Řecká a římská filozofie po Aristotelovi
|
|
|
Plotínos |
V.
Novoplatónikové
1.
Plótínos
2.
Konec novoplatónismu a antické filozofie
Na konci antiky vzniká
poslední obsáhlý filozofický systém – podle jednotlivých principů.
Křesťanství je na vzestupu.
Působnost novoplatónismu – 2. – 6. stol. n. l.
Za zakladatele je považován Ammónios Sakkás
z Alexandrie.
z jeho učení není nic známo
vlastní novoplatńské
učení vytvořil jeho žák Plotínos
1. Plótínos
narodil se v Egyptě * 205(204),
† 270, řecký filozof; hlavní představitel novoplatónismu
žák Ammonia Sakka; od roku 243, po rozmanitých studiích, působil v
Římě, kde získal široký okruh posluchačů
založil zde vlastní fil.
školu – vedl ji do své smrti
chtěl založit město filozofů – Platónopolis – podle Platótnova
uspořádání ideálního státu
napsal 54 spisů – sebrány jeho žákem Porfyriem
Porfyrios [porfírijos] z Tyru, * 234, † kolem 305, řecký filozof;
významný představitel novoplatónismu, žák Plótínův (vydal jeho Enneady)
zabýval se i logikou,
gramatikou,
rétorikou,
matematikou, astronomií,
historií a náboženskými otázkami
pro poznání dějin řecké filozofie jsou
cenná jeho životopisná díla o Plótínovi (úvodní text
k vydání Ennead) a o Pýthagorovi
v mládí se přikláněl ke křesťanství,
později jeho odpůrce
komentáři k Platónovým,
Aristotelovým,
Theofrastovým a Plótínovým
spisům založil tradici novoplatónského komentování klasických děl
řecké filozofie
jeho stručný Úvod k Aristotelovým
Kategoriím, přeložený do latiny A. M. S. Boëthiem, významně ovlivnil středověkou logiku a
filozofii, zejména podněty k úvahám a sporům o způsobu existence obecných pojmů
(univerzálií).
vydal je v šesti skupinách – tzv. enneady (devítky)
1. enneada – etická pojednání
2. enneada – pojednání o světě
3. enneada – pojednání o světě
4. enneada – pojednání o duši
5. enneada – pojednání o duchu a idejích
6. enneada – pojednání o nejvyšším principu, o Dobru
P. a jeho žáci se považují za žáky Platóna a
za jeho pokračovatele a vykladače
ve skutečnosti vytvářejí svůj vlastní fil. systém
všechno jednotlivé je ve stupňovitém
sledu sledu odvozováno z jediného prazákladu, do
kterého se také navrací
P. nazývá nejvýšší
bytost různým způsobem – Jedno, První, věčné, nejvyšší, Dobro, Předobro
ta stojí ještě výraznějí
než u Filóna mimo náš poznatelný svět
u Filóna
nepřichází do styku s látkou, kterou tvoří – něco koná
u P. ještě na víc by bylo
nepředstavitelné, aby nejvyšší bytost vůbec něco konala
nejvyšší bytost spočívá ve věčném klidu
– pouze jako by přetéká, vyzařuje – a tvoří vše
ostatní
stejně jako např. Slunce vyzyřuje teplo, aniž by ztrácelo něco ze své podstaty
tomuto vyzařování P. říká emanace
děje se stupňovitě
existuje hierarchie různých sfér bytí odle jejich blízkosti k bohu
1. emanace je božský duch
stejně jako u Filóna
není samostatným bohem
duch je souhrnem všech idejí
další emanace je duše světa
– svět duševna
mezi emanací duší světa
a poslední emanací hmotou jsou emanace jednotlivých
duší
poslední emanací je hmota
je považována za nejméně dokonalou –
spíše nedokonalou, od boha nejvíce vzdálenou
je spíše zdrojem temna a zla
vztah individuální a světové duše
podobnost s indickou naukou – brahma-átman
celá duše světa je přítomna v každé
jednotlivé individuální duši
každá individuální duše v sobě nese
jakoby celou podstatu světa, celé veškerenstvo
P. etika
nejvyšší cíl člověka a jeho blaženost
spočívá v opětném splynutí jeho individuální duše s bohem
P. přijímá čtyři Platónské ctnosti
(moudrost, statečnost, uměřenost, spravedlnost) jen jako nejnižší stupeň na
cestě ke splynutí s bohem
dalšími stupni jsou: vlastní cesta,
filozofické myšlení
nejvyšším stupněm je ponoření do nás
samých – do toho, co je v nás božské
2. Konec novoplatónismu a antické
filozofie
novoplatónismus se
dále vyskytoval ve škole:
syrské
Iamblichos [jamblichos] z Chalkidy,
* asi 250, † asi 330, řecký filozof a mystik působící v Sýrii
zakladatel syrské větve novoplatónské
školy
dochovala se polovina jeho rozsáhlého
díla o pýthagoreismu a spis O egyptských
mystériích
novoplatónské učení o stupních jsoucna
doplnil mnoha mezičlánky a rozvinul je ve velmi komplikovanou soustavu, v níž
jsou filozofické myšlenky spojeny s různými představami polyteistického
náboženství
athénské
Proklos, * asi 8. 2. 412, † 17. 4. 485, řecký
filozof; největší systematik novoplatónismu, hlavní
představitel novoplatónské orientace pozdní Akadémie.
kolem roku 437 převzal vedení Akadémie a přivedl ji k novému rozkvětu
napsal více než 50 spisů, z nichž se
dochovala přibližně třetina
podrobně rozpracoval novoplatónské učení
o emanaci jednotlivých stupňů jsoucna z božského Jednoho
složitou hierarchii těchto stupňů
postupně odvozoval podle schématu tzv. triády (trojice), tvořené jedním stupněm
jako příčinou, jejím účinkem a sjednocením obou, jímž je další, nižší stupeň
jsoucna
intenzívně se zabýval i problematikou
božské prozřetelnosti
v přírodní filozofii silně ovlivněn
Aristotelem
byla prudce napadána převládajícím
křesťanstvím i přesto, že byla s křesťanstvím filozoficky spřízněna
oba směry se snažily vyjít vstříc
náboženské potřebě doby – tzn., že byly jakýmisi konkurenty
byla poslední „pohanskou“
filozofickou školou, která byla vystřídána křesťanstvím
r. 529 císař Justinián
zrušil athénskou Akademii, zabavil její majetek a zakázal další vyučování řecké
filozofie
7 posledních učitelů fil.
odešlo do exilu
Západořímská říše
poslední velký filozof byl Boëthius
Boëthius [boetyjus] Anicius Manlius Severinus, * asi 480, † 23. 10. 524, římský
státník, filozof, matematik a muzikolog
rádce ostrogótského krále Theodoricha I. Velikého
v roce 510 jmenován konzulem, po
několika letech obviněn ze spojení s římskými odpůrci Ostrogótů a po dlouhém
žalářování usmrcen – popravený z politických důvodů na příkaz Theodoricha I. Velikého
křesťan, současně i obdivovatel antické
vzdělanosti – obdivoval stoicismus a novoplatónismus
po několik staletí byla v latinské Evropě
jeho díla jediným pramenem pro poznávání antické filozofie a logiky
přeložil Porfyriův
Úvod k Aristotelovým Kategoriím a jeho komentář k tomuto spisu, jež se mj.
staly inspirací pro středověký spor o univerzália
ve vězení napsal proslulé pojednání O
útěše z filozofie
je považován za „posledního Římana a
prvního scholastika“
Tato stránka WWW je 16