobrý, jakým
jej pojímal Leibniz. V úvahách o duši, hmotě, duchu,
svobodě vůle sleduje Lockea, Collinsa,
Chubba, kloně se často ke kompromissům
z důvodů společenské užitečnosti a konvenienčnosti. Myslitelská rozhodnost a
charakternost není právě silnou stránkou V-ovou.
Důležitější jest jeho pozdější úvaha La métaphysique
de Newton; V. vykládá zde volně Newtona a Clarkea,
potírá Descartesa, Malebranche,
Leibnize; obmezuje tu na minimum spekulaci
metafysickou ve prospěch vědy a sleduje tím časový proud, kterým pokračuje
všecka společnost. V. sám snaží se pracovati
positivně v přírodních vědách (Mémoire sur la nature du
feu; Dissertation
sur les forces motrices; Sur les
changements arrivés
dans notre globe et sur les pétrifications
qu'on prétend en étre les témoignages a
j.), ale práce ty nemají valné ceny; jsou to ne
mnohem víc než hračky ducha bohatě nadaného, kterému schází vlastní vědecké
myšlení. Jediné Éléments de la philosophie de Newton (1738) stojí za zmínku
jako dobrá ve své době kniha popularisující. Typickou
ukázkou V-ova přesvědčení a charakteru jest Le mondain z r.
1736; zde vyslovil s velikou jasností a rozhodností ideu pokroku, jak mu
rozuměl po celý život. V. jest v jádře optimista; dobře žije se mu ve
své době »v železném věkų; ryze hmotný pokrok civilisace naplňuje jej podivem a nadšením; V. jest
v podstatě utilitarista, člověk rozumu, který jest úplně spokojen s jeho dílem.
Kolem r. 1739 V. unavil se zátiším Cireyským i
láskou Emiliinou; touží po hlučnějším světě a po úspěších v něm. Již před tím
dopisuje si s korunním princem pruským, potomním králem Bedřichem II.; v Haagu
dozírá na tisk jeho knihy proti Macchiavellimu a brzy
potom navštíví jej v Kleve, v Rheinsberce
a r. 1740 v Berlíně po prvé, r. 1743 po druhé s diplomatickým posláním. Styky s
milenkami královými, Mme de Châteauroux
a Mme de Pompadour,
uskutečnily dávný sen V-ův, státi se dvořanem. V. jest jednu chvíli dodavatelem officiálních poesií (komédie-ballet La princesse de Navarre, 1745; Poème
de Fontenoy), dvorním historiografem, politickým
redaktorem, diplomatickým agentem; aby usmířil starou nechut,
píše triviální pochlebnosti jesuitům i italským kardinálům a věnuje »Mahometæ papeži Benediktovi XIV. R. 1745 byl jmenován
historiografem francouzským, r. 1746 komorníkem královským a t. r. zvolen do Académie
francouzské. Ale brzy V. ztrácí půdu u dvora; krále nenaklonil si
lichocením; královna byla k němu lhostejna; Mme Pompadour byla nemile dotčena
jeho jízlivým slovem a podporovala ostentativně jeho rivála v tragédii, starého
Crébillona; dvořané nenáviděli ho jako vetřelce. R.
1747 V. obrátil se k vévodkyni du Maine, a z té doby datují se první povídky V-ovy – genre, jejž V. velmi
šťastně obrodil a si přizpůsobil – , tak: Le
monde comme il va; Cosi Sancta; Zadig; Micromégas. Z r. 1748 jest tragédie Sémiramis, poslední skoro významnější tragédie V-ova. R.1749 zemřela Mme du Châtelet následkem
těhotenství, jehož původcem byl mladý důstojník, Saint-Lambert; V. odstěhoval svůj nábytek z Cirey do Paříže, do ulice Traversière-Saint-Honoré, kde Mme Denis vedla mu domácnost a kde v druhém patře zřídil
divadlo a hrál svoji tragédii Rome sauvée; za
osm měsíců potom přijal skvělé pozvání svého královského přítele Bedřicha II. a
odcestoval 18. čna 1750 z Paříže; 10. čce t. r. přijel do Postupimě. S
počátku V. byl okouzlen Bedřichem a jeho mladou říší, ale brzy ukázalo
se, že tu narazily na sebe dvě povahy egoistické, neschopné svobodného soužití
vedle sebe. Král byl brutální despota, který urážel a pokořoval své přátele – V.
marnivý žárlivec a nároků plný svárlivec, i impertinentní posměvač. V.
chtěl zničiti předsedu akademie, Maupertuisa,
ale nedovedl toho, a jeho polemika s ním a La diatribe
du docteur Akakia, již dal Bedřich katem veřejně spáliti, ačkoliv soukromě se jí znamenitě pobavil, dala propuknouti roztržce dlouho živé a živené. 1. led. 1753 V.
vrátil králi klíč komořího i řád, ale teprve 26. břez.
dosáhl dovolení k odjezdu. Přes Lipsko, Gothu, Kassel dojel do Frankfurtu n. M., kde byl zadržen pět týdnů
baronem Freytagem, residentem a válečným radou
Bedřichovým, který měl uloženo, odejmouti V-ovi exemplář básní Bedřichových, jenž by byl skandalisoval většinu dvorů evropských. Vysvobodiv se z
brutálních rukou Freytagových, V. bloudil Elsaskem, Lotrinskem, pobyl v opatství Senones,
kde pracoval po šest týdnů o »Histoire universelle«, a v Plombières
hledaje marně místa k bezpečnému pobytu: Paříž byla mu zavřena, ve Francii
nebyl bezpečen, z Německa prchal. Přes Lyon dostal se do Genevy
(12. pros. 1754) a usadil se brzy trvale v jejím okolí: zkušebná
léta V-ova se skončila; z illusí
dvořenínských jest nadobro vyléčen; následek pobytu jeho v Berlíně a jeho
důvěrného styku s Bedřichem jest jedinečnost literárního postavení V-ova: V. jest odtud hotovou kulturní mocností,
mistrem literatury evropské. – Od r. 1751 do r. 1756 objevují se výsledky
historických prací V-ových, jimž se věnuje od
dvacíti let a které znamenají ve svojí době vážný pokrok historického
spisovatelství. Opravdu velikým dílem historickým jest V-ův Le siècle de Louis XIV (první vydání z r. 1751 v
Berlíně; retoušován r. 1756, doveden k definitivní
formě 1768); dílo toto bylo kritisováno a attakováno La Beaumellem a Hénaultem, ale nikdo v XVIII. stol. nestačil je podvrátiti – teprve romantičtí historikové XIX. stol.
překonají V-a. V. projevuje v historii jeden z prvních
nezávislost, smysl pro pravdu a smysl kritický, ovšem porušovaný často
filosofickým apriorismem a politickým stranictvím. V. čte všecky paměti
uveřejněné o Ludvíkovi XIV. a papíry nevydané, ano opatří si i vstup do
archivu; ale zvláště jeho methoda, třebas
nevyhovovala dnešní vědě, znamená veliký pokrok nad jeho předchůdce. V.
má neumdlévající zvědavost a opravdovou širokou kritiku. Jeho kniha při všem
filosofickém osvětářství jest oslavou francouzského ducha, francouzské civilisace v XVII. stol., která pronikla Evropu svým
jazykem, svojí kulturou, svojí literaturou i svými způsoby, i krále, který jest
jejím výrazem. Nedostatkem knihy jest, jak první upozornil Gibbon, plán, který
rozdrobuje námět a ničí sepětí faktů. V. jest prvním historikem civilisace, prvním historikem kulturním: nepíše dějiny výbojův a válečné slávy královy, nýbrž pomalou práci rozumu
tvořícího obecné blaho – V-ova filosofie
štěstí, filosofie »užitečna a příjemnæ
jest zorným úhlem knihy. V. má i zvláštní stanovisko ve filosofii dějin;
opouští staré pojetí Prozřetelnosti; události jsou podle něho nutným následkem
obecných zákonů; vedle toho náhoda určuje mu často osudy národů – V.
není důsledný ve své koncepci dějin. Historie stává se v rukou V-ových výpravnou: V. chce býti
jasný, stručný, zábavný, chce, aby jeho vypravování mělo zájem tragédie;
vylučuje fakta, která se mu zdají býti neužitečná
nebo nevděčná; pracuje často prostředky literárního umění místo methodou vědeckou. Vedle toho filosofický apriorismus
poškozuje historickou cenu díla V-ova: V.
necítí různosti epoch, kritisuje je abstraktním
kriteriem aktuálního zájmu; historie V-ova
jest protkána neustálou reflexí, epigrammy,
polemikou; V. nevyvolává minulých dob, V. raisonnuje
neustále o nich; všude přichází ke slovu obhájce beznáboženskosti, míru,
tolerance, člověk milující luxus, pyšný měšťák, kosmopolita, bojovník za dobro
obecné. Dojem »Století Ludvíka XIV.« na vrstevníky byl mohutný: odpovídal
podivuhodně nejlepším potřebám doby; lord Chesterfield
vyjádřil obecný soud slovy: »Jest to historie ducha lidského napsaná geniálním
člověkem pro lidi ducha.« Silnějším dojmem snad ještě působil V-ův Essai sur les moeurs et l'esprit des nations (úplný text po prvé r. 1756 u Cramerů v Genevě, text definitivný r. 1769). V. měl tu účelem pokračovati v Bossuetovi a
pokračuje v něm, zničiti jeho filosofii dějin a nahraditi ji filosofií svojí; vyšel od Karla Velikého a
sestoupil až k Ludvíkovi XIV. V-ův Essai jest kompilací, ale kompilací z dobrých
pramenů a s kritickým duchem podniknutou. Vlastní význam jest však v její
filosofii; třemi ideami jest nesen Essai V-ův: V. chce psáti historii
ducha lidského, civilisace, ne pouze dějiny králů; V.
chce vypravovati revoluce obchodu, mravů a umění a ne
jen války a míry; V. chce psáti dějiny světa a
ne jen Evropy; dějiny nesmějí se omezovati na civilisaci západní a její řecko-židovský původ; idea
kosmopolitická, která ustupovala do pozadí ve »Věku Ludvíka XIV.«, dostává se zde
do popředí. V. vylučuje Prozřetelnost a všecky causae
finales, chce podati
racionální pojetí historie. Lidstvo utvořilo se samo, náhodou, zvolna, pod
tlakem okolností, potřeb, pudů, které vyvolaly zákony, průmysl, vědu i idee spravedlnosti a svobody. Podmínkami zla, pokud pochází
od člověka, jsou válka a fanatismus; milliony lidí
zahynuly od úsvitu civilisace ctižádosti králů a
absurdností dogmat. V. chce otevříti oči
národům, učiniti je rozumnějšími, aby nepodporovali
sami svou bídu; Essai jest dílem humanitářského
proselytismu. Ačkoliv V. snaží se býti spravedliv i ke mnichům i k papežům, přece často bezděky
falšuje historii; promítá neustále do minulosti ideje přítomnosti, vykládá
všecko svým úzkým racionalistickým schematem; pro
jevy náboženské nemá pochopení a smyslu, vykládaje je všecky jako podvod a
šalbu. Přes všecky tyto nedostatky znamená však V. historik veliký
pokrok nad své předchůdce; překonají jej teprve historikové romantičtí, Herder a Michelet, Thierry a Guizot, ale překonají
jej z jeho principů; »celá moderní koncepce dějin vychází z »Essaį V-ovæ (Hettner). V pozdějších historických dílech V-ových nedostatky převažují; z historie stává se polemika,
tak v Histoire du
parlement (1769). R. 1755 získal V. u Genevy v Saint-Jeanu statek,
jemuž přezděl Les Délices;
když po několika měsících vyšla jeho pohoršlivá Pucelle,
kterou zavírala úzkostlivě paní du Châtelet, V očekával nebezpečí z Francie, ale bouřka
přišla z Genevy, z kalvinistického města puritanských mravů, které bylo pohoršeno tím, že V.,
vášnivý divadelník, sváděl občany genevské, aby hráli
na jeho divadle. Spory tyto přiměly V-a, aby se ohradil proti všem
stranám co nejpečlivěji, neboť, jak řekl, »filosofové mají míti
dvě nebo tři díry pod zemí proti psům, kteří je pronásledují«. Koupil v krajině
Gex půl hodiny od Genevy
statek Ferney a najal doživotně hrabství Tournay; od r. 1760 bydlí tu pravidelně a žije životem
knížecím hostě občas šedesát až osmdesát lidí kromě domácího služebnictva a
vítaje u sebe členy evropské šlechty rodové i duchové: V. jest evropskou
pamětihodností, Ferney Mekkou svobodných duchů a
citlivých duší; »patriarcha Ferneyský« stává se
předmětem kultu a středem legendy. – Z r. 1756 jest báseň Le
Désastre de Lisbonne,
namířená proti idei Prozřetelnosti a Leibnizovu optimismu; Rousseau odpovídal V-ovi v »La lettre sur Providence«. Jinak však krásná literatura v díle V-ově ustupuje nyní do pozadí; dvě tragédie, Ľ orphelin de Chine (1755) a Tancrède (1760), tvrdý kommentář
ke Corneilleovi, prudká obžaloba Shakespeara, toť celý podíl poesie v tvorbě posledního období života V-ova. V. stává se skoro výlučně filosofem,
filosofickým popularisátorem, humanitářským agitátorem, žurnalistou ve vysokém
smyslu slova. Po třiadvacet let V. udržuje v napětí celou Evropu,
zaměstnává ji tisícerým způsobem, malicherným i vážným, osobním i věcným,
vtipem, gracií, nečistou anekdotou i hlubokou
myšlenkou a získává ji pro svou při: pro boj o pokrok, o osvětu, o reformy, o
zlepšení společenského řádu. Od r. 1760 do své smrti nenapsal stránky, která by
nebyla kritikou nějakého zlořádu veřejného a návrhem na zlepšení nebo
doporučením reformy. Nejmalichernější sebeláska prostupuje se v této činnosti
jeho s opravdovostí, nezištností, obětovností a vytrvalostí až heroickou; V.
měl proti sobě strašné mocnosti konservativismu, dvůr i církev, Sorbonnu i
Parlament pařížský, a musil bojovati každou zbraní,
poctivou i nepoctivou, chtěl-li míti úspěchu; v boji
tomto ukázal se velikým taktikem a politikem, znatelem lidí i poměrů, objevil i
úžasnou paratnost svého ducha, stále jiskřivého a
šumivého i v nejvyšším stáří. V osmdesátém roce jest stejně výbojný a křepký
jako v šedesátém. V. stane se vůdcem strany filosofické, patronem »Encyclopédie«, ačkoliv byl rozpor mezi stanoviskem této
skupiny a stanoviskem V-ovým: V.
nesrovnával se s atheismem d'Holbachovým a polemisoval s ním velmi vášnivě (Lettres
de Memmius à Ciceron, 1771; Histoire de Jenny, ou le sage
et l’athée, 1775), ano
v poslední době života svého V-ův deismus
obrací se mnohem více proti atheismu encyklopedistů než proti Sorbonně. V-ovi jsou zbraně Encyklopédie
příliš těžkopádné: »Nikdy dvacet svazků in folio nevyvolá revoluci, vzbudí ji
malé kapesní knížky po třiceti sous, těch jest se
báti. Kdyby evangelium bylo stálo 1200 sestercí,
nikdy by nebylo založeno křesťanství«. V. píše tedy spoustu kapesních
knížek, brošurek, »rogatons«,
»petits pâtés«, v nichž
užívá všech forem literárních, satiry, humoru, fikce, pohádky, dialogu,
rozpravy, slovníku, fantasie, allegorie, anekdoty,
aby získal pro voltairianismus obecenstvo co nejširší. V. objevuje se v
této lehké literatuře v poslední době svého života, mezi 60. až 80. rokem,
velikým rozkošným umělcem, mnohem více než v ostatních větších genrech. Nic není ve V-ovi
rozkošnějšího než většina tohoto lehkého zboží; jest to jedinečná směs
bláznovství a rozumu, pravdy a fantasie, rozmaru a odvahy, jemnosti i síly.
Umění dobré, živě jasné a stručné prósy dostupuje tu
vrcholu; touto prósou jest V. i dnešku živým
mistrem; na ní učil se jeden z nejlepších prosaterů
dnešní Francie, Anatole France; ona nebyla bez vlivu
na Friedricha Nietzsche. Nejdůležitější z nich mají
formu slovníkovou, tak Le dictionnaire philosophique portatif (1764), obsahující v 73 článcích tresť voltairianismu, tak Questions
sur ľEncyclopédie (1770
– 72, 9 sv.), v nichž se popularisuje mnohé, co v
těžkopádných článcích Encyclopédie bylo ukryto.
Veliká jest řada povídek V-ových,
filosofických, sociálnich, satirických, v nichž se
prostupuje nejrůznější tradice, klassická, domácí,
anglická, arabská, perská, čínská, vliv Swiftův s
vlivem Cyrana de Bergerac a Fontenellea,
Ariostův i Boccacciův a
tvoří rozkošné pot-pourri vtipu, fantasie, gracie, hry i pravdy. (Zadig;
Micromégas; Scarmentado;
l'Ingénu; La princesse
de Babylon; L'histoire de Jenny;
Jeannot et Colin a m. j.).
Nejvýznamnější z nich umělecky i myšlenkovitě jest Candide
(1759); sem vlil V. celou svou znalost života i světa, filosofie i
historie, své zkušenosti i své přesvědčení. Cílem bylo zničiti
optimismus, víru v Prozřetelnost; proto jest předváděna ve zkarikované formě jargonem německé metafysiky leibnizovské.
Závěrem není však pessimismus, nýbrž víra ve
společenskou práci, v pozvolný pokrok, který zlepšuje život, ve společenskou
solidaritu. Život není dobrý, ale není také zoufalý; jest prostřední a
snesitelný a jest třeba činiti jej pokud možno ještě
snesitelnějším; voltairianismus ukazuje zde svou positivnou
stránku. Zvláštní místo zaujímá v jeho díle skupina dialogův
a žertů (facéties), které vstupují do jeho díla
kolem r. 1750. V. zná Fontenellea a Lukiana, ale neobmezuje se na dialogy mrtvých: Tullia, dcera Ciceronova, objevuje se u toiletty
Mme de Pompadour a j. Addison a Swift
byli mistry humoristické facétie a V.
je důkladně studoval. V. oceňuje nyní i kypivý humor Rabelaisův,
ale přes to jest ve svých facétiích tak původní, jako
nikde jinde. Jsou to většinou humoristické karrikatury
jedinečné vervy a fantasie, jako Questions sur les miracles, hotové
album zábavných karikatur genevských, Pot-pourri, La rélation de la maladie et de la mort du Père
Berthier (1759), Pièces
rélatifs à Belisaire
(1769) a j. Z dialogů největší zájem
kulturně-historický má L'intendant des Menus en exersice avec l' abbé Grizel o divadle
a nesnášelivosti církve k hercům. Ještě větší literární cenu než V-ovy dialogy, povídky a facétie má
jeho nesmírně obsáhlá korrespondence; obsahuje
tresť celého díla V-ova,
celý jeho charakter, filosofii, humanitářské snahy, ducha, vkus i literární idee, rozmar i nervy, ale všecko zušlechtěno, zjemněno, bez
posy, přirozené a pravdivé; dnes jest V-ova korrespondence nejčtenější z
jeho díla duchy literární kultury. Řada dopisovatelů jeho jest ohromná; objímá
krále pruského, ruskou císařovnu Kateřinu, knížata německá, šlechtice ruské i
italské, myslitele anglické, ministry, dvořany, úředníky, abbé, literáty,
advokáty, obchodníky, finančníky, ženy velkého světa, herce. Filosofická
činnost V-ova v době ferneyské
jest věnována hlavně boji proti křesťanství, ale boj ten vede nyní V.
mnohem principielněji, důsledněji, odvážněji. V. neútočí již na kněze a
věřící, na instituce náboženské a církevní, nýbrž na náboženství samo, na
bibli, na evangelia, na jejich authentičnost,
hodnověrnost, přesnost orthodoxních vulgat; přenáší kritiku historickou, filologickou na pole
náboženské; provádí i kritiku filosofickou na dogmatech a ukazuje, že, kdyby
nebyly svaté knihy ani apokryfní, ani zfalšované a prolhané, musily by býti zavrženy jako nemravné a absurdní. V. ponejprv
tuší a klade otázky, které neznepokojovaly ani dost málo jeho vrstevníků, jako:
jak vznikla, jak se utvořila Bible? komposice a data knih, z nichž jest
složena? Relativná hodnota a autorita různých redakcí? – otázky, které jsou
předmětem náboženské kritiky historické v XIX. stol. V-ova kritika náboženská jest dnes zastaralá a překonaná
úplně vědeckou kritikou XIX. stol.; V. měl jen povrchní vzdělání, které
nijak nestačilo na zodpovědění těchto nesnadných otázek; k tomu přistupovaly
ještě jeho předsudky a stranictví, nedbalost a povrchnost práce příliš kvapné;
v díle V-ově není nic pitvornějšího a
odpornějšího, než co napsal o Židech a o počátcích křesťanství, a Renan odsoudil naprosto tuto čásť
jeho práce. Z prací jeho sem hledících stůjte zde: Le
Sermon des Cinquante
(1762); Saül (1763); Examen important de milord
Bolingbroke (1767); Collection
d'anciens évangiles
(1769); Dieu et
les hommes (1769); La Bible enfin expliquée (1776); Un chrétien contre six Juifs
(1776) a j. Zvláštní skupinu v této literatuře V-ově tvoří spisy a spisky bojující proti náboženské nesnášelivosti,
tak: Traité sur
la tolérance (1763); Questions
de Zapata (1767); Les trois
empereurs en Sorbonne
(1768); Les Guèbres, ou
la tolérance (1769); Le
cri da sang
innocent (1775). V. pronásleduje
nesnášelivost v minulosti, když ukazuje absurdnost dogmatu, jež odsuzuje
nejlepší z pohanů, i v přítomnosti, když ukazuje na blbé ukrutnosti, páchané
jménem náboženství; i tragédie (Olympie, 1763) jest mu nástrojem boje
proti nesnášelivosti. Filosofie V-ova v době ferneyské jest zcela praktická; chce hlásati
pravdy užitečné lidstvu. Nestará se o vědu, nestará se o metafysiku, nestará se
o svobodu jednání: pravý filosof jest podle něho le philosophe ignorant; jde mu výlučně skoro o praktickou
morálku společenskou. Drží formuli Boha odměnitele a trestatele ne pro sebe,
ale jako populární víru, která není absurdní a nedá se vyvrátiti.
Mravnost jest podle V-a božská, to neznamená mu zjevená, nýbrž rozumná;
tato mravnost jest pod směšnými nebo nelidskými dogmaty základem všech církví,
jest jediným pravým náboženstvím, náboženstvím přirozeným. Mravnost podle V-a
jest jen dobře pochopený egoismus, který společenskou akcí zabezpečuje obecné
dobro, množí možnosti štěstí a požitku pro každého. (Dialogues
d'Evhémère; Profession
de foi des théistes; Les adorateurs;
Histoire de Jenny.)
Politika V-ova jest kompromissní,
počítající se skutečnostmi a neusilující o radikální převraty, o změnu samých
základů tehdejší společnosti; i absolutní království i společenská nerovnost
snášejí se mu s pokrokem; jest pro náboženskou snášelivost, ale uznává
katolicismus za státní náboženství a nechce odluky církve od státu. Jako měšťan
povýšený ve stav šlechtický, jako majetník a kapitalista jest konservativný; jde mu pouze o svobodu lidskou, osobní a
občanskou, do jisté míry i hospodářskou, ale ne o společenskou nebo dokonce
hospodářskou rovnost. V. chce dáti Francii do
rukou osvíceného měšťáctva, do něhož by umožnil přistup některým vrstvám lidu
vzděláním. Poslední období života V-ova jest charakterisováno snahou, zasahovati
přímo, slovem i skutkem, ve veřejné míněni, napravovati
určité zlořády, pomáhati obětem soudní
nespravedlnosti. V. zasahuje do veřejných affair,
působí ve veřejné mínění svým slovem, vynucuje spravedlnost. Proslulá jest
zejména jeho rehabilitace kalvinského obchodníka z
Toulousu, Jeana Calasa, nespravedlivě obviněného z
vraždy svého syna, odsouzeného předpojatými soudci a popraveného v březnu 1762,
kterou provedl po tříletém neúmorném a obětavém boji (Recueil
de pièces originales
concernant la mort des sieurs Calas,
1762). Jiný protestant, Sirven, byl podobně obžalován
z vraždy své dcery, která se vrhla do studně, a odsouzen k smrti (1764); i toho
ujal se vřele V. a prokázal jeho nevinu. Tyto zlořády soudní objevily mu
celé zubožené trestní soudnictví, ukrutné zneužívání útrpného práva; to vedlo
jej k tomu, že žádal reformu trestního řízení a r. 1766 napsal kommentář k Beccariovu spisu »O
zločinech a trestech«. Jiná affaira, do níž V.
zasáhl, byla affaira rytíře de la Barre
z Abbeville, upáleného proto, že zpíval bezbožné
písničky a urazil krucifix; V. ujal se d'Étallondea,
podezřelého z téže viny, a zaopatřil jej ve službě pruské. Jiná výprava jeho
proti soudcovské nespravedlnosti a lehkomyslnosti byl boj o rehabilitaci
hraběte de Lally, sťatého
r. 1766; V. provedl nedlouho před smrtí uznání jeho neviny. R. 1769
dokázal nevinu Martina, lámaného kolem za vraždu, a o podobné affairy porušené spravedlnosti staral se v l. 1770 a 1772; r. 1770 bojoval
za osvobození 12.000 nevolníků 20 kanovníků Saint-Claudeských, marně, ačkoliv s velikou vytrvalostí. Vášnivý
způsob, kterým pronásledoval V. zločiny soudní, přispěly více než co
jiného k reformě trestního řízení. K staré jeho nechuti jansenistických parlementů přidružila se nenávist humanitářská pro jejich
lehkomyslnost, domýšlivost a sobectví, a proto V. tleskal státnímu
převratu Maupeouovu, zřízení nových rad, které
slibovaly rychlejší, bezpečnější a lidštější spravedlnost. Z motivu toho jest
sepsána tragédie V-ova Les lois de Minos (1773).
Podporoval reformy Turgotovy, volný obchod obilím; r.
1776 vymohl zrušení cel, které poškozovaly zemi Gex.
– Vedle těchto velkodušných a obětavých stránek v povaze V-ově jest nutno upozorniti i na
jeho malichernictví a zaslepené nepřátelství, kterým pronásledoval i některé z
nejlepších svých vrstevníků, tak Montesquieua, Buffona, Jeana Jacquesa
Rousseaua. (Vulgární polemické spisy V-ovy: Les
anecdotes sur Fréron, 1761; Les lettres sur la Nouvelle Héloise,
1761; Éloge de Crébillon,
1762; La rélation du voyage de Pompignac, 1763.) Tato
veřejná úloha obránce spravedlnosti a propagátora reformy společenské zjednala
na konec V-ovi jedinečný význam v soudobém
světě vzdělaneckém; patriarcha Ferneyský stává se
předmětem vášnivého kultu, světcem humanitářským. R. 1770 Mme
Necker zahájila sbírku, aby mu byla postavena za živa
socha. Mlle Clairon
ověnčila r. 1772 doma za přítomnosti přátel bustu básníkovu. V. toužil
po Paříži, po jejím holdu; smrtí Ludvíka XV. r. 1778 padal pro něho zákaz,
který jej odlučoval od Paříže. Královna plakala čtouc V-ova »Tankredæ a projevila
touhu, obejmouti básníka (devotní
král nedovolil jí však později ani spatřiti V-a);
d'Argental, markýz de Villette
zvali V-a naléhavě do Paříže. 5. ún. 1778
vypravil se tam V. a dospěl do ní 10. ún.;
ubytoval se u markýze de Villette: deputace Akademie,
Comédie, řada šlechticův i princů, zednářská lóže
»Devíti sester«, Franklin přišli se mu poklonit; 16. bř. byla premiera jeho tragédie Irène za přítomnosti královniny a hraběte d'Artois. Zotaviv se z třínedělní nemoci, vyjížděl ve voze,
pozdravován zástupy jako »homme aux
Calas«. 30. bř. odebral se
do Akademie a odtud ve veliké paruce a v kožichu, který byl darem Kateřiny
carevny, do Comédie k 6. provozování »Irény«, kde mu bylo na jevišti holdováno. Prostřed všech
slavností a všeho hluku pracoval; v sedění 7. kv.
Akademie přijala jeho plán historického slovníku. Ale nezvyklé rozčilení a
námaha podlomily zdraví starcovo; pil 25 šálků kávy denně, zneužíval opia, aby
překonal únavu; 25. kv. byl ztracen; trpěl nesmírné
bolesti a v jasných chvílích obával se, že církev odepře mu pohřeb a místo na
hřbitově. Kněží se hýbali; farář ze St. Sulpice dal
mu podepsat vyznání víry a odvolání a vymáhal odvolání ještě důkladnější, které
však V. odmítl slovy: »Nechte mne zemříti v
pokoji.« – Arcibiskup pařížský a farář ze St. Sulpice
odepřeli tělu V-ovu pohřeb; abbé Mignot odvezl je do opatství de Scellières
v Champagni, kde bylo pohřbeno; v čci
1791 byl převezen slavnostně do Pantheonu. – Souborně byla vydána díla V-ova několikrát, kritické vydání úplné jest vydání Louis Molandovo, Oeuvres de V., nouvelle édition (Pař., Garnier frères, 1885, 52
sv. in 8°, z nichž 2 sv. Obsahů); dobré jest také starší vydání Beuchotovo, Oeuvres de V. avec préfaces, avertissements, notes etc. (1828 sl., 70 sv. in 8°, tables 1840, 2
sv.). Literatura. G. Desnoireterres, V. et la Société française
au XVIIIe siècle
(2. vyd., 8 sv., 1871 – 76); G. Bengesco,
Bibliographie des oeuvres de V. (1882 – 90, 4 sv.); John Morley, V. (Londýn, 1874); J. F. Strauss,
V., 6 přednášek; Condorcet, Vie de V. (Genève,
1787); Lonchamps et Wagnière, Mémoires sur V. et ses ouvrages (1825, 2 sv.); Colini, Mon séjour auprès
de V. (1807); A. Pierron, V. et ses maîtres (1866); G. Maugras, V. et J. J.
Rousseau (1886); Perey et Maugras, V. aux Délices et à Ferney; E. Asse, Lettres de Mme de Graffigny etc. sur leur séjour
près de V. (1879); Vinet, Histoire de la littérature française au XVIIIe siècle (1853); E. Campardon,
Documents inédits sur V. (1880 a 1893); L'abbé Maynard,
V. sa vie et ses oeuvres (1862, 2 sv.); C. Rabaud, Sirven, Pétude historique sur l'avènement de la tolérance (1892); E. Champion, V.,
études critiques (1892);
Emile Faguet, Le XVIIIe siècle
(1890); F. Brunetière, Etudes
critiques, první, třetí a čtvrtá řada; týž, Époques du théâtre
français, 11 conf.; H.
Lion, Les tragédies et les théories dramatiques de V.
(1896); Crouslé, La vie et les oeuvres de V.
(1899, 2 sv.); G. Lanson, V. ve sbírce Les grands écrivains français (1906). Šld.
Tato stránka WWW je 43