Vrcholné období řecké filozofie

 Stránka bude ještě doplněna

 

 

IV. Aristoteles

1. Aristotelův život

2. Logika

 

1. Aristotelův život

 

Platónův největší žák a odpůrce pocházel z rodiny lékařů. Narodil se r. 384 př. n. I. ve Stageiře v Thrákii, dnešním severním Řecku. Jako mladík přišel do Athén a po 20 let byl žákem Platónovy Akademie. Zdá se, že již tehdy mezi téměř šedesátiletým Platónem a jeho o více než čtyřicet let mladším geniálním žákem vyvstaly, jak při střetnutí dvou géniů lze očekávat, určité názorové neshody.

Po Platónově smrti Žil Aristoteles po nějaký čas v Malé Asii na dvoře někdejšího svého spolužáka, který se tam zatím stal diktátorem, a oženil se s jeho adoptivní dcerou. Filip, král makedonský, který násilně sjednotil Řecko, ho povolal na svůj dvůr, aby převzal výchovu jeho syna Alexandra, později zvaného Veliký.

Když se Alexander ujal vlády, vrátil se Aristoteles do Athén a otevřel zde vlastní filozofickou školu, zvanou Lykeion (lyceum). V Athénách rozvinul rozsáhlou badatelskou a pedagogickou Činnost. Kromě vlastního majetku měl pravděpodobně k dispozici rozsáhlé prostředky, které dostal od Alexandra. Aristoteles si založil velkou soukromou knihovnu a přírodovědeckou sbírku rostlin a zvířat z celého tehdy známého světa. Alexander prý svým zahrad­níkům, lovcům a rybářům přikázal, aby Aristotelovi zaslali vzorky všech vyskytujících se druhů rostlin a živočichů. Za účelem srovnáni pořídil Aristo­teles také sbírku všech známých státních ústav, celkem 158.

Ke konci dvanáctého roku vedení své školy se Aristoteles ocitl v politických nesnázích, protože se jednak pokazil jeho vztah k Alexandrovi, jednak na něj jako na Alexandrova přítele a zastánce makedonské politiky, která Athény připravila o svobodu, silně nevrazili jeho spoluobčané. Po náhlé smrti Alexan­drově se hněv proti „makedonské" straně vybil náhlým výbuchem. Aristoteles byl stejně jako Sokrates obžalován z bezbožnosti, vyhnul se však hrozícímu rozsudku smrti útěkem, aby, jak řekl, neposkytl Athéňanům podruhé příle­žitost prohřešit se proti filozofii. V následujícím roce 322 př. n. 1. zemřel v osamění v exilu. Není to nic nového, že stát své nejlepší muže posílá do vyhnanství.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. Logika

 

 

Pojem

*  naše rozumové myšlení se děje v pojmech

*  správné může být naše myšlení jen tehdy, když pracuje se správnými pojmy.

*  jak získáme jasné pojmy, které lze použít pro vědecké myšlení?

v     definicí

Ø      ke každé definici patří dvě části.

Ö  definice musí:

x    předně zařadit definovaný předmět do třídy, jejíž obecné znaky souhlasí se znaky definovaného předmětu: Co je člověk? Člověk je Živočich.

x    na druhé straně musí udat, čím se tento předmět odlišuje od ostatních předmětů stejné třídy: Člověk je živočich rozumný (nebo mluvící nebo potřebující nástroje, anebo v čem jiném chceme vidět specifický rozdíl). Definice tedy obsahuje znak oddělující, rozlišující a znak spojující, společný (popř. více znaků).

*  existují pojmy vyšší a nižší obecnosti

*  živočich je např. obecnější pojem než člověk nebo pes, protože se kromě nich vyskytují ještě další živočichové

*  největší důraz klade Aristotelova nauka na to, aby se sestup od obecného k zvláštnímu a vzestup od zvláštního k obecnému odehrával ve správném pořadí, v postupných krocích, které nevynechají žádný člen

 

Kategorie

*  tento výraz byl zaveden Aristotelem

v     Aristoteles zvolí nejprve namátkou pojem a zkoumá, zda jej lze či nelze odvodit z nadřazených rodových pojmů

Ø      tímto postupem dospívá k deseti kategoriím, o nichž soudí, že již nemají žádný společný nadřazený pojem, že jsou pojmy původními a základními pro všechny pojmy ostatní

Ø      tyto kategorie vyznačují jakoby různá možná hlediska, z nichž se lze vůbec na věc dívat

Ö  deset Aristotelových kategorií:

x    substance, kvantita (množství), kvalita (vlastnost), relace (vztah), kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět

*  v pozdějších spisech Aristoteles při výčtech ještě některé kategorie vypouští

*  první čtyři jsou nejdůležitější, mezi nimi však především substance

 

Soud

* pojmy spojujeme ve věty neboli soudy (v logickém, nikoli snad v právním smyslu)

* v každém soudu jsou spojeny (nejméně) dva pojmy. Subjektem se nazývá ten pojem, o kterém se něco vypovídá. Predikátem se nazývá výpověd, která se činío subjektu

* Aristoteles se pokouší rozdělit soudy do různých tříd

v     odlišuje:

Ø      kladné soudy: „Tento karafiát je Červený"

Ø      od záporných: „Tento karafiát není červený"

v     dále odlišuje:

Ø      obecné soudy: „Všechny karafiáty vadnou"

Ø      od částečných: „Některé karafiáty nevoní"

Ø      a od jedinečných: „Tento karafiát je žlutý"

v     nakonec odlišuje soudy, které:

Ø      prostě vypovídají, co je: „Tento karafiát kvete“

Ø      od takových, které vypovídají, Že něco nutně je: „Tento karafiát musí dnes rozkvést"

Ø      a od soudů, které vypovídají pouhou možnost: „Tento karafiát dnes možná rozkvete"

                                           

Úsudek

* soudy spojujeme v úsudky

* nauka o úsudku je jádrem Aristotelovy logiky

* myšlení se podle Aristotela vždy odehrává v úsudcích

* úsudek je „řeč, ve které z určitých předpokladů vychází něco nového"

* je to odvození (nového) soudu z jiných soudů

* sestává vždy z předpokladů (premis) a závěru (konkluze) z nich vyvozeného

* v centru nauky o úsudku stojí tzv. sylogismus

* skládá se ze tří částí:

v     z (obecné) věty horní: „Všichni lidé jsou smrtelní"

v     z (speciální") věty dolní: „Sokrates je Člověk"

Ø      to jsou premisy

v     závěr: „Tedy (také) Sokrates je smrtelný"

Ø      slabina této sylogistické figury tkvív tom, že se vlastně již v horní větě předpokládá to, co má vyjít teprve v závěru (Sokrates je smrtelný)

Ø      kdyby totiž Sokrates nebyl smrtelný, pak by horní věta „Všichni lidé jsou smrtelní" nebyla v uvedené obecnosti správná

 

Důkaz

* úsudky se spojují v důkazy

* důkaz je (logicky) nutné odvození jedné věty z jiných vět prostřednictvím postupných úsudku

* to, z čeho má být nějaké tvrzení dokázáno, musí být ovšem samo již zajištěno

* musí být dokazatelné z nadřazených vět

* pokračujeme-li takto, nutně narazíme na určitou mez, na věty nejobecnějšího charakteru, které již dále dokazovat nelze

* podle Aristotela je náš rozum schopen bezprostředního a neomylného uchopení takových vět

* nejvyšší z nich je zásada sporu: „To, co je, nemůže zároveň a v témže ohledu nebýt."

v     tím je formulována první ze Čtyř zásad myšlení (Aristotelova formulace zní: „Totéž nemůže jednomu a témuž v témže ohledu příslušet a zároveň nepříslušet")

v     ostatní tři principy, které byly během vývoje filozofie zformulovány teprve později, jsou:

Ø      zásada identity (A = A)

Ø      zásada vyloučeného třetího („Mezi bytím a nebytím téže výslovné věcné souvislosti není nic třetího")

Ø      a zásada dostatečného důvodu

 

Indukce

* Aristoteles jako přírodovědec věděl, že odvozování zvláštního z obecného pouze prostřednictvím takových důkazů nám nikdy nemůže poskytnout dostatečné poznání

* v praxi musíme jít zpravidla cestou právě opačnou, totiž vyjít od jednotlivých pozorování a tím, že je porovnáváme a shrnujeme, dospíváme postupně k obecným závěrům - indukci

* indukce je postup, kterým větu nevyvozujeme teoreticky z věty obecnější (tzv. dedukce), ale dokazujeme ji tím, že se její faktická platnost vykáže na co možná mnoha jednotlivých případech, které pod ni spadají. Např. věta „Kovy jsou těžší než voda" může být dokázána tím, že postupně ukážeme: „Zlato je těžší než voda", „Stříbro je těžší než voda", „Železo je těžší než voda" atd.

 

Tato stránka WWW je 11