Renesance a reformace
I. Obecná charakteristika renesance – duchovní
1.
Vynálezy a objevy
2.
Posun ve vědění o přírodě
3.
Humanismus a renesance
4.
Sociální a politické změny novověku
5.
Politicko-filozofičtí myslitelé
|
|
|
|
Mikuláš
Koperník |
Galileo
Galilei |
Johannes Kepler |
Niccolo
Machiavelli |
|
|
|
|
Kryštof
Kolumbus |
|
|
|
1. Vynálezy a objevy
vynálezy
k
nejdůležitějším událostem přechodného období –
kompasu,
který umožňoval plavbu po světových mořích a otevřel tak věk zámořských objevů.
střelného prachu, které otřáslo vládnoucím postavením
rytířstva ve středověkém řádu společnosti a zahájilo hluboké změny v sociální
struktuře
knihtisku,
který—zároveň s rozšířením levnějšího papíru,
nahrazujícího drahý pergamen, jež souvisí s křížovými výpravami — vytvořil
předpoklady pro nebývalé široké působení počínajícího duchovního pohybu.
zeměpisné objevy
Kolumbus
objevil za Atlantikem Nový svět
Vasco da Gama nalezl
námořní cestu do Indie, kterou
vlastně hledal Kolumbus
Magalhaes poprvé obeplul
Zemi
centrum
hospodářského bohatství, politické moci a také duchovní kultury se přesouvalo stále více do států, které
ležely poblíž Atlantického oceánu
2. Posun ve vědění o přírodě
astronomické
představy středověku byly založeny na domněnce, že Země je nehybným středem
univerza, kolem něhož krouží celá
astronom Aristarchos středem je Slunce - zcela zapomenuto
vypracovány
důmyslné astronomické systémy:
Mikuláš Koperník – Nikolaus Copernikus * 19.
2. 1473 - Toruň, † 24. 5. 1543
Země je hvězdou mezi hvězdami
krouží okolo Slunce a kromě toho se otáčí
kolem své osy
o dílo O obězích nebeských sfér vyšlo teprve v roce
jeho smrti roku 1543
zpočátku
křesťanské církve Koperníkovu myšlenku neodmítaly
později byla
jakákoliv nauka v tomto směru oběma církvemi zavrhnuta - nová nauka je
nebezpečná pro tradiční církevní názory
slovníková
definice
polský
matematik, astronom a lékař; zakladatel novodobé astronomie
studoval na
univerzitách v Krakově a v Bologni, stal se kanovníkem
po roce 1500
vystudoval v Padově lékařství
od 1512 žil v
klášteře ve Frauenburgu nedaleko Königsbergu
(Královce), kde zřídil malou hvězdárnu a konal astronomická pozorování
popřel
dosud uznávanou Ptolemaiovu teorii geocentrické soustavy a vytvořil teorii soustavy heliocentrické, v níž předpokládá, že Země koná oběžný pohyb kolem Slunce a navíc se otáčí kolem vlastní osy –
KOPERNIKÁNSKÝ OBRAT
o
své poznatky
shrnul v díle De revolutionibus orbium
coelesticum libri VI (O obězích
sfér nebeských, šest knih), které vydal v Norimberku jeho žák Georg Joachim zvaný Reticus (1514 – 1576)
po Koperníkově smrti trvalo sto let, než byl heliocentrický
systém církví přijat
Koperník však ještě
předpokládal, že vesmír je konečný a ohraničený, v jeho středu je Slunce a že dráhy nebeských těles jsou kruhové
jeho předpoklad
konečného vesmíru překonán G. Brunem, kruhové dráhy planet zaměnil za eliptické
J. Kepler
jeho
následovníci (Johannes Kepller,
Galileo Galilei) museli svá astronomická učení
obhajovat a byli pronásledováni
Johannes Kepler
* 27. 12. 1571, † 15. 11. 1630
objevitel
matematických formulací zákonů pohybu
důležitost jeho filozofického
myšlení spočívá v:
celý vesmír se řídí jednotnou zákonitostí
o tuto myšlenku vyslovil zvláště ve své Harmonii světa
Kepler: „Lidský duch
prohlédne nejlépe kvantitativní vztahy; je vlastně stvořen k jejich
chápání."
poprvé vysloveno
– chyba Řeků je v tom, že se pokoušejí vysvětlit přírodu z kvalitativně
odlišných sil
K. vidí naproti
tomu přírodu jako zcela jednotnou a rozdíly v ní jen jako kvantitativní
slovníková definice
německý
astronom, fyzik, matematik a filozof
působil v Tübingen, v Grazu a v Praze
zastánce heliocentrismu, vyvrátil domněnku o kruhových drahách planet
pokusil se
matematicky formulovat zákony, jimiž se řídí pohyby planet (tři Keplerovy zákony), a to na základě empirických pozorování Tychona Brahe, který jej pozval
do Prahy jako svého asistenta
o
Keplerovy zákony
§
1. Keplerův zákon: planety obíhají kolem Slunce po eliptických
drahách, v jejichž jednom společném ohnisku leží Slunce
§
2. Keplerův zákon (zákon ploch): obsahy ploch opsané
průvodičem Slunce – planeta za stejnou dobu jsou stejné
§
3. Keplerův zákon: druhé mocniny oběžných dob dvou planet T1,
T2 jsou ve stejném poměru jako třetí mocniny velkých poloos
jejich drah a1, a2, tedy platí T12/T22
= a13/a23.
zabýval se geometrií
pravidelných mnohoúhelníků i mnohostěnů, znal vzorce pro objemy mnohostěnů,
popsal pravidelné hvězdicovité mnohostěny
pozoroval výbuch
supernovy v souhvězdí Hadonoše, zkonstruoval astronomický dalekohled nazvaný
jeho jménem
Galileo Galilei
* 15. 2.
1564 v Pise, † 8. 1. 1642 v Arcetri
obrana Koperníka jej přivedla do konfliktu s inkvizicí, která pod
hrozbou mučení přinutila starého učence k odvolání
základní význam
mají jeho experimenty s volným pádem a z nich odvozené obecné zákony pohybu
Aristoteles
se ptal: Proč tělesa padají? a
odpověděl zhruba: Protože jsou „podstatou" „těžká" a hledají své
„přirozené místo" (ve středu vesmíru)
Galilei se táže: Jak
tělesa padají?
rozkládá
jednotný proces pádu (myšlenkově) na měřitelné faktory:
o na dráhu pádu
o na dobu pádu
o na odpor bránící pohybu atd. a zkoumá experimentem a
měřením kvantitativní vztahy těchto faktorů
takto zjištěný
výsledek - že těleso, nebrání-li mu nic v pohybu, vykoná takovou a takovou
dráhu v takovém a takovém čase - je „přírodní
zákon“
u přírodního
procesu zkoumá G. jak se děje,
nikoliv proč (z čí vůle) se tak děje
slovníková definice
italský fyzik,
astronom, matematik a filozof; zakladatel moderní mechaniky
jeho názor, že
vesmír lze úplně popsat jazykem matematiky, byl zpochybněn až fyzikou 20. stol.
v roce 1609
zkonstruoval dalekohled, kterým pozoroval krátery a pohoří na Měsíci, sluneční
skvrny, fáze Venuše a čtyři největší měsíce Jupitera
obhájce Koperníkova heliocentrického systému
1633 inkvizicí přinucen odvolat své učení, odsouzen k
doživotnímu vězení
studoval zákony
volného pádu
dokázal, že
tělesa o různé hmotnosti padají z téže výšky na zem stejnou rychlostí
hlavní dílo, Dialogo sopra i due massimi sistemi
del mondo (Rozprava o dvou
největších systémech světa, 1632), psáno literární formou dialogu, se zdařilou
postavou pedanta Simplicia
o
Galilei Galileo, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích) slavný astronom, mathematik a fysik ital., syn Vincenza G-ho, florenckého
hudebního theoretika a skladatele (*18. února 1564 v
Pise – †8. ledna 1642 v Arcetri). Pocházeje ze
zchudlé patricijské rodiny florencké, odebral se r.
1581 do Pisy, kde měl studovati lékařství, obrátil se
však ke studiu mathematiky a fysiky a dokončil studia
ta r. 1585. Byl pak professorem mathematiky
v Pise od r. 1589 –
3. Humanismus a renesance
humanistická
filozofie – pokusy probudit k novému životu antické systémy v jejich pravé, tj.
scholastickým výkladem neovlivněné, podobě
o nejdůležitější z těchto pokusů navazoval na Platóna a novoplatoniky
– do Itálie jej přinesli Řekové po dobytí Cařihradu Turky (1453):
Geórgios Gemistos Pléthón (narodil se okolo roku 1360 v Cařihradě), nadšený
ctitel Platóna, podle něhož si vytvořil své přízvisko Pléthón
§
získal vládce
Florencie Cosima Medicejského
pro plán založit ve Florencii platónskou Akademii, která měla být pokračováním
staré Akademie athénské
§
z této Akademie
vzešel Marsilio Ficino
(1433--1499), který znamenitě přeložil do latiny dílo Platóna i novoplatónika Plótína
pro aristoteliky
bylo stále obtížnější trvat na slučitelnosti
aristotelské filozofie s křesťanstvím
rozpor mezi nimi
byl patrný především v otázce osobní nesmrtelnosti
o existovaly tedy dvě
aristotelské školy
§
alexandristé, v jejichž čele stál Pietro
Pomponazzi (1462-1522)
§
averroisté
o obě školy se zuřivě potíraly právě v otázce nesmrtelnosti
o jejich spor ukázal velmi výrazně, že filozofie jejich
mistra v tomto bodě naprosto neměla křesťanský charakter
v 15. století
tedy Aristoteles dohrál roli opory
křesťanské víry, která mu po staletí příslušela
pád
Aristotelovy nadvlády znamená
zároveň zánik scholastiky
dochází k obnově antických systémů –
jejich znovuobjevení
řeckou a římskou
filozofii humanisté prozkoumali
poprvé nezaujatě, bez vlivu scholastiky, v
jejich světské podobě
4. Sociální a politické změny novověku
moc rytířstva
byla zlomena:
o vynálezem střelných zbraní, které odstranily jeho
vojenskou převahu
o vývojem hospodářským, především vzestupem měst a
měšťanstva
nositelem nového
hospodářství bylo měšťanstvo
o pozvedlo se jako svobodný a sebevědomý stav, vymezený
proti šlechtě, duchovenstvu a nesvobodnému stavu selskému
určující vliv na
duchovní život přešel z rukou duchovenstva do rukou laiků
sociální otřesy:
o selské bouře
o probouzející se národní vědomí evropských národů
o vznik národní kultury a literatury
padla idea jedné
univerzální říše křesťanstva
duchovní a
světská moc se stále více rozcházely
5. Politicko-filozofičtí myslitelé
Florentan Niccolo Machiavelli
slovníková definice
3. 5. 1469,
† 22. 6. 1527, italský renesanční politik, prozaik, básník, dramatik,
historik a vojenský teoretik
sekretář
florentské republiky; po návratu rodu Medici k moci žil v ústraní
zakladatel
moderní historiografie; v hlavním historickém díle Florentské letopisy zobecnil
historická fakta a vyvodil z nich poučení pro současnost
vytvořil teorii
silného státu nezávislého na církvi
vycházel ze
vzoru římské republiky (Vlády a státy) a ze zkušeností florentské republiky a
rozdrobené Itálie přelomu
předpokládal, že
společnost nepodléhá boží vůli, nýbrž přirozeným zákonům a touze lidí po
blahobytu
lid však neumí
své zájmy uplatňovat, proto je nutný silný stát s obratným panovníkem v čele
(Vladař)
jako politik
objevil autonomnost politické morálky, nezávislé na etice a náboženství
úspěch státu je
prvořadý, k dosažení politických cílů lze užít jakékoli prostředky
autor hry
Mandragora, novely Belfagor, řady sonetů, epigramů
apod.
právu důvěřuje jen velmi rezervovaně: „Musíme si uvědomit, že lze bojovat dvojím způsobem:
jednak zákony, jednak násilím.“
o
první způsob je
vlastní lidem
o
druhý zvířatům
první způsob
často nestačí, a proto nezbývá než uchýlit se k druhému.
ve vztazích států neplatí morálka a právo, nýbrž jen
holý boj o moc, vedený prostředky vojenskými nebo politickými
machiavellismus [makjavelizmus]
o zjednodušeně politická zásada „účel světí prostředky“, kdy se ve jménu „velkých cílů“ přehlížejí
morální, právní a jiné principy a užívají se jakékoli prostředky podle situace
o výraz vznikl nepřesnou interpretací Machiavelliho
učení
Hugo Grotius
slovníková definice
vl. jm.
Huig de Groot, * 10.
4. 1583, † 28. 8. 1645, nizozemský právník, historik a politik
jeden ze
zakladatelů mezinárodního práva
po porážce remonstrantů, jejichž učení obhajoval, zatčen a v roce
1619 odsouzen k doživotnímu vězení
1621 utekl do
Paříže
1631 – 32 opět v
Rotterdamu, poté vstoupil do švédských služeb
v letech
1634 – 44 švédský vyslanec ve Francii
hájil svobodu
nizozemského obchodu v zámoří a tzv. svobodu moří
z díla: Mare liberum (Svobodné moře), De jure belli ac
pacis libri tres (Tři knihy o právu válečném a mírovém)
svým učením opak
Machiavelliho
jeho hlavní díla
se nazývají Svobodné moře a Tři knihy o právu válečném a mírovém
významné je, že Grotius je zároveň teolog, neboť je mu vzdálen světsky
střízlivý, cynický a chladný způsob zkoumání Machiavelliho
právo se podle něho odvozuje z Boží vůle
ještě
významnější je, že Grotius je Holanďan, tzn. že je
příslušníkem sjednoceného a nezávislého národního státu – rozvoj obchodu,
rozvoj lodní námořní dopravy
největším zájmem
je tudíž zachovávat jistotu obchodu proti válečným a loupeživým přepadům, tedy
„svobodu moře"
pro Grotia stojí tedy právo
nad státem
vedle zjevené
Boží vůle existuje přirozené právo, právo, jež nutně vyplývá z
lidské přirozenosti, kterou chtěl Bůh
přirozené právo zavazuje nejen každého člověka, nýbrž i státy v míru i válce
mezinárodní
právo (ius gentium) je
nejvznešenější částí práva
Thomas Hobbes [hobz]
slovníková definice
* 5. 4.
1588, † 4. 12. 1679, anglický filozof, teoretik společnosti a práva;
představitel mechanického materialismu
pohyb
vysvětloval jako působení tělesa na těleso, což platí i pro sféru myšlení
nebyl ateista –
ale otázky povahy boha, který je podle jeho názoru materiální, vyhradil
teologii
vycházel z
filozofických názorů F. Bacona
svou metafyziku
rozšířil i na společenskou oblast
člověk je podle
něho egoista, kterého s druhými lidmi spojuje pud sebezáchovy a strach ze smrti
teorii božského původu
společnosti nahradil teorií společenské smlouvy, která je východiskem z
přirozeného stavu, války všech proti všem
stát je lidským
vynálezem, je velkým tělesem s obrovskou silou (Leviathan)
státní moc
vzniklá ze společenské smlouvy má být neomezená, neboť lidé se dobrovolně
zřekli všech svých práv
Hobbes překračuje Grotia tím, že z etické a politické filozofie odstraňuje
poslední teologická hlediska a ohledy
opírá se pouze o
zkušenost, zná velmi dobře Galileiho mechanistický a
matematický výklad přírody a jako první se pokouší použít jeho metodu v nauce o
dějinách a společnosti
člověk je
podle Hobbse egoistu,
který usiluje o vlastní výhody, tj. o zachování své existence a
o vlastnictví co nejvíce statků
v přírodním
stavu, kde všichni jednají podle této snahy, vládne proto „válka všech proti všem"
právní ochranu
si lidé zajistí, když si smlouvou vytvoří nadřazenou
moc státu, jejíž vůli se nadále podřizují
že mravnost není
člověku vrozena, nýbrž je získána až ve společenském sjednocení, je
pochopitelně přímým výpadem proti biblické představě o původním rajsky
dokonalém stavu člověka a jeho pozdějšímu pádu
stát chápe
jako čistě lidský vynález, založený pouze na účelnosti,
a vysmívá se každému náboženskému nebo metafyzickému zdůvodňování státní moci
sir Thomas More [mór], lat. Morus
slovníková definice
7. 2. 1477 nebo
1478, † 6. 7. 1535, anglický politik, filozof a sociální utopista
tvůrce díla
Utopie, v němž popisuje fiktivní ideální stát, jehož název se stal označením
celého žánru
za hlavní
příčinu sociálního zla považoval existenci soukromého vlastnictví, které je
proto v popsané ideální společnosti odstraněno
od roku 1529
lord kancléř
v roce 1535
odmítl jako katolík přísahat věrnost králi jako hlavě anglikánské církve;
obviněn z velezrady a popraven
svatořečen
považován za prvního socialistu v novověkých dějinách
o bezohledné uvažování o moci u národnostně
rozštěpených a v rozdělení moci znevýhodněných národů (Machiavelli)
o dovolávání se práva, které zavazuje všechny, charakteristické
pro saturované národy zabývající se obchodem (Grotius)
o myšlenka moderního „totálního" státu, suverénně
rozhodujícího o právu, mravnosti, náboženství i soukromé sféře (Hobbes)
socialismus je
reprezentován dílem Angličana Thomase Mora More – O nejlepším stavu státu a o
novém ostrově Utopii (odtud naše slovo „utopie")
obraz ideálního
socialistického společenství, které ostře postavil proti uspořádání státu a
společnosti ve své době
žádal konec
vykořisťování nižších tříd, společnou výrobu, na níž by se podíleli všichni,
společné vlastnictví, zaopatření ve stáří, volný přístup všech ke vzdělání a
duchovním statkům
podle něj je
moderní novověký stát spiknutím bohatců, kteří pod záminkou společného blaha
sledují své vlastní výhody a všemi uskoky a úklady usilují jen o to, aby si
zajistili vlastnictví všeho, co neoprávněně získali, a aby práci chudých
získali a vytěžili za co možná nejmenší odměnu Slunečním státě.
Tato stránka WWW je 30