Období patristiky, církevní otcové

 

Mání

Athanasius

Arius

 

 

 

Mapa - Imperium Romanum

 

 

 

III. Vnitřní nebezpečí ohrožující křesťanství

1.    Gnostikové

2.    Manichejci

3.    Arius a Athanasius

 

1. Gnostikové

 

gnosticismus (slovníková definice)

*  gnose, gnóze

*  myšlenkový a náboženský proud pozdní antiky, vzniklý na přelomu letopočtů na Blízkém východě prolínáním mysterijních náboženství a filozofie

*  rozrůzněn do mnoha směrů

*  jádrem gnosticismu je myšlenka vysvobození či záchrany lidské duše z vězení hmoty a těla poznáním (řecky gnosis) vztahů mezi lidským a božským

*        toto poznání není přístupné každému a vyžaduje zvláštní zasvěcení

*  křesťanská církev proti gnosticismu většinou vystupovala polemicky, aby uhájila svou totožnost

*  projevovaly se však i snahy nahradit gnosticismus vlastní křesťanskou variantou (zejm. v Egyptě, Sýrii a Palestině)

*  gnose výrazně ovlivnila manicheismus, její myšlenky patrné v hnutí albigenských, inspirovala moderní teozofii a antropozofii

*  významní představitelé: Valentínos, Simon Magus, Markión ze Sinópy

*        Valentínos [valentýnos]

*        2. stol., řecký náboženský myslitel

*        nejvýznamnější řecký představitel křesťanského gnosticismu

*        základem kosmu je podle něho systém nadpřirozených sil, vycházejících postupně z nejvyššího principu, jímž bylo Mlčení (to, co nelze vyjádřit slovy)

*        Simon Magus, Šimon kouzelník

*        1. stol., podle Skutků apoštolů Nového zákona divotvůrce, který se pokusil získat církevní hodnosti za peníze (tzv. svatokupectví)

*        od 2. stol. považován za prvního kacíře či gnostika

*        od 3. stol. se stal postavou legend

*        šimonovci, simonovci, šimonovské hnutí

*        křesťanské heretické hnutí, jež se stalo kolébkou gnosticismu

*        vzniklo v Samaří v 1. stol. a rozšířilo se až do Říma

*        v jeho čele stál legendární učenec Šimon Mág (Simon Magus ), jenž bývá křesťanskými apologety označován za prvního heretika

*        podle některých pramenů byl Šimon údajně žákem Jana Křtitele

*        jeho družka Helena byla též uctívána jako božské vtělení, personifikace ženské energie, Myšlenka (Ennoi, Barbeló)

*        Šimonovi je připisováno autorství gnosticismu spisu Velký výklad, obsahujícího učení o nejvyšším božstvu (Stojícím) a o nejvyšší síle

*        dílo obsahuje výrazné aspekty stoicko-platónské filozofie

*        Markión ze Sinópy

*        2. stol., řecký náboženský myslitel; zakladatel křesťanské sekty markiónovců, jejíž učení bylo svéráznou odrůdou gnosticismu

*        své učení opírá o některé listy Pavla z Tarzu a části Lukášova evangelia

*        domníval se že mnohé části evangelia byly zfalšovány v duchu judaismu

*        Nový zákon staví do ostrého protikladu ke Starému zákonu

*        Ježíš nepřišel podle Markióna spasit člověka od světa, ale i od Boha, který svět stvořil, ve jménu jiného, neznámého Boha

*        Ježíš podle něj je synem tohoto nového Boha a ne starozákonního Hospodina, kterého vidí stejně jako tento svět: jako zlého, nespravedlivého a závistivého

*        jeho zákon přišel Ježíš zrušit a ne naplnit

*        jeho pokračovatelé, sekta markiónovců, se udržela přes veliký odpor oficiální církve až do 6.století

*        působení Markióna podnítilo církev k tomu, že sestavilo novozákonní kánon (seznam, řazení a zvážení věrohodnosti jednotlivých spisů)

*        markiónovci

*        křesťanská, přísně asketická gnostická sekta, kterou v roce 146 založil Markión ze Sinopy, jenž odmítal Starý zákon

*        své učení postavil výlučně na evangeliích (především Lukášově) a epištolách apoštola Pavla

*        učení popíralo lidskou podstatu Ježíše Krista a legendu o jeho ukřižování a vzkříšení vykládalo symbolicky (sdílel podstatu gnostického dualismu, ale bez apokalyptických implikací)

*        obce působily ve východním Středomoří až do 6. stol.

*        jejich členové zavrhovali manželství a plození dětí, světské zábavy a masité pokrmy

 

 

1.1. Původ a hlavní zástupci gnose

*  míšení křesťanství s:

*        prvky orientální kultury (perská, syrská, židovská)

*        učením Poseidónia

*        učením Platóna a novoplatónismu

*        učením Pýthagory a novopýthagoreismu

*        učením stoicismu

*  podle důležitosti, jaká je dávána jednotlivým zdrojům v rámci gnose se rozlišují různé gnostické směry:

*        židovská gnose – zvláštní místo v poznání má židovství

*        Basileidés a Valentínos

*        pohanská gnose

*        křesťanská gnose

*        Markión ze Sinópy – založil vlastní církev

 

1.2. Základní myšlenky a povaha gnose

Theodicea

*  problém theodiceje

*  otázka ospravedlnění Boha a původu zla a dobra ve světě

*  jde o otázku, proč Bůh stvořil svět zla, ze kterého musíme být vykoupeni, když je (Bůh) dokonalý

*        převzato z židovství – myšlenka stvořitele světa

*        převzato z křesťanství - svět je místo hříchu, ze kterého jsme vykoupeni smrtí Ježíše Krista

*  řešení:

*        gnostikové rozlišují Boha stvořitele a Boha vykupitele

*        existují tedy dva bozi

*        svrchovaně dobrotivý vykupitel

*        a jemu podřízený stvořitel

 

Gnose jako poznání

*  specifická představa o postavení člověka ve světě a o jeho vykoupení

*  člověk propadá hříchu – podle gnose to již není osobní vina jednotlivce

*  duše je bojištěm, kde se odehrává boj dobra a zla

*        nejde o to, se věčného hříchu zbavit

*        ale o to, aby boj Zla a Dobra v sobě člověk uzavřel a poznal

 

Gnose jako mystika

*  Mystika spočívá v: (mystika – z řec. Myein = zavírat oči)

*        popření smyslového světa

*        popření logiky rozumu

*        nevědomém, opojném sjednocení s Bohem

*  poznání Boha není rozumové, ale poznání mystické

 

2. Manichejci

 

manicheismus (slovníková definice)

·        náboženské hnutí a učení založené ve 3. stol. v Persii prorokem Máním

Ø      Mání [máný], aramejsky Máníchajjá

§         * 14. 4. 216, † jaro 276

§         perský myslitel a náboženský reformátor; zakladatel a prorok manicheismu

§         vyrůstal v prostředí gnostické židovsko-křesťanské sekty Elkasaitů, kterou se neúspěšně pokusil reformovat

§         kolem roku 240 byl ze sekty vyloučen

§         přesvědčen, že dosáhl zjeveného poznání, šířil své učení na misijních cestách po Íránu, severozápadní Indii, Malé Asii a Mezopotámii a strhl na sebe mesiášské naděje mnoha nespokojených

§         jeho působení na dvoře perského krále Šáhpura I. vyvolalo spor s mágy – hlasateli oficiální ideologie perské sasánovské říše

§         za krále Vahráma I. uvězněn, ve vězení zemřel a jeho sekta nemilosrdně pronásledována

§         z díla, psaného v aramejštině a perštině, dochovány pouze zlomky.

·        jeden z vrcholů gnóze

·        složitý systém, místy silně prostoupený mytologií, vytvořen na základě mazdaistických, gnostických, židovsko-křesťanských a íránských náboženských idejí

·        základem je striktní dualismus mezi světlem a tmou, duchem a hmotou, dobrem a zlem

Ø      oba protikladné principy byly na počátku věků odděleny

Ø      v současnosti spolu bojují a na konci věku budou od sebe opět odděleny

Ø      cílem je osvobození duše ze zajetí hmoty pomocí sebepoznání a za přísné askeze v jídle a sexu

·        manicheistická náboženská obec je rozdělena na pět hiearchických stupňů:

Ø      mistry

Ø      biskupy

Ø      kněze

Ø      dokonalé

Ø      posluchače (laiky)

§         laikové sice nedosahují osvobození, ale nasloucháním a službou mistrům získávají předpoklady pro budoucí vyšší zrození

·        v čele hnutí stojí velekněz jako nástupce Máního

·        manicheismus byl rozšířen zejm. v oblastech:

Ø      na východ od Íránu (Turfán, 763 – 840 státní náboženství v ujgurské říši)

Ø      v Číně (až do 14. stol.)

Ø      na Dálném východě (zejm. v 7. – 8. stol.)

Ø      na západě (severní Afrika a jižní Evropa) určitou dobu konkuroval křesťanství

·        manicheistické prvky jsou patrné v některých evropských středověkých herezích (bogomilové, kataři)

·        dochována rozsáhlá literatura v mnoha jazycích (žalmy, homilie, dopisy, zlomky Máního spisů apod.)

 

·        gnosi velmi příbuzný,

·        ostře odmítá židovství a spojuje pohanské — totiž perské a indické — ideje s křesťanskými

·        dokonce se počítá k pohanskému směru gnose

·        založen Peršanem Mání (latinsky Manichaeus)

Ø      Máni se narodil r. 215 v Persíi z královského rodu

Ø      strávil delší čas v Indii a vystupoval předtím i potom ve své vlasti jako zakladatel nového náboženství

Ø      r. 273 byl ukřižován

§         jeho nauka vychází z představy — převzaté z perského náboženství — o dvou od věčnosti vedle sebe jsoucích říších

·        říši světla, ovládané božským Otcem světla

·        a říši temna, ovládané Otcem temnoty — identifikovaným Maním s židovským Jahvem — a jeho démony

§         Ježíš je vykupitel člověka, sestu­pující z říše světla

·        Etika

Ø      vyžaduje nejpřísnější askezi a podobá se etice buddhistické

Ø      odlišení vyvolenýchvědoucích"

§         kterým je uložena plná přísnost příkazů (žádné požívání masa, žádný požitek pohlavní, Žádná nízká tělesná práce)

Ø      od pouhýchposluchačů" neboli uctívačů

§         pro které byly příkazy mírnější, připomíná rozdělení na mnichy a laiky, které provedl Buddha

·        od křestanské církve se manicheismus zásadně odlišuje:

Ø      zavržením Starého zákona

Ø      dualistickou naukou o dvou říších

Ø      odlišnou ideou vykoupení, která člověku předpisuje, aby podle Kristova návodu své vykoupení uskutečnil sám

·        rozšířil se hlavně v Orientu a v severní Africe

·        vytvořil samostatné náboženské společenství a stal se pro křestanství nebezpečím, které bylo co nejostřeji potíráno

·        manichejské obce se udržely až do středověku.

 

3. Arius a Athanasius

 

ariánství, arianismus (slovníková definice)

·        směr v raném křesťanství spojený s naukou alexandrijského kněze Aria

·        podle ariánství Boží Syn Ježíš, chápaný jako Logos, je stvořená bytost a není s Bohem Otcem stejné podstaty, nýbrž představuje mezistupeň mezi Bohem a jeho stvořením

·        nikájský koncil v roce 325 formuloval proti ariánství ortodoxní nauku, že Boží Syn je stejné podstaty s Bohem Otcem

·        sám Arius byl uvržen do klatby a odsouzen do exilu, jeho pozice zejména mezi východními teology však zůstávaly ještě dlouho silné

·        ariánství doznívalo do 7. stol. u germánských kmenů

·        Arius, Areios

·        * 260, † 336, alexandrijský kněz

·        zakladatel ariánství

·        Athanasios, Athanasius

·        * asi 295, † 2. 5. 373, alexandrijský biskup a významný teolog

·        hájil výsledky nicejského církevního koncilu zejména proti ariánství a podporoval rodící se mnišství

·        autor mj. životopisu Antonína Poustevníka, který se stal předobrazem nového křesťanského literárního žánru – hagiografie

*        Athanasios Veliký (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích)

*        církevní učitel a horlivý protivník ariánů. Narodil se r. 296 nebo 300 v Alexandrii, byl r. 319 posvěcen za jahna a přišel s patriarchou Alexandrem jsa jeho důvěrným rádcem r. 325 na první obecný sněm do Nicaee. V předběžných poradách sněmu disputoval s ariány s takovou obratností, že byl pokládán za hlavu těchto porad. Po smrti Alexandrově (328) byl A. zvolen za jeho nástupce a 8. června t. r. posvěcen na biskupa alexandrijského. Veškeren boj za božství Kristovo otáčel se takořka okolo jeho osoby. Když císař Konstantin V., ochránce Ariův, žádal jej, aby Aria opět přijal do církve, A. odepřel. Za to spojili se ariáné s meletiány a obžalovali A-ia u císaře, že jest rušitelem pokoje v Egyptě, načež císař povolal jej na synodu tyrskou (335), kde A. viněn z nemravného života, čarodějství a j. zločinův. A. sice dokázal svou nevinnost, avšak přes to císař Konstantin poslal jej do vyhnanství do Treviru. Zde získal si přízeň císařovice Konstantina, a později i císař Konstantin krátce před svou smrtí uzavřel povolati ho nazpět. Vůli jeho provedli synové jeho Konstantinus II., Konstantius a Konstans, a A. navrátil se 23. listopadu 338 do Alexandrie. Avšak za nedlouho ariáné obžalovali A-ia u všech tří císařův i u papeže Julia I. a sesadivše jej opět roku 340 na synodě antiochijské vyvolili na jeho místo Řehoře Kappadočana, kterého prefekt egyptský násilím dosadil na stolec biskupský. A. prchl do Říma, kde papež Julius jej laskavě přijal, a synoda r. 341 pořádaná prohlásila za nevinného. Totéž učinila synoda sardická v l. 343 – 344. Poněvadž ariáné od synody sardické se odtrhli a na pasněmě filippopolském A-ia znova zatratili, nemohl tento navrátiti se do Alexandrie, a teprve na zakročení císaře Konstanta dovolil Konstantius navrátiti se A-iovi (346). Po smrti Konstantově stal se Konstantius, přítel ariánů, pánem celé říše, a protože A. neustal bojovati proti ariánům, tito opět ho obžalovali a na synodách arleské a milánské i sesadili, ano egyptský velitel Syrian r. 356 usiloval o jeho život: avšak A. vyváznuv šťastně z nebezpečí bloudil po poušti, až po smrti Konstantiově (361) nástupce jeho Julián všem vypověděným biskupům ariánským i pravověrným dovolil navrátiti se, aby vzájemně se potírali. A. přišed domů slavil r. 362 synodu v Alexandrii, která svou mírností přestupování ariánů k církvi usnadňovala. Toto usnesení, které papež Liberius potvrdil, a po němž na sta biskupův opouštělo tábor ariánský, jakož i důrazné vystupování A-iovo proti pohanům nelíbilo se císaři, jenž vypověděl A-ia z Alexandrie. A. ukrýval se nějaký čas v Alexandrii a v jejím okolí, a za Joviána, nástupce Juliánova, zaujal opět svůj stolec. Císař Valens, zuřivý arián, vypověděl r. 365 všechny pravověrné biskupy, a A. stěhoval se po páté do vyhnanství, ale již po čtyřech měsících povolán zpět a poslední léta stráviv v pokoji a v horlivé práci zemřel 2. kv. 373, v kterýž den církev koná jeho památku. Pro své horlivé obhajování víry proti ariánům zván »otcem pravověrectví«. A. byl též jadrným spisovatelem dogmatickým a polemickým, jenž na Řeky měl vliv vydatný a trvanlivý. Nejlepší vydání spisů A-iových opatřili Montfaucon (Paříž, 1698, 3 sv.), pak Migne, Patres graeci, (sv. 25 – 28; t., 1860). Srv. Möhler, Athanasius der Gr. und die Kirche seiner Zeit (Mohuč, 1827); Hergenröther, der hl. Athanasius der Gr. (Görres-Gesellschaft, 1877). Dr. Fr. X. Kryštůfek.

 

·       mezi početnými spory o víru byl jedním z nejdůležitějších boj o otázku po podstatě bytosti Krista a jeho vztahu k Bohu Otci

·        Arius, učený presbyter z Alexandrie (zemřel 336), navazoval ve svém učení na Órigena

·        vyhrotil jeho tezi, že Syn Boží není bytostně totožný s Bohem Otcem, nýbrž je mu podřízen a stojí jako prostředník mezi Bohem a člověkem

·       Athanasius, nejprve sekretář biskupa, pak jako nástupce sesazeného Aria sám biskup alexandrijský (zemřel 373), zastával naproti tomu stanovisko, že Syn Boží je od věčnosti jedné bytnosti s Otcem

·        na koncilu svolaném císařem Konstantinem r. 325 do Niceje se oba názory srazily

·        Athanasius zvítězil

·        byla přijata formulace, která jednotu bytnosti Boha Otce a Syna stanovila jako závazné církevní dogma

·        vítězství Athanasia bylo však zprvu pouze předběžné

·        ve východní církvi se mnozí i později klonili k Ariovi

·        germánské kmeny, nejprve Gótové, pak podle jejich vzoru i ostatní s výjimkou Franků, byly ariánské

·        Athanasius vedl dále boj se střídavými úspěchy, byl několikrát vypovězen a opět povolán

·        teprve po jeho smrti byla r. 381 synodou v Cařihradě potvrzena formule o jedné bytnosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého jako pevný církevní zákon — tím bylo s konečnou platností ustaveno dogma o trojjedinosti Boha

·        germánské kmeny přestoupily od arianismu ke katolicismu teprve v 6. století.

 

Tato stránka WWW je 20