Francouzská osvícenská filozofie

 

 

Charles Montesquieu

 

 

II. Charles Montesquieu

 

*      18. 1. 1689 zámek La Brede, † 10. 2. 1755 Paříž

o       celým jménem Charles-Louis de Secondat, baron de la Brėd et de Montesquieu

*      autor díla Perské listy

o       vychází v Paříži 1721

o       líčí se v nich cesta dvou mladých Peršanů Francií

o       ve svých dopisech domů studují a kritizují tamější spole­čenské, státní a církevní poměry

§         dílo jako celek bylo skvělou a zničující satirou na státní absolutismus, církevní nesnášenlivost a všeobecné uvolnění mravů v tehdejší Francii

§         jde o vážný a radikální útok na základy francouzského společenského řádu

§         kniha se pro svou duchaplnou formu záhy stala slavnou

 

*      pobýval v Anglii, kde se „nakazil anglickým vzorem

o       chtěl zužitkovat anglický vzor i pro svou vlast a pro Evropu

*      po dlouholetém historickém přípravném studiu napsal svá dvě hlavní díla:

o       Úvahy o příčinách velikosti a pádu Římanů

o       Duch zákonů (31 knih)

§         obě díla mají stejnou myšlenku:

·        rozhodujícím momentem dějin, na němž závisí štěstí i neštěstí národů, není vůle či svévole vládců, nýbrž celková povaha společenských a státních poměrů

·        stát a zákony nejsou vytvořeny libovolně, nelze je libovolně měnit; vyrůstají naopak z přírodních a historických podmínek

·        správný zákon je ten, jenž je nejlépe přizpůsoben charakteru a stupni historického vývoje daného národa

·        proto neexistuje žádný abstraktní a univerzální ideál či schéma nejlepšího státu

*      přesto pro­jevil svou náklonnost k určitým státním formám

o       z historických dává přednost formě římského státu

o       z novějších teorii státu a ústavní praxi podle anglického vzoru

*      vyzdvihuje rozdělení státní moci

o       koncepci rozdělení moci Montesquieu sám nevytvořil, ale převzal ji v zásadních rysech, v upravené formě, z Lockovy teorie státu

o       Locke požadoval přísné oddělení exekutivní (výkonné) a legislativní (zákonodárné) moci ve státě

§         vladař jako držitel výkonné moci nesmí stát nad zákonem, nýbrž musí být vázán zákony, na nichž se usnesl parlament

o       moc soudní

§         hlavní důraz klade na  zachování nezávislosti soudců a soudu na moci výkonné a zákonodárné

§         není-li tomu tak, pak nutně dochází k despocii a k potlačení svobody

 

*      slovníková definice

o       Montesquieu [monteskje] Charles-Louis de Secondat, baron de la Brėd et de, * 18. 1. 1689, † 10. 2. 1755, francouzský historik, filozof, sociální myslitel a spisovatel

o       představitel francouzského osvícenství

o       úkol filozofie spatřoval v poznávání příčinných souvislostí materiálního světa, který (ač Bohem stvořen) se pohybuje nezávisle na Bohu podle zákonů mechaniky (tzv. deismus)

o       odpůrce feudálního despotismu (O duchu zákonů, Úvaha o příčinách velikosti a pádu Říma)

o       základní politickou hodnotou je občanská svoboda

o       její záruku viděl v rozdělení moci na tři nezávislé složky: zákonodárnou, soudní a výkonnou

o       tímto (v současnosti v demokracii všeobecně přijatým) názorem ovlivnil ústavní akty Velké francouzské revoluce i ústavu USA z roku 1787

o       stoupenec geografické koncepce, podle níž závisí charakter společnosti na přírodních podmínkách

o       v satirických Perských listech popisuje poměry ve Francii z hlediska dvou perských cestovatelů

o       nastavil tak nejen zrcadlo francouzského absolutismu, ale zrelativizoval i samozřejmost chápání všeho evropského jako normálního a přirozeného

o       z dalších děl: Les Voyages (Cestopisy), Pensées (Úvahy)

§         de Montesquieu [monteskjö] Charles de Secondat, baron, spisov. franc. (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) (*18. ledna 1689 na zámku La Brede u Bordeaux – †10. února 1755 v Paříži), pocházel z úřednické šlechty a byl od mládí určen ke dráze úřednické; od r. 1700 – 1711 byl chovancem oratoriánů v kolleji juillské; dokončiv práva byl jmenován radou parlamentu v Bordeaux v 25. roce; příštího roku se oženil a r. 1716 stal se po svém strýci prćsidentem téhož parlamentu. Zajímaje se málo o svůj úřad navštěvoval horlivě ženy a studoval historii, literaturu a vědy přírodní; jednu dobu pomýšlel vážně na to oddati se vědecké dráze; ale jednak vzdálenost od Paříže, jednak veliká krátkozrakost ho od ní zdržely. R. 1716 četl v akademii bordeauxské zcela prostřední Dissertation sur la politique des Romains dans la religion. Teprve r. 1721 obrátil na sebe pozornost, uveřejniv Lettres persanes, jichž základní ideu vnukla mu četba Dufresnyho (»Amusements sérieux et comiques«) a Lesage (»Diable boiteux«). Jsou zároveň i dramatickým a rozkošnickým románem i satirou mravní, společenskou a politickou i náběhem k essayi moralistickému a zákonodárnému. Jsou výrazem ducha, který zavládl po smrti Ludvíka XIV. ve Francii: ducha ironického a rozkošnického, ducha posmívajícího se všem předsudkům. Peršané M ovi soudí přísně francouzské instituce politické i náboženské, pojmy sociální, právní i ethické; ani papež, ani král nejsou povýšeni nad jich ironii; při tom však jsou ve věcech pohlavních pravé děti Régence: frivolní a rozkošničtí, místy až obscenní. Odtud úspěch »Listů« a také následujícího díla M ova, Temple de Gnide (1725); knihkupci žádali od M-a dalších prací podobného lehkého genru, ale M. odolal a obrátil se k jiným vážnějším úkolům. Stav se zatím (1728) členem Akadémie francouzské, ne bez protestů (kardinál Fleury), podnikl velikou filosofickou synthesu všech právověd, o níž pracoval dvacet let, proslulý »Duch zákonů«; proto vzdal se svého úřadu, procestoval cizí země, Rakousko Uhry, Italii, Švýcary, Nízozemí, Anglii, kde ztrávil dvě léta, a uzavřel se na rodném zámku, kde pracoval vytrvale na sebraném materiále. R. 1748 vyšel konečně Esprit des lois. Před ním (1734) vydal první ukázku svojí práce v tomto novém směru Considérations sur les causes de la grandeur et de la décadence des Romains, dílo, jehož jednotlivé partie jsou znamenitě psány, ale v němž jde M. v celku po stopách Bossueta, ačkoliv se snaží, aby to ukryl. De l'esprit des lois, jehož úspěch byl ohromný (v 18 měsících 22 vydání), je přes přesné a podrobné rozdělení (31 knih a více než 500 kapitol, každá zvláště nadepsaná) kniha logicky a methodicky neuspořádaná, pozorování tak širokých a různých a ducha tak pružného, že čítala mezi své žáky politiky nejrůznějších odstínů, samovládce i republikány (Kateřinu II., Bedřicha Pruského, Neckera, Mirabeaua, Washingtona i Robespierrea). Je to kniha filosofie právní a politické. Zákony jsou závislé v první řadě na formách vládních, jež zná M. tři: republikánskou (aristokratickou nebo demokratickou), monarchickou a despotickou; každá z nich žádá různé zákony, poněvadž principem každé z nich je něco jiného: v republice ctnosť, v monarchii česť, v despocii bázeň. Z těchto všeobecných principů odvozuje pak řadu zvláštních; studuje vztahy zákonů k obraně, útoku, polit. svobodě a daním a zvláště – a to je nejmodernější stránka jeho knihy – k podnebí, k povaze půdy, mravům, způsobům, obchodu, populaci a náboženství; rozlišuje pak pojmově zákony božské od lidských a žádá úplnou odloučenost těchto dvou sfér. V 29. knize dochází pak ke konklusím, z nichž nejdůležitější je, že zákonodárce musí míti ducha umírněnosti. Na podporu svých theorií uvádí M. množství příkladů a pozorování, při čemž není dosti přesným ani kritickým (zprávy pochybných cestovatelů a historiků). M-ovi, který bylmonarchistou (nepokládal ani Ludvíka XIV. za despotu) a byl dalek zvláště formy republikánské, bylo souzeno, aby byl předchůdcem franc. Revoluce a dílo jeho aby bylo katechismem mužů shromáždění konstitučního. Na něho váže se hnutí revoluční, které po celé Evropě provedlo proměnu absolutních monarchií v konstituční nebo v parlamentní republiky a soustavu rozdělení moci. Jednotlivé fragmenty z jeho díla vypůjčovali si však i lidé dalecí jeho ideálu, který byl liberalismus politický, občanský i náboženský. Jako filosof historický je vůdcem moderní školy a pí. de Staël, Thierry, Guizot, Tocqueville i Taine postupují od něho. Methoda jeho práce je často vadná, chybí systematičnost a jasnost výkladu, ale přesně viděl a pozoroval a přesně soudil. Jako spisovatel není z velikých prosateurů XVIII. věku a nevyrovná se tu ani Voltaireovi ani Rousseauovi a Buffonovi. – Kromě těchto hlavních děl napsal M. ještě řadu menších prací, z nichž jmenujeme: Arsace et Isménie, orientální povídku (uveř. 1783), Dialogue de Sylla et d'Eucrate et de Lysimaque, Essai sur le gout. Défense de l'Esprit des lois (obrana proti kritikám jansenistů a jesuitů). V pozůstalosti zůstalo množství více méně chaotických papírů, jež začala uveřejňovati »Société des bibliophiles de Guyenne« r. 1891; nejdůležitější z nich jsou Notes de voyage; v rukopise zůstaly také tři svazky bystrých a hlubokých Pensées. Souborné vydání děl M-ových nejlepší od Laboulaye, 1875 – 79, a Oeuvres inédites de M., vydané baronem de M. 1892, 1894 a 1896 ve 3 sv. Srov. Villemain, Éloge de M. (1816); Sainte-Beuve, Causeries du lundi VII.; Louis Vian, Histoire de la vie et des oeuvres de M. (1879); Albert Sorel, M. v »Collection des grands écrivains de la France« (1887); Brunetière, Études critiques, IV. (1891); Faguet, Le dix-huitième siècle (1890); Janet, Dějiny vědy politické a j. Šld.

 

Tato stránka WWW je 42