Období patristiky, církevní otcové

 

IV. Upevnění jednoty církve

1.    Základní charakteristika

2.    Osobnosti upevnivší jednotu církve

 

1. Základní charakteristika

 

*      římská církev v prvních staletích stále narůstající vnější moci a vnitřní jednoty.

*      důvody:

o       přísné vnější uspořádání v upevňující se hierarchii (kněžském hodnostním a mocenském řádu)

o       důslednost a tvrdost, s níž chránila svou nedotknutelnou křesťanskou pravdu proti všem heretickým odchylkám

*      církev vytvořila:

o       samostatné společenství

o       v době zániku římské moci a barbarských náporů se stala téměř státem ve státě

*      měla své vlastní:

o       vnitřní uspořádání

o       vedení

o       právo

o       zákony

*      zformovaný církevní řád odlišoval křesťanské společenství od ostatních náboženských útvarů té doby a umožnil mu, aby je všechny přetrvalo.

*      odlišnosti od ostatních:

o       ve starších obcích a v biskupech měla vůdčí osobnosti, které obklopeny leskem nadpřirozené důstojnosti

o       měly dalekosáhlou pravomoc

o       byli považováni za následovníky apoštolů, ustavených samotným Kristem

 

2. Osobnosti upevnivší jednotu církve

 

Irenaeus [irenéus], řecky Eirénaios

*      asi 140, † asi 202, církevní spisovatel

o       apologeta původem z Malé Asie, biskup v Lugundu (dnes Lyon) v Galii

o       ve spise Adversus haereses (Proti kacířstvím) kritizoval gnosticismus

o       obhajoval jednotu Božské a lidské stránky Krista

o       jako stoupenec jednoty církve zdůrazňoval roli biskupa při výkladu Písma

o       podle tradice umučen

*      mezi církevními Otci, kteří nejúspěšněji odvrátili nebezpečí ohrožující jednotu církve, je na prvním místě třeba jmenovat jeho

*      jeho hlavní úsilí mířilo k potírání gnose, kterému věnoval své hlavní dílo „Odhalení a vyvrácení falešného poznání"

o       gnostikům, kteří věřili, že mohou Boha poznat „názorem", vytýká, že Bůh je zcela nepochopitelný

o       gnostické odlišení Boha Stvořitele od Vykupitele je odmítnuto jako rouhání

o       že to málo, co o něm vůbec můžeme vědět, víme jen na základě zjevení

*      Bůh se:

o       pohanům zjevuje hlasem svědomí

o       Židům zákonem a proroky

o       křesťanům Kristem, jehož učení uchovává čistá apoštolská tradice zasadil se za jednotu církve a vůdčí postavení Říma

 

Tertullianus

*      viz téma č. 20

 

Cyprianus [cyprijánus] Thascius Caecilius

*      kolem 200, † 14. 9. 258

o       latinský církevní spisovatel

o       biskup v Kartágu

o       popraven, když se bez císařova svolení vrátil z vyhnanství

*      jeho literární činnost sloužila především vnitřním potřebám křesťanské obce

*      v apologetickém spise Ad Donatum (Donatovi) zobrazil morální úpadek římské společnosti

*      ve svém spise „O jednotě katolické církve" a v početných listech hájil myšlenku jednoty křesťanství

*      katolická církev, ve které tuto jednotu viděl ztělesněnu, je pro něho Kristem založené společenství věřících, mimo které není možné žádné spasení

o       Cyprianus Thascius Caecilius sv. (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích)

§         mučenník, biskup karthaginský a otec církevní, narodil se z pohanských rodičů na počátku III. stol. v záp. Africe, věnoval se studiu filosofie a literatury a stal se slavným učitelem řečnictví v Karthagině. Horlivostí kněze Caecilia byl obrácen ke Kristu asi r. 246, přijat mezi duchovenstvo a koncem r. 248 neb s počátku r. 249 zvolen za biskupa karthaginského. Za pronásledování císaře Decia (249 až 251) žil v bezpečném úkrytu, a bojoval statně proti přemrštěnosti mnohých mučenníkův a vyznavačů, kteříž chtěli. aby odpadlíci beze všeho pokání pouze na jejich odporučení byli do církve zase přijímáni a tudy rozkol způsobili. Proti papeži Štěpánu zastával C. neplatnost křtu bludařův lichými důvody. V pronásledování za císaře Valeriána utrpěl 14. září 258 mučennickou smrť, byv u Karthaginy sťat. Jeho spisy, skládající se z rozprav a listů, zjednaly mu veliký kruh čtenářův a jméno církevního otce. – Srovn. Dr. Stárek, Sv. Th. Caec. C-na věk a spisy vybrané (Praha, 1844) Dr. Kr.

 

hereze (slovníková definice)

1. původně výběr, volba; označení stoupenců různých filozofických názorů;

2. obecně popření nebo pochyby o určité doktríně;

3. teologie blud – věroučná odchylka

*      vzniká nelegitimním smísením křesťanství s jinými naukami nebo neúměrným zdůrazněním a vytržením některé dílčí nauky ze souvislosti

*      často interpretována jako vědomé, neústupné odporování poznané pravdě, pokládána za provinění a případně trestána

*      předávání heretiků světské moci patří k tragickým obdobím křesťanských církví

o       nejintenzívněji k němu docházelo od 14. do 17. stol. (inkvizice)

*      nejznámější hereze se týkaly základních článků víry o Trojici Boží a o Ježíši Kristu (ariánství, monofyzitismus, nestoriánství a další)

 

hereze, masová poprava kacířů inkvizicí

biskup, označení biskupské hodnosti v heraldice –

biskupský klobouk nad erbem a šest střapců po stranách

 

biskup (slovníková definice)

*      v křesťanských církvích představený na určitém území, označovaném jako diecéze, eparchie apod.

*      v katolické církvi, v církvích pravoslavných, ve starých východních církvích a ve starokatolické církvi se biskupové chápou jako nástupci apoštolů

*      předpokládá se, že svěcení na biskupa je v nepřetržité návaznosti na Ježíše Krista a apoštoly (tzv. apoštolská posloupnost)

*      v reformačních církvích je funkce biskupa spíše přechodná a obvykle volená

*      v liturgii latinského ritu nosí biskup při bohoslužbách mitru a někdy i berlu

*      k jeho insigniím patří též náprsní kříž (pektorál) a pastýřský prsten

*      někteří biskupové jsou arcibiskupy, metropolity a patriarchy

o       biskup (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích)

§         z řec. επισκoπoς, jež přijato i v lat. episcopus, dle etym. dozorce. dohlížitel; jest církevní přednosta, jemuž v jistém okršlku, nazvaném diécése či biskupství, přísluší vrchní moc v příčině vykonávání úřadu učitelského a kněžského, jakož i v příčině vlády duchovní, a to v podřízenosti ku papeži římskému. B-ové jsou nástupci sv. apoštolův a mají společně s papežem podíl u vládě církve veškeré, obzvláště však spravují diécési jim papežem přikázanou. Jen ten, kdo už knězem jest, může platně na biskupství posvěcen býti. B. může udíleti svěcení vyšší i nižší, též sv. biřmování. on světí sv. oleje, oltáře, kalichy, chrámy, koná pontifikalie. B. vydává zákony pro diécési, visituje farní osady, aby stádce své seznal a se přesvědčil, kterak kněží jemu podřízení plní povinnosti své. B. má pravomoc řádnou v celé diécési, udílí kněžím pro jednotlivé osady pravomoc řádnou neb odkázanou; jemu náleží moc soudní u věcech duchovních, kterou pomocí zvláštních sborů (soud církevní) neb zřízenců (officiales) vykonává. K uhražení výloh se správou diécése spojených smí ukládati jisté církevní poplatky. Každý b. jest povinen ve lhůtě 3 – 5 let vykonati cestu do Říma (visitatio liminum) aneb aspoň písemnou zprávu tam podati o své diécési. Odznaky biskupské moci jsou: prsten, berla, mitra, biskupský kříž na hrdle (crux pectoralis), talár fialové barvy, trůn biskupský o třech stupních ve chrámě stoličném; b. může na cestách míti oltář přenosný a na něm mši sv. sloužiti; v domě biskupském má kapli s právem veřejnosti; při slavné mši b-em sloužené má uprostřed oltáře hořeti sedmá svíce (septimum candelabrum); též stát poskytuje b-ům jisté důstojnosti, na př. členství v zastupitelských sborech. – Kdo na biskupství byl vysvěcen, nemá však skutečné diécése, nazývá se b. titulární. Tito titulární b-ové mají buď zvláštní úkoly ve službě papežské stolice nebo ve službě státní, jako na př. vyslancové, polní b-ové a pod., nebo jsou b-y t. zv. světícími, kteří zastupují b-a neb arcibiskupa diécésního ve výkonech svěcení, na př. biřmování, svěcení kněžstva, posvěcení chrámův a t. p. Bvý.

 

katolík

*      slovo katolík, katolický pochází z řeckého kat'holon, tzn. v celosti

*      výraz katholikos znamená řecky všeobecný, úplný

*      v křesťanském starověku se výraz katolická církev používal ve smyslu „církev, která uchovává víru v úplnosti“ oproti tzv. herezím (z řeckého hairesis – výběr, resp. haireisthai – vybírat), které víru předávaly „neúplně“ (tj. které si z celku víry jen něco „vybraly“)

*      od tzv. velkého východního schizmatu r. 1054 se rozlišuje církev katolická (na západě, sjednocená s papežem) a ortodoxní (na východě, pravoslavná)

*      k dalším rozrůzněním v chápání pojmu katolická církev dochází v důsledku reformace

Tato stránka WWW je 21