Baroko

 

III. Baruch (Benediktus) Spinoza

         1. Spinozův život

         2. Dílo

        

1. Spinozův život

 

*     Baruch Despinoza, nebo jak se později také nazýval, Benedictus de Spinoza se narodil roku 1632 v Amsterodamu v židovské rodině, která pocházela ze Španělska

*     byl svým otcem určen pro dráhu rabína

*     jako mladík studoval bibli a talmud, středověkou židovskou filozofii, brzy ale také, když se naučil latinsky, středověkou scholastiku a jejím prostřednictvím Řeky, nakonec i soudobou filozofii, zejména Bruna a Descarta.

*     rozsáhlá studia a názory ho brzy přivedly do ostrého sporu s jeho souvěrci

*     ve 24 letech byl na základě ústních projevů obžalován z kacířství a vyloučen z obce, vyhnán, proklet a zatracen všemi kletbami, které jsou zapsány v knize Zákona – jak to stojí v listině, která se nám dochovala

*     žil velice skromně a osaměle na různých místech v Holandsku, v Rhynsburgu, Voorburgu, nakonec v Haagu

*     ačkoli ze základních spisů, v nichž je vyloženo jeho vlastní myšlení, vyšel za jeho života pouze jeden, rozšířila se jeho sláva po celé Evropě zčásti díky styku s přáteli a zčásti dík korespondenci s muži, jako byl Huygens a Leibniz

*     r. 1673 Spinoza dokonce dostal nabídku, aby vyučoval filozofii na universitě v Heidelbergu – odmítl

*     v mládí se při studiu naučil brousit optická skla — židovská tradice totiž žádala, aby učenec ovládal nějaké řemeslo

*     touto činností si v podstatě vydělával na živobytí a ona také určitě spoluzavinila jeho předčasnou smrt

*     trpěl tuberkulózou plic, jež byla jistě zhoršována vdecho­váním prašného vzduchu, v němž pracoval

*     21. 2. 1677 Spinoza zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti letech

 

2. Dílo

 

*     Spinoza vychází z toho, že bible nebyla zjevena pouze několika vyvoleným, ale celému národu, případně celému lidstvu

*     tzn., že jazyk bible musel být přizpůsoben chápavosti prostého lidu, který tvoří většinu lidstva

Ö     proto proroci a používali zcela vědomě způsob výkladu, který pracoval se smyslovými obrazy, přirovnáním atd.

Ö     proto také podávají zprávy především o zázracích

x    rozumný (poučený) člověk vidí moc a velikost boha podle neměnných zákonů

x    většina lidí věří, že se bůh zjevuje právě tam, kde je přirozený běh přírody „prolomen“ zázrakem

*     písmo svaté se musí tedy chápat a vykládat ve dvojím smyslu

Ö     obrazy a zázraky – pro obyčejného člověka

Ö     hluboké duchovní myšlenky – pro filozofa

 

Postava Ježíše a vztah křesťanství a židovství

*     S. žádá, aby postava Ježíše byla oproštěna od dogmat – vedou ke ke sporům a nesnášenlivosti

*     nepovažuje Krista za božího syna, nýbrž za největšího a nejušlechtilejšího ze všech lidí

*     bude-li pouhým člověkem, je možné ho považovat za sjednotitele všech lidí – žídů i křesťanů

 

Spinozova etika

*     východiskem je pojem substance – hmota  (latinské slovo doslova znamená „to, co stojí vespod")

Ö     mínil tímto pojmem Jedno nebo Nekonečno, které stojí pod anebo za všemi věcmi, které v sobě sjednocuje a pojímá veškeré bytí

Ö     substance je věčná, nekonečná, existuje sama ze sebe

*     vzniká Spinozova rovnice:

Ö     substance = bůh = příroda.

*     protějškem pojmu substance je pojem „modus"

Ö     modus je všechno to, co není skrze samo sebe, zároveň svobodně – tedy vše to, co je podmíněno něčím jiným

Ö     je to svět věcí v nejširším smyslu, svět (konečných) jevů - příroda

Ö     používá dvou pojmů přírody:

x    přírodu ve výše uvedeném univerzálním smyslu označuje jako „tvořící přírodu" (natura naturans) = bůh

x    přírodu jako souhrn konečných věcí jako „stvořenou přírodu" (natura naturata) = příroda vůbec

 

*     absolutní sumu všech modů nazývá Spinoza „nekonečnou modifikací", která pochází bezprostředně od boha

*     máme tedy tři stupně pojmové řady:

Ö     nekonečnou substanci (= bůh)

Ö     absolutní sumu všech modů (= všechno)

Ö     jednotlivé mody

*     nekonečná substance neboli bůh má dvě vlastnosti:

Ö     myšlení

Ö     rozlehlost

*     bůh je:

Ö     jednak nekonečná rozlehlost (tedy nikoli těleso, neboť každé těleso je ohraničeno)

Ö     jednak nekonečné myšlení (tedy nikoli určité čili omezené myšlení

 

*     každá jednotlivá bytost usiluje o to, aby zachovala svou existenci – to je podle S. dáno její přirozeností – pud sebezáchovy

Ö     je-li pud sebezá­chovám uspokojen, vzniká radost

Ö     je-li omezován, dostavuje se smutek

*     S. srovnává člověka, který si namlouvá, že může svobodně volit a rozhodovat, s kamenem vrženým do vzduchu, který padá zpět dolů a přitom si myslí, že sám určuje svou dráhu a místo dopadu

*     naše jednání se řídí stejnými železnými zákony jako všechno přírodní dění

*     neexistují ani všeobecně platné pojmy dobra a zla

Ö     co podporuje zachování jednotlivé bytosti, je „dobro"

Ö     co mu brání, nazývá se „zlo"

*     podstatou každého jsoucna je snaha zachovat sebe sama

Ö     to platí i pro člověka

*     člověk je podle své přirozenosti rozumná bytost

*     člověk tedy jedná podle své přirozenosti tehdy, když usiluje o svůj vlastní užitek pod vedením rozumu

*     jednotlivé vášně mají tu zvláštnost, že každá usiluje o úplné uspokojení bez ohledu na ostatní vášně a na blaho celé osoby

Ö     ve vášni se člověk cele oddává okamžiku bez ohledu na to, co se může stát

Ö     jestliže se jí beze všeho oddáme, nesloužíme vlastnímu, správně chápanému užitku

Ö     teprve rozum poukazuje mimo prchavý okamžik ke vzdáleným budoucím následkům současného jednání a tím nám pomáhá získat celkový přehled a správně jednat

 

*     pudy tedy potřebujeme jako hnací sílu, jako motor života

Ö     rozum nás ale poučuje, abychom pudy, působící proti sobě navzájem, koordinovali, uváděli v rovnováhu a takto jich využívali k pravému užitku pro celou harmonickou osobnost

*     pudy a vášně zaměřují člověka k jiným tělesům jako ke svým předmětům, a protože tato tělesa na člověka zároveň působí, získává o nich jen neadekvátní ideje, jen roztříštěné a zmatené vědění

 

*     totéž platí pro smyslové vnímání jiných těles

Ö     rozum zprostředkuje jen adekvátní ideje, nepodává zmatené poznání věcí jako jednotlivin, nýbrž zkoumá všechno ve věčné, nutné souvislosti

*     protože všechno, co je nutné, je boží vůle (neboť boží vůle a nutnost je totéž), je postupující poznání a schvalování nutného zároveň rostoucí láska k bohu, podrobení jeho vůli – „amor  Dei intellectualis", duchovní láska k bohu

*     je to zároveň „amor fati", láska k nezměnitelnému osudu

 

Spinozovy politické názory

*     požadavek duchovní svobody, tj. svobody slova a myšlení ve státě

*     odůvodňuje ji zcela rozumovou úvahou:

Ö     „Když se lidé spojili ve státní společenství a přenesli na ně moc, nesahá pro ně jako občany státu už jejich právo jednoduše stejně daleko jako jejich moc – jak tomu bylo, dokud stáli vůči sobě jako jednotlivci. Zřekli se ve prospěch státu části své moci, a tím i svého práva, ale získali za to jistotu. Stát se však nadále nachází takříkajíc v přírodním stavu, ve kterém všechno, co je možné, je také dovoleno. To platí pro vztah jednoho státu k jiným: Smlouvy ho zavazují jen do té doby, dokud se jejich dodržování jeví výhodné. Ale platí to také pro moc státu směrem dovnitř, vůči občanům. Jeho právo sahá tak daleko jako jeho moc, v jeho moci je všechno, co si může vynutit. Protože např. vědecké a náboženské přesvědčení nemůže být vynuceno, stát by překročil meze své moci, a tím i svého práva a pouze by se zesměšnil, kdyby se o to pokoušel. Poskytovat všemožnou svobodu je pro stát v tomto smyslu také příkazem chytrosti, protože „lidé v souladu se svou přirozeností snášejí nejméně to, že názor, který považují za správný, má platit za zločin.“

 

§         Spinoza [spinòza] Baruch (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) (Benedictus de S., * 24. list. 1632 v Amsterdamě – † 21. ún. 1677 v Haagu), jeden z předních myslitelů a zakladatelů novověké filosofie. Ve vývoji myšlenkovém náleží k myslitelům racionalistickým (vyvozujícím svou soustavu z čistého rozumu deduktivně, způsobem mathematickým naproti empirikům anglickým, kteří zkušenost činili základem filosofování) a pojí se bezprostředně k Descartovi a okkasionalistům, vyvozuje logicky další důsledky z jejich nauk. Filosofii S-zovu charakterisuje jeho pantheismus : Bůh a svět nejsou mu dvě různé substance, nýbrž jedno a totéž, a parallelismus attributů: jevy tělesné (prostorové) a duševní (časové) jsou toliko projevy téhož základního obsahu oné substance. – Substancí rozumí S., co samo sebou jest a samo sebou se pochopuje. Je to jsoucno naprosto nezávislé a nepodmíněné žádným jiným. V tomto smysle – to byl nutný důsledek učení Descartova – je toliko jediná substance, t. j. Bůh, neboť všechna jsoucna konečná neexistují sama sebou, ani nemohou sama sebou býti pochopena, tvoříce jen určité omezení oné jediné substance. Člověk sám na př. může býti pochopen toliko jako určitá modifikace myšlení a prostorovosti. Samo o sobě je toliko jsoucno nekonečné, t. j. to, které v sobě obsahuje všechnu realitu, Bůh. Všechno určité, konkrétní bytí obsahuje v sobě vždy omezení (omnis determinatio negatio). Proto mimo Boha není žádné substance, a žádná nemůže býti myšlena. V pojmu substance božské nesmíme mysliti nic, co by bylo jakýmkoli jejím určením a tudíž omezením. Nesmíme si Boha především představovati jako osobnost, nesmí mu tedy býti přikládán ani rozum ani vůle ve smysle lidském. Tím méně možno mluviti u Boha o svobodě vůle, pokud se jí myslí možnost libovolně voliti z různých možností. V Bohu není rozdílu mezi možností a skutečností, v Bohu není žádné různosti časové, Bůh je nad čas povznesen, je věčný. Vše, co Bohem je podmíněno, je nutně podmíněno, Bůh sám je plnost nutnosti jeho přirozeností dané. Právě svoboda nebo všemohoucnost boží záleží v nutnosti jeho přirozenosti, v nutnosti určení jeho sebou samým, v tom, že není určen ničím mimo sebe. Bůh je příčina všech věcí právě tak, jako je příčina sebe sama. Jest absolutně svobodný v tom smysle, že cokoli jest a se děje, nezbytně z jeho vlastní přirozenosti vychází, ale nikoli v tom smysle, že by sám mohl tvořiti něco jiného nežli právě tvoří. – Attributem nazývá S. to, co rozum na substanci poznává jakožto součást tvořící její bytnost. Jest přirozeno, že v nekonečné substanci božské je nekonečně mnoho attributů, které v souhrnu svém tvoří podstatu její, avšak poznání lidskému přístupny jsou toliko dva z těchto attributů, myšlení a rozsáhlost (cogitatio a extensio) čili duševnost a tělesnost. Svět tělesný a svět duchový jsou v soustavě S-zově dva projevy jediné substance, čili jsoucno substance vyvíjí se tu ve dvou formách, ve formě světa rozsáhlého (prostorového) a ve formě světa duchového čili, jak S. zřetelem k filosofii Descartově rád myšlenku tu vyjadřuje: Souhrn všeho tělesného je Bůh, pokud je námi pojímán jakožto res extensa (jsoucno rozsáhlé č. prostorové), souhrn všech ideí je Bůh, pokud je námi pojímán jakožto res cogitans (jsoucno duchové). Od jednoho attributu ke druhému není ani přechodu ani skoku. Nemůžeme vysvětliti ani tělesné duševním ani duševní tělesným. Pokud jsou věci pozorovány jako duševní úkazy (modi cogitationis), musíme řády přírodní vysvětlovati jediné attributem duševnosti, pokud pak věci pojímáme jako úkazy fysické, děje tělesné (modi extensionis), musíme celý řád přírodní pojímati jediné attributem rozsáhlosti, t. j. prostorovosti. – Bůh jsa jediná substance, je zároveň příčinou dění v obou těchto světových útvarech, neboť v něm je všechno. Cokoli jest, jest v Bohu, a nic nemůže bez Boha ani bytovati (existovati) ani býti pojímáno. Bůh je tedy příčinou všeho, ale nikoli příčinou transcendentní, jak učí theologie. Příčina a účin jinde jsou od sebe odloučeny, avšak mezi Bohem a světem jako mezi příčinou a účinem je poměr jiný: Bůh je příčinou immanentní všeho (Deus est rerum omnium causa immanens, non vero transiens). Bůh jest vůbec příčinou netoliko toho, že ve světě něco se děje, ale že svět jest. Kdyby nebylo Boha, nebylo by světa, ale stejně naopak, kdyby nebylo světa, nebylo by Boha: nejsou mimo sebe, nýbrž v sobě. – Třetí základní pojem filosofie S-zovy je pojem modů. Modem (modus) rozumí S. affekce (affectiones) substance čili to, co v jiném jest, skrze co také je pojímáno. Všechna ojedinělá (konkrétní) jsoucna tělesná i duchová (těla jednotlivá i ideje, čímž rozumí S. všechny duševní stavy) jsou mody substance v rozsahu jednoho nebo druhého z attributů poznání lidskému přístupných, pokud v nich substance se projevuje pod tím neb oním attributem. Jsou to měnivé, dočasné stavy substance nekonečné, jež vznikají a zanikají jako vlny na hladině vodní. Substance neboli božství je proto podstatou všech věcí. Bůh je tvůrčí příčinou všeho: je příroda plodící (natura naturans), svět pak sám je souhrn jeho projevů (produktů, příroda plozená: natura naturata). Nutnost je zde naprostá: všechny věci jednotlivé (tělesné i duševní) nutně vznikly tak, jak právě vznikly. Z bytnosti (essence) božské následují věci s touže nutností, jako z podstaty trojúhelníku nutně vyplývá, že součet úhlů jeho rovná se dvěma pravým. Věci jednotlivé nejsou nic jiného nežli stavy, affekce attributů božích čili mody, jimiž boží attributy jistým a určitým způsobem se vyjadřují. Z toho se udávají důležité důsledky: nemůže býti řeči o účelnosti; u Boha není rozdílu mezi prostředky a účelem, nýbrž z povahy jeho vše vychází direktně, přímo. Podobně nemůže býti řeči o svobodě lidské vůle, jak se obyčejně požaduje. Člověk je všech činů svých nikoli příčinou samostatnou, volnou, svobodnou, nýbrž nucenou a určenou. Neexistuje svobody lidské ve smysle »libovůle«. I Bůh je svobodný, jak výše vytčeno, jen tak, že nemůže býti určen ničím mimo sebe jsa sám vším, jedinou substancí, plností jsoucna – ale člověk v tomto smysle není svobodný, jest určován v jednání svém pohnutkami, jež mají příčiny zevní. – Pro pozorování jednotlivin je důležita S-zova zásada, že jevy tělesné smějí býti vysvětlovány toliko z tělesných, duševní toliko z duševních. Každý z attributů tvoří souhrn stejnorodých modů, obě řady běží vedle sebe, není žádného vsahování a přestupu z jedné do druhé. Jaký je podle toho poměr mezi tělem a duší? Poněvadž oba jsou toliko mody (affekce) téže substance, a to tělo, pokud se substance jeví attributem rozsáhlosti, duše, pokud se substance jeví attributem myšlení č. duchovosti, a poněvadž každý z attributů pochopen býti musí sám sebou, S. soudí, že vzájemného příčinného působení mezi nimi není, t. j. že nemůže tělo způsobovati v duchu myšlení ani duch v těle pohyb. Poněvadž však přece táž substance v obou se projevuje, třeba je souditi, že mezi oběma je přesný parallelismus. Nemůže býti těla bez duše ani duše bez těla čili obě jsou jedna a táž věc: tentýž, identický obsah projevuje se zde ve dvou formách. Duševnost a tělesnost jsou dvě stránky téže substance, téhož jsoucna, jako světlo a teplo jsou dvě vlastnosti ohně, konvexní a konkávní náleží k téže křivce. My v myšlení svém tohoto názoru o naprosté, všeobecné souběžnosti tělesného a duševního nemůžeme provésti reálně, je nám dán totiž vnější svět jako jsoucno rozlehlé (prostorové, tělesné), kdežto příslušné jevy vědomí (duševnosti) dovedeme připojiti toliko nedostatečně, pouhým výkladem. Duševnost známe bezprostředně toliko u sebe, v jiných bytostech ji toliko předpokládáme, jí se dohadujeme. Čím více vnější organisace tělesná se liší od naší, tím méně dovedeme si příbližně představiti, že i jí odpovídá vnitřní, duševní život. Tak u tvorů nejnižších, tak i v celých velkolepých kosmických a hvězdných soustavách. Úplnou (adaequátní) představu toho má toliko substance sama (Bůh). Tohoto parallelismu rozlehlosti a myšlení používá S., aby dovodil další názor svůj o totožnosti myšlení a bytí. Věci (tělesné) a ideje jsou právě pro tento parallelismus úplně souběžné, řád a souvislost ideí jsou totožny s řádem a souvislostí věci (Ordo et connexio idearum idem est atque ordo et connexio rerum [= corporum]). – V noétice S. rozeznává tři stupně poznání: 1. Poznání nespolehlivé, omylu a klamu podrobené poskytuje smyslová obrazivost (imaginatio), jež obsahuje všechno poznání smyslové, změtené a nejasné (ab experientia vaga, cognitio mutilata et confusa) jednotlivin, jejich znakův i pojmů rodových na něm založených, jež vynikají vynecháním rozdílův a vedou k pouhému mínění (opinio) často nesprávnému. Tak pojmy účelu nebo svobody vůle sem náležejí, nemajíce, jak výše uvedeno, věcného odůvodnění. Naproti ní stojí poznání pravdivé, adaequátní, znamenající zároveň pochopení (intellectus); dělí pak se zase na dva stupně, t. j. 2. na poznání racionálné (ratio), jehož produktem nejsou pojmy rodové abstrakcí vzniklé, nýbrž pojmy obecné (notiones communes) poznání vědeckého (na př. zákony pohybu ve světě hmotném nebo zákony associace představ ve světě duševním): poznání toto jest jasné a zřetelné (clara et distincta cognitio), bezpečné a pravdivé. Nejvýše pak stojí 3. bezprostředné nazírání (scientia intuitiva), jež znamená adaequatní poznání jsoucna sama, ideí podstaty, attributů, modů, zvláště klidu a pohybu ve světě tělesném, myšlení a chtění ve světě duševním. Duch poznáním takovým bezprostředně zří, co je všeobecné a nezměnné ve věcech, poznává vše v Bohu a mimo čas (sub specie aeternitatis absque ulla temporis ratione). Bezprostředné nazírání vykládá principy samy, poznání racionálné to, co z principů těchto následuje. Odtud i způsob vědeckého výkladu S-zova methodou mathematickou: vychází od principů samozřejmých, podává definice, k nim řadí axiomy, proposice, demonstrace, a posléze vykládá corollaria nebo scholia plynoucí z pouček základních. – Důležitou částí psychologie S-zovy a úvodem do éthiky jest nauka jeho o affektech. Affektem je každý stav přirozenosti tělesné způsobený příčinou vnější, jímž síla tělesná se zvětšuje nebo zmenšuje, a idea tomuto stavu odpovídající v duši. Jako ve světě tělesném je souhrn pohybů, z nichž jeden vyvolává nebo ruší druhý, tak ve světě duševním je stálý styk a zápas affektů. Jsou to stavy trpné vzniklé nepřiměřenými (inadaequátními) představami o závislosti naší na vnějších věcech konečných. Původem pak všech affektů je pud po sebezachování vrozený každému jsoucnu. (Cokoliv jest, ve svém bytí snaží se zachovati: unaquaeque res, quando in se est, in suo esse perseverare conatur). Pud po sebezachování tvoří vlastní podstatu každé věci (essentia). Pokud tento smysl svého jsoucna bytost sama si uvědomí, nazývá se pud ten žádostí (cupiditas), a je to původní všech affektů. Jsou-li okolnosti příznivy tomuto sebezáchovu, povstává affekt slasti, radosti (laetitia), jsou-li nepříznivy, povstává smutek a bolest (tristitia). Tyto oba se žádostí tvoří tři základní affekty vůbec. Radost i smutek jsou affekty passivné, z nich ostatní přirozeně se vyvíjejí: tak láska (amor) vzniká, je-li jiná bytost představována jako příčina radosti, nenávist (odium), je-li jiná bytost představována jako příčina smutku, bolesti; podobně naděje (spes) je cit radostný vzbuzený představou o blížícím se povznesení vlastní osobnosti, bázeň (metus), cit vzbuzený představou o blížícím se ponížení a poškození vlastní osobnosti. Sebevědomí (gloria) vzniká z představy vyvýšenosti vlastní jakožto reálního povznesení sebe sama, závist (invidia) z uvědomění si vlastní inferiority (poníženosti) při srovnání s někým jiným. Vedle těchto přímých affektů vyvozených zcela logicky z pudu po sebezachování vyvíjejí se druhy affektů nepřímých. Jestliže bytost jiná, k níž chováme lásku nebo nenávist, doznává povznesení nebo poškození, vyvolává v nás toto uznamenání city stejnorodé nebo opačné, cítíme i my radost nebo zármutek. Štěstí i utrpení bytosti milované je zároveň i naším (souslast a soustrast); při nenávisti je to opačné: úspěch bytosti nenáviděné nás zarmucuje, neštěstí její nás těší (závist a škodolibost). Affekty žádosti, radosti, sebevědomí nazývá S. též činnými (actiones) naproti ostatním, jež jsou stavy trpné v přísném slova smysle (passiones). Affekt typicky činný jest statečnost (fortitudo), v níž zase rozeznává se duševní síla (animositas) a velkomyslnost, šlechetnost (generositas). – Východištěm S-zovy éthiky je vzpomenutá věta o sebezachování. Každá bytost chce své bytí (život) zachovati a vyvíjeti je v životě dokonalém. Proto je ctnost (virtus) schopnost jednati přiměřeně tomuto pudu po sebezachování čili moc vyhledávati svého prospěchu (potentia suum utile quaerendi), nepravost pak opak toho. Věcí rozumu jest poznávati, co tomuto účelu prospívá a co mu škodí. Affekty mají původně též tendenci působiti ve smysle sebezachování, a vskutku u mnohých rozhodují ony, nikoli rozum. A postačí affekty vskutku u zvířat, aby by o dosaženo sebezachování, nikoli však u člověka. Zde je potřebí ukazatele a rozhodčího vyššího. Čím výše je bytost lidská, tím složitější jsou zajisté poměry, které zaujímá naproti světu vnějšímu, a tím nesnadnější je nalézti správné chování. Proto člověk musí svěřiti život svůj vyššímu vedení rozumovému. Toliko kdo v životě řídí se rozumem (ex ductu rationis), dovede dosíci sebezachování. Rozum především opravuje a řídí, co z pouhých affektů se děje; předvídá na základě učiněných zkušeností a stanoví si zásady morálního jednání. Rozum zjednává dále člověku názor o nutnosti a neodvratnosti všech běhů světových, způsobuje klidnou odevzdanost a trpělivost (tranquillitas animi). Posléze čisté poznání rozumové samo je nejcennějším a nejblaživějším obsahem životním. Ryzí poznání je pravé dobro, které naplňuje blaženosti, a v blaženosti té má zdroj i láska k dokonalému dobru, k Bohu (amor Dei intellectualis). – V politických názorech svých S. přidržuje se základních principů nauky Hobbesovy, ale nepokládá s ním absolutismus za nejlepší formu státní, nýbrž naopak rozhoduje se pro demokracii. I on pokládá původní přirozený stav lidstva za válku všech proti všem (homines ex natura hostes) a zřízení státní za umělý stav, jehož účelem je zajisti a zaručiti mír. Avšak stát má vedle toho sledovati účely vyšší, má sloužiti vývoji rozumu. Stát nemá se podle S-zy vměšovati v boje theologických a filosofických názorů a nauk, neboť každé takové zasahování působí porušení veřejného blaha a míru. Rovněž staví se proti mínění tehdy rozšířenému o dvojí pravdě, theologické a filosofické. Pravda jest jen to, k čemu vede rozum nepředpojatý. Mezi vírou a vědou je podle S-zy smír možný, nebude-li Písmo svaté pokládáno za knihu vědeckou; význam jeho jest jinde: neobrací se k rozumu člověkovu, nýbrž k vůli lidské a podává zákon mravní. Mnohé v Písmě svatém třeba vysvětlovati obrazně a nepojímati doslovně. – Dva jsou základní prameny filosofie S-zovy: nauka Descartova, v níž obě substance konečné (res extensa a res cogitans) učinil attributy jediné substance nekonečné, Boha; odtud se udávající důsledek pantheistický vytvořil pak na základě filosofie Giordana Bruna, jehož italské spisy znal. Vedle toho působila na něj kabbála a středověká filosofie židovská, zvl. Maimonides, Gersonides, Chasdai Crescas. Poměr k J. Scotovi Erigenovi a jiným pantheistům středověkým není dosti objasněn. U veliké míře byl však závislý na scholastice, zvl. mladší protestantské. – Osudy S-zovy filosofie byly zvláštní a působení na dobu pozdější dalekosáhlé. Spisy jeho byly zakazovány s odůvodněním, že je v nich mnoho blasfemie a atheismu, vydávány knihy na jeho vyvrácení – později upadl takřka v úplné zapomenutí a nanejvýš zmínka dála se o něm jako o největším atheistovi všech dob – byl zván auctor irreligiosissimus. Tu však r. 1785 Jacobi vydal spis »Die Lehre des S. in Briefen an Mendelssoh◁ a vzbudil živý zájem pro myslitele rovně neprávem tupeného jako zapomínaného. Odtud zvláště v 1. pol. XIX. stol. je patrný mocný jeho vliv na vývoj filosofie německé. Fichte, Schelling, Hegel, Schleiermacher jsou nadšení jeho ctitelé v době pak novější Th. Fechner základní názory jeho pantheismu a parallelismu dále rozvádí. – Život. S. pocházel z rodiny židovské přistěhovalé z Portugalska. Nabyl vzdělání na škole židovské, kde poznal hebrejštinu, talmúd a židovskou filosofii, latinského vzdělání pak dostalo se mu na škole učeného lékaře Frant. van den Ende. Záhy toužil po pravdě. Horlivě studoval Starý zákon a přemýšlel o původu jeho, zahloubal se do spisů Descartových – byl však, když vražedný útok na něj se nezdařil, vyloučen jako bludař z obce židovské a kletbou stižen, posléze i z Amsterdamu vypověděn (1656). Po čtyři roky žil ve venkovském domě přítelově poblíž Amsterdamu, r. 1661 přesídlil se do Rhynsburku, kde horlivě studoval filosofii Descartovu, potom r. 1664 do Voorburgu, r. 1669 do Haagu. R. 1673 od Karla Ludvíka Falckého byla mu nabízena řádná professura filosofie na universitě v Heidelberce, nepřijal jí však; podobně zamítl pozvání do Francie. Žil dále v Haagu v naprosté chudobě, zamítal všeliké podpory se strany svých známých, živil se najmě broušením skel a zemřel tamtéž. V Haagu na cestách svých navštívil jej též Leibniz. Naprostá nezištnost, prostota a střídmost byly znaky povahy jeho. Žil při tom šťastně a spokojeně jsa zahloubán ve své myšlenky. – Spisy: Tractatus de Deo et homine eiusque felicitate (O Bohu i člověku a jeho štěstí, 1658 – 60; obsahuje prvý nástin jeho myšlenek, které pak podrobně byly rozvedeny v jeho éthice); Tractatus de intellectus emendatione (o očistě rozumu, 1655 – 56, základní myšlenka: statky světské nepřinášejí blaha, poznání rozumové je pravý a největší statek); Principia philosophiae Cartesianae s dodatkem Cogitata metaphysica (Základy filosofie Descartovy s dodatkem: Myšlenky metafysické,1662 – 63, napsal pro svého žáka Alb. Burgha, jehož nepokládal za dosti dospělého pro svou vlastní filosofii); Tractatus theologico-politicus (Rozprava theologicko-politická, 1665 – 70, napsána asi již 1657 – 61, vydána anonymně; obsahuje jeho názory o poměru státu a náboženství, vědy a víry, kniha nazývaná strašnou za jeho doby: liber horrendus); hlavní spis: Ethica ordine geometrico demonstrata, Ethika odvozená řádem geometrickým (1662 až 1665), t. j. způsobem mathematickým podává celou jednotnou filosofickou soustavu jeho. Skládá se z pěti knih: prvé tři obsahují předpoklady theoretické, druhé dvě vlastní éthiku. Nadpisy jednotlivých knih udávají obsah: 1. De Deo, O Bohu, vlastní metafysika; 2. De natura et origine mentis, O povaze a původu mysli, theorie poznání; 3. De origine et natura affectuum, O původu a povaze affektů, psychologie; 4. De servitute humana sive de affectuum viribus, O lidském otroctví, t. j. o podrobenosti affektům; 5. De potentia intellectus sive de libertate humana, O moci rozumu č. o lidské svobodě. – Krátce před smrtí napsal spis (nedokončený) Tractatus politicus namířený proti Hobbesově theorii o vládě absolutní, horující pro zřízení, v němž vláda opírá se o souhlas občanův a neznásilňuje jejich přesvědčení. Mimo to vydal grammatiku jazyka hebrejského: Compendium grammatices linguae Hebreae. Důležity jsou posléze jeho listy. – Literatura: Díla S-zova vydali po smrti jeho r. 1677 Lud. Meyer a Herm. Schuller pod názvem Opera posthuma. Pozdější souborná vydání obstarali H. E. G. Paulus (Jena, 1802 – 03), A. Gfrörer (Štutgart, 1830), C. H. Bruder (Lipsko, 1843 – 46, 3 sv.), H. Ginsberg (Lip. a Heidelberg, 1875 – 82, 4 sv.). Úplné vydání: B. de S. opera quotquot reperta sunt. Recogn. J. van Vloten et J. P. N. Land (Haag, 1882 – 83, 2 sv., 2. vyd. 1895, 3 sv.). Franc. překlad napsal Emile Saisset (Pař., 1842, 1861, 1872, 3 sv.), J. G. Prat (t., 1863). Něm. překlad vydali Berth. Auerbach (Štutgart, 1841, 5 sv., 2. rozmn. vyd. 1872, 2 sv.), J. H. v. Kirchmann a C. Schaarschmidt (B. v. S. sämmtliche philos. Werke, 2 sv., ve »Philosoph. Bibliothe▽); Éthika a Tract. theol. pol. v něm. překladě Sternově vyšly též v Reclamově »Universal-Bibliothe▽. – Nejdůležitější monografie: Jacobi, Die Lehre des S. in Briefen an Mendelssohn (1785); Sigwart, Der Spinozismus (Tubinky, 1839); Van den Linden, S., seine Lehre atd. (Gotinky, 1862), vydal též Bibliografii o S-zovi (1871); Rich. Avenarius, Ueber die beiden ersten Phasen des Spinozischen Pantheismus (Lip., 1868); T. Camerer, Die Lehre S-'s (Štutgart, 1877); Fred. Pollock, S., his life and philosophy (Lond., 1880); Caird, S. (Philosophical classics, Lond. a Edinburg, 1888); L. Stein, Leibniz und S. (Berl. 1890); James Martineau, A study of S. (Lond., 1899); Léon Brunschwicg, S. (Bibliothèque de philosophie contemporaine); E. Chartier, S. (ve sbírce Les philosophes); J. Freudenthal, Die Lebensgeschichte S-'s in Quellenschriften, Urkunden u. nichtamtl. Nachrichten (Lip., 1898, velmi cenný materiál pro vědecký životopis S-zův); G. Papern, S., jego žizň i dějatělnosť (Petr., 1896). Dna.

 

Tato stránka WWW je 34