Renesance a reformace

I. Obecná charakteristika renesance – duchovní

1. Vynálezy a objevy

2. Posun ve vědění o přírodě

3. Humanismus a renesance

4. Sociální a politické změny novověku

5. Politicko-filozofičtí myslitelé

Mikuláš Koperník	Galileo Galilei	Johannes Kepler	Niccolo Machiavelli
	Zámořské objevy do 16. století	Evropa r. 1648
Kryštof Kolumbus

1. Vynálezy a objevy

vynálezy

k nejdůležitějším událostem přechodného období – 15. a 16. století – patří tři vynálezy:

kompasu, který umožňoval plavbu po světových mořích a otevřel tak věk zámořských objevů.

střelného prachu, které otřáslo vládnoucím postavením rytířstva ve středověkém řádu společnosti a zahájilo hluboké změny v sociální struktuře

knihtisku, který—zároveň s rozšířením levnějšího papíru, nahrazujícího drahý pergamen, jež souvisí s křížovými výpravami — vytvořil předpoklady pro nebývalé široké působení počínajícího duchovního pohybu.

zeměpisné objevy

Kolumbus objevil za Atlantikem Nový svět

Vasco da Gama nalezl námořní cestu do Indie, kterou vlastně hledal Kolumbus

Magalhaes poprvé obeplul Zemi

centrum hospodářského bohatství, politické moci a také duchovní kultury se přesouvalo stále více do států, které ležely poblíž Atlantického oceánu

2. Posun ve vědění o přírodě

astronomické představy středověku byly založeny na domněnce, že Země je nehybným středem univerza, kolem něhož krouží celá

astronom Aristarchos středem je Slunce - zcela zapomenuto

vypracovány důmyslné astronomické systémy:

Mikuláš Koperník – Nikolaus Copernikus * 19. 2. 1473 - Toruň, † 24. 5. 1543

Země je hvězdou mezi hvězdami

krouží okolo Slunce a kromě toho se otáčí kolem své osy

o dílo O obězích nebeských sfér vyšlo teprve v roce jeho smrti roku 1543

zpočátku křesťanské církve Koperníkovu myšlenku neodmítaly

později byla jakákoliv nauka v tomto směru oběma církvemi zavrhnuta - nová nauka je nebezpečná pro tradiční církevní názory

slovníková definice

polský matematik, astronom a lékař; zakladatel novodobé astronomie

studoval na univerzitách v Krakově a v Bologni, stal se kanovníkem

po roce 1500 vystudoval v Padově lékařství

od 1512 žil v klášteře ve Frauenburgu nedaleko Königsbergu (Královce), kde zřídil malou hvězdárnu a konal astronomická pozorování

popřel dosud uznávanou Ptolemaiovu teorii geocentrické soustavy a vytvořil teorii soustavy heliocentrické, v níž předpokládá, že Země koná oběžný pohyb kolem Slunce a navíc se otáčí kolem vlastní osy – KOPERNIKÁNSKÝ OBRAT

o své poznatky shrnul v díle De revolutionibus orbium coelesticum libri VI (O obězích sfér nebeských, šest knih), které vydal v Norimberku jeho žák Georg Joachim zvaný Reticus (1514 – 1576)

po Koperníkově smrti trvalo sto let, než byl heliocentrický systém církví přijat

Koperník však ještě předpokládal, že vesmír je konečný a ohraničený, v jeho středu je Slunce a že dráhy nebeských těles jsou kruhové

jeho předpoklad konečného vesmíru překonán G. Brunem, kruhové dráhy planet zaměnil za eliptické J. Kepler

jeho následovníci (Johannes Kepller, Galileo Galilei) museli svá astronomická učení obhajovat a byli pronásledováni

Johannes Kepler * 27. 12. 1571, † 15. 11. 1630

objevitel matematických formulací zákonů pohybu

důležitost jeho filozofického myšlení spočívá v:

celý vesmír se řídí jednotnou zákonitostí

o tuto myšlenku vyslovil zvláště ve své Harmonii světa

Kepler: „Lidský duch prohlédne nejlépe kvantitativní vztahy; je vlastně stvořen k jejich chápání."

poprvé vysloveno – chyba Řeků je v tom, že se pokoušejí vysvětlit přírodu z kvalitativně odlišných sil

K. vidí naproti tomu přírodu jako zcela jednotnou a rozdíly v ní jen jako kvantitativní

slovníková definice

německý astronom, fyzik, matematik a filozof

působil v Tübingen, v Grazu a v Praze

zastánce heliocentrismu, vyvrátil domněnku o kruhových drahách planet

pokusil se matematicky formulovat zákony, jimiž se řídí pohyby planet (tři Keplerovy zákony), a to na základě empirických pozorování Tychona Brahe, který jej pozval do Prahy jako svého asistenta

o Keplerovy zákony

§ 1. Keplerův zákon: planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách, v jejichž jednom společném ohnisku leží Slunce

§ 2. Keplerův zákon (zákon ploch): obsahy ploch opsané průvodičem Slunce – planeta za stejnou dobu jsou stejné

§ 3. Keplerův zákon: druhé mocniny oběžných dob dvou planet T₁, T₂ jsou ve stejném poměru jako třetí mocniny velkých poloos jejich drah a₁, a₂, tedy platí T₁²/T₂² = a₁³/a₂³.

zabýval se geometrií pravidelných mnohoúhelníků i mnohostěnů, znal vzorce pro objemy mnohostěnů, popsal pravidelné hvězdicovité mnohostěny

pozoroval výbuch supernovy v souhvězdí Hadonoše, zkonstruoval astronomický dalekohled nazvaný jeho jménem

Galileo Galilei

* 15. 2. 1564 v Pise, † 8. 1. 1642 v Arcetri

obrana Koperníka jej přivedla do konfliktu s inkvizicí, která pod hrozbou mučení přinutila starého učence k odvolání

základní význam mají jeho experimenty s volným pádem a z nich odvozené obecné zákony pohybu

Aristoteles se ptal: Proč tělesa padají? a odpověděl zhruba: Protože jsou „podstatou" „těžká" a hledají své „přirozené místo" (ve středu vesmíru)

Galilei se táže: Jak tělesa padají?

rozkládá jednotný proces pádu (myšlenkově) na měřitelné faktory:

o na dráhu pádu

o na dobu pádu

o na odpor bránící pohybu atd. a zkoumá experimentem a měřením kvantitativní vztahy těchto faktorů

takto zjištěný výsledek - že těleso, nebrání-li mu nic v pohybu, vykoná takovou a takovou dráhu v takovém a takovém čase - je „přírodní zákon“

u přírodního procesu zkoumá G. jak se děje, nikoliv proč (z čí vůle) se tak děje

slovníková definice

italský fyzik, astronom, matematik a filozof; zakladatel moderní mechaniky

jeho názor, že vesmír lze úplně popsat jazykem matematiky, byl zpochybněn až fyzikou 20. stol.

v roce 1609 zkonstruoval dalekohled, kterým pozoroval krátery a pohoří na Měsíci, sluneční skvrny, fáze Venuše a čtyři největší měsíce Jupitera

obhájce Koperníkova heliocentrického systému

1633 inkvizicí přinucen odvolat své učení, odsouzen k doživotnímu vězení

studoval zákony volného pádu

dokázal, že tělesa o různé hmotnosti padají z téže výšky na zem stejnou rychlostí

hlavní dílo, Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo (Rozprava o dvou největších systémech světa, 1632), psáno literární formou dialogu, se zdařilou postavou pedanta Simplicia

o Galilei Galileo, (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích) slavný astronom, mathematik a fysik ital., syn Vincenza G-ho, florenckého hudebního theoretika a skladatele (*18. února 1564 v Pise – †8. ledna 1642 v Arcetri). Pocházeje ze zchudlé patricijské rodiny florencké, odebral se r. 1581 do Pisy, kde měl studovati lékařství, obrátil se však ke studiu mathematiky a fysiky a dokončil studia ta r. 1585. Byl pak professorem mathematiky v Pise od r. 1589 – 1592 a v Padově od r. 1592 – 1610. Do doby jeho studií a professorování připadají četná jeho pozorování a samostatné objevy. Studiem Archimeda veden byl k sestrojení vážek hydrostatických. Pozoruje v pisském chrámě rozkmity lampy na dlouhé šňůře zavěšené, srovnával počet rozkmitů jejích s počtem úderů své tepny a objevil tak isochronismus pohybů kyvadlových. Zákony pádu studoval na pádu těles se sklonité věže pisské a přišel k výsledku, že všechny hmoty padají k zemi stejnou rychlostí. Nedostatečnost fysikálních názorů Aristotelových vždy více proň vyzírala, čímž veden byl jen k usilovnějším studiím. Do doby jeho pobytu v Padově připadá odkrytí zákonů pohybu stejnoměrného, pádu volného a pádu na šikmé ploše, zákona setrvačnosti a parallelogrammu sil. O zákonech pádu učinil však výklad písemně teprve r. 1638, až na sklonku svého života, ve spise Discorsi et dimonstrazioni matematiche intorno a due nuove scienze attenti alla mecanica ed ai movimenti locali (Lejda), maje zjištěný i zákon akcelerace, který odkryl r. 1604. Studiem mechaniky přišel dále k stanovení zásady, že, co se získává na síle, ztrácí se na rychlosti. Vedle badání čistě theoretického zanášel se i praktickými výzkumy; sestrojil první thermoskop a vynalezl kružidlo úměrné. Vynález ten byl mu pohnutkou, že poprvé vystoupil do veřejnosti i jako spisovatel. Boje se totiž, aby priorita vynálezu toho nebyla mu upírána, dal do tisku dílko Le Operazioni del compasso geometrico et militare (Padova, 1606). Před tím spokojoval se vždy jen tichou prací badatelskou a pořádáním výkladů pro své posluchače, jichž hojně ze všech končin k slovutnému mistru se hrnulo. Též nebránil, aby výklady jeho v sepsání a opisech kolovaly. V té době také již měl ustálené své přesvědčení o hodnotě učení Koperníkova; znal je aspoň již r. 1597, než jednaje opatrně, vykládal dle Ptolemaia. Ale v klidnou a tichou tuto jeho působnost přiveden byl r. 1609 osudný obrat pro jeho život zvěstí, že v Hollandsku vynalezen byl dalekohled. O totéž pokusil se G. a docíliv zvětšení sto průměrů, jal se studovati astronomii. Objevy G-m na nebi učiněné týkaly se měsíce, slunce, mléčné dráhy a planet Saturna a Jupitera. Zjistil hory a údolí na měsíci, skvrny na slunci, měsíce Jupiterovy a kruh Saturnův. Pod skly jeho teleskopu proměnila se mléčná dráha ve skupenství hvězd a pozorování družic Jupiterových vedlo jej k určování zeměpisné délky na moři. O výzkumech těch podal G. zprávu r. 1610 v Sidereus nuntius, který téhož roku byl tištěn. Zásluhy jeho došly veřejného uznání tím, že jej benátská vláda jmenovala doživotním professorem v Padově. Místa tohoto G. se zřekl, poněvadž působnost učitelská mu bránila ve vědecké a literární činnosti, a odebral se r. 1610 do Florencie, kde jej Cosimo II. jmenoval svým prvním mathematikem a filosofem. Ale vedle uznání i záští a podezřívání se dostavilo, jakož vůbec zjištění celé řady netušených fakt astronomických, která nasvědčovala pravdivosti učení Koperníkova, že země se točí a slunce stojí, s nerovným účastenstvím přijímáno bylo, podle toho, jakou váhu kdo přikládal geocentrické soustavě Ptolemaiově pro orthodoxní výklad Písma. G. sám aspoň ze svých výzkumův nečinil žádných vývodů proti znění Písma a konflikt, v jakém se ocitl s kurií římskou, vyvinul se mimo vůli jeho a postupně. Mezi protivníky jeho vyskytl se i český hvězdář a lékař Martin Horký (»Brevissima peregrinatiœ, Modena, 1610) a jakýsi Šimon Mayer (»Mundus Jovialis«, Norimberk, 1614), na jichž útoky G. ani neodpověděl; nebezpečnější však proň bylo stanovisko, jaké zaujali v té věci dominikáni a jesuité, prohlásivše se pro Ptolemaia proti Koperníkovi. Ti jen čekali, až veřejně se G. přizná k učení Koperníkovu. To učinil r. 1613 ve spise o skvrnách slunečních (Istoria e dimonstrazioni intorno alle macchie solari e loro accidenti, Řím, 1613), nevida v tom žádného kacířství, poněvadž Koperníkovo dílo »De revolutionibus orbium coelestium«, vydané již r. 1543, tehda samému papeži Pavlu III. věnováno býti mohlo a nebylo námitek. Než to jako by v zapomenutí bylo přišlo a G. viněn nyní přímo z haeresie a bludařství. Aby podezření takové od sebe odvrátil, psal G. dva listy, jeden r. 1613 benediktinu P. Castellimu, druhý ke konci r. 1615 vévodkyni Kristině Lotrinské, oba v duchu katolické orthodoxie; ovšem že list Castellimu svědčící obsahuje místo, kde G. tvrdí, že výzkum přírodní se nemůže říditi zněním bible, nýbrž že jest věcí theologů výklad bible uváděti ve shodu se stávajícím řádem přírodním. P. Castelli vydal neprozřetelně kopii listu toho, na základě kteréž pak dominikán P. Lorini ve Florencii podal 5. dubna 1615 tajně žalobu proti G-mu u římské inkvisice a jiný dominikán veřejně s kazatelny ve Florencii proti němu útočil, vině jej z kacířství pro učení o pohybu země a přívržence G-eovy, t. zv. sektu Galileistův, žaluje z bezbožnosti a atheismu. Ke konci r. 1615 odebral se G. do Říma, snad že k rozkazu inkvisice, kde nikterak nežádal, jak někteří tvrdí, aby učení Koperníkovo církevní autoritou uznáno a dogmatem učiněno bylo, nýbrž aby jen bylo trpěno. Než nedosáhl toho, ač přijímán byl jinak všude s poctami a uznáním a ani spisy jeho, ani učení nezatracováno, až 26. dubna 1616 volán byl ke kardinálu Belarminovi, kde z rozkazu papeže Pavla V. dáno mu napomenutí, aby se vzdal mínění, že slunce stojí a země se točí. G. se podrobil a tím byl první process proti němu vyřízen. Ale G. se domníval, že jest mu vždy ještě volno vykládati Koperníkovo učení jako hypothesu, jen nebude-li je vydávati za pravý výraz řádu přírodního, a proto r. 1618 při objevení se tří vlasatic opět své důminky pronesl ve spise Discorso della comete (1619), začež jej prudce napadl jesuita Orazzio Grassi. Než G. vystříhal se za posledních let vlády papeže Pavla V. opatrně vší polemiky a odpověděl teprve na útoky ty až r. 1623, kdy florencký kardinál Maffeo Barberini stal se papežem pod jménem Urbana VIII. Tu zdála se býti G-mu situace výhodně změněnou, poněvadž Urban VIII. byl příznivcem věd a umění, nakloněn byl římské akademii Lincei, jejíž členem G. byl, a G-mu samému opětovaně důkazy své přízně podal. Jemu věnoval G. svůj spis Saggiatore a r. 1630 podal mu nový spis, slavný svůj dialog Massimi sistemi. Též pro ten obdržel potřebné imprimatur a kniha vyšla r. 1632 ve Florencii. G. i zde jednal o soustavě Koperníkově jako o hypothese, nerozhodoval o pravdě systému Koperníkova nebo Ptolemaiova, nýbrž postavil oba systémy tak proti sobě, že zřejmo bylo, že jeden z obou pravdou býti musí s vyloučením vůbec třetí nějaké hypothesy, z kterého však sestavení vyzíralo dále i to, že myšlénka Ptolemaiova, tehda Tychonem v čele zastoupená, jest nanejvýš pravdě nepodobnou a pravděpodobnost systému Koperníkova že téměř jistotě se blíží. Přátelé G-eovi jásali, ale nepřátelé osnovali jeho pád, což se jim tím způsobem povedlo, že líčíce nebezpečí pro církev, přesvědčili též Urbana VIII., že jej G. v dialogu tom činí směšným, uváděje jej tam pod jménem Simplicius jako zastance starých názorů Ptolemaiových. Aby nový process proti němu mohl tím spíše býti zahájen, dovolávali se protivníci jeho pojednou protokollu ze dne 26. února 1616, podle něhož dán k rozkazu papežovu od svatého officia G-mu výslovný zákaz, Koperníkově soustavě učiti nebo jí jakýmkoliv způsobem hájiti, ať slovem, ať písmem. Tento dokument prohlašují v nejnovější době někteří badatelé (Gherardi, Martin, Scartazzini, Wohlwill a j.) za podvržený, jiní (Reusch, Wolynski, l'Elpinois) pravost jeho hájí. G. citován byl do Říma, kamž se v únoru 1633 odebral. Process trval od 12. dubna do 22. června. Že byl mučen nebo že mu mučením i jen hroženo bylo, nezdá se býti pravdivo. G. musil kleče odpřisáhnouti své učení. Slova jeho »Eppur si muove« (a přece se hýbe), jež povstav hněvně prý pronesl, jsou legendou. Inkvisicí odsouzen byl k vězení, ale vězněn skutečně nebyl. Papež trest ten zmírnil a vykázána mu k pobytu jen určitá místa, jakož vůbec papež Urban VIII. jen nerad proti G-mu straně jesuitů povoloval a co učinil, učinil jen z ohledů na domnělé zájmy křesťanstva. Sám aspoň nedal officiálního potvrzení rozsudku proti G-mu vynesenému a veškerou zodpovědnost za rozsudek ten ponechal inkvisici samé, rovněž svalil veškeru zodpovědnost za zatracení jeho spisů (16. čna 1633) na kongregaci indexovou. A tak po odbytém processu pobýval G. prvé dny až do počátku července ve ville Medici u Říma, potom v Sienně, kde byl pobytem u arcibiskupa Ascania Piccolominiho, a v prosinci téhož roku odebral se na svou villu v Arcetri u Florencie, stále jsa pod dohlídkou římské inkvisice. R. 1636 dokončil svrchu již zmíněné Discorsi e dimonstraziomi matematiche (Lejda, 1638), kteréž dílo obsahuje jeho nejdůležitější výzkumy z oboru mechaniky. Roku 1637 oslepl na obě oči, jsa i jinak churav pakostnicí. Doufaje ve zdar operace své slepoty, odebral se r. 1638 do Florencie, avšak naděje byly marny. Než neduhy jeho nevadily duševní čilosti. Ještě r. 1641 našel spojení kyvadla se strojem hodinovým. V posledních létech jeho života dlívali v blízkosti jeho P. Castelli, přítel a bývalý žák jeho, pak Viviani, pozdější životopisec jeho, a Torricelli, jimž mohl práce své diktovati. Zemřel ve své ville téhož roku, kdy Newton se narodil, a pochován byl v chrámě S. Croce ve Florencii. – G. byl duch positivní, jdoucí vždy za poznáním exaktním. Badání jeho založeno bylo na pozorování, experimentu a mathematice. Hypothesám i sebe zdůvodněnějším přísuzoval jen cenu relativní. Zavedením methody experimentální a induktivní byl předchůdcem Baconovým, a to právě jest významným, že užití method těch rozšířil na celou fysiku; zevšeobecnil tudíž jejich užívání, nikdy od nich se neuchyluje, a tím se stal zakladatelem moderní fysiky. Pozorování a přesné měření zjevů jakož výsledků vedlo jej k mathematickému určení působících příčin či k určení sil a mechanického jich působení. Ve filosofii samé dovedl se moudře držeti střední cesty mezi skepticismem, ochromujícím badavost, a domýšlivosti dogmatickou, jaká je příznakem přehnaného rationalismu, doufajícího v absolutní poznání. Poznání lidmi zjednávané – vykládá G. v »Dialogo sopra i due massimi sistemį – jest obmezeno jen na úzký obor, čásť po části si je opatřujeme a i když k nabytým takto poznatkům připojíme své domněnky a hypothesy, netvoří všechno naše vědění než jen nepatrnou čásť vědění universálního, jež jediné jest u Boha, který prozírá vše s naprostou jistotou, aniž mu jest potřebí rozvoje a postupu myšlének. Nepřipouštěl, že člověk a jeho prospěch jsou jediným účelem veškerenstva, neb že jest nějaká jiná výhradní příčina účelná, k níž všechna příroda jako k jedinému svému účelu se táhne, poněvadž prozřetelnost Boží pečuje stejně o celek jako o jedince, právě tak jako slunce rozlévá své paprsky po celé soustavě sluneční i dává uzráti zrnu obilnímu. Literatura. Akta processu G-eova vydali De l'Elpinois (Paříž, 1867, Řím, 1877); Riccardi (Modena, 1873); Berti (Řím, 1876 a 1878); Gebler (Štutgart, 1877). Monografie k processu tomu se odnášející psali Gherardi. Il processo Galileo (Flor, 1870); Wohlwill, Der Inquisitionsprocess des Galileo G. (Berlín, 1879); Ist G. gefoltert worden? (Lipsko, 1877); Scartazzini, Der Process Galileo G. (»Unsere Zeit«, 1877); Wolynski: Nuovi Documenti inediti del pro cesso di Galileo G. (Flor., 1878); Reusch, Der Process d. G. und die Jesuiten (Řezno, 1882); l'Elpinois, La question de G. (Paříž, 1878); Gebler, G. G. und die röm. Kurie (Štutgart, 1876) a j. Pietro Riccardi sebral veškeré až dosud známé dokumenty a příspěvky týkající se processu a odsouzení G-eova a provázel jich uveřejnění kritickou studií (Di alcune recenti memorie sul processo e sulla condanna del Galileo (Modena, 1873), ve které provedl důkaz, přidržuje se Gherardiho a Wohlwilla, že dokument, kterým zdůvodňováno odsouzení G-eovo, jest falsum. Přehled literatury processu toho se týkající viz u Schanze »Liter. Handweiser« (1879). Úplná vydání G-eových spisů vyšla v Bologni (1655 – 1656, 2 sv.); ve Florencii (1718, 3 sv.) a v Miláně (1808 – 11, 13 sv. a ve 2 sv. 1832). Nejposlednější a nejlepší vydání jest pořízené Alberim ve Florencii (Opere complete de Galileo G., 1842 až 1856, 16 sv.), jež mimo jeho díla obsahuje i různé příspěvky životopisné, vysvětlení týkající se jeho prací a vynálezů, korrespondenci jeho, dokumenty týkající se jeho processu, a biografii Vivianovu. Vydání to doplňuje se pracemi, jež podali Wolynski, Lettere inedite a Galileo G. (Flor., 1874) a La diplomazia toscàna e Galileo G. (t., 1874); Pieralisi, Urbano VIII. e Galileo G. (Řím, 1875); Favaro, Inedita Galileina (Benátky, 1880 – 89) a Galileo G. et suor Maria Celeste – nejstarší ze tří dcer G-eových – Flor.,1891). Nové vydání jeho spisů, jež obsahovati bude 20 sv., počalo se r. 1890 ve Florencii řízením S. Favara. Biografie psali: Viviani (1654); Nelli (1793); Venturi (1818 – 1821); Marini (1850); Chasles (1862); Parchappe (1866); von Gebler (Štutgart, 1876). Úplné sestavení literatury G-ho se týkající podal Riccardi v »Bibliografia Galileianæ (Modena, 1873). K filosofii G-eově odnášejí se Th. Henri Martin, Galilée, le droits de la science et la méthode des sciences physiques (Paříž, 1868, viz téhož článek ve Frankově Dictionnaire des sciences philosophiques), Ciavarini, Della filosofia di G. (Flor., 1869); C. Prantl. G. u. Kepler als Logiker (Sitzungsber. d. bayer Ak. d. Wiss., 1875); P. Natorp, G. als Philosoph (Philos. Monatshefte, 1882). V literatuře české viz o G-m Jos Durdík: G. G., otec moderního silozpytu (ve sbírce: O pokroku přírodních věd) a Studnička: »Galilei, Koperníkova soustava a inkvisice« ve sbírce »Zábavné rozhledy hvězdářské«. Zb.

3. Humanismus a renesance

humanistická filozofie – pokusy probudit k novému životu antické systémy v jejich pravé, tj. scholastickým výkladem neovlivněné, podobě

o nejdůležitější z těchto pokusů navazoval na Platóna a novoplatoniky – do Itálie jej přinesli Řekové po dobytí Cařihradu Turky (1453):

Geórgios Gemistos Pléthón (narodil se okolo roku 1360 v Cařihradě), nadšený ctitel Platóna, podle něhož si vytvořil své přízvisko Pléthón

§ získal vládce Florencie Cosima Medicejského pro plán založit ve Florencii platónskou Akademii, která měla být pokračováním staré Akademie athénské

§ z této Akademie vzešel Marsilio Ficino (1433--1499), který znamenitě přeložil do latiny dílo Platóna i novoplatónika Plótína

pro aristoteliky bylo stále obtížnější trvat na slučitelnosti aristotelské filozofie s křesťanstvím

rozpor mezi nimi byl patrný především v otázce osobní nesmrtelnosti

o existovaly tedy dvě aristotelské školy

§ alexandristé, v jejichž čele stál Pietro Pomponazzi (1462-1522)

§ averroisté

o obě školy se zuřivě potíraly právě v otázce nesmrtelnosti

o jejich spor ukázal velmi výrazně, že filozofie jejich mistra v tomto bodě naprosto neměla křesťanský charakter

v 15. století tedy Aristoteles dohrál roli opory křesťanské víry, která mu po staletí příslušela

pád Aristotelovy nadvlády znamená zároveň zánik scholastiky

dochází k obnově antických systémů – jejich znovuobjevení

řeckou a římskou filozofii humanisté prozkoumali poprvé nezaujatě, bez vlivu scholastiky, v jejich světské podobě

4. Sociální a politické změny novověku

moc rytířstva byla zlomena:

o vynálezem střelných zbraní, které odstranily jeho vojenskou převahu

o vývojem hospodářským, především vzestupem měst a měšťanstva

nositelem nového hospodářství bylo měšťanstvo

o pozvedlo se jako svobodný a sebevědomý stav, vymezený proti šlechtě, duchovenstvu a nesvobodnému stavu selskému

určující vliv na duchovní život přešel z rukou duchovenstva do rukou laiků

sociální otřesy:

o selské bouře

o probouzející se národní vědomí evropských národů

o vznik národní kultury a literatury

padla idea jedné univerzální říše křesťanstva

duchovní a světská moc se stále více rozcházely

5. Politicko-filozofičtí myslitelé

Florentan Niccolo Machiavelli

slovníková definice

3. 5. 1469, † 22. 6. 1527, italský renesanční politik, prozaik, básník, dramatik, historik a vojenský teoretik

sekretář florentské republiky; po návratu rodu Medici k moci žil v ústraní

zakladatel moderní historiografie; v hlavním historickém díle Florentské letopisy zobecnil historická fakta a vyvodil z nich poučení pro současnost

vytvořil teorii silného státu nezávislého na církvi

vycházel ze vzoru římské republiky (Vlády a státy) a ze zkušeností florentské republiky a rozdrobené Itálie přelomu 15. a 16. stol.

předpokládal, že společnost nepodléhá boží vůli, nýbrž přirozeným zákonům a touze lidí po blahobytu

lid však neumí své zájmy uplatňovat, proto je nutný silný stát s obratným panovníkem v čele (Vladař)

jako politik objevil autonomnost politické morálky, nezávislé na etice a náboženství

úspěch státu je prvořadý, k dosažení politických cílů lze užít jakékoli prostředky

autor hry Mandragora, novely Belfagor, řady sonetů, epigramů apod.

právu důvěřuje jen velmi rezervovaně: „Musíme si uvědomit, že lze bojovat dvojím způsobem: jednak zákony, jednak násilím.“

o první způsob je vlastní lidem

o druhý zvířatům

první způsob často nestačí, a proto nezbývá než uchýlit se k druhému.

ve vztazích států neplatí morálka a právo, nýbrž jen holý boj o moc, vedený prostředky vojenskými nebo politickými

machiavellismus [makjavelizmus]

o zjednodušeně politická zásada „účel světí prostředky“, kdy se ve jménu „velkých cílů“ přehlížejí morální, právní a jiné principy a užívají se jakékoli prostředky podle situace

o výraz vznikl nepřesnou interpretací Machiavelliho učení

Hugo Grotius

slovníková definice

vl. jm. Huig de Groot, * 10. 4. 1583, † 28. 8. 1645, nizozemský právník, historik a politik

jeden ze zakladatelů mezinárodního práva

po porážce remonstrantů, jejichž učení obhajoval, zatčen a v roce 1619 odsouzen k doživotnímu vězení

1621 utekl do Paříže

1631 – 32 opět v Rotterdamu, poté vstoupil do švédských služeb

v letech 1634 – 44 švédský vyslanec ve Francii

hájil svobodu nizozemského obchodu v zámoří a tzv. svobodu moří

z díla: Mare liberum (Svobodné moře), De jure belli ac pacis libri tres (Tři knihy o právu válečném a mírovém)

svým učením opak Machiavelliho

jeho hlavní díla se nazývají Svobodné moře a Tři knihy o právu válečném a mírovém

významné je, že Grotius je zároveň teolog, neboť je mu vzdálen světsky střízlivý, cynický a chladný způsob zkoumání Machiavelliho

právo se podle něho odvozuje z Boží vůle

ještě významnější je, že Grotius je Holanďan, tzn. že je příslušníkem sjednoceného a nezávislého národního státu – rozvoj obchodu, rozvoj lodní námořní dopravy

největším zájmem je tudíž zachovávat jistotu obchodu proti válečným a loupeživým přepadům, tedy „svobodu moře"

pro Grotia stojí tedy právo nad státem

vedle zjevené Boží vůle existuje přirozené právo, právo, jež nutně vyplývá z lidské přirozenosti, kterou chtěl Bůh

přirozené právo zavazuje nejen každého člověka, nýbrž i státy v míru i válce

mezinárodní právo (ius gentium) je nejvznešenější částí práva

Thomas Hobbes [hobz]

slovníková definice

* 5. 4. 1588, † 4. 12. 1679, anglický filozof, teoretik společnosti a práva; představitel mechanického materialismu

pohyb vysvětloval jako působení tělesa na těleso, což platí i pro sféru myšlení

nebyl ateista – ale otázky povahy boha, který je podle jeho názoru materiální, vyhradil teologii

vycházel z filozofických názorů F. Bacona

svou metafyziku rozšířil i na společenskou oblast

člověk je podle něho egoista, kterého s druhými lidmi spojuje pud sebezáchovy a strach ze smrti

teorii božského původu společnosti nahradil teorií společenské smlouvy, která je východiskem z přirozeného stavu, války všech proti všem

stát je lidským vynálezem, je velkým tělesem s obrovskou silou (Leviathan)

státní moc vzniklá ze společenské smlouvy má být neomezená, neboť lidé se dobrovolně zřekli všech svých práv

Hobbes překračuje Grotia tím, že z etické a politické filozofie odstraňuje poslední teologická hlediska a ohledy

opírá se pouze o zkušenost, zná velmi dobře Galileiho mechanistický a matematický výklad přírody a jako první se pokouší použít jeho metodu v nauce o dějinách a společnosti

člověk je podle Hobbse egoistu, který usiluje o vlastní výhody, tj. o zachování své existence a o vlastnictví co nejvíce statků

v přírodním stavu, kde všichni jednají podle této snahy, vládne proto „válka všech proti všem"

právní ochranu si lidé zajistí, když si smlouvou vytvoří nadřazenou moc státu, jejíž vůli se nadále podřizují

že mravnost není člověku vrozena, nýbrž je získána až ve společenském sjednocení, je pochopitelně přímým výpadem proti biblické představě o původním rajsky dokonalém stavu člověka a jeho pozdějšímu pádu

stát chápe jako čistě lidský vynález, založený pouze na účelnosti, a vysmívá se každému náboženskému nebo metafyzickému zdůvodňování státní moci

sir Thomas More [mór], lat. Morus

slovníková definice

7. 2. 1477 nebo 1478, † 6. 7. 1535, anglický politik, filozof a sociální utopista

tvůrce díla Utopie, v němž popisuje fiktivní ideální stát, jehož název se stal označením celého žánru

za hlavní příčinu sociálního zla považoval existenci soukromého vlastnictví, které je proto v popsané ideální společnosti odstraněno

od roku 1529 lord kancléř

v roce 1535 odmítl jako katolík přísahat věrnost králi jako hlavě anglikánské církve; obviněn z velezrady a popraven

svatořečen

považován za prvního socialistu v novověkých dějinách

o bezohledné uvažování o moci u národnostně rozštěpených a v rozdělení moci znevýhodněných národů (Machiavelli)

o dovolávání se práva, které zavazuje všechny, charakteristické pro saturované národy zabývající se obchodem (Grotius)

o myšlenka moderního „totálního" státu, suverénně rozhodujícího o právu, mravnosti, náboženství i soukromé sféře (Hobbes)

socialismus je reprezentován dílem Angličana Thomase Mora More – O nejlepším stavu státu a o novém ostrově Utopii (odtud naše slovo „utopie")

obraz ideálního socialistického společenství, které ostře postavil proti uspořádání státu a společnosti ve své době

žádal konec vykořisťování nižších tříd, společnou výrobu, na níž by se podíleli všichni, společné vlastnictví, zaopatření ve stáří, volný přístup všech ke vzdělání a duchovním statkům

podle něj je moderní novověký stát spiknutím bohatců, kteří pod záminkou společného blaha sledují své vlastní výhody a všemi uskoky a úklady usilují jen o to, aby si zajistili vlastnictví všeho, co neoprávněně získali, a aby práci chudých získali a vytěžili za co možná nejmenší odměnu Slunečním státě.

Tato stránka WWW je 30