Baroko

 

II. René Descartes

         1. Život a dílo

         2. Základní myšlenky

         3. Karteziánství

        

1. Život a dílo

*      René Descartes (latinsky Renatus Cartesius) se narodil roku 1596 ve šlech­tické starofrancouzské rodině v Touraine

o       vědeckého vzdělání se mu dostalo v jezuitské koleji v La Flèche – záliba v matematice, skepse vůči všem ostatním vědám

o       zcela se věnoval studiu matematiky

*      jako voják se zúčastnil třicetileté války, protože chtěl důkladně poznat svět

o       sloužil nejen v katolickém bavorském vojsku, ale i ve vojsku holandském

*      téměř dvacetileté období, nejdelší a nejplodnější, žil v Holandsku, kde pobýval raději než v rodné Francii především kvůli větší vnější i vnitřní nezávislosti, kterou mu tento exil poskytoval

*      švédská královna Kristina, která studovala Descartova díla a přála si, aby jí některé otázky vy světlil osobně, ho roku 1649 pozvala za velice výhodných a lichotivých podmínek do Švédska, kde však Descartes po krátkém pobytu podlehl hned následujícího roku vlivům nezvyklého klimatu

*      všechna díla byla sepsána během dlouhého pobytu v Holandsku

o       první se mělo jmenovat „Svět" a bylo téměř dokončeno

§         když se roku 1633 dozvěděl o odsouzení Galileiho, pod dojmem této zprávy svůj spis zničil

§         některé jeho části se ovšem objevují v jeho pozdějších dílech

o       stejná opatrnost – dílo, Rozpravu o metodě, jak vést správně rozum a jak hledat pravdu ve vědách (1637) – vydal nejprve anonymně

o       o čtyři roky později vyšlo jeho hlavní dílo, Meditace o první filozofii (tj. o metafyzice), v nichž se dokazuje boží existence a rozdíl mezi lidským duchem a tělem

*      jeho knihy byly později zařazeny mezi zakázané a zatraceny jak protestantskou církví, tak i státem

o       r. 1644 vydal systematický výklad svých myšlenek pod názvem Principiaphilosophiae

o       dalších spisy – Dopisy o lidském štěstí a Vášně duše

§         napsány pro falckou hraběnku Alžbětu, kterou Descartes poznal v holandském exilu

*      objevy v matematice – zajistily mu místo mezi největšími matematiky všech dob – nejdůležitější analytická geometrie se svým souřadnicovým systémem

*      slovníková definice

René Descartes [dekart]

*      latinsky Renatus Cartesius, * 31. 3. 1596, † 11. 2. 1650, francouzský filozof a vědec (matematik, fyzik, fyziolog)

*      tvůrce novověké koncepce subjektu, zakladatel novověkého racionalismu a vědeckého objektivismu

*      účastnil se třicetileté války (snad i bitvy na Bílé hoře), 20 let žil v liberálnějším Nizozemí, zemřel ve Švédsku

*      rozhodujícím způsobem přispěl k novověkému pojetí přírody jako nekonečného, matematicky propočitatelného a předvídatelného univerza

*      usiloval o vytvoření autonomní filozofie, opírající se o suverenitu lidského rozumu a vybudované z pravd, jež by měly nespornost pravd matematických

*      za základní princip filozofování stanovil bezprostřední evidentnost (jasnost a zřetelnost) poznatku (Rozprava o metodě)

*      pevné východisko filozofování nalezl pomocí metodické skepse v sebejistotě myslícího (pochybujícího) Já (latinsky ego; viz též cogito)

*      ego interpretováno jako „myslící věc“ (duchovní substance) protikladná přírodě jako „rozprostraněné věci“ (hmotné substanci)

*      nad oběma substancemi stojí třetí, tzv. neomezená substance – Bůh

*      přírodu (hmotu) chápal jako geometrické tvary a souřadnice; její poznání se proto uskutečňuje v rozumu abstrakcí

*      jeden ze zakladatelů analytické geometrie; zavedl pojem funkce a proměnné veličiny a soustavu pravoúhlých (kartézských) souřadnic

*      na Descarta navázalo bezprostředně karteziánství, poté zejm. B. Spinoza

*      svou fyzikou Descartes ovlivnil zvláště francouzský materialismus 18. stol., racionalistickým budováním filozofie vytvořil její vzor pro osvícenství 18. – 19. stol

*      ve 20. stol. považován za otce moderního subjektivismu

*      další díla: Úvahy o první filozofii, Pojednání o vášních a jiné.

§         Descartes [dekàrt] René, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) latině zvaný Renatus Cartesius, filosof franc, narodil se 31. bř. 1596 z rodu starého a vzácného, v místě Lahaye (v krajině Touraine). Později na rozeznanou od staršího bratra podle zemanského statku svého uváděn jest s praedikatem »Seigneur du Perro«. Prvního vzdělání nabyl na škole jesuitské v Laflèche (v prov. Anjou) a dokonal svá studia v Paříži. Mohutný pud, poznati země a lidi, hnal ho do světa. D. chopil se ovšem prostředku tehda oblíbeného u mladých šlechticů, ale vykořistil jej vznešeným způsobem, stále se vzdělávaje a přemýšleje: věnoval se totiž dobrovolně zaměstnání vojenskému, nejdříve v službách prince Morice Oranžského a pak r. 1619 kurfiršta Maximiliána bavorského. S vojskem tohoto byl i přítomen v bitvě Bělohorské dne 8. list. 1620 a druhý den po bitvě přitáhl s vítězi do Prahy, kdež trávil několik měsíců. Po té prošel s císařským vojskem různá místa v jižních Čechách, na Moravě a v Uhrách a konečně vystoupiv z vojenské služby r. 1621 domů se vrátil, odkudž urovnav záležitosti rodinné několik cest vykonal (mezi jinými také do Italie), až r. 1629 trvale přesídlil do Hollandska. Nechtěje býti vyrušován návštěvami a jinými nároky společenského života měnil často bydliště i byt svůj, v lidnatém kraji nízozemském hledaje a nacházeje samoty, aby se mohl úplně oddati studiím vědeckým a klidnému vypracování svých filosofických záměrů. Neboť jak sám dokládá – právě v hojném davu jednotlivec mizí, zůstane nepozorován a chráněn proti dotěrné všímavosti, jež v malých místech člověka pronásleduje. Zde za dvacetiletého pobytu složil a z části tiskem vydal všechna svá rozvážně připravovaná díla. Odtud také proniklo jméno jeho v učené kruhy evropské, a sláva, které nehledal, našla ho i v jeho úkrytu. D. viděl svou nauku růsti, prospívati, počet jeho žáků a přívrženců se množil, ale také námitek a odpůrců. Nic nebylo střízlivé mysli jeho tak daleko jako mam mučedničí, a proto se polemikám a zejména srážkám s mocnostmi uznanými opatrně vyhýbal, ač se jich neubránil. V Haagu seznámen byl s učenou a zvěduchtivou princeznou Eliškou, nejstarší dcerou Bedřicha Falckého (krále českého), s nížto o filosofii své jednával a si dopisoval; ano i svá »Principiæ jí věnoval a svou knihu »Traité des passions de l'âme« vlastně pro ni napsal. Roku 1649 do Štokholma povolán byv královnou Kristinou, jež chtěla blíže stýkati se s filosofem a poznati jeho nauku v rozmluvách s ním samým, došel sice úspěchu a cti, ale nezvyklý způsob života a drsné podnebí severní podryly útlé zdraví jeho. Po čtyřech měsících svého pobytu v Štokholmě D. ochuravěv zánětem plic zemřel 11. února 1650 a pochován tam na hřbitově katolickém. Tělo jeho po 17 létech přeneseno do Francie a uloženo v kostele sv.Genovéfy, napotomním Pantheonu pařížském. D. svou filosofii počíná pochybováním. On byl poznal vše, co mu tehdejší učenost podati mohla, ale nic neposkytlo mu žádoucího světla. Podobně i skutečný život, v nějž se nořil, ukázal mu jen směsici povah a náhledů, ale žádné jistoty; lidé i smysly nás klamou. Všude zastal jen nesvár a rozštěpenost v tábory, které s sebou zápolily, nikde jednoty a nepopíratelných výsledkův. Jediná věda činila výjimku, mathematika. I položil si D. vysoký cíl, projíti totiž od pochybnosti k jistotě a zavésti k tomu konci nový způsob ve filosofování, jenž by jasnost i jistotu mathematické methody slučoval. Jeho pochybování bylo všeobecné a hluboké; myslitel nesmí žádnou větu jakožto pravdivou přijmouti od jiného, dokud se sám o její pravdě nepřesvědčí. Ani podání ani obecné mínění, ani zvyk a vychování nesmí míti vlivu na jeho vědecké rozhodnutí. Chtějíce každému klamu na stopu přijíti, radí D., abychom i každou větu, kterou jsme posud za pravou měli, pochybě podrobili, ano záhodno prý mysliti si, jakoby nás jakýsi zlý duch podváděti chtěl, tak že bychom stále měli býti na stráži a všechno v pochybnost bráti. Kdybych však i o všem pochyboval, něco zbude, o čem pochybovati nelze. To jest pochybování samo. Ono jest vůbec jakési dění duševní, které s rozmanitými svými útvary zahrnuje se také slovem myšlení. O myšlení nemohu se tázati, zdali jest; neb otázka tato jest myšlénka a tedy potvrzením sebe samy. O každé činnosti mohu pochybovati; o tom, že myslím, nikdy; pochybování samo jest myšlení. V něm jsem si bezprostředně jist své jsoucnosti. Kdybych všechen obsah jakožto věc pochybnou ze svého myšlení vymýtil, ta věta konečně zůstane: Myslím, jsem (Cogito, ergo sum). Tak opatřil si D. pevné východisko. Pochybováním přišel k vlastní bytosti co k nejjistějšímu poznatku – já existuji jakožto myslící bytost. Tuto učinil počátečným bodem celé filosofie, položil důraz na zkušenost vnitřní (sebezření, sebevědomí). V tom spočívá význam jeho a za tou příčinou kladou jej dějepisci filosofie v čelo myslitelů novověkých. On člověka odkazuje k člověku, a zveme-li tohoto subjektem, má jeho soustava ráz subjektivismu. Já jsem si bezprostředně jist své jsoucnosti, že totiž existuji co bytost myslící, kdežto všechno ostatní může býti v pochybnost vzato, i vlastní tělo moje, ostatní lidé, nebe, země – o existenci toho všeho prozatím nejsem přesvědčen, o nich mohu věděti, jen pokud je myslím, totiž je představuji. Všechno to může býti představou pouhou (ideou) v bytosti mojí, ale věcnou existenci míti nemusí (idealismus). Nyní bylo snahou D-ovou, aby jasnou jistotu východiska svého přenesl na další poznatky filosofické. Marně se ohlížel po nauce, v níž by tento požadavek byl vyplněn. Toliko mathematika mu zůstala jakožto vzor vědy onomu požadavku vyhovující. I žasne, že na této pevné podstavě posud nic vyššího zděláno nebylo, než odbory mechaniky. Východiskem mathematiky jest několik zásad, které každému bez důkazův vysvítají, a na ně pak všechno další dokazování bezpečně spoléhá, vydávajíc poučky rovněž tak jasné a jisté. Těchto dvou prospěchů chtěl pro filosofii dosíci – východisko měl (Cogito, ergo sum), nyní šlo o to, jak dále. Jak poznáme na větě, že jest skutečně pravda? D. si odpověděl: Když tu větu tak jasně a zřetelně prohlédám jako větu mathematickou. Abstrakce však šla o krok dále, vynechala mathematiku a zevšeobecnila ono pravidlo. I praví D.: »Mohu stanoviti za všeobecné pravidlo, že všechno to jest pravdivé, co velmi jasně a zřetelně pojímám.« Totě D-ovo pověstné sudidlo (criterium) pravdy. Když vykládáme slova »jasně a zřetelně« v obdobě s porozuměním mathematickým, jest sudidlo to zajisté oprávněno. Každou poučku mathematickou mohu tak proniknouti, že mi nezbude nic temného v ní, sleduji ji až k zásadám, zřím její souvislost s jinými větami a přece ji od nich různím a zírám její pravdu jako duševním okem patrně před sebou (intuitivně), věta jest mi jasná i zřetelná. Tak to podle přání D-ova mělo býti i ve filosofii. Pídě se pro ni po jistotě připadl na mathematiku, což jest další význak jeho snahy: všeobecná vzornost mathematiky (mathematičnost jeho filosofie). Na základě svého východiska a sudidla, methodou mathematickou hodlá nejdůležitější věty filosofické dokazovati důvody rozumovými, tedy na příklad, co dříve jen na víře spoléhalo, má nyní uznáno býti rozumem, – chce tímto rozumováním nejen empirii pronikati, nýbrž překročiti meze možné zkušenosti a dokázati zejména náboženské základní články o jsoucnosti Boha a nesmrtelnosti duše. I sluje tento směr (ve filosofii a theologii) rationalismus. Mezi představami svými shledávám jednu, která ode mne pochoditi nemůže, to jest představa o nejdokonalejší, neskončené bytosti. Té představy příčinou nejsem já, poněvadž jsem bytost konečná, obmezená. Neexistuji tedy já sám, nýbrž ještě něco jiného, co jest oné představy dostatečnou příčinou, a to jest právě bytost neskončená, nepodmíněná, Bůh. Existence jeho jest mi tedy jistější než existence věcí konečných. Já v sobě shledávám představu o Bohu, avšak nepřišla mi ze světa smyslného, pouhou činností smyslův, nýbrž jest mi vrozena, od počátku v bytost mou vložena. D. praví: »Bůh tvoře mne ideu tuto do mne vložil, aby byla jako známka umělce dílu jeho vtištěná.« Mimo to, jestliže já v přítomném okamžiku sebe existovati vím, nenásleduje z toho, že také existovati budu v budoucím okamžiku, leč by mne příčina jakás udržovala a takořka na novo tvořila. Síly podobné v sobě samém nejsem si vědom, já sebe stvořiti a udržeti nemohu, ano vím, že veskrze závisím na příčinách, ty zase na jiných, a tak dále, až se dojde ku příčině poslední, nezávislé, která k žádné prvotnější více neukazuje, prapříčina všeho, což jest – Bůh. Konečně D. dodává obměnu důkazu ontologického. Táhna se k svému sudidlu pravdy dí, že to všechno k věci náleží skutečně, co si jasně a zřetelně s pojmem jejím spojeno představuji. V pojmu bytosti nejdokonalejší zahrnuta jest jsoucnost její; neboť jest jasné a zřetelné, že bytost, která by jsoucnosti neměla, nebyla by nejdokonalejší. Nemohu jsoucnost od oné představy odloučiti, nýbrž musím onu s touto mysliti. Bůh dle pojmu už existuje nutně; jako z pojmu trojúhelníka vyplývá, že součet vnitřních úhlův jeho rovná se 180 °, tak z ideje o Bohu jsoucnost jeho. Jedna z nutných vlastností jeho jest pravdivost (veracitas). »Chtíti klamati buď o zlomyslnosti svědčí nebo o slabosti, tudíž v bytnost Boží nespadá.« Touto pravdivostí podpírá i své sudidlo pravdy, ano z ní plyne, že jasný a zřetelný poznatek nemůže býti křiv. Na základě jistoty o existenci Boha a jeho pravdivosti soudí D. dále, že všechny naše jasné a zřetelné představy mimo nás zvěstují nám něco skutečného, zevnější svět, těla a bytosti jiné, že tyto nejsou pouhými představami a přeludy našeho nitra, jak tvrdí extremní idealismus. Idea o Bohu D-ovi zaručuje objektivní jsoucnost světa zevnějšího. Jako všechno dění na tělech má svou podstatu, hmotu, tak i dění duševní má podstatu: ducha. Význak hmoty jest rozestřenost, rozsáhlost v prostoře, význak ducha jest myšlení. Všechny ostatní vlastnosti mohu si od hmoty odmysliti, rozestřenost zůstane, a tak D. hmotu skoro svedl na pouhý prostor; – a zase od ducha mohu vše odmysliti, jen myšlení zůstane. Jakožto myslícího sebe přímo znám, záleží tedy má podstata ne v těle, nýbrž v duchu. Podstatu pak vymezuje takto: »Podstatou nic jiného nemůžeme vyrozumívati než věc, která tak existuje, že žádné jiné věci nepotřebuje k existování.« Takových podstat stanoví dvé, docela různých, na sebe nepřevoditelných, rozestřenou a myslivou, tudíž jest jeho soustava dualismus (hmoty a ducha). Přes to vykládá dále: »A tak sice podstata, která docela žádné jiné věci nepotřebuje, v pravdě jen jediná může pojata býti, totiž Bůh; ostatní nejinak než přispěním Božím existovati mohoų. Hmota a duch jsou samostatné podstaty v poměru k sobě, ale závisejí na Bohu. Pročež jim praedikat podstat týmže smyslem (univoce) nepřísluší jako Bohu, ony jsou podstaty podružné. Tím vyznačen jest nejen dualismus soustavy jeho, ale též idea Boha. Bůh není členem oné dvojice, nýbrž jest nad ní – a zoveme-li dvojici tu se všemi zjevy jejími světem, vysvítá, že Bůh není v něm obsažen, nýbrž že jest nad světem. A teď se teprve může doložiti, že filosofie D-ova jest theismus. Ježto podstata duše lidské záleží v myšlení a prostorovost od ní vyloučena jest, nemůže býti rozdělena, jest nezahladitelna čili nesmrtelna. Pojímám duši co podstatu myslící zcela jasně a zřetelně, aniž nucen jsem nadati ji prostorem, jenž jest dělitelný; proto mocí přijatého sudidla pravdy duše existuje a existuje tak, jak si ji myslím. Ona nezajímá prostoru a s tělem souvisí bezprostředně jen v jediném bodě v mozku. Bod ten jest tak zvaná šišimka čili žláza šutková (Zirbeldrüse, glans pinealis). Člověk jakožto spojení čili jednota obou podstat jest bytost dualistická (člověk z těla a duše nesmrtelné). Vespolné působení obou podstat zdá se při úplné různosti jich vyloučeno býti; avšak ono jest a to přispěním Božím (assistentia divina). Odtud vynikají v napotomní filosofii ony usilovné pokusy, objasniti blíže nepopíratelnou stávající vzájemnost mezi tělem a duší. Jako všecky úkazy přírodní tak vysvětluje D. i tělesný život člověka, zvířete i rostliny toliko po zákonech hybu. Proto odpíral (proti učení Aristotelovu), že duši přísluší také úkon vyživovací, jejž vysvětloval ovšem čistě mechanicky. Duše má dle něho jen úkon myslící, jenž v sebevědomí se projevuje, – a nic jiného. Proto popíral také, že by zvířata měla duši; co se na těle zvířecím děje, musí se pojímati obdobou stroje. Zvíře prý jest živoucí stroj, automat bezduchý. Tělo člověka rovněž tak, jen že se k němu druží nesmrtelná duše, toto coelo rozdílná od těla dělitelného, tedy smrtelného. Tak D. položil základ k vysvětlování zjevů hmotných i duševních, k fysice i k psychologii. Jakož podstatou hmoty jest rozestřenost, takož ona jest tatáž celým světem; může míti podobu a stavy zevnější (pohyb), ale žádných stavů vnitřních, žádných sil a žádného působení do dálky. Tělo jen tlakem a rázem hyb svůj sděluje tělu druhému. Kde prostor, tam hmota, a jako prostor i ona dělitelna do neskončena. Není prázdného prostoru, ale také není atomů. Neboť i nejmenší částečka hmoty zaujímá prostor jakýs, a byla by dělitelna, tedy ne atomem. Nicméně obsahuje D-ova nauka o hmotě i výhody atomistiky; neboť fakticky skládá se hmota z malých tělisek, která pro své potřeby můžeme pokládati za atomy a spolu je mysliti jen Bohem dělitelné (nauka korpuskulární). Všechna změna jest pouze změna místa (pohyb). Z pohybu a dělitelnosti hmoty následují všecky úkazy přírodní. Při vysvětlování jich musí býti všechny zřetele účeloslovné vyloučeny a jen čisté příčinnosti se dbáti. D. vyhledává nikoli účely (causae finales, nýbrž činné příčiny (causae efficientes). Jeho přírodosloví jest rozhodně mechanistické. Každé tělo trvá v tom stavu, v jakém jest, nemohouc o sobě ničeho změniti. Totě zákon setrvačnosti v nejširším formulování. On jest oprávněnou reakcí proti oduševnění hmoty, které se druhdy provádělo. Hmota byla rejdištěm daemonů a skřítků; ti musili býti zahnáni, nežli se člověk zmocniti mohl panství jich a přírodu zpytovati. Místo nich byl uveden zákon, jemuž hmota – bez libovůle tajemných mocností – bez výjimky podrobena jest. D. zbavil přírodozpyt substanciálních forem, nevystižných mohutností i skrytých qualit (jichž užívala scholastika) a hmotě ponechal jen attribut prostoru a trpnost. Všecka síla pochodí od Boha, hyb stvořením samým už dán, a ježto Bůh jest nezměnitelný, soudí D., že Bůh nejen udržuje hyb, nýbrž jej i ve stálé velikosti zachovává, že totiž velikost (čili quantum) hybu (součin z hmotnosti a rychlosti mc) u vesmíru zůstává tatáž. Duše může pouze směr hybu změniti, ale nikdy jeho velikost. Ze zásoby jeho čerpáme, pomocí strojův svých jej v jiná místa řídíme, ale zploditi ho nemůžeme. »Dejte mi hmotu i hyb, a sestrojím svět!« Výrokem tím naznačil D. fysikálnost svého přírodosloví. Jako úkazy hybu na nebi i na zemi, jako tělo lidské a zvířecí, tak celá příroda jest mechanismus, v němžto vše děje se podle zákonů hybu. Mysleme si hmotu z počátku v úplném klidu. Bůh dodal jí prvního postrku, a ježto prostor pln jest hmoty, rozšíří se postrk a sdělí všem částem. Ty postupují směrem přímočarým, však jedny překážejí druhým, odchylují se z přímé čáry opisujíce křivky. Tak povstává pohyb krouživý, vír (tourbillon). Na základě theorie vírové vysvětluje D. pohyb těl nebeských, světlo, tíhu. Jako automat-zvíře, tak i vír byl předmětem četných pří a učených hádek, zejména mezi Descartesovci a přívrženci Isaka Newtona. Ale takového snižování, jakého se mu dostalo, nezasloužil, myšlénka ta zůstane pozoruhodna jako ona podobná při Démokritovi, ano v novější době někteří přívrženci D-ovi chtějí v jeho vírech viděti jakousi anticipaci vítězné nauky vibrační; vír jest prý předvěsť kmitu. Tak ačkoli s jedné strany D. utvrdil ono rozdvojení (duch a hmota) a dokonal zcela abstrakci, že duše jest jen myslící bytost čili že to, co v nás myslí, jest pro sebe, něco oddělitelného od celého člověka: přece s druhé strany snaží se důsledně podle svého návodu mechanistického všechno to, co v duši při spojení jejím s tělem se děje, vysvětlovati důsledně po mechanisticku, totiž podle zásady příčiny a účinu. I zjednal místo pro pravou psychologii vysvětlovací, jež hledá zákony duševního dění bez ohledu k pomyslům metafysickým a setkával se na její půdě s fysikou a s fysiologií, ač jinak obor její od těchto co nejpřísněji lišil. Hluboce vnikl v pravé jádro člověka a ukazuje se býti bystrým znatelem přirozenosti lidské. Ve svém pojednání Des passions de l'âme třídí všechna hnutí mysli a hodlá převésti je na šestero základních tvarů. Jsou to: 1. podiv, 2. láska. 3. zášť, 4. chtíč, 5. radost, 6. trud. Nejušlechtilejší hnutí mysli jest láska k Bohu. Všechna slasť záleží v uvědomění jakési dokonalosti, ctnosť pak v ovládání vášní rozumem, a tak blaho životní závisí na vnitřních hnutích člověka. Žádné hnutí samo o sobě není zlým, ale každé může míti dobré a zlé účiny. Ethiku D. soustavně sice nevzdělal, ale k ní ve spisech svých zejména také v psychologickém právě dotčeném po různu trefnými poznámkami a výklady přispěl. Vyhlašuje sám metafysiku za kořen, fysiku za kmen a ethiku pak za jednu ze tří hlavních větví všeho vědění (mechanika [technika], medicina, morálka). O mravouku ovšem bylo postaráno náboženstvím křesťanským, a mohla se tedy péče filosofova obraceti skoro výhradně k filosofii theoretické. Nicméně najde se u něho dosti míst, kde se svého stanoviska podrobněji se vyslovuje o smýšlení a povinnostech člověka, a zabíhá až k nejpraktičtějším předpisům soukromého chování, k jakési prozatímné morálce či vlastně životosprávě, jako jsou pravidla v »Rozpravě o methodě« uvedená (věrným zůstati zákonům a víře vlasti své, – z různých náhledů současně vznikajících, přijmouti vždy ty mírnější, – vystříhati se všech excessův a také všech závazkův, které by byly na úkor osobní svobodě a nezávislosti, – býti pevným a důsledným jak v jednání tak i v náhledu svém, o kterém se člověk už rozhodl, – spíše zápoliti s samým sebou než s osudem, a spíše chtíti změniti své žádosti nežli řád světa zavedený a j. p.). I byla několikráte z výroků takových sestavena jakási Ethica Cartesiana, jež však není soustavnou mravovědou, nýbrž pouhou životosprávou a obsahuje též motivy starověké. zejména stoické (ku př. o ctnosti a blaženosti). Ale D. významně zasáhl i do jiných nauk speciálních. Ve fysice jest přímo pokračovatelem Galileiho a tedy jedním z původcův novověké vědy fysikální, svým radikálním stanovením zásady setrvačnosti, provedením principu mechanistického i v říši organické, svou kosmologií, i jednotlivými pracemi v optice, v hydrostatice i aerostatice (»Kartesianský čertíče▽ jest hoden zmínky). Též v anatomii a ve fysiologii tenkráte vlastně vznikající horlivě a samočinně se účastnil (zákon pohybů reflexních čili odrazových, oběh krve, embryologie a jiné záhady). Mathematiku, jak z nástinu celého vysvítá, zvláště pěstoval. Tu pochodí od něho zejména methoda neurčitých koefficientů, zvaná poučka D-ova; upozornil, že i záporné kořeny rovnic mají svůj dobrý význam, a ukázal, jak vykládati je; poznal souvislost mezi znaménky členů rovnice a kořenů jejích, že totiž každá rovnice má nanejvýš tolik kladných kořenů, kolik stříd, a nanejvýš tolik záporných, kolik sledů v znaménkách; podal své zvláštní řešení rovnic čtvrtého stupně, probral nauku o tečnách křivek a sestrojení jich, rozřešil množství určitých úloh geometrických, jakovéž tehdy mathematikové sobě na vzájem zasílávali, a konečně, což jeho největší na tomto poli zásluhou, pojal znamenitou myšlénku: formami algebraickými vyznačovati vztahy prostorní a tak počítáním řešiti úlohy geometrické (užívání algebry na geometrii) a zkoumati vlastnosti křivek či útvarů prostorních vůbec přetřásáním čili rozborem rovnic, které vyjadřují bytnost jejich, udávajíce vztahy mezi abscissou a ordinatou všeobecného bodu (D. strůjce analytické geometrie). Totě stručný nástin filosofické soustavy D-ovy. On jest reformátorem východiska a methody; co se týče vlastního jádra, činí D. totéž, co všichni filosofové: sestrojuje na základě všeho, co ví neb co jeho doba obsahuje, názor světa, počíná však odjinud, nežli se činilo před ním, a pokračuje jinak. Tresť jeho filosofie může býti vytčena jakožto upravený názor křesťanského lidstva: vychází ze sebe, vědomí, připojuje k tomu ideu Boha, stanoví a uznává podstatnou různost mezi přírodou a duchem jakožto dvou Bohem stvořených jestot, považuje člověka za jednotu jich obou, dokazuje nesmrtelnost duše a vedle prospěšných rad své životosprávy přijímá celou mravouku křesťanskou. D. začíná řadu filosofů rationalismu na pevnině evropské (D., Spinoza, Leibnitz) a určuje tedy vývoj soustav nejznamenitějších. Hned při svém vyniknutí vzbudila nauka jeho veliký ruch, získala přívržence a protivníky, tyto poslední zejména jednak mezi jesuity, kterýmž jeho výzev k pochybování i rationalistický způsob se povážlivým zdál, jednak mezi materialisty zřejmými i pokrytými. Co se týče odhadu domácího, tam skuteční znatelé dějin filosofie se shodují, že D. jest posud nejčelnější filosof Francouzův. Spisy D-ovy: I. Essays Philosophiques, v nichž byly obsaženy: a) Discours de la méthode pour bien conduire la raison et chercher la vérité dans les sciences, b) Dioptrique, c) Météores, d) Géométrie. (Lejda, 1637, latině 1644.) – II. Meditationes de prima philosophia (Amsterdam 1641). – III. Principia philosophiae (t., 1644). – IV. Traité des passions de l'âme (t., 1650). – V. Traité de l'homme a spolu De la formation du foetus (t., 1668). – Pohrobně vydány od přívrženců D-ových ještě jiná menší pojednání, jakož i sbírka listův jeho, velice poučná. Sebrané spisy vyšly latině v Amsterdamě 1670–83, francouzsky od V. Cousina v Paříži 1824–26. Jednotlivé z nich o sobě vydávány, se zprávami více méně podrobnými o jeho filosofii a zásluhách v přírodozpytu i v mathematice. O jeho životě psali Tepelius (Norimberk, 1674), Bayle (Amsterdam, 1681) a Baillet (Paříž, 1691), mimo to četní spisovatelé dějin filosofie, tak zejména Fr. Bouillier v díle »Histoire de la philosophie Cartésienne« (t., 1854, 3. vyd., 1868), Damiron »Histoire de la philosophie du XVII. Siècle«, Kuno Fischer v knize »Geschichte der neuern Philosophie« díl I. (nové vydání), jsou asi nejhlavnější. Co se týče literárních zjevů o filosofii D-ově vůbec neb jednotlivých látkách jejích nelze zde podávati jich výčet, dlužno však v té příčině odkázati k Überwegovu Dějepisu filosofie, kdež výkaz literatury tak pečlivě proveden, že k němu se nyní táhnou i Francouzi sami. Že spisové D-ovi z frančiny a z latiny do jiných vzdělaných jazyků hojně překládáni, netřeba zvlášť vytýkati: částečný výkaz překladův též v uvedené knize shlédnouti možno. – Po česku psáno o D-ovi v »Časop. čes. Museæ, 1851, a sice jeho životopis od J. Hanuše, pak od téhož článek v Kobrově Slovníku Naučném, a příslušný výklad o nauce jeho v Dějepisném nástinu filosofie novověké od J. Durdíka (Praha, 1870). – Konečně máme ve svém jazyce dva hlavní spisy D-ovy a to Discours de la méthode (Rozpravu o methodě), již dr. Jiří Guth (Praha, 1892) a Meditationes de prima philosophia (Úvahy o první filosofii), jež Jan Slavik (Praha, 1889) přeložil. Dd.

 

2. Základní myšlenky

*      filozofii chce přetvořit v univerzální matematiku, vědu, ve které je všechno získáno přísnou dedukcí z nejjednodušších základních pojmů

*      vzniká Descartova specifická metoda:

o        „Má-li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je však jisté? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat zajisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zjistil, co obstojí před touto radikální pochyb­ností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je – vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochy­bovat musím rovněž o tom, co se zdá být vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl."

*      1. pochybovat o všem

o        „Začnu-li však filozofovat tím, že všechno uvedu v pochybnost, existuje tu přece jen něco, o čem nejen pochybovat nemohu, nýbrž co je dokonce tím jistější, oč silněji pochybuji, totiž prostý fakt, že teď, v tomto okamžiku, pochybuji, to jest: myslím. Vše, co svými smysly přijímám z vnějšího světa, by mohl být klam, vše, co mohu myslet, může být nesprávné – avšak v pochy­bování jsem si jist sebou jako myslící bytostí."

*      2. nelze pochybovat o tom, že myslím – „cogito, ergo sum" – myslím, tedy jsem – první neotřesitelné východisko

o        „V této jistotě mám zároveň kritérium a vzor pravdy. Vše, co poznávám stejně bezprostředně, stejně jasně a zřetelně (clare et distincte) jako tuto větu, musí být tedy stejně jisté. Podaří-li se objevit ještě něco, co by bylo právě tak jisté, učiníme další krok k budování opravdové filozofie. Existuje něco, co odpovídá tomuto požadavku? Ano, je to bůh. Mám v sobě ideu boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytostí. Tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa, neboť toto vnímání mně vždy ukazuje pouze přírodní věci. A právě tak jsem si tuto ideu ani nemohl vytvořit sám, neboť jak by bylo možné, abych já jako konečná a nedokonalá bytost mohl sám ze sebe vypracovat ideu nekonečné a dokonalé bytosti?"

*      3. D. přibírá na pomoc teologický důkaz existence boží a dospívá tak k absolutní jistotě boha jak dalšímu kroku – druhé neotřesitelné východisko

o        „K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud. Zde se však vtírá další otázka: Je-li bůh ve své pravdivosti jakoby ručitelem toho, že lidé mohou poznávat pravdu, proč tedy přesto někdy bloudíme a upadáme v omyl?"

*      4. problém teodiceje – D. poukazuje na svobodu vůle

o        „Svobodná vůle člověku umožňuje, aby jednu představu přijal, jinou zamítl. Pouze v této činnosti vůle, a nikoli v představování, je pramen omylu. Na nás samých záleží, zda myslíme a poznáváme správně nebo nesprávně. Kdybychom se pouze přidr­žovali měřítka, které máme po ruce v nesrovnatelné jistotě a zřetelnosti našeho prvního principu, kdybychom za pravdivé přijímali pouze to, co je poznáno se stejnou jistotou, a ke všemu ostatnímu chovali skepsi, pak bychom se nemohli mýlit, nýbrž mohli bychom z našeho myšlení získat správný obraz světa."

*      5. zkoumání lidské mysli a idejí

o       nejprve existuje idea boha jako nekonečné a nestvořené substance

o       dále existují ideje dvou stvořených substancí

§         za prvé je to duch čili myšlení

§         za druhé svět těles

·        svět těles ovšem neexistuje tak, jak se jeví našim smyslům

·        smysly ukazují kvality věcí – barvu, chuť, teplotu, měkkost – nevyhovují Descartovu požadavku „jasnosti a zřetelnosti“

·        smyslová zkušenost je nejasná a nepřesná

·        plnohodnotné je pouze poznání racionální – v „matematických" pojmech

·        pro svět těles je charakteristická rozlehlost, vyplnění prostoru

·        tělesa jsou prostorem a prostor sestává z těles, prázdný prostor neexistuje

·        pohyb je tělesům dán o boha

·        celkové množství pohybu, které bylo světu těles uděleno bohem, zůstává proto stejné – první předtucha zákona o zachování energie!

*      celou fyziku lze proto zkonstruovat přísně matematicky ze tří pojmů:

o       rozlehlosti

o       pohybu

o       klidu

*      všechno, včetně procesů v živých tělech, lze vysvětlit matematicky a mechanicky

 

3. Karteziánství

*      obecně filozofie rozvíjející témata a způsob filozofování R. Descarta (lat. Cartesius)

*      nejvýznamnější linie představují okasionalismus a jansenismus.

*      kromě boha existují ještě dvě od sebe zcela odlišné substance

o       čisté myšlení, neprostorové a netělesné

o       čistá rozlehlost bez jakéhokoli myšlení

§         obě musí být v člověku nějak spojeny

·         „Když se rozhodnu pohnout rukou a ta se pak pohne, jak může proces odehrávající se v mém duchu být příčinou pohybu v tělesném světě? Když letící pták vyvolá tím, že ho vnímám, v mém myšlení představu letícího ptáka – jak se může tělesný proces stát příčinou procesu myšlení? Jak dochází k tomu, že se přesto oba akty, akt myšlení a tělesný proces, setkávají, že vystupují spolu, jak ukazuje naše zkušenost?“

*      tento problém řeší okasionalisté, kteří tvrdí:

o       že se oba procesy setkávají, třebaže nemohou souviset příčinně – jde o boží zázrak

§         spočívá v tom, že bůh při příležitosti (lat. occasio, odtud název okkasionalismus) mého volního aktu pohybuje mou rukou, že bůh při příležitosti přelétávajícího ptáka ve mně vytváří příslušnou představu atd.

§         slovníková definice

·        okazionalismus, okkasionalismus – z latinského occasio – příležitost; doktrína ve francouzské a nizozemské filozofii v 17. – 18. stol., snažící se dořešit základní problém Descartova dualismu – vztah mezi myslící a rozprostraněnou substancí, jejichž předpokládaná samostatnost vylučuje vzájemné přímé ovlivňování. Stoupenci okazionalismu nalezli řešení nepřímo přes Boha: spojení substancí uskutečňuje při zvláštních příležitostech sám Bůh, který může být příčinou čehokoli; vše je pouze „příležitostí“ pro jeho zasahování. Významným představitelem N. Malebranche

·        jansenismus, katolické náboženské a filozofické hnutí v 17. – 18. stol. ve Francii a v Nizozemí; inspirováno dílem Augustinus C. O. Jansena. Jansenismus oživil na půdě katolicismu myšlenky Augustina (zejména o hříchu a Boží milosti). Požadoval prohloubení a očištění náboženského života, zdůrazňoval přísný mravní řád, přihlásil se k vyhraněné nauce o předurčení; přiblížil se tak reformním snahám protestantismu, což vedlo ke střetu s katolickou církevní autoritou a zejména s jezuity. – Střediskem jansenismu se stal klášter Port-Royal u Versailles, kde byly rozvíjeny i Descartovy myšlenky o metodě a logice (viz též karteziánství). Význam jansenismu ve Francii poklesl v pol. 18. stol., zatímco v Nizozemí vznikla (1723) katolicko-jansenistická církev v čele s biskupem utrechtským. Jansenismus měl ohlas i v Německu, rakouské monarchii a Itálii, zejm. u odpůrců jezuitů. Mezi hlavní představitele patřil i B. Pascal.

 

Tato stránka WWW je 33