Vrcholné období řecké filozofie
Stránka bude ještě doplněna
|
|
|
IV.
Aristoteles
1. Aristotelův život
2. Logika
1. Aristotelův život
Platónův
největší žák a odpůrce pocházel z rodiny lékařů. Narodil se r. 384 př. n. I. ve
Stageiře v Thrákii, dnešním severním Řecku. Jako mladík přišel do Athén a po 20
let byl žákem Platónovy Akademie. Zdá se, že již tehdy mezi téměř šedesátiletým
Platónem a jeho o více než čtyřicet let mladším geniálním žákem vyvstaly, jak
při střetnutí dvou géniů lze očekávat, určité názorové neshody.
Po
Platónově smrti Žil Aristoteles po nějaký čas v Malé Asii na dvoře někdejšího
svého spolužáka, který se tam zatím stal diktátorem, a oženil se s jeho
adoptivní dcerou. Filip, král makedonský, který násilně sjednotil Řecko, ho
povolal na svůj dvůr, aby převzal výchovu jeho syna Alexandra, později zvaného
Veliký.
Když
se Alexander ujal vlády, vrátil se Aristoteles do Athén a otevřel zde vlastní
filozofickou školu, zvanou Lykeion (lyceum). V Athénách rozvinul rozsáhlou
badatelskou a pedagogickou Činnost. Kromě vlastního majetku měl pravděpodobně k
dispozici rozsáhlé prostředky, které dostal od Alexandra. Aristoteles si
založil velkou soukromou knihovnu a přírodovědeckou sbírku rostlin a zvířat z
celého tehdy známého světa. Alexander prý svým zahradníkům, lovcům a rybářům
přikázal, aby Aristotelovi zaslali vzorky všech vyskytujících se druhů rostlin
a živočichů. Za účelem srovnáni pořídil Aristoteles také sbírku všech známých
státních ústav, celkem 158.
Ke
konci dvanáctého roku vedení své školy se Aristoteles ocitl v politických
nesnázích, protože se jednak pokazil jeho vztah k Alexandrovi, jednak na něj
jako na Alexandrova přítele a zastánce makedonské politiky, která Athény
připravila o svobodu, silně nevrazili jeho spoluobčané. Po náhlé smrti Alexandrově
se hněv proti „makedonské" straně vybil náhlým výbuchem. Aristoteles byl
stejně jako Sokrates obžalován z bezbožnosti, vyhnul se však hrozícímu rozsudku
smrti útěkem, aby, jak řekl, neposkytl Athéňanům podruhé příležitost prohřešit
se proti filozofii. V následujícím roce 322 př. n. 1. zemřel v osamění v exilu.
Není to nic nového, že stát své nejlepší muže posílá do vyhnanství.
2. Logika
Pojem
naše rozumové myšlení se děje v pojmech
správné může být naše myšlení jen tehdy, když
pracuje se správnými pojmy.
jak získáme jasné pojmy, které lze použít pro
vědecké myšlení?
v
definicí
Ø
ke každé definici patří
dvě části.
Ö definice musí:
x předně zařadit definovaný předmět do třídy, jejíž
obecné znaky souhlasí se znaky definovaného předmětu: Co je člověk? Člověk je
Živočich.
x na druhé straně musí udat, čím se tento předmět
odlišuje od ostatních předmětů stejné třídy: Člověk je živočich rozumný (nebo
mluvící nebo potřebující nástroje, anebo v čem jiném chceme vidět specifický rozdíl).
Definice tedy obsahuje znak oddělující, rozlišující a znak spojující, společný
(popř. více znaků).
existují pojmy vyšší a nižší obecnosti
živočich je např. obecnější pojem než člověk nebo
pes, protože se kromě nich vyskytují ještě další živočichové
největší důraz klade Aristotelova nauka na to,
aby se sestup od obecného k zvláštnímu a vzestup od zvláštního k obecnému
odehrával ve správném pořadí, v postupných krocích, které nevynechají žádný
člen
Kategorie
tento výraz byl zaveden Aristotelem
v
Aristoteles zvolí
nejprve namátkou pojem a zkoumá, zda jej lze či nelze odvodit z nadřazených
rodových pojmů
Ø
tímto postupem dospívá
k deseti kategoriím, o nichž soudí, že již nemají žádný společný nadřazený
pojem, že jsou pojmy původními a základními pro všechny pojmy ostatní
Ø
tyto kategorie
vyznačují jakoby různá možná hlediska, z nichž se lze vůbec na věc dívat
Ö deset Aristotelových kategorií:
x substance, kvantita (množství), kvalita (vlastnost),
relace (vztah), kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět
v pozdějších spisech Aristoteles při výčtech
ještě některé kategorie vypouští
první čtyři jsou nejdůležitější, mezi nimi
však především substance
Soud
pojmy spojujeme ve věty neboli soudy (v logickém,
nikoli snad v právním smyslu)
v každém soudu jsou spojeny (nejméně) dva
pojmy. Subjektem se nazývá ten pojem, o kterém se něco vypovídá. Predikátem se
nazývá výpověd, která se činío subjektu
Aristoteles se pokouší rozdělit soudy do
různých tříd
v
odlišuje:
Ø
kladné soudy: „Tento
karafiát je Červený"
Ø
od záporných: „Tento
karafiát není červený"
v
dále odlišuje:
Ø
obecné soudy: „Všechny
karafiáty vadnou"
Ø
od částečných: „Některé
karafiáty nevoní"
Ø
a od jedinečných:
„Tento karafiát je žlutý"
v
nakonec odlišuje soudy,
které:
Ø
prostě vypovídají, co
je: „Tento karafiát kvete“
Ø
od takových, které
vypovídají, Že něco nutně je: „Tento karafiát musí dnes rozkvést"
Ø
a od soudů, které
vypovídají pouhou možnost: „Tento karafiát dnes možná rozkvete"
Úsudek
soudy spojujeme v úsudky
nauka o úsudku je jádrem Aristotelovy logiky
myšlení se podle Aristotela vždy odehrává
v úsudcích
úsudek je „řeč, ve které z určitých
předpokladů vychází něco nového"
je to odvození (nového) soudu z jiných soudů
sestává vždy z předpokladů (premis) a závěru
(konkluze) z nich vyvozeného
v centru nauky o úsudku stojí tzv. sylogismus
skládá se ze tří částí:
v
z (obecné) věty horní:
„Všichni lidé jsou smrtelní"
v
z (speciální")
věty dolní: „Sokrates je Člověk"
Ø
to jsou premisy
v
závěr: „Tedy (také)
Sokrates je smrtelný"
Ø
slabina této
sylogistické figury tkvív tom, že se vlastně již v horní větě předpokládá to,
co má vyjít teprve v závěru (Sokrates je smrtelný)
Ø
kdyby totiž Sokrates
nebyl smrtelný, pak by horní věta „Všichni lidé jsou smrtelní" nebyla v
uvedené obecnosti správná
Důkaz
úsudky se spojují v důkazy
důkaz je (logicky) nutné odvození jedné věty
z jiných vět prostřednictvím postupných úsudku
to, z čeho má být nějaké tvrzení dokázáno, musí
být ovšem samo již zajištěno
musí být dokazatelné z nadřazených vět
pokračujeme-li takto, nutně narazíme na
určitou mez, na věty nejobecnějšího charakteru, které již dále dokazovat nelze
podle Aristotela je náš rozum schopen
bezprostředního a neomylného uchopení takových vět
nejvyšší z nich je zásada sporu: „To, co je,
nemůže zároveň a v témže ohledu nebýt."
v
tím je formulována
první ze Čtyř zásad myšlení (Aristotelova formulace zní: „Totéž nemůže jednomu
a témuž v témže ohledu příslušet a zároveň nepříslušet")
v
ostatní tři principy,
které byly během vývoje filozofie zformulovány teprve později, jsou:
Ø
zásada identity (A = A)
Ø
zásada vyloučeného
třetího („Mezi bytím a nebytím téže výslovné věcné souvislosti není nic
třetího")
Ø
a zásada dostatečného důvodu
Indukce
Aristoteles jako přírodovědec věděl, že
odvozování zvláštního z obecného pouze prostřednictvím takových důkazů nám
nikdy nemůže poskytnout dostatečné poznání
v praxi musíme jít zpravidla cestou právě
opačnou, totiž vyjít od jednotlivých pozorování a tím, že je porovnáváme a
shrnujeme, dospíváme postupně k obecným závěrům - indukci
indukce je postup, kterým větu nevyvozujeme
teoreticky z věty obecnější (tzv. dedukce), ale dokazujeme ji tím, že se její
faktická platnost vykáže na co možná mnoha jednotlivých případech, které pod ni
spadají. Např. věta „Kovy jsou těžší než voda" může být dokázána tím, že
postupně ukážeme: „Zlato je těžší než voda", „Stříbro je těžší než
voda", „Železo je těžší než voda" atd.
Tato stránka WWW je 11