Anglická osvícenská
filozofie
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
II. John Locke
1.
Život a dílo
2.
Jednoduché ideje
3.
Složené ideje
1. Život a dílo
* 29. 8. 1632
Wrington nedaleko Bristolu, † 28. 10. 1704 Oates
studoval zvláště
přírodní vědy, lékařství a státovědy
seznámil se s
lordem Ashleym (pozdější lord Shaftesbury)
– domácí učitel, rádce a lékař
měl stejné politické osudy jako
lord Aschley
o Shaftesbury – úřad lorda
kancléře, Locke – přidělen státního úřad
§
po pádu svého
ochránce ztrácí Locke své postavení – čtyři roky
pobývá v jižní Francii (1675 – 1679)
o Shaftesbury – znovu povolán do čela kabinetu, Locke se vrací do Anglie
§
po novém pádu
kabinetu odchází Locke do Holandska (1683 – 1688)
o 1689 usedl na anglický trůn Vilém Oranžský,
následoval jej do Anglie i Locke
§
jedenáct let
vykonával úřad komisaře pro obchod a kolonie
§
1700 odešel na
odpočinek a poslední čtyři léta svého života strávil v ústraní na statku svého
šlechtického přítele
hlavní Lockovo dílo,
vzniklo 1670, ale bylo uveřejněno až
o dvacet let později – Esej o lidském rozumu
každému
filozofickému uvažování musí předcházet
zkoumání možností rozumu
o východiskem je jako u Descarta
radikální pochybnost – ale jiného druhu
§
Descartes – svět je třeba vyvodit
s matematickou přesností cestou
dedukce
§
Locke – napřed je nutné se zeptat, zda na to náš
rozum stačí
stává se tak zakladatelem kritické filozofie -
moderní kritika poznání.
o Descartes – předpokládal pojem boha s naprosto určitými
vlastnostmi
o Locke – pojem boha se v dějinách lidstva u různých národů
nevyskytuje všude
je třeba se ptát:
o jak se
představy a pojmy vůbec dostávají do vědomí?
o jaký stupeň
jistoty mají různé představy podle tohoto svého původu?
odpověď na první
otázku
o jsou tři možnosti:
§
ideje v
našem vědomí pocházejí bud z vnějšího
světa
§
anebo je vytvořilo samo naše vědomí z představ
§
anebo jsou ve vědomí
obsaženy od samého počátku, tj.
jsou vrozené
podle Locka vrozené ideje neexistují
o důkazem je duševní stav dítěte nebo
§
„zákony
teoretického myšlení, princip identity a sporu, které byly za takto univerzální
považovány, ukazují samy svým abstraktním charakterem, že jsou pozdním výtvorem
dlouhého vývoje lidstva“
veškerý obsah vědomí může tedy pocházet pouze z prvních dvou pramenů:
o z vnější
zkušenosti
o z vnitřní
zkušenosti
§
ta se odvozuje
z vnější
před zkušeností není ve vědomí nic – je
to white páper, nepopsaný
list papíru
všechny ideje (stále v nejširším smyslu jako
obsahy vědomí) skutečně pocházejí ze zkušenosti
Lock uplatňuje postup jednoduchých a složených idejí
2. Jednoduché ideje
vnější zkušenost (sensation)
je pramen, z něhož přicházejí do vědomí jednoduché
ideje
o vnější zkušenost je primární
§
první činností člověka je seznamovat se se světem, kterým je obklopen
rozlišuje kvality primární a sekundární:
o k primárním
kvalitám počítá rozlohu a tvar těles,
jejich pevnost (neprostupnost) , počet, jakož i pohyb a klid
§
tyto vlastnosti jsou v tělesech stále
o k sekundární
vlastnostem patří barva, chuť, vůně, teplota, zvuk
§
nepřísluší
tělesům stále
vnitřní zkušeností (reflection)
nazývá Locke vjemy
o vznikají tak, že vědomí
nepřijímá dojmy z vnějšího světa,
ale obrací samo k sobě (reflektuje)
a pozoruje svou vlastní činnost
§
Locke rozlišuje:
·
poznávání
(vnímání, vzpomínání, rozlišování, srovnávání)
·
chtění
vnější a vnitřní
zkušenost mohou působit společně
o je tomu tak v případě pociťování rozkoše a bolesti
3. Složené ideje
složené
ideje vytváří rozum kombinováním jednoduchých
o Locke uvádí příklad abecedy ze které se tvoří slova
rozlišuje celkem
tři druhy složených idejí:
o a/ mody – k nimž patří počet, prostor, trvání atd.;
o b/ substance – bůh, duch, těleso;
o c/ vztahy – k nimž patří pojmové dvojice:
§
identita a
různost
§
příčina a účinek
§
prostor a
čas
protože složené
ideje vznikají výhradně kombinací jednoduchých v rozumu, neodpovídá jim v zásadě nic skutečného – to platí především pro všechny druhy obecných pojmů
o v tom Locke navazuje na
nominalismus
§
slovům,
označujícím vždy cosi obecného, neodpovídá nic ve skutečnosti
·
neznalost tohoto
faktu je zdrojem většiny omylů
složené ideje mají své místo pouze v rozumu – existuje jediná výjimka:
o pojem substance
= bůh, = universum, = nekonečné, neomezené, …
slovníková
definice
Locke [lock, lok] John, * 29. 8. 1632, † 28. 10. 1704,
anglický filozof, lékař, politik a teoretik státu a práva
o
Locke se po studiích medicíny věnoval filozofii, politice
a diplomacii
o
jeho politická
dráha vyvrcholila za vlády Viléma
III. Oranžského
o ve filozofii se zabýval problémy lidského poznání;
zastával stanovisko empirismu a senzualismu
o v hlavním díle Esej o lidském rozumu odmítl učení o vrozených idejích a vycházel
z předpokladu, že „nic není v intelektu, co nebylo ve smyslech“
o lidská mysl je nepopsaným
papírem (tabula rasa), na který se zapisuje zkušenost prostřednictvím smyslů
o zkušenost je buď zevní
(počitky dané smysly), nebo vnitřní
(reflexe, sebepozorování)
o náš rozum uspořádává, kombinuje počitky (jednoduché
ideje – teplo, chlad, světlo, chtění) do idejí složených
o Lockova kritika vrozených idejí směřovala zejm. proti etickému
apriorismu, to jest proti etice nezávislé na zkušenosti
o obhajoval náboženskou snášenlivost
o v pojetí státu vycházel z myšlenky společenské smlouvy a přirozeného práva
o každý člověk má
podle Locka právo
na život, svobodu a majetek
o pokusil se zdůvodnit konstituční formu vlády
o panovník je povinen
respektovat přirozené právo (zejm.
právo lidí na svobodu a ochranu) a dodržovat
zákony, ne je však vyhlašovat
o to má být úkolem zákonodárného sboru
o jestliže panovník nerespektuje přirozené právo, může
mu lid „smlouvu“ vypovědět, tedy
panovníka svrhnout
o
další díla: Dvě
pojednání o vládě, O výchově, Dopis o toleranci a jiná
§
Locke [lok] John, (slovníková
definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28
svazcích) slavný filosof anglický (*29. srp. 1632 ve Wringtoně
u Bristolu – †28. října 1704 v Oatesu). Po studiích
ve Westminsteru oddal se v Oxfordě
studiím filosofickým a lékařským; lékařskému povolání však pro slabé zdraví
nemohl se věnovati, a tak oddal se plně filosofii.
Scholastika ho neupokojila, více nadchly jej spisy Baconovy
a zvláště spisy Descartesovy, zajisté především
proto, že stavěly na základech tehdejší výše věd přírodních. R. 1665 provázel L.
vyslance sira Waltera Vanea
na braniborský dvůr, r. 1668 hrab. z Northumberlandu
na cestách po Italii a Francii. Po tom řídil po
několik let vychování syna hraběte Ashleye ze Shaftesbury, s nímž se velmi důvěrně spřátelil a s nímž buď
v důstojnostech postupoval anebo nemilosti královy zakoušel. V l. 1675 –
§
Psychologie a noétika L-ova. Hlavní spis theoretické filosofie a filosofie L-ovy
vůbec jest An essay concerning human understanding, »Pojednání o lidském rozumų,
jejž načrtl již r. 1670, dokončil však teprve za pobytu pařížského a vydal v
Londýně r. 1690, věnovav jej lordu Pembrokeovi. Předmětem tohoto díla a stežejnou
otázkou duševědy i poznatkosloví L-ova jest otázka v novodobé filosofii vyvolaná
kartesianismem, jsou-li vrozené představy (ideae innatae) čili nic. V první ze 4 knih uvedeného spisu
odpovídá k otázce negativně, že není takových vrozených ideí;
v dalších knihách positivně ukazuje, odkud tedy idee
naše jsou. Aby se dokázala vrozenost ideí a zásad
jistých, jak theoretických, tak praktických
(mravních), dovolávali se toho, že jsou obecně (ode všech lidi) uznávány. Ale L.
odpovídá, že předně obecně uznávány nejsou (nejlépe to viděti
na mravních zásadách a ideách) a, i kdyby byl tu souhlas obecný mezi lidmi o
nich, bylo by možno jej vyložiti jinak. Kdyby byly
zásady anebo idee ty vrozeny, musily by býti od počátku života člověku známy. Namítá-li se, že sice
od počátku v duši jsou, ale nejsou uvědoměny, L. ptá
se, jaké jsou to idee, o nichž duše neví! Ale není
pravda ani, že by s vyspíváním rozumu se dostavovaly; dítě dávno dovede veliké
množství věci rozeznávati (sladké od hořkého, teplé
od studeného atd.), aniž mu známa jest obecná zásada kontradikce. Rovněž tak
nejsou vrozeny mravní zásady anebo idee, čehož
nejlepší důkaz jest ten, že se ode všech moralistů dokazují. Vrozena jest
každému člověku jen touha po blaženosti a odpor proti strasti, avšak praktické
zásady jak jednotlivců, tak celých národů, kmenů atd., nejsou vrozeny, což
dokazuje již jejich rozdílnost, ba často protivnost; pokud pak jest mezi nimi
shoda, vysvětluje se jednak zkušeností nabytou, že plnění jistých zásad vede k
blahu společnosti, jednak způsobena jest tato shoda vychováním, stykem,
návykem. Odkud tedy jsou naše idee a veškeré naše
poznání a vědění? Dle L-a duše lidská původně jest jako bílý, nepopsaný papír a
všech ideí nabývá z dvojího pramene, dvojí
zkušeností, ze vnějšku vnímáním (sensation), z vnitra
svého vniterním postřehnutím, reflexí (reflection).
Smysly přivádějí duši sensací idee o předmětech
vnějších, a když duše o těchto ideích reflektuje,
dostává jinou řadu ideí, které nemohou pocházeti ze věcí vnějších. Dle těchto pramenů dvou dělí se
tudíž veškeré naše idee původní či prvotní (a zároveň
jednoduché) na idee získané: 1. sensací jediného
smyslu (barva, zvuk, teplo, chuť, neprostupnost); 2. sensací několika smyslů (a
to zraku a hmatu: idee rozsáhlosti, tvaru, pohybu a
klidu, čísla); 3. idee získané pouhou reflexí
(pojímání [perception] a chtění či žádání); 4) idee získané reflexí a sensací (idee
libosti a nelibosti, jsoucnosti, jednoty, posloupnosti). Některé z těchto ideí zobrazují věci, jak jsou vskutku; tak všecky idee plynoucí z reflexe a pak i idee
t. řec. primárních vlastností
těles (velikost, tvar, počet, poloha, pohyb či klid); jiné idee
mají původ v tom, že tělesa těmito primárními kvalitami na nás působí a
vyvolávají tak idee tak řečených sekundárních
vlastností či kvalit (teplota, barva, zvuk, chuť atd.); konečně tělesa
primárními kvalitami mohou působiti na tělesa jiná
tak, že tato tělesa na nás jinak účinkují a zavdávají tak podnět ke vzniku ideí rozličných »sil«. Z ideí
jednoduchých (a prvotních) vznikají rozmanitou kombinací jich idee složené; kdežto při oněch chová se rozum passivně, při složených ideách rozum jest aktivní, ačkoli
nikoli tvůrčí, neboť nad poskytnuté prvky ideové postoupiti
nemůže a omezen jest na jich skládání a kombinování. Složené skupiny dělí se ve
3 skupiny: a) mody (stavy, vlastnosti), totiž skupiny představ, které mají
jedině tím platnost, že se vyskytují na nějakém předmětě
(idea kopy, tuctu; idea bojování, běžení atd.); b) substance (podstaty), t. j. onen přimýšlený podklad či
substrát, který podkládáme skupinám jistých kvalit, které pokaždé pospolu
zastihujeme; tak rozum ze skupin jistých počitkových ideí
dochází k idei substance tělesa, ze skupin ideí reflekčních k idei substance ducha; c) relace (idea většího, idea otce,
idea příčiny atd.); tyto idee nejsou kopie věcí,
nýbrž jsou volné výtvory rozumu, při nich netážeme se, shodují-li se s věcmi,
nýbrž shodují-li se a pokud věci s nimi.
§
Noétickou hodnotou dělí se
idee dle L-a na věcné, které odpovídají svému vzoru
(ať vnějšímu předmětu, ať vniternímu stavu duševnímu), a nevěcné, které neodpovídají,
které jsou »vymyšlené«. Odpovídati zase mohou buď
úplně, a pak zove je adaequátní,
anebo neúplně, neadaequátní idee.
Pravdivost i omyl, nepravdivost, spočívá pokaždé v kladu nebo popření, tedy v
soudu. Předmětem vědění nejsou ani jednotlivé idee,
ani poměr ideí k věcem, nýbrž vzájemný poměr mezi
ideami. Poznatek jest právě proto postřehnutí souhlasu neb odporu mezi dvěma
(nebo více) ideami a pravda spočívá ve správném spojování neb odlučování
symbolů ideí (slov). Poznání má stupně: 1. Nejvyšší
bezprostřední či intuitivní poznání; poznání to je samo sebou zřejmé, evidentní
(na př. poznání, že existuji). 2. Poznání důkazové či demonstrativní, když duše
postřehuje shodu mezi ideami pomocí jiných ideí;
takové poznání podávají na př. mathematika a mravouka.
3. Poznání vjemové či sensitivní, t. j. poznávání věcí mimo nás vnímáním. Rozsah vědění lidského
jest velmi omezený a daleko menší rozsahu nevědění. Rozšiřujeme své vědění
omezené jednak postupem zkušenosti, jednak ujasňováním a ozřejmováním ideí, kterých jsme již nabyli, jednak objevováním a methodickým spořádáním ideí
zprostředkovacích. Avšak význam syllogismu při této
práci jest pramalý, význam vět analytických a školských, tak řec. »principů«, žádný. Kde zkušenost a důkazy scházejí,
tam nastupuje místo vědění mínění. Životní potřeby nedopouštějí často, abychom
čekali, až dojdeme plné jistoty, i jsme nuceni spokojiti
se (podle svědectví jiných, spolehlivých osob anebo po případě dle analogií a
pod.) pravděpodobností. Mezi věděním a míněním uprostřed nalézá se víra,
jakožto kladení něčeho za jisté, co opírá se o svědectví. Jak patrno, v theoretické filosofii L. postupuje od empiristického
základu k rationalistickému vrcholu. V celé soustavě
jeho zříme jak vliv (a to positivně i negativně) dualismu Descartesova,
tak i snahu udržeti stanovisko empirismu, čímž L.
stává se předchůdcem Humeovým. Ale oba tyto vlivy
přirozeně nevyrovnávají se pokaždé s náležitou důsledností a odtud vyplývá,
proč není možno L-a prohlásiti za obhájce empirismu.
Nad empirismus nejednou povznášejí se jeho vývody jak v jednotlivostech, tak v
oceňování celých nauk, na př. mathematiky a mravouky.
§
L-ovy názory o éthice a náboženství
roztroušeny jsou v rozličných spisech, tak zvl. v jeho Essay,
II. kn. (pojednává tu o svobodě vůle), a v
monografiích: The reasonableness
of christianity as delivered in the scriptures (1695) a Letters concerning toleration (
§
Sociologická
učení L-ova staví se v příkrou protivu jednak k Hobbesovi, jednak k Filmerovi,
proti němuž psány byly: Two treatises
of government (1690) i Essays on the civil government. Jako Hobbes vychází i
L. od »přirozeného či přírodního stavų
společnosti lidské, ale jinak vymezuje, jinak odpovídá k otázce, kdy byl a kdy
přestal. Lidé žijí v přírodním stavu dle L-a, dokud neutvoří společnosti
politické. Proto na př. panovníci různých státův a
rozličné státy na sobě nezávislé jsou navzájem k sobě v přírodním stavu; nemajíť k upravení poměrů mezi sebou leč přirozený zákon
síly. Přírodní stav jest tedy poměr, který jest mezi lidmi jakožto lidmi, pokud
totiž jsou bez jistých vztahů společenských k sobě. Přírodní stav proto nikdy
nepřestává, i není stav ten snad nějaký divošský stav, naopak není bez zákonů,
nýbrž přírodní zákon předchází veškeré zákony společenské. Přírodní stav není
stav válečný, nějaké »bellum omnium contra omnes«, jak učil Hobbes, nýbrž přírodní a válečný stav jsou pojmy
disparátní: v přírodním stavu žijí lidé, když žijí podle rozumu a nemají nikoho
nad sebou, jenž by rozhodoval jejich spory, kdežto válečný stav jest následek
násilí, ať proti životu, majetku anebo svobodě, i může nastati
válečný stav právě tak ve stavu přírodním jako ve společenském stavu lidstva.
Každý má povinnost sebe zachovávati a tím také má
pokaždé právo obrany proti jakémukoli útoku a právo trestati
násilníka. – K otázce po vzniku a oprávněnosti majetku, resp. vlastnictví,
odpovídá L., že není třeba k tomu nijaké smlouvy mezi lidmi, není k tomu
potřebí autority anebo nějakého zákona, nýbrž práce člověka dává mu právo zváti něco svým. Všecko, čeho si člověk zjednal svou
námahou a dovedností, náleží jemu samotnému, poněvadž příroda, ukládajíc
člověku povinnost pracovati, tím eo
ipso mu dovoluje, aby za své pokládal, co prací svou
vyrobil, zlepšil, zužitkoval. V práci nalézá L., jako i mnohem později po něm
Ad. Smith, princip hodnoty. Avšak právo osvojovati si věci za vlastní není neomezené. Stávám se
vlastníkem věcí, jichž jsem nabyl svou přičinlivostí, zůstává-li druhým lidem
dosti podobných a stejně tak dobrých věcí. Právo vlastnictví nějakého předmětu
tedy vyžaduje, aby se nenechávaly věci, jež někdo má, zbytečně nezužitkovány kaziti a aby nechávalo se podobných věcí dosti i druhým
lidem k ukojení jejich potřeb.Není třeba připomínati,
že dodatky tyto omezující prozrazují Achillovu patu theorie
L-ovy.Dokud lidé žijí v přírodním stavu, mají k sobě
tytéž povinnosti a práva. Společnost politická či občanská vzniká tenkráte,
když jednotlivci sami zbavili se práva, aby sami mstili utrpěné křivdy, a
přenesli toto právo na společnost. Jakmile občanská společnost se ustaví, má
tři podstatné a od sebe rozdílné moci: 1. moc zákonodárnou, t.
j. moc uvažovati křivdy,
náhradu a tresty; 2. moc výkonnou, t. j. moc, která provádí zákony a činí opatření k ochraně
zájmů soukromých i veřejných; 3. moc federativní, t. j. moc vyhlašovati válku nebo uzavírati mír. Ale moci ty nejsou ani neomezené, ani nesmí
jich libovolně býti užíváno. Svrchovaná z nich jest
moc zákonodárná, avšak ani ta, ani jiná nesmí se vymykati
kontrole a posouzení. A poněvadž lid dobrovolným dohodnutím čásť
své moci přenáší na zákonodárnou anebo výkonnou moc společnosti, na př. na
vladaře, avšak patrně veškerá moc z lidu pochází, má lid právo kontrolovati a posuzovati,
neužívá-li se zle v jeho neprospěch propůjčené moci. A dopustí-li se tedy
vládce přehmatů proti blahu společnosti, lid má dle L-a právo i – na revoluci. L.
– a patrný v tom vliv doby i jeho vlastních životních zkušeností – hájí
revoluci proti nespravedlivému vládci; odbojníkem není lid, nýbrž ten, kdo
proti lidu chce moci svěřené využiti, revoluce však jest jen sebeobrana, k niž
arci utíká se každá společnost jen nerada a v krajní tísni. L-ovy politické názory, jak patrno, v podstatě
liberalistické, přejal Montesquieu a rozšířil je
nejen ve své vlasti, nýbrž po celé Evropě.
§
Paedagogické názory a rady
L. uložil hl. v Thoughts of
education (1693) a vedle toho v On the conduct of
the understanding (1700) a
v některých dopisech k přátelům. Vychování nesmí »vkládatį
něco do chovance, nýbrž přirozené vlohy jeho vyvinovati.
L. proto málo cení vědění reproduktivní (zkouškové); dokud chovanec, pokud
možná, z vlastního názoru a z vlastní zkušenosti věci nezná, nemá pravého
vědění. V dětství však nejsou rozum a schopnosti tak pokročilé a silné, aby se
mohly domoci pravého vědění, proto v tomto věku jde jen o vytvoření náležitých zvykův a disposicí. Při každé činnosti dítěte hlavní věcí
jest, jaký vliv bude míti tato činnost na ducha
dítěte, jaký zvyk v něm navodí a snad i ustálí, i kam je dovede, bude-li zvyk
ten podněcován, až dítě dospěje. Starati jest se paedagogovi o to, co z dítěte bude a co bude konati, až bude vychováno, nikoli o to, co bude uměti. Poněvadž vychování má učiniti
z dítěte člověka společnosti lidské užitečného, nesmí se zanedbávati
vychování tělesné. L. s důrazem vytýká opět a opět důležitost výchovy tělesné,
zakusiv sám na sobě, jaký drahocenný statek jest zdraví. Společné vlastnosti
lidské přirozenosti L. málo respektuje a mnohem více klade důraz na rozdíly
individuality chovanců; ani dvé dětí prý nelze vychovávati náležitě touž methodou
paedagogickou. – Moderním jazykům vyučovati
radí co možná přímo, konversací a bez grammatického
návodu abstraktního; proto také L. vydal Aesopovy
bajky s meziřádkovým překladem latinským pro ty, kdož by chtěli učiti se jazykům těm bez učitele.
§
Sebrané spisy L-ovy vyšly po prvé r. 1714; pak častěji vydány, na př. r.
1853 v 9 dílech. Filosofické spisy vydal St. John ve 2 svazcích v »John's
Standard Library« (
Tato stránka WWW je 37