Období scholastiky, nominalismus a realismus

 

II. Raná scholastika – spor o univerzálie

1.    Scholastický spor

2.    Nominalisté

3.    Realisté

a) Eurigena

b) Anselm z Canterbury

c) Vilém ze Champeaux

         4. Abélard

 

1. Sporná otázka scholastiky

 

*      sporná otázka se týká povahy univerzálií - obecné pojmy, které lze připisovat jednotlivým věcem

*      proti sobě stojí dva názory, jak univerzálie chápat:

o       strana nominalistů

§         obecným pojmům nic skutečného neodpovídá, neboť existují jen v lidském myšlení a v lidské řeči

§         existují jen jednotlivé věci se svými individuálními vlastnostmi

§         obecné pojmy se k nim vztahují jako označení něčeho společného

§         krajní nominalismus považoval obecné pojmy za prázdný zvuk, za pouhé označující jméno

o       strana realistů

§         univerzáliím přiznávají samostatnou existenci (univerzálie existují reálně)

§         poznání je proto poznáním obecného

§         umírněný realismus považoval obecné za reálně přítomné v jednotlivých věcech a v rozumu

§         krajní realisté tvrdili (podobně jako Platón), že obecné existuje před věcmi

§         mnozí z nich považovali univerzálie za myšlenky Boží

 

2. Nominalismus

*      nominalismus zastával zejména Jan Roscellinus z Compiégne (asi 1050 – 1120)

*      říká, že skutečnost sestává (pouze) ze samých jednotlivin

*      obecné pojmy jsou člověkem vymyšlená jména, označení, jimiž shrnujeme podobné jednotliviny podle společných znaků

o       neexistuje „bělost" jako obecnina, to je zcela nesmyslné, existují jenom konkrétní bílé předměty

o       není „Člověčenskosť", nýbrž jen lidé atd.

*      nesmiřitelný rozpor mezi nominalisty a realisty začal až tehdy, když Roscellinus prohlásil, že ve formulaci – platné od 4. století: „jedna božská substance ve třech osobách“ – je ona jedna substance pouze shrnutí tří jednotlivě existujících božských osob provedené v lidské mysli (tak jako u ostatních obecných pojmů) a ustálené v jazyce církve

o       podle toho by už neexistoval jedentrojjediný – Bůh, nýbrž tři osoby, tři bohové – tzv. trietismus

§         tento důsledek byl pro církev nepřijatelný

§         Roscellinus byl obviněn z kacířství a přinucen odvolat

*      tato Roscellinova porážka na dlouhou dobu znemožnila, aby byl veřejně zastáván důsledný nominalismus.

o       Roscellinus (Roussellín) Johannes (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích)

§         theolog a scholastik franc. (*asi v Compiégne ok. 1050), studoval v Soissonsu a Remeši, stal se kanovníkem v Compiégne, r. 1092 postaven před koncil Soissonský pro svou nominalistickou nauku a důsledky odtud vedené proti dogmatu o trojici boží, byl odsouzen a vzdav se hodnosti své, odebral se do Anglie, zde však rovněž narazil na odpor scholastických kněží, jmenovitě Anselma z Canterbury. Vykonav pouť do Říma, smířil se s církví a stal se kanovníkem v Besançonu. Žákem jeho byl Abélard. Dopis R-nův k Abélardovi vydal Schmeller (Mnichov, 1849). Srv. Picavet, R. philosophe et théologien, d'après la légende et d'aprés l'histoire (Pař., 1896).

 

3. Realismus

a) Eriugena

*      Jan Scotus, přízviskem Eriugena (podle Erin, keltského označení pro jeho vlast Irsko - Scotia Maior), žil v letech 810 - 877 a učil v Paříži

o       byl nazván prvním otcem scholastiky nebo též „Karlem Velikým scholastické filozofie"

*      Eriugena jako první vyslovil přesvědčení, které bylo základem celé schola­stiky

o       že totiž pravé náboženství je zároveň pravou filozofií – a  naopak, a vyslovil také požadavek, který z toho vyplývá:

§         veškerá pochybnost týkající se náboženství může a má být vyvrácena filozofií

*      přesto byl později církví zavržen pro dvě zvláštnosti jeho učení

o       1. velkou důležitost přikládá rozumu, což tehdy ještě

§         přestože se později ve středověku toto hodnocení stále znovu objevuje – bylo jeho současníky pokládáno za kacířství a rouhání Bohu

o       2. vydatně využíval novoplatónských myšlenkových postupů

§         pětisvazkový spis „O rozdělení přírody" – později církví zakázaný

§         Eriugena také přeložil do latiny – bez  papežova svolení – novoplatónika Dionýsia Areopagitu

§         světové dění je pro něho koloběhem, který v Bohu začíná a do Boha se vrací

§         Boha nazývá „tvořící a nestvořenou přírodou"

§         z Boha vzchází „stvořená a tvořící příroda", božské myšlenky, pravzory a obecné pojmy (tj. platónské ideje)

§         nakonec se všechno navrací zpět k Bohu jako k „nestvořené a netvořící přírodě"

 

b) Anselm z Canterbury

*      nazýván druhým otcem acholastiky

*      narodil se r. 1033 ze vznešeného rodu v Aostě v Piemontu, strávil střední část svého života ve francouzských klášteřích a dvě poslední desetiletí v Anglii jako arcibiskup v Canterbury, kde r. 1109 zemřel

*      dochází u něho také ke sblížení rozumu a víry – toto sblížení však církev již nezavrhuje

o       vztah víry a myšlení pojímá jako nepodmíněné podřízení myšlení víře

o       víra musí předcházet

o       bez víry není správného poznání: credo, ut inteiligam – věřím, abych rozuměl, poznal

*      proto se Anselm nezdráhá použít rozum dokonce k důkazu Boží existence, který je podle jeho názoru nevývratný:

o       „Bůh je něco, nad co nelze myslet nic vyššího; kdyby Bůh byl jen v intelektu, bylo by možno myslet ještě něco vyššího než to, nad co nelze myslet nic vyššího" – totiž téhož Boha jsoucího nejen v intelektu, nýbrž i ve skutečnosti – tzv. ontologický důkaz

§         tento názor byl za jeho života napaden mnichem Gaunilem, který poukázal na to, že by jím bylo možno dokázat vlastně všecho, i existenci pohádkových bytostí nebo bájného ostrova Atlantidy

 

c) Vilém ze Champeaux

*      je nazýván extrémním realistou

*      žil v letech 1070-1121, tedy brzy po Anselmovi

*      vyhrocuje realismus až v tvrzení, že reálné bytí přísluší obecným druhovým pojmům a jen jim – ničemu jinému

o       to znamená, že když říkáme „Sokrates je člověk", je v Sokratovi, jenž stojí před námi, skutečná pouze „člověčenskost". „Sókratičnost“. tj. „bytí Sokratem"

o       individuální povaha obecné substance „člověk" v této osobě, je jenom něco dodatečného, nezávazného

o       podle Viléma by „člověčenskost" jako obecná substance existovala dokonce i tehdy, když by nebylo žádného člověka

*      podobně radikální realismus zastává Vilémův současník Bernard z Chartres

 

4. Abélard

*      Petrus Abaelardus (francouzsky Abélard nebo Abailard), narozený r. 1079 nedaleko Nantes

*      vstoupil do dějin snad ještě více než jako církevní učitel a filozof svou láskou k Héloise, krásné neteři jednoho pařížského kanovníka, kterou unesl z domova do Bretaně

o       byl od ní nesmírně tragickým způsobem odloučen svými nepřáteli a strávil zbytek života v klášterech a poustevnách

o       některé jeho spisy byly církví zatraceny jako bludné nauky, hlavně z popudu jeho neúprosného nepřítele, velkého francouzského mystika Bernarda z Clairvaux

o       zemřel r. 1142 v klášteře u Chalons na cestě do Říma, kde se chtěl odvolat k papeži

o       jeho tělesné pozůstatky byly o sedm století později spolu s Héloisinými pochovány na pařížském hřbitově Pére-Lachaise

*      rozum ve vztahu k víře také u Abélarda velmi rozhodující postavení

*      význam tohoto největšího francouzského scholastika spočívá především v jeho řešení problému univerzálu

*      Abélard jako student poslouchal:

o       nominalistu Roscellina – „universalia post res" – univerzálie jsou po jednotlivinách, následují po nich

o       realistu Viléma z Champeaux  – „universalia ante res" – univerzálie jsou před (jednotlivými) věcmi

§         tak poznal oba odporující si názory u pramene

§         proto se snažil vyhnout se jednostrannostem obou názorů

o       formule Abélardova zní „universalia in rébus" — univerzálie jsou ve věcech

§         obecnému pojmu odpovídá v jednotlivých věcech, které jsou pod ním zahrnuty, také reálná stejnost podstaty, bytnosti (esence)

§         toto obecné se vyskytuje jen v jednotlivých lidech, nikoli mimo ně

§         ve skutečnosti, která nás obklopuje, jsou univerzálie jen ve věcech

·        pro Boha však jsou před věcmi, totiž jako praobrazy stvořeného v jeho božském duchu

·        pro člověka jsou vskutku po věcech, totiž jako pojmové obrazy, které musíme teprve získat ze shodnosti věcí

 

Tato stránka WWW je 25