Anglická osvícenská
filozofie
|
|
|
|
|
|
Anthony Ashley Cooper, hrabě ze Shaftesbury |
Adam Smith |
Herbert z Cherbury |
V. Náboženství a etika v Anglii
1.
Deismus
2.
Zkoumání náboženství
3.
Požadavek náboženské tolerance a mravního jednání
1. Deismus
osvícenství
v Anglii se snaží:
Ø
uvést náboženství
ve shodu s lidským rozumem
Ø
náboženství založit na rozumu
Ø
vytvořit rozumové náboženství – má se stát přirozeným završením lidského poznání
tento myšlenkový
proud úzce souvisí s náboženským hnutím - tzv. deismem
Ø
názor, který
sice uznává boha za poslední prazáklad světa, ale odmítá možnost božího
zasahování do běhu světa jednou již existujícího
o
deismus tedy nezná zázraky ani zjevení
o
rozum,
nikoli zjevení, je vlastním pramenem náboženské pravdy
postoj
k náboženství není v Anglii zcela jednoznačný:
Ø
náboženství by mělo být založeno na rozumu a aby
rozum posuzoval i zjevení
o
nicméně jedině
křesťanství se ze všech náboženství nejlépe shoduje s rozumem
Ø
„volní myslitelé"
o
nepovažují
křesťanství za rozumem zdůvodnitelné a bojují proti němu
Ø
„smiřitelé“
o
snaží se
předcházející stanoviska smiřovat
Ø deismus
o
filozofické
učení uznávající Boží existenci, hájící však názor, že Bůh po stvoření světa
již do jeho chodu nezasahuje
o
v tomto smyslu
deismus umožňuje vědecké zkoumání světa, jehož předpokladem je neměnnost a
všeobecná platnost přírodních zákonů
o
za zakladatele
deismu považován Herbert z Cherbury, k dalším představitelům patří A. A. Shaftesbury, I. Newton, J. Locke,
D. Hume, Voltaire, G. E. Lessing a jiní
§
deismus
(lat.), (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech
1888 – 1909 ve 28 svazcích) čistě rozumová víra v božský řád světa, t. j. v osobního Boha tvůrce,
který však ve stanovený jednou zákonný běh světa již nezasahuje, oproti víře v
určitého Boha, jak jej zpodobují jednotlivá náboženství a jmenovitě náboženství
křesťanské naukou o zjevení božím. Víra v takovéhoto osobního a zjeveného Boha
křesťanského označuje se slovem theismus. Rozdíl obou slov jest stanovný, poněvadž obě významem svým jedno a totéž
znamenají, ale ustálený nyní jedenkráte smysl nenechává různých těch pojmů více
zaměňovati. D. stavě se proti zjevení, dogmatu a konfessionálnímu uctívání, váží pomysl toliko z čistých
důvodů rozumových a z náboženského citu, známého to fakta psychologického.
Nerozrušuje obsah citu toho, nepopírá předmět jeho jako atheismus, také jej nestotožňuje se vším mírem jako pantheismus, uchovává tedy
jeho osobitost, ale nevztahuje jej k lidským účelům a popírá, že by jaká
představa naše o něm s ním se kryla. D. jest rationalistický,
poněvadž uznává lidský intellekt za dostatečný, aby
bez pomoci zjevení k pomyslu Boha dospěl (kosmolog. a teleologickým důkazem), a
volnověrný, poněvadž odpoutává se ode všeho, co kdy
kterákoliv víra dogmatického o Bohu stanovila. Proto, že podle d-mu naše
představy a zpodoby o Bohu jsou matné a neplatné, z
toho nejde, že by Boha nebylo, důsledně však plyne opposice
proti všemu náboženství stanovenému, a také v průběhu dob křesťanství a
jmenovitě katolicismus vysazeny byly kritice se stanoviska tohoto. Přirozeně
byla bible jakožto kodex zjevení kritickému rozboru deistův vysazena. V prvé pol. XVIII. stol. zakládají Angličané John Toland (jeho Christianity not mysterious pokládá se za jednu z předních angl. knih deistických), Anth. Collins, M. Tindal, Th. Morgan a státník lord Bolingbroke, dobře známý zjev v kulturní historii a
filosofii d-mu anglického. Zb.
2. Zkoumání náboženství
David Hume
Ø
díla – Přirozené dějiny náboženství a Dialogy o přirozeném náboženství
Ø
tradičním lidovým
náboženstvím (nejen křesťanství) nepřikládá
Hume valnou hodnotu
má-li samostatně myslící člověk jednat mravně
správně, nepotřebuje žádné zvláštní
náboženské motivy
Ø
podnět k
takovému jednání u něho vychází z rozumu
lidé
nesamostatně myslící náboženství potřebují
Ø
ale nejsou schopni chápat náboženské myšlenky ani rozumové důvody
Ø
buď tedy
vládne čistě rozumové náboženství
o
náboženství je
totožné s rozumově založenou mravností
Ø
anebo se náboženství mísí s fanatismem a pověrou
o
to je u prostého
lidu nevyhnutelné
o
pak je etické
působení náboženství dosti problematické
o
do popředí se
dostávají “zvrácenosti“ – např.
pronásledování jinověrců ve jménu náboženství, pánbičkářství
apod.
3. Požadavek náboženské tolerance a mravního jednání
požadavek
náboženské tolerance
Ø
poprvé v Lockových Listech o snášenlivosti z roku 1689, považovaných
někdy za vlastní počátek osvícenského hnutí
praktický
charakter anglického myšlení = mimořádná úloha etických a mravně filozofických
úvah
velké množství
literatury o náboženské snášenlivosti
Anthony Ashley Cooper, hrabě ze Shaftesbury (1671—1713)
před Humem důsledně rozvinul myšlenku o mravní hodnotě
náboženství
jde o to založit
etické principy v nich samých, bez odvolání na náboženství
odmítá snahy některých
anglických morálních filozofů vyvozovat mravnost z něčeho, co je vůči
jednotlivci vnější:
Ø
z vnějšího
zákona, ze soužití ve společnosti, z módy, veřejného mínění anebo také z
pouhého rozumu
Ø
kořen mravnosti
hledá v neporušitelné lidské přirozenosti ,
o
mravnost není
nic jiného než harmonické rozvinutí toho, co je jako přirozená vloha skryto v
každém člověku
David Hume
odmítá založení
mravnosti na teoretickém rozumu
shodně se Shaftesburym vidí pramen mravnosti ve zvláštním mravním
smyslu člověka
Ø
odlišuje se tím,
že sídlo mravního soudu přenáší z jednajícího člověka do bližního, do pozorovatele
o
ten rozhoduje o
našem mravním jednání pomocí schopnosti cítit s druhými, „sympatie“ = sociální cit,
která je člověku vlastní
Adam Smith (1723—1790)
Ø
Teorie mravních
citů
sympatie,
sociální cit, je základem veškeré etiky
říká, že hlas
svědomí je pouze ozvěnou toho, jak o nás soudí jiní
Tato stránka WWW je 40