Renesance a reformace
|
|
|
|
Giordano Bruno |
Mikuláš Kusánský |
Francis Bacon |
Jakob Böhme |
II. Filozofické systémy renesance
1.
Mikuláš Kusánský
2.
Giordano Bruno
3.
Francis Bacon
4.
Jakob Böhme
1. Mikuláš Kusánský
*1401, † 11.
8. 1464
Němec Nikolaus
Chrypffs – někdy jmenován jako Nicolas Krebs (znamená „rak") z Kues na
Mosele, nazývaný proto Mikuláš Kusánský nebo latinsky Nicolaus Cusanus
stojí zcela na
počátku tohoto období – nejvýznamnější
filozof rané renesance
je často považován za vlastního zakladatele novověké filozofie –
jeho myšlenky obsahují zárodky moderního duchovního vývoje
po studiu v
Itálii, které mu umožnili příznivci z řad šlechty, se stal nejprve advokátem,
později knězem – to bylo tehdy povolání pro duchovního člověka předurčené a
také jediné, které bez ohledu na původ otevíralo vzestup k nejvyšším místům
dosáhl
nejvyšších kněžských úřadů a poct; papež ho mj.:
o vyslal jako legáta do Cařihradu, aby připravoval
znovusjednocení řecké a římské církve
o jmenoval ho kardinálem, což pro Němce bylo tehdy
nanejvýš vzácné vyznamenání
o učinil ho biskupem v Brixenu a v tomto úřadě Cusanus
také zemřel
cestou z
Cařihradu pojal plán ke svému nejznámějšímu dílu De docta ignorantia – O vědomé, učené nevědomosti, vědoucím
nevědění
o jsou v něm již v zárodku obsaženy podstatné základní
myšlenky jeho pozdějších děl
Filozofický systém
v astronomii dospěl spekulativní cestou dlouho před
Kopernikem k hypotéze pohybu Země a nekonečného univerza
o Kepler se na něho opakovaně odvolává
zabýval se
podstatou a hodnotou individuality
neexistují
podle něho žádná dvě stejná individua, zvláště ne dva stejní lidé
o myšlení jednotlivých lidí zrcadlí univerzum zvláštním
neopakovatelným způsobem podobně jako vydutá zrcadla s různým zakřivením
Bůh nestvořil
svět bez plánu, nýbrž na základě
matematických principů
o k poznání vesmíru proto musíme používat týchž
matematických principů
o zvláštní druh matematického uvažování – tzv. mezní úvahy, např. když ukazuje, že obvod kruhu, předpokládáme-li
nekonečný poloměr, spadá vjedno s přímkou
o antická geometrie
– se zabývala statickými, jasně vymezenými tvary a tělesy
§
Řekové usilovali
o míru, jasnost, ohraničenost – neohraničené pokládal za méně hodnotné
v Cusanově
myšlení se objevuje snaha překročit hranice do nekonečna
o matematické příklady mu slouží k poznání
podstaty Boha jako absolutní nekonečno, v kterém všechny protiklady spadají vjedno
rozlišuje různé stupně lidských poznávacích
schopností:
o schopnost smyslovou,
která nejprve poskytuje jednotlivé, nesouvisející dojmy
o schopnost rozvazovací,
která smyslové dojmy pořádá a spojuje – její hlavní činností je proto
rozlišování, rozdělování protikladů, jejím nejvyšším principem je věta o
vyloučení třetího
o konečně rozum,
který to, co rozvažování odděluje, spojuje ve vyšší jednotu, v syntézu. Na
úrovni rozumu tedy nalézáme sloučení protikladů (coincidentia oppositorum
Bůh, nejvyšší objekt našeho myšlení, je absolutno, ve
kterém jsou všechny protiklady zcela zrušeny, je tím největším i nejmenším, stojí jako skrytý (deus absconditus)
mimo protiklady a mimo naši schopnost chápaní
ve vztahu k
absolutnu je výsledkem všeho našeho myšlení nevědění (ignorantia) – nevědomost „učená", vědění o
nevědění
pokusil se v
praxi sblížit obě hlavní větve
tehdejšího křestanství, východní a
západní, a nalézt vyrovnání i
s husity
o idea univerzální
tolerance – nevylučuje ani
nekřestanská náboženství
2. Giordano Bruno
17.
února roku 1600 byla na jednom náměstí v Římě postavena hranice. Na ní byl přivázán
člověk a oheň byl zapálen. Umírající ani jednou nevykřikl. Když mu byl předtím
nastaven krucifix, odvrátil pohrďlivě svou zasmušilou tvář. Ten, kdo takto
zemřel, byl bývalý dominikán Giordano Bruno. (Störing, H. J.: Malé dějiny
filozofie. 1991).
Bruno Giordano, vl. jm. Filippo Bruno, * 1548, † 17. 2. 1600,
italský myslitel; tvůrce panteistické přírodní filozofie, jíž vyvrcholilo
renesanční myšlení
vzdělaný dominikán; opustil řád a prošel celou Evropou (1588 v rudolfínské Praze)
spory s církví
vyvrcholily jeho upálením v Římě. – Filozoficky ovlivněn antikou, M. Kusánským
a B. Telesiem; představitel renesančního hermetismu
domyslil a
korigoval Koperníkův heliocentrismus (ani Slunce není absolutním středem
vesmíru)
svět chápal jako
nekonečnou a nezměrnou dynamickou jednotu; základem je „jedno" jako
nerozvinutá příčina všeho, která zároveň obsahuje možnost všeho; stavebními
kameny jsou monády (O příčině, principu a jednom)
v univerzu viděl nezměrnou nekonečnost s bezpočtem
sluncí, hvězd a světů, stále kolotajících; vesmír je plný života
také v lidských
dějinách spatřoval nekonečné vývojové možnosti a vyvodil z toho morální závěry;
ostře napadal náboženskou nesnášenlivost
autor komedie Il
candelaio (Svíčkář)
ovlivnil četné
myslitele, např. B. Spinozu, G. W. Leibnize, J. G. Herdera, J. W. Goetha. Po
dlouhém mučení a věznění upálen v Římě
o
Bruno Giordano (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích) filosof ital. (*ok. 1550 v Nole v Campagni –
†1600 v Římě). V Neapoli vstoupil do řádu dominikánského, kde se oddal studiu
otců církevních a humanistů, psal satiry a badal o přírod. vědách, v nichž
překvapuje již svou moderností. Avšak z tohoto studia vytrhly ho pochybnosti,
pro něž hledal útěchu ve studiu filosofie, a jež konečně vzrostly tak, že se
měl zodpovídati ze 130 bludných článkův učení svého. Nechtěje odvolati B.
raději prchl. R. 1579 přišel do Paříže a četl tam o 30 přívlastcích Boha, pak
do Londýna, kde tiskl své italské spisy a kde uzrály jeho filosofické náhledy.
V Oxfordě četl o nesmrtelnosti duše a o čtveré sféře; potom vrátil se do Paříže
a vystoupil veřejně proti Aristotelově filosofii. V l. 1586 – 88 učil filosofii
ve Vitemberce; r. 1588 dlel v Praze a byl od Sidneye, milostníka královny
Alžběty, doporučen císaři Rudolfovi, jemuž odevzdal 160 článků proti
filosofickým a mathematickým současníkům svým, začež dostal od něho 300 dolarů.
Potom byl v Helmstadtě a Frankfurtě, kde dal tisknouti De triplici animo, de
monade, de universo et mundis. Posléze vrátil se do Benátek byv tam zavolán od
šlechtice Moceniga, jenž chtěl poznati nové pravdy filosofické. Mocenigo však
prozradil B-na u svatého Officia jako šiřitele bludův, a B. byl v noci 22. kv.
1592 zatčen a postaven před benátský soud inkvisiční, před nímž vyložil sám co
nejpodrobněji své učení a prohlásil svou kajicnost, avšak marně, neboť již v
únoru 1593 poslán do Říma, kde byl chován 7 let u vězení. Když pak konečně
nechtěje učení svého odvolati prohlásil, že nepsal nic kacířského, odsouzen k
smrti na hranici a upálen 17. ún. 1600 na Campo dei Fiori. kde mu r. 1889
postaven pomník. B. jest z filosofů, kteří opustivše scholastiku a Aristotela a
chtějíce spojiti filosofii s pokrokem věd uvedli novou methodu ve zkoumání
myšlénkového světa a přírody. Obdivuje se Koperníkovi a tvoří myšlénku o
jednotě a přeměně druhů. Jeho filosofie byla sice mnoho vykládána, ale není
posud úplně vyložena, ač ji B. sám v Benátkách v processe svém vyložiti se
snažil, jednak že nejsou ještě ani vydány všechny jeho spisy, jednak že v ní
jest mnoho fantastického a neurovnaného. On obnovil starou myšlénku stoiků, že
svět je živá bytost, proniknutá světovou duší. Bůh jest nejvyšší monas,
soujímající v sobě všechny ostatní bytosti, jichž povaha v základě svém jest
jednoduchost a vniternost. Věcí jsoucích základem jsou tedy prvky bytostné, jež
B. zove monady či minima, a jich složením a rozkladem podmiňuje se život
přírody. Metafysická povaha těchto prvků čili monad jest duševnost i hmotnost zároveň.
(Předznačení spinozismu a myšlénky Leibnizovy.) Síla ke hmotě má se jako forma
k látce, jako činnost k mocnosti; forma je vnitřní silou hmoty, která je věčně
měnitelná. Ve svých spisech učí B. o nekonečném všemmíru jako účinku nekonečné
moci božské; země jest mu hvězdou mezi hvězdami ostatními; přijímá všeobecnou
nějakou prozřetelnost; Bůh je ve všem a nade vším; sv. Trojici vykládá jako
moc, moudrost a dobrotu, nebo jako ducha, rozum a lásku boží. Chce najíti
pravdu, děj se co děj, a proto chválí dny strávené ve Vitemberce, ježto prý tam
dovoleno svobodně učiti, a proto také napsal spis Spaccio della bestia
trionfante, kde bičuje víru protivující se rozumu, formu a obřady; při tom všem
chce úplnou volnost a neobmezenost. Výsledkem jeho neústupné hrdosti, pro
kterou nedovedl zastaviti se v čas na své dráze, jest i zevnější stránka jeho
spisů, záležející v bizarrních obratech, bezmezné obraznosti, laskavosti ku
přátelům a neobvyklé ostrosti k nepřátelům. V něm jeví se samé odpory. Konečně
přece toužil po pokoji a studiu a hleděl v Toulouse vstoupiti znova do řádu;
vydav své poslední dílo žádal býti představen papeži Klimentu VIII., aby za ně
obdržel absoluci a mohl žíti opět v hávě kněžském. Kromě neústupné hrdosti je
význačnou známkou jeho povahy i ctižádost, aby vynikl nade všechny současníky,
a ta ho pobízela k úzkostlivé práci, jež mu měla pojistiti nesmrtelnost. Úsudek
svůj o B-nově učení shrneme ve slovech Bertiových: Učení B-novo jest
nedostatečné ve mnohých částech, ač se v něm nalézá mnoho velikého a nového.
Jeho theorie o mravní bytosti je kusá, nejistá, mlhavá a s těží možno tušiti
veliké otázky zastíněné, vztahující se ke tvorstvu, svobodě, povinnosti, právu
a společnosti lidské. Jeho mysl je vůbec pohřížena v pozorování světa, v
nutnost metafysickou a v idee o bytosti neosobné; mysl jeho vznáší se nad
světem volným vyhýbajíc se pojmu bytosti osobní. Všecky jeho spisy jeví již
svými názvy podivnost. I řeč jejich jest bizarrní. B. nazývá každou věc jejím
jménem nic se neostýchaje. Nevyhýbá se ani hrubým žertům, které ho činily někde
oblíbeným, jinde odporným. Spisy jeho jsou:
Bruno, křestním
jménem Filippo – Giordano bylo jeho řádové jméno – se narodil roku 1548 v Nole
v Itálii, do řádu vstoupil již v patnácti letech. Jeho vřelá láska k přírodě,
jeho povaha, vášnivě se obracející ke světu, poznávání dobových vědeckých
objevů a vůbec zájem o světské studium ho vedly k opuštění řádu — což byl tehdy
neslýchaný krok. Od té doby vedl nestálý život štvance; nejprve odešel do
Ženevy, pak do Francie, kde v Paříži také přednášel, dále do Anglie, kde
vyučoval v Oxfordu, a delší čas žil v Londýně v kruhu šlechtických přátel a
příznivců; pak se vrátil opět do Paříže, odtud do německých univerzitních měst
Marburgu, Wittenbergu, Prahy, Helmstedtu a nakonec do Frankfurtu. Nikde
nenalezl klid ani natrvalo dostatečný počet posluchačů, kteří by se přimkli k
idejím, jež vyjadřoval v přednáškách a čteních, nenalezl ani nakladatele, který
by se jeho kacířské spisy odvážil vytisknout. Po patnácti letech pobytu v
cizině se na pozvání jednoho Benátčana vrátil do vlasti. Tam ho jeho hostitel
zradil inkvizici a Benátčané ho nakonec na její žádost vydali Římu. Po
sedmiletém věznění, během něhož se stále zdráhal odvolat své filozofické učení,
byl nakonec odsouzen k smrti upálením. (Störing, H. J.: Malé dějiny filozofie.
1991).
o
Cusanus
myšlenkově předjímal představy o sluneční soustavě provedenou Koperníkem
Bruno Koperníkovy myšlenky znal a vědomě je přijal
o
Koperníka však
překračuje a vyslovuje něco, co potvrdí teprve pozdější bádání
§
Koperník poznal,
že naše nejbližší nebeské okolí je systém pohyblivých hvězd, který obíhá okolo
Slunce, mimo tento systém ale ponechal v platnosti nebesa stálic jako pevnou
klenbu
Bruno dovádí
myšlenku dále
o
univerzum
spatřuje jako nezměrnou nekonečnost, vyplněnou bezpočetnými slunci, hvězdami, světy, bez hranic a
bez středu, v neustálém pohybu
o
myšlenku
nekonečného univerza přejímá z díla Cusana
o
totéž platí i o
myšlenkách, které převzal od jiných filozofů – od antických
§
Aristotela
jako mistra scholastiky potírá
s myšlenkou nekonečnosti univerza spojuje Bruno myšlenku dynamické jednoty a věčnosti světa
svět je věčný, a proto nezničitelný
o
protože změně a
pomíjivosti jsou v něm podrobeny jen jednotlivé věci, univerzum (svět) jako celek je
jediné jsoucno
o
svět je dynamická jednota, protože kosmos tvoří velký živý organismus a je ovládán a pohybován jediným principem
§
tento princip, který všechno ovládá a
oduševňuje, Bruno nazývá Bohem
§
Bůh je souhrnem
všech protikladů, je tím největším i
nejmenším, je nekonečný a nedělitelný
neslučitelný s křesťanstvím – způsob, jak Bruno popisuje vztah Boha ke světu
o
odmítá
názor, že Bůh řídí svět zvnějšku – „jako vozataj spřežení“
o
Bůh nestojí nad světem a mimo svět, je ve světě,
působí jako oduševňující princip celku světa i každé jeho části
o
celý kosmos je oduševněn Bohem a Bůh je jen v kosmu a nikde jinde
o
to je ztotožnění
Boha a přírody, které se nazývá panteismus
3. Francis Bacon
slovníková definice
Bacon
[bejkn] Francis, baron z Verulamu,
vikomt ze Saint Albanu, * 22. 1. 1561, † 9. 4. 1626, anglický filozof
a státník
iniciátor
novověkého pojetí poznání,
podle kterého je cílem vědy a filozofie zlepšovat podmínky lidského života
zdůraznil praktický
význam vědy,
kdy „lidské vědění a moc splývají v jedno" (Nové Organon); představu
budoucí společnosti vylíčil v nedokončené sociální utopii
Nová Atlantida
kritizoval
scholastiku a usiloval o velké obnovení věd; poznatky získané empiricky (zejm. experimentem
a pozorováním) doporučil opřít o jednotnou induktivní metodu, neboť člověka
klamou smysly i vlastní mysl (viz též idoly)
metoda indukce
sice neodpovídá plně povaze novověké vědy (a Bacon navíc nedocenil úlohu
matematiky a matematizace), ale Bacon zřejmě jako první formuloval její
sociální a industriální charakter
o
Bacon Francis, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích) lord z Verulamu a viscount Saint-Albanský, syn
předešlého, věhlasný filosof, přírodozpytec, právník a státník anglický,
narozen 22. ledna 1561 v Londýně. Matkou jeho byla učená a zbožná Anna Cooke.
Ač byl těla slabého, B. záhy vynikal ostrovtipem a velikou vědychtivostí, tak
že i pozornost královny Alžběty na sebe obrátil. Roku 1573 se starším svým
bratrem Anthonym přišel na kollej cambridgeskou, na které již po dvou létech
nabyl přesvědčení o potřebě důkladné reformy badání vědeckého. Roku 1576 jsa v
průvodu anglického vyslance Sira Amiasa Pauleta odešel do Francie, kde Jindřich
III. bojoval právě proti Jindřichu Navarrskému; zdržoval se pak nejvíce v
Paříži, než po náhlé smrti otce svého (20. ún. 1579) vrátil se zpět do Anglie.
Dojmy ze svých cest a výsledky pobytu svého ve Francii sepsal ve zvláštním
spise Of the State of Europe. Poněvadž dědictví po otci nedostačovalo k
nezávislému životu, B. dal se na dráhu juridickou a studoval v létech 1580 – 86
práva v Grays-Inn, stal se advokátem a později mimořádným, nehonorovaným radou
královny; vyšších úřadů dvorních se mu nedostalo přes to, že by ve svém strýci
lordu Burleighovi byl měl mocného protektora, kdyby tento schopnosti B-ovy jen
za prostřední a chatrné nebyl pokládal. Stejně o něm soudila královna, tak že
ani přímluva hraběte Essexa, jenž jediný B-a dovedl oceniti. nic mu nepomohla.
Za to hrabě Essex sám vydatně jej podporoval darovav mu statek a přízní svojí
všude jej zanášeje. V létech 1584,
Bacon dokončil
ze svého díla jen tři části:
o
1. O důstojnosti a pokroku věd podal
kritiku tehdejšího stavu vědy, nově formuloval její úlohu a vyhlídky na budoucí
výsledky
o
2. Nové organon, „Nový nástroj", nazvané tak v úmyslné opozici k
Organon Aristotelovu, podává rozbor vědecké metody
o
3. Nová Atlantida vizi ideální společnosti budoucnosti
ad 1)
o
1. chybí vhodná organizace vědy
na mezinárodním základě, která by shromaždovala a zpracovávala práce a
zkušenosti učenců mnoha zemí a generací
o
2. správné vytýčení cíle
§
cíl vědeckého
poznání a obecně platných metod vytyčuje filozofie
ad 2)
o
ukázat cíl
metody je úlohou druhého díla.
§
abychom dospěli k správné metodě, musíme učinit dva
kroky:
·
očistit
myšlení od všech předsudků a tradovaných omylů
·
znát a používat správný způsob myšlení a bádání
§
k prvnímu kroku
podává Bacon svou nauku o „idolech" (přeludy, iluze, předsudky), analýzu
lidských omylů a jejich zdrojů
·
rozlišuje čtyři druhy idolů
o
„idoly (lidského) rodu"
(idolatribus)
§
obsahuje všechny
omyly, k nimž nás svádí lidská povaha jako taková
§
proto byl měl
být badatel nedůvěřivý vůči všem argumentům, které mu připadají snadno
pochopitelné, a všechno, co mluví proti jeho domněnce, by měl zkoumat se
zvýšenou péčí
o
„idoly jeskyně" (idola specus)
§
omyly, které
mají původ v individuálním založení, výchově, postojích a v konkrétní situaci
jednotlivého člověka
§
je jich nejméně
tolik, kolik je individuí
o
„idoly trhu"
(idola fori)
§
pocházejí z
kontaktů a společenského styku lidí
o
„idoly divadla" (idola theatri)
§
pocházejí z tradovaných
a zakořeněných tezí filozofů, zvláště starých – lidé se domnívali, že tyto
nauky postihují skutečnost
o
očištění
rozumu od těchto idolů je pouze negativní
částí úkolu
o
pozitivní část tvoří poučení o správné vědecké metodě
§
pracovní hypotéza jako východisko
§
shromaždování příslušné zkušenosti prostřednictvím experimentu, který je uspořádán
podle daného cíle
§
vyvození
důsledků
§
formulace
obecných vět
§
ověření
těchto vět novými experimenty atd.
ad 3)
o
nedokončený spis
Nová Atlantida – rozsah několika málo stránek
§
navazuje na Platónovu zmínku o mytickém ostrově a podává obraz budoucí
společnosti, v němž vědy zaujímají to místo, které jim podle Bacona přísluší
§
stát není řízen politiky, nýbrž vybranými nejlepšími vědci
§
hospodářsky
je ostrov soběstačný
§
předmětem zahraničního obchodu není zlato a zboží, ale „světlo pokroku"
§ každých dvanáct let vysílá ostrovní stát do všech zemí světa skupiny vědců, kteří se učí cizím jazykům, studují vymoženosti věd a průmyslu všech národů a pak se vracejí do vlasti, kde se tak shromažduje a využívá vědecký pokrok celého světa
· stát není řízen demagogy (Platón), ale učenci
4. Jakob Böhme
narodil se roku
1575 poblíž Zhořelce (Górlitz) a v tomto městě také roku 1624 zemřel
povoláním švec
s filozofií
se seznámil při tovaryšských cestách
jako samostatný
řemeslník a otec rodiny pak žil ve Zhořelci
napsal knihu Východ
červánků – důvod zášti ortodoxního duchovenstva
zejména hlavního
městského faráře, který z kazatelny uvrhl kacíře do klatby a žádal jeho
vykázání z města
Böhmovi byl
uložen zákaz písemného projevu
několik let jej
dodržoval, aniž tím pro sebe a svou rodinu získal klid
po té napsal
řadu větších spisů, mezi nimi:
o
O třech
principech božské bytosti
o
Mystérium matným
o
Böhme Jakob
(slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 -
1909 ve 28 svazcích) (*1575 v Altseidenberku blíže Zhořelce slezského – †1624
ve Zhořelci), mystik a theosof něm. (philosophus teutonicus), obuvník ve
Zhořelci, neobyčejný, originální samouk, který toliko vesnickou školu
navštěvoval a mimo Bibli studoval zejména spisy Paracelsovy a Schwenkfeldovy.
Záhy již badal filosoficky a několikráte upadl v ekstatický stav vytržení
mysli, maje povahu nazíravou, kontemplativní. První spis, který r. 1612 sepsal,
Morgenröthe im Aufgang, způsobil mu veliké nepřátelství, kteréž s
neobyčejnou mírností a pokorou snášel a poslušen jsa zákazu magistrátního, po
sedm let ničeho nepsal, až na přímluvu přátel zase péra se uchopil a všechny
ostatní knihy sepsal v posledních svých pěti letech. B. byl muž tichý,
svědomitý a upřímně zbožný; obcoval přátelsky s mnohými šlechtici, učenci,
zejména lékaři. Soustava jeho jest velikolepý pokus světového názoru
filosofického a spolu náboženského, a pohybuje se na půdě theoretické i
praktické; v něm jest podivná, často nejasná, namnoze vlastní terminologií
výraz hledající spekulace, živená náboženskou zkušeností a veskrze povahy
dětsky zbožné. Snaže se vyhnouti se pantheismu i dualismu, B. jest
zástupcem naturalistické theosofie; věci neviditelné pojímá živě,
pneumatickoreálně. Theologie jeho jest opanována učením o sv. Trojici,
vysvětlením protivy dobra i zla a myšlénkou narození z temnosti skrze oheň k
světlu. Podstatně se neuchyluje od církev. učení lutherského, vyjmouc
heterodoxní učení jeho o stvoření, pokud se týká obnovení světa. Učení B-ovo
rozšířilo se v Německu, Hollandsku a Anglii, jím podníceni jsou mystikové:
Oetinger. Michael Hahn, Louis Claude de St. Martin; filosofové: Baader a
Schelling; bohoslovci: Rothe a Martensen. Ze spisů jeho (28), z nichž sám do
tisku ničeho nedal, jsou hlavnější: Die drei Principien göttl. Wesens
(1619); Vom dreifachen Leben des Menschen (1620); Psychologia
ver oder Vierzig Fragen von der Seele; Von der Menschwerdung Jesu
Christi. Spisy jeho vydal Schiebler (Lipsko, 1831 – 47, 7 d.). Srv.:
Hamberger, Die Lehre d. deut. Philosophen J. B. (Mnichov, 1844);
Claassen, B. J., sein Leben und seine theosof. Werke (Štutg., 1855,
obšírný životopis); Martensen, J. B. theosophische Studien Lipsko, 1882)
a j. BM.
Filozofický systém
jeho filozofický
systém je blízký mystice
na počátku jeho
uvažování stojí myšlenka, že všechno je Bůh a všechno je z Boha
o
nelze říci, že
bytost Boha je cosi vzdáleného, co má oddělené místo nebo postavení
o
Bůh je obsažen ve všem i v člověku
Podle Böhma Bůh existuje pouze:
o
v jednotě s přírodou (panteismus)
o
a v protikladech světla a tmy, dobra a zla
o
sám sebe tvoří z ničeho
o
a je nucen se projevovat skrze svět
1. problém teodiceje
ústřední problém jeho myšlení
jestliže je
všechno v Bohu a z Boha, odkud je pak realita a moc zla
o
pro existenci světa je nutné, aby existovalo jak dobro,
tak i zlo, protože bez jednoho nebo
druhého nemůžeme vědět, co je dobro a co je zlo
o
existence dobra a zla je nejvnitřnější hnací silou světa
Böhme činí smělý, ale důsledný krok
o
klade zlo již do samého božského základu světa – peklo pochází také z Boha, ale není prvotně
určeno všem lidem
§
zlo nabývá skutečnosti teprve v lidské duši, jež se s absolutní svobodou rozhoduje mezi říší dobra a zla
§
člověk se může sám rozhodnout jakou „cestou
se dá“ – protože má svobodnou vůli
·
proto nad ním
Bůh nemá moc, aby si s ním činil, čeho se mu zachce
2. problém duše
Böhm hovoří o naprostém
splynutí duše s jejím božským základem
to se jeví jako
nejvyšší cíl, jako vykoupení
člověk má opustit
své tělo, svou žádostivost, sou touhu po moci a bohatství a splynout s Bohem
duše je vlastně středem božské podstaty
bylo mu dáno
čestné jméno Philosophus teutonicus
v 18. století
přijal jeho myšlenky Francouz Saint-Martin
Böhme byl brzy
po své smrti přeložen do ruštiny
v Anglii četl Böhma
přírodovědec Isack Newton
v Německu si Böhma
zvláště cenili Leibniz, Hegel, Schelling
Tato stránka WWW je 31