Období scholastiky,
nominalismus a realismus
II.
Raná scholastika – spor o univerzálie
1.
Scholastický spor
2.
Nominalisté
3.
Realisté
a) Eurigena
b) Anselm z Canterbury
c) Vilém ze Champeaux
4. Abélard
1. Sporná otázka scholastiky
sporná otázka se
týká povahy univerzálií - obecné pojmy, které lze připisovat jednotlivým věcem
proti sobě stojí
dva názory, jak univerzálie chápat:
o strana nominalistů
§
obecným pojmům nic skutečného neodpovídá, neboť existují jen
v lidském myšlení a v lidské řeči
§
existují jen jednotlivé věci se svými
individuálními vlastnostmi
§
obecné pojmy se
k nim vztahují jako označení něčeho společného
§
krajní nominalismus považoval obecné pojmy za prázdný zvuk, za pouhé
označující jméno
o strana realistů
§
univerzáliím
přiznávají samostatnou existenci (univerzálie existují reálně)
§
poznání je proto
poznáním obecného
§
umírněný realismus považoval obecné za reálně přítomné v jednotlivých věcech a
v rozumu
§
krajní realisté tvrdili (podobně jako Platón),
že obecné existuje před věcmi
§
mnozí z nich považovali
univerzálie za myšlenky Boží
2. Nominalismus
nominalismus
zastával zejména Jan Roscellinus z Compiégne (asi 1050 – 1120)
říká, že
skutečnost sestává (pouze) ze samých jednotlivin
obecné pojmy jsou člověkem vymyšlená jména, označení,
jimiž shrnujeme podobné jednotliviny podle společných znaků
o neexistuje „bělost" jako obecnina, to je zcela
nesmyslné, existují jenom konkrétní bílé předměty
o není „Člověčenskosť",
nýbrž jen lidé atd.
nesmiřitelný rozpor
mezi nominalisty a realisty začal až tehdy, když Roscellinus
prohlásil, že ve formulaci – platné od 4. století: „jedna božská substance ve
třech osobách“ – je ona jedna substance pouze shrnutí tří jednotlivě existujících božských osob provedené v lidské mysli (tak jako u ostatních obecných
pojmů) a ustálené v jazyce církve
o podle toho
by už neexistoval jeden – trojjediný – Bůh, nýbrž tři osoby, tři bohové – tzv. trietismus
§
tento důsledek
byl pro církev nepřijatelný
§
Roscellinus byl obviněn z
kacířství a přinucen odvolat
tato Roscellinova porážka na dlouhou dobu znemožnila, aby byl
veřejně zastáván důsledný nominalismus.
o Roscellinus (Roussellín) Johannes (slovníková
definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích)
§
theolog a
scholastik franc. (*asi v Compiégne
ok. 1050), studoval v Soissonsu a Remeši, stal se
kanovníkem v Compiégne, r. 1092 postaven před koncil Soissonský pro svou nominalistickou nauku a důsledky odtud
vedené proti dogmatu o trojici boží, byl odsouzen a vzdav se hodnosti své,
odebral se do Anglie, zde však rovněž narazil na odpor scholastických kněží,
jmenovitě Anselma z Canterbury. Vykonav pouť do Říma,
smířil se s církví a stal se kanovníkem v Besançonu.
Žákem jeho byl Abélard. Dopis R-nův k Abélardovi vydal Schmeller
(Mnichov, 1849). Srv. Picavet,
R. philosophe et théologien, d'après la légende et d'aprés
l'histoire (Pař., 1896).
3. Realismus
a) Eriugena
Jan Scotus, přízviskem Eriugena
(podle Erin, keltského označení pro jeho vlast Irsko
- Scotia Maior), žil v
letech 810 -
o byl nazván prvním
otcem scholastiky nebo též „Karlem Velikým scholastické filozofie"
Eriugena jako první
vyslovil přesvědčení, které bylo základem celé scholastiky
o že totiž pravé
náboženství je zároveň pravou filozofií – a naopak, a
vyslovil také požadavek, který z toho vyplývá:
§
veškerá pochybnost týkající se náboženství může a má být vyvrácena filozofií
přesto byl
později církví zavržen pro dvě zvláštnosti jeho učení
o 1. velkou důležitost
přikládá rozumu, což tehdy ještě
§
přestože se
později ve středověku toto hodnocení stále znovu objevuje – bylo jeho
současníky pokládáno za kacířství a rouhání Bohu
o 2. vydatně využíval
novoplatónských myšlenkových postupů
§
pětisvazkový
spis „O rozdělení přírody" – později církví zakázaný
§
Eriugena také přeložil do
latiny – bez papežova svolení – novoplatónika Dionýsia Areopagitu
§
světové dění je pro něho koloběhem, který v Bohu začíná a do Boha se vrací
§
Boha nazývá
„tvořící a nestvořenou přírodou"
§
z Boha vzchází „stvořená
a tvořící příroda", božské myšlenky, pravzory a obecné pojmy (tj.
platónské ideje)
§
nakonec se
všechno navrací zpět k Bohu jako k „nestvořené a netvořící přírodě"
b) Anselm z Canterbury
nazýván druhým otcem acholastiky
narodil se r.
1033 ze vznešeného rodu v Aostě v Piemontu,
strávil střední část svého života ve francouzských klášteřích a dvě poslední
desetiletí v Anglii jako arcibiskup v Canterbury, kde r. 1109 zemřel
dochází u něho
také ke sblížení rozumu a víry – toto sblížení
však církev již nezavrhuje
o vztah víry a myšlení pojímá jako nepodmíněné podřízení myšlení víře
o víra musí předcházet
o bez víry není správného poznání: credo, ut inteiligam
– věřím, abych rozuměl, poznal
proto se Anselm
nezdráhá použít rozum dokonce k důkazu Boží existence, který je podle jeho
názoru nevývratný:
o „Bůh je něco, nad co nelze myslet nic vyššího; kdyby
Bůh byl jen v intelektu, bylo by možno myslet ještě něco vyššího než to, nad co
nelze myslet nic vyššího" – totiž téhož Boha jsoucího nejen v intelektu,
nýbrž i ve skutečnosti – tzv. ontologický důkaz
§
tento názor byl
za jeho života napaden mnichem Gaunilem, který
poukázal na to, že by jím bylo možno dokázat vlastně všecho,
i existenci pohádkových bytostí nebo bájného ostrova Atlantidy
c) Vilém ze Champeaux
je nazýván extrémním realistou
žil v letech
1070-1121, tedy brzy po Anselmovi
vyhrocuje
realismus až v tvrzení, že reálné bytí přísluší obecným druhovým pojmům a jen jim – ničemu jinému
o to znamená, že když říkáme „Sokrates je člověk",
je v Sokratovi, jenž stojí před námi, skutečná pouze „člověčenskost".
„Sókratičnost“. tj. „bytí Sokratem"
o individuální povaha obecné substance „člověk" v
této osobě, je jenom něco dodatečného, nezávazného
o podle Viléma by „člověčenskost"
jako obecná substance existovala dokonce i tehdy, když by nebylo žádného
člověka
podobně
radikální realismus zastává Vilémův současník Bernard z Chartres
4. Abélard
Petrus
Abaelardus (francouzsky Abélard nebo Abailard), narozený r. 1079 nedaleko
Nantes
vstoupil do
dějin snad ještě více než jako církevní učitel a filozof svou láskou k Héloise,
krásné neteři jednoho pařížského kanovníka, kterou unesl z domova do Bretaně
o
byl od ní
nesmírně tragickým způsobem odloučen svými nepřáteli a strávil zbytek života v
klášterech a poustevnách
o
některé jeho
spisy byly církví zatraceny jako bludné nauky, hlavně z popudu jeho neúprosného
nepřítele, velkého francouzského mystika Bernarda z Clairvaux
o
zemřel r. 1142 v
klášteře u Chalons na cestě do Říma, kde se chtěl odvolat k papeži
o
jeho tělesné
pozůstatky byly o sedm století později spolu s Héloisinými pochovány na
pařížském hřbitově Pére-Lachaise
rozum má ve vztahu k víře také u Abélarda velmi rozhodující postavení
význam
tohoto největšího francouzského scholastika spočívá především v jeho řešení problému univerzálu
Abélard jako
student poslouchal:
o
nominalistu
Roscellina – „universalia post res" – univerzálie jsou po jednotlivinách,
následují po nich
o
realistu Viléma
z Champeaux – „universalia ante
res" – univerzálie jsou před (jednotlivými) věcmi
§
tak poznal oba
odporující si názory u pramene
§
proto se snažil
vyhnout se jednostrannostem obou názorů
o
formule
Abélardova zní „universalia in rébus" — univerzálie jsou ve věcech
§
obecnému pojmu
odpovídá v jednotlivých věcech, které jsou pod ním zahrnuty, také reálná
stejnost podstaty, bytnosti (esence)
§
toto obecné se
vyskytuje jen v jednotlivých lidech, nikoli mimo ně
§
ve skutečnosti, která nás obklopuje, jsou univerzálie jen ve věcech
·
pro Boha však jsou před věcmi, totiž jako praobrazy stvořeného
v jeho božském duchu
·
pro člověka jsou vskutku po věcech, totiž jako pojmové obrazy,
které musíme teprve získat ze shodnosti věcí
Tato stránka WWW je 25