Baroko
III. Baruch (Benediktus) Spinoza
1.
Spinozův život
2.
Dílo
1. Spinozův život
Baruch Despinoza, nebo jak se později také nazýval,
Benedictus de Spinoza se narodil roku 1632 v Amsterodamu v židovské rodině, která pocházela ze Španělska
byl svým otcem určen
pro dráhu rabína
jako mladík studoval bibli a talmud, středověkou
židovskou filozofii, brzy ale také, když se naučil latinsky,
středověkou scholastiku a jejím prostřednictvím Řeky, nakonec i soudobou filozofii,
zejména Bruna a Descarta.
rozsáhlá studia a
názory ho brzy přivedly do ostrého sporu s jeho souvěrci
ve 24 letech byl na základě ústních projevů obžalován z kacířství a vyloučen z obce, vyhnán, proklet a zatracen všemi
kletbami, které jsou zapsány v knize Zákona – jak to stojí v listině, která
se nám dochovala
žil velice skromně a osaměle na různých místech v Holandsku, v Rhynsburgu, Voorburgu,
nakonec v Haagu
ačkoli ze základních spisů, v nichž je vyloženo jeho
vlastní myšlení, vyšel za jeho života pouze jeden, rozšířila se jeho sláva po
celé Evropě zčásti díky styku s přáteli a zčásti dík korespondenci s muži, jako
byl Huygens a Leibniz
r. 1673 Spinoza dokonce dostal nabídku, aby vyučoval
filozofii na universitě v Heidelbergu – odmítl
v mládí se při studiu naučil brousit optická skla —
židovská tradice totiž žádala, aby učenec ovládal nějaké řemeslo
touto činností si v podstatě vydělával na živobytí a
ona také určitě spoluzavinila jeho předčasnou smrt
trpěl tuberkulózou plic, jež byla jistě zhoršována vdechováním
prašného vzduchu, v němž pracoval
21. 2. 1677 Spinoza zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti
letech
2. Dílo
Spinoza vychází z toho, že bible nebyla zjevena pouze několika vyvoleným, ale celému národu, případně celému lidstvu
tzn., že jazyk
bible musel být přizpůsoben chápavosti
prostého lidu, který tvoří většinu lidstva
Ö proto proroci a používali zcela vědomě způsob
výkladu, který pracoval se smyslovými obrazy, přirovnáním atd.
Ö proto také podávají zprávy především o zázracích
x
rozumný
(poučený) člověk vidí moc a velikost boha
podle neměnných zákonů
x
většina lidí věří, že se bůh zjevuje právě tam, kde je přirozený běh přírody „prolomen“ zázrakem
písmo svaté se musí tedy chápat a vykládat ve dvojím smyslu
Ö obrazy a
zázraky – pro obyčejného člověka
Ö hluboké duchovní myšlenky – pro filozofa
Postava Ježíše a vztah křesťanství a židovství
S. žádá, aby postava Ježíše byla oproštěna od dogmat –
vedou ke ke sporům a nesnášenlivosti
nepovažuje Krista za božího
syna, nýbrž za největšího a
nejušlechtilejšího ze všech lidí
bude-li pouhým člověkem, je možné ho považovat za sjednotitele všech lidí – žídů i
křesťanů
Spinozova etika
východiskem je pojem substance – hmota (latinské slovo doslova znamená „to, co stojí
vespod")
Ö mínil tímto pojmem Jedno nebo Nekonečno,
které stojí pod anebo za všemi
věcmi, které v sobě sjednocuje a
pojímá veškeré bytí
Ö substance je věčná, nekonečná, existuje sama ze sebe
vzniká Spinozova
rovnice:
Ö substance = bůh = příroda.
protějškem pojmu substance
je pojem „modus"
Ö modus je všechno
to, co není skrze samo sebe, zároveň svobodně – tedy vše to, co je podmíněno něčím jiným
Ö je to svět
věcí v nejširším smyslu, svět
(konečných) jevů - příroda
Ö používá dvou pojmů přírody:
x
přírodu ve výše
uvedeném univerzálním smyslu označuje jako „tvořící přírodu"
(natura naturans) = bůh
x
přírodu jako
souhrn konečných věcí jako „stvořenou
přírodu" (natura naturata) =
příroda vůbec
absolutní sumu
všech modů nazývá Spinoza „nekonečnou
modifikací", která pochází bezprostředně od boha
máme tedy tři
stupně pojmové řady:
Ö nekonečnou substanci
(= bůh)
Ö absolutní sumu
všech modů (= všechno)
Ö jednotlivé mody
nekonečná substance neboli bůh má dvě vlastnosti:
Ö myšlení
Ö rozlehlost
bůh je:
Ö jednak nekonečná
rozlehlost (tedy nikoli těleso, neboť každé těleso je ohraničeno)
Ö jednak nekonečné
myšlení (tedy nikoli určité čili
omezené myšlení
každá jednotlivá bytost
usiluje o to, aby zachovala svou existenci – to je
podle S. dáno její přirozeností – pud
sebezáchovy
Ö je-li pud sebezáchovám uspokojen, vzniká radost
Ö je-li omezován, dostavuje se smutek
S. srovnává člověka, který si namlouvá, že může
svobodně volit a rozhodovat, s kamenem vrženým do vzduchu, který padá zpět dolů
a přitom si myslí, že sám určuje svou dráhu a místo dopadu
naše jednání se řídí stejnými železnými zákony jako
všechno přírodní dění
neexistují ani všeobecně
platné pojmy dobra a zla
Ö co podporuje zachování jednotlivé bytosti, je
„dobro"
Ö co mu brání, nazývá se „zlo"
podstatou každého jsoucna je snaha zachovat sebe sama
Ö to platí i pro člověka
člověk je podle své přirozenosti rozumná bytost
člověk tedy jedná
podle své přirozenosti tehdy, když usiluje o svůj vlastní užitek pod vedením
rozumu
jednotlivé vášně
mají tu zvláštnost, že každá usiluje
o úplné uspokojení bez ohledu na
ostatní vášně a na blaho celé osoby
Ö ve vášni se člověk cele oddává okamžiku bez ohledu na
to, co se může stát
Ö jestliže se jí beze všeho oddáme, nesloužíme
vlastnímu, správně chápanému užitku
Ö teprve rozum poukazuje mimo prchavý okamžik ke
vzdáleným budoucím následkům současného jednání a tím nám pomáhá získat celkový
přehled a správně jednat
pudy tedy potřebujeme jako hnací sílu, jako motor života
Ö rozum nás ale poučuje,
abychom pudy, působící proti sobě navzájem, koordinovali, uváděli v rovnováhu a takto jich využívali k pravému
užitku pro celou harmonickou osobnost
pudy a vášně zaměřují člověka k jiným tělesům jako ke svým předmětům, a
protože tato tělesa na člověka zároveň působí, získává o nich jen neadekvátní
ideje, jen roztříštěné a zmatené vědění
totéž platí pro smyslové
vnímání jiných těles
Ö rozum zprostředkuje
jen adekvátní ideje, nepodává
zmatené poznání věcí jako jednotlivin, nýbrž zkoumá všechno ve věčné, nutné
souvislosti
protože všechno, co
je nutné, je boží vůle (neboť boží vůle a nutnost je totéž), je postupující
poznání a schvalování nutného zároveň rostoucí láska k bohu, podrobení jeho
vůli – „amor Dei intellectualis",
duchovní láska k bohu
je to zároveň „amor fati", láska k nezměnitelnému
osudu
Spinozovy
politické názory
požadavek
duchovní svobody, tj. svobody slova a myšlení ve státě
odůvodňuje ji zcela rozumovou
úvahou:
Ö „Když se lidé spojili ve státní
společenství a přenesli na ně moc, nesahá pro ně jako občany státu už jejich
právo jednoduše stejně daleko jako jejich moc – jak tomu bylo, dokud stáli vůči
sobě jako jednotlivci. Zřekli se ve prospěch státu části své moci, a tím i
svého práva, ale získali za to jistotu. Stát se však nadále nachází takříkajíc
v přírodním stavu, ve kterém všechno, co je možné, je také dovoleno. To platí
pro vztah jednoho státu k jiným: Smlouvy ho zavazují jen do té doby, dokud se
jejich dodržování jeví výhodné. Ale platí to také pro moc státu směrem dovnitř,
vůči občanům. Jeho právo sahá tak daleko jako jeho moc, v jeho moci je všechno,
co si může vynutit. Protože např. vědecké a náboženské přesvědčení nemůže být
vynuceno, stát by překročil meze své moci, a tím i svého práva a pouze by se
zesměšnil, kdyby se o to pokoušel. Poskytovat všemožnou svobodu je pro stát v
tomto smyslu také příkazem chytrosti, protože „lidé v souladu se svou
přirozeností snášejí nejméně to, že názor, který považují za správný, má platit
za zločin.“
§
Spinoza [spinòza] Baruch
(slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 –
1909 ve 28 svazcích) (Benedictus de S., * 24. list. 1632 v Amsterdamě –
† 21. ún. 1677 v Haagu), jeden z předních myslitelů a zakladatelů novověké
filosofie. Ve vývoji myšlenkovém náleží k myslitelům racionalistickým
(vyvozujícím svou soustavu z čistého rozumu deduktivně, způsobem mathematickým
naproti empirikům anglickým, kteří zkušenost činili základem filosofování) a
pojí se bezprostředně k Descartovi a okkasionalistům, vyvozuje logicky další
důsledky z jejich nauk. Filosofii S-zovu charakterisuje jeho pantheismus
: Bůh a svět nejsou mu dvě různé substance, nýbrž jedno a totéž, a
parallelismus attributů: jevy tělesné (prostorové) a duševní (časové) jsou
toliko projevy téhož základního obsahu oné substance. – Substancí rozumí S.,
co samo sebou jest a samo sebou se pochopuje. Je to jsoucno naprosto nezávislé
a nepodmíněné žádným jiným. V tomto smysle – to byl nutný důsledek učení
Descartova – je toliko jediná substance, t. j. Bůh, neboť všechna jsoucna
konečná neexistují sama sebou, ani nemohou sama sebou býti pochopena, tvoříce
jen určité omezení oné jediné substance. Člověk sám na př. může býti pochopen
toliko jako určitá modifikace myšlení a prostorovosti. Samo o sobě je toliko
jsoucno nekonečné, t. j. to, které v sobě obsahuje všechnu realitu, Bůh. Všechno
určité, konkrétní bytí obsahuje v sobě vždy omezení (omnis determinatio
negatio). Proto mimo Boha není žádné substance, a žádná nemůže býti
myšlena. V pojmu substance božské nesmíme mysliti nic, co by bylo jakýmkoli
jejím určením a tudíž omezením. Nesmíme si Boha především představovati jako
osobnost, nesmí mu tedy býti přikládán ani rozum ani vůle ve smysle lidském.
Tím méně možno mluviti u Boha o svobodě vůle, pokud se jí myslí možnost
libovolně voliti z různých možností. V Bohu není rozdílu mezi možností a
skutečností, v Bohu není žádné různosti časové, Bůh je nad čas povznesen, je
věčný. Vše, co Bohem je podmíněno, je nutně podmíněno, Bůh sám je plnost
nutnosti jeho přirozeností dané. Právě svoboda nebo všemohoucnost boží záleží v
nutnosti jeho přirozenosti, v nutnosti určení jeho sebou samým, v tom, že není
určen ničím mimo sebe. Bůh je příčina všech věcí právě tak, jako je příčina
sebe sama. Jest absolutně svobodný v tom smysle, že cokoli jest a se děje,
nezbytně z jeho vlastní přirozenosti vychází, ale nikoli v tom smysle, že by
sám mohl tvořiti něco jiného nežli právě tvoří. – Attributem nazývá S.
to, co rozum na substanci poznává jakožto součást tvořící její bytnost. Jest
přirozeno, že v nekonečné substanci božské je nekonečně mnoho attributů, které
v souhrnu svém tvoří podstatu její, avšak poznání lidskému přístupny jsou
toliko dva z těchto attributů, myšlení a rozsáhlost (cogitatio a extensio)
čili duševnost a tělesnost. Svět tělesný a svět duchový jsou v soustavě S-zově
dva projevy jediné substance, čili jsoucno substance vyvíjí se tu ve dvou
formách, ve formě světa rozsáhlého (prostorového) a ve formě světa duchového
čili, jak S. zřetelem k filosofii Descartově rád myšlenku tu vyjadřuje:
Souhrn všeho tělesného je Bůh, pokud je námi pojímán jakožto res extensa
(jsoucno rozsáhlé č. prostorové), souhrn všech ideí je Bůh, pokud je námi
pojímán jakožto res cogitans (jsoucno duchové). Od jednoho attributu ke
druhému není ani přechodu ani skoku. Nemůžeme vysvětliti ani tělesné duševním
ani duševní tělesným. Pokud jsou věci pozorovány jako duševní úkazy (modi
cogitationis), musíme řády přírodní vysvětlovati jediné attributem
duševnosti, pokud pak věci pojímáme jako úkazy fysické, děje tělesné (modi
extensionis), musíme celý řád přírodní pojímati jediné attributem
rozsáhlosti, t. j. prostorovosti. – Bůh jsa jediná substance, je zároveň
příčinou dění v obou těchto světových útvarech, neboť v něm je všechno. Cokoli
jest, jest v Bohu, a nic nemůže bez Boha ani bytovati (existovati) ani býti
pojímáno. Bůh je tedy příčinou všeho, ale nikoli příčinou transcendentní, jak
učí theologie. Příčina a účin jinde jsou od sebe odloučeny, avšak mezi Bohem a
světem jako mezi příčinou a účinem je poměr jiný: Bůh je příčinou immanentní
všeho (Deus est rerum omnium causa immanens, non vero transiens).
Bůh jest vůbec příčinou netoliko toho, že ve světě něco se děje, ale že svět
jest. Kdyby nebylo Boha, nebylo by světa, ale stejně naopak, kdyby nebylo
světa, nebylo by Boha: nejsou mimo sebe, nýbrž v sobě. – Třetí základní pojem filosofie
S-zovy je pojem modů. Modem (modus) rozumí S. affekce (affectiones)
substance čili to, co v jiném jest, skrze co také je pojímáno. Všechna
ojedinělá (konkrétní) jsoucna tělesná i duchová (těla jednotlivá i ideje, čímž
rozumí S. všechny duševní stavy) jsou mody substance v rozsahu jednoho
nebo druhého z attributů poznání lidskému přístupných, pokud v nich substance
se projevuje pod tím neb oním attributem. Jsou to měnivé, dočasné stavy
substance nekonečné, jež vznikají a zanikají jako vlny na hladině vodní.
Substance neboli božství je proto podstatou všech věcí. Bůh je tvůrčí příčinou
všeho: je příroda plodící (natura naturans), svět pak sám je souhrn jeho
projevů (produktů, příroda plozená: natura naturata). Nutnost je zde
naprostá: všechny věci jednotlivé (tělesné i duševní) nutně vznikly tak, jak
právě vznikly. Z bytnosti (essence) božské následují věci s touže nutností,
jako z podstaty trojúhelníku nutně vyplývá, že součet úhlů jeho rovná se dvěma
pravým. Věci jednotlivé nejsou nic jiného nežli stavy, affekce attributů božích
čili mody, jimiž boží attributy jistým a určitým způsobem se vyjadřují. Z toho
se udávají důležité důsledky: nemůže býti řeči o účelnosti; u Boha není rozdílu
mezi prostředky a účelem, nýbrž z povahy jeho vše vychází direktně, přímo.
Podobně nemůže býti řeči o svobodě lidské vůle, jak se obyčejně požaduje.
Člověk je všech činů svých nikoli příčinou samostatnou, volnou, svobodnou,
nýbrž nucenou a určenou. Neexistuje svobody lidské ve smysle »libovůle«. I Bůh
je svobodný, jak výše vytčeno, jen tak, že nemůže býti určen ničím mimo sebe
jsa sám vším, jedinou substancí, plností jsoucna – ale člověk v tomto smysle
není svobodný, jest určován v jednání svém pohnutkami, jež mají příčiny zevní.
– Pro pozorování jednotlivin je důležita S-zova zásada, že jevy tělesné
smějí býti vysvětlovány toliko z tělesných, duševní toliko z duševních. Každý z
attributů tvoří souhrn stejnorodých modů, obě řady běží vedle sebe, není
žádného vsahování a přestupu z jedné do druhé. Jaký je podle toho poměr mezi
tělem a duší? Poněvadž oba jsou toliko mody (affekce) téže substance, a to
tělo, pokud se substance jeví attributem rozsáhlosti, duše, pokud se substance
jeví attributem myšlení č. duchovosti, a poněvadž každý z attributů pochopen
býti musí sám sebou, S. soudí, že vzájemného příčinného působení mezi
nimi není, t. j. že nemůže tělo způsobovati v duchu myšlení ani duch v těle
pohyb. Poněvadž však přece táž substance v obou se projevuje, třeba je souditi,
že mezi oběma je přesný parallelismus. Nemůže býti těla bez duše ani duše bez
těla čili obě jsou jedna a táž věc: tentýž, identický obsah projevuje se zde ve
dvou formách. Duševnost a tělesnost jsou dvě stránky téže substance, téhož
jsoucna, jako světlo a teplo jsou dvě vlastnosti ohně, konvexní a konkávní
náleží k téže křivce. My v myšlení svém tohoto názoru o naprosté, všeobecné
souběžnosti tělesného a duševního nemůžeme provésti reálně, je nám dán totiž
vnější svět jako jsoucno rozlehlé (prostorové, tělesné), kdežto příslušné jevy
vědomí (duševnosti) dovedeme připojiti toliko nedostatečně, pouhým výkladem.
Duševnost známe bezprostředně toliko u sebe, v jiných bytostech ji toliko
předpokládáme, jí se dohadujeme. Čím více vnější organisace tělesná se liší od
naší, tím méně dovedeme si příbližně představiti, že i jí odpovídá vnitřní,
duševní život. Tak u tvorů nejnižších, tak i v celých velkolepých kosmických a
hvězdných soustavách. Úplnou (adaequátní) představu toho má toliko substance
sama (Bůh). Tohoto parallelismu rozlehlosti a myšlení používá S., aby
dovodil další názor svůj o totožnosti myšlení a bytí. Věci (tělesné) a ideje
jsou právě pro tento parallelismus úplně souběžné, řád a souvislost ideí jsou
totožny s řádem a souvislostí věci (Ordo et connexio idearum idem est atque
ordo et connexio rerum [= corporum]). – V noétice S.
rozeznává tři stupně poznání: 1. Poznání nespolehlivé, omylu a klamu podrobené
poskytuje smyslová obrazivost (imaginatio), jež obsahuje všechno poznání
smyslové, změtené a nejasné (ab experientia vaga, cognitio mutilata
et confusa) jednotlivin, jejich znakův i pojmů rodových na něm založených,
jež vynikají vynecháním rozdílův a vedou k pouhému mínění (opinio) často
nesprávnému. Tak pojmy účelu nebo svobody vůle sem náležejí, nemajíce, jak výše
uvedeno, věcného odůvodnění. Naproti ní stojí poznání pravdivé, adaequátní,
znamenající zároveň pochopení (intellectus); dělí pak se zase na dva
stupně, t. j. 2. na poznání racionálné (ratio), jehož produktem nejsou
pojmy rodové abstrakcí vzniklé, nýbrž pojmy obecné (notiones communes)
poznání vědeckého (na př. zákony pohybu ve světě hmotném nebo zákony associace
představ ve světě duševním): poznání toto jest jasné a zřetelné (clara et
distincta cognitio), bezpečné a pravdivé. Nejvýše pak stojí 3.
bezprostředné nazírání (scientia intuitiva), jež znamená
adaequatní poznání jsoucna sama, ideí podstaty, attributů, modů, zvláště klidu
a pohybu ve světě tělesném, myšlení a chtění ve světě duševním. Duch poznáním
takovým bezprostředně zří, co je všeobecné a nezměnné ve věcech, poznává vše v
Bohu a mimo čas (sub specie aeternitatis absque ulla temporis ratione).
Bezprostředné nazírání vykládá principy samy, poznání racionálné to, co z
principů těchto následuje. Odtud i způsob vědeckého výkladu S-zova
methodou mathematickou: vychází od principů samozřejmých, podává definice, k
nim řadí axiomy, proposice, demonstrace, a posléze vykládá corollaria nebo
scholia plynoucí z pouček základních. – Důležitou částí psychologie S-zovy
a úvodem do éthiky jest nauka jeho o affektech. Affektem je každý stav přirozenosti
tělesné způsobený příčinou vnější, jímž síla tělesná se zvětšuje nebo zmenšuje,
a idea tomuto stavu odpovídající v duši. Jako ve světě tělesném je souhrn
pohybů, z nichž jeden vyvolává nebo ruší druhý, tak ve světě duševním je stálý
styk a zápas affektů. Jsou to stavy trpné vzniklé nepřiměřenými
(inadaequátními) představami o závislosti naší na vnějších věcech konečných.
Původem pak všech affektů je pud po sebezachování vrozený každému jsoucnu.
(Cokoliv jest, ve svém bytí snaží se zachovati: unaquaeque res, quando in se
est, in suo esse perseverare conatur). Pud po sebezachování tvoří
vlastní podstatu každé věci (essentia). Pokud tento smysl svého jsoucna
bytost sama si uvědomí, nazývá se pud ten žádostí (cupiditas), a je to
původní všech affektů. Jsou-li okolnosti příznivy tomuto sebezáchovu, povstává
affekt slasti, radosti (laetitia), jsou-li nepříznivy, povstává smutek a
bolest (tristitia). Tyto oba se žádostí tvoří tři základní affekty
vůbec. Radost i smutek jsou affekty passivné, z nich ostatní přirozeně se
vyvíjejí: tak láska (amor) vzniká, je-li jiná bytost představována jako
příčina radosti, nenávist (odium), je-li jiná bytost představována jako
příčina smutku, bolesti; podobně naděje (spes) je cit radostný vzbuzený
představou o blížícím se povznesení vlastní osobnosti, bázeň (metus),
cit vzbuzený představou o blížícím se ponížení a poškození vlastní osobnosti.
Sebevědomí (gloria) vzniká z představy vyvýšenosti vlastní jakožto
reálního povznesení sebe sama, závist (invidia) z uvědomění si vlastní
inferiority (poníženosti) při srovnání s někým jiným. Vedle těchto přímých
affektů vyvozených zcela logicky z pudu po sebezachování vyvíjejí se druhy
affektů nepřímých. Jestliže bytost jiná, k níž chováme lásku nebo nenávist,
doznává povznesení nebo poškození, vyvolává v nás toto uznamenání city
stejnorodé nebo opačné, cítíme i my radost nebo zármutek. Štěstí i utrpení
bytosti milované je zároveň i naším (souslast a soustrast); při nenávisti je to
opačné: úspěch bytosti nenáviděné nás zarmucuje, neštěstí její nás těší (závist
a škodolibost). Affekty žádosti, radosti, sebevědomí nazývá S. též
činnými (actiones) naproti ostatním, jež jsou stavy trpné v přísném
slova smysle (passiones). Affekt typicky činný jest statečnost (fortitudo),
v níž zase rozeznává se duševní síla (animositas) a velkomyslnost,
šlechetnost (generositas). – Východištěm S-zovy éthiky je
vzpomenutá věta o sebezachování. Každá bytost chce své bytí (život) zachovati a
vyvíjeti je v životě dokonalém. Proto je ctnost (virtus) schopnost jednati
přiměřeně tomuto pudu po sebezachování čili moc vyhledávati svého prospěchu (potentia
suum utile quaerendi), nepravost pak opak toho. Věcí rozumu jest poznávati,
co tomuto účelu prospívá a co mu škodí. Affekty mají původně též tendenci
působiti ve smysle sebezachování, a vskutku u mnohých rozhodují ony, nikoli
rozum. A postačí affekty vskutku u zvířat, aby by o dosaženo sebezachování,
nikoli však u člověka. Zde je potřebí ukazatele a rozhodčího vyššího. Čím výše
je bytost lidská, tím složitější jsou zajisté poměry, které zaujímá naproti
světu vnějšímu, a tím nesnadnější je nalézti správné chování. Proto člověk musí
svěřiti život svůj vyššímu vedení rozumovému. Toliko kdo v životě řídí se
rozumem (ex ductu rationis), dovede dosíci sebezachování. Rozum především
opravuje a řídí, co z pouhých affektů se děje; předvídá na základě učiněných
zkušeností a stanoví si zásady morálního jednání. Rozum zjednává dále člověku
názor o nutnosti a neodvratnosti všech běhů světových, způsobuje klidnou
odevzdanost a trpělivost (tranquillitas animi). Posléze čisté poznání
rozumové samo je nejcennějším a nejblaživějším obsahem životním. Ryzí poznání
je pravé dobro, které naplňuje blaženosti, a v blaženosti té má zdroj i láska k
dokonalému dobru, k Bohu (amor Dei intellectualis). – V politických
názorech svých S. přidržuje se základních principů nauky Hobbesovy, ale
nepokládá s ním absolutismus za nejlepší formu státní, nýbrž naopak rozhoduje
se pro demokracii. I on pokládá původní přirozený stav lidstva za válku všech
proti všem (homines ex natura hostes) a zřízení státní za umělý
stav, jehož účelem je zajisti a zaručiti mír. Avšak stát má vedle toho
sledovati účely vyšší, má sloužiti vývoji rozumu. Stát nemá se podle S-zy
vměšovati v boje theologických a filosofických názorů a nauk, neboť každé
takové zasahování působí porušení veřejného blaha a míru. Rovněž staví se proti
mínění tehdy rozšířenému o dvojí pravdě, theologické a filosofické. Pravda jest
jen to, k čemu vede rozum nepředpojatý. Mezi vírou a vědou je podle S-zy
smír možný, nebude-li Písmo svaté pokládáno za knihu vědeckou; význam jeho jest
jinde: neobrací se k rozumu člověkovu, nýbrž k vůli lidské a podává zákon
mravní. Mnohé v Písmě svatém třeba vysvětlovati obrazně a nepojímati doslovně.
– Dva jsou základní prameny filosofie S-zovy: nauka Descartova, v níž
obě substance konečné (res extensa a res cogitans) učinil
attributy jediné substance nekonečné, Boha; odtud se udávající důsledek
pantheistický vytvořil pak na základě filosofie Giordana Bruna, jehož italské
spisy znal. Vedle toho působila na něj kabbála a středověká filosofie židovská,
zvl. Maimonides, Gersonides, Chasdai Crescas. Poměr k J. Scotovi Erigenovi a
jiným pantheistům středověkým není dosti objasněn. U veliké míře byl však
závislý na scholastice, zvl. mladší protestantské. – Osudy S-zovy
filosofie byly zvláštní a působení na dobu pozdější dalekosáhlé. Spisy jeho
byly zakazovány s odůvodněním, že je v nich mnoho blasfemie a atheismu,
vydávány knihy na jeho vyvrácení – později upadl takřka v úplné zapomenutí a
nanejvýš zmínka dála se o něm jako o největším atheistovi všech dob – byl zván auctor
irreligiosissimus. Tu však r. 1785 Jacobi vydal spis »Die Lehre des S.
in Briefen an Mendelssoh◁ a vzbudil živý zájem pro myslitele rovně neprávem
tupeného jako zapomínaného. Odtud zvláště v 1. pol. XIX. stol. je patrný mocný
jeho vliv na vývoj filosofie německé. Fichte, Schelling, Hegel, Schleiermacher
jsou nadšení jeho ctitelé v době pak novější Th. Fechner základní názory jeho
pantheismu a parallelismu dále rozvádí. – Život. S. pocházel z rodiny
židovské přistěhovalé z Portugalska. Nabyl vzdělání na škole židovské, kde
poznal hebrejštinu, talmúd a židovskou filosofii, latinského vzdělání pak
dostalo se mu na škole učeného lékaře Frant. van den Ende. Záhy toužil po pravdě.
Horlivě studoval Starý zákon a přemýšlel o původu jeho, zahloubal se do spisů
Descartových – byl však, když vražedný útok na něj se nezdařil, vyloučen jako
bludař z obce židovské a kletbou stižen, posléze i z Amsterdamu vypověděn
(1656). Po čtyři roky žil ve venkovském domě přítelově poblíž Amsterdamu, r.
1661 přesídlil se do Rhynsburku, kde horlivě studoval filosofii Descartovu,
potom r. 1664 do Voorburgu, r. 1669 do Haagu. R. 1673 od Karla Ludvíka Falckého
byla mu nabízena řádná professura filosofie na universitě v Heidelberce,
nepřijal jí však; podobně zamítl pozvání do Francie. Žil dále v Haagu v
naprosté chudobě, zamítal všeliké podpory se strany svých známých, živil se
najmě broušením skel a zemřel tamtéž. V Haagu na cestách svých navštívil jej
též Leibniz. Naprostá nezištnost, prostota a střídmost byly znaky povahy jeho.
Žil při tom šťastně a spokojeně jsa zahloubán ve své myšlenky. – Spisy: Tractatus
de Deo et homine eiusque felicitate (O Bohu i člověku a jeho štěstí, 1658 –
60; obsahuje prvý nástin jeho myšlenek, které pak podrobně byly rozvedeny v
jeho éthice); Tractatus de intellectus emendatione (o očistě rozumu,
1655 – 56, základní myšlenka: statky světské nepřinášejí blaha, poznání
rozumové je pravý a největší statek); Principia philosophiae Cartesianae
s dodatkem Cogitata metaphysica (Základy filosofie Descartovy s
dodatkem: Myšlenky metafysické,1662 – 63, napsal pro svého žáka Alb. Burgha,
jehož nepokládal za dosti dospělého pro svou vlastní filosofii); Tractatus
theologico-politicus (Rozprava theologicko-politická, 1665 – 70,
napsána asi již 1657 – 61, vydána anonymně; obsahuje jeho názory o poměru státu
a náboženství, vědy a víry, kniha nazývaná strašnou za jeho doby: liber
horrendus); hlavní spis: Ethica ordine geometrico demonstrata, Ethika
odvozená řádem geometrickým (1662 až 1665), t. j. způsobem mathematickým podává
celou jednotnou filosofickou soustavu jeho. Skládá se z pěti knih: prvé tři
obsahují předpoklady theoretické, druhé dvě vlastní éthiku. Nadpisy
jednotlivých knih udávají obsah: 1. De Deo, O Bohu, vlastní metafysika;
2. De natura et origine mentis, O povaze a původu mysli, theorie
poznání; 3. De origine et natura affectuum, O původu a povaze affektů,
psychologie; 4. De servitute humana sive de affectuum viribus, O lidském
otroctví, t. j. o podrobenosti affektům; 5. De potentia intellectus sive de
libertate humana, O moci rozumu č. o lidské svobodě. – Krátce před smrtí
napsal spis (nedokončený) Tractatus politicus namířený proti Hobbesově
theorii o vládě absolutní, horující pro zřízení, v němž vláda opírá se o
souhlas občanův a neznásilňuje jejich přesvědčení. Mimo to vydal grammatiku
jazyka hebrejského: Compendium grammatices linguae Hebreae. Důležity
jsou posléze jeho listy. – Literatura: Díla S-zova vydali po
smrti jeho r. 1677 Lud. Meyer a Herm. Schuller pod názvem Opera posthuma.
Pozdější souborná vydání obstarali H. E. G. Paulus (Jena, 1802 – 03), A.
Gfrörer (Štutgart, 1830), C. H. Bruder (Lipsko, 1843 – 46, 3 sv.), H. Ginsberg
(Lip. a Heidelberg, 1875 – 82, 4 sv.). Úplné vydání: B. de S. opera
quotquot reperta sunt. Recogn. J. van Vloten et J. P. N. Land (Haag, 1882 – 83,
2 sv., 2. vyd. 1895, 3 sv.). Franc. překlad napsal Emile Saisset (Pař., 1842,
1861, 1872, 3 sv.), J. G. Prat (t., 1863). Něm. překlad vydali Berth. Auerbach
(Štutgart, 1841, 5 sv., 2. rozmn. vyd. 1872, 2 sv.), J. H. v. Kirchmann a C.
Schaarschmidt (B. v. S. sämmtliche philos. Werke, 2 sv., ve »Philosoph.
Bibliothe▽); Éthika a Tract. theol. pol. v něm. překladě
Sternově vyšly též v Reclamově »Universal-Bibliothe▽.
– Nejdůležitější monografie: Jacobi, Die Lehre des S. in Briefen an
Mendelssohn (1785); Sigwart, Der Spinozismus (Tubinky, 1839); Van den Linden, S.,
seine Lehre atd. (Gotinky, 1862), vydal též Bibliografii o S-zovi
(1871); Rich. Avenarius, Ueber die beiden ersten Phasen des Spinozischen
Pantheismus (Lip., 1868); T. Camerer, Die Lehre S-'s (Štutgart, 1877);
Fred. Pollock, S., his life and philosophy (Lond., 1880); Caird, S.
(Philosophical classics, Lond. a Edinburg, 1888); L. Stein, Leibniz und S.
(Berl. 1890); James Martineau, A study of S. (Lond., 1899); Léon
Brunschwicg, S. (Bibliothèque de philosophie contemporaine); E.
Chartier, S. (ve sbírce Les philosophes); J. Freudenthal, Die Lebensgeschichte
S-'s in Quellenschriften, Urkunden u. nichtamtl. Nachrichten (Lip.,
1898, velmi cenný materiál pro vědecký životopis S-zův); G. Papern, S.,
jego žizň i dějatělnosť (Petr., 1896). Dna.
Tato stránka WWW je 34