Baroko
II. René Descartes
1.
Život a dílo
2.
Základní myšlenky
3.
Karteziánství
1. Život a dílo
René Descartes
(latinsky Renatus Cartesius) se narodil roku 1596 ve šlechtické
starofrancouzské rodině v Touraine
o
vědeckého
vzdělání se mu dostalo v jezuitské koleji v La Flèche – záliba
v matematice, skepse vůči všem ostatním vědám
o
zcela se věnoval
studiu matematiky
jako voják se zúčastnil
třicetileté války, protože chtěl
důkladně poznat svět
o
sloužil nejen v
katolickém bavorském vojsku, ale i ve vojsku holandském
téměř dvacetileté období, nejdelší a nejplodnější, žil v Holandsku, kde pobýval raději než v rodné Francii především kvůli
větší vnější i vnitřní nezávislosti, kterou mu tento exil poskytoval
švédská královna Kristina, která studovala Descartova díla a přála si, aby jí
některé otázky vy světlil osobně, ho roku 1649 pozvala za velice výhodných a
lichotivých podmínek do Švédska, kde však Descartes po krátkém pobytu podlehl
hned následujícího roku vlivům nezvyklého klimatu
všechna díla byla sepsána během dlouhého pobytu v Holandsku
o první se mělo jmenovat „Svět" a bylo téměř dokončeno
§
když se roku
1633 dozvěděl o odsouzení Galileiho, pod dojmem této zprávy svůj spis zničil
§
některé jeho
části se ovšem objevují v jeho pozdějších dílech
o stejná opatrnost – dílo, Rozpravu o metodě, jak vést správně rozum a jak
hledat pravdu ve vědách (1637) – vydal nejprve anonymně
o o čtyři roky později vyšlo jeho hlavní dílo, Meditace o první filozofii (tj. o
metafyzice), v nichž se dokazuje boží existence a rozdíl mezi lidským duchem a
tělem
jeho knihy byly později
zařazeny mezi zakázané a zatraceny jak protestantskou církví, tak i státem
o r. 1644 vydal systematický výklad svých myšlenek pod
názvem Principiaphilosophiae
o dalších spisy – Dopisy o lidském štěstí a Vášně duše
§
napsány pro
falckou hraběnku Alžbětu, kterou Descartes poznal v holandském exilu
objevy v matematice
– zajistily mu místo mezi největšími matematiky všech dob – nejdůležitější
analytická geometrie se svým souřadnicovým systémem
slovníková definice
René Descartes [dekart]
latinsky Renatus
Cartesius, * 31. 3. 1596, † 11. 2. 1650, francouzský filozof a vědec
(matematik, fyzik, fyziolog)
tvůrce novověké
koncepce subjektu, zakladatel novověkého racionalismu a vědeckého objektivismu
účastnil se třicetileté
války (snad i bitvy na Bílé hoře), 20 let žil v liberálnějším Nizozemí, zemřel
ve Švédsku
rozhodujícím
způsobem přispěl k novověkému pojetí přírody jako nekonečného, matematicky
propočitatelného a předvídatelného univerza
usiloval o
vytvoření autonomní filozofie, opírající se o suverenitu lidského rozumu a
vybudované z pravd, jež by měly nespornost pravd matematických
za základní
princip filozofování stanovil bezprostřední evidentnost (jasnost a zřetelnost)
poznatku (Rozprava o metodě)
pevné východisko
filozofování nalezl pomocí metodické skepse v sebejistotě myslícího
(pochybujícího) Já (latinsky ego; viz též cogito)
ego
interpretováno jako „myslící věc“ (duchovní substance) protikladná přírodě jako
„rozprostraněné věci“ (hmotné substanci)
nad oběma
substancemi stojí třetí, tzv. neomezená substance – Bůh
přírodu (hmotu)
chápal jako geometrické tvary a souřadnice; její poznání se proto uskutečňuje v
rozumu abstrakcí
jeden ze
zakladatelů analytické geometrie; zavedl pojem funkce a proměnné veličiny a
soustavu pravoúhlých (kartézských) souřadnic
na Descarta
navázalo bezprostředně karteziánství, poté zejm. B. Spinoza
svou fyzikou
Descartes ovlivnil zvláště francouzský materialismus 18. stol.,
racionalistickým budováním filozofie vytvořil její vzor pro osvícenství 18. –
19. stol
ve 20. stol.
považován za otce moderního subjektivismu
další díla: Úvahy
o první filozofii, Pojednání o vášních a jiné.
§
Descartes [dekàrt]
René, (slovníková definice podle Ottova
slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) latině zvaný Renatus
Cartesius, filosof franc, narodil se 31. bř. 1596 z rodu starého a vzácného, v
místě Lahaye (v krajině Touraine). Později na rozeznanou od staršího bratra
podle zemanského statku svého uváděn jest s praedikatem »Seigneur du Perro«. Prvního vzdělání nabyl na škole jesuitské v
Laflèche (v prov. Anjou) a dokonal svá studia v Paříži. Mohutný pud,
poznati země a lidi, hnal ho do světa. D. chopil se ovšem prostředku tehda
oblíbeného u mladých šlechticů, ale vykořistil jej vznešeným způsobem, stále se
vzdělávaje a přemýšleje: věnoval se totiž dobrovolně zaměstnání vojenskému,
nejdříve v službách prince Morice Oranžského a pak r. 1619 kurfiršta
Maximiliána bavorského. S vojskem tohoto byl i přítomen v bitvě Bělohorské dne
8. list. 1620 a
druhý den po bitvě přitáhl s vítězi do Prahy, kdež trávil několik měsíců. Po té
prošel s císařským vojskem různá místa v jižních Čechách, na Moravě a v Uhrách
a konečně vystoupiv z vojenské služby r. 1621 domů se vrátil, odkudž urovnav záležitosti
rodinné několik cest vykonal (mezi jinými také do Italie), až r. 1629 trvale
přesídlil do Hollandska. Nechtěje býti vyrušován návštěvami a jinými nároky
společenského života měnil často bydliště i byt svůj, v lidnatém kraji
nízozemském hledaje a nacházeje samoty, aby se mohl úplně oddati studiím
vědeckým a klidnému vypracování svých filosofických záměrů. Neboť jak sám
dokládá – právě v hojném davu jednotlivec mizí, zůstane nepozorován a chráněn
proti dotěrné všímavosti, jež v malých místech člověka pronásleduje. Zde za
dvacetiletého pobytu složil a z části tiskem vydal všechna svá rozvážně
připravovaná díla. Odtud také proniklo jméno jeho v učené kruhy evropské, a
sláva, které nehledal, našla ho i v jeho úkrytu. D. viděl svou nauku růsti, prospívati, počet jeho žáků a přívrženců se množil, ale
také námitek a odpůrců. Nic nebylo střízlivé mysli jeho tak daleko jako mam mučedničí, a proto se polemikám a zejména srážkám s
mocnostmi uznanými opatrně vyhýbal, ač se jich neubránil. V Haagu seznámen byl
s učenou a zvěduchtivou princeznou Eliškou, nejstarší
dcerou Bedřicha Falckého (krále českého), s nížto o
filosofii své jednával a si dopisoval; ano i svá »Principiæ jí věnoval a svou knihu »Traité des passions
de l'âme« vlastně pro ni napsal. Roku 1649 do Štokholma povolán byv královnou Kristinou, jež chtěla blíže
stýkati se s filosofem a poznati jeho nauku v
rozmluvách s ním samým, došel sice úspěchu a cti, ale nezvyklý způsob života a
drsné podnebí severní podryly útlé zdraví jeho. Po čtyřech měsících svého
pobytu v Štokholmě D. ochuravěv zánětem plic zemřel
11. února 1650 a
pochován tam na hřbitově katolickém. Tělo jeho po 17 létech přeneseno do
Francie a uloženo v kostele sv.Genovéfy, napotomním
Pantheonu pařížském. D. svou filosofii počíná pochybováním. On byl poznal vše, co mu tehdejší učenost podati
mohla, ale nic neposkytlo mu žádoucího světla. Podobně i skutečný život, v nějž
se nořil, ukázal mu jen směsici povah a náhledů, ale žádné jistoty; lidé i
smysly nás klamou. Všude zastal jen nesvár a rozštěpenost v tábory, které s
sebou zápolily, nikde jednoty a nepopíratelných výsledkův.
Jediná věda činila výjimku, mathematika. I položil si
D. vysoký cíl, projíti totiž od pochybnosti k jistotě
a zavésti k tomu konci nový způsob ve filosofování,
jenž by jasnost i jistotu mathematické methody slučoval. Jeho pochybování bylo všeobecné a
hluboké; myslitel nesmí žádnou větu jakožto pravdivou přijmouti
od jiného, dokud se sám o její pravdě nepřesvědčí. Ani podání ani obecné
mínění, ani zvyk a vychování nesmí míti vlivu na jeho
vědecké rozhodnutí. Chtějíce každému klamu na stopu přijíti,
radí D., abychom i každou větu, kterou jsme posud za pravou měli, pochybě
podrobili, ano záhodno prý mysliti si, jakoby nás
jakýsi zlý duch podváděti chtěl, tak že bychom stále
měli býti na stráži a všechno v pochybnost bráti.
Kdybych však i o všem pochyboval, něco zbude, o čem pochybovati
nelze. To jest pochybování samo. Ono jest vůbec jakési dění duševní, které s
rozmanitými svými útvary zahrnuje se také slovem myšlení. O myšlení nemohu se tázati, zdali jest; neb otázka tato jest myšlénka a tedy
potvrzením sebe samy. O každé činnosti mohu pochybovati;
o tom, že myslím, nikdy; pochybování samo jest myšlení. V něm jsem si
bezprostředně jist své jsoucnosti. Kdybych všechen obsah jakožto věc pochybnou
ze svého myšlení vymýtil, ta věta konečně zůstane: Myslím, jsem (Cogito, ergo
sum). Tak opatřil si D. pevné východisko. Pochybováním přišel k vlastní bytosti
co k nejjistějšímu poznatku – já existuji jakožto myslící bytost. Tuto učinil
počátečným bodem celé filosofie, položil důraz na zkušenost vnitřní (sebezření, sebevědomí). V tom spočívá význam jeho a za tou
příčinou kladou jej dějepisci filosofie v čelo myslitelů novověkých. On člověka
odkazuje k člověku, a zveme-li tohoto subjektem, má jeho soustava ráz
subjektivismu. Já jsem si bezprostředně jist své jsoucnosti, že totiž existuji
co bytost myslící, kdežto všechno ostatní může býti v pochybnost vzato, i
vlastní tělo moje, ostatní lidé, nebe, země – o existenci toho všeho prozatím
nejsem přesvědčen, o nich mohu věděti, jen pokud je
myslím, totiž je představuji. Všechno to může býti představou pouhou (ideou) v
bytosti mojí, ale věcnou existenci míti nemusí
(idealismus). Nyní bylo snahou D-ovou, aby jasnou
jistotu východiska svého přenesl na další poznatky filosofické. Marně se
ohlížel po nauce, v níž by tento požadavek byl vyplněn. Toliko mathematika mu zůstala jakožto vzor vědy onomu požadavku
vyhovující. I žasne, že na této pevné podstavě posud nic vyššího zděláno
nebylo, než odbory mechaniky. Východiskem mathematiky
jest několik zásad, které každému bez důkazův
vysvítají, a na ně pak všechno další dokazování bezpečně spoléhá, vydávajíc
poučky rovněž tak jasné a jisté. Těchto dvou prospěchů chtěl pro filosofii dosíci – východisko měl (Cogito, ergo sum), nyní šlo o to,
jak dále. Jak poznáme na větě, že jest skutečně pravda? D. si odpověděl: Když
tu větu tak jasně a zřetelně prohlédám jako větu mathematickou. Abstrakce však šla o krok dále, vynechala mathematiku a zevšeobecnila ono pravidlo. I praví D.: »Mohu
stanoviti za všeobecné pravidlo, že všechno to jest
pravdivé, co velmi jasně a zřetelně pojímám.« Totě D-ovo pověstné
sudidlo (criterium) pravdy. Když vykládáme slova
»jasně a zřetelně« v obdobě s porozuměním mathematickým,
jest sudidlo to zajisté oprávněno. Každou poučku mathematickou
mohu tak proniknouti, že mi nezbude nic temného v ní,
sleduji ji až k zásadám, zřím její souvislost s jinými větami a přece ji od
nich různím a zírám její pravdu jako duševním okem
patrně před sebou (intuitivně), věta jest mi jasná i zřetelná. Tak to podle
přání D-ova mělo býti i ve filosofii. Pídě se pro ni
po jistotě připadl na mathematiku, což jest další
význak jeho snahy: všeobecná vzornost mathematiky (mathematičnost jeho filosofie). Na základě svého východiska
a sudidla, methodou mathematickou
hodlá nejdůležitější věty filosofické dokazovati
důvody rozumovými, tedy na příklad, co dříve jen na víře spoléhalo, má nyní
uznáno býti rozumem, – chce tímto rozumováním nejen empirii pronikati,
nýbrž překročiti meze možné zkušenosti a dokázati zejména náboženské základní články o jsoucnosti
Boha a nesmrtelnosti duše. I sluje tento směr (ve filosofii a theologii) rationalismus. Mezi představami svými shledávám jednu,
která ode mne pochoditi nemůže, to jest představa o
nejdokonalejší, neskončené bytosti. Té představy příčinou nejsem já, poněvadž
jsem bytost konečná, obmezená. Neexistuji tedy já sám, nýbrž ještě něco jiného,
co jest oné představy dostatečnou příčinou, a to jest právě bytost neskončená,
nepodmíněná, Bůh. Existence jeho jest mi tedy jistější než existence věcí
konečných. Já v sobě shledávám představu o Bohu, avšak nepřišla mi ze světa
smyslného, pouhou činností smyslův, nýbrž jest mi
vrozena, od počátku v bytost mou vložena. D. praví: »Bůh tvoře mne ideu tuto do
mne vložil, aby byla jako známka umělce dílu jeho vtištěná.«
Mimo to, jestliže já v přítomném okamžiku sebe existovati
vím, nenásleduje z toho, že také existovati budu v
budoucím okamžiku, leč by mne příčina jakás udržovala a takořka
na novo tvořila. Síly podobné v sobě samém nejsem si vědom, já sebe stvořiti a udržeti nemohu, ano
vím, že veskrze závisím na příčinách, ty zase na jiných, a tak dále, až se
dojde ku příčině poslední, nezávislé, která k žádné prvotnější více neukazuje,
prapříčina všeho, což jest – Bůh. Konečně D. dodává obměnu důkazu
ontologického. Táhna se k svému sudidlu pravdy dí, že
to všechno k věci náleží skutečně, co si jasně a zřetelně s pojmem jejím
spojeno představuji. V pojmu bytosti nejdokonalejší zahrnuta jest jsoucnost
její; neboť jest jasné a zřetelné, že bytost, která by jsoucnosti neměla,
nebyla by nejdokonalejší. Nemohu jsoucnost od oné představy odloučiti,
nýbrž musím onu s touto mysliti. Bůh dle pojmu už
existuje nutně; jako z pojmu trojúhelníka vyplývá, že součet vnitřních úhlův jeho rovná se 180 °, tak z ideje o Bohu jsoucnost
jeho. Jedna z nutných vlastností jeho jest pravdivost (veracitas).
»Chtíti klamati buď o
zlomyslnosti svědčí nebo o slabosti, tudíž v bytnost
Boží nespadá.« Touto pravdivostí podpírá i své sudidlo pravdy, ano z ní plyne,
že jasný a zřetelný poznatek nemůže býti křiv. Na základě jistoty o existenci
Boha a jeho pravdivosti soudí D. dále, že všechny naše jasné a zřetelné
představy mimo nás zvěstují nám něco skutečného, zevnější svět, těla a bytosti
jiné, že tyto nejsou pouhými představami a přeludy našeho nitra, jak tvrdí
extremní idealismus. Idea o Bohu D-ovi zaručuje
objektivní jsoucnost světa zevnějšího. Jako všechno dění na tělech má svou
podstatu, hmotu, tak i dění duševní má podstatu: ducha. Význak hmoty jest rozestřenost, rozsáhlost v prostoře, význak ducha jest
myšlení. Všechny ostatní vlastnosti mohu si od hmoty odmysliti,
rozestřenost zůstane, a tak D. hmotu skoro svedl na
pouhý prostor; – a zase od ducha mohu vše odmysliti,
jen myšlení zůstane. Jakožto myslícího sebe přímo znám, záleží tedy má podstata
ne v těle, nýbrž v duchu. Podstatu pak vymezuje takto: »Podstatou nic jiného
nemůžeme vyrozumívati než věc, která tak existuje, že
žádné jiné věci nepotřebuje k existování.« Takových
podstat stanoví dvé, docela různých, na sebe
nepřevoditelných, rozestřenou a myslivou, tudíž jest jeho soustava dualismus
(hmoty a ducha). Přes to vykládá dále: »A tak sice podstata, která docela žádné
jiné věci nepotřebuje, v pravdě jen jediná může pojata býti, totiž Bůh; ostatní
nejinak než přispěním Božím existovati mohoų. Hmota a duch jsou samostatné podstaty v poměru
k sobě, ale závisejí na Bohu. Pročež jim praedikat
podstat týmže smyslem (univoce)
nepřísluší jako Bohu, ony jsou podstaty podružné. Tím vyznačen jest nejen
dualismus soustavy jeho, ale též idea Boha. Bůh není členem oné dvojice, nýbrž
jest nad ní – a zoveme-li dvojici tu se všemi zjevy
jejími světem, vysvítá, že Bůh není v něm obsažen, nýbrž že jest nad světem. A
teď se teprve může doložiti, že filosofie D-ova jest theismus. Ježto podstata duše lidské záleží v
myšlení a prostorovost od ní vyloučena jest, nemůže býti rozdělena, jest nezahladitelna čili nesmrtelna.
Pojímám duši co podstatu myslící zcela jasně a zřetelně, aniž nucen jsem nadati ji prostorem, jenž jest dělitelný; proto mocí
přijatého sudidla pravdy duše existuje a existuje tak, jak si ji myslím. Ona
nezajímá prostoru a s tělem souvisí bezprostředně jen v jediném bodě v mozku.
Bod ten jest tak zvaná šišimka čili žláza šutková (Zirbeldrüse, glans pinealis). Člověk jakožto
spojení čili jednota obou podstat jest bytost dualistická (člověk z těla a duše
nesmrtelné). Vespolné působení obou podstat zdá se při úplné různosti jich
vyloučeno býti; avšak ono jest a to přispěním Božím (assistentia
divina). Odtud vynikají v napotomní filosofii ony
usilovné pokusy, objasniti blíže nepopíratelnou
stávající vzájemnost mezi tělem a duší. Jako všecky úkazy přírodní tak
vysvětluje D. i tělesný život člověka, zvířete i rostliny toliko po zákonech
hybu. Proto odpíral (proti učení Aristotelovu), že duši přísluší také úkon
vyživovací, jejž vysvětloval ovšem čistě mechanicky. Duše má dle něho jen úkon
myslící, jenž v sebevědomí se projevuje, – a nic jiného. Proto popíral také, že
by zvířata měla duši; co se na těle zvířecím děje, musí se pojímati
obdobou stroje. Zvíře prý jest živoucí stroj, automat bezduchý. Tělo člověka
rovněž tak, jen že se k němu druží nesmrtelná duše, toto coelo
rozdílná od těla dělitelného, tedy smrtelného. Tak D. položil základ k
vysvětlování zjevů hmotných i duševních, k fysice i k psychologii. Jakož
podstatou hmoty jest rozestřenost, takož ona jest tatáž celým světem; může míti
podobu a stavy zevnější (pohyb), ale žádných stavů vnitřních, žádných sil a
žádného působení do dálky. Tělo jen tlakem a rázem hyb svůj sděluje tělu
druhému. Kde prostor, tam hmota, a jako prostor i ona dělitelna
do neskončena. Není prázdného prostoru, ale také není atomů. Neboť i nejmenší
částečka hmoty zaujímá prostor jakýs, a byla by dělitelna,
tedy ne atomem. Nicméně obsahuje D-ova nauka o hmotě
i výhody atomistiky; neboť fakticky skládá se hmota z malých tělisek, která pro
své potřeby můžeme pokládati za atomy a spolu je mysliti jen Bohem dělitelné (nauka korpuskulární). Všechna
změna jest pouze změna místa (pohyb). Z pohybu a dělitelnosti hmoty následují
všecky úkazy přírodní. Při vysvětlování jich musí býti všechny zřetele
účeloslovné vyloučeny a jen čisté příčinnosti se dbáti.
D. vyhledává nikoli účely (causae finales,
nýbrž činné příčiny (causae efficientes).
Jeho přírodosloví jest rozhodně mechanistické. Každé
tělo trvá v tom stavu, v jakém jest, nemohouc o sobě ničeho změniti.
Totě zákon setrvačnosti v nejširším formulování. On
jest oprávněnou reakcí proti oduševnění hmoty, které se druhdy provádělo. Hmota
byla rejdištěm daemonů a skřítků; ti musili býti
zahnáni, nežli se člověk zmocniti mohl panství jich a
přírodu zpytovati. Místo nich byl uveden zákon, jemuž
hmota – bez libovůle tajemných mocností – bez výjimky podrobena jest. D. zbavil
přírodozpyt substanciálních forem, nevystižných mohutností i skrytých qualit (jichž užívala scholastika) a hmotě ponechal jen attribut prostoru a trpnost. Všecka síla pochodí od Boha,
hyb stvořením samým už dán, a ježto Bůh jest nezměnitelný, soudí D., že Bůh
nejen udržuje hyb, nýbrž jej i ve stálé velikosti zachovává, že totiž velikost
(čili quantum) hybu (součin z hmotnosti a rychlosti mc) u vesmíru zůstává tatáž. Duše může pouze směr hybu změniti, ale nikdy jeho velikost. Ze zásoby jeho čerpáme,
pomocí strojův svých jej v jiná místa řídíme, ale zploditi ho nemůžeme. »Dejte mi hmotu i hyb, a sestrojím svět!« Výrokem tím naznačil D. fysikálnost
svého přírodosloví. Jako úkazy hybu na nebi i na
zemi, jako tělo lidské a zvířecí, tak celá příroda jest mechanismus, v němžto vše děje se podle zákonů hybu. Mysleme si hmotu z
počátku v úplném klidu. Bůh dodal jí prvního postrku, a ježto prostor pln jest
hmoty, rozšíří se postrk a sdělí všem částem. Ty postupují směrem přímočarým,
však jedny překážejí druhým, odchylují se z přímé čáry opisujíce křivky. Tak
povstává pohyb krouživý, vír (tourbillon). Na základě
theorie vírové vysvětluje D. pohyb těl nebeských,
světlo, tíhu. Jako automat-zvíře, tak i vír byl předmětem četných pří a učených
hádek, zejména mezi Descartesovci a přívrženci Isaka Newtona. Ale takového snižování, jakého se mu
dostalo, nezasloužil, myšlénka ta zůstane pozoruhodna
jako ona podobná při Démokritovi, ano v novější době
někteří přívrženci D-ovi chtějí v jeho vírech viděti jakousi anticipaci vítězné nauky vibrační; vír jest
prý předvěsť kmitu. Tak ačkoli s
jedné strany D. utvrdil ono rozdvojení (duch a hmota) a dokonal zcela
abstrakci, že duše jest jen myslící bytost čili že to, co v nás myslí, jest pro
sebe, něco oddělitelného od celého člověka: přece s druhé strany snaží se
důsledně podle svého návodu mechanistického všechno to, co v duši při spojení
jejím s tělem se děje, vysvětlovati důsledně po mechanisticku, totiž podle zásady příčiny a účinu. I
zjednal místo pro pravou psychologii vysvětlovací, jež hledá zákony duševního
dění bez ohledu k pomyslům metafysickým a setkával se na její půdě s fysikou a
s fysiologií, ač jinak obor její od těchto co nejpřísněji lišil. Hluboce vnikl
v pravé jádro člověka a ukazuje se býti bystrým znatelem přirozenosti lidské.
Ve svém pojednání Des passions
de l'âme třídí všechna hnutí mysli a hodlá převésti je na šestero základních tvarů. Jsou to: 1. podiv,
2. láska. 3. zášť, 4. chtíč, 5. radost, 6. trud. Nejušlechtilejší hnutí mysli jest
láska k Bohu. Všechna slasť záleží v uvědomění jakési
dokonalosti, ctnosť pak v ovládání vášní rozumem, a
tak blaho životní závisí na vnitřních hnutích člověka. Žádné hnutí samo o sobě
není zlým, ale každé může míti dobré a zlé účiny. Ethiku D. soustavně sice nevzdělal, ale k ní ve spisech
svých zejména také v psychologickém právě dotčeném po různu
trefnými poznámkami a výklady přispěl. Vyhlašuje sám metafysiku za kořen,
fysiku za kmen a ethiku pak za jednu ze tří hlavních
větví všeho vědění (mechanika [technika], medicina,
morálka). O mravouku ovšem bylo postaráno náboženstvím křesťanským, a mohla se
tedy péče filosofova obraceti skoro výhradně k
filosofii theoretické. Nicméně
najde se u něho dosti míst, kde se svého stanoviska podrobněji se
vyslovuje o smýšlení a povinnostech člověka, a zabíhá až k nejpraktičtějším
předpisům soukromého chování, k jakési prozatímné
morálce či vlastně životosprávě, jako jsou pravidla v »Rozpravě o methodě« uvedená (věrným zůstati
zákonům a víře vlasti své, – z různých náhledů současně vznikajících, přijmouti vždy ty mírnější, – vystříhati
se všech excessův a také všech závazkův,
které by byly na úkor osobní svobodě a nezávislosti, – býti pevným a důsledným
jak v jednání tak i v náhledu svém, o kterém se člověk už rozhodl, – spíše zápoliti s samým sebou než s osudem, a spíše chtíti změniti své žádosti nežli
řád světa zavedený a j. p.). I byla několikráte z
výroků takových sestavena jakási Ethica Cartesiana, jež však není soustavnou mravovědou, nýbrž
pouhou životosprávou a obsahuje též motivy starověké. zejména stoické (ku př. o
ctnosti a blaženosti). Ale D. významně zasáhl i do jiných nauk speciálních. Ve
fysice jest přímo pokračovatelem Galileiho a tedy jedním z původcův
novověké vědy fysikální, svým radikálním stanovením
zásady setrvačnosti, provedením principu mechanistického i v říši organické,
svou kosmologií, i jednotlivými pracemi v optice, v hydrostatice i aerostatice
(»Kartesianský čertíče▽
jest hoden zmínky). Též v anatomii a ve fysiologii tenkráte vlastně vznikající
horlivě a samočinně se účastnil (zákon pohybů reflexních čili odrazových, oběh
krve, embryologie a jiné záhady). Mathematiku, jak z
nástinu celého vysvítá, zvláště pěstoval. Tu pochodí od něho zejména methoda neurčitých koefficientů,
zvaná poučka D-ova; upozornil, že i záporné kořeny
rovnic mají svůj dobrý význam, a ukázal, jak vykládati
je; poznal souvislost mezi znaménky členů rovnice a kořenů jejích, že totiž
každá rovnice má nanejvýš tolik kladných kořenů, kolik stříd, a nanejvýš tolik
záporných, kolik sledů v znaménkách; podal své zvláštní
řešení rovnic čtvrtého stupně, probral nauku o tečnách křivek a sestrojení
jich, rozřešil množství určitých úloh geometrických, jakovéž
tehdy mathematikové sobě na vzájem zasílávali, a
konečně, což jeho největší na tomto poli zásluhou, pojal znamenitou myšlénku:
formami algebraickými vyznačovati vztahy prostorní a
tak počítáním řešiti úlohy geometrické (užívání
algebry na geometrii) a zkoumati vlastnosti křivek či
útvarů prostorních vůbec přetřásáním čili rozborem
rovnic, které vyjadřují bytnost jejich, udávajíce vztahy mezi abscissou a ordinatou všeobecného
bodu (D. strůjce analytické geometrie). Totě stručný
nástin filosofické soustavy D-ovy. On jest
reformátorem východiska a methody; co se týče
vlastního jádra, činí D. totéž, co všichni filosofové: sestrojuje na základě
všeho, co ví neb co jeho doba obsahuje, názor světa, počíná však odjinud, nežli
se činilo před ním, a pokračuje jinak. Tresť jeho filosofie může býti vytčena
jakožto upravený názor křesťanského lidstva: vychází ze sebe, vědomí, připojuje
k tomu ideu Boha, stanoví a uznává podstatnou různost mezi přírodou a duchem
jakožto dvou Bohem stvořených jestot, považuje člověka za jednotu jich obou,
dokazuje nesmrtelnost duše a vedle prospěšných rad své životosprávy přijímá
celou mravouku křesťanskou. D. začíná řadu filosofů rationalismu
na pevnině evropské (D., Spinoza, Leibnitz) a určuje
tedy vývoj soustav nejznamenitějších. Hned při svém vyniknutí vzbudila nauka
jeho veliký ruch, získala přívržence a protivníky, tyto poslední zejména jednak
mezi jesuity, kterýmž jeho výzev k pochybování i rationalistický
způsob se povážlivým zdál, jednak mezi materialisty zřejmými i pokrytými. Co se
týče odhadu domácího, tam skuteční znatelé dějin filosofie se shodují, že D.
jest posud nejčelnější filosof Francouzův. Spisy D-ovy:
I. Essays Philosophiques, v
nichž byly obsaženy: a) Discours de la méthode pour bien
conduire la raison et chercher la vérité dans les sciences, b) Dioptrique, c) Météores, d) Géométrie. (Lejda, 1637, latině
1644.) – II. Meditationes de prima philosophia (Amsterdam 1641). – III. Principia philosophiae (t., 1644). – IV. Traité des passions
de l'âme (t., 1650). – V. Traité de l'homme a spolu De la formation du foetus (t., 1668). – Pohrobně vydány od přívrženců D-ových ještě jiná menší pojednání, jakož i sbírka listův jeho, velice poučná. Sebrané spisy vyšly latině v Amsterdamě 1670–83, francouzsky od V. Cousina v Paříži
1824–26. Jednotlivé z nich o sobě vydávány, se zprávami více méně podrobnými o
jeho filosofii a zásluhách v přírodozpytu i v mathematice.
O jeho životě psali Tepelius (Norimberk, 1674), Bayle (Amsterdam, 1681) a Baillet
(Paříž, 1691), mimo to četní spisovatelé dějin filosofie, tak zejména Fr. Bouillier v díle »Histoire de la philosophie Cartésienne« (t., 1854, 3. vyd., 1868), Damiron »Histoire de la philosophie du
XVII. Siècle«, Kuno Fischer v knize »Geschichte
der neuern Philosophie« díl
I. (nové vydání), jsou asi nejhlavnější. Co se týče literárních zjevů o
filosofii D-ově vůbec neb jednotlivých látkách jejích
nelze zde podávati jich výčet, dlužno však v té
příčině odkázati k Überwegovu
Dějepisu filosofie, kdež výkaz literatury tak pečlivě proveden, že k němu se
nyní táhnou i Francouzi sami. Že spisové D-ovi z
frančiny a z latiny do jiných vzdělaných jazyků hojně překládáni, netřeba
zvlášť vytýkati: částečný výkaz překladův
též v uvedené knize shlédnouti možno. – Po česku
psáno o D-ovi v »Časop. čes. Museæ, 1851, a
sice jeho životopis od J. Hanuše, pak od téhož článek v Kobrově Slovníku Naučném, a příslušný výklad o nauce jeho v
Dějepisném nástinu filosofie novověké od J. Durdíka
(Praha, 1870). – Konečně máme ve svém jazyce dva hlavní spisy D-ovy a to Discours de la méthode (Rozpravu o methodě), již
dr. Jiří Guth (Praha, 1892) a Meditationes
de prima philosophia (Úvahy o první filosofii), jež
Jan Slavik (Praha, 1889) přeložil. Dd.
2. Základní myšlenky
filozofii chce
přetvořit v univerzální matematiku, vědu, ve které je všechno získáno přísnou
dedukcí z nejjednodušších základních pojmů
vzniká Descartova specifická metoda:
o
„Má-li
být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed
zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl
bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat zajisté nic. Budu pochybovat
o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat
musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi,
nýbrž i tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je
pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je – vždyť vím, že člověk je
často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím rovněž o tom, co se
zdá být vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš
lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl."
1. pochybovat o všem
o
„Začnu-li
však filozofovat tím, že všechno uvedu v pochybnost, existuje tu přece jen
něco, o čem nejen pochybovat nemohu, nýbrž co je dokonce tím jistější, oč
silněji pochybuji, totiž prostý fakt, že teď, v tomto okamžiku, pochybuji, to
jest: myslím. Vše, co svými smysly přijímám z vnějšího světa, by mohl být klam,
vše, co mohu myslet, může být nesprávné – avšak v pochybování jsem si jist
sebou jako myslící bytostí."
2. nelze pochybovat o tom, že myslím – „cogito,
ergo sum" – myslím, tedy jsem – první
neotřesitelné východisko
o
„V
této jistotě mám zároveň kritérium a vzor pravdy. Vše, co poznávám stejně
bezprostředně, stejně jasně a zřetelně (clare et distincte) jako tuto větu,
musí být tedy stejně jisté. Podaří-li se objevit ještě něco, co by bylo právě
tak jisté, učiníme další krok k budování opravdové filozofie. Existuje něco, co
odpovídá tomuto požadavku? Ano, je to bůh. Mám v sobě ideu boha jako nekonečné,
všemocné a vševědoucí bytostí. Tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího
světa, neboť toto vnímání mně vždy ukazuje pouze přírodní věci. A právě tak
jsem si tuto ideu ani nemohl vytvořit sám, neboť jak by bylo možné, abych já
jako konečná a nedokonalá bytost mohl sám ze sebe vypracovat ideu nekonečné a
dokonalé bytosti?"
3. D. přibírá na
pomoc teologický důkaz existence boží
a dospívá tak k absolutní jistotě boha jak dalšímu kroku – druhé neotřesitelné východisko
o
„K
vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby bůh nebyl
pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný
bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud. Zde
se však vtírá další otázka: Je-li bůh ve své pravdivosti jakoby ručitelem toho,
že lidé mohou poznávat pravdu, proč tedy přesto někdy bloudíme a upadáme v
omyl?"
4. problém teodiceje – D. poukazuje na svobodu vůle
o
„Svobodná
vůle člověku umožňuje, aby jednu představu přijal, jinou zamítl. Pouze v této
činnosti vůle, a nikoli v představování, je pramen omylu. Na nás samých záleží,
zda myslíme a poznáváme správně nebo nesprávně. Kdybychom se pouze přidržovali
měřítka, které máme po ruce v nesrovnatelné jistotě a zřetelnosti našeho
prvního principu, kdybychom za pravdivé přijímali pouze to, co je poznáno se
stejnou jistotou, a ke všemu ostatnímu chovali skepsi, pak bychom se nemohli
mýlit, nýbrž mohli bychom z našeho myšlení získat správný obraz světa."
5. zkoumání lidské mysli a idejí
o
nejprve
existuje idea boha jako nekonečné a nestvořené substance
o
dále existují
ideje dvou stvořených substancí
§
za prvé je to duch čili myšlení
§
za druhé svět těles
·
svět těles ovšem
neexistuje tak, jak se jeví
našim smyslům
·
smysly ukazují kvality věcí – barvu,
chuť, teplotu, měkkost – nevyhovují
Descartovu požadavku „jasnosti a zřetelnosti“
·
smyslová
zkušenost je nejasná a nepřesná
·
plnohodnotné
je pouze poznání racionální – v „matematických" pojmech
·
pro svět těles
je charakteristická rozlehlost, vyplnění prostoru
·
tělesa jsou prostorem a prostor sestává z těles, prázdný prostor neexistuje
·
pohyb je
tělesům dán o boha
·
celkové množství pohybu, které bylo světu těles uděleno bohem, zůstává proto stejné – první
předtucha zákona o zachování energie!
celou fyziku lze proto zkonstruovat přísně
matematicky ze tří pojmů:
o
rozlehlosti
o
pohybu
o
klidu
všechno, včetně
procesů v živých tělech, lze vysvětlit matematicky a mechanicky
3. Karteziánství
obecně filozofie
rozvíjející témata a způsob filozofování R. Descarta (lat. Cartesius)
nejvýznamnější
linie představují okasionalismus a jansenismus.
kromě boha
existují ještě dvě od sebe zcela odlišné substance
o čisté
myšlení, neprostorové a netělesné
o čistá
rozlehlost bez jakéhokoli myšlení
§
obě musí
být v člověku nějak spojeny
·
„Když
se rozhodnu pohnout rukou a ta se pak pohne, jak může proces odehrávající se v
mém duchu být příčinou pohybu v tělesném světě? Když letící pták vyvolá tím, že
ho vnímám, v mém myšlení představu letícího ptáka – jak se může tělesný proces
stát příčinou procesu myšlení? Jak dochází k tomu, že se přesto oba akty, akt
myšlení a tělesný proces, setkávají, že vystupují spolu, jak ukazuje naše
zkušenost?“
tento problém
řeší okasionalisté, kteří tvrdí:
o že se oba procesy setkávají, třebaže nemohou souviset
příčinně – jde o boží zázrak
§
spočívá v tom,
že bůh při příležitosti (lat. occasio, odtud název okkasionalismus) mého
volního aktu pohybuje mou rukou, že bůh při příležitosti přelétávajícího ptáka
ve mně vytváří příslušnou představu atd.
§
slovníková
definice
·
okazionalismus,
okkasionalismus – z latinského occasio – příležitost; doktrína ve
francouzské a nizozemské filozofii v 17. – 18. stol., snažící se dořešit
základní problém Descartova dualismu
– vztah mezi myslící a rozprostraněnou substancí, jejichž předpokládaná
samostatnost vylučuje vzájemné přímé ovlivňování. Stoupenci okazionalismu
nalezli řešení nepřímo přes Boha: spojení substancí uskutečňuje při zvláštních
příležitostech sám Bůh, který může být příčinou čehokoli; vše je pouze
„příležitostí“ pro jeho zasahování. Významným představitelem N. Malebranche
·
jansenismus,
katolické náboženské a filozofické hnutí v 17. – 18. stol. ve Francii a v
Nizozemí; inspirováno dílem Augustinus C. O. Jansena. Jansenismus oživil na
půdě katolicismu myšlenky Augustina (zejména o hříchu a Boží milosti).
Požadoval prohloubení a očištění náboženského života, zdůrazňoval přísný mravní
řád, přihlásil se k vyhraněné nauce o předurčení; přiblížil se tak reformním
snahám protestantismu, což vedlo ke střetu s katolickou církevní autoritou a
zejména s jezuity. – Střediskem jansenismu se stal klášter Port-Royal u Versailles,
kde byly rozvíjeny i Descartovy myšlenky o metodě a logice (viz též karteziánství).
Význam jansenismu ve Francii poklesl v pol. 18. stol., zatímco v Nizozemí
vznikla (1723) katolicko-jansenistická církev v čele s biskupem utrechtským.
Jansenismus měl ohlas i v Německu, rakouské monarchii a Itálii, zejm. u odpůrců
jezuitů. Mezi hlavní představitele patřil i B. Pascal.
Tato stránka WWW je 33