Období scholastiky, nominalismus a realismus

II. Raná scholastika – spor o univerzálie

1. Scholastický spor

2. Nominalisté

3. Realisté

a) Eurigena

b) Anselm z Canterbury

c) Vilém ze Champeaux

4. Abélard

1. Sporná otázka scholastiky

sporná otázka se týká povahy univerzálií - obecné pojmy, které lze připisovat jednotlivým věcem

proti sobě stojí dva názory, jak univerzálie chápat:

o strana nominalistů

§ obecným pojmům nic skutečného neodpovídá, neboť existují jen v lidském myšlení a v lidské řeči

§ existují jen jednotlivé věci se svými individuálními vlastnostmi

§ obecné pojmy se k nim vztahují jako označení něčeho společného

§ krajní nominalismus považoval obecné pojmy za prázdný zvuk, za pouhé označující jméno

o strana realistů

§ univerzáliím přiznávají samostatnou existenci (univerzálie existují reálně)

§ poznání je proto poznáním obecného

§ umírněný realismus považoval obecné za reálně přítomné v jednotlivých věcech a v rozumu

§ krajní realisté tvrdili (podobně jako Platón), že obecné existuje před věcmi

§ mnozí z nich považovali univerzálie za myšlenky Boží

2. Nominalismus

nominalismus zastával zejména Jan Roscellinus z Compiégne (asi 1050 – 1120)

říká, že skutečnost sestává (pouze) ze samých jednotlivin

obecné pojmy jsou člověkem vymyšlená jména, označení, jimiž shrnujeme podobné jednotliviny podle společných znaků

o neexistuje „bělost" jako obecnina, to je zcela nesmyslné, existují jenom konkrétní bílé předměty

o není „Člověčenskosť", nýbrž jen lidé atd.

nesmiřitelný rozpor mezi nominalisty a realisty začal až tehdy, když Roscellinus prohlásil, že ve formulaci – platné od 4. století: „jedna božská substance ve třech osobách“ – je ona jedna substance pouze shrnutí tří jednotlivě existujících božských osob provedené v lidské mysli (tak jako u ostatních obecných pojmů) a ustálené v jazyce církve

o podle toho by už neexistoval jeden – trojjediný – Bůh, nýbrž tři osoby, tři bohové – tzv. trietismus

§ tento důsledek byl pro církev nepřijatelný

§ Roscellinus byl obviněn z kacířství a přinucen odvolat

tato Roscellinova porážka na dlouhou dobu znemožnila, aby byl veřejně zastáván důsledný nominalismus.

o Roscellinus (Roussellín) Johannes (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích)

§ theolog a scholastik franc. (*asi v Compiégne ok. 1050), studoval v Soissonsu a Remeši, stal se kanovníkem v Compiégne, r. 1092 postaven před koncil Soissonský pro svou nominalistickou nauku a důsledky odtud vedené proti dogmatu o trojici boží, byl odsouzen a vzdav se hodnosti své, odebral se do Anglie, zde však rovněž narazil na odpor scholastických kněží, jmenovitě Anselma z Canterbury. Vykonav pouť do Říma, smířil se s církví a stal se kanovníkem v Besançonu. Žákem jeho byl Abélard. Dopis R-nův k Abélardovi vydal Schmeller (Mnichov, 1849). Srv. Picavet, R. philosophe et théologien, d'après la légende et d'aprés l'histoire (Pař., 1896).

3. Realismus

a) Eriugena

Jan Scotus, přízviskem Eriugena (podle Erin, keltského označení pro jeho vlast Irsko - Scotia Maior), žil v letech 810 - 877 a učil v Paříži

o byl nazván prvním otcem scholastiky nebo též „Karlem Velikým scholastické filozofie"

Eriugena jako první vyslovil přesvědčení, které bylo základem celé scholastiky

o že totiž pravé náboženství je zároveň pravou filozofií – a naopak, a vyslovil také požadavek, který z toho vyplývá:

§ veškerá pochybnost týkající se náboženství může a má být vyvrácena filozofií

přesto byl později církví zavržen pro dvě zvláštnosti jeho učení

o 1. velkou důležitost přikládá rozumu, což tehdy ještě

§ přestože se později ve středověku toto hodnocení stále znovu objevuje – bylo jeho současníky pokládáno za kacířství a rouhání Bohu

o 2. vydatně využíval novoplatónských myšlenkových postupů

§ pětisvazkový spis „O rozdělení přírody" – později církví zakázaný

§ Eriugena také přeložil do latiny – bez papežova svolení – novoplatónika Dionýsia Areopagitu

§ světové dění je pro něho koloběhem, který v Bohu začíná a do Boha se vrací

§ Boha nazývá „tvořící a nestvořenou přírodou"

§ z Boha vzchází „stvořená a tvořící příroda", božské myšlenky, pravzory a obecné pojmy (tj. platónské ideje)

§ nakonec se všechno navrací zpět k Bohu jako k „nestvořené a netvořící přírodě"

b) Anselm z Canterbury

nazýván druhým otcem acholastiky

narodil se r. 1033 ze vznešeného rodu v Aostě v Piemontu, strávil střední část svého života ve francouzských klášteřích a dvě poslední desetiletí v Anglii jako arcibiskup v Canterbury, kde r. 1109 zemřel

dochází u něho také ke sblížení rozumu a víry – toto sblížení však církev již nezavrhuje

o vztah víry a myšlení pojímá jako nepodmíněné podřízení myšlení víře

o víra musí předcházet

o bez víry není správného poznání: credo, ut inteiligam – věřím, abych rozuměl, poznal

proto se Anselm nezdráhá použít rozum dokonce k důkazu Boží existence, který je podle jeho názoru nevývratný:

o „Bůh je něco, nad co nelze myslet nic vyššího; kdyby Bůh byl jen v intelektu, bylo by možno myslet ještě něco vyššího než to, nad co nelze myslet nic vyššího" – totiž téhož Boha jsoucího nejen v intelektu, nýbrž i ve skutečnosti – tzv. ontologický důkaz

§ tento názor byl za jeho života napaden mnichem Gaunilem, který poukázal na to, že by jím bylo možno dokázat vlastně všecho, i existenci pohádkových bytostí nebo bájného ostrova Atlantidy

c) Vilém ze Champeaux

je nazýván extrémním realistou

žil v letech 1070-1121, tedy brzy po Anselmovi

vyhrocuje realismus až v tvrzení, že reálné bytí přísluší obecným druhovým pojmům a jen jim – ničemu jinému

o to znamená, že když říkáme „Sokrates je člověk", je v Sokratovi, jenž stojí před námi, skutečná pouze „člověčenskost". „Sókratičnost“. tj. „bytí Sokratem"

o individuální povaha obecné substance „člověk" v této osobě, je jenom něco dodatečného, nezávazného

o podle Viléma by „člověčenskost" jako obecná substance existovala dokonce i tehdy, když by nebylo žádného člověka

podobně radikální realismus zastává Vilémův současník Bernard z Chartres

4. Abélard

Petrus Abaelardus (francouzsky Abélard nebo Abailard), narozený r. 1079 nedaleko Nantes

vstoupil do dějin snad ještě více než jako církevní učitel a filozof svou láskou k Héloise, krásné neteři jednoho pařížského kanovníka, kterou unesl z domova do Bretaně

o byl od ní nesmírně tragickým způsobem odloučen svými nepřáteli a strávil zbytek života v klášterech a poustevnách

o některé jeho spisy byly církví zatraceny jako bludné nauky, hlavně z popudu jeho neúprosného nepřítele, velkého francouzského mystika Bernarda z Clairvaux

o zemřel r. 1142 v klášteře u Chalons na cestě do Říma, kde se chtěl odvolat k papeži

o jeho tělesné pozůstatky byly o sedm století později spolu s Héloisinými pochovány na pařížském hřbitově Pére-Lachaise

rozum má ve vztahu k víře také u Abélarda velmi rozhodující postavení

význam tohoto největšího francouzského scholastika spočívá především v jeho řešení problému univerzálu

Abélard jako student poslouchal:

o nominalistu Roscellina – „universalia post res" – univerzálie jsou po jednotlivinách, následují po nich

o realistu Viléma z Champeaux – „universalia ante res" – univerzálie jsou před (jednotlivými) věcmi

§ tak poznal oba odporující si názory u pramene

§ proto se snažil vyhnout se jednostrannostem obou názorů

o formule Abélardova zní „universalia in rébus" — univerzálie jsou ve věcech

§ obecnému pojmu odpovídá v jednotlivých věcech, které jsou pod ním zahrnuty, také reálná stejnost podstaty, bytnosti (esence)

§ toto obecné se vyskytuje jen v jednotlivých lidech, nikoli mimo ně

§ ve skutečnosti, která nás obklopuje, jsou univerzálie jen ve věcech

· pro Boha však jsou před věcmi, totiž jako praobrazy stvořeného v jeho božském duchu

· pro člověka jsou vskutku po věcech, totiž jako pojmové obrazy, které musíme teprve získat ze shodnosti věcí

Tato stránka WWW je 25