Anglická osvícenská filozofie

Anthony Ashley Cooper, hrabě ze Shaftesbury	Adam Smith	Herbert z Cherbury

V. Náboženství a etika v Anglii

1. Deismus

2. Zkoumání náboženství

3. Požadavek náboženské tolerance a mravního jednání

1. Deismus

osvícenství v Anglii se snaží:

Ø uvést náboženství ve shodu s lidským rozumem

Ø náboženství založit na rozumu

Ø vytvořit rozumové náboženství – má se stát přirozeným završením lidského poznání

tento myšlenkový proud úzce souvisí s náboženským hnutím - tzv. deismem

Ø názor, který sice uznává boha za poslední prazáklad světa, ale odmítá možnost božího zasahování do běhu světa jednou již existujícího

o deismus tedy nezná zázraky ani zjevení

o rozum, nikoli zjevení, je vlastním pramenem náboženské pravdy

postoj k náboženství není v Anglii zcela jednoznačný:

Ø náboženství by mělo být založeno na rozumu a aby rozum posuzoval i zjevení

o nicméně jedině křesťanství se ze všech náboženství nejlépe shoduje s rozumem

Ø „volní myslitelé"

o nepovažují křesťanství za rozumem zdůvodnitelné a bojují proti němu

Ø „smiřitelé“

o snaží se předcházející stanoviska smiřovat

slovníková definice

Ø deismus

o filozofické učení uznávající Boží existenci, hájící však názor, že Bůh po stvoření světa již do jeho chodu nezasahuje

o v tomto smyslu deismus umožňuje vědecké zkoumání světa, jehož předpokladem je neměnnost a všeobecná platnost přírodních zákonů

o za zakladatele deismu považován Herbert z Cherbury, k dalším představitelům patří A. A. Shaftesbury, I. Newton, J. Locke, D. Hume, Voltaire, G. E. Lessing a jiní

§ deismus (lat.), (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) čistě rozumová víra v božský řád světa, t. j. v osobního Boha tvůrce, který však ve stanovený jednou zákonný běh světa již nezasahuje, oproti víře v určitého Boha, jak jej zpodobují jednotlivá náboženství a jmenovitě náboženství křesťanské naukou o zjevení božím. Víra v takovéhoto osobního a zjeveného Boha křesťanského označuje se slovem theismus. Rozdíl obou slov jest stanovný, poněvadž obě významem svým jedno a totéž znamenají, ale ustálený nyní jedenkráte smysl nenechává různých těch pojmů více zaměňovati. D. stavě se proti zjevení, dogmatu a konfessionálnímu uctívání, váží pomysl toliko z čistých důvodů rozumových a z náboženského citu, známého to fakta psychologického. Nerozrušuje obsah citu toho, nepopírá předmět jeho jako atheismus, také jej nestotožňuje se vším mírem jako pantheismus, uchovává tedy jeho osobitost, ale nevztahuje jej k lidským účelům a popírá, že by jaká představa naše o něm s ním se kryla. D. jest rationalistický, poněvadž uznává lidský intellekt za dostatečný, aby bez pomoci zjevení k pomyslu Boha dospěl (kosmolog. a teleologickým důkazem), a volnověrný, poněvadž odpoutává se ode všeho, co kdy kterákoliv víra dogmatického o Bohu stanovila. Proto, že podle d-mu naše představy a zpodoby o Bohu jsou matné a neplatné, z toho nejde, že by Boha nebylo, důsledně však plyne opposice proti všemu náboženství stanovenému, a také v průběhu dob křesťanství a jmenovitě katolicismus vysazeny byly kritice se stanoviska tohoto. Přirozeně byla bible jakožto kodex zjevení kritickému rozboru deistův vysazena. V prvé pol. XVIII. stol. zakládají Angličané John Toland (jeho Christianity not mysterious pokládá se za jednu z předních angl. knih deistických), Anth. Collins, M. Tindal, Th. Morgan a státník lord Bolingbroke, dobře známý zjev v kulturní historii a filosofii d-mu anglického. Zb.

2. Zkoumání náboženství

David Hume

Ø díla – Přirozené dějiny náboženství a Dialogy o přirozeném náboženství

Ø tradičním lidovým náboženstvím (nejen křesťanství) nepřikládá Hume valnou hodnotu

má-li samostatně myslící člověk jednat mravně správně, nepotřebuje žádné zvláštní náboženské motivy

Ø podnět k takovému jednání u něho vychází z rozumu

lidé nesamostatně myslící náboženství potřebují

Ø ale nejsou schopni chápat náboženské myšlenky ani rozumové důvody

Ø buď tedy vládne čistě rozumové náboženství

o náboženství je totožné s rozumově založenou mravností

Ø anebo se náboženství mísí s fanatismem a pověrou

o to je u prostého lidu nevyhnutelné

o pak je etické působení náboženství dosti problematické

o do popředí se dostávají “zvrácenosti“ – např. pronásledování jinověrců ve jménu náboženství, pánbičkářství apod.

3. Požadavek náboženské tolerance a mravního jednání

požadavek náboženské tolerance

Ø poprvé v Lockových Listech o snášenlivosti z roku 1689, považovaných někdy za vlastní počátek osvícenského hnutí

praktický charakter anglického myšlení = mimořádná úloha etických a mravně filozofických úvah

velké množství literatury o náboženské snášenlivosti

Anthony Ashley Cooper, hrabě ze Shaftesbury (1671—1713)

před Humem důsledně rozvinul myšlenku o mravní hodnotě náboženství

jde o to založit etické principy v nich samých, bez odvolání na náboženství

odmítá snahy některých anglických morálních filozofů vyvozovat mravnost z něčeho, co je vůči jednotlivci vnější:

Ø z vnějšího zákona, ze soužití ve společnosti, z módy, veřejného mínění anebo také z pouhého rozumu

Ø kořen mravnosti hledá v neporušitelné lidské přirozenosti ,

o mravnost není nic jiného než harmonické rozvinutí toho, co je jako přirozená vloha skryto v každém člověku

David Hume

odmítá založení mravnosti na teoretickém rozumu

shodně se Shaftesburym vidí pramen mravnosti ve zvláštním mravním smyslu člověka

Ø odlišuje se tím, že sídlo mravního soudu přenáší z jednajícího člověka do bližního, do pozorovatele

o ten rozhoduje o našem mravním jednání pomocí schopnosti cítit s druhými, „sympatie“ = sociální cit, která je člověku vlastní

Adam Smith (1723—1790)

Ø Teorie mravních citů

sympatie, sociální cit, je základem veškeré etiky

říká, že hlas svědomí je pouze ozvěnou toho, jak o nás soudí jiní

Tato stránka WWW je 40