Francouzská osvícenská filozofie

 

 

 

 

 

Pierre Bayle

Molière – Jean-Batiste Poquelin

Pierre Corneille

 

 

 

Jean Racine

Jean de La Fontaine

 

 

 

I. Dějinné východisko – přijetí anglických myšlenek

 

*      2. pol. 17. století - vláda Ludvíka XIV.

*      rozkvět klasické francouzské literatury – P. Corneille, J. Racine, Molière, La Fontaine francouzština se v 17. a 18. století stala jazykem dvorů a vzdělaných vrstev v Evropě

*      postaveny základy příští vedoucí úlohy Francie ve společenském a duchovním vývoji Evropy 18. stol.

*      myšlenkové podněty přišly z Anglie

o       studium anglické ústavy a společenského systému

o       studium anglické přírodovědy a filozofie

*      z Francie se přelévají anglické myšlenky do celé západní Evropy

*      vzniká tzv. kontinentální evropské osvícenství

*      objevení Anglie Francouzi - rozhodující událost evropských duchovních dějin počínajícího 18. stol.

*      francouzské osvícenství se od anglického liší především: svou větší radikálností

*      anglické myšlení, i v osvícenské, zůstává vždy určitou měrou svázáno tradicí – většina  myslitelů si podržela pozitivní, ať citový, nebo rozumem zdůvodněný, vztahnáboženství

*      ve Francii byl rozchod s náboženskou tradicí mnohem „drastičtější“

*      francouzské osvícenství mělo své předchůdce a průkopníky

*      zejména skeptik a kritik Pierre Bayle - Descartův přívrženec

o       nezávisle na Angličanech se věnoval kritickému a historickému zkoumání náboženství

o       též důrazně zastával myšlenku, že mravní ideje jsou nezávislé na náboženství

 

*      slovníková definice

Bayle [bel] Pierre, * 18. 11. 1647, † 28. 12. 1706, francouzský filozof

o       předchůdce osvícenství, mluvčí třetího stavu

o       zabýval se otázkami náboženství a víry

o       odmítl existenci absolutní pravdy a etiky v teologii i filozofii

o       vrozené schopnosti lidského rozumu mohou podle Bayla dovést člověka k pravé morálce nezávisle na náboženství

o       požadoval náboženskou toleranci (Historický a kritický slovník)

§         Bayle [bél] Pierre, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) filosof francouzský (* 1647 v Carlatu v hrabství Foix – † 1706 v Rotterdamě). Jsa synem reform. kazatele studoval v Toulouse, kde přestoupil ke katolicismu. Po roce však vrátil se k dřívější své konfessi. Studoval filosofii Descartesovu, jejíž přívržencem v zásadě zůstal přes výtky, jaké jí činil. Roku 1670 stal se prof. filosofie na akademii sedanské a po rozpuštění této roku 1681 prof. filosofie v Rotterdamě. Místa toho však pozbyl r. 1693 úklady někdejšího přítele svého ref. theologa Jurieua. – V rozbroji doby, jejíž ráz v tak značné míře určován byl orthodoxní neústupností, zahajuje B. směr osvětný: volné užívání rozumu a humanitu. Co se tkne snahy vybaviti rozum z autority církevní, v tom předchůdcem měl Pascala a sám připravoval myšlénkovou volnost XVIII. stol. Duchaplný a pronikavý způsob psaní, plný věcných vývodů, získal jemu pověst slavného dialektika. Obé, pravda v jeho spisech obsažená i forma jejich, učinilo jej předchůdcem encyklopaedistů francouzských. Nejznamenitější dílo jeho Dictionnaire historique et critique (Rotterdam, 1695 – 97, 2 díly) náleží tomuto směru. B. dotýká se zde institucí státních, církevních, pojednává o filosofii, jednotlivých vědeckých disciplinách, o vychování a umění s velikou znalostí věcí a říznou kritikou. Tomu stojí nejblíže obsahem Réponse aux questions d' un Provincial (t., 1704 – 1705, 3 sv.), dotýkající se historie, filosofie a literatury. Theologického obsahu jsou: Critique général de l' histoire du Calvinism (Ville-Franche, 1682), obsahující obranu reform. církve, a kritický měsíčník Nouvelles de la république des lettres (Rotterdam, 1684 – 87). Jako filosof nebyl B. systematik; jeho síla spočívá v polemice, kterou konal, kde k tomu naskytla se příležitost, a soubor jednotlivých těch posudkův ukazuje teprve povahu jeho ducha. Jest on typ volnověrce. Pochybování o síle rozumu i nevěra divně se u něho střídají, pro kteroužto obojakost různě bývá posuzován. Náleží mezi skeptiky, jimž jest předmětem pochybování i náboženství i filosofické myšlení. Ne že by jen dogmata náboženská rozumováním se vyvracela, nýbrž i toto nevede k žádným uspokojujícím koncům. Ztracená víra náboženská nenalézá náhrady ve filosofii, poněvadž tato neschopna jest dopracovati se určitého vědění. Jest to patrný rozpor mezi náboženstvím a filosofií, i rozpor člověka s obojí tou instancí, a zdálo by se tudíž, že neplatí ani filosofie, ani víra. Než přece tato nastupuje ve svá práva tím, že, ač rozum náš jest jedinou autoritou pro nás, přece to není rozum sám v absolutní dokonalosti, a že náboženská tajemství rozumu našemu neschopitelná mohou míti v absolutním rozumu svůj dostatečný důvod. Toto kolísání jest význakem jeho spisů, neb jinde neústupně zase hájí práv rozumu, který jest úděl lidem od Boha daný. Positivními myšlénkami svými patřil B. v zásadě škole Cartesiově a vyjímajíc pomysl Boha, ač i zde má pochybnosti, znamená on jako spisovatel polemický negaci vůči každému náboženskému i filosofickému dogmatismu. Jen u mravnosti stanul, ta jest jemu samostatným faktem, nezávislým na jakémkoliv určení metafysickém. Toto poznání jest mu pevnou oporou jmenovitě v boji proti konfessím kteréhokoliv rázu. Proto, ač duch proniknutý nejčistší zbožností, ujímá se velmi horlivě i atheismu (Pensées diverses écrites à l' occasion de la Comète, 1680). Atheism není spojen s nemravností, poněvadž mravnost prýští z přirozeného citu a sama v sobě jest odůvodněna, a můžeme si tudíž velmi dobře mysliti stát spořádaný, skládající se z atheistův, plnících však příkazy mravnosti, jako na druhé straně jsou společnosti ovšem křesťanské, věřící, ale mravnosti neplnící. Jako má rozum svou logiku, má ji i vůle; chyby zde se vyskytující jsou každému stejně patrny jako chyby v závěrech theoretických. Nejvyšším pravidlem vůle jest konati, co shodujíc se s rozumem vyhovuje požadavku slušného řádu (d' équité). Srov.: Des Maizeaux, De la vie de P. B. (Amsterdam, 1730); L. Feuerbach, P. B. nach seinen für die Gesch. der Philosophie und Menschheit interessantesten Momenten dargestellt (1838); Sainte-Beuve, Lundis sv. IX a Portraits littéraires; A. Deschamps, La Genèse du scepticisme érudit chez B. (Brusel, 1879); Denis, Bayle et Jurien (Caen, 1886). J. Durdík, Dějepisný nástin filosofie novověké (d. I. str. 182.).

 

*      zprostředkování anglických myšlenek Francouzům se zasloužili především dva myslitelé: Charles Montesquieu a Voltaire

 

Tato stránka WWW je 41