Řecká a římská filozofie po Aristotelovi

 

Plotínos

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V. Novoplatónikové

1.    Plótínos

2.    Konec novoplatónismu a antické filozofie

 

Na konci antiky vzniká poslední obsáhlý filozofický systém – podle jednotlivých principů.

Křesťanství je na vzestupu.

Působnost novoplatónismu – 2. – 6. stol. n. l.

Za zakladatele je považován Ammónios Sakkás z Alexandrie.

*  z jeho učení není nic známo

*  vlastní novoplatńské učení vytvořil jeho žák Plotínos

 

1. Plótínos

*  narodil se v Egyptě * 205(204), † 270, řecký filozof; hlavní představitel novoplatónismu

*  žák Ammonia Sakka; od roku 243, po rozmanitých studiích, působil v Římě, kde získal široký okruh posluchačů

*  založil zde vlastní fil. školu – vedl ji do své smrti

*  chtěl založit město filozofů – Platónopolis – podle Platótnova uspořádání ideálního státu

*  napsal 54 spisů – sebrány jeho žákem Porfyriem

Porfyrios [porfírijos] z Tyru, * 234, † kolem 305, řecký filozof; významný představitel novoplatónismu, žák Plótínův (vydal jeho Enneady)

*        zabýval se i logikou, gramatikou, rétorikou, matematikou, astronomií, historií a náboženskými otázkami

*        pro poznání dějin řecké filozofie jsou cenná jeho životopisná díla o Plótínovi (úvodní text k vydání Ennead) a o Pýthagorovi

*        v mládí se přikláněl ke křesťanství, později jeho odpůrce

*        komentáři k Platónovým, Aristotelovým, Theofrastovým a Plótínovým spisům založil tradici novoplatónského komentování klasických děl řecké filozofie

*        jeho stručný Úvod k Aristotelovým Kategoriím, přeložený do latiny A. M. S. Boëthiem, významně ovlivnil středověkou logiku a filozofii, zejména podněty k úvahám a sporům o způsobu existence obecných pojmů (univerzálií).

*        vydal je v šesti skupinách – tzv. enneady (devítky)

1.      enneada – etická pojednání

2.      enneada – pojednání o světě

3.      enneada – pojednání o světě

4.      enneada – pojednání o duši

5.      enneada – pojednání o duchu a idejích

6.      enneada – pojednání o nejvyšším principu, o Dobru

 

*  P. a jeho žáci se považují za žáky Platóna a za jeho pokračovatele a vykladače

*  ve skutečnosti vytvářejí svůj vlastní fil. systém

*        všechno jednotlivé je ve stupňovitém sledu sledu odvozováno z jediného prazákladu, do kterého se také navrací

*  P. nazývá nejvýšší bytost různým způsobem – Jedno, První, věčné, nejvyšší, Dobro, Předobro

*        ta stojí ještě výraznějí než u Filóna mimo náš poznatelný svět

*        u Filóna nepřichází do styku s látkou, kterou tvoří – něco koná

*        u P. ještě na víc by bylo nepředstavitelné, aby nejvyšší bytost vůbec něco konala

*        nejvyšší bytost spočívá ve věčném klidu – pouze jako by přetéká, vyzařuje – a tvoří vše ostatní

*        stejně jako např. Slunce vyzyřuje teplo, aniž by ztrácelo něco ze své podstaty

*        tomuto vyzařování P. říká emanace

*        děje se stupňovitě

*        existuje hierarchie různých sfér bytí odle jejich blízkosti k bohu

*        1. emanace je božský duch

*        stejně jako u Filóna není samostatným bohem

*        duch je souhrnem všech idejí

*        další emanace je duše světa – svět duševna

*        mezi emanací duší světa a poslední emanací hmotou jsou emanace jednotlivých duší

*        poslední emanací je hmota

*        je považována za nejméně dokonalou – spíše nedokonalou, od boha nejvíce vzdálenou

*        je spíše zdrojem temna a zla

*        vztah individuální a světové duše

*        podobnost s indickou naukou – brahma-átman

*        celá duše světa je přítomna v každé jednotlivé individuální duši

*        každá individuální duše v sobě nese jakoby celou podstatu světa, celé veškerenstvo

*        P. etika

*        nejvyšší cíl člověka a jeho blaženost spočívá v opětném splynutí jeho individuální duše s bohem

*        P. přijímá čtyři Platónské ctnosti (moudrost, statečnost, uměřenost, spravedlnost) jen jako nejnižší stupeň na cestě ke splynutí s bohem

*        dalšími stupni jsou: vlastní cesta, filozofické myšlení

*        nejvyšším stupněm je ponoření do nás samých – do toho, co je v nás božské

 

2. Konec novoplatónismu a antické filozofie

 

*  novoplatónismus se dále vyskytoval ve škole:

*        syrské

Iamblichos [jamblichos] z Chalkidy, * asi 250, † asi 330, řecký filozof a mystik působící v Sýrii

*        zakladatel syrské větve novoplatónské školy

*        dochovala se polovina jeho rozsáhlého díla o pýthagoreismu a spis O egyptských mystériích

*        novoplatónské učení o stupních jsoucna doplnil mnoha mezičlánky a rozvinul je ve velmi komplikovanou soustavu, v níž jsou filozofické myšlenky spojeny s různými představami polyteistického náboženství

*        athénské

Proklos, * asi 8. 2. 412, † 17. 4. 485, řecký filozof; největší systematik novoplatónismu, hlavní představitel novoplatónské orientace pozdní Akadémie.

*        kolem roku 437 převzal vedení Akadémie a přivedl ji k novému rozkvětu

*        napsal více než 50 spisů, z nichž se dochovala přibližně třetina

*        podrobně rozpracoval novoplatónské učení o emanaci jednotlivých stupňů jsoucna z božského Jednoho

*        složitou hierarchii těchto stupňů postupně odvozoval podle schématu tzv. triády (trojice), tvořené jedním stupněm jako příčinou, jejím účinkem a sjednocením obou, jímž je další, nižší stupeň jsoucna

*        intenzívně se zabýval i problematikou božské prozřetelnosti

*        v přírodní filozofii silně ovlivněn Aristotelem

*        byla prudce napadána převládajícím křesťanstvím i přesto, že byla s křesťanstvím filozoficky spřízněna

*        oba směry se snažily vyjít vstříc náboženské potřebě doby – tzn., že byly jakýmisi konkurenty

*        byla poslední „pohanskou“ filozofickou školou, která byla vystřídána křesťanstvím

*        r. 529 císař Justinián zrušil athénskou Akademii, zabavil její majetek a zakázal další vyučování řecké filozofie

*        7 posledních učitelů fil. odešlo do exilu

 

*  Západořímská říše

*        poslední velký filozof byl Boëthius

Boëthius [boetyjus] Anicius Manlius Severinus, * asi 480, † 23. 10. 524, římský státník, filozof, matematik a muzikolog

*        rádce ostrogótského krále Theodoricha I. Velikého

*        v roce 510 jmenován konzulem, po několika letech obviněn ze spojení s římskými odpůrci Ostrogótů a po dlouhém žalářování usmrcen – popravený z politických důvodů na příkaz Theodoricha I. Velikého

*        křesťan, současně i obdivovatel antické vzdělanosti – obdivoval stoicismus a novoplatónismus

*        po několik staletí byla v latinské Evropě jeho díla jediným pramenem pro poznávání antické filozofie a logiky

*        přeložil Porfyriův Úvod k Aristotelovým Kategoriím a jeho komentář k tomuto spisu, jež se mj. staly inspirací pro středověký spor o univerzália

*        ve vězení napsal proslulé pojednání O útěše z filozofie

*        je považován za „posledního Římana a prvního scholastika“

 

 

 

Tato stránka WWW je 16