Renesance a reformace

 

Giordano Bruno

Mikuláš Kusánský

Francis Bacon

Jakob Böhme

 

 

II. Filozofické systémy renesance

         1. Mikuláš Kusánský

         2. Giordano Bruno

         3. Francis Bacon

         4. Jakob Böhme

 

1. Mikuláš Kusánský

 

*      *1401, † 11. 8. 1464

*      Němec Nikolaus Chrypffs – někdy jmenován jako Nicolas Krebs (znamená „rak") z Kues na Mosele, nazývaný proto Mikuláš Kusánský nebo latinsky Nicolaus Cusanus

*      stojí zcela na počátku tohoto období – nejvýznamnější filozof rané renesance

*      je často považován za vlastního zakladatele novověké filozofie – jeho myšlenky obsahují zárodky moderního duchovního vývoje

*      po studiu v Itálii, které mu umožnili příznivci z řad šlechty, se stal nejprve advokátem, později knězem – to bylo tehdy povolání pro duchovního člověka předurčené a také jediné, které bez ohledu na původ otevíralo vzestup k nejvyšším místům

*      dosáhl nejvyšších kněžských úřadů a poct; papež ho mj.:

o       vyslal jako legáta do Cařihradu, aby připravoval znovusjednocení řecké a římské církve

o       jmenoval ho kardinálem, což pro Němce bylo tehdy nanejvýš vzácné vyznamenání

o       učinil ho biskupem v Brixenu a v tomto úřadě Cusanus také zemřel

*      cestou z Cařihradu pojal plán ke svému nejzná­mějšímu dílu De docta ignorantia – O vědomé, učené nevědomosti, vědoucím nevědění

o       jsou v něm již v zárodku obsaženy podstatné základní myšlenky jeho pozdějších děl

 

Filozofický systém

*      v astronomii dospěl spekulativní cestou dlouho před Kopernikem k hypotéze pohybu Země a nekonečného univerza

o       Kepler se na něho opakovaně odvolává

*      zabýval se podstatou a hodnotou individuality

*      neexistují podle něho žádná dvě stejná individua, zvláště ne dva stejní lidé

o       myšlení jednotlivých lidí zrcadlí univerzum zvláštním neopakovatelným způsobem podobně jako vydutá zrcadla s různým zakřivením

*      Bůh nestvořil svět bez plánu, nýbrž na základě matematických principů

o       k poznání vesmíru proto musíme používat týchž matematických principů

o       zvláštní druh matema­tického uvažování – tzv. mezní úvahy, např. když ukazuje, že obvod kruhu, předpokládáme-li nekonečný poloměr, spadá vjedno s přímkou

o       antická geometrie – se zabývala statickými, jasně vymezenými tvary a tělesy

§         Řekové usilovali o míru, jasnost, ohraničenost – neohraničené pokládal za méně hodnotné

*      v Cusanově myšlení se objevuje snaha překročit hranice do nekonečna

o       matematické příklady mu slouží k poznání podstaty Boha jako absolutní nekonečno, v kterém všechny protiklady spadají vjedno

*      rozlišuje různé stupně lidských poznávacích schopností:

o       schopnost smyslovou, která nejprve poskytuje jednotlivé, nesouvisející dojmy

o       schopnost rozvazovací, která smyslové dojmy pořádá a spojuje – její hlavní činností je proto rozlišování, rozdělování protikladů, jejím nejvyšším principem je věta o vyloučení třetího

o       konečně rozum, který to, co rozvažování odděluje, spojuje ve vyšší jednotu, v syntézu. Na úrovni rozumu tedy nalézáme sloučení proti­kladů (coincidentia oppositorum

*      Bůh, nejvyšší objekt našeho myšlení, je absolutno, ve kterém jsou všechny protiklady zcela zrušeny, je tím největším i nejmenším, stojí jako skrytý (deus absconditus) mimo protiklady a mimo naši schopnost chápaní

*      ve vztahu k absolutnu je výsledkem všeho našeho myšlení nevědění (ignorantia) – nevědomostučená", vědění o nevědění

*      pokusil se v praxi sblížit obě hlavní větve tehdejšího křestanství, východní a západní, a nalézt vyrovnání i s husity

o       idea univerzální tolerance – nevylučuje ani nekřestanská náboženství

 

2. Giordano Bruno

 

17. února roku 1600 byla na jednom náměstí v Římě postavena hranice. Na ní byl přivázán člověk a oheň byl zapálen. Umírající ani jednou nevykřikl. Když mu byl předtím nastaven krucifix, odvrátil pohrďlivě svou zasmušilou tvář. Ten, kdo takto zemřel, byl bývalý dominikán Giordano Bruno. (Störing, H. J.: Malé dějiny filozofie. 1991).

slovníková definice

*      Bruno Giordano, vl. jm. Filippo Bruno, * 1548, † 17. 2. 1600, italský myslitel; tvůrce panteistické přírodní filozofie, jíž vyvrcholilo renesanční myšlení

*      vzdělaný dominikán; opustil řád a prošel celou Evropou (1588 v rudolfínské Praze)

*      spory s církví vyvrcholily jeho upálením v Římě. – Filozoficky ovlivněn antikou, M. Kusánským a B. Telesiem; představitel renesančního hermetismu

*      domyslil a korigoval Koperníkův heliocentrismus (ani Slunce není absolutním středem vesmíru)

*      svět chápal jako nekonečnou a nezměrnou dynamickou jednotu; základem je „jedno" jako nerozvinutá příčina všeho, která zároveň obsahuje možnost všeho; stavebními kameny jsou monády (O příčině, principu a jednom)

*      v univerzu viděl nezměrnou nekonečnost s bezpočtem sluncí, hvězd a světů, stále kolotajících; vesmír je plný života

*      také v lidských dějinách spatřoval nekonečné vývojové možnosti a vyvodil z toho morální závěry; ostře napadal náboženskou nesnášenlivost

*      autor komedie Il candelaio (Svíčkář)

*      ovlivnil četné myslitele, např. B. Spinozu, G. W. Leibnize, J. G. Herdera, J. W. Goetha. Po dlouhém mučení a věznění upálen v Římě

o       Bruno Giordano (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích) filosof ital. (*ok. 1550 v Nole v Campagni – †1600 v Římě). V Neapoli vstoupil do řádu dominikánského, kde se oddal studiu otců církevních a humanistů, psal satiry a badal o přírod. vědách, v nichž překvapuje již svou moderností. Avšak z tohoto studia vytrhly ho pochybnosti, pro něž hledal útěchu ve studiu filosofie, a jež konečně vzrostly tak, že se měl zodpovídati ze 130 bludných článkův učení svého. Nechtěje odvolati B. raději prchl. R. 1579 přišel do Paříže a četl tam o 30 přívlastcích Boha, pak do Londýna, kde tiskl své italské spisy a kde uzrály jeho filosofické náhledy. V Oxfordě četl o nesmrtelnosti duše a o čtveré sféře; potom vrátil se do Paříže a vystoupil veřejně proti Aristotelově filosofii. V l. 1586 – 88 učil filosofii ve Vitemberce; r. 1588 dlel v Praze a byl od Sidneye, milostníka královny Alžběty, doporučen císaři Rudolfovi, jemuž odevzdal 160 článků proti filosofickým a mathematickým současníkům svým, začež dostal od něho 300 dolarů. Potom byl v Helmstadtě a Frankfurtě, kde dal tisknouti De triplici animo, de monade, de universo et mundis. Posléze vrátil se do Benátek byv tam zavolán od šlechtice Moceniga, jenž chtěl poznati nové pravdy filosofické. Mocenigo však prozradil B-na u svatého Officia jako šiřitele bludův, a B. byl v noci 22. kv. 1592 zatčen a postaven před benátský soud inkvisiční, před nímž vyložil sám co nejpodrobněji své učení a prohlásil svou kajicnost, avšak marně, neboť již v únoru 1593 poslán do Říma, kde byl chován 7 let u vězení. Když pak konečně nechtěje učení svého odvolati prohlásil, že nepsal nic kacířského, odsouzen k smrti na hranici a upálen 17. ún. 1600 na Campo dei Fiori. kde mu r. 1889 postaven pomník. B. jest z filosofů, kteří opustivše scholastiku a Aristotela a chtějíce spojiti filosofii s pokrokem věd uvedli novou methodu ve zkoumání myšlénkového světa a přírody. Obdivuje se Koperníkovi a tvoří myšlénku o jednotě a přeměně druhů. Jeho filosofie byla sice mnoho vykládána, ale není posud úplně vyložena, ač ji B. sám v Benátkách v processe svém vyložiti se snažil, jednak že nejsou ještě ani vydány všechny jeho spisy, jednak že v ní jest mnoho fantastického a neurovnaného. On obnovil starou myšlénku stoiků, že svět je živá bytost, proniknutá světovou duší. Bůh jest nejvyšší monas, soujímající v sobě všechny ostatní bytosti, jichž povaha v základě svém jest jednoduchost a vniternost. Věcí jsoucích základem jsou tedy prvky bytostné, jež B. zove monady či minima, a jich složením a rozkladem podmiňuje se život přírody. Metafysická povaha těchto prvků čili monad jest duševnost i hmotnost zároveň. (Předznačení spinozismu a myšlénky Leibnizovy.) Síla ke hmotě má se jako forma k látce, jako činnost k mocnosti; forma je vnitřní silou hmoty, která je věčně měnitelná. Ve svých spisech učí B. o nekonečném všemmíru jako účinku nekonečné moci božské; země jest mu hvězdou mezi hvězdami ostatními; přijímá všeobecnou nějakou prozřetelnost; Bůh je ve všem a nade vším; sv. Trojici vykládá jako moc, moudrost a dobrotu, nebo jako ducha, rozum a lásku boží. Chce najíti pravdu, děj se co děj, a proto chválí dny strávené ve Vitemberce, ježto prý tam dovoleno svobodně učiti, a proto také napsal spis Spaccio della bestia trionfante, kde bičuje víru protivující se rozumu, formu a obřady; při tom všem chce úplnou volnost a neobmezenost. Výsledkem jeho neústupné hrdosti, pro kterou nedovedl zastaviti se v čas na své dráze, jest i zevnější stránka jeho spisů, záležející v bizarrních obratech, bezmezné obraznosti, laskavosti ku přátelům a neobvyklé ostrosti k nepřátelům. V něm jeví se samé odpory. Konečně přece toužil po pokoji a studiu a hleděl v Toulouse vstoupiti znova do řádu; vydav své poslední dílo žádal býti představen papeži Klimentu VIII., aby za ně obdržel absoluci a mohl žíti opět v hávě kněžském. Kromě neústupné hrdosti je význačnou známkou jeho povahy i ctižádost, aby vynikl nade všechny současníky, a ta ho pobízela k úzkostlivé práci, jež mu měla pojistiti nesmrtelnost. Úsudek svůj o B-nově učení shrneme ve slovech Bertiových: Učení B-novo jest nedostatečné ve mnohých částech, ač se v něm nalézá mnoho velikého a nového. Jeho theorie o mravní bytosti je kusá, nejistá, mlhavá a s těží možno tušiti veliké otázky zastíněné, vztahující se ke tvorstvu, svobodě, povinnosti, právu a společnosti lidské. Jeho mysl je vůbec pohřížena v pozorování světa, v nutnost metafysickou a v idee o bytosti neosobné; mysl jeho vznáší se nad světem volným vyhýbajíc se pojmu bytosti osobní. Všecky jeho spisy jeví již svými názvy podivnost. I řeč jejich jest bizarrní. B. nazývá každou věc jejím jménem nic se neostýchaje. Nevyhýbá se ani hrubým žertům, které ho činily někde oblíbeným, jinde odporným. Spisy jeho jsou: La Cabala del Cavallo Pagano; La Cena delle Ceneri; Liber triginta statuarum; De anima; Certaines responses et invectives; De umbris idearum; Spaccio della bestia trionfante proposto da Giove; Eroici furori; Del infinito universo e mondi. B-novy Opere vydal Wagner (Lipsko, 1820, 2 svaz.), P. de Legarde (Gotinky, 1888 – 89, 2 sv.), spisy latinské Gfröser (Štutgart) a Morano (1888, 2 sv.) péčí Fiorentina, Imbrianiho a Tallariga; jiné spisy vydal V. L'utoslavski, prof. univ. kazaňské (1889), probíraje zvláště rukopisy Norovovy, nalézající se v Rumjancově museu v Moskvě, bohaté vůbec prvními vydáními spisů B-nových. O B-novi psali: Clemens (Bonna, 1847), Bartholmes (Paříž, 1846, 2 sv.), Jacobi, který viděl v něm svůj pantheismus, Hegel svůj enthusiasmus. F. Tocco (Flor, 1866), H. Stein a j. Největší zásluhu o výzkum filosofie B-novy má D. Berti, který B-na, o němž dříve bylo málo známo, uvedl v širší známost v Italii napsav již r. 1867 pojednání do časopisu »Nuova Antologiæ. Berti objevil i nové doklady v bohatém archivě dei Frasi v Benátkách z doby od 23. kv. 1592 do 13. ledna 1593-Z Němců psali o B-novi: Lasson, Von der Ursache und dem Einen; L. Kuhlenbeck, G. B-s Reformation des Himmels (překlad a výklad spisu Lo spaccio, Lipsko, 1889) a Vom unendlichen All und den Welten; H. Brunnhofer, G. B-s Weltanschauung (t., 1883) a j. P.

 

*      Bruno, křestním jménem Filippo – Giordano bylo jeho řádové jméno – se narodil roku 1548 v Nole v Itálii, do řádu vstoupil již v patnácti letech. Jeho vřelá láska k přírodě, jeho povaha, vášnivě se obracející ke světu, poznávání dobových vědeckých objevů a vůbec zájem o světské studium ho vedly k opuštění řádu — což byl tehdy neslýchaný krok. Od té doby vedl nestálý život štvance; nejprve odešel do Ženevy, pak do Francie, kde v Paříži také přednášel, dále do Anglie, kde vyučoval v Oxfordu, a delší čas žil v Londýně v kruhu šlechtických přátel a příznivců; pak se vrátil opět do Paříže, odtud do německých univerzitních měst Marburgu, Wittenbergu, Prahy, Helmstedtu a nakonec do Frankfurtu. Nikde nenalezl klid ani natrvalo dostatečný počet posluchačů, kteří by se přimkli k idejím, jež vyjadřoval v přednáškách a čteních, nenalezl ani nakladatele, který by se jeho kacířské spisy odvážil vytisknout. Po patnácti letech pobytu v cizině se na pozvání jednoho Benátčana vrátil do vlasti. Tam ho jeho hostitel zradil inkvizici a Benátčané ho nakonec na její žádost vydali Římu. Po sedmiletém věznění, během něhož se stále zdráhal odvolat své filozofické učení, byl nakonec odsouzen k smrti upálením. (Störing, H. J.: Malé dějiny filozofie. 1991).

o       Cusanus myšlenkově předjímal představy o sluneční soustavě provedenou Koperníkem

*      Bruno Koperníkovy myšlenky znal a vědomě je přijal

o       Koperníka však překračuje a vyslovuje něco, co potvrdí teprve pozdější bádání

§         Koperník poznal, že naše nejbližší nebeské okolí je systém pohyblivých hvězd, který obíhá okolo Slunce, mimo tento systém ale ponechal v platnosti nebesa stálic jako pevnou klenbu

*      Bruno dovádí myšlenku dále

o       univerzum spatřuje jako nezměrnou nekonečnost, vyplněnou bezpočetnými slunci, hvězdami, světy, bez hranic a bez středu, v neustálém pohybu

o       myšlenku nekonečného univerza přejímá z díla Cusana

o       totéž platí i o myšlenkách, které převzal od jiných filozofů – od antických

§         Aristotela jako mistra scholastiky potírá

*      s myšlenkou nekonečnosti univerza spojuje Bruno myšlenku dynamické jednoty a věčnosti světa

*      svět je věčný, a proto nezničitelný

o       protože změně a pomíjivosti jsou v něm podrobeny jen jednotlivé věci, univerzum (svět) jako celek je jediné jsoucno

o       svět je dynamická jednota, protože kosmos tvoří velký živý organismus a je ovládán a pohybován jediným principem

§         tento princip, který všechno ovládá a oduševňuje, Bruno nazývá Bohem

§         Bůh je souhrnem všech protikladů, je tím největším i nejmenším, je nekonečný a nedělitelný

*      neslučitelný s křesťanstvím – způsob, jak Bruno popisuje vztah Boha ke světu

o       odmítá názor, že Bůh řídí svět zvnějšku – „jako vozataj spřežení“

o       Bůh nestojí nad světem a mimo svět, je ve světě, působí jako oduševňující princip celku světa i každé jeho části

o       celý kosmos je oduševněn Bohem a Bůh je jen v kosmu a nikde jinde

o       to je ztotožnění Boha a přírody, které se nazývá panteismus

 

3. Francis Bacon

 

slovníková definice

*      Bacon [bejkn] Francis, baron z Verulamu, vikomt ze Saint Albanu, * 22. 1. 1561, † 9. 4. 1626, anglický filozof a státník

*      iniciátor novověkého pojetí poznání, podle kterého je cílem vědy a filozofie zlepšovat podmínky lidského života

*      zdůraznil praktický význam vědy, kdy „lidské vědění a moc splývají v jedno" (Nové Organon); představu budoucí společnosti vylíčil v nedokončené sociální utopii Nová Atlantida

*      kritizoval scholastiku a usiloval o velké obnovení věd; poznatky získané empiricky (zejm. experimentem a pozorováním) doporučil opřít o jednotnou induktivní metodu, neboť člověka klamou smysly i vlastní mysl (viz též idoly)

*      metoda indukce sice neodpovídá plně povaze novověké vědy (a Bacon navíc nedocenil úlohu matematiky a matematizace), ale Bacon zřejmě jako první formuloval její sociální a industriální charakter

o       Bacon Francis, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích) lord z Verulamu a viscount Saint-Albanský, syn předešlého, věhlasný filosof, přírodozpytec, právník a státník anglický, narozen 22. ledna 1561 v Londýně. Matkou jeho byla učená a zbožná Anna Cooke. Ač byl těla slabého, B. záhy vynikal ostrovtipem a velikou vědychtivostí, tak že i pozornost královny Alžběty na sebe obrátil. Roku 1573 se starším svým bratrem Anthonym přišel na kollej cambridgeskou, na které již po dvou létech nabyl přesvědčení o potřebě důkladné reformy badání vědeckého. Roku 1576 jsa v průvodu anglického vyslance Sira Amiasa Pauleta odešel do Francie, kde Jindřich III. bojoval právě proti Jindřichu Navarrskému; zdržoval se pak nejvíce v Paříži, než po náhlé smrti otce svého (20. ún. 1579) vrátil se zpět do Anglie. Dojmy ze svých cest a výsledky pobytu svého ve Francii sepsal ve zvláštním spise Of the State of Europe. Poněvadž dědictví po otci nedostačovalo k nezávislému životu, B. dal se na dráhu juridickou a studoval v létech 1580 – 86 práva v Grays-Inn, stal se advokátem a později mimořádným, nehonorovaným radou královny; vyšších úřadů dvorních se mu nedostalo přes to, že by ve svém strýci lordu Burleighovi byl měl mocného protektora, kdyby tento schopnosti B-ovy jen za prostřední a chatrné nebyl pokládal. Stejně o něm soudila královna, tak že ani přímluva hraběte Essexa, jenž jediný B-a dovedl oceniti. nic mu nepomohla. Za to hrabě Essex sám vydatně jej podporoval darovav mu statek a přízní svojí všude jej zanášeje. V létech 1584, 1586 a 1588 B. vynikl jako člen parlamentu, zejména v záležitostech processu Marie Stuartovny a války španělské. Když pak roku 1599 hrabě Essex u dvora v nemilost upadl a později při pouličním vzbouření byl zajat a k smrti odsouzen (1601), B. nejen nevděčně od hraběte se odvrátil, než i veřejně proti němu vystoupil a po jeho popravě na rozkaz královny napsal A Declaration of the Practices and Treasons Attempted and Committed by Robert Ear of Essex. Po smrti královny však ji samu za jedinou původkyni spisu toho prohlašoval. Teprve za panování Jakuba I. podařilo se mu rychle dojíti jmění a slávy v oboru diplomatickém a právnickém, zejména za služby, jež prokazoval koruně v parlamentě. Bylť v den korunovace Jakubovy 24. čce 1603 pasován na rytíře, r. 1604 jmenován skutečným radou koruny, 25. čna 1607 generálním solicitorem, r. 1613 vrchním státním zástupcem, pak roku 1616 protekcí a přímluvou příznivce svého a milostníka králova, lorda Buckinghama, jemuž slepě byl oddán, členem tajné rady, r. 1617 strážcem veliké pečeti, roku 1619 lord kancléřem s titulem lorda Verulamského a posléze r. 1621 viscountem Saint-Albanským. Avšak téhož roku byl usvědčen z úplatnictví, nálezem parlamentu odsouzen do vězení v Toweru, pak ku pokutě 40.000 lib. sterl. a zbaven všech úřadův a důstojností. Nález ten byl však milostí krále zrušen, třeba že B. nebyl nevinen, ale nepoctivostí více pro jiné než pro sebe se dopouštěl. B. dostal i doživotní pensi od krále a po nastoupení Karla I. na trůn zase úplně na milost byl přijat, ano i do parlamentu znova povolán. Avšak churavost nedovolovala mu vystoupiti znova v životě veřejném, z něhož se vzdálil úplně a věnoval konec života svého jenom vědění. Zemřel 3. dubna 1626 na statku hraběte z Arundel v Highate. – Filosofický význam B-ův v tom spočívá, že plným úsilím jal se prováděti to, co renaissanční doba zove návratem ke skutečnosti, či spíše, že návratu toho žádal in theoria nejsa ani sám dosti mocen mathematiky, ani znalý přírody, aby vlastním výzkumem byl mohl ozřejmiti svou theorii indukční, za jejíhož vynálezce bývá pokládán. Než není ve snaze té původním. Více než dvě stě let před ním Baco Roger postihl význam experimentu a pozorování přírody, jeho předchůdcem dále jest tolikéž Angličan Vilém z Occamu († 1347), obnovitel nominalismu a proto empirik; do doby před B-em náleží Koperník; současně s ním celá řada jiných mužův, jako Galilei, Harriot, Kepler, Gassendi, Stevens, Descartes, na témže stáli stanovisku vůči přírodě, tak že skutečně methoda induktivní nezávisle na něm hotova a prováděna byla. B. žádným činem výzkumným nepovznesl se nad dobu svou, aby ji vedl, ba právě naopak, svými positivními vědomostmi o přírodě ani jí nedosahoval, nejen že neuznával soustavy Koperníkovy, nýbrž, co více jest s podivením, maje takové vzory exaktního výzpytu před sebou, do hmoty po středověkém způsobu mystickém, jemuž hlavně boj jeho platil, vkládal různé duševní potence. Proto mínění o něm až do krajností se rozcházejí (pro J. Herschel, W. Whewell; proti Lasson, Just. Liebig); jedni v něm vidí reformátora přírodní filosofie pro jeho methodu, druzí upírají této veškerý význam. Pravda zde jest ta, že B. ani indukce nezaložil, ani neprováděl, ba ani správně nevyznačil, neb co on indukcí zove, jest vlastně abstrakce; než přece trvá význam jeho i pro filosofii i přírodní vědy z jiných příčin, a sice, že, ač theista, vysvětlování vedl ne pomysly finálními, nýbrž řádem mechanickým, a že požadovaná jím axiomatika věd, ač jest vlastně metafysikou dění, výzpyt ukončuje a ne počíná. Že sám přesně neprováděl všeho jako jiní (Descartes), plyne z individuálních příčin, totiž jednak z nedostatečného vzdělání odborného, jednak z okolností životních, jež jiným směrem mysl a čas jeho zabavovaly, jakož B. vůbec více slibuje a naznačuje, než koná, a budoucnosti věků s nadšením doporučuje provádění myšlének svých, jsa spokojen, »že nástroje Mús naladil, aby jiní hráti mohli, již dovednější ruce mají«. Nesmí zkrátka zásluha B-ova měřena býti ani sumou positivních vědomostí, ani routinovanou methodičností, nýbrž smyslem pro celek. B. žádá, abychom přistupujíce k badání vzdali se všech předsudkův, a rozum takto zvyklostí prostý má tvořiti čistou a urovnanou půdu pro přijetí nových poznatků. Má-li věda se zdarem se potkati, musí začíti ze zcela nových počátkův. Skutečnost musí býti zkoumána bez předpokládání a experimentem; příroda nesmí býti anticipována, nýbrž interpretována. Účelem poznání není pravda theoretická, nýbrž podmanění přírody vůli člověka. Postup indukce ten jest, že především všecky negativné případy mají vyloučeny býti; co po tomto vyloučení negativních instancí zbývá kladného, z toho buďtež závěry činěny, a sice tak, že dlužno od jednotlivin stále k obecnějšímu stoupati, až pozná se zákon dění, a odtud cestou opačnou vede se postup zpět ke skutečnosti (tedy abstrakce a determinace). Praerogativní instance ony jsou, jež ve své všeobecnosti rozhodují o celém množství případů; k těm budiž zvláště pozor obrácen. Věci v přírod jsou spojeny příčinně, a není zjevu, který by stál mimo. Pochopení příčin jest odkrytí zákona, a to jest filosofií. Touto snahou, proniknouti v poznání přírody až ku všeobecnému a nutnému, musí také ještě doplněn býti význam indukce u B-a. Celkem se lze podlé něho srovnati se čtyřmi známými principiemi Aristotelovými, avšak účelnost jest ve vysvětlování přírody naprosto vyloučena, hmota pak a příčiny změn, jak obyčejně zevnějším způsobem sled mezi účinem a příčinou se spojuje, jest povrchní jen vědění, nedonikající ku podstatě zákona, jímž změna se uskutečňuje; tento zákon však odkryti znamená postihnouti formu (N. O. II. 2., 3.). Tím se velmi trefně vytýká poměr fysiky k metafysice: první týkajíc se hmoty a změn způsobených případnými příčinami (causae efficientes) neučí o průběhu tvoření samého, ve změně skonávaného, nýbrž tkne se jen změny, jakož hotové události, co však mezi oběma leží, mezi příčinou a účinem, ten vnitřně tvořící princip (Aristotelovská forma), to jest zákon sám, a poznání to zakládá metafysika. Úplné podmanění přírody pod moc člověka, že tato po jeho vůli své výtvory obměňovati musí, že docela neživé i v živé by se měnilo a jiné až dosud nad lidské troufaní smělejší věci by se konaly, plyne ze znalosti tvůrčích forem přírody, a uskutečňování toho vykládá se v magii. Umělý převod rodův, ač těžkým, nezdál se mu býti nikterak nemožným, a způsob, jakým o tom mluví (N. O. II. 29. – 30.), připouští střízlivý výklad, že jest zde anticipace theorie evoluční (Fowler N. O – p. 437. n. 10. Oxford, 1878). Tento princip formální úzce souvisí s rozlišením věci o sobě a jejího zjevu, kterýž při vědeckém vysvětlování jako kvalita druhotná uveden býti musí na prvotnou: teplo na př. pro smysl jest pocitem, samo o sobě pohybem. – Vědy třídí B. podlé tří mohutností duševních, paměti, obrazotvornosti a rozumu, takto: prvé náleží historie, druhé básnictví (vypadá však z programu vědeckého), třetí filosofie. Tato se dělí 1. v nauku o bohu, 2 o přírodě, 3. o člověku. Theologie filosofická čili přirozená nepodává žádných určitých vědomostí o bohu, ale vyvrací se jí atheism. Filosofie přírody jest buď theoretická nebo praktická. První jest fysikou, pokud vykládá působící příčiny, a stává se metafysikou vyhledáváním principu formujícího; praktické úkony ve fysice zakládají mechaniku, v metafysice přirozenou magii. Přídavkem jest zde mathematika. Nauka o člověku uvažuje o něm jako o jednotlivci (anthropologie, philosophia humana) a jako o členu společnosti (phil. civilis). Anthropologie vztahuje se na tělo i na duši. V psychologii jest B. Aristotelikem rozeznávaje duši smyslnou a rozumnou, Bohem vdechnutou. Prvá jest poznatelna, poněvadž jest hmotna, ač neviditelna jest pro svou malost. Sem přiřaďuje se dále logika a ethika. – Všech věd nejobecnější zásady, jakož poznatky o dění vnitřním čili principu formálním a nejen jako abstrakce vyvedené na základě obyčejné empirie, ve svém souhrnu dávají všeobecnou axiomatiku, jež podává pravé poznání přírody. Jest to philosophia prima, posud ovšem nehotová, poněvadž vědy samy nehotovy jsou i rozsah jejich neúplný. Charakteristické tudíž jest, že, jako B-ova indukce jest vlastně abstrakcí a stoupá až ku všeobecnému a nutnému, tak jeho empirism nezůstává tkvěti při kvalitě smyslové, nýbrž vyšetřuje modifikující podmínky. Zb. – Nepřímo, avšak účinně působil B. také v paedagogiku. Hlavní zásady paedagogické, jím pronesené (zejména v prvých dvou dílech jeho Instaurationis magnae), jsou: 1. Pojmy, které ze přirozené povahy věcí nejsou čerpány, jsou křivy, zatemňují rozum, zahalují přírodu dávajíce podnět ke znalosti slov, nikoli ke známosti věcí. Jediné samozření přivádí ku pravému, plnému a neklamnému poznání věcí. 2. Pokusy a pozorování jsou ony brány, jimiž věcem mimo člověka postaveným otvírá se přístup k duši. 3. Od jednotlivostí takto zjištěných jakožto následků postupujž se k pojmům nadřaděným, ku příčinám, k zákonům; to se děje postupem induktivním. 4. Postup genetický (traditio lampadis) se nad jiné pro vědy přírodní hodí. Přivádí žáka ku poznatkům týmž způsobem, kterým domohlo se jich člověčenstvo. Učeň tu vidí, jak věc z prvého zárodku vzniká, znamená změny, jež se u vývoji dalším vyskytují, pozoruje výjev se všech stran a snad i za rozličných okolností. 5. Kvapení u vyučování hubí vtip i prospěch. 6. Přirozenost lidská svobodna jest, miluje zvůli, nucení se jí příčí; kdo snahám její překáží a je zničuje, proti přirozenosti lidské se opírá. Vykonal-li žák, čeho na něm vyučování vyhledává, nechť se dá na svůj zamilovaný předmět, aby v něm zmocněl. 7. Pomněme, že vzdělávajíce ducha dvojím způsobem se můžeme bráti; prvý počíná od snadnějšího, čeho bez napínání vtipu lze vystihnouti, a pokračuje k nesnadnějšímu, čemuž jen pružným rozumem lze stačiti; druhý jde směrem opačným. Opatrné obou způsobů spojování vtip vzpružuje. 8. Učení ke vtipu žákovu jest přizpůsobovati, žádá však na učiteli bohaté zkušenosti a bedlivého uvažování. Sluší tu bedlivě vyhověti přirozenosti lidské, aby každému bylo dopuštěno dělati, v čem má zalíbení. Avšak i u věcech, pro které jest učeň zpozdilý a tupý, doděláme se slušného prospěchu, budeme-li mu vhodnými prostředky pomáhati. 9. Cvičení divadelní jsou mládeži prospěšna; jimi se cvičí pamět, brousí výmluvnost a uhlazují posuňky. 10. Vychování za útlého věku jest velmi důležito; i zahradníci mladých rostlinek více si hledí než dospělých. Vychování hromadné má přednost před jednotlivým; klade základ k důležitému poznání lidí, pěstuje u chovance přívětivost, laskavost, vzbuzuje řevnivost a ostří vtip. II. Základní schopnosti duševní jsou tři, a to pamět, obraznost a rozum. Pamět má zmohutněti ve vědách historických, obraznost v uměnách, rozum ve vědách spekulativních. V rozdělení věd paedagogika jest podřízena duševědě. Ši. – Filosofické názory B-ovy o právu a o státě roztroušeny jsou po jeho spisech (srv. zvláště De dignitate et augmentiis scientiarum, l. VIII., Tractatus de justitia universali sive de fontibus juris). B. vytýká dosavadním právníkům, že pojednávajíce o právu »judicio sincero non utuntur, sed tamquam e vinculis sermonicantur«. Právo jest dle něho v příčinném poměru s celým sociálním životem národním, s jehož změnou a vývojem pari passu se mění, vyvíjí a pokračuje. Není tedy útvarem libovůle souverainovy (jak učil Hobbes a později tak zvaná analytická škola právní), nýbrž naopak, království spočívá na právu. Zákon pak není tvůrcem, nýbrž pouze oznamovatelem práva. Tyto názory, jež sdílel B. se svým vrstevníkem Hookerem, objevily se opět na počátku tohoto století v základních pravdách t. zv. historické školy právní a v jejím učení o pramenech a historickém vývoji práva. Tkl. – Spisové B-ovi jsou tito: Čelní dílo filosofické Instauratio magna, jež mělo obsahovati znovuzřízení věd na jeho indukci, rozvrženo jest na šest částí: první De augmentis et dignitate scientiarum (1623; stručněji angl. Proficience and advancement of learning, 1605) obsahuje rozdělení věd; druhá Novum organon (1620, přepracovaný spis z r. 1612: Cogitata et visa) jest methodologie; z třetí části jest spracována Sylva sylvarum, sbírka popisův a pozorování přírodních. Ostatní části tři, jež měly obsahovati učení filosofické na těchto základech spočívající, jen fragmentárně B-em jsou podány. – Essays moral, economical and political 1597; (lat. Sermones fideles; německý překlad od Fürstenhagena, Lipsko, 1884). O lékařství jedná De vita et morte, právnictví se dotýká Exem- plum tractatus de iustitia universali sive fontibus iuris; pokus allegorisujícího nom. filosof. jest Nova Atlantis. Astronomického obsahu jsou Schema coeli a Descrlptio globi intellectualis. Sebrané vydání první uspořádal Mallet (v Lond., 1740 a 1765). Franc. vydání Riauxovo v Paříži, 1852., angl. vyd. H. J. Bohn (Lond., 1846) a Ellis, Spedding, Heath (Lond., 1857 – 1859). Čes. přel. Vypsáni nového světa G. J Dlabač (1798). – Literaturu příslušnou viz Uiberweg, Geschichte d. Phil., sv. 3. K tomu nově kommentované vydání Fowlerovo Novum organon (Oxford, 1878); John Nichol, F. Bacon, his life and philosophy (Edinburk, Londýn, 1888); Kuno Fischer, Fr. B. von Verulam, die Realphilosophie und ihr Zeitalter (1875); Heussler, F. Bacon u. dessen geschichtl. Stellung (Vrat., 1889). – Co se pak konečně tkne vyskytnuvší se hypothesy B.-Shakespearovské, že totiž B. jest skladatelem dramat Shakespearových (viz Pott, The Promus, 1883; Donnelly, The great Cryptogram 1888, a Vitzthum v. Eckstädt, Shakespeare u. Shakspere, 1888), ani důvody uváděné nejsou tak spolehlivy, že by žádným námitkám nepodléhaly, a rozhodující instancí jest zde ohled psychologický, že není pravdě podobno, aby prosaická střízlivost a hlásaný utilitarianism B-ův spojiti se dal s poetickým názorem světa. K vysvětlení poetické dikce vystačí rhétorický vzlet B-a, kterýž, jak známo, byl řečníkem znamenitým (Heussler v uvedeném spise str. 121. – 127. a pozn. 338.). O počátcích a průběhu literárního toho sporu, viz Elze, W. Shakespeare (Halle, 1876). Zb.

 

*      Bacon dokončil ze svého díla jen tři části:

o       1. O důstojnosti a pokroku věd podal kritiku tehdejšího stavu vědy, nově formuloval její úlohu a vyhlídky na budoucí výsledky

o       2. Nové organon, „Nový nástroj", nazvané tak v úmyslné opozici k Organon Aristotelovu, podává rozbor vědecké metody

o       3. Nová Atlantida vizi ideální společnosti budoucnosti

*      ad 1)

o       1. chybí vhodná organizace vědy na meziná­rodním základě, která by shromaždovala a zpracovávala práce a zkušenosti učenců mnoha zemí a generací

o       2. správné vytýčení cíle

§         cíl vědeckého poznání a obecně platných metod vytyčuje filozofie

*      ad 2)

o       ukázat cíl metody je úlohou druhého díla.

§         abychom dospěli k správné metodě, musíme učinit dva kroky:

·        očistit myšlení od všech předsudků a tradovaných omylů

·        znát a používat správný způsob myšlení a bádání

§         k prvnímu kroku podává Bacon svou nauku o „idolech" (přeludy, iluze, předsudky), analýzu lidských omylů a jejich zdrojů

·        rozlišuje čtyři druhy idolů

o       idoly (lidského) rodu" (idolatribus)

§         obsahuje všechny omyly, k nimž nás svádí lidská povaha jako taková

§         proto byl měl být badatel nedůvěřivý vůči všem argumentům, které mu připadají snadno pochopitelné, a všechno, co mluví proti jeho domněnce, by měl zkoumat se zvýšenou péčí

o       idoly jeskyně" (idola specus)

§         omyly, které mají původ v individuálním založení, výchově, postojích a v konkrétní situaci jednotlivého člověka

§         je jich nejméně tolik, kolik je individuí

o       „idoly trhu" (idola fori)

§         pocházejí z kontaktů a společenského styku lidí

o       idoly divadla" (idola theatri)

§         pocházejí z tradovaných a zakořeněných tezí filozofů, zvláště starých – lidé se domnívali, že tyto nauky postihují skutečnost

o       očištění rozumu od těchto idolů je pouze negativní částí úkolu

o       pozitivní část tvoří poučení o správné vědecké metodě

§         pracovní hypotéza jako východisko

§         shromaždování příslušné zkušenosti prostřednictvím experimentu, který je uspořádán podle daného cíle

§         vyvození důsledků

§         formulace obecných vět

§         ověření těchto vět novými experimenty atd.

*      ad 3)

o       nedokončený spis Nová Atlantida – rozsah několika málo stránek

§         navazuje na Platónovu zmínku o mytickém ostrově a podává obraz budoucí společnosti, v němž vědy zaujímají to místo, které jim podle Bacona přísluší

§         stát není řízen politiky, nýbrž vybranými nejlepšími vědci

§         hospodářsky je ostrov soběstačný

§         předmětem zahraničního obchodu není zlato a zboží, alesvětlo pokroku"

§         každých dvanáct let vysílá ostrovní stát do všech zemí světa skupiny vědců, kteří se učí cizím jazykům, studují vymože­nosti věd a průmyslu všech národů a pak se vracejí do vlasti, kde se tak shromažduje a využívá vědecký pokrok celého světa

·        stát není řízen demagogy (Platón), ale učenci

 

4. Jakob Böhme

 

*      narodil se roku 1575 poblíž Zhořelce (Górlitz) a v tomto městě také roku 1624 zemřel

*      povoláním švec

*      s filozofií se seznámil při tovaryšských cestách

*      jako samostatný řemeslník a otec rodiny pak žil ve Zhořelci

*      napsal knihu Východ červánků – důvod zášti ortodoxního duchovenstva

*      zejména hlavního městského faráře, který z kazatelny uvrhl kacíře do klatby a žádal jeho vykázání z města

*      Böhmovi byl uložen zákaz písemného projevu

*      několik let jej dodržoval, aniž tím pro sebe a svou rodinu získal klid

*      po té napsal řadu větších spisů, mezi nimi:

o       O třech principech božské bytosti

o       Mystérium matným

o       Böhme Jakob (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích) (*1575 v Altseidenberku blíže Zhořelce slezského – †1624 ve Zhořelci), mystik a theosof něm. (philosophus teutonicus), obuvník ve Zhořelci, neobyčejný, originální samouk, který toliko vesnickou školu navštěvoval a mimo Bibli studoval zejména spisy Paracelsovy a Schwenkfeldovy. Záhy již badal filosoficky a několikráte upadl v ekstatický stav vytržení mysli, maje povahu nazíravou, kontemplativní. První spis, který r. 1612 sepsal, Morgenröthe im Aufgang, způsobil mu veliké nepřátelství, kteréž s neobyčejnou mírností a pokorou snášel a poslušen jsa zákazu magistrátního, po sedm let ničeho nepsal, až na přímluvu přátel zase péra se uchopil a všechny ostatní knihy sepsal v posledních svých pěti letech. B. byl muž tichý, svědomitý a upřímně zbožný; obcoval přátelsky s mnohými šlechtici, učenci, zejména lékaři. Soustava jeho jest velikolepý pokus světového názoru filosofického a spolu náboženského, a pohybuje se na půdě theoretické i praktické; v něm jest podivná, často nejasná, namnoze vlastní terminologií výraz hledající spekulace, živená náboženskou zkušeností a veskrze povahy dětsky zbožné. Snaže se vyhnouti se pantheismu i dualismu, B. jest zástupcem naturalistické theosofie; věci neviditelné pojímá živě, pneumatickoreálně. Theologie jeho jest opanována učením o sv. Trojici, vysvětlením protivy dobra i zla a myšlénkou narození z temnosti skrze oheň k světlu. Podstatně se neuchyluje od církev. učení lutherského, vyjmouc heterodoxní učení jeho o stvoření, pokud se týká obnovení světa. Učení B-ovo rozšířilo se v Německu, Hollandsku a Anglii, jím podníceni jsou mystikové: Oetinger. Michael Hahn, Louis Claude de St. Martin; filosofové: Baader a Schelling; bohoslovci: Rothe a Martensen. Ze spisů jeho (28), z nichž sám do tisku ničeho nedal, jsou hlavnější: Die drei Principien göttl. Wesens (1619); Vom dreifachen Leben des Menschen (1620); Psychologia ver oder Vierzig Fragen von der Seele; Von der Menschwerdung Jesu Christi. Spisy jeho vydal Schiebler (Lipsko, 1831 – 47, 7 d.). Srv.: Hamberger, Die Lehre d. deut. Philosophen J. B. (Mnichov, 1844); Claassen, B. J., sein Leben und seine theosof. Werke (Štutg., 1855, obšírný životopis); Martensen, J. B. theosophische Studien Lipsko, 1882) a j. BM.

 

Filozofický systém

*      jeho filozofický systém je blízký mystice

*      na počátku jeho uvažování stojí myšlenka, že všechno je Bůh a všechno je z Boha

o       nelze říci, že bytost Boha je cosi vzdáleného, co má oddělené místo nebo postavení

o       Bůh je obsažen ve všem i v člověku

*      Podle Böhma Bůh existuje pouze:

o       v jednotě s přírodou (panteismus)

o       a v protikladech světla a tmy, dobra a zla

o       sám sebe tvoří z ničeho

o       a je nucen se projevovat skrze svět

1. problém teodiceje

*      ústřední problém jeho myšlení

*      jestliže je všechno v Bohu a z Boha, odkud je pak realita a moc zla

o       pro existenci světa je nutné, aby existovalo jak dobro, tak i zlo, protože bez jednoho nebo druhého nemůžeme vědět, co je dobro a co je zlo

o       existence dobra a zla je nejvnitřnější hnací silou světa

*      Böhme činí smělý, ale důsledný krok

o       klade zlo již do samého božského základu světapeklo pochází také z Boha, ale není prvotně určeno všem lidem

§         zlo nabývá skutečnosti teprve v lidské duši, jež se s absolutní svobodou rozhoduje mezi říší dobra a zla

§         člověk se může sám rozhodnout jakou „cestou se dá“ – protože svobodnou vůli

·        proto nad ním Bůh nemá moc, aby si s ním činil, čeho se mu zachce

2. problém duše

*      Böhm hovoří o  naprostém splynutí duše s jejím božským základem

*      to se jeví jako nejvyšší cíl, jako vykoupení

*      člověk opustit své tělo, svou žádostivost, sou touhu po moci a bohatství a splynout s Bohem

*      duše je vlastně středem božské podstaty

 

*      bylo mu dáno čestné jméno Philosophus teutonicus

*      v 18. století přijal jeho myšlenky Francouz Saint-Martin

*      Böhme byl brzy po své smrti přeložen do ruštiny

*      v Anglii četl Böhma přírodovědec Isack Newton

*      v Německu si Böhma zvláště cenili Leibniz, Hegel, Schelling

 

Tato stránka WWW je 31